«Povidky»

Výzkumná stanice je nesmírně obrovská, a přitom připadá cestujícímu z korábu který sem letí, jako zelená jiskřička na stínítku lokátoru. Já jsem se dokonce za ty tři týdny, co jsem tu strávil, nestačil seznámit se všemi obyvateli a nestačil jsem ani pobýt ve všech laboratořích.

Usedl jsem na posteli a tak tak jsem se stačil chytit za držák. Od rána tu totiž panoval stav beztíže. Před pokusy s obrazovkou bylo otáčení přerušeno — stanici bylo nutno zorientovat s přesností jednoho mikronu. Chvíli jsem poseděl, naslouchal slabému šumu a šramotu, který pronikal celou stanicí. Ať jsou takové zvuky sebeslabší, je to kouzelné svědectví o životě, kontrast s beznadějným prázdnem prostoru.

Sylvie sedí u nejvzdálenější zdi od obrazovky, na špičatých kolenou má blok. Nesměle a vděčně se na mě usmívá. Dnes je opravdu náš den. Sylvie a já jsme totiž jediní odborníci, pro které bude obrazovka pracovat. Ti ostatní ji projektovali, vypočítali, sestavovali a ladili. My se budeme dívat. Sylvie je antropolog. Já jsem historik.

Kapitán usedl do křesla před samotnou obrazovku, která byla velká přes celou stěnu, zatím ale černá, bezedná.

Všichni kolem byli klidní, zdálo se, že až přespříliš klidní.

„Já tomu stejně nevěřím,“ řekla Sylvie při pohledu na Tika. Ten se sklonil k mikrofonu a diktoval nějaká čísla. Pak se napřímil, přejel po nás pohledem jako vojevůdce před bitvou, pohlédl na obrazovku a řekl:

„Světlo!“

„Zhasnout!“

„Začněte!“ ozvalo se z velitelského můstku.

Na černé elipsovité obrazovce vznikl světlý oblak, který se zrodil někde v jejím nitru, rozsvěcoval se a byl stále blíž, šířil se až k okrajům obrazovky, přebíhaly po něm zelené jiskry. Tak to trvalo asi minutu, pak obrazovka zmodrala, v její dolní části se objevily rezavé a bílé skvrny. Široký modrý pruh se proměnil v oblohu. Na okrovém písku se objevily domy, vznikly hluboké brázdy na úzké cestě vyrostlo několik palem.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Tike. „Jsme na místě.“

„Na správném místě?“ zeptal se kapitán.

„Malý okamžik,“ řekl jsem.