«Planeta tří sluncí»

Vladimír Babula Planeta tří sluncí Vědecko-fantastický román

Ilustroval Zdeněk Burian

Časopis Pionýr

1954

1. PAPRSEK LETÍ VESMÍREM

Jsou dny, které se obzvlášť vryjí do paměti a dlouho jsou úzce spjaty s osudy mnoha lidí.

Takovým dnem byla i neděle patnáctého května roku 199-. Oči většiny lidí na světě byly již od časného rána upřeny k vesmíru — a pak se náhle obrátily k východnímu pobřeží jižní Afriky.

V ten den ještě nikdo netušil, jak spolu souvisí vzrušující události v Africe a ve vesmírných dálkách — a jakou úlohu má v nich sehrát skromný slovenský geolog doktor Zajac. O jeho vědecké práci se naposledy veřejně hovořilo před dvanácti lety, kdy byl jmenován členem-korespondentem Světové akademie věd za objev nového principu velmi citlivého gravimetru. Od té doby plynul jeho život zdánlivě všedně. Den co den nasedal společně se skupinou geologů do vrtulníku k dokonalým přístrojům, které za letu nad slovenskými kraji odhalovaly skryté poklady hlubin Země. Pozorně sledoval obrazovky gravimetru a ultrazvukových vysílaček — a všechna naleziště vzácných kovů a rud pečlivě zaznamenával do přesných map.

Po skončení zaměstnání odcházel na druhou stranu Dunaje do velké laboratoře, kterou mu postavila akademie. Málokdo věděl, co tam vlastně dělá. Ani pionýři z astronomického kroužku, kteří jediní měli do Zajacovy pracovny přístup, nemohli zvědavým spolubydlícím prozradit nic bližšího. I pro Zajacovu manželku byla laboratoř na Petržalce tajemstvím, třebaže věděla, čím se tam vědec zabývá.

Sotva první záblesky májového rána pronikly do ložnice, doktor Zajac se probudil. Zhluboka se nadýchl svěžího vzduchu a při pohledu na otevřené okno se usmál.

„Zase se to Haničce nepodařilo,“ zajásal v duchu. Rychle se oblékl a tiše proběhl předsíni k východu.

Vtom se otevřely dveře vedlejší ložnice.

„Kam tak brzy? Vždyť ještě není ani půl páté. Že jsi zase vytáhl rolety, aby tě probudilo světlo?“

Manželka vědce nahlédla do místnosti.

„No samozřejmě! Už nevím, co s ním mám dělat. Každou sobotu poschovávám všechny budíky i náramkové hodinky a stáhnu rolety v oknech, aby si mohl aspoň v neděli pospat, ale on ne! Za celý týden není volné chviličky, kterou by neobětoval laboratoři — a ani v neděli si neudělá čas pro sebe!“ Hovor ve třetí osobě byl neklamným příznakem, že se Hana Zajacová velmi zlobí.

„Už to brzy skončí, Haničko,“ řekl vědec chlácholivě.

„Vždyť, už se mi podařilo gravitační pole narušit. Nevím ještě, na jak velkou vzdálenost to bude působit, ale první krůček už je hotov. Včera večer reagoval gravimetr dokonce i na změny těžiště ve vedlejší místnosti.“

„Tatínku, nezapomněl jsi, že Paprsek dnes slaví výročí?“ ozval se z ložnice chlapecký hlas.

„Vidíš ho? Jaký táta, takový syn! Už také vstává se slepicemi. Pročpak ještě nespíš, Jurko?“

„Když já se bojím, aby mi tatínek neodešel. Slíbil jsem chlapcům z kroužku, že se zeptám, jestli můžeme dnes v deset hodin přijít do laboratoře na reportáž. Tatínku, viď že ano?“

„Nevím, nevím,“ poškrabal se Zajac za uchem. „Mám toho dnes tolik na programu, že ani možná všechno nestihnu. Pro dnešní reportáž mě raději omluv. Vždyť ji můžete sledovat stejně dobře u nás, nebo na vašem televisoru v observatoři.“

„My bychom ji raději, tatínku, viděli u tebe na Petržalce,“ zaprosil chlapec. „Já to už chlapcům slíbil. Uvidíš, že tě nijak nebudeme rušit. Vždyť to bude výroční reportáž.“

„Kdo by vám odolal, učenci,“ zasmál se Zajac. „Ale upozorňuji tě, že vás do laboratoří nepozvu. Zůstanete pěkně v místnosti pro hosty. Potřebuji dnes naprostý klid.“

Jurko se objevil v sadě u tatínkovy pracovny už o půl desáté. Obešel sochami zdobenou budovu a postupně nahlížel do velkých oken. Konečně objevil tatínka. Doktor Zajac seděl skloněn nad přístroji a zapisoval si něco do notesu. Chlapec zaťukal na sklo, a když vědec zvedl hlavu, zamával mu na pozdrav. Pak se rozběhl po chodníčku k břehu Dunaje a sedl si do trávy. S rozkoší vystavil tvář mírnému dopolednímu sluníčku a zaposlouchal se do bzukotu včel, které kralovaly ve vonné lípě nad jeho hlavou.

Občas se proti modré obloze zaleskly vrtule helikoptér, které odnášely výletníky do nejkrásnějších koutů přírody. Za stejným cílem se vydávaly také plovoucí hotely, ověnčené pestrými vlaječkami.

Jurku dnes neznámé kraje nelákaly. Netrpělivě zalétal zrakem na most a pak přes řeku na věž protějšího paláce, kde se leskly v slunci zlaté ručičky velkých hodin.

Chlapci stále nejdou — a je už za pět minut deset! Zrovna dnes musí přijít pozdě! Nu — čekat už na ně nebudu. Kdo pozdě chodívá, sám sobě škodívá.

Jurko vyběhl po mramorových schodech do budovy a tiše vstoupil do podlouhlé místnosti s několika křesly. Sedl si ke kulatému stolku s malou skřínkou a otočil několika knoflíky. Ze skřínky vytryskl proud paprsků. Na stříbřitém plátně na protější stěně vyvstal nejasný obraz. Znovu několikrát otočil knoflíkem — a na obrazu se objevila kresba meziplanetárního letadla s nápisem „P a p r s e k “.

„Za necelé dvě minuty zahájíme pravidelné televisní vysílání pro mládež,“ ujal se slova hlasatel. „Jak jsme vám oznámili minulou neděli, dnešní reportáž o badatelské cestě Paprsku do vesmíru bude opravdu jubilejní. Právě před osmi lety, odstartovalo velké meziplanetární letadlo z hlavního letiště na Měsíci a vydalo se na dalekou pouť. Podle posledních zpráv, které jsme zachytili z Paprsku, jsou v letadle všichni zdrávi a cesta pokračuje přesně podle propočtů akademika Navrátila. Nepřihodí-li se nic nepředvídaného, v listopadu dosáhne již výprava hvězdy Proximy Centaura a Nový rok oslaví na některé z neznámých planet. Na počest tohoto slavného vítězství budou ve všech městech celého světa vypáleny ohňostroje.

V naší jubilejní reportáži vám dnes v krátkém přehledu zopakujeme celou historii slavného letu…

Obraz na plátně se začíná měnit a před očima sotva dýchajícího Jurky se objevuje rozlehlá měsíční rovina. Kol dokola ji vroubí náhrdelník kráterů, které vrhají ostré stíny po skalnatém povrchu. Uprostřed roviny svítí okna klenuté haly a v jejich záři se matně leskne kovový kolos, sevřený v ocelové konstrukci. Vesmírné letadlo připomíná z dálky maňáska z divadélka. Směrem k hvězdné obloze mu jako hlava trčí velká koule s průhlednou čepičkou. Trup je silný válec se zaoblenými hranami. Dokonce má i jakousi sukýnku, kterou vytvářejí čtyři menší raketová letadla s vlaštovčími křídly, upoutaná ke kolosu.

Lidé ve skafandrech, kteří se procházejí kolem konstrukce, vypadají vedle gigantického letadla jako mravenci.

Těsně nad obzorem, nad vrcholky kráterů se usmívá Sluncem ozářená Země, jako by netrpělivě očekávala, co se bude dít.

Před halou je rušno. Členové výpravy dnes naposledy kontrolují, zda na něco nezapomněli. Akademik Navrátil dává svou vysílačkou, umístěnou na kukle, stručný rozkaz:

„Nakládat!“

Jeřáby, upevněné na průčelí budovy, rozvážně otáčejí svá ramena, zvedají bedny nejrůznějších tvarů a vkládají je do nitra kolosu.

Konečně se velká kovová vrata zavírají a na vrcholku letadla se rozsvěcuje zelené světlo.

Z menšího otvoru se spouštějí k zemi kovové schůdky, po kterých hned vstupuje do letadla skupina lidí.

„Vše v pořádku. Mohou nastoupit další,“ ozývá se za chvíli ve všech sluchátkách, jež mají lidé ve skafandrech na uších.

Akademik Navrátil vstupuje jako poslední. Mává ještě na pozdrav lidem v hale — a již mizí v kolosu. Jde z místnosti do místnosti a naposledy kontroluje všechna zařízení.

Vnitřek letadla připomíná několikaposchoďový dům.

V nejnižší etáži je zásobárna pohonné hmoty, v další jsou reaktory na získávání atomové energie, a ve třetí atomová elektrárna, čtvrtá etáž je skladištěm surovin na výrobu potravin a v páté je kuchyň, připomínající spíše laboratoř. V téže etáži je též zásobárna kyslíku. Dvě poschodí uprostřed rakety s útulnými ložnicemi, s velkou klubovní místností, s biografem a knihovnou jsou vyhrazena k odpočinku cestujících. V dalších třech etážích jsou uloženy nejrůznější přístroje a součásti strojů, které budou sloužit až za pobytu na některé z planet. Hlava letadla — velká koule — je vyplněna pozorovatelnami a vědeckými pracovnami. Na samém vrcholku je umístěna kabina kapitána, kterým bude střídavě pět vědců.

Trvalo dosti dlouho, než akademik Navrátil prošel všechny místnosti a dostal se až sem. Odložil poslední části skafandru, sedl si k oknu a pozorně sledoval Slunce, blížící se rychle po hvězdné obloze k velikému globu Země. Pak se sklonil nad mikrofon na šikmé desce před sebou.

„Hlaste, jak pracují reaktory. Až se první hrot sluneční korony schová za Zemi, zapněte motory. Při polovičním zatmění startujeme. Plné sluneční zatmění budeme sledovat již daleko od Měsíce.“

„Vše v pořádku, jsme připraveni,“ zněla odpověď.

Noví obyvatelé letadla i všichni lidé v hale se marně snaží zastřít vzrušení. V tento okamžik se člověk po prvé odvažuje do tak obrovských dálek! Vždyť na konci této pouti mohou čekat neznámí tvorové, oživující neznámé planety — nebo katastrofa a nešťastný konec odvážného pokusu o dobytí vesmíru.

Na vysoké věži nad halou bliklo několikrát modré světlo. Paprsek se zaleskl v záři reflektorů…

Náhle se pod kolosem objevuje rudá záře. Kolem konstrukce se zvedají šedivá oblaka prachu. Záře žloutne a proměňuje se v plameny.

Kolos se pohnul. Proklouzává mezi rameny konstrukce a rozvážně se zvedá do výše.

Teď už konstrukci opustil a vznáší se ve vzduchoprázdném prostoru. Stále rychleji stoupá k hvězdné obloze.

„Šťastnou cestu, stateční plavci!“ přinášejí mu radiové vlny pozdrav se Země. „Pozdravujte od nás tvory na neznámých planetách!“

V deseti kilometrech nad měsíčním povrchem se letadlo stáčí do vodorovné polohy a rychle mizí za obzorem.

„Veliká cesta do neznáma začala,“ hovoří opět televisní hlasatel. „Paprsek brzy dostal takovou rychlost, že lehce překonal přitažlivost Měsíce. Ani tato rychlost však ještě nestačila. Vždyť vážným nebezpečím byla stále ještě přitažlivost Slunce.

Propočty akademika Navrátila však nezklamaly. Po několika dnech se Paprsek dostal z vlivu naši sluneční soustavy. Teď mu již v cestě nestojí žádné překážky. Nekonečný volný prostor přímo pobízí k zvyšování rychlosti. A je jí potřeba, neboť cesta je daleká…

Zrychlování je regulováno tak, aby je posádka letadla snesla. Pokračuje však pravidelně, neboť každý výbuch raket je zvyšuje. Není tu už žádné síly, která by mohla Paprsek přibrzdit.

Po pěti měsících utichá raketový pohon. Paprsek dosáhl potřebné rychlosti a dál letí setrvačností…“

Jurko je tak zaujat reportáží, že ani nepozoruje, že už dávno není v místnosti sám…

Zatím co chlapci doprovázejí v myšlenkách Paprsek do vesmíru, doktor Zajac si složitými propočty ověřuje výsledky včerejších pokusů. Něco mu stále nesouhlasí.

„Nic jednoduššího,“ říká si. „Pokusy prostě zopakujem — a pak uvidíme, v čem vězí chyba.“ Usedá před širokou desku s obrazovkami a sahá na páku, aby uvedl do chodu přístroje ve vedlejší místnosti. Ruka mu však zůstává ztrnule stát kousek nad pákou.

Zajac se překvapeně dívá na obrazovku gravimetru. Svítící linka se rozechvěla, aniž se co v laboratoři pohnulo. A teď se tak rozkmitala, že se proměnila v nepravidelné čmouhy. Že by otřes země? Seismograf se však ani nepohnul… Ba ne, teď už i on vyvádí jako při zemětřesení!

Zajac běží do vedlejší laboratoře:

Naprostý klid.

Utíká do místnosti pro hosty a zůstává stát mezi dveřmi: na stěně klidně pokračuje reportáž a chlapci se polekaně otáčejí.

„Promiňte… já myslel, že mi tu při nejmenším rozbíjíte nábytek,“ vykoktal na omluvu. „Zbláznil se mi totiž gravimetr i seismograf. Nenechte se rušit, zavolám si do akademie…“

Rychle vytočil číslo na televisním telefonu a sotva se v malém okénku objevila tvář staršího muže, spustil: „Prosím vás, co se děje? — Ano, tady je Zajac. — Kde se pracuje s výbušninami? Vyvádí tak i vaše seismografy?“

Muž na obrazovce se tvářil udiveně.

„Uklidněte se, soudruhu. Nezapomínejte, že je dnes neděle — a pokud vím, v poslední době se s výbušninami nepracuje vůbec nikde. Okamžik, mám tu důležité hlášení, zavolám vás za chvíli.“

Chlapci vyskočili z křesel a shlukli se kolem telefonu.

Konečně bliklo červené světýlko.

„Měl jste pravdu, doktore,“ vypravil ze sebe vzrušeně muž na obrazovce. „Děje se něco podivného. Z Durbanu právě přišla krátká zpráva, že na východním pobřeží Afriky mezi Port Shepstonem a Mganduli se pojednou objevila na obloze rudá záře. Krátce na to se ozval prudký výbuch, který podle mínění Watsona se navlas podobá výbuchu atomové bomby. Nejde mi to do hlavy, neboť v těch místech není jediné atomové elektrárny. Zavolám vás ještě, až dostaneme zprávy od komise, která ihned odletěla na místo neštěstí.“

„Kde by se dnes vzala atomová bomba?“ kroutil hlavou Zajac. „Kdo by ji odpálil? Vždyť nebezpečí války už dávno není.“

Chlapci ztratili zájem o osudy Paprsku. Vypnuli televisor a společně se Zajacem netrpělivě očekávali zprávy z Afriky.

Rozhovor váznul.

Na obloze se mihlo raketové letadlo, které velkou rychlosti uhánělo na jih.

Běžely vteřiny, minuty — uplynula hodina.

„Na akademii na nás asi zapomněli; už je poledne. Pusťme si zprávy, snad se dovíme něco nového,“ navrhl Jurka.

Zpráva o Africe byla zařazena jako první. Hlasatel oznámil neštěstí a pokračoval:

„Příčiny překvapujícího výbuchu jsou zatím neznámy. Radioaktivní záření, které dosud znemožňuje bližší prozkoumání místa výbuchu, nezvratně dokazuje, že jde o účinky atomové zbraně. Ale jak se tato zbraň mohla objevit ještě dnes, kdy už lidstvo žádné zbraně nevyrábí, to je těžko pochopitelnou záhadou. K výbuchu došlo na štěstí na neobydleném skalnatém pobřeží, takže podle předběžných zjištění si nevyžádal velkých obětí. Jediným raněným je dosud neznámý muž, který byl nalezen čtyřicet kilometrů od místa explose. Má těžké popáleniny radioaktivním zářením a zápasí se smrtí…“

Smělí dobyvatelé vesmíru si v Paprsku už dávno odvykli rozeznávat den a noc. Za léta rychlého letu se dostali do takové dálky, že naše Slunce se jim jeví jen jako hvězdička uprostřed souhvězdí Andromedy. Zato s druhé strany jim už září do kabin nová slunce. To největší svítí žlutě a je podobné našemu, menší je oranžové — a nejmenší rumělkově červené. Astronomové je už dávno zařadili do souhvězdí Centaura a pokřtili na Alfa Centauri A, Alfa Centauri B a Proxima Centauri.

Co se však pod těmito jmény skrývá?

Takovouto otázkou se právě zabývá profesor Madarász, který je dnes kapitánem Paprsku. Upřeně se dívá z okna na tři oslnivě zářící hvězdy a hlavou mu letí myšlenky rychlostí běžícího filmu.

Včera byla objevena šestá planeta u Centaura A — vzpomíná. — Není to právě ta naše? Najdeme tam myslící tvory, nebo jenom rostliny, jako na Marsu? Či snad nově objevená planeta je jen zamlženou pouští bez života? A jak to vypadá u Proximy? Objevíme souputníky také u Centaura B?

Pozornost hlavního navigátora Krause, který sedí vedle kapitána, je zaměřena docela jiným směrem. Pozorně sleduje kontrolní obrazovku radiolokátorů a chvílemi počítá na logaritmickém pravítku.

„Něco se mi tu nezdá, profesore,“ vytrhuje konečně kapitána z myšlenek. „Radarové impulsy se vracejí z Proximy dřív, než mám v tabulkách — a k tomu ještě stále častěji.“

„Co to říkáte?!“ zvolal překvapeně Madarász. „To by znamenalo, že jsme zvýšili rychlost! A vzdálenost?“

„0,319027326“

Totéž číslo za okamžik oznamuje hlavní pozorovatelna. Na šikmém stole před kapitánem se rozsvěcuje červené světlo.

„Pozor, zpozorovali jsme sotva měřitelnou úchylku směrem k souhvězdí Hydry. Ve stejném směru hlásí gravimetr neviditelné těleso. Vyslali jsme k němu radarové impulsy, ale dosud se nevrátily…“

Akademik Navrátil, Molodinová a ostatní vědci, kteří střídavě řídí Paprsek, zatím ještě nic netuší. Se zájmem sledují v klubovně básnický souboj mezi inženýrem Fratevem a akademikem Wroclawskim. Fratev recituje své nejnovější milostné verše a Wroclawski své písně o vesmíru. Zatím, co se porota dohaduje, komu přiznat prvenství, profesor McHardy karikuje oba novopečené básníky do silného skicáře.

„Pozor! Všichni se upoutejte, zapínáme raketu!“ jako blesk vpadl najednou do klubovny hlas z reproduktoru. McHardy sebou leknutím tak trhl, že Fratevův nos na karikatuře pořádně prodloužil.

„Co se stalo? Vždyť na zpomalování máme ještě času dost,“ podivil se Navrátil a rychle zamířil k hlavní spojovací chodbě.

Ke dveřím se už nedostal. Nečekaně se vznesl ke stropu, jako by podlaha i ocelové podrážky naráz ztratily svoji magnetičnost.

Fratev, který byl nezvyklými pohyby letadla přitisknut k oknu, s údivem sledoval hvězdnou oblohu. Až dosud stála nehnutě — a teď se najednou začíná otáčet kolem Paprsku…

„Brzy si proměníme podlahu se stropem všichni,“ pokoušel se o vtip akademik Navrátil. Vzpamatoval se již z prvního úleku, a jasně si nyní uvědomil, že letadlo se otáčí hlavními tryskami proti směru letu, aby výbuchy raket postupně zmírnilo rychlost…

O několik hodin později nesly již radiové vlny rychlostí světla zvláštní zprávu pro obyvatele Země:

„Dnes, 15. května v 11 hodin středoevropského času jsme ve vzdálenosti Slunce — Země minuli neznámé temné těleso přibližné hmoty 0,84. Jeho vlivem se Paprsek vychýlil z hlavního směru a naše rychlost nečekaně vzrostla. Zásluhou pohotových opatření profesora Madarásze bylo včas zabráněno katastrofě a letadlo se vrátilo do původního kursu. Současně jsme začali postupně zmírňovat let, neboť působením vyhaslé hvězdy jsme se dostali o dva dny dříve do vzdálenosti, kterou potřebujeme pro snesitelné snižování rychlosti a pro přistání. Zatím je vše v pořádku. Slyšíme vás docela dobře. Doufáme, že máte rovněž dobrý příjem…“

Den, tak bohatě nabitý událostmi, se chýlí ke konci…

Na Zajacově stole bzučí telefon.

„Tady Chotěnkov. Nezlobte se, že vás vyrušuji tak pozdě večer,“ ozývá se ve sluchátku. „Mohl byste mne, prosím, navštívit zde na Akademii?“

„Velmi rád, mám přijít hned?“ ptá se udivený vědec a dívá se na hodinky. Je právě půlnoc.

„Buďte tak laskav. Věc spěchá. Rádi bychom se s vámi o něčem důležitém poradili. Naše letadlo vás čeká na letišti.“

Zajac se rychle převlékl, na lístek z notesu napsal vzkaz pro manželku a rozběhl se ke garáži.

Za patnáct minut sedí již v trupu raketového letadla — a za dalších patnáct vystupuje na letišti u velkého paláce Světové akademie věd.

„Jak jste daleko se svými pokusy?“ zeptal se Chotěnkov, sotva se pozdravili. „Slyšel jsem, že jste už přišel na princip, jak rozrušit gravitační pole.“

„Abych pravdu řekl, nevím,“ pokrčil rameny Zajac. „V sobotu se mi to na okamžik podařilo, ale když jsem chtěl včera pokusy opakovat, přišel do toho ten otřes z Afriky. Odpoledne jsem byl tak rozladěn, že jsem už v pokusech nepokračoval. Pustím se do toho dnes odpoledne.“

Chotěnkov se upřeně díval na návštěvníka.

„V pokusech byste měl pokračovat hned dnes ráno, jakmile se vyspíte. A pokud jde o události v Africe…, ty vás mohou nanejvýš popohnat do další práce.“

Doktor Zajac se podíval nechápavě.

„Vy jediný totiž můžete zabránit tomu, aby výbuch v Africe neměl své dozvuky až někde ve vesmíru,“ dodal Chotěnkov.

„To nemyslíte vážně,“ usmál se nedůvěřivě Zajac.

„Ne, nežertuji. Nikdy jsem nemluvil tak vážně, jako teď. Ostatně — přesvědčte se sám.“

Chotěnkov se otočil k malé skřínce, stojící na stolku u stěny, a otočil dvěma knoflíky. V reproduktoru se ozvalo sténání člověka, které se rychle měnilo v zoufalé volání:

„Chci žít, chci žít! Zachraňte mne, já chci žít…“

Opět sténání — a výkřiky:

„Já nechtěl nikdy vraždit. — To — jenom — Smith a Morgan schovávali pumy… Bože, zachraňte mne… všechno vám řeknu… Na Paprsku jsou ještě tři — chtějí ovládnout — vesmír… Gruber… McHardy“

Slova se proměňují v nesrozumitelné mumlání.

Chotěnkov vypnul aparát.

„Pochopil jste už? Na zvukovém pásu je totiž zachycen hlas raněného člověka, který byl nalezen nedaleko výbuchu. Skrýval se společně s několika dalšími synky bývalých imperialistů mezi skalami afrického pobřeží. Při neopatrném zacházení s atomovými pumami přišli téměř všichni o život. Na živu zůstal jenom raněný a další tři zločinci, kteří zatím klidně plní funkce vědců na palubě Paprsku.“

Chotěnkov se na okamžik odmlčel.

„Samozřejmě jsme Paprsek ihned varovali. Ale radiová depeše nám už teď nepomůže, ta je pro nás příliš pomalá. Na Proximu dorazí, jak víte, teprve za čtyři roky — a to už může být pozdě. V tu dobu bude posádka dávno na některé z planet. Chápete, proč tak netrpělivě čekáme na váš rychlejší sdělovací způsob?“

Pobledlý vědec přikývl.

„Pochopitelně — já netušil — Udělám všechno, co bude v mých silách.“

2. V SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ CENTAURA

V klubovní místnosti je ticho, ačkoliv tu sedí několik vědců. Před chvílí se hovořilo o životě na Zemi — a teď všichni vzpomínají na vlast a domov.

„Vidím, že vás povzbudí jedině poesie,“ usmál se Wroclawski a začal recitovat:

„My přijdem! Odpusť, matičko, již jsi nám, Země, malá, my blesk k myšlenkám spřaháme a noha parou cválá…“

„Vy znáte Nerudu?“ divil se akademik Navrátil. „Znám — a dobře. Dokonce vím, že v jedné básni hovoří o cíli našeho letu. Poslechněte si:

V pusté jsme nebeské končině, Slunce i se planetami, jinde je světů jen naseto, my jsme tak světově sami! My když i nožičky vyšvihnem do šipkých světelných skoků, letíme k nejbližší sousedce přece jen trojici roků. „Paničko Alfo Kentauri, poptávce dovolte ňáké, matička Slunce se dává ptát, máte-li dětičky také…“

„A my teď za Alfu můžeme odpovědět: Ano, dětiček-planet mám dost, celých osm!“ zasmál se Navrátil. „Neruda jistě netušil, že jeho verše z Písní kosmických budou recitovány právě v těch vesmírných dálkách, o kterých zpíval…“

„Pozor, pozor, důležitá zpráva pro všechny členy posádky! Právě jsme proťali dráhu planety Oktávy. To znamená, že vstupujeme do sluneční soustavy hvězdy Alfa Centaur A,“ hlásí slavnostně inženýr Fratev, který je nyní hlavním pozorovatelem Paprsku. Jeho hlas je přenášen do všech místnosti mezihvězdného letadla.

Jako zázrakem opouští všechny únava z několikadenní usilovné práce. Čím více se Paprsek blížil třem jasně zářícím hvězdám, tím bylo zapotřebí složitějšího a přesnějšího pozorování. Vědci trávili všechen čas v pozorovatelnách, u měřicích přístrojů a v observatoři. V poměrně krátké době museli přesně propočítat dráhy všech osmi planet, které během letu objevili u Centaura A. Jak nedocenitelným pomocníkem jim byl při této práci „mechanisovaný mozek“ českého vědce Svobody! V několika minutách dával propočty, které by jinak trvaly léta.

Ještě před příletem do sluneční soustavy bylo nutné planety zvážit, změřit, zjistit jejich teplotu a složení atmosféry.

Akademikové Navrátil a Čan-su se ujali dalšího důležitého úkolu. Pomocí radiolokátoru pronikají atmosféry planet a studují jejich povrch. Fratevovo hlášení je zastihlo u obrazovky astrotelevisoru. Pozorně si právě prohlížejí snímek planety Tercie, která dostala jméno — stejně jako ostatní planety této neznámé sluneční soustavy — podle pořadí vzdálenosti od slunce.

„Zdá se, že přirovnání Tercie k naší Zemi — která je rovněž třetí planetou od Slunce — nějak pokulhává,“ poškrabal se Čan-su na temeni hlavy. „Moře, moře — sem tam malý ostrůvek — a zase moře. Moc místa tam pro rostlinstvo a vyšší tvory nezbývá…“

„Ani mne to příliš nepřekvapuje,“ řekl tiše Navrátil, aniž odtrhl zrak od snímku planety. „Je sice pravda, že se Centaur A svou svítivosti, teplotou, vahou i velikostí velmi podobá našemu Slunci. Ale nesmíme zapomínat, že Centaur je trojhvězdí, zatím co naše Slunce je zcela osamoceno. To znamená, že na planety této sluneční soustavy působí ještě další dvě slunce, které jsou poměrně nedaleko. Z toho lze usuzovat, že nejlepší podmínky pro vyšší formy života by mohla mít planeta vzdálenější od Centaura A — buď Kvarta, nebo Kvinta.“

Akademik Čan-su místo odpovědi stiskl jednu z páček televisního telefonu:

„Soudruhu Cahéne, zaměřte, prosím, radarové impulsy na planetu Kvartu.“

Navrátil se otočil k oknu. Na jeho tvář dopadla záře vzdáleného slunce.

„Domnívám se, že je zbytečné, abychom čekali, až se nám impulsy vrátí,“ řekl zadumaně. „Prima, Sekunda ani Tercie nám mnoho naděje nedávají. Nebylo by lépe, kdybychom přímo zamířili ke Kvartě a prohlédli si ji na vlastní oči?“

„Také jsem na to myslel,“ usmál se Čan-su. „Stejně se už blíží okamžik, kdy přistát musíme tak jako tak. Molodinová si stále stěžuje, že je třeba doplnit zásobu pohonné hmoty a nečekat na poslední okamžik…“

„Nuže dobrá. Svoláme konferenci celé posádky.“ Navrátil se sklonil nad šikmou desku s několika řadami obrazovek a stiskl červený knoflík. Na matnicích se postupně objevily tváře všech dobyvatelů vesmíru…

Navrátilův návrh byl jednohlasně schválen.

Akademička Molodinová připojila další návrh, aby jedno z pomocných raketových letadel se odpojilo od Paprsku a letělo současně na průzkumnou cestu k planetě Kvintě. Tím budou zjištěny podmínky na obou planetách najednou.

I s tímto návrhem souhlasili všichni. Rychle byly rozděleny úkoly: skupina akademika Navrátila vypracuje přesný plán letu na Kvartu. Řízení Paprsku se ujme jako kapitán akademik Čan-su. Vědecký průzkum bude řídit profesor Madarázs. Vysílací stanici na Paprsku si vezme na starost McHardy. Otázkou nyní zůstává, kdo se ujme funkce kapitána na pomocném raketovém letadle Vlaštovka.

„Let ke Kvintě jsem navrhla já,“ podotkla Molodinová. „Doufám, že budete souhlasit i s tím, abych se ho sama zúčastnila. Vím, ze bude nebezpečnější, než pohodlná cesta v mohutném Paprsku. Tím spíše chci převzít všechnu odpovědnost…“

Konference skončila. Znova se rozezpívaly „mechanisované mozky“ důmyslných počítacích strojů. Za tři hodiny byli již vědci s přípravnými pracemi hotovi.

Z trupu pomocného letadla vyšlehly rudé plameny a Vlaštovka se jako kuře od kvočny odpojila od Paprsku. Chvíli letěla souběžně s ním. Pak změnila kurs a zamířila ke Kvintě. Také mateřské letadlo vybočilo ze své dráhy…

McHardym někdo nešetrně zatřásl. „Probuď se konečně, ospalče! Zaspíš soudný den!“

„To jsi ty, Grubere? Co — co se děje?“ zamumlal polekaný spáč.

„Úžasné věci! Prober se konečně a dávej pozor, co ti řeknu. Představ si, že planeta Kvarta má podobné podmínky k životu jako naše Země. Před chviličkou jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil u astrotelevisoru. Na planetě jsou pevniny a moře — a snímek prozrazuje hory a rostlinstvo. Celá posádka jásá. Svozilová tvrdí, že na Kvartě určitě žijí i vyšší živočichové — a není vyloučeno, že se tam setkáme i s lidmi.“

McHardy vyskočil z postele.

„To by znamenalo — to by znamenalo — že jsme u cíle! Že se náš plán splní do posledního písmene!“ Gruber položil prst na ústa.

„Tiše, tiše, kamaráde! Stěny mají uši. Ještě není čas, abychom mohli vytáhnout všechny trumfy. Věc musí uzrát. Zatím žádné hlouposti. Dosud jsme se s lidmi na Kvartě ještě nesetkali — a konečně, ani potom nemůžeme se jen tak bez všeho zbavit dobrých služeb posádky. Ať nám jen napřed připraví na Kvartě půdu!“

McHardy se škodolibě zasmál.

„Úplně souhlasím! Je vidět, že jsi dobrý diplomat. Nač bychom se pouštěli do boje s planetou sami tři, když nám v tom může pomoci řada schopných lidí! Na účtování s nimi je přece času dost.“

„A představ si, co bychom si počali, kdyby život na Kvartě nebyl vůbec pohodlný. Sami tři bychom se zpět na Zemi nedostali…“

„Nemysli hned na to nejčernější,“ mávl rukou McHardy. „Raději bychom se měli poradit, jak si v budoucnu rozdělíme funkce. Myslím, že tobě — při tvé rozhodnosti — by nejlépe slušela úloha státního tajemníka. Prostě bys řídil vládu, kterou sestavíme — pochopitelně — i ze zástupců lidí na Kvartě.“

Gruber se zamračil.

„Už vidím, kam míříš. Mně nabízíš státního tajemníka — a sám se chceš stát presidentem, viď? To my známe! Tak chytrý jsem já také! A jakou funkci bys přiřkl Krausovi, ty diktátore?“

„Důležitou. Může se stát ministrem války. Víš přece, že chceme-li planetu ovládnout, nesmíme ji na dlouho nechat žít v klidu. Divide et impera — rozděl a panuj, znáš to, ne? A potom: chtě nechtě přijde jednou chvíle, kdy se na Zemi začnou o Paprsek obávat a vypraví se mu na pomoc. Tím získáme další schopné bojové letadlo. Když je pak obě patřičně zatížíme atomovými zbraněmi, které nám jistě ochotně obyvatelé Kvarty vyrobí podle našeho receptu, můžeme se klidně vrátit na Zemi a lehce získat znova moc. Však i tam jsou našinci.

Dovedeš si představit — vládnout potom lidstvu zde i tam na Zemi? Uznáváš, že ministr války bude tu mít skvělé možnosti?“

„Máš to dobře vypočítáno, příteli. My se budeme pachtit s bůhví jakými lidmi — a ty si pěkně budeš sedět v pozadí a jen shrabovat, co my získáme. To by dokázal každý! Ale já si to takhle nepředstavoval. Pro tohle jsem se netrmácel tolik let vesmírem!“ Gruber se rázně otočil, vyšel z místnosti a bouchl za sebou dveřmi.

Paprsek se přiblížil k neznámé planetě Kvartě již natolik, že hnědězelené pevniny a temně modrá moře byla viditelná pouhým okem. Místy je přikrývala pásma neprůhledných mračen.

Navrátil a Čan-su zkoumali neznámé krajiny silnými dalekohledy. Většinu pevné země pokrývaly zelené lesy. Pobřeží, pokud byla viditelná, zdála se pustá, bez jediné stopy lidské činnosti. Ani na pevnině se dosud neobjevil jediný světlý bod, který by připomínal naše města.

„Přistaneme tedy na moři?“ zeptal se Čan-su.

Navrátil si protřel oči unavené dlouhým pozorováním.

„Domnívám se, že bychom udělali líp, kdybychom nepřistáli vůbec,“ řekl rozvážně.

„Proč? To snad nemyslíte vážně?“ zvolal překvapeně Čan-su.

„Promiňte, nevyjádřil jsem se dost přesně,“ usmál se Navrátil. „Pochopitelně jsem pro přistání — ale ne s Paprskem. Bylo by to příliš riskantní. Letadlo by se mohlo poškodit — a těžko bychom se pak dostali zpět — domů. Nikdo se tu přece nechce stát Robinsonem.“

„Vy tedy navrhujete, abychom Kvartu navštívili pouze v pomocných letadlech a Paprsek proměnili v jakýsi umělý Měsíc?“

„Ano, přesně tak. Získáme tak bez další námahy pohodlnou přestupní stanici ve vzduchoprázdném prostoru, z které můžeme snadno odstartovat domů nebo na další pouť. Paprsek nám zároveň může sloužit jako dokonalá observatoř — i jako radiostanice, která bude bez rušivých vlivů atmosféry přenášet naše zprávy na Zemi.“

Čan-suovi se rozzářil obličej.

„S tak dokonalým návrhem musí ovšem souhlasit všichni. Mám tedy dát Krausovi pokyn, aby zahájil přípravy?“

„To závisí přece jedině na vás,“ usmál se Navrátil a položil příteli ruku na rameno. „Jste teď přece naším kapitánem, kterému plně důvěřujeme…“

Brzy nato se otevřel boční východ a z letadla vystoupili do vzduchoprázdného prostoru muži v kaučukových skafandrech. Plavnými pohyby přiblížili se pomocí dlouhých lan k zadní části kolosu, kde jsou upevněna ještě tři pomocná letadla.

A již se otevřel i hlavní otvor pro nákladní zboží. Objevili se v něm dva muži, kteří táhli za sebou velký kovový plovák. Pro nezasvěceného diváka by byl tento výjev jistě překvapením, neboť muži zacházeli s těžkým kusem kovu jako s hračkou. Přiložili jej k trupu pomocného letadla a několika hbitými pohyby utáhli velké šrouby. A hned se vrátili pro další, až všechna tři pomocná letadla — Šipka, Sokol a Racek — byla vyzbrojena vodními lyžemi.

Celý Paprsek ožil jako podrážděné mraveniště. V několika okamžicích se všichni vědci proměnili v nosiče. Velmi by se mýlil, kdo by se domníval, že je tato práce nějak unavila. V meziplanetárních prostorech jsou i nejtěžší náklady téměř bez váhy. Není tu zemské přitažlivosti…

„Hlásím, že všechny potřebné nástroje jsou uloženy v Šipce,“ ozval se konečně Krausův hlas v řídicí kabině.

„Nezapomněl jste na vrtulník?“

„Je na svém místě.“

„A čluny jsou překontrolovány?“

„Ano, vše v pořádku. Nezjistili jsme závady.“

„Připravte tedy Šipku ke startu.“

O složení posádky raketového letadla Šipky musel rozhodnout los. Nikdo se neosmělil, aby se sám přihlásil k letu, ale každý po tom toužil. Vždyť výprava Molodinové na Vlaštovce letí jen na průzkumný let, ale Šipka má po prvé přistát na neznámé planetě!

Los padl na akademika Navrátila, profesora Madarázse, Cahéna, Svozilovou, Grubera a Krause. Kapitánem Šipky byl zvolen Navrátil.

„Šťastnou cestu — a mnoho srdečných pozdravů Kvarťanům,“ loučil se s poutníky Čansu.

„Brzy na shledanou!“ zvolal Navrátil ještě ze dveří rakety.

Otvor se neprodyšně uzavřel. Několik mužů odpoutalo rychle Šipku od kolosu. Atomové reaktory čekaly jen na povel, aby uvolnily obrovskou energii pro reaktivní motory. „Vpřed!“ pokynul Navrátil.

Letadlo vyklouzlo z objetí Paprsku a zamířilo dolů — k velkému živému globu.

Po dvou hodinách se již vznášelo sto dvacet kilometrů nad povrchem planety.

Šipka změnila nyní směr a chvíli letěla rovnoběžně s hladinou moře.

„Prohlédneme si nejprve celou planetu, což?“ obrátil se Navrátil ke Krausovi. „Filmový pás nám hodně pomůže při vypracovávání map — a snáze také najdeme nejvhodnější místo k přistání.“

Hlavní pilot mlčky přikývl na souhlas.

Hluboko dole se rychle střídaly pevniny s temnou hladinou moře. Na obzoru se v rudě prozářené atmosféře objevilo největší ze sluncí — žlutý Centaur A. Za necelou hodinu na to vyplulo nad horizont další slunce Centaur B, o něco menší, zářící oranžovou září. Nejmenší z družné trojice — krvavě rudá Proxima — objevila se až při letu nad druhou polokoulí.

„Pochybuji, že by Kvarťané znali sáně a lyže,“ žertoval Kraus.

„Také si to myslím,“ souhlasil Madarázs. „Po Arktidě ani Antarktidě není na planetě stopy. Zdá se, že tu sněhu mnoho neužijeme. Nebo snad je právě na celé „zeměkouli“ žhavé léto? Hádej, když se v těch podivných třech sluncích dosud nevyznáš!“

„Podívejte,“ ukázal Kraus prstem dolů. „Vidíte ten široký průplav mezi dvěma pevninami? To by bylo ideální místo pro přistání! Co o tom soudíte, soudruhu Navrátile?“

„Mohlo by být,“ potřásl akademik hlavou. „Kdo nám však zaručí, že se právě v těchto místech nerozbijeme o dno? Rozhodně se na něj musíme podívat zblízka.“

„Sneseme se tedy níž?“ zeptal se Kraus.

„Ano, klesejte až do dvou tisíc metrů nad mořem…“

Paprsek se zatím ustálil na rychlosti 8 kilometrů za vteřinu. Právě takovou rychlost potřeboval k tomu, aby se mohl proměnit v umělou oběžnici kolem Kvarty.

Trysky na zádi letadla utichly.

U přístrojů zůstala jen nejnutnější obsluha. Ostatní si sedli k televisorům a s napětím sledovali vysílání ze Šipky.

„Vzduch obsahuje kromě dusíku ještě helium, ale je zcela dychatelný,“ hlásí Svozilová. „Tlak tisíc metrů nad zemí 0,8 atmosféry. To znamená, že se dole můžeme pohybovat volně, bez skafandrů…“

„Hurá!“ zvolali všichni u televisorů, jako by se předem smluvili.

Vtom se celé letadlo zatřáslo a kabinami se ozvala mohutná rána. Všichni vyletěli z křesel a prudce narazili na stěnu. Odstředivá síla za okamžik prozradila, že Paprsek se dostal do rotačního pohybu.

První se vzpamatoval Čan-su. S námahou se doplazil k telefonu a stiskl knoflík.

„Telefon je bez proudu!“ vykřikl. „Rychle do skafandrů, Paprsek je poškozen!“

Wroclawski si rychle natáhl kaučukový oblek a rozeběhl se hlavní šachtou k řídicí kabině.

Čan-su ho následoval. Uprostřed šachty se však obrátil a dal se opačným směrem. Musí se přesvědčit, co se stalo s elektrárnou. Bez proudu by bylo letadlo bezmocné…

Otevřel zajišťovací dveře před vstupem do atomové elektrárny a ztrnule zůstal stát. Obrovským zubatě protrženým otvorem dívala se na něho hvězdná obloha. Z celé elektrárny zůstaly jenom trosky.

Skladiště pohonné hmoty a potravin bylo zničeno.

Čan-su se vrátil do šachty a pečlivě za sebou zasunul obojí dveře, aby neunikal z letadla vzduch. Pak se rozběhl přímo do hlavní kabiny.

„Přístroje nefungují,“ uvítal ho zoufalý Wroclawski.

„Zapněte náhradní plynové rakety. Je třeba letadlo vyrovnat!“

„Sláva, akumulátory jsou v pořádku!“ zvolal Wroclawski a hned je zapojil k pomocnému vysílači.

Čan-su mu vzal mikrofon z rukou.

„Nezlobte se, ale nutně musím mluvit s Navrátilem… Haló, slyšíte mne? Zde Paprsek. Oznamuji vám smutnou zprávu. Letadlo je poškozeno. Nevíme ještě, co se stalo. Asi meteor… Atomová elektrárna je zničena, rovněž tak obě spodní skladiště…“

Právě, když Navrátil zaslechl zoufalé volání, plováky Šipky se dotkly hladiny moře. Průzkumné letadlo přistávalo…

3. POD TŘEMI SLUNCI

„U aparátu Navrátil. Slyšíte nás na Paprsku? Přepínám na příjem.“

„Zde Paprsek. U aparátu Čan-su. Slyšíme vás dobře. Nouzová vysílačka pracuje bezvadně. Hlásíme vám radostnou zprávu: pomocí náhradních raket jsme letadlo uvedli do normálního stavu, takže nám nehrozí nebezpečí zřícení. Jsme všichni zdrávi.“

„Tím jste nás nejvíce potěšili. U nás je také vše v pořádku. Šipka přistála na moři bez jediné nehody. Nyní plujeme po hladině směrem k pevnině. Počasí máme krásné. Nad hlavou nám svítí dvě slunce a od břehu fouká slabý větřík. Zjistili jste již, jak dalece je Paprsek poškozen?“

„Všechny škody dosud neznáme, byli jsme příliš zaměstnáni vyrovnáváním letu. Jedno je však naprosto jisté: nárazem meteoru je Paprsek natolik zničen, že na zpáteční dlouhou cestu mezihvězdným prostorem není ani pomyšlení …“

Akademik Navrátil zbledl. Také profesor Madarázs, Svozilová a ostatní členové posádky zůstali jako zařezaní.

„To tedy znamená …“ vydechl Navrátil — a rychle dodal: „že jsme na planetě Kvartě navždycky uvězněni. Stali jsme se Robinsony v neznámé sluneční soustavě …“

„Ano, musíme se pravdě podívat zpříma do očí,“ řekl Čan-su. „Na štěstí nám zůstávají ještě dvě pomocná raketová letadla — Šipka a Vlaštovka. Nejsou sice schopná překonat obrovskou vzdálenost z Alfy Centauri k našemu Slunci, ale umožní nám volný pohyb mezi planetami této sluneční soustavy …“

Pozornost členů posádky Šipky se náhle obrátila k služebnímu televisoru. Na obrazovce se totiž objevila tvář akademičky Molodinové:

„Zde posádka Vlaštovky. Konečně jsme s vámi navázali spojení. Co se děje? Po celé tři hodiny vás marně voláme. Právě jsme obletěli planetu Kvintu. Nalezli jsme na ní jen nejnižší formy života. Atmosféra je pro člověka nedýchatelná. Na ozářených místech je příliš vysoká teplota — a na noční straně velké mrazy. Kvinta je tedy neobyvatelná. Jak vypadá život na Kvartě? Nalezli jste na ní vyšší tvory, podobné lidem?“

Navrátil se nutil do úsměvu.

„Zatím jsme zjistili, že vyšší formy života se na Kvartě nedají vyloučit. Před chvílí jsme totiž přistáli na moři a plujeme ke břehu. Dalekohledem jsme zjistili, že je pokryt bujnou vegetací. Co se v ní skrývá, dosud nevidíme.“

„Děkujeme za radostné zprávy. Vracíme se k Paprsku. Na shledanou na Kvartě …“

„Škoda, že je čeká tak nemilé překvapení,“ povzdychl si Navrátil. „Jedinou naší nadějí je opravdu už jen Kvarta.“

„Opravdu jedinou, protože většina zásob je zničena,“ dodal Čan-su. „Podle hrubého odhadu nezbylo nám více potravin, než na dva měsíce … Přejeme vám proto hodně zdaru na první průzkumné cestě …“

Šipka se mírně pohoupávala na svých plovácích. Břeh se již přiblížil na dohled pouhým okem. Nad moře se skláněly divoké skály zaoblených tvarů, které zabraňovaly přistání. Nad nimi na dlouhé náhorní rovině rostly nízké stromy se silnými šupinatými kmeny a velkými listy.

Čím více se letadlo blížilo k pevnině, tím opatrněji se pohybovalo vpřed. Gruber neustále ultrazvukovým aparátem přeměřoval hloubku, aby se Šipka mohla včas vyhnout úskalím, skrytým pod hladinou moře.

„Teplota ovzduší?“ zeptal se Navrátil.

„38 stupňů Celsia,“ hlásil za okamžik Madarázs.

„Pěkně děkuju,“ ušklíbl se Kraus. „Zima nám tu nebude.“

„Také zkoušky na radioaktivitu dopadly dobře,“ oznámila Svozilová, aniž pozvedla hlavu od obrazovek detektoru.

„A rozbor mořské vody?“

„Podle předběžného zjištění obsahuje soli, sírany a chloridy, podobně jako mořská voda na Zemi. Zde má však o něco málo větší specifickou váhu — 1,2. Je velmi pravděpodobné, že obsahuje těžký vodík.“

„To by bylo pro nás velmi výhodné… A zkouška vzduchu, soudruhu Cahéne?“

„Zatím jsem nezjistil nejmenší stopy po jedovatých výparech.“

„Přesto bude nejlépe, když vystoupíme na břeh ve skafandrech. Zkoušky bude třeba několikrát opakovat. Nalézáme se v naprosto neznámém prostředí, a nevíme …“

„Podívejte se, podívejte se,“ zvolal najednou Madarázs a zamával nad hlavou mokrým svitkem filmu, který právě vytáhl z ustalovače. Film natáhl proti oknu, kterým vnikalo jasné sluneční světlo. „Tohle jsou právě záběry z neozářené polokoule Kvarty …“

Jeden po druhém si s napětím prohlížel snímky. Mlčeli.

„Vždyť na nich není nic zvláštního,“ řekl konečně Navrátil zklamaně.

„Že ne? Podívejte se tedy přes lupu …“

„Světla!“ zvolala překvapeně Svozilová. „To jsou určitě světla myslících tvorů. Já to stále tvrdila, že zde nalezneme lidi.“

„Jen se tak neukvapujte, dívenko,“ usmál se Navrátil. „Pokud si s nimi nepopovídám, neuvěřím. Pro vědce platí heslo: nevěřit a poctivě zkoumat …“

Alena Svozilová se zakabonila.

„Vždycky musíte člověku pokazit radost… Nu, počkáme si tedy na rozhodnutí. Brzy uvidíme, kdo měl pravdu. Jen co na břehu sestavíme helikopteru …“

Nedomluvila. Šipka sebou najednou trhla a doslova poskočila.

„Co se děje? Proč zvyšujete rychlost?“ vzpamatoval se z úleku Madarázs. Letadlo zatím letělo vpřed, poskakujíc svými plováky po hladině.

„Ohlédněte se vpravo,“ zvolal Kraus, který dosud řídil Šipku.

„Vidíte ten ostrůvek? Tak tak, že jsme nenarazili. Vynořil se nečekaně těsně u letadla …“

Navrátil vzal dalekohled a pozorně si prohlížel pohybující se hmotu.

„Zdá se, že to není ostrůvek, ale hřbet nějaké velké ryby. Přibrzděte.“

„Myslel jsem si to také — proto jsem tak pospíchal, abychom byli z dosahu,“ řekl ulehčeně Kraus a ztlumil motory. Živý ostrůvek se i tak rychle vzdaloval. Pak se ponořil — a víc se na hladině neukázal.

„Přibližně zde,“ ukázal na široký průliv mezi dvěma pevninami. „Mapa je dosud nepřesná, pozorování nám ztěžuji mlhy a pásy mračen. Ale průliv najdeme snadno, více jich na planetě není. Všeho všudy Jsou tam pouze tři světadíly. Dva Jsou blízko sebe, třetí je až na druhé polokouli …“

„Výborně — a jak jsme daleko s přípravami?“

„Fratev před chvíli oznámil, že atomové reaktory i další neporušené zařízení atomové elektrárny je již uloženo ve Vlaštovce. Zbývá ještě přestěhovat do letadla laboratoř, zásoby — a můžeme startovat.“

Neustálé Gruberovo volání o pomoc a záhadné mlčení Navrátilovy skupiny popohánělo osadníky Paprsku. Za necelou hodinu byla již Vlaštovka připravena ke startu. Na pokyn Molodinové zapjal Wroclawski motory a letadlo zamířilo k planetě.

Sotva obletěli neosvětlenou polokouli, objevil se pod nimi průplav.

„Za chvíli bude noc, musíme si pospíšit,“ upozorňoval Čan-su. „Červená Proxima, která za chvíli vyjde, se nevyrovná ani svitu našeho Měsíce …“

Kolem kulatých oken letadla se rozprskl vějíř vodního proudu. Za okamžik houpala se již Vlaštovka klidně na plovácích.

Oranžové slunce zapadalo právě za obzor. Také žluté slunce se už blížilo k západu.

„Máme štěstí,“ zvolal Fratev, který si právě prohlížel pobřeží dalekohledem. „Je tu ústí řeky! Doufejme, že je to naše Naděje.“ Sotva se však letadlo přiblížilo ke břehu, Čan-su zavrtěl zklamaně hlavou:

„Jak vidíte, tato řeka teče do moře, není to Naděje. Ta přece naopak vytéká z moře …“

Wroclawski přišlápl nožní páku. Letadlo přímo poskočilo. Řítilo se vpřed stále rychleji, až se sotva dotýkalo hladiny moře. Tvářnost pobřeží se měnila přímo před očima. Strmé skály, písčité pláně, náhorní roviny, porostlé pralesy…

Slunce se schovalo za temnou clonu mraků, které visely nízko nad horizontem. Krajina zešeřela — den uhasínal v duhové záři červánků…

Letadlo míjelo právě nevelkou zátoku.

„Zastavte! Tady je pravděpodobně pramen Naděje!“ zvolal radostně McHardy a uchopil mikrofon. „Grubere, Krausi, kotvíme právě u malé zátoky, z které vytéká řeka do vnitrozemí. Slyšíte nás?“

„Ano,“ ozvalo se v přijímači. „Po pravé ruce vidíte divoce zvlněné skály — mám pravdu?“

„Úplnou — a levý břeh se zvedá pozvolna a je pokryt hustým křovím …“

„Správně. Asi osm set metrů vlevo najdete písčinu s pahýly stromů. A na té písčině — asi sto padesát metrů od moře — seděla naše Šipka. Tam snad naleznete stopy, které vás dovedou k nám …“

„Jsme doma — huráá!“ vykřikl Fratev.

Zbývajících osm set metrů urazila Vlaštovka v okamžiku. Marně však všichni napínali zrak — po písčině s pahýly ani stopy…

„Snad se Gruber zmýlil v odhadu, plujme Ještě dál …“

Ráz břehu zůstával však stále stejný: úzký pruh naplaveného písku — a hned za ním hustá spleť podivných rostlin s velkými listy a šupinatými kmeny…

„Počkejte, nepospíchejte,“ zamával Fratev dalekohledem nad hlavou. „Na břehu se něco zvláštního leskne!“

Wroclawski zamířil přímo k pevnině. Letadlo uvízlo plováky na mělčině.

„Ať se propadnu dvacet metrů pod zem, není-li to drobnohled!“ vykřikl Fratev a již se řítil ke dveřím. Molodinová se marně snažila zadržet ho. Rovnýma nohama skočil přímo do vody. Zapotácel se — ale hned se dlouhými skoky rozběhl ke břehu.

„Ano, je to náš drobnohled,“ křičel radostně. Drahocenný přístroj byl zčásti zabořen do písku.

Šťastný objev vylákal z letadla i ostatní členy posádky. Jen Wroclawski ukázněně zůstal v řídící kabině.

„Vždyť jsem to říkal — Gruberův odhad nějak pokulhává,“ zasmál se McHardy. „Tenhle úzký proužek písku podle něho má měřit sto padesát metrů …“

„Ať už je tomu jakkoliv, jsme na správné stopě,“ zaradovala se Molodinová. „Nyní rychle pilky, sekyry a zbraně! Okolí musíme prohledat ještě za světla!“

Wroclawski rychle rozdal výzbroj a sám se jako záloha postavil ke dveřím s raketovou puškou v ruce.

Vědci odvážně vstoupili do houštin. Do čela výpravy se postavil Fratev s Čan-suem, za nimi postupoval McHardy s Molodinovou. První dva strojními pilkami a sekyrami odstraňovali s cesty překážky, další dva zajišťovali bezpečný postup. Větve i kmeny podivných keřů byly na štěstí tak měkké, že výprava poměrně rychle pronikala do vnitrozemí. Zůstávala za ni jen úzká pěšina, vyhlížející jako tunel. Z kmenů stékala růžová míza…

Fratevova sekyra zazvonila pojednou o něco kovového a do šera zasvítilo několik jisker. Rychle přiskočil a rozhrnul velké listy.

„At jsem, nevím co… tady jsou!“ vykřikl, až všem zalehlo v uších.

Zbývalo již jen několik zkroucených větví a šupinatých kmenů — a vědci stáli u dveří Šipky. Rozevřely se rychlostí blesku — a než se statný Fratev nadál, držel Grubera v náručí. Se stejnou vřelostí objímal Kraus Čan-sua.

„Kde to jsme? Kam nás ty záhadné příšery zanesly?“ ptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.

„Máte moc dobré oko pro vzdálenosti, vy hrdino,“ usmál se škodolibě McHardy. „Šipka je na tom místě, kam ji v noci posadila bouře: nanejvýš sto padesát metrů od břehu …“

„To není možné! Jak jsme daleko od ústí Naděje?“

„Přesně tak, jak jste nám určil — něco mezi osmi až devíti sty metry.“

„Nedělejte si ze mne blázna,“ rozhořčeně zvolal Gruber. „V těch místech je přece nejméně dvě stě metrů široký pás holé písčiny …“

Rozběhl se čerstvě proraženým průsekem, ale po několika metrech se náhle otočil. „Nehrozí tu žádné nebezpečí? Nesetkali jste se s nějakou obludou?“

„Jen směle vpřed,“ zasmála se Molodinová. „Nepotkali jsme ani živou duši. Pro jistotu půjdu s vámi.“

Na okraji pralesa se Gruber překvapeně zastavil. Několik kroků před ním dohasínaly v písku pravidelně za sebou běžící vlny klidného moře. Při pohledu na drobnohled se chytil za hlavu.

„Jak je to možné? Na tomto místě jsme opravdu vystoupili na břeh. Ale kde se vzaly ty houštiny? Ráno tu určitě nebyly.“

„Asi přes den narostly. Jak si to chcete jinak vysvětlit?“ usmála se Molodinová. „Kdopak se vyzná ve zdejších poměrech! Podhoubí na listech silně připomíná naše houby — a o těch vám přece poví i malé dítě, že se z čista jasna objeví přes noc.“ Při pohledu na zapadající slunce se však zarazila.

„Ještě než se docela setmí, musíme najít Navrátila. Halo, nastupovat!“

Vlaštovka se rozjela po hladině moře…

Navrátilovi i ostatním vědcům podlamovala se již únavou kolena.

„Mám dojem, že ještěr usnul,“ zašeptala Svozilová.

„Také se mi zdá,“ souhlasil Cahén. „Do rána tu přece stát nebudeme. Pojďte si najít místo pro nocleh. Bez člunu nemůžeme na zpáteční cestu ani pomyslit …“Vědci slezli opatrně s balvanů a rychlým krokem vystupovali vzhůru po stráni. Svozilová se ohlédla.

„Obluda leze za námi,“ vykřikla zděšeně a dala se do běhu. Navrátil se na okamžik zastavil. Ještěr se skutečně zvedl. Jeho dlouhé tělo se zavlnilo. Několik neohrabaných kolébavých kroků — a již se šinul přímo k akademikovi.

„Má sice dvanáct noh a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní!“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se obludě ztratíme …“

Avšak celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi travou a drobnými rostlinami, takže ji bylo možno lehce přehlédnout. Možnost záchrany slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.

Svozilová zabočila prudce vpravo a vběhla do lesíka. Klopýtala přes spletité liany a narážela do kmenů a větví. Za okamžik se ztratila svým přátelům s očí. Chtě nechtě pustili se za ní.

U skalní stěny zůstali na chvíli bezradně stát.

Někde nedaleko se ozval praskot a hlomoz.

A tu se objevila opět Alena. Jako by vystoupila přímo ze skály…

„Rychle — do jeskyně!“ vyrazila ze sebe a ukázala na velký otvor ve skalní stěně. „Věděla jsem, že tu někde musí být …“ Vědci se vřítili do široké temné chodby.

Alena rozžehla reflektor na skafandru.

„Tady zůstat nemůžeme, ještěr tu proleze …“

Chodba se zatáčela hned doleva, hned doprava, ale nezužovala se. Naopak. Místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, které tisíci plamínky odrážely záři reflektoru.

Vědci již úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do nitra skal, když tu Madarász objevil ve skále dlouhou trhlinu. Bez rozmýšlení do ní vklouzl — a ostatní za ním. Byl už nejvyšší čas. Chodbou se rozlehl hlomoz, několikanásobně zesílený ozvěnou. Štvanci se přitiskli těsně k sobě a se zatajeným dechem očekávali příchod netvora. Zřejmě se pohyboval zcela bezpečně i v naprosté tmě, neboť hluk sílil každou vteřinou. Naráz však utichl, jako když utne. A hned na to se ozvala ohlušivá rána. A další…

„Slyšíte to také? Nebo mám halucinace?“ zeptala se nejistě Alena.

„Určitě to byly výstřely z pušky,“ potvrdil Navrátil.

„To jsou určitě naši,“ zajásal Madarász a rychle se prodíral zpět do chodby.

„Počkejte, opatrnosti nikdy nezbývá,“ varoval ho Navrátil. Všichni opět ztichli a s napětím sledovali, co se bude dít dál.

Hrobové ticho však netrvalo dlouho.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ proniklo z dálky tlumené volání.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ několikrát za sebou opakovala ozvěna.

„Jsou to naši!“ vykřikli teď vědci sborově, jako by se předem domluvili.

A za okamžik došlo k radostnému shledání.

„Jak jste nás tu našli?“ divil se upřímně Cahén.

„Jak? Taky se tomu divím,“ smála se Molodinová. „Klidně vás můžeme poslat na olympiádu.“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli byste si odtamtud neodnesli všechny zlaté medaile! To byl přece sprint!“ dodal s uznáním Fratev. „Málem jste nám utekli i s obludou …“

„Z té nás už hlava bolet nebude — tři rány jí úplně stačily,“ usmál se McHardy a s rozkoší potěžkal pušku v pravé ruce.

Celá výprava se pomalu vracela zpět, aby si členové Navrátilovy skupiny mohli prohlédnout ještěra zblízka. V záři elektrických svítilen působil ještě strašidelnějším dojmem, než při prvním střetnutí…

„Blíží se bouře,“ ozval se hlas Wroclawského, který zůstal na stráži u vchodu do jeskyní. „Právě vyšlo nejmenší červené slunce — a to si zřejmě nepotrpí na pěkné počasí …“

Po krátké poradě se vědci dohodli, že přenocuji v některé z jeskyní.

„Budeme tu dobře chráněni před bouří i před dvanáctinohými krasavci,“ chválil rozhodnutí McHardy.

„Na studium života v moři máme času dost,“ odvrátil akademik Navrátil hlavu od okna. „Myslím, že uděláme lépe, když co nejdříve vystoupíme na pevninu …“

„Souhlasím bez výhrad,“ zasmál se Kraus. „Tak dávno jsme již necítili pevnou půdu pod nohama …“

Vědecká pracovna doktora Zajace na bratislavské Petržalce ožila nebývalým ruchem. V největší z laboratoří staví skupina inženýrů pod vedením slavného vědce podivný kotel. Připomíná trochu atomový reaktor a zároveň cyklotron, ve kterém se urychlují částice atomů — neutrony.

Stavba kotle pokračuje rychle.

A již se montují poslední součástky.

Doktor Zajac naposledy kontroluje celý přístroj…

„Uveďte elektrocyklotron do zkušebního provozu,“ říká konečně tichým chvějícím se hlasem. Očima přímo visí na obrazovkách kontrolních přístrojů.

„Sto dvacet tisíc — sto osmdesát tisíc — dvě stě tisíc —“ šeptá a oči mu radostně září.

„A teď držte palce,“ říká s úsměvem a přistupuje k čtvercové desce, upevněné jako pomocný stůl mezi dvěma rameny složitého kotle.

Čeká ještě chvíli — a pak pomalu vytahuje z kapsy olověnou kuličku velikosti tenisového míčku. Několik vteřin ji drží nad lesklou deskou. Teď rozevírá dlaň a kuličku pouští.

Zdá se, že ztratila svoji váhu. Pomalounku klesá dolů k desce, jako by se naráz proměnila v mýdlovou bublinu.

„Hurááá,“ ozývá se laboratoří. Inženýři se chytají za ruce a tančí jako smyslů zbavení.

Doktor Zajac běží k televisnímu telefonu a rychle vytáčí číslo.

„Světová akademie? Prosím akademika Chotěnkova …“

Obraz na obrazovce telefonu se rychle mění.

„Nu, jakou máte novinu?“ hlásí se za okamžik akademik. „Podle vašeho obličeje soudím, že dobrou.“

„Ano. „Výbuch atomové pumy v Africe mne přece jen přivedl na správnou cestu. Stále jsem si lámal hlavu, jak to, že můj gravimetr tak silně na výbuch reagoval. Pořád se mi vtírala myšlenka, že jedinou silou, kterou můžeme odstínit gravitaci a narušit gravitační pole, je atomová energie, především zrychlený pohyb elektronů …“

„A pokusy?“

„Moji domněnku potvrdily.“

„To musím vidět na vlastní oči! Navštívím vás ihned …“

Za necelé půl hodiny vstupuje již akademik Chotěnkov do velké Zajacovy laboratoře.

„Nu?“ říká vzrušeně — a se zájmem si prohlíží podivný kotel uprostřed haly.

Zajac místo odpovědi bere hosta pod paždí a mlčky ho vede k podivné desce. Chvíli loví v kapsách. Hledá něco skleněného, aby pokus byl působivější. Zrak mu padl na malou elektronku, ležící na pracovním stole. Stoupá si na židli a natahuje ruku, aby elektronku pustil s velké výšky. Křehký předmět pouští — a ruku zasouvá do kapsy pracovního pláště.

Elektronka stojí ve vzduchu téměř nehnutě. Jen milimetr za milimetrem se přibližuje k desce.

Akademik Chotěnkov celý výjev sleduje se zatajeným dechem.

„Promiňte — a neděláte si ze mne legraci?“ probírá se konečně z překvapení. „Není elektronka naplněna lehkým plynem?“

Zajac stále mlčí. Vytahuje z kapsy kuličku a podává ji akademikovi. Ten ji potěžkává a jen poznamenává:

„Olovo …“

Zajac ji bere zpět a znovu vystupuje na židli. Již ji chce spustit nad deskou, když tu přichází na nový nápad:

„Podejte mi, prosím, žebřík …“

V rychlosti je přistaven a doktor Zajac šplhá až na nejvyšší příčku.

Všichni napjatě sledují jeho počínání.

„Tak — a teď si dám kuličku do kapsy a spustíme se společně,“ zvolal najednou, naklonil se nad desku a pustil se žebříku.

„Neblázněte,“ vykřiklo několik vědců najednou — ale hned nato začali tleskat.

Doktor Zajac se volně vznášel ve vzduchu, jako by byl zavěšen na neviditelném balonu, naplněném heliem…

„Uvědomujete si, že váš objev je skutečnou revolucí ve vědě?“ řekl dojatě akademik Chotěnkov. „Lidstvo může ode dneška sdělovat zprávy nejen pomocí elektrického pole, ale také prostřednictvím gravitačního pole. A poněvadž gravitace se šíří podstatně rychleji než světlo, poletí také naše zprávy vesmírem daleko rychleji, než dosud.“

Doktor Zajac se opět přidržel žebříku a slezl dolů.

„Myslím, že můj objev poněkud zveličujete,“ řekl rozpačitě. „Zatím se nám to podařilo jen ve velmi malém měřítku. Nevím ještě, jak tímto objevem pomůžeme Paprsku, zda se nám vůbec podaří ovlivnit gravitaci na tak velkou dálku. Možná, že pokus se nikdy nedostane za stěny laboratoře …“

„Tomu nevěřím,“ řekl rozhodně akademik. „Princip je odhalen, cesta je nalezena. Nyní bude záležet na vědcích celého světa, aby našli způsob, jak vašeho objevu prakticky využít… Dovolte, abych byl prvním, který má tu čest vám z celého srdce blahopřát …“ Akademik Chotěnkov se s doktorem Zajacem objali…

Šipka zatím opatrně plula dál kolem neznámé pevniny planety Kvarty.

Skalnaté nepřístupné pobřeží ustoupilo po několika hodinách volné písčité pláni.

„Přistaneme?“ přerušil delší mlčení Navrátil.

Všichni přikývli na souhlas a rychle si natáhli skafandry.

Letadlo se přiblížilo až těsně ke břehu. Jeho plováky uvízly v písku.

Kraus stisknutím knoflíku spustil ke dnu schůdky. Gruber odjistil dveře a opatrně je otevřel. Do kabiny zavanul teplý vzduch.

„Smím vystoupit první?“ zeptal se Gruber, a aniž čekal na odpověď, sešel po schůdkách a postavil se na dno. Voda mu sahala právě po kolena. Brodivými kroky popošel blíže k břehu a zastavil se.

Postupně vystoupili také ostatní. Pouze Kraus zůstal v letadle, aby nebylo bez dozoru. Kdo ví, jaké překvapení tu může čekat…

Všichni ostatní se chopili za ruce a společně vykročili vpřed. Šli slavnostně. Srdce jim prudce bušila, dech se zrychloval.

Slavnostní okamžik… Členové mezihvězdné vědecké výpravy se po prvé postavili na pevnou půdu neznámé, miliony kilometrů vzdálené, planety…

Navrátil rozvinul vlajku Světové akademie věd a vysoce ji zvedl nad hlavu, až se prudce zatřepetala ve větru.

„My sílu hmoty pevně uchopili …“ slavnostním hlasem začal zpívat hymnu Světové akademie. A všichni se hned přidali:

„… My sílu hmoty pevně uchopili a krok náš dávno zrychlen v let, my jdeme zkrotit další zdroje sily a v prospěch lidu měnit svět …“

„Přátelé — a nyní do díla,“ zvolal Navrátil, když hymna dozněla. „Čeká nás ještě mnoho práce, než zjistíme, zda naše nová vlast je dobrou matkou, nebo nehostinnou macechou, na které bude boj o život opravdu těžký. Nejlépe bude, když si úkoly rozdělíme. Cahén a Madarázs by mohli zjistit složeni vzduchu a my s Alenou prozkoumáme zatím stavbu buňky a chemické složení rostlin. Brzy budeme na ně odkázáni. Nesmíme přece čekat, až vyčerpáme potraviny do dna …“

Vědci vynesli na břeh několik kufříků s mikroskopy a jinými přístroji — a čtyři tyče s celtovinou, které v rychlosti proměnili v ochrannou střechu před slunečním žárem.

Zatím co Alena na přenosném stolku zařizovala malou botanickou laboratoř, Navrátil — vyzbrojen brašnou, nůžkami, nožem a síťkou na motýly, vydal se na lov. Neustále se rozhlížeje přešel písčitou pláň a přistoupil k prvnímu keři pestré houštiny, která se o kus dál měnila v prales.

Nejprve si pod lupou prohlédl podivné květy. Měly tvar tureckého turbanu a visely na větvičkách pokrytých drobnými lalůčky. Také listy měly nezvyklý tvar. Plocha obrácená k největšímu slunci se modrozeleně duhově leskla — a spodní strana připomínala podhoubí muchomůrky. Akademik uložil květ i list do brašny a opatrně popošel dále do houštin. S úžasem si prohlížel keře s obrovskými listy, pod kterými by se člověk pohodlně schoval před deštěm. I tyto listy byly několik centimetrů silné a zespod byty opatřeny podhoubím.

Za chvíli měl Navrátil brašnu plnou. Již se chtěl vydat na zpáteční cestu, když tu mu něco zabzučelo těsně u hlavy. Ve vzduchu se vznášel nějaký velký brouk nebo pták. Blížeji se charakter živého tvora nedal určit, neboť při letu tak rychle pohyboval všemi částmi těla, že akademiku připadal spíše jako letící rozmazaná skvrna. Rozmáchl se síťkou a tvorečka polapil právě v okamžiku, kdy vytrvale vířil na jednom místě.

Ani při bližší prohlídce se však akademik nemohl rozhodnout, zda jde o ptáka či o brouka…

Když se vrátil zpět na okraj houštiny, překvapením mu brašna div nevypadla z ruky. Kraus a Gruber se právě brodili k břehu. Každý nesl na ramenou bednu a oba byli — bez skafandru, jen v plavkách.

Navrátil se horem pádem rozběhl k nim.

„Co blázníte, nešťastníci. Proč jste odložili obleky?“

„Co s nimi? Další zkoušky na radioaktivitu i rozbor vzduchu dopadly dobře, tak na co se v tom horku skrývat do kukel jak motýli?“

Navrátil se všemožně snažil přemoci rozčilení.

„Což jste ztratili všechnu sebekázeň i rozvahu vědce?“ Rychle se podíval pod celtovou střechu a spatřiv Svozilovou i Madarázse ve skafandrech, ulehčeně vydechl.

„Vy myslíte, že my tři se pečeme ve skafandrech ze zbabělosti? Uvědomili jste si však, že sebe i nás vydáváte v obrovské nebezpečí?“

„Proč v nebezpečí? Naopak, ukázali jsme vám cestu. Sami na sobě jsme vyzkoušeli, že atmosféra Kvarty je pro člověka bezpečná. Kdybyste věděl, jak se nám krásně dýchá …“

„Zapomněli jste však, že společně se vzduchem možná vdechujete smrtonosné mikroby. Žádám vás co nejdůrazněji, abyste si opět navlékli ochranné obleky.“

Gruber i Kraus neochotně uposlechli.

„Dovolíte aspoň, abychom vyložili i další bedny se součástmi helikoptery?“ zeptal se Gruber s nádechem ironie.

Navrátil místo odpovědi zamířil k letadlu, aby v práci pomohl. Byl ještě příliš rozrušen a nechtěl pokračovat v nepříjemném rozhovoru…

Helikoptera nebyla ještě ani zdaleka sestavena, když největší slunce zapadlo za obzor.

Obloha ztemněla do indiga. Nevysoko nad horizontem zářilo malé krvavé slunce — Proxima. Třetí slunce se dosud na nebi neukázalo…

Aby bylo lépe vidět na práci, vstoupil Kraus do letadla a zapnul hlavní reflektory. Montáž pokračovala nyní pomaleji, ale všech pět vědců pracovalo bez únavy dál. Ani si nepovšimli, že nad mořem se zvedla hustá mlha, která brzy zakryla i rudé slunce. Brzy zatáhla celou oblohu a pobřeží zahalila do tmy.

Vysoko nad hlavami vědců se ozvala prudká rána.

Zděšeně pohlédli nahoru.

Prostorem letěla velká ohnivě fialová koule.

A nová rána — a další ohnivá koule…

„Elektrická bouře!“ vykřikl Madarázs a rozběhl se k letadlu. Ostatní ho následovali. Rychle přirazili za sebou dveře a posadili se k oknům, aby mohli rozpoutané živly lépe sledovat.

Kraus duchapřítomně uchopil filmovou kameru a spustil…

Dlouho však nefilmoval. Za několik okamžiků se zvedl prudký vichr. Jako pírko zvedl Šipku a posadil ji o kus dál na holou písčinu, až k houštině podivných rostlin.

Moře se rozbouřilo. Obrovské vlny se vyvalily na břeh a prudce bily do stěn letadla, které se plováky zakleslo mezi silné kmeny keřů.

Ohnivé koule za hromového rachotu poletovaly křížem krážem po obloze a jako rakety ozařovaly celý výjev.

A nové a nové vlny tříštily se o trup letadla. Vědci se křečovitě drželi sedadel, aby při prudkých otřesech nenarazili hlavou na nějaký tvrdý předmět.

Ku podivu, Šipka stále ještě odolávala zuřivé síle vod…

„Naše přístroje — a helikoptera …“ zvolal najednou zoufale Kraus.

Další slova mu zhasla v hrdle. Nedaleko letadla zazářila elektrická koule a za ohlušivého rachotu se rozprskla.

Vědci ztratili vědomí…

Když se probrali z mrákot, bylo již po všem. Nad obzorem se opět usmívala Proxima — a v její záři se rudě leskl mokrý písek na břehu…

4. ZAČÍNÁME OD PÍKY

„Tomu se už může říct křest ohněm. Zatraceně nebezpečný ohňostroj,“ ulevil si Kraus, sotva se trochu probral z úleku.

Navrátil se naklonil těsně k oknu a starostlivě si prohlížel oblohu.

„Zatím je venku klid. Přesto však zůstaňme raději v letadle. Bouře se může nečekaně vrátit — a pak by to s námi mohlo dopadnout hůře.“

„Ale co se stalo s vrtulníkem a s našimi přístroji na břehu? Dovolíte-li, půjdu se tam podívat,“ navrhl Cahén.

„Vyčkejme přece jenom až do rána,“ namítl Navrátil.

Gruber se trpce usmál.

„Do rána… Jak dlouho to bude trvat? Copak víme, kdy které slunce vychází a kdy zapadá? V kalendáři tu budeme mít pěkný blázinec …“

„Teď jste opravdu ťal do živého,“ řekl vážně Navrátil. „Sestavit kalendář na delší dobu dopředu — to bude jeden z našich prvních úkolů. Nebude to tak jednoduché, jako na Zemi, protože délka dnů, polodnů a polonocí se bude často střídat. To ovšem bude mít velký vliv na změny počasí. A tyto nečekané změny jsou pro nás nejnebezpečnější. Co nejdříve musíme na Kvartě zřídit několik meteorologických stanic, abychom mohli počasí předvídat.“

„A stejně tak naléhavým je další úkol: Co nejdříve si tu někde postavit pohodlnější a bezpečnější obydlí, než je naše Šipka,“ dodala Svozilová. „Můžeme skutečně mluvit o štěstí, že se v bouři nerozbila někde o skálu.“

Kraus si teprve teď uvědomil, že dosud letadlo neprohlédl, zda je v pořádku. Rychle zapnul atomový reaktor. Zelené světlo na řídicí desce oznámilo, že pracuje bez poruch. Na stisk hlavní páky však raketové motory nereagovaly.

Kraus zalomcoval pomocnou pákou.

Opět žádný výsledek. Raketové motory zůstaly němé.

„To nám ještě chybělo,“ řekl zdrceně a hlavu si zabořil do dlaní.

„Nu, nezoufejme, přátelé, možná se dá závada lehce odstranit,“ povzbuzoval skleslé společníky Navrátil. „Ráno je moudřejší večera …“

Rudá Proxima zapadla za obzor. Celé pobřeží utonulo v temné noci.

Většina vědců únavou usnula vsedě.

Když se nad vzdálenými kopci objevily první ranní červánky, bděl již jenom Madarázs, který dobrovolně držel stráž. Napjatě očekával, které ze sluncí vypluje na oblohu.

V jásavé záři se objevilo největší a nejjasnější slunce — Centauri A. Madarázs opatrně otevřel dveře a chvíli pozorně naslouchal.

Všude vůkol naprosté ticho. Na Zemi vítával východ slunce radostný zpěv ptactva — a tu je mrtvo jako v hrobě. Tísnivý pocit…

Madarázsův zrak padl na písčinu. Celá byla pokrytá žlutě zelenými chaluhami. Po nedostavěné helikopteře ani stopy…

Překvapený vědec chvíli ztrnule zíral na břeh. Konečně se vzpamatoval. Rovnýma nohama vyskočil z letadla do písku a utíkal k místům, kde včera stála provisorní laboratoř. Zastavil se až těsně u moře.

— Bedny i přístroje jsou pohřbeny v písku, — blesklo najednou Madarázsovi hlavou. Rychle rozhrnul silnou vrstvu chaluh a začal v mokrém písku hrabat rukama.

„Vy jste nás vystrašil, jen co je pravda,“ ozvalo se pojednou nad ním. „Hledáme vás po celém okolí, a vy se tu schováváte do písku jako pštros. Hledáte snad helikopteru?“

Madarázs zvedl hlavu a zaraženě se díval na příchozího, jako by se právě probudil ze sna.

„Do legrace mně zrovna není, Cahéne,“ řekl nevrle.

„Podívejte se tedy na kraj pralesa, snad vám bude veseleji.“

Madarázs se rychle otočil. U skupiny keřů s obrovskými listy šplhal Kraus s Gruberem po nějakém podivném, lianami obrostlém, tělese.

„Naše milá helikoptera se nám tak dokonale zamaskovala, že jsme ji sotva rozeznali od křoví,“ usmál se Cahén. „Někde nedaleko ní najdeme jistě také bedny.“

Madarázsovi zazářily oči, ale hned zase zvážněl.

„To je docela možné. Helikopteru i bedny mohly vlny lehce odnést až k pralesu. Horší to bude pravděpodobně s přístroji. Jsou příliš malé a těžké. Myslím, že tu nehrabu nadarmo…“

Cahén poplácal Madarázsovi po zádech.

„Máte pravdu, ani kuře nehrabe nadarmo. Ale teď toho zatím nechte a pojďte se nasnídat…“

„Helikoptera je celkem nepoškozená,“ oznámil radostně Kraus, když vstoupil do letadla. „Také většinu beden jsme již našli. Chybí nám jen jedna. Za chvíli se dovíme, co v ní je. Gruber totiž právě nalezené bedny otvírá a kontroluje jejich obsah.“

Sotva se však Gruber přiblížil k Šipce, poznali vědci na jeho obličeji, že nese Jobovy zprávy.

„Když jsem otevřel poslední bednu, do smíchu mi zrovna nebylo,“ hovořil pomalu, jako by mu slova nechtěla z úst. „Čekal jsem, že v ní konečně naleznu to nejdůležitější — vrtule …“

Odmlčel se.

„Bezradně jsem si sedl na víko a zahleděl se do pralesa. Najednou to ve mně hrklo jako ve starých hodinách. Koukám a co nevidím: bedna je zamotaná mezi větvemi, pěkně vysoko nad zemí. Běžím tam — a nové překvapení, tentokrát méně milé: bedna nemá ani dno, ani víko. A pod stromem — nic… Pojďte se mnou, více očí více vidí, díval jsem se možná špatně …“

Kdo by se byl z dálky díval na skupinu vědců, kráčejících k pralesu, myslel by, že jdou na pohřeb.

Pozorně prohlédli celý strom a rozhrnovali i trsy drobných rostlinek, ve kterých by se široké vrtule rozhodně nemohly ukrýt.

„Podívejte, podívejte,“ zvolala najednou Alena a sklonila se k zemi.

Ve vlhké hlíně byly čerstvé stopy nějakého zvířete. Chodilo zřejmě po dvou nohách a na každé mělo čtyři prsty.

„Sledujme ty stopy,“ navrhla Alena. „Není vyloučeno, že je tu zanechal nějaký vyspělejší tvor — možná myslící obyvatel Kvarty …“ Aniž čekala na odpověď, pustila se po stopách do šera pralesa.

Navrátil ji zadržel.

„Na cestu pralesem se musíme lépe vyzbrojit. Takto — s holýma rukama se tam přece nepustíme. A nemůžeme jit také všichni. Někdo si musí vzít na starost

Šipku — soudružka Svozilová by měla zatím prozkoumat okolní vegetaci. Nezapomínejte, že co nejdříve musíme tu najít nějaké zdroje potravin.“ Alena se zakabonila.

„Sama jsem ty stopy objevila — a teď mám studovat rostlinopis. Vždyť vlastně přístroje leží někde v písku. Přiznejte se raději, soudruhu Navrátile, že se o mne bojíte …“

Navrátil pokrčil rameny.

„Pojďme se raději připravit na průzkumnou cestu. Nejde přece jenom o stopy. A na vaše Kvarťany moc nevěřím …“

Před letadlem se Navrátil zastavil.

„To nebylo příliš rozumné, soudruhu Krausi, že jste nechal dveře letadla otevřené. Šel jste poslední, že?“

„Šel,“ řekl zaraženě Kraus. „Dokořán otevřené jsem je však nenechal, to si pamatuji docela určitě. Možná je otevřel vítr …“

„Vítr?“ divil se Madarázs, „vždyť je úplné bezvětří.“

Kraus rychle vyběhl po schůdkách a pozorně se rozhlížel po letadle.

„Někdo tu byl — podívejte se,“ zvolal najednou a ukázal na šálky od snídaně, rozházené po podlaze.

„Pravděpodobně sem vniklo nějaké zvíře, myslící tvor by je spíše ukradl. Spočítejte je ostatně …“

Kraus šálky posbíral a postavil na sklápěcí stolek.

„Čtyři,“ vydechla Alena. „Dva chybí.“

Všichni se dali do hledání.

Když prohledali celý prostor letadla, zdrceně si sedil do křesel. „Že by opravdu Kvarťané …“ řekl zamyšleně Navrátil. Pojednou se zvedl a vyběhl z letadla.

„Ano, jsou tu skutečně stopy — k letadlu i od letadla. Jsou tytéž, jako ty v pralese.“ Popošel několik kroků a bezradně zůstal stát.

„Zde najednou stopy končí, jako by se záhadný tvor vypařil do vzduchu.“

Zdálo se to neuvěřitelné, ale všichni se o tom přesvědčili na vlastní oči.

„Jací to mohou být tvorové? Jsou nám nebezpeční? Nemají snad dokonce zbraně?“ uvažoval nahlas Kraus. Stejnými otázkami se zabývali také ostatní.

Gruber, který po celou cestu se těšil na setkání s Kvarťany — s budoucími otroky — dostal najednou strach.

„Neměli bychom se se soudruhem Krausem pustit do opravy letadla hned?“ obrátil se k Navrátilovi. „Možná ho budeme brzy potřebovat. Vy zatím můžete prozkoumat okolí. Není vyloučeno, že nedaleko od nás mají neznámí tvorové své sídlo …“

Navrátil s Gruberovým návrhem souhlasil.

„A my se vydáme na cestu hned,“ dodal.

Na krátké poradě bylo rozhodnuto, že vědci vezmou s sebou kromě strojních pilek také pistole — ovšem jen pro nejhorší případ. Hlavní zásadou výpravy musí být: Vyhýbat se jakýmkoliv konfliktům a šetřit přírodu i životy neznámých zvířat a tvorů.

Čím hlouběji postupovali do pralesa, tím byla cesta obtížnější. Stopy záhadného tvora ztratily se brzy v houštinách.

„Tímto směrem se dál nedostaneme,“ zastavil se Cahén, který šel první. „Ostatně — nenarazili jsme dosud na jedinou věc, která by podávala svědectví o nějaké civilisaci. Dokonce tu není ani vyšlapaných cestiček. Bude lépe, když se obloukem vrátíme k moři a vydáme se do vnitrozemí po říčce, kterou jsme viděli nedaleko odtud ze Šipky.“

„Máte pravdu,“ souhlasila Alena. „U řeky máme také větší naději, že objevíme nějaké sídlo.“

Vědci zabočili tedy vpravo a opatrně postupovali spletí lian. Světlo kapesních svítilen vyrušilo na několika místech podivné drobné ptáky, kteří třepetavým letem unikali před nevítanými návštěvníky do korun stromů. Byli to zatím jediní živočichové, s kterými se výprava setkala.

Asi po sto metrech obtížné chůze dorazili vědci nečekaně na okraj pralesa. Stáli na břehu říčky, o které hovořil Cahén. Madarázs vytáhl z tlumoku gumový člun a naplnil ho kyslíkem z bomby skafandru.

„Překvapuje mne, že řeka neteče doprava — směrem k moři, ale na opačnou stranu,“ divil se Navrátil, když vědci nasedli do člunu.

„Asi v těchto místech vytváří velký oblouk,“ mínil Cahén a začal veslovat proti proudu.

Pluli pomalu, aby si mohli dobře prohlédnout prales po obou stranách. Břehy byly na mnoha místech naprosto neschůdné. Nakláněly se přes ně mohutné, divoce pokroucené stromy s obrovskými silnými listy.

Reka proti očekávání tekla stále rovně, bez nejmenších zákrutů.

„Neklame-li mne můj osvědčený orientační smysl, plujeme stále směrem k moři — a při tom proti proudu. To opravdu nemohu pochopit,“ kroutil hlavou Madarázs.

„Do moře se dostat přece nemůžeme,“ zasmál se Navrátil a ukázal před sebe. „Konečně se řeka otáčí. Vsázím se s vámi, že za tímto zákrutem se otočíme o sto osmdesát stupňů a vrátíme se do vnitrozemí.“

Kdyby se akademik Navrátil opravdu vsadil, prohrál by. Za zákrutem se prales rozestoupil a před udivenými vědci se objevilo — moře.

„Záhada je rozluštěna. Řeka místo aby tekla do moře, teče z moře do vnitrozemí,“ zvolal Cahén a pustil vesla.

„Záhada tím rozluštěna není, pouze objevena. Ale nám, myslím, tato kvarťanská zvláštnost nebude nijak vadit. Po proudu se nám lépe popluje, co říkáte, přátelé?“ řekl vesele Navrátil a chopil se vesel.

„Nuže, vzhůru — vlastně dolů do vnitrozemí!“

Cesta ubíhala teď daleko rychleji. Řeka brzy opustila pobřežní rovinu a vplula do údolí se skalnatými stráněmi. Několik kilometrů vroubil ji ještě prales, který však stále více řidnul, až se ztratil docela.

Na návrh Aleny přirazili vědci ke břehu. Člun opět složili do tlumoku a pokračovali v cestě pěšky.

Krajina byla v těchto místech pustá, bez života. Jenom těsně u hladiny řeky rostly svěže zelené rostliny, připomínající rákosí.

Vědci šli několik set metrů po břehu, až přišli k malé říčce, která se vlévala do hlavního toku. Říčka se za velkého hukotu řítila z úzkého údolí, které protínalo souvislou skalnatou stráň.

„Podél říčky je cesta neschůdná, do údolí se asi nedostaneme,“ zjistil Cahén, když popošel několik kroků ke stráni.

„Pokračujme tedy v plavbě po záhadné řece,“ navrhl Madarázs.

„Já jsem spíše pro to, abychom vystoupili na stráň a rozhlédli, se trochu kolem,“ namítala Alena. „Možná se nám tam objeví zajímavější krajina — a snad také vhodné místo pro naše budoucí sídlo …“

Alenin návrh byl přijat. Vědci zamířili podél divoké říčky nahoru. Výstup byl namáhavý, neboť stráň byla rozryta klikatými rigoly a poseta mnoha balvany nejrůznějších tvarů a velikostí.

„Oč snadnější by byl průzkum s naší helikopterou,“ povzdechl si Cahén, když si vědci sedli na plochý balvan, aby si na chvíli odpočinuli.

Široká řeka ležela již hluboko pod nimi. Několik kilometrů plula ještě rovně — teprve na obzoru se ztrácela v prudkém zákrutu.

Nad protějším břehem, který byl o něco nižší, tyčila se k jasně modré obloze vysoká hora kuželovitého tvaru. Ze špičatého vrcholku unikala bílá pára…

„Nepříjemný společník,“ poznamenal Navrátil. „Zdá se však, že sopka prožívá právě údobí klidu. Doufejme, že nad touto stráni nevládne stejný patron …“

Zvědavost nutila vědce k dalšímu výstupu.

„Jaká krása!“ zvolal Madarázs, který první prošel mezi dvěma obrovskými balvany a octl se na náhorní rovině.

Celá rovina byla pokrytá zeleným kobercem, který byl protkán pestrými květy. Nízké rostliny vystřídaly o kus dál vysoké stromy, vytvářející hustý les. A za ním uzavíraly rovinu strmé skály.

„Připadám si, jako bych se nečekaně posadila k prostřenému stolu,“ zajásala Alena.

„Dobré přirovnání!“ nadchl se krajinou také Cahén. „Doufám, že pod názvem Prostřený stůl zaneseme tuto rovinu do našich map.“

Zatím co se vědci opájeli krásným pohledem, vyhouplo se nad skály v pozadí další slunce. Lesklé plochy velkých zelených listů se v jeho záři proměnily v zlato…

Pomocné letadlo Vlaštovka se vrátilo z průzkumné cesty. Obloukem obletělo Kvartu, aby se mohlo opět připojit k mateřskému letadlu. Všichni členové posádky napjatě sledovali neznámou planetu.

„Kdybych mohl na chvíli zapomenout, že jsme osm roků letěli nekonečným vesmírem, nikdo by mne teď nepřesvědčil, že globus pod námi není naše Země. Podívejte se jen — moře a pevniny, pásma mračen — a jiskřivá atmosféra!“ radoval se Wroclawski, který řídil letadlo. „Nevrátili jsme se snad obloukem zase zpět do naší sluneční soustavy?“ žertoval.

V záři reflektorů se před řídící kabinou objevil Paprsek.

„Co se stalo? Podívejte se na zadní část letadla!“ zvolala pojednou Molodinová a ukázala na velký otvor, zející v trupu kolosu.

„Obě pomocná letadla jsou poškozena! Pospěšte, možná, že už přicházíme pozdě!“

„V řídící kabině se svítí!“

„Žiji,“ vykřikl radostně Wroclawski. „Zahlédl jsem už akademika Čan-su a McHardyho.“

Sotva se Vlaštovka připojila k Paprsku, otevřely se hlavní dveře. Objevil se v nich Čan-su.

„Nezlobte se, že jsme vám o katastrofě nepodali zprávu,“ řekl omluvně. „Zbytečně bychom vám znepříjemnili cestu. Jsem rád, že jsme zase všichni pohromadě. Čeká nás teď těžký boj o život. Pomoc se Země můžeme čekat nejdříve za patnáct let. Jen naše zpráva o neštěstí tam poletí přes čtyři roky. Nejméně rok bude trvat stavba nového mezihvězdného letadla — a osm let cesta sem …“

Členové posádky pomocného letadla byli zdrceni. Prohlédli si poškozené části Paprsku a řídící kabinu a odešli pak do klubovní místnosti, aby si trochu odpočinuli.

Všichni zarytě mlčeli.

„Nepoškozené reaktory musíme co nejrychleji dopravit na Kvartu a postavit tam atomovou elektrárnu. Bez atomové energie nic nezmůžeme,“ přerušila mlčení Molodinová.

„Zde Navrátil, voláme Paprsek,“ ozvalo se najednou v přijímači.

„Zde Čan-su, slyšíme,“ odpověděl hlasu Čan-su, který měl právě službu v řídicí kabině.

„U řeky — kterou jsme, mimochodem, nazvali Naděje — našli jsme vhodné místo pro stavbu prozatímního sídliště,“ pokračoval Navrátil. „Podle předběžného průzkumu zde není nebezpečných zvířat ani hmyzu, ve vzduchu není jedovatých výparů. Celá náhorní rovina je krytá před větry skalní stěnou, ve které je rozsáhlé bludiště jeskyní. Z těch máme největší radost, protože nám mohou z počátku sloužit jako úkryt před bouřemi a špatným počasím — i jako skladiště. Zároveň nám usnadni geologický průzkum nižších vrstev …“

„Běhá už jako hodinky,“ řekl spokojeně Kraus a vypnul motor Šipky. „Byla to pořádná dřina. Hlavní věc, že se zase můžeme odlepit s místa. Trochu spánku by nám teď neuškodilo. Stejně jsme probděli skoro celou noc. Co tomu říkáš?“

„Nejsem proti,“ souhlasil Gruber. „Musíme se však pořádně zamknout. Ti záhadní čtyřprstí lidé, co nám ukradli dva šálky, mohou mít různé nápady. Ještě štěstí, že trup letadla je neprůstřelný …“

Chvíli ještě hovořili o neznámých tvorech, až nakonec oba usnuli.

První se probudil Gruber. Protáhl se na pohovce a posadil se. Překvapilo ho, že v kabině letadla je tak šero.

— Snad jsem nespal až do večera, — pomyslel si a vyhlédl z okna. Údivem vykulil oči a otevřel ústa. Kousek od okna se skláněl k letadlu obrovský list se silným podhoubím. A za ním další a další. Spletí šlahounů, šupinatých kmenů a listů nebylo možno dohlédnout k obloze.

„Vstávej!“ zalomcoval Gruber svým přítelem. „Někdo nás přenesl i s letadlem do křoví!“ Rozespalý Kraus sebou trhl.

„Co — co — co to vyprávíš za nesmysly?!“ Rychle uchopil pistoli, kterou si před spánkem položil na stolek vedle pohovky, a skočil k oknu.

„Pojďme se honem podívat, zda se něco nestalo s letadlem,“ mávl rukou a přistoupil ke dveřím. Odemkl a stlačil kliku, aby mohl otevřít. Šlo to však těžce. Teprve násilným trhnutím dveře povolily.

„Opřel se o ně kmen jakéhosi keře,“ vysvětloval, když opatrně sestupoval po schůdkách. „Jak nás někdo mohl vpravit do takové spleti rostlin, to nechápu,“ kroutil hlavou.

„Vrať se raději do letadla, možná, že je tu na nás nalíčena nějaká nástraha,“ varoval Gruber. „Zavolám hned na pomoc Navrátila a ostatní …“

5. PRVNÍ OBYDLÍ

Gruberovo zoufalé volání o pomoc rázem přetrhlo příjemné chvíle pohody Navrátilovy skupiny.

„Šipka váží několik desítek tun — to přece není žádná hračka,“ uvažoval nahlas Madarász, zatím co Cahén rychle naplňoval člun vzduchem.

„Takovou hračkou může pohnout jedině — obr,“ dodala sklesle Svozilová. „Zni to sice fantasticky, ale zřejmě je to skutečnost, s kterou se musíme smířit. Tak jsem se těšila na setkání s neznámými myslícími tvory — a teď abych se bála, že nás nečekaně zašlápnou …“

Navrátil chtěl Aleně dodat odvahy, ale sám byl překvapující zprávou tak sklíčen, že marně hledal uklidňující slova.

Cesta proti proudu řeky byla nyní značně namáhavější. Muži se u vesel často střídali. Svozilová se úzkostlivě rozhlížela na všechny strany.

„Neznám horšího pocitu, než nejistotu, vyplývající z neznalosti,“ přerušil trapné mlčení Cahén, který právě nabíral sil, aby za chvíli převzal vesla. „Jsme teď ve stejné situaci, jako lidé v pravěku, kteří ze strachu z nepoznaného si vymyslili různé duchy a nakonec náboženství. Dost možná, že i naši obři jsou výmyslem. Uvažujme střízlivě: Jestliže jsou Kvarťané obři, jak tedy mohli vniknout do našeho letadla a ukrást dva šálky?“

Cahénova slova zapůsobila jako uklidňující lék.

„Ani zvířena tomu nenasvědčuje,“ souhlasil s Cahénem Navrátil. „Ještě jsme tu nespatřili větší zvíře, než — “

Nedomluvil. Vesla zabrala naprázdno. Setrvačností se akademik zvrátil nazad a vypadl z člunu.

Cahén i Madarász, kteří se současně naklonili přes okraj, aby mu podali ruce, vykřikli hrůzou. Člun, nadzvednut neznámou silou, vznášel se již několik metrů nad hladinou řeky. Navrátil zamával ve vodě zoufale rukama, ukázal někam před sebe — a rychle, pokud mu síly stačily, plaval ke břehu. Vědci se podívali naznačeným směrem — a znova vykřikli. Teď teprve si uvědomili, v jakém nebezpečí se nalézají. Z vody se vysouval obrovský had — a člun i s posádkou seděl na jeho hlavě.

Obludě se nezvyklá čepice zřejmě nelíbila. Zakymácela se a jediným trhnutím setřásla se sebe nepříjemnou přítěž.

„Na břeh!“ zvolal Cahén, sotva se tři trosečníci vynořili opět na hladinu. Hnáni pudem sebezáchovy, za okamžik byli u Navrátila, který jim pomohl rychle vystoupit na pevnou půdu.

Na dlouhé uvažování nebylo kdy. V takovýchto chvílích je jediné řešení — útěk. Na štěstí břeh v těch místech byl holý, takže jim nic nepřekáželo v běhu.

„Počkejte, počkejte,“ vypravil ze sebe udýchaně Madarázs, který se ohlédl. „Tváří se zatím mírumilovně, měli bychom si ho trošičku prohlédnout.“

Netvor se zploštělou hlavou byl asi lidmi ve skafandrech stejně vyveden z míry, jako oni jím. Zvědavě natahoval krk a kulil narudlé oči, aby mohl lépe prozkoumat nezvyklou návštěvu. Za chvíli ztratil zájem o nehybně stojící vědce a zvědavě sklonil hlavu ke člunu. Otevřel vlnitě vykrojenou tlamu a pokoušel se uchopit ho do drobných zubů. Otvor byl však příliš úzký pro tak velké sousto. Člun poskočil a rozjel se po proudu. Netvora to na okamžik překvapilo. Zvedl hlavu opět do výše a po očku sledoval pohybující se předmět.

Konečně si dodal odvahy a pustil se za ním. Několikrát zavlnil silným krkem — a kořist se octla v novém zajetí.

„Pohybuje se nebezpečně rychle,“ poznamenal Navrátil, který se zatím vzpamatoval z úleku.

„Doufejme, že jenom ve vodě,“ zašeptala Svozilová.

„Neztrácejme náskok,“ varoval Madarász. „Jsme úplně bezbranní. Pistole i s ostatními zavazadly leží někde na dně řeky …“

Cahén se rozhlédl.

„Musíme se co nejrychleji dostat někam do bezpečí,“ řekl starostlivě. „Hle — ideální obranné posice,“ ukázal na stráň, kde leželo několik obrovských balvanů.

Jakmile obluda zahlédla utíkající vědce, opustila ihned člun a několika mrštnými pohyby připlula ke břehu.

„Had to není — podívejte se, má nohy!“ zvolal překvapeně Cahén.

Skutečně. Obluda stála již na čtyřech silných nohách v mokrém pobřežním štěrku a vší silou se snažila vytáhnout své těžké tělo z vody. K velkému údivu vědců, kteří pozorovali výjev úzkou škvírou mezi dvěma balvany, se objevil další pár nohou — a za okamžik opět další…

„Strašné! Má více noh, než my všichni dohromady,“ vydechla Alena Svozilová bezmocně. „A za námi holá stráň …“

Cahén beze slova uchopil velký kámen a vyskočil s ním na balvan. Jeho příkladu následovali hned také ostatní. Napjatě sledovali každý pohyb mnohonohého ještěra — a vyčkávali.

— Podle labutího krku by to mohl být plesiosaurus, ten se živil rybami — blesklo Madarászovi hlavou. — Nohy však má spíše jako naše stonožka… Celkově připomíná býložravého brontosaura…

Ještěr vytáhl celé dlouhé tělo na břeh. Jen konec šupinatého ocasu zůstal dosud ukrytý ve vodě.

„Nehýbejte se,“ zašeptal Navrátil. „Obluda pravděpodobně vnímá jenom věci, které se pohybují …“

Ještěr se chvíli pátravě rozhlížel, jako by hledal svoji oběť. Zdálo se, že akademikova domněnka je správná, neboť netvor po několika minutách roztáhl nohy a celou svou vahou si lehl na žluté břicho do písku. Klidně se vyhříval v záři dvou nedaleko sebe stojících sluncí — a jen občas zamával těžkým ocasem, až voda zastříkala. Hlavu měl však stále obrácenu ke skupině vědců, kteří nehnutě stáli na balvanech jako zkamenělí.

Míjely vteřiny — minuty…

Horkokrevný Cahén se přemáhal, aby nevybuchl.

„Tahle hra na číhanou mě rozčiluje,“ zasykl. „Nebudeme tu přece stát až do večera …“

„Jen klid a rozvahu! Ještě to není ani půl hodiny,“ uklidňoval ho Navrátil.

„Neztrácejme zbytečně čas, přátelé,“ zvedla se Molodinová z křesla. „Baldík a Severson se ujmou Paprsku a my ostatní se přestěhujeme na planetu. Naši jsou tam v nebezpečí. Největší obavy mám o skupinu akademika Navrátila, která zkoumá okolí řeky Naděje. Dvě hodiny už nedali o sobě vědět — a to je podezřelé. Znáte přesně místo, kde se nalézají?“ obrátila se k McHardymu.

Štíhlý vysoký muž mlčky vytáhl z kapsy mapu a rozložil ji na kulatém stole.

„Přibližně zde,“ ukázal na široký průliv mezi dvěma pevninami. „Mapa je dosud nepřesná, pozorování nám ztěžují mlhy a pásy mračen. Ale průliv najdeme snadno, rozděluje dva největší světadíly. Všeho všudy jsou na Kvartě pouze tři větší pevniny a dvě menší.

Světadíl, na kterém je teď naše výprava, jsme zatím nazvali Nová Evropa.“

„Výborně — a jak jsme daleko s přípravami?“

„Fratev před chvílí oznámil, že atomové reaktory jsou už ve Vlaštovce. Také neporušené zařízení atomové elektrárny. Zbývá ještě přestěhovat do letadla laboratoř, zásoby — a můžeme startovat.“

Osadníky Paprsku popohánělo neustálé Gruberovo volání o pomoc a záhadné mlčení Navrátilovy skupiny. Za necelou hodinu byla Vlaštovka připravena ke startu.

Na pokyn Molodinové zapnul Wroclawski motory. Letadlo zamířilo k planetě.

Obletěli neosvětlenou polokouli. Brzy se pod nimi objevil průplav.

„Hnedle je tu noc, musíme si pospíšit,“ upozorňoval Čan-su. Červená Proxima se nevyrovná ani svitu našeho měsíce…“

Kolem kulatých oken letadla se rozprskl vějíř vodního proudu. Za okamžik houpala se již Vlaštovka klidně na plovácích.

Oranžové slunce zapadalo právě za obzor. Také žluté slunce se už blížilo k západu.

„Máme štěstí,“ zvolal Fratev, který si právě prohlížel pobřeží dalekohledem. „Je to ústí řeky. Doufejme, že je to naše Naděje.“

Sotva se však letadlo přiblížilo ke břehu, Čan-su zavrtěl zklamaně hlavou:

„Jak vidíte, tato řeka teče do moře, není to Naděje. Ta přece naopak vytéká z moře…“

Wroclawski přišlápl nožní páku; letadlo přímo poskočilo. Řítilo se vpřed stále rychleji, až se sotva dotýkalo hladiny moře. Tvářnost pobřeží se měnila přímo před očima. Strmé skály, písčité pláně, náhorní roviny porostlé pralesy…

Slunce se schovalo za pevnou clonu mraků, které visely nízko nad horizontem. Krajina zešeřela — den uhasínal v duhové záři červánků…

Letadlo míjelo právě nevelkou zátoku.

„Zastavte! Tady je pravděpodobně pramen Naděje!“ zvolal McHardy a uchopil mikrofon. „Grubere, Krausi. Kotvíme právě u malé zátoky, z které vytéká řeka do vnitrozemí. Slyšíte nás?“

„Ano,“ ozvalo se v přijimači. „Po pravé ruce vidíte divoce zvlněné skály, mám pravdu?“

„Úplnou. A levý břeh se zvedá pozvolna. Je pokryt hustým křovím.“

„Správně. Asi osm set metrů vlevo najdete písčinu s pahýly stromů. A na té písčině — asi stopadesát metrů od moře — seděla naše Šipka. Tam snad naleznete stopy, které vás dovedou k nám.“

„U všech atomů — i těch vybuchlých, máme je,“ zasmál se Fratev.

Zbývajících osm set metrů urazila Vlaštovka v okamžiku. Marně však všichni napínali zrak — po písčině s pahýly ani stopy…

„Snad se Gruber zmýlil v dohadu, plujme ještě dál…“

Ráz břehu zůstával však stále stejný: úzký pruh naplaveného písku — a hned za ním hustá spleť podivných rostlin s velkými listy a šupinatými kmeny…

„Počkejte, nepospíchejte,“ zamával Fratev dalekohledem nad hlavou. „Na břehu se něco leskne.“

Wroclawski zamířil přímo k pevnině. Letadlo uvízlo plováky na mělčině.

„Ať se propadnu dvacet metrů pod zem, není-li to drobnohled!“ vykřikl Fratev. A již se řítil ke dveřím. Molodinová se marně snažila ho zadržet. Rovnýma nohama skočil přímo do vody. Zapotácel se — ale hned se dlouhými skoky rozběhl ke břehu.

„Ano, je to náš drobnohled,“ křičel radostí. Drahocenný přístroj byl zčásti zabořen do písku.

Šťastný objev vylákal z letadla i ostatní členy posádky. Jen Wroclawski ukázněně zůstal v řídicí kabině.

„Vždyť jsem to říkal — Gruberův odhad nějak pokulhává,“ zasmál se McHardy. „Tenhle úzký proužek písku podle něho má měřit sto padesát metrů…“

„Ať už je tomu jakkoliv, jsme na správné stopě,“ zaradovala se Molodinová. „Nyní rychle pilky, sekery a zbraně. Okolí musíme prohledat ještě za světla.“

Wroclawski rozdal výzbroj a sám se samopalem se postavil ke dveřím.

Odvážně vstoupili do houštin. Vpředu Fratev s Čan-suem, za nimi McHardy s Molodinovou. První dva odstraňovali z cesty překážky, další dva zajišťovali bezpečný postup. Větve i kmeny podivných keřů byly na štěstí tak měkké, že výprava poměrně rychle pronikala do vnitrozemí. Zůstávala za ní jen úzká pěšina, vyhlížející jako tunel. Z kmenů stékala růžová míza…

Fratevova strojní pilka zazvonila pojednou o něco kovového; do šera zasvítilo několik jisker. Fratev rychle přiskočil a rozhrnul velké listy.

„Ať jsem, nevím co… tady jsou,“ vykřikl, až všem zalehlo v uších.

Zbývalo již jen několik zkroucených větví a šupinatých kmenů — a vědci stáli u dveří Šipky. Rozevřely se rychlostí blesku. A než se statný Fratev nadál, držel Grubera v náručí. Vedle něho se objímal Kraus s Čan-suem.

„Kde to jsme? Kam nás ty příšery zanesly?“ zeptal se Gruber, sotva ho Fratev postavil na zem.

„Máte moc dobré oko pro vzdálenosti, vy hrdino,“ usmál se škodolibě McHardy. „Šipka je na stejném místě, kam ji v noci posadila bouře: nanejvýš sto padesát metrů od břehu…“

„To není možné. Jak jsme daleko od ústí Naděje?“

„Přesně tak, jak jste nám určil — něco mezi osmi až devíti sty metry.“

„Nedělejte si ze mě blázna,“ zlobil se Gruber… V těch místech je přece nejméně dvě stě metrů široký pás holé písčiny…“

Rozběhl se čerstvě proraženým průsekem, ale po několika metrech se náhle otočil. „Nehrozí tu žádné nebezpečí? Nesetkali jste se s nějakou obludou?“

„Jen směle vpřed,“ zasmála se Molodinová. „Nepotkali jsme ani živou duši. Pro jistotu půjdu s vámi.“

Na okraji pralesa se Gruber překvapeně zastavil. Několik kroků před ním dohasínaly v písku pravidelně běžící vlny klidného moře. Při pohledu na drobnohled se chytil za hlavu.

„Jak je to možné? Na tomto místě jsme opravdu vystoupili na břeh. Ale kde se vzaly ty houštiny? Ráno tu určitě nebyly.“

„Asi přes den narostly. Jak si to chcete jinak vysvětlit? Kdopak se vyzná ve zdejších poměrech. Rouška na listech silně připomíná naše hřiby — a o těch vám přece poví i malé dítě, že se z čista jasná objeví přes noc.“

Při pohledu na zapadající slunce se Molodinová zarazila.

„Ještě než se docela setmí, musíme najít Navrátila. Haló, nastupovat!“

Vlaštovka se rozjela po hladině moře…

Bojovníkům na balvanu se již únavou podlamovala kolena.

„Mám dojem, že ještěr usnul,“ zašeptala Svozilová.

„Také se mi zdá,“ souhlasil Madarász. „Do rána tu přece stát nebudeme. Musíme si najít místo pro nocleh. Bez člunu nemůžeme na zpáteční cestu ani pomyslit…“

Slezli opatrně s balvanů a rychlým krokem vystupovali vzhůru po stráni. Alena se ohlédla.

„Obluda leze za námi,“ vykřikla zděšeně a dala se do běhu.

Severson ji uchopil za ruku a běžel po jejím boku.

Navrátil se na okamžik zastavil. Ještěr se skutečně zvedl. Dlouhé tělo se zavlnilo. Několik neohrabaných kolébavých kroků — a již se plazil přímo k akademikovi.

„Má sice dvanáct nohou a pohybuje se i po souši — ale nás nedohoní,“ zvolal ulehčeně akademik a rozběhl se za svými přáteli. „Brzy se mu ztratíme z očí…“

Celá náhorní rovina byla porostlá jen jakousi trávou a drobnými rostlinami, ve kterých by se člověk neskryl. Záchranu slibovala jedině skalní stěna za nevelkým lesíkem.

Severson zabočil prudce vpravo a společně s Alenou vběhl do lesíka. Klopýtali přes liany a vráželi do kmenů a větví. Za okamžik utonuli v šeru houštin.

Madarász a Navrátil se pustili za nimi. U skalní stěny zůstali na chvíli bezradně stát.

Někde nedaleko se ozval praskot a hlomoz.

A tu se opět objevila Alena se Seversonem.

„Rychle — do jeskyně!“ vykřikl Severson a ukázal na velký otvor ve skalní stěně.

Vědci se vřítili do široké temné chodby. Alena rozžehla reflektor na skafandru.

„Tady zůstat nemůžeme, ještěr tu proleze…“

Podzemím se rozlehl hlomoz, několikanásobně zesílený ozvěnou.

Chodba se zatáčela hned doleva, hned doprava, ale nezužovala se. Naopak, místy se dokonce rozšiřovala v prostorné jeskyně, které tisíci plamínky odrážely záři reflektoru.

Vědci již úplně ztratili představu o tom, jak hluboko zabloudili do nitra skal. Hlomoz se stále přibližoval.

„Tudy!“ ukázal Madarász na dlouhou trhlinu ve skále a bez rozmyšlení do ní vklouzl. Ostatní vlezli za ním.

Byl už nejvyšší čas. Štvanci se přitiskli těsně k sobě a se zatajeným dechem očekávali příchod netvora. Zřejmě se pohyboval zcela bezpečně i ve tmě; hluk sílil každou vteřinu. Naráz však utichl.

A hned na to se ozvala ohlušivá rána. A další…

„Slyšíte to také?“ zeptala se nejistě Alena.

„Určitě to byly výstřely z pušky,“ potvrdil Navrátil.

„To jsou určitě naši,“ zajásal Madarász a rychle se prodíral zpět do chodby.

„Počkejte, opatrnosti nikdy nezbývá,“ varoval ho Navrátil, který ani v nejtěžší okamžik nezapomněl na přísloví. Nakazil tím celou výpravu. Všichni opět ztichli a s napětím sledovali, co se bude dít dál.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ proniklo z dálky tlumené volání.

„Soudruzi, jste zdrávi?“ několikrát za sebou opakovala ozvěna.

„Jsou to naši!“

„Jak jste nás tu našli?“ divil se Severson.

„Jak? Taky se tomu divím,“ zasmála se Molodinová. „Klidně vás můžeme poslat na olympiádu.“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli byste si odtamtud neodnesli všechny zlaté medaile. To byl přece sprint,“ dodal s uznáním Fratev. „Málem jste nám utekli i s obludou…“

„Z té nás už hlava bolet nebude. — Tři rány jí úplně stačily,“ McHardy s rozkoší potěžkával pušku v pravé ruce.

„Tak už to chodívá na tom světě kulatém: když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší,“ vrátil se opět humor Navrátilovi. „Moje babička to také říkávala…“

Celá výprava se pomalu vracela zpět, aby si členové Navrátilovy skupiny mohli prohlédnout ještěra zblízka. V záři elektrických svítilen působil ještě strašlivějším dojmem než při prvním střetnutí…

„Blíží se bouře,“ ozval se hlas Wroclawského, který zůstal na stráži u vchodu do jeskyní. „Právě vyšlo nejmenší červené slunce — a to si zřejmě nepotrpí na pěkné počasí…“

Výprava se rozhodla, že přenocuje v podzemí.

„Budeme tu dobře chráněni před bouří i před dvanáctinohými krasavci,“ chválil rozhodnutí McHardy.

6. ATOMOVÁ JESKYNĚ

U Zajaců mají dnes po dlouhé době černou hodinku. Všechna světla v obývacím pokoji jsou zhasnuta, jen v krbu plápolá několik smrkových polínek. Vesele praskají a příjemně voní pryskyřicí. Jurko sedí na krajíčku křesla, lokty má opřeny o kolena a tváře zabořeny v dlaních. Zasněně pozoruje malebné plamínky v krbu — a naslouchá.

Doktor Zajac, jak už je při černých hodinkách zvykem, vypráví o svém mládí a vzpomíná na veselé historky z práce. Mihotavá světýlka na stěnách uvolňují fantasii a dávají jí křídla, aby se mohla volně rozlétnout po světě a navštívit i těžké doby minulosti…

„Tatínku,“ ozval se tiše Jurko, když doktor Zajac na chvíli přerušil své vyprávění. „Prosím tě, doletěl už Paprsek na neznámou planetu, nebo je ještě na cestě? Loni jsi mi říkal, že Nový rok oslaví na planetě — včera večer hlasatel z Paprsku říkal, že mají teprve tři čtvrtiny cesty za sebou. A teď už máme začátek března…“

Chlapcova otázka v jediném okamžiku vytrhla vědce z klidné rodinné pohody a vrátila ho do shonu denních starostí.

„To kdybych věděl,“ vzdychl si. „To vědí jenom oni — odvážní plavci na Paprsku. Doufejme, že šťastně přistáli a že si právě prohlížejí neznámé krajiny a podivná zvířata. Dost možná, že se dokonce domlouvají s tamnějšími obyvateli osvědčenou mezinárodní řečí — rukama a nohama,“ zasmál se trpce. „Žel, naše sdělovací prostředky jsou příliš pomalé pro tak obrovské vzdálenosti. Z včerejší reportáže jsme se nedověděli nic nového. Vždyť za ty tři roky, co letěla vesmírem, pořádně zestárla. Nezapomeň, že reportáž, kterou vysílají z Paprsku právě teď, přiletí k nám teprve za čtyři roky, protože radiovlny, které ji nesou, nemohou letět rychleji než světlo. O Paprsek se ani tak nebojím, ten je dobře zhotoven a dokonale vyzbrojen. Větší strach mám o posádku letadla. Obávám se, že ti tři zločinci, kteří s nimi letí, provedou na planetě něco nekalého. Určitě se pokusí ovládnout planetu — a nebudou se štítit ani násilí…“

„Doufejme, že to všechno šťastně dopadne,“ uklidňovala svého muže paní Zajacová. „Princip rychlejšího dorozumívání jsi už objevil — a pevně věřím, že se ti také podaří varovat posádku před zločinci. Ještě jsi nic nezmeškal. Ve své touze pomoci rozhodně nepůjdou tak daleko, aby povraždili všechny své spolucestující a zůstali pak sami tři proti celé planetě.“

„Nic by mi nebylo milejší, než kdybys teď měla pravdu. Princip je sice odhalen, ale k jeho využití máme ještě daleko. Nenašli jsme ještě způsob jak využít gravitace ke zpravodajství do velkých vzdáleností.“

„Poznají to na Paprsku, až se vám to podaří, tatínku?“ zeptal se Jurko.

Doktor Zajac se usmál.

„Chceš tím říci, že na Paprsku nemají přijímač, kterým by mohli naše gravitační vlny zachytit, viď? Ba ne, neboj se, ten mají. Je to běžný astrogravimetr. Když ho s sebou brali na cestu, samozřejmě ještě ani netušili jak důležitou roli může sehrát. Teprve několik měsíců po startu jsme jim oznámili, na čem pracuji, a požádali jsme je, aby jeden z astrogravimetrů trvale směrovali na Zemi — pro případ, že se nám podaří využít gravitace.“

„Jak rychle se šíří gravitace prostorem?“ otázala se paní Zajacová.

„Přesně to ještě nevíme; dosud jsme to nevyzkoušeli ve větším měřítku. Jisté však je jedno: rozhodně se šíří mnohokrát rychleji než světlo. Někteří vědci se dokonce domnívají, že působí ihned, bezprostředně.“

„A proč jste ještě tu zprávu o zločincích neposlali, když tam doletí tak brzy?“ zeptal se Jurko.

Doktor Zajac ho pohladil po vlasech.

„Rádi bychom — ale ještě jsme nepřišli na to, jak. Až budeš větší, pochopíš to…“

„Zdá se mi, že někdo zazvonil u dveří. Jurečko, běž se podívat…“ přerušila rozhovor paní Zajacová.

„Ano, tatínek je doma, pojďte, prosím, dál,“ ozval se za chvíli chlapcův hlas z předsíně. Zajac rychle vstal a rozžehl světla.

Do pokoje vstoupil vysoký ramenatý muž s černými kudrnatými vlasy a usměvavým obličejem.

„Promiňte, že vás vyrušuji v soukromí, ale záležitost, s kterou přicházím, příliš pospíchá. Doufal jsem, že vás naleznu v laboratořích na Petržalce…

Jsem inženýr Kraskin z Moskvy.“

Když se všichni uvítali s hostem, maminka s chlapcem odešli do vedlejšího pokoje, aby nerušili. Zřejmě tu šlo o pracovní záležitost.

„Domnívám se, že zprávy, které vám přináším, vás potěší,“ ujal se slova inženýr Kraskin. Rozevřel aktovku, vytáhl z ní silnou slohu a položil ji na stůl.

„Již dávno pracuji na stejném problému jako vy: hledám cestu, jak využít gravitačního pole pro sdělovací techniku. Dlouho jsem se nemohl dostat z místa. Teprve váš objev odstínění gravitace mi otevřel oči. Při svých pokusech jsem šel poněkud jinou cestou než vy, ale dospěl jsem ke stejnému závěru: že gravitační pole můžeme ovlivnit. Na základě vašeho objevu a svých zkušeností jsem vypracoval návrh na první pokusnou vysílací stanici. Chcete si jej prohlédnout?“

Zajacovi zazářily oči.

Pozorně listoval ve sloze a rychle přelétával složité výpočty.

„Ano, to je správná cesta: čtvercový systém vysílačů!“ zvolal konečně. „Dovolte, abych vám gratuloval k obrovskému úspěchu. Předložil jste už svůj návrh Světové akademii věd?“

„Dosud ne. Rád bych jej předložil společně s vámi. Uskutečňuje přece vaši myšlenku. Chybí ještě také několik výkresů, které bych chtěl vypracovat za vaší spolupráce. Nejste-li příliš unaven, můžeme se pustit do práce hned. Zítra projedná návrh Akademie — a pozítří začneme se stavbou vysílače. Jde přece o životy lidi na Paprsku…“

Zajac ochotně souhlasil.

Za necelou půlhodinu zazářila do tmy okna laboratoři na Petržalce…

První noc v jeskyních byla rušná. Rachot kulových blesků zalétal až do nitra skal a vytrvale zaháněl s očí spánek.

Brzy ráno byli již všichni na nohou. Na krátké poradě projednali nejnaléhavější úkoly pro nastávající den a do funkce velitele výpravy zvolili Molodinovou, mladou ráznou ženu s širokým rozhledem.

Když se přesvědčili, že Šipka i Vlaštovka šťastně přečkaly noc bez nejmenšího poškození, pustili se do práce. Nejprve bylo prozkoumáno podzemní bludiště a vyhledána vhodná jeskyně pro atomovou elektrárnu. Problém vody rozřešil Madarász. Opřel se o skalní stěnu, aby mohl jediným pohledem přehlédnout celou jeskyni — a tu zaslechl podivný hukot. Chvíli naslouchal.

„Vodu máme na dosah ruky!“ vykřikl. „Kousek od nás je podzemní vodopád.“

Zkušební vrt Madarászovu domněnku potvrdil. Téměř svislou šachtou se řítil do temných hlubin proud chladné vody. Kde podzemní potok pramenil, žádný dosud nevěděl. Ani si s tím hlavu nelámal. Voda je tu — a to je hlavní. A dokonce je pitná, jak o něco později zjistila Svozilová ve své provisorní laboratoři.

Tvrdším oříškem byla doprava atomových kotlů. Z Paprsku do Vlaštovky je skupina Molodinové přeložila bez velké námahy — nepotýkala se tam s tíží, která se neúprosně přihlásila o slovo dole na planetě. A takový atomový kotel není maličkost. I při největší úspoře materiálu a nejdůmyslnější konstrukci váží několik tun, protože se nemůže obejít bez ochranného obalu, který je vyroben z nejtěžších kovů.

Nejprve se vědci pokoušeli dopravit atomové reaktory přes strmou stráň přímo na náhorní rovinu. Při vykládání z Vlaštovky jim účinně pomohl jeřáb, kterým byla opatřena všechna čtyři pomocná letadla. První reaktor byl naložen na podvozek, určený pro přistávání Vlaštovky na zemi. Na balvany nad strání připevnili vědci velké kladky a protáhli jimi silné lano. Jeden konec lana přivázali k podvozku s reaktorem a druhý k trupu letadla.

Fratev si sedl k řízení a uvedl Vlaštovku do pohybu. Lano se napnulo a podvozek s kotlem popojel po písčině ke stráni.

Radost však netrvala dlouho. Sotva se podvozek dostal na úpatí kopce, letadlo bylo strženo zpět. Fratev zesílil činnost raketových motorů, ale kotel zůstal nepohnutě stát na místě. K dovršení neštěstí začalo lano praskat.

Den byl ztracen — a výsledek žádný. Jen Gruber a Kraus dosáhli určitých úspěchů při uvolňování Šipky ze zajetí. Pomocí mechanických pilek vykáceli v křoví deset metrů dlouhý pruh a plováky letadla vyměnili za podvozky. Podali o tom zprávu do jeskyní a na Paprsek, lehli si do kabiny a spokojeně usnuli. Byli tak unaveni, že ani starost o atomovou elektrárnu je nemohla připravit o spánek.

Zdálo se, že také vědci v podzemních ložnicích tvrdě spí. Většina z nich však spánek jenom předstírala. Molodinová i Navrátil, Cahén i Madarász — ti všichni přemýšleli, jak dopravit reaktory do jeskyně.

Již bylo hodně po půlnoci, když se Cahén naklonil k Navrátilovi a zašeptal:

„Spíte? — Tušil jsem, že si s tím také lámete hlavu. Už to mám…“

„Jak?“ zeptal se tiše Navrátil.

„Nechte se překvapit. Za výsledek ručím. Teď už můžeme klidně spát. Dobrou noc!“

Ráno oznámil Cahén svůj plán:

„Helikoptéru zatím použít nemůžeme. Pomůže nám tedy Vlaštovka. Navrhuji cestu vzduchem. Reaktory naložíme pěkně zpět do letadla, na náhorní rovině vybudujeme letiště — a přistaneme i s těžkým nákladem přímo proti vchodu do podzemí. Co tomu říkáte?“

Všichni se shodli na tom, že to bude příliš riskantní.

„Nezapomínejte, že Vlaštovka potřebuje při nejmenším 500 metrů dlouhou plochu,“ namítal Navrátil.

„Co nám v tom brání, abychom ji neudělali třeba ještě delší? Ostatně, dřív nebo později ji budeme stejně potřebovat. Či snad chcete všechny náklady tahat přes stráň na rameně?“

Cahén nakonec své soudruhy přesvědčil. Molodinová rozdělila vědce na dvě pracovní skupiny. První skupina dostala za úkol vědecký průzkum životních podmínek na Kvartě — a druhá si vzala na starost úpravu letiště.

Svozilová s Wroclawskim prozkoumali nejprve složení rostlin. Překvapovala je jejich zajímavá buněčná stavba i chemické složení. Buňky měly podlouhlý tvar a byly v průměru daleko větší, než rostlinné buňky na Zemi. Na štěstí obsahoval jejich organismus velké procento uhlíku (jako u našich rostlin), takže mohly sloužit za palivo.

Také studium obrovského ještěra přineslo mnoho zajímavých poznání. Podle tvaru zubů Svozilová soudila, že je to býložravec. Při pitvě se ukázalo, že měla pravdu.

V žaludku netvora nalezli neznámý druh vodních rostlin, podobný mořským chaluhám. Také tajemství neobvyklých dvanácti nohou bylo odhaleno. Stavba nohou v ničem nepřipomínala nohy našich ještěrů. Byly to vlastně jakési výběžky ze žeber, které umožňovaly rychlejší pohyb dlouhému zvířeti po suché zemi.

V dávné minulosti bylo zřejmě vodním hadem, který žil jedině ve vodě. Dokazovala to i zakrnělá žábra. Později byl had přinucen přírodními podmínkami přestěhovat se na souši. Pohyb pomocí žeber (tak se pohybují i naši hadi) byl velmi omezen velkou vahou těla. Příroda si tedy pomohla tím, že žebra obrovitého zvířete prodloužila a proměnila je v náhražky nohou.

„Nejde mně do hlavy, proč nás tohle zvíře pronásledovalo, když se živí pouze rostlinami,“ divil se Wroclawski.

Záhada zůstala zatím nerozřešena. Přiblížil se opět večer. Startovací dráha byla teprve ve zrodu.

„Jde to příliš pomalu,“ řekla unaveně Molodinová, když se všichni sešli na palubě Vlaštovky, aby si v chráněném prostoru mohli odložit skafandry a v klidu se navečeřet.

„Ať jsem brontosaurus, jestli nás ty skafandry neumoří,“ ulevil si Fratev a praštil kuklou do měkkého křesla. „Plahočíme se tu jako rytíři v brnění. A možná, že je to docela zbytečné. Neměli bychom se raději trochu porozhlédnout po okolí a najít si vhodnější místo pro osadu? Copak se nedá najít něco přímo u vody, kde by nám nestála v cestě stráň a letadla by mohla přistávat na hladině?“

„Také jsem o tom přemýšlela,“ přikývla Molodinová. „Nezapomínejte však, Dimitriji, že příroda nám tu nedává mnoho času na rozmyšlenou. Buď na nás číhá v podobě nebezpečné bouře, nebo svou zvířenou. Jsme prostě ve stejné situaci, jako byli pravěcí lidé. Pokud tu důkladně neprozkoumáme podmínky pro život, musíme se podobně jako pralidé skrývat v jeskyních. Tam na nás nemůže ani nepřízeň počasí ani nebezpečná zvířata. Až uvedeme do provozu atomovou elektrárnu, jediným skokem se dostaneme z pravěku do atomového věku.“ Molodinová se zarazila.

„Tak mi napadá — proč bychom to nemohli udělat hned?“

„Tomu se říká dobrý nápad!“ živě souhlasil Fratev. „Reaktoru se nemůže nic stát. A má tam lenošit? To ať raději běží na plné obrátky!“

Tak začala první noc pilné práce. Na dohodnutých šest hodin spánku nikdo ani nepomyslel. Cahén a Madarász si vzali na starost montáž pumpy a potrubí, Navrátil s Molodinovou reaktor a Čan-su s Wroclawskim instalaci provisorního elektrického vedení do jeskyní. Vlaštovka byla u břehu zakotvena tak, aby její reflektory osvětlovaly celé pracoviště.

Ráno dával již reaktor první proud. V jeskyních se rozzářila elektrická světla. Ozvěna z hlubin skal několikrát po sobě opakovala radostné Hurá!

Teď se teprve nikomu nechtělo spát. Uvolněná atomová energie dodávala vědcům příjemný pocit síly a jistoty. Nyní už nejsou v boji s neznámou přírodou bezbranní.

Navrátil s Čan-suem zmontovali nejprve vrhač vysokofrekvenčních paprsků, jejichž proud dokáže spálit nejen mokré rostliny, ale také rozbít tvrdý kámen. Molodinová s Madarászem překontrolovali polarisátor radioaktivního záření a hned se dali do boje s bakteriemi, které poletovaly ve vzduchu.

Večer se konečně přihlásila únava. Molodinová nemusela ani dvakrát opakovat, že doba odpočinku se už nedá odkládat. Vědci usnuli, sotva se položili na lůžko.

Osvěženi spánkem, pokračovali na druhý den v usilovné práci. Postupovali teď daleko rychleji vpřed, než z počátku. Vrhač vysokofrekvenčních paprsků a polarisátor prokazovaly nedocenitelné služby. Během týdne byly na náhorní rovině spáleny všechny rostliny a většina balvanů rozbita na drobný písek. Velké útesy skal odstranily s cesty výbušniny.

Svozilová skončila asanaci okolí a na několika místech provedla zkoušky. Jejich výsledek byl potěšující: Všechny bakterie byly usmrceny.

Další týden byl věnován úpravě prostoru pro elektrárnu a vyrovnávání startovací dráhy pro letadlo. Dokončen byl také průsek v lesíku před vchodem do jeskyní.

Nadešel dlouho očekávaný okamžik. Reaktory byly naloženy do Vlaštovky a Cahén spustil její motory. Proplul Nadějí do moře a zvýšil rychlost. Letadlo se odlepilo od hladiny a zakroužilo nad krajinou. Vědci ho sledovali se zatajeným dechem. Ještě jeden obrat — a již klesalo k letišti.

Cahén je řídil mistrně. Podvozky dosedly lehce na zem hned na pokraji startovací plochy…

Vlaštovka se zastavila těsně u hlavního vchodu do podzemí.

Na obloze se objevilo další letadlo.

„Sláva, naše Šipka se už zbavila zelených okovů. Konečně jsme zase všichni pohromadě!“

Montáž atomové elektrárny si vyžádala hodně dřiny, často museli vědci použít primitivních nástrojů, jako jsou sochory a páky, a také práce s pneumatickými kladivy nebyla nijak lehká.

Teprve po měsíci těžké práce mohla Molodinová dát povel k spuštění všech reaktorů v podzemní elektrárně. Radost nad dokončeným dílem rušily starosti o jídlo — a obavy z chvíle, kdy Madarász oznámí, že zásoby uranu, thoria a ostatních štěpných materiálů jsou vyčerpány. Podle střízlivých odhadů mohly vystačit nanejvýš ještě na dva měsíce. Všichni vědci se proto museli proměnit v geology a vydat se na pouť za uranem.

Nejprve zkoumali nitro planety v jeskyních a v podzemních chodbách. Vyzbrojeni citlivými přístroji na zjišťování radioaktivity procházeli nejodlehlejšími kouty podzemního bludiště.

Geologický průzkum podzemí si již vyžádal několik dnů — a stále nepřinášel kladných výsledků. Po jedné z probdělých nocí se vědci dohodli, že se vydají za uranem do okolí. Alena Svozilová prozkoumala ještě jednou ovzduší a když nezjistila žádných závad, po prvé za celého pobytu na Kvartě odložili všichni skafandry a vdechli do sebe svěží vzduch ve volné přírodě…

Na výpravu za štěpnými materiály se vydala pouze skupina Molodinové. Navrátilova skupina zůstala v podzemním domově, aby dokončila úpravu obytných místnosti a pečovala o atomovou elektrárnu.

Vědci, vyzbrojení nejrůznějšími přístroji, zkoumali nejprve strmou skalní stěnu, která v sobě skrývala podzemní bludiště. Když ušli asi pět set metrů, objevil se před nimi další vchod do skály.

„Výborně!“ zvolala radostně Molodinová. „Zdá se, že sama příroda nám chce ušetřit práci. Asi je ji líto, že nás tak drsně přivítala,“ žertovala.

Reflektory ozářily širokou chodbu. Po několika krocích zabočovala ostře vlevo a pak náhle stoupala nahoru. Výstup byl stále namáhavější.

V jednom místě se chodba brzy rozšířila v širokou jeskyni.

„Nalezl jsem žíly wolframu,“ zvolal Čan-su radostně.

„A já zinek a molybden!“ dodala za okamžik Molodinová.

Gruber obešel jeskyni a nahlédl do jednoho z otvorů ve stěně.

„Pohádka!“ vykřikl, až se všichni lekli. „Pojďte se honem podívat, vsázím se s vámi, že něco takového jste ještě neviděli!“

Než vědci přiběhli k otvoru, Gruber se ztratil v hlubinách skal.

Opatrně ho následovali. Sotva však vstoupili do vedlejší jeskyně, oslepila je oslnivá záře. Světlo reflektorů odrážely jako tisíce zrcadel zlatě zabarvené zvlněné stěny.

Gruber rychle otevřel lahvičku s kyselinou a ukápl z ní na jeden z výběžků.

„Je to skutečně zlato! Představte si to bohatství, jsme v jeskyni, která je celá ze zlata!“ Molodinová se brzy vzpamatovala z překvapení.

„Je to sice krásný objev, ale milejší by mi byl uran nebo thorium. Ze zlata mnoho energie nedostaneme.“

„To ne, ale zlato má vždycky svoji cenu,“ namítal Gruber. „Vzpomeňte si jen, jakou úlohu sehrálo v dějinách lidstva. Snad nám poslouží i zde. Není vyloučeno, že se brzy setkáme s myslícími tvory — s Kvarťany — a že zlato bude pro ně stejně cenným platidlem, jako bylo dříve pro nás. Nebude na škodu, budeme-li moci s nimi obchodovat — a v případě konfliktu snad i některé z nich za zlato získat na svoji stranu…“

„K tak podlému jednání byste se snad nesnížil, Grubere,“ zhrozila se Molodinová. „Setkáme-li se tu s myslícími tvory, přistoupíme k nim s přátelskými úmysly. Jsou-li inteligentní, neoplatí nám naše přátelství válkou…“

„Tak zle jsem to zase nemyslel,“ ohrazoval se Gruber. „Cožpak jste nepoznala, že dělám legraci?“

„Promiňte, nepoznala. Domnívala jsem se totiž, že z otázky míru a války se legrace nedělá.“

Gruber se hryzl do rtů. Zlobil se sám na sebe, že tak hloupě v nestřežený okamžik nechal přátelům nahlédnout do svých myšlenek.

„Pokračujme v průzkumu, čas nestojí,“ snažil se zachránit situaci Kraus. U vchodu do další jeskyně se střetl s Gruberem. Jako by náhodou strčil mu loktem do žeber a s úsměškem se mu podíval do očí.

„Hrdino,“ zašeptal a klidně pokračoval v prohlídce podzemí.

Po několika minutách výstupu objevili vědci olovo.

Měli z něho větší radost než ze zlata.

„Kde je olovo, musí být i uran!“ zaradoval se Čan-su.

Skutečně. V dalších jeskyních zaznamenaly přístroje zvýšenou radioaktivitu.

„Máme vyhráno! V dalším průzkumu budeme pokračovat až zítra,“ řekla Molodinová při pohledu na hodinky.

„Když už jsme došli tak daleko, měli bychom se přesvědčit, kam podzemní chodby vyúsťují,“ navrhl Kraus. „Vystoupili jsme už přes sto metrů nad vchod do jeskyní — určitě nejsme daleko od vrcholků skal.“

Zvědavost zvítězila nad únavou. Vědci pokračovali v cestě.

Kraus, který šel stále první, otočil se najednou a zvolal:

„Vidím oblohu.“

Po několika minutách octli se naši poutníci na malé plošince mezi divokými skalami. Obě jasná slunce již dávno zapadla za obzor. Uprostřed mihotavých hvězd zářila jenom rudá Proxima.

Gruber vyšplhal na velký plochý balvan a rozhlédl se kolem. Před jeho očima se otevřel nádherný výhled do kotliny, uprostřed níž se leskla hladina jezera.

Zde je tedy naše zásobárna vody, — pomyslil si a otočil se na druhou stranu. Překvapením zapomněl zavřít ústa. V širokém údolí zářilo na sta světel…

„Pojďte všichni sem, možná, že mne klame zrak. Objevil jsem město osvětlené elektrickými světly!“

Než bys řekl švec, stáli všichni vedle Grubera.

„Tedy přece myslící tvorové,“ zašeptala Molodinová a rychle zapnula přenosnou vysílačku.

„Zde skupina Molodinové. Slyšíte nás, soudruhu Navrátile? Slyšíte nás, soudruzi na Paprsku? Objevili jsme město myslících tvorů. Jednotlivosti zatím nemůžeme rozeznat ani dalekohledem. Brání nám v tom les — a světla jsou od nás příliš vzdálena. Mají žlutavou barvu, jakou měly naše dřívější elektrické žárovky…“

7. NOČNÍ VÝPRAVA K SOUSEDŮM

Na letišti Světové akademie věd září tisíce světel. Zelená světla a dva silné reflektory ukazují cestu startujícímu letadlu Raketa, které uhání po rozjezdové dráze. Odlepuje se od země a mizí v temné bezhvězdné noci.

Teprve nad souvislou clonou mračen a mlhy objevuje se cestujícím usměvavý měsíc a obloha s nenápadným souhvězdím Centaura. První pohled doktora Zajace a inženýra Kraskina však patří právě těmto třem skromným hvězdičkám.

„Obávám se, že naši zprávu dostanou příliš pozdě,“ přerušil mlčení doktor Zajac. „Podle propočtů akademika Navrátila má Paprsek přistát na neznámé planetě za měsíc. Za tu dobu sotva postavíme všechny čtyři vysílače…“

„To já jsem větší optimista než vy,“ usmál se inženýr Kraskin. „Už jsem totiž v Africe pracoval a znám její obyvatelstvo. Pracoval jsem na stavbě hydrocentrály na Viktoriiných vodopádech, zúčastnil jsem se stavby atomové elektrárny u Zimbabve a sledoval jsem také regulování řeky Zambezi. Nedovedete si představit, s jakým zápalem pracují lidé, kteří se osvobodili od koloniálního tyranství a kterým vyspělejší národy podaly pomocnou ruku. Nepochybuji o tom, že pomocí tak nádherných lidí, jakými jsou obyvatelé Rhodesie, dokončíme vysílače ještě dřív, než máme v plánu.“

Kraskin rozložil na stolku mapu Jižní Afriky.

„Ocelárna u Viktoriiných vodopádů byla nedávno přestavěna na nový způsob tavby. Vyrábí ocel přímo z rudy pomocí usměrněné atomové energie. To znamená, že speciální konstrukce vyrobí možná dřív než za čtrnáct dnů, s kterými počítáme. V Zimbabve, jak víte, připravují již pro vysílač terén. V Kapiri Mpoši nám terén připravila sama příroda. Jediným oříškem bude stavba vysílače před ústím Zambezi, ale i tam si poradíme. Postavíme ho prostě na skále. Když si práci dobře zorganisujeme, byl by v tom čert, aby vysílače nestály včas…“

Letadlo přistálo na letišti nedaleko Livingstonu a vědci přestoupili do vrtulníku. Vznesl se do výše a zamířil k slavným vodopádům. Až do kabiny pro cestující zaléhal hukot mohutné řeky, která padá do hloubky sto deseti metrů. Dva proudy nedaleko rozervaného břehu jsou spoutány vůlí člověka a přinuceny pracovat pro jeho blaho. Jenom střed překrásného vodopádu je ponechán v původním stavu — pro potěšení rekreantů a turistů, kteří sem přijíždějí z celého světa. Energii, která tu uniká, nahrazují atomové elektrárny…

Vrtulník se zastavil ve vzduchu těsně před vodopádem. Stěrače na oknech tiše bzučí a s monotónní pravidelností odstraňují se skla kapky věčného deště, který rozprašuje široko daleko tříštící se proud.

Doktor Zajac zadumaně pozoruje měsícem ozářenou úchvatnou scénu a vzpomíná na slavné cestovatele doktora Emila Holuba a Zikmunda a Hanzelku, kteří tu byli před lety. Za hukotu vod snili o budoucnosti Afriky, o jejím probuzení, které je dnes již skutečností…

V prostorné jeskyni, upravené jako společenský sál, je živo. Všichni vědci jsou vzrušeni záhadnými světly v údolí za vyhaslou sopkou, jejíž podzemní bludiště se stalo prvním domovem Robinsonů na Kvartě.

„Nesouhlasím se soudružkou Molodinovou,“ živě gestikuluje nízký zavalitý Kraus. „Jsem pro to, abychom se do sousedního města vypravili hned, — totiž ráno — hned po rozednění. Aspoň budeme vědět, na čem jsme. Takhle abychom žili stále ve strachu, jaké překvapení nám Kvarťané připraví. Víte vy vůbec, co je to za lidi? Nevíte! Jsou mírumilovní nebo nevraživí? Nevíte…“

Navrátil se zahleděl do nástěnných maleb, kterými Cahén a Madarász vyzdobili,společenský sál‘.

„Já zase naopak plně souhlasím s rozhodnutím soudružky Molodinové. Mimochodem — je potřeba respektovat její rozhodnutí, — vždyť jsme si ji jednohlasně zvolili do čela výpravy. A v tomto případě rozhodla obzvlášť správně. Staré rakouské přísloví říká: Leben und leben lassen, — žít a nechat žít. Kvarťané v sousedním městě nám nijak nepřekážejí a pravděpodobně ani o nás nevědí. Nesmíme se ukvapovat ani podléhat dobrodružným choutkám, Krausi. Nejprve musíme dobře uvážit, jak ke zdejším obyvatelům přistoupíme, abychom je ani zbytečně nepolekali ani nepodráždili. Říká se sice u nás: dobré slovo železná vrata otevírá, ale tahle moudrost nám tu mnoho nepomůže,“ zasmál se. „Mluv s Kvarťanem, když mu nerozumíš. Nejlépe by bylo, kdybychom je nějaký čas tajně pozorovali. Až poznáme jejich způsob života a zvyky, můžeme se jim pak lépe přizpůsobit…“

„Obávám se, že soudruh Navrátil nemá úplně pravdu, především v tom ne, že Kvarťané o nás dosud nevědí. Rozhodně viděli naše letadla, když kroužila nad Prostřeným stolem. A také nás už tajně navštěvují. Vzpomeňte si jen na ukradené šálky. Kleptománie je u nich asi dosti rozšířená nemoc. Myslím, že nám také ukradli vrtule s helikoptéry. Stopy na okraji pralesa tomu nasvědčují…“

„Neřekla bych tomu krádež,“ ohrazovala se Alena. „Kdybyste vy, McHardy, na procházce po okolí Pittsburgu nalezl kus křídla z meziplanetárního letadla Marťanů — nebo dokonce narazil na celé letadlo, rozhodně byste něco vzal s sebou — a nikdo by nemohl říci, že jste to ukradl…“

„Teď si teprve uvědomuji — náš příchod na planetu asi způsobil u Kvarťanů pořádný rozruch,“ usmál se Čan-su. „Žádná jejich delegace nás dosud oficiálně nenavštívila. Asi se nás bojí a dělají totéž co chceme učinit my — pozorují nás.“

„Člověk aby se bál vystrčit nos z domu,“ rozčiloval se Gruber. „Což, jestli mají nebezpečné zbraně a někoho z nás zákeřně zastřelí? Navrhuji společně s Krausem, abychom se po zuby ozbrojili a vypravili se do města. Obě letadla ať krouží nad námi, aby zajišťovala naši bezpečnost. Buď nás Kvarťané přijmou přátelsky, nebo jim vypovíme válku. Když boj, tak boj. Takovou ohnivou sprchu ještě neviděli, jakou bychom je pokropili…“

„To přestává už všechno,“ zrudla Molodinová. „V rozčilení mluvíte jako nějaký kolonisátor nebo imperialista a ne jako vědec. Jakým právem bychom měli vyvolávat válku s místními obyvateli? Jsme tu pouze hosty — nezapomínejte na to, ani když ztrácíte nervy. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Přišli jsme sem s dobrými úmysly — a Kvarťané to jistě pochopí, i kdyby byl způsob jejich myšlení jakýkoliv…“

McHardy předstíral, že je rovněž pobouřen Gruberovými slovy:

„Kam až vás zavedl váš hloupý strach, Grubere. Já vím, že máte trochu prchlivou náturu, ale trošičku ovládání by vám neškodilo. Je to ostatně směšné a jsou to jen prázdná slova vyslovená v rozrušení. Kdo z nás — řekněte mi — kdo z nás, lidí, kteří se osvobodili od hrůz války, myslel by dnes na válku opravdově?“

„Nemluvme už o tom, kolega Gruber to skutečně nemyslel tak, jak to řekl,“ snažil se uklidnit společnost Cahén. „Rozhodně souhlasím s tím, aby se teď postupovalo velmi opatrně a aby byly zesíleny noční stráže. Neškodilo by také, kdybychom občas hlídkovali také u východu z jeskyní směrem k městu.“

„Dobrá. Kdo se tedy hlásí dobrovolně na stráž?“ zeptala se Molodinová. Všichni zvedli ruku.

„To snad je trošku mnoho,“ zasmála se. „Dopřejme to především těm, kteří se Kvarťanů bojí. Se zbraní v ruce se budou cítit bezpečnější než ve spánku na posteli …“

„Správně — to je slovo,“ zvolal Kraus. „Na stráž tedy jdeme my tři — McHardy, Gruber a já, souhlasíte, hoši?“ podíval se na ně povzbudivě.

Nadšeni zrovna nebyli, ale přikývli, aby se neřeklo, že jsou zbabělci.

Vzali si pistole a pušky a odešli.

„Ten Gruber je ale divoká povaha,“ zasmál se Navrátil. „A člověk to ani o něm nevěděl. Po celou cestu se tvářil mírumilovně jako beránek… Nu, každý jsme jiný… jako klávesy na klavíru — také každá představuje jiný tón. Hlavní věc je, že společně dají ladnou melodii… A teď k věci: Sousední město nás postavilo před nové problémy. Především si musíme zodpovědět několik důležitých otázek. Má teď smysl pokračovat v práci na plánech obytného domu, který si chceme postavit na Prostřeném stole? A stejně tak pokračovat v plánování dokonalejší atomové elektrárny? O stavbě ocelárny ani nemluvím. Možná že nás ubytují Kvarťané v příjemném hotelu a pomohou nám také opravit Paprsek. Znají-li elektřinu, jistě používají také ocel …“

„Příliš se na to nespoléhejme a pro jistotu raději pokračujme ve svých plánech,“ namítala Molodinová. „Rozhodně pokračujme v průzkumu hornin a dokončeme také průzkum rostlinstva a živočišstva. Není to jenom zájem naší existence, ale zároveň také vědy. Až se jednou vrátíme na Zemi, nepřijdeme přece s holýma rukama …“

Do jeskyně vběhl Fratev.

„Tisíc rozpálených mlhovin a ani jedna chladná — ti naši kolegové nahoře na Paprsku jsou mi pěkně netrpěliví. Teď jsem s nimi hovořil. Zpráva o ozářeném velkoměstě je tak navnadila, že se jim už ve stratosféře nelíbí. Chtějí prý dolů, za námi — máme je už vystřídat. Já se jim divím — vždyť jsou tam daleko bezpečnější než my. Copak víme, jaký soused nám bydlí za humny?“

„Opravdu — je už nejvyšší čas, abychom je vyměnili,“ řekla Molodinová a obrátila se k Navrátilovi. „At rozhodne los, kdo na jejich místo, co tomu říkáte?“

„Souhlasím. Posádka letadla ať vezme s sebou na zpáteční cestu čerpadla, vysokotlaký kotel a část zařízení laboratoří, které na Paprsku nepotřebují. Let se tak lépe využije a nám ty věci prospějí …“

„Zasluhoval byste pětadvacet ran na paty, Grubere,“ ulevil si McHardy, sotva se tři noční strážci octli u východu z jeskyni. „Přiliš vystrkujete růžky, dejte si pozor, abyste si nespálil prsty! Neradil bych vám, abyste nás svou žvanivostí všechny prozradil. Ještě nenadešel náš čas …“

„Od kdy si vykáme, milostpane?“ rozčiloval se Gruber. „Pán se už cítí vládcem Kvarty a zapomíná na kamarády… A to věčné čekání mne už znervosňuje.

Osm let ze sebe dělat hodného chlapečka, který poslouchá maminku — to je přes síly i pro slona — a ten něco snese…“

„Nehádejte se, hoši. Gruber provedl hloupost a doufám, že se to už nebude opakovat,“ zasáhl do sporu Kraus. „Hlavni věc je, že jsme tu objevili myslící tvory, jaké potřebujeme. My už si s nimi nějak poradíme. A s kolegáčky se Země také. Buďte rádi, hašteřivci, že to tu na Kvartě nedopadlo stejně mizerně, jako na planetě X a že se tu teď neprocházíme na pohřebišti po atomové válce. Mám pro vás dobrý návrh. Gruber má totiž v jednom pravdu: nesmíme zbytečně ztrácet čas — je třeba jednat. Zbraně máme v hrsti — vypravme se tedy do města jako delegace naší výpravy …“

„Teď — v noci?“ skočil mu do řeči Gruber. „Zbláznil jsi se nebo co? Chceš dostat nečekaně kulku za uši, nebo se nechat zašlápnout dvanáctinohým ještěrem? Ani mne nenapadne!“

„Hrdino — nejvíce jsi měl řečí a teď zbaběle couváš. Výprava do města bude pro nás v každém případě výhodná. Poznáme ty naše záhadné sousedy dřív než ostatní, dříve se s nimi také spřátelíme a můžeme si předem získat nějaké výhody. Řekneme jim — nebo — co to mluvím — naznačíme jim nějak, že my to s nimi myslíme dobře, ale ti ostatní je přišli okrást. Že však to nepřipustíme …“

„Cestou si můžeme nabrat trochu zlata ve zlaté jeskyni a trošínku si je koupit. To všechno je dobře promyšleno. Nicméně bych výpravu odložil na zítřek, až bude světlo. Člověk se tak cítí jistější …“

„Taky zbabělec… Tys to byl, který jsi nás přibral do bratrstva silné ruky — já do toho šíleného dobrodružství příliš chuti neměl — a sám teď jako první couváš. A v rozhodný okamžik! A při tom se cpeš na místo krále celé planety. Nechceš mně vysvětlit, jak se chceš zítra vytratit z jeskyní na delší čas, aby to nikdo nezpozoroval? Nemám rád odklady a také se nebojím. Buď tam půjdeme hned — nebo — nebo vystoupím z vašeho trojspolku …“

„No, no, jen se mírni a nevyhrožuj! Víš dobře, co by znamenalo porušení přísahy …“ podíval se na něj vztekle McHardy.

„Vy zbabělci, byste mně chtěli něco udělat? Dřív vás všechny postřílím jak divoké kočky, než se vám podaří na mne sáhnout …“ Kraus uskočil o několik kroků zpět a namířil na své přátele hlaveň automatické pušky.

McHardy zbledl. Přimhouřil oči a pokusil se o úsměv. „Kamaráde — vzpamatuj se. Jsme přece na jedné lodi …“

„Neutíkej z ní tedy jako krysy,“ odsekl Kraus a pušku sklopil.

„Grubere, jdeme?“ zeptal se stroze.

Gruber mlčky přikývl.

„Jdu tedy také — nemysli, že se bojím …“

„A ty si zase nemysli, že jsem hloupý. Pěkně běžte oba přede mnou. Nerad bych vytahoval kudlu ze zad…“

„A kdo za nás bude držet stráž?“ zeptal se Gruber.

„Běž o to někoho požádat — a nezapomeň dodat, že jdeme na noční výlet,“ ušklíbl se Kraus. „Jdeme. — Ať tu zatím hlídá svatý Petr. A kolegáčky ať vezme čert…“

„Raději ne — ještě je budeme potřebovat — ale snad se jim nic nestane, nejsou přece malé děti,“ utěšoval se McHardy, když už procházeli úzkým průsekem podél skalní stěny.

Po obloze se honily temné mraky, slabounce ozařované červenou Proximou, která se dosud skrývala za obzorem. Vítr občas rozkýval těžké listy pokroucených stromů a podivným ‚kamarádům‘ nahnal trochu strachu, kterého už stejně měli víc jak dost.

Kraus šel neustále několik kroků pozadu.

Brzy vstoupili do podzemního bludiště. Chvílemi se zastavovali a naslouchali. Do ticha šuměla jenom odněkud z hloubi skal tekoucí voda.

Krausova svítilna malovala na stěnách podzemní chodby pitvorně skreslené stíny ustrašených chodců. McHardy se občas rychle ohlédl a zkoumavě se podíval na třetího vzadu. Ten se však tvářil spokojeně. Usmíval se ironicky a oči mu při tom plály odraženým světlem.

„Počkejte na mne, skočím pro to zlato,“ přerušil dlouhé mlčení McHardy.

„Grubere, běž s ním — počkám tu na vás,“ řekl úsečně Kraus a opřel se o stěnu chodby.

Za chvíli se vrátili s několika kusy blýskavého zlata. Nastrkali je do kapes a s těžkými závažími pokračovali ve výstupu podzemním bludištěm.

Když vyšli z chodby, vyšplhali se na balvan, na kterém stáli večer, a dlouho se mlčky dívali na blikající světla v údolí.

Vpravo rýsovala se proti obloze silueta sopky a na levé straně obzor končil divokými horami.

Od balvanu klesala do údolí kamenitá stráň. O několik set metrů níž se ztrácela v pralese a neprůhledné noci.

„Udělali jsme hloupost — jako vždy, když se dělá něco nakvap,“ prohodil McHardy. „Nevzali jsme s sebou noctovisory …“

„Docela nám stačí naše svítilny. Ztlumte je modrým filtrem, aby nás Kvarťané nezpozorovali už z dálky. Za chvíli vyjde Proxima a můžeme je zase zhasnout, uvidíme i bez nich… Nu — a jdeme. Nebudeme tu přece koukat do nekonečna. Do města je ještě hezkých pár kilometrů a do rána se musíme vrátit. Trochu času nám také zabere seznamování …“

Slezli s balvanu a opatrně sestupovali po stráni.

Kraus zakopl o kámen a zaklel. Jeho společníci se polekaně ohlédli — kámen se hopkavými skoky skutálel kolem nich.

„Nemůžeš se lépe koukat?“ utrhl se McHardy. „Za chvíli budeme pochodovat s fanfárami. A — proboha vás prosím — nestřílejte zbytečně! Jen v nejvyšší nouzi! Kvarťané by v tom mohli vidět útok — a mohlo by to s námi špatně dopadnout …“

„Já osobně se s nimi mazlit nemíním. Bud si dají říct — nebo si to s nimi vypořádám,“ dodával si odvahy Gruber.

„Už zas! Já se z vás zblázním,“ — chytal se za hlavu McHardy. „Kdy vy Němci dostanete trochu rozumu a stanete se dobrými diplomaty. Na všechno hned chcete jit s násilím. Učte se trochu z naši historie! Hovořili jsme vždy raději o humanitě než o světovládě, na svých praporech jsme měli napsánu svobodu — a dosáhli jsme svého stejně — a s menšími překážkami …“

„Nic mi nevykládej, ty diplomate! S tvým tátou to dopadlo stejně jako s mým — a bylo to jedno, zda byl Američan nebo Němec. Prohráli jste to prostě zrovna tak jako my — to víš dobře. Proč jinak bychom se tu trmáceli — miliardy kilometrů od Země? A násilí mně nevyčítej. Vy i Angličané jste ho v historii použili vícekrát. Vzpomeň si jen na válku s Bury, na americké parašutisty v Československu nebo v Rusku. Naopak si myslím, že s násilím se to dá dovést dál, než s tou tvou diplomacií. Dnes už lidi nejsou tak primitivní, aby ti sami strčili hlavu do smyčky …“

V rozhovoru zapomněli na nebezpečí, které jim z počátku roztřepalo kolena. Směle vstoupili do pralesa.

Svítilny rozžehli naplno a důkladně jimi prosvěcovali každý kout. Záře reflektorů brzy probudila spící přírodu. Nad hlavami chodců zabzučel jakýsi pták a zmizel v houštinách. Za okamžik se vrátil a několikrát zakroužil kolem Grubera. Polekaný muž zamával rukama, rychle se ohnul a hlavu schoval mezi ramena jako želva.

Kraus přiskočil a pažbou pušky srazil ptáka k zemi. McHardy se zatím trochu vzpamatoval a rychle na něj šlápl.

Byl to opravdu zvláštní tvor. Měl silné válcovité tělo s malými tlustými křidélky, která připomínala trochu tučňáka. Tělo zakončovala kulatá hlava s široce otevřenou tlamou.

„Tohle přece není pták, ale létající savec,“ probudil se v Krausovi opět vědec. „A jak ta nestvůra může létat? Tato křidélka ho sotva unesou …“

„Divné,“ kroutil hlavou McHardy. „Možná, že létá na způsob propulsoru. Ale nač si s tím lámat hlavu, — nešli jsme přece na zoologickou vycházku …“

„Správně — jdeme dál!“ řekl krátce Kraus.

Podobných překvapení skrýval v sobě prales víc, ale nakonec jím noční poutníci prošli bez úrazu.

„Pozor, před námi je bažina!“ zvolal Gruber, který šel stále první. „Musíme ji obejít …“

Zahnuli tedy vpravo. Na okraji pralesa rostla hustá šlahounovitá tráva, do které se jim neustále zaplétaly nohy. Klopýtali tak ještě asi kilometr, až se dostali na holou rovinu. Končila skalnatým hřebenem, který se kdysi v pravěku planety vydul do výše následkem sopečné činnosti.

Pomalu vystupovali po krabatém lávovitém povrchu. Světla v údolí se jim už delší dobu ztratila z dohledu.

„Proxima už vychází, sláva,“ zvolal Gruber a ukázal na záři nad balvanem, který ležel na hřebenu.

Muži se zastavili, zhasli světla a čekali, až se objeví velká červená hvězda.

Kraus pojednou hekl a přikrčil se k zemi. McHardy bolestivě stiskl ruku Gruberovi — a Gruber se roztřásl po celém těle.

S hrůzou v očích zírali všichni tři na balvan.

Těsně nad ním objevila se Proxima — a v její záři ostře vynikala silueta nějaké postavy. Podle tvarů hlavy a těla se dalo soudit, že je to nižší muž oblečený do fraku s dlouhými šosy. Stál nehnutě a díval se někam do dáli. Na kulaté hlavě mu bud seděl klobouk — nebo měl velké kulaté uši. Byl příliš vzdálen, než aby bylo možno rozeznat detaily.

V žádném z třech mužů by se krve nedořezal…

Vteřiny ubíhaly — vlekly se minuty…

A postava se stále ještě nepohnula…

„Není to socha?“ zašeptal konečně Kraus. McHardy mu dlaní ucpal ústa, neboť záhadný samotář pootočil hlavou.

„Hauúííí —“ ozvalo se do ticha noci.

Zvedl pomalu ruce, s nimi i frak — přikrčil nohy a odrazil se od balvanu. A jako přízrak se vznesl do vzduchu. Frak se proměnil v křídla, jimiž několikrát zamával…

Za okamžik se ztratil za obzorem…

Ještě dlouho zírali muži na balvan.

„Vrátím se …“ vykoktal McHardy, při čemž mu drkotaly zuby.

Gruber se vzchopil a rozběhl se dolů se skály. Těsně před úpatím ztratil rovnováhu a s výkřikem dopadl na zem.

Také Kraus a McHardy se bezhlavě dali na útěk.

„Pomozte mi, zlomil jsem si nohu,“ zoufale za nimi volal Gruber. Muži se však ani neohlédli. McHardy vběhl přímo do bažiny. A Kraus za ním. Země se pod nimi otevřela jako v Dantově pekle…

Zoufale mávali rukama a marně hledali nějaký pevný předmět, kterého by se zachytili.

McHardy začal řvát, až ochraptěl.

Gruber se zatím dovlekl po čtyřech k bažině.

„Psi, měl bych vás nechat zahynout, jako jste to chtěli udělat vy mně,“ lapal po dechu. S námahou se trochu nadzvedl a za bolestného úpění ulomil s keře na okraji bažiny delší větev. Doplazil se až k močálu a podal větev McHardymu. Ten se jí křečovitě uchopil a přitáhl se na břeh. Vytrhl větev Gruberovi z ruky, přidržel se keře a přistrčil ji Krausovi. Sotva se však oba dostali z bažiny, dali se znova do běhu.

Gruber uchopil kámen a mrštil ho za nimi…

McHardy se vřítil do pralesa jako bezhlavý.

Někde v korunách stromů se ozvala dutá rána a hned nato ucítil prudkou bolest v zádech.

A další rána …

Kolem hlavy mu prolétl kulatý předmět… Již tu byl i Kraus.

„Střílejí po nás,“ zařval McHardy a přiskočil k silnému kmenu. Pušku strhl s ramene a stiskl kohoutek.

Pralesem se rozlehla rachotivá palba.

„Braň se také, nestůj nečinně!“ křičel McHardy.

„Ztratil jsem pušku… rychle pryč! …“

Zastavili se teprve v podzemním bludišti. Sedli si na zem a dlouho lapali po dechu.

„Co teď?“ zeptal se McHardy. „To byl tvůj pitomý nápad …“

„Neskuhrej, pojďme raději k řece vyprat si hadry, vypadáme jako hastroši …“

„A co s Gruberem?“

„Pán bůh mu buď milostivý — snad se nějak doplazí. Na zlomenou nohu se neumírá …“

Gruber se skutečně doplazil až k vchodu do podzemního obydlí. Na každém rameně vlekl jednu pušku.

„Nejraději bych vás zastřelil, zbabělci,“ chroptěl. „Ještě si to s vámi vyřídím! Co řekneme Molodinové?“

„Že — že jsi uviděl létajícího Kvarťana — utíkal jsi za ním po stráni — a zlomil sis nohu. Co jiného?“

8. ASTROGRAVIMETR ZAČÍNÁ MLUVIT

Svítá.

Letadla i lidé, pobíhající kolem nich, tonou ještě v nazelenalém šerosvitu, ale skalní stěna nad Prostřeným stolem je již osvětlena sluncem. Oranžová záře proměňuje spleť balvanů v zlatý vodopád…

Těžkými mlhami nad horizontem se prodírá další slunce. Obláčky dýmu nad sopkou světélkují jako ozářená fontána.

V záplavě světla probouzí se i stráň na protějším břehu. Co se s ní však přes noc stalo? Včera ještě svou žlutozelenou barvou nenápadně doplňovala ráz krajiny — a dnes hýří nejpestřejšími barvami, jako právě odložená malířova paleta.

„To by byl obraz!“ povzdychl si Cahén. „Škoda, že zrovna dnes tak pospícháme. Sebedokonalejší kamera nemůže zachytit krásu přírody tak živě a věrně, jak to dokáže ruka umělce. Nejsem sice žádný Cézane, ale s tímto motivem bych se s chutí sepral,“ usmál se.

„Není všem dnům konec. Ještě si tu na Kvartě uděláme tolik obrázků, až nás z nich bude hlava bolet,“ zasmál se Navrátil. „Nu, děti, program je bohatý a doba vážná. Do díla!“

„Šipka — start!“ zvolala Molodinová.

Trysky raketového letadla zahvízdaly. Nad rozjezdovou drahou se zvedly kotouče prachu. Za několik okamžiků se trup Šipky oslnivě zaleskl v záři slunce.

„Vlaštovka — start!“ ozval se opět zvučný hlas Molodinové, tentokráte již v řídící kabině letadla. Další letadlo se rozjelo po letišti.

Vysoko nad ním zakolébala Šipka křídly na pozdrav a zamířila vzhůru k nebesům. Navrátil si přisunul k ústům mikrofon: „Pozdravujte posádku na Paprsku — a brzy na shledanou!“

„A vám — mnoho zdaru v průzkumu,“ odpověděla Svozilová. Šipka zatím unikla z dohledu.

Čan-su přitiskl čelo k oknu a pozorně sledoval krajinu pod Vlaštovkou. Skalnaté strže a pralesy brzy ustoupily moři. Obě slunce kreslila na jeho hladině mihotavé pestré čáry, které neustále běžely s letadlem.

Brzy se na obzoru objevila další pevnina.

„Raketové letadlo rozhodně není nejvhodnější prostředek pro průzkum,“ přerušil mlčení akademik Navrátil. „Přiznám se, že si o krajině pod námi nemohu udělat o nic lepší představu, než z mapy, kterou udělali kolegové na Paprsku.“

„Pomaleji už letět nemohu, soudruhu Navrátile,“ omlouval se Fratev, který letadlo řídil. „Jak víte, Vlaštovka má příliš malou nosnou plochu, propadli bychom se jak přezrálá švestka.“

„Nic vám nevyčítám, příteli,“ smál se Navrátil. „Neradím vám také, abyste se snesl níž. Jediné, co teď můžete udělat, je — obloukem se vrátit zpět a přesně nalétnout na Naději. Pracují kamery bez poruch?“ obrátil se k Molodinové.

„Vše v pořádku. Mnoho nám však asi nepomohou. Podívejte se,“ ukázala k pevnině. „V nížinách se ještě válejí mlhy. Vezmu si na starost radiolokátor…“

„Nebojíte se, že nás Kvarťané sestřelí — v domnění, že jsme nepřátelské letadlo?“ zeptal se Čan-su, aniž odvrátil hlavu od okna.

Molodinová mávla rukou.

„To bych se musela jmenovat Gruber. Vůbec — ten Gruber se mně v poslední době nějak nelíbí…“

„A divíte se mu? Já mám pro strach uděláno — vždyť mne znáte — a přesto nevím, jak by mi bylo, kdybych se nečekaně uprostřed noci setkal s létajícím člověkem…“ namítal Fratev.

„Nemám na mysli zrovna tu jeho noční příhodu s vykloubenou nohou. Ale jeho poměr k neznámým obyvatelům Kvarty se mi zdá podivný. Nečekala jsem, že ještě dnes může mít někdo tak bojovné choutky…“

Fratev místo odpovědi stiskl pevně řídicí páku a stáhl ji k sobě. Letadlo začalo prudce stoupat.

Molodinová, Čan-su i Navrátil se podívali na pilota.

„Velehory za obydleným údolím jsou ještě daleko — a rozhodně nedosahují výšky našeho letu,“ divila se Molodinová.

„Tak se tedy podívejte přímo dolů. Ať jsem atom na rozbití, jestli to hejno dole, co se vynořilo z mlhy, není eskadra letadel nebo při nejmenším skupina zvědavých létajících Kvarťanů!“

Molodinová i Navrátil nasadili si rychle k očím dalekohledy a se zatajeným dechem pozorovali pohybující se tmavé body.

„Letadla to nejsou,“ řekla ulehčeně Molodinová.

„Kvarťané vyslali hlídku,“ hádal Navrátil. „Techniku zřejmě ovládají dokonale. Podívejte se, jak geniálně si vyřešili letoun pro jednu osobu. Příteli, zahněte vpravo a kružte nad údolím, ať si je můžeme lépe prohlédnout,“ požádal Frateva a znovu zaostřoval dalekohled.

Okřídlení tvorové ještě chvíli poletovali nad údolím — a pak, jako na povel, ponořili se všichni do mlhy…

„Sláva, Šipka se už blíží,“ volal radostně inženýr Baldík, nejmladší člen posádky obrovského meziplanetárního letadla. Těsně před odletem do vesmíru dostudoval architekturu a na výpravu se přihlásil jako pomocná síla v atomové elektrárně na Paprsku. Byl to málomluvný, skromný mladý muž, který obětavě pomáhal, kde se dalo. Za jiných okolností by jeho radostný výkřik překvapil — choval se vždy tiše a nenápadně — ale dnes se jeho nadšení nikdo nedivil. Vždyť všichni čtyři mužové na Paprsku stejně nedočkavě čekali na okamžik, až konečně po mnohaletém letu vstoupí na pevnou půdu a nadechnou se volného vzduchu. Jeden z nich — Severson — se na setkání s posádkou Šipky těšil dvojnásob…

Pomocné letadlo připlulo ke kolosu a přitisklo se k němu jako kuřátko ke kvočně. Vědci ve skafandrech přestoupili rychle do mateřského letadla a hlavní chodbou pospíchali do řídicí kabiny. V půli cesty se setkali se Seversonem, který jim vyšel vstříc.

„Už nám tu bez vás bylo smutno,“ řekl na uvítanou a všem potřásl rukou.

„Já vám tu asi příliš nechyběl,“ usmál se lišácky McHardy a mrknul na Svozilovou. „Divím se vám, příteli, že se nesnažíte být se svou dívkou stále pohromadě. Poradím vám — ožeňte se, vždyt se znáte hezkou řádku let. Navrátil ani Molodinová vám pak nezabrání, abyste pracovali a žili spolu, či snad ještě váháte a vyčkáváte, zda se vám víc nezalíbí nějaká hezká Kvarťanka? Hlídejte si ho líp, soudružko Svozilová…“

„Jste zlomyslný,“ začervenala se Alena a rozběhla se k hlavě kolosu.

Severson byl netaktní poznámkou McHardyho zmaten.

Madarász mu položil ruku na rameno.

„Nic si z toho nedělejte… A vám, soudruhu McHardy, se opravdu divím,“ podíval se na něho rozzlobeně. „Nezdá se vám, že nevhodně zasahujete do soukromých záležitostí?“

„Jste vy mi ale škarohlídové,“ urazil se McHardy. „Aby se člověk bál trošinku zažertovat…“

„Vy tomu říkáte,humor‘?“ zakroutil hlavou Madarász a aniž se ohlédl, pokračoval se Seversonem v cestě.

McHardy zůstal zaraženě stát. Chvějící se rukou uvolňoval pomalu zajišťující matice na skleněné kukle skafandru. Kraus, který dosud mlčky sledoval celý výjev, přistoupil k němu s ironickým úsměvem:

„Ty o sobě říkáš, že jsi diplomat?“ zašeptal. „Tvrdíš o sobě, že jsi rytíř… Podle tebe nejsou Němci gentlemani, ale taktu mám v sobě rozhodně víc než ty… Respektuji lásku mezi dvěma lidmi…“

„Láska!“ pohrdavě se zasmál McHardy. „Jak vidím, stáváš se sentimentálním. Co je to láska? Výmysl snílků, žádná láska neexistuje — tu si vymysleli slabí lidé. Znám jenom jeden druh lásky — a to je touha po moci. Všechno ostatní jsou jenom iluse, šidítka pro malé děti…“

„Nehádejme se, nemá to cenu. Ještě nás tu někdo uslyší. Pojďme raději do řídicí kabiny, ať tam na nás dlouho nečekají, — mohlo by jim to být podezřelé,“ snažil se Kraus ukončit rozhovor.

Akademik Watson předal hned řízení letadla Madarászovi a se zářícíma očima přistoupil k příchozím.

„Posaďte se u nás, přátelé — a vyprávějte! Co je na Kvartě nového? Jak se vám tam líbí? A Kvarťané — nevyvedli vám zase nějakou nezbedu?“

Kraus pokrčil rameny a zasmál se.

„Nevím, už jsem tam tři hodiny nebyl. Jak víte, zatím jsme si s Kvarťany ruku nepodali. Hrajeme si na svém písečku a děláme účet bez hostinského, jak by asi řekl Navrátil. Snad — říkám snad — nám nebudou nijak škodit…“

„A jak se daří Gruberovi? Už se vzpamatoval z úleku?“ zeptal se Scheiner, šedovlasý vědec nízké postavy, který se za letu staral o průzkumné přístroje.

„Wroclawski už z něho zase udělal chlapíka,“ odpověděl McHardy. „Noha je jakž takž v pořádku — a srdíčko se také uklidnilo —“ po očku se podíval na Svozilovou…

Madarász prohlédl všechny kontrolní obrazovky a pootočil se:

„Soudruzi, neprodlužujte si zbytečně vězení na Paprsku. Nikdo z nás vám Kvartu nemůže vylíčit tak živě, jak ji dole uvidíte na vlastní oči. Naložte raději potřebná zařízení a vydejte se na cestu…“

Kraus a McHardy neochotně převzali službu u přístrojů a nevraživými pohledy sledovali odcházející vědce…

Mapa krajiny kolem řeky Naděje, kterou vědci vypracovali podle leteckých snímků, měla ještě hodně bílých míst. Chyběly na ní především roviny a údolí. Dosti podrobně popisovala vyšší kopce a hory, které se zvedaly nad souvislé pásmo neprůhledné mlhy. Kuželovité tvary velehor prozrazovaly, že okolí podzemního obydlí je bohaté na sopky. Na štěstí byly většinou vyhaslé.

Po příchodu nových obyvatel planety z Paprsku rozdělili se vědci na tři pracovní skupiny a každá si zvolila svého vedoucího. Jedna si vzala na starost atomové reaktory a obydlí, druhá vědecký výzkum a třetí průzkum okolí, hlavně Údolí světel, jak mu teď říkali.

Skupina Molodinové se na výpravu ke Kvarťanům připravovala opravdu pečlivě. Vědci vypracovali podrobný seznam přístrojů, nářadí a zbraní, které s sebou vezmou na cestu. Nezapomněli ani na horolezeckou výzbroj a na stany, kdyby se museli někde utábořit. Když to všechno naskládali na hromadu, zhrozili se.

„Tohle by neunesli ani obři — a vozidlo žádné nemáme,“ lamentoval Fratev.

„Vozidlo by nám také nepomohlo,“ dodala Molodinová. „Kvarťané nám sotva postavili asfaltovou silnici až k východu z podzemí,“ zasmála se trpce.

„Ať jsem čtvrté slunce nad Kvartou, nemám-li teď geniální nápad,“ vykřikl po chvíli Fratev. Watson, který stál blízko něho, sebou trhl.

„Kdyby byl aspoň tak geniální, jak je hlasitý,“ ulevil si. „Copak musíte tak křičet?“

„Až vám to řeknu, budete křičet také — radostí. Posaďte se, přátelé, a přidržte se země — začínám. Tedy — zavazadla nám ponese balon naplněný heliem…

„Míníte záchranný balon z raketového letadla? To je skutečně dobrý nápad,“ živě souhlasil Watson. „Úplně jsem na něj zapomněl. To víte — na věci, které osm let nepotřebujeme, zapomínáme často…“

„Kolik záchranných balonů máme celkem uloženo na Šipce a na Vlaštovce?“ zeptala se v zamyšlení Molodinová.

Fratev v duchu počítal a ukazoval si na prstech. „Rovných deset. Doufám, že je Gruber udržoval v pořádku… Aha, už to mám — už vím, kam s tou otázkou míříte. Já jsem přece chytrá hlava. Myslela jste si právě, že můžeme použít více balonů a že nám mohou pomoci nejen jako nosiči, ale i jako letadla. Že mám pravdu? Že jsem správně pronikl do tajů vašich myšlenek?“

„Jste dokonalý jasnovidec,“ rozesmála se Molodinová. „Cestou se určitě setkáme s mnoha překážkami, jako jsou propasti a skalní stěny, které bychom bez balonů asi těžko překonávali — a zbytečně by nás připravovaly o drahocenný čas…“

„A ještě jednu výhodu budou mít naše balony: V případě, že na nás Kvarťané nečekaně zaútočí, pomohou nám k útěku do bezpečí,“ uvažoval Watson.

„To sotva,“ zatřásl hlavou Fratev. „Já Kvarťany viděl na vlastní oči, byť jenom na dálku. Nezapomínejte, že jsou to velmi mazaní tvorové a že jsou vyzbrojeni ještě dokonalejším létacím přístrojem, než jsou naše neohrabané balony. Dovedu si docela dobře představit, jak by to mohlo s námi dopadnout…“

„Nemalujte čerta na zeď — úplně nám postačí nástěnné malby našich nadějných výtvarníků,“ smála se Molodinová.

Do jeskyně, která byla upravena jako společenská místnost, vstoupil Cahén. Byl celý mokrý, jako by ho někdo právě vytáhl z vody.

„Od kdy se koupáte v šatech?“ zeptal se Watson s úsměvem.

„Aby to čerti sprali,“ rozhorloval se Cahén. „Takovou sprchu jsem v životě ještě nedostal. Tak se pěkně procházím po Prostřeném stole, když tu náhle se přihnal vichr — a s ním se převalila přes naši střechu těžká mračna. A než bys řekl švec, spustil se liják jak před potopou světa. Já to vždycky říkám — ta Proxima je tu patronem špatného počasí. Hned, jak jsem ji dopoledne uviděl nad obzorem, tušil jsem, že nám nepřinese nic dobrého.“

„Bouřky a deště tu na štěstí nemají dlouhého trvání. Kdy vyrazíme?“ obrátila se Molodinová k členům své skupiny.

„Odklad — zloděj času. Jsem pro to, abychom vyrazili již zítra ráno. Aspoň budeme mít jistotu,“ mínila Svozilová.

Déšť však nebyl tentokrát jenom přeháňkou. Celou noc lilo jak z konve a ráno rovněž. Obloha byla stále zatažena temnými mraky a celý kraj zešeřel. Výprava musela být odložena na příští den. A pak zase na příští…

Nastalo dlouhé období deštů…

Kraus se vřítil do observatoře Paprsku celý udýchaný. Zmateně mával ve vzduchu mokrou fotografií.

„Podívej se, co jsem objevil na druhém světadíle! Pozoroval jsem ho pečlivěji než dřív, protože náš světadíl je už přes měsíc zahalen mraky…“

McHardy se na něj chvíli díval zaraženě, jako by nepochopil smysl jeho slov. O fotografii nejevil valný zájem.

„Co tu stojíš jak solný sloup? Prober se. Víš ty vůbec, jaký význam pro nás má tato fotografie? Je to první hmatatelný důkaz, že Kvarťané jsou civilisovanými lidmi. Daleko přesvědčivější důkaz než světla v údolí! Podívej se: zde jsou nějaké stavby — a od nich se rozbíhají na tři strany rovné silnice. A zde — zde je dokonce letiště,“ ukázal třesoucí se rukou na obdélníkovou plošku na fotografii.

McHardy stále zarytě mlčel.

„Co je s tebou? Není ti snad dobře? Jsi bledý jak stěna…“ prohlížel si ho pozorně.

„Není mi dobře…“ vypravil ze sebe konečně McHardy a pohladil si krk. Popošel k televisnímu telefonu a přikryl ho archem papíru.

„Nerad bych, kdyby nás tu teď Madarász pozoroval, čert nikdy nespí…“

„Řekni mi konečně, co se ti stalo! Chováš se, jako bys pozbyl zdravý rozum,“ naléhal Kraus.

„Nepospíchej tak, opravdu není na co pospíchat, či snad se už nemůžeš dočkat, až ti nasadí oprátku na krk?“

„Oprátku na krk? Proč?“ zarazil se Kraus.

„Doktoru Zajacovi se podařilo využít gravitace pro zpravodajství…“

„To je sice krásné, ale co to má společného se šibenicí?“

„Tohle,“ vytáhl McHardy z kapsy papírový kotouč a kus pásky rozmotal Krausovi před očima.

„Kontrolní záznam z astrogravimetru… Jak jsi to rozluštil? Nerozumím jim ani za mák…“

„Tři vlnovky — čárka, dvě vlnovky — tečka. Jedna vlnovka — dělící znaménko mezi slovy a větami,“ řekl dutým hlasem McHardy a začal pískat:

—. /. —. /. —. /. — /. — /. — //. —. /. —. / — //. —. /. — /. —. /. —. /. /. /—. — //

„Zpráva pro Paprsek — už je mi to jasné. Ukaž,“ vytáhl McHardy mu kotouč z ruky a četl nahlas:

„Pozor, pozor! Na palubě vašeho letadla se nalézají tři nebezpeční zločinci, kteří připravují vaši zkázu. V Africe rozmetala atomová bomba poslední hnízdo Bratrstva silné ruky, které chtělo obnovit na světě vládu imperialistů. Jediný člověk, který výbuch přežil, vypověděl před smrtí, že tři jeho kolegové letí na Paprsku s úmyslem ovládnout neznámé myslící tvory v sousední sluneční soustavě. Dva z nich jsou známi: Gruber a McHardy. Třetího, žel, už smrtelně raněný nejmenoval. Musíte ho odhalit sami. Postupujte proti těmto škůdcům lidstva tvrdě a neúprosně.

Presidium Světové akademie věd — Chotěnkov.

Opakujeme důležitou zprávu…“

Krausovi při čtení selhával hlas.

V observatoři se rozhostilo strašidelné ticho.

„Strašné,“ zašeptal McHardy. „Zprávu jsem objevil před půl hodinou, když jsem kontroloval přístroje. Ještě štěstí, že jsem ji dostal do ruky já a ne někdo z nich…“

„Marně se utěšuješ. Akademie bude určitě zprávu dlouho opakovat — až na ni přijdou i ostatní. Co teď?“

„Potáhneš s námi dál, nebo nás zradíš jako krysa?“ zeptal se místo odpovědi McHardy — a hned dodal: „Tebe přece ve zprávě nejmenují… Ale upozorňuju tě, že ti to nic nepomůže. Postarám se už o to, abys s námi táhl až do konce…“

„O tom nepochybuji, ty gentlemane… Máš zbytečné obavy… Důležitější je teď rozhodnout, co uděláme. Nejlépe, myslím, bude, když zatím zprávu zatajíme a přiznáme se kajícně sami. Sebekriticky se budeme bít v prsa, prohlásíme, že jsme si uvědomili zločinnost našich plánů a že všechno odčiníme poctivou prací…“

„Blázne — myslíš, že ti na to někdo naletí? Vžij se jen na chvíli do jejich situace. Mazlil by ses se svým úhlavním nepřítelem? Pro jistotu bys mu raději zakroutil krkem, jak to také asi učiní nám, — o tom není pochyb…“

„Nevěřím tomu. Staneme se prostě zajatci, bojovníky, kteří složili zbraně do rukou vítězícího nepřítele…“

„Kreslíš si to příliš ideálně a naivně. Zničí nás, určitě nás zničí, jako bychom to udělali my, kdybychom zvítězili. Nezbývá nám jiná cesta, než uprchnout, uniknout z dosahu jejich spárů. Na Kvartě je dost místa pro skrýš…“

„A co si počneme sami tři na neznámé planetě, plné nebezpečí? S jedné strany nám bude hrozit smrt hladem, s druhé strany smrt rozdrcením nebo uškrcením — nezapomínej na dvanáctinohé ještěry a na Kvarťany — a navíc nebezpečí odhalení. Či myslíš, že nás nebudou kolegové pronásledovat?“

„Chceš si tedy raději sám nasadit oprátku na krk? Jedině útěk nám dává jakous takous naději na záchranu života. Nemusíme přece odejít s holýma rukama. Můžeme si s sebou vzít Šipku nebo Vlaštovku, zbraně a přístroje. A s Kvarťany se nakonec můžeme natolik spřátelit, že se stanou našimi spojenci. Pak si vyřídíme účty i s našimi kolegáčky. Možná dokonce, že toto řešení nám dopomůže rychleji dosáhnout cíle, pro který jsme sem letěli…“

„Nu dobrá — a jak se teď chceš dostat dolů? Tak brzy nás nevystřídají. Do té doby může Madarász zprávu objevit. Občas přece astrogravimetr prohlíží. A poškodit ho, to nám nic nepomůže. Nahradil by ho jiným…“

„Říkám to stále, že vy Němci nemáte dost důvtipu. Řešení je přece snadné: podáme zlepšovací návrh, aby byl Paprsek řízen s planety, to přece není žádný problém…

Madarász s návrhem McHardyho nesouhlasil.

„Automatická zařízení se mohou porouchat — a my pak budeme bez spojení se Zemí. To přece nemůžeme připustit. A potom — jak se dovíme, zda se Zajacovi podařilo rozluštit problém gravitačního pole?“

V McHardym to hrklo jak ve starých hodinách. Rychle převedl rozhovor na jiné pole.

Příští den Madarászovi oznámil, že pro prudké bolesti, hlavy nemůže vykonávat službu a že žádá o přeložení na planetu. Hned nato dostal Kraus žaludeční křeče.

Madarász byl z toho celý vystrašen.

„Asi jste se dole nakazili nějakým virem nebo mikrobem, který tam poletuje ve vzduchu. Svozilová zřejmě neměla pravdu, když tvrdila, že jsou našemu organismu neškodní. Okamžitě zařídím, aby pro vás přiletěli…“

Doba dešťů uvěznila vědce na dlouhou dobu v podzemním obydlí. Nikdo však nesložil ruce do klína. Navrátilova skupina pilně pracovala na plánech nové atomové elektrárny a ocelárny, Čan-suova skupina dokončovala plány obytné budovy a skupina Naděždy Molodinové budovala v podzemí moderní kuchyň. Byla to vlastně velká laboratoř, ve které se pomocí atomové energie přeměňovaly prvky — a z nich pak vědci vyráběli umělá jídla. Nebyly to snad nějaké pilulky, jak by se někdo podle názvu domníval, ale dokonalé pokrmy, které se chutí i úpravou plně vyrovnaly přirozené potravě. Bez takovéhoto opatření by se let do druhé sluneční soustavy vůbec nemohl uskutečnit, neboť zásoby potravin by zabraly většinu prostoru v obrovském mezihvězdném letadle.

Obytnou budovu, atomovou elektrárnu i ocelárnu chtěli vědci postavit na Prostřeném stole. Náhorní rovina byla totiž dobře kryta před větry skalní stěnou a rozkládala se tak vysoko nad řekou, že ani při velké povodni nebylo tu nebezpečí záplavy. Také geologický průzkum potvrdil správnost rozhodnutí. Pod poměrně slabou vrstvou zeminy byl pevný žulový základ, který je nejvhodnější půdou pro všechny větší stavby.

Architekt Baldík, který byl stejně tak umělcem jako vědcem, navrhl pro všechny stavby výzdobu, která — až na malé změny — byla celým kolektivem schválena. Byly to hlavně sochy, reliéfy a nástěnné malby, které se staly pro všechny krásnou příležitostí k vyzkoušení talentu. Ačkoliv podle hlavního plánu výstavby nového sídliště měla se tato výzdoba vytvořit až nakonec, mnozí se ve volný čas pustili do výtvarné práce hned. Severson se pokoušel o bustu Aleny, Madarász si načrtával vzory ornamentů a Cahén odvážně řešil velké figurální komposice.

Nezapomínalo se ani na ostatní druhy umění: na hudbu, na poesii a prózu. S,nemocným‘ McHardym a Krausem přivezl Fratev z Paprsku také klavír a další nástroje, které společně vytvářely slušný orchestr…

Wroclawski hned nemocné důkladně prohlédl v provisorní ordinaci, umístěné v jedné z jeskyní.

„Nic vážného,“ prohlásil konečně, když prozkoumal roentgenové snímky a dokončil virové zkoušky. „Trochu předrážděné nervy. Potřebujete nějaký čas klid a všechno bude zase v pořádku…

9. ÚDOLÍ SVĚTEL

Teprve po dvou měsících začal déšť slábnout a mlžná mračna se protrhla. Na Prostřený stůl se opět usmála slunce — a hned všechna tři najednou, jako by chtěla vynahradit, co zameškala.

Naděje se za dobu dešťů proměnila ve veletok. Hladina kalné vody sahala až téměř k náhorní rovině.

„Byl už nejvyšší čas, že deště přestaly,“ řekla ulehčeně Molodinová při pohledu na valící se proud. „Ještě pár dní — a měli bychom tu Benátky.“

„Za takovou krásu pěkně děkuji,“ ulevil si Fratev. „Na gondole nejezdím rád… Podívejte se, soudružko, co vyvádí naše Naděje,“ ukázal na plovoucí kmeny stromů.

„Co je na tom zvláštního?“ divila se Molodinová. „Při každé záplavě… počkejte, máte pravdu,“ zvolala překvapeně. „Řeka změnila směr toku, teče teď k moři a ne opačně, jako dřív… Zvláštní…“

„Ať jsem král Kvarťanů, jestli jednou nepřijdeme na to, co má ta zdejší příroda za lubem,“ rozhorloval se Fratev. „Neměli bychom tu naši záhadnou sousedku prozkoumat ještě dřív, než se vydáme do Údolí světel na besedu s Kvarťany?“

„Těžko říci, co je teď pro nás důležitější,“ řekla pomalu Molodinová. „Řeka i záhadní obyvatelé Kvarty mohou stejně citelně zasáhnout do našeho života… Ostatně — je tu ještě jedno řešení: Prozkoumejme Naději i Údolí světel současně.“

„Zbytečně jsme si vás nezvolili do čela výpravy. To je přece nápad!“ zvolal Fratev. „Divím se, jak si dříve mohli lidé myslet, že žena se v rozhodnosti a moudrosti nevyrovná mužům…“

„Georgiji, Georgiji — zase přeháníte,“ smála se Molodinová. „Kdybych vás neznala, myslela bych si, že si mne dobíráte…“

Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně.

„Hlásím se dobrovolně na průzkum Naděje,“ zvedl ruku McHardy. „Je mi už docela dobře — hlava mne už nebolí — a výlet neznámým krajem mně jenom prospěje,“ dodal rychle.

„Já jsem už také docela zdráv. Rád bych jel také,“ přihlásil se o slovo Kraus. „K průzkumu můžeme použít Vlaštovku. Na plovácích sedí docela bezpečně — a při nebezpečí se s ní rychle dostaneme do vzduchu. Pilotem bych mohl být já — McHardy může být druhým pilotem — a pozorovatelem — Gruber. Stejně se mu asi do Údolí světel příliš nechce. Docela mu, myslím, stačí první setkání s Kvarťanem…“

„Snad tím nechcete říci, Krausi, že jsem zbabělec? Kvarťanů se nebojím…“ zrudl Gruber. „Vždyť Naděje skrývá v sobě možná více záludnosti, než všichni Kvarťané dohromady. Jedině proto se hlásím také…“

„Čím to je, že zdejší rostliny tak rychle rostou?“ řekla zamyšleně Alena a utřela si zpocené čelo kapesníkem. „Myslím, že celé tajemství je ukryto ve zvláštním chlorofylu, který se nám zatím nepodařilo chemicky prozkoumat…“

„Zatrolený chlorofyl,“ rozčiloval se Fratev. „Aby ho čert spral. Jestli se ho nějak nezbavíme, zarosteme tu jednou jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Copak je to rozumné — po každém dešti se vysekávat z pralesa? Podívejte se, jaké mám na dlaních puchýře…“

„Teď na rychlý růst nadáváme, ale kdo ví, zda nám tato podivuhodná vlastnost nepřinese později užitek?“ usmál se Navrátil. „Až je jednou převezeme na Zemi, mohou se stát základem nového druhu zemědělství.“

„Stačilo by rozluštit tajemství zdejšího chlorofylu,“ vrátila se Svozilová ke své poznámce.

Vědci, unaveni prosekáváním chodby v lesíku před vchodem do podzemí a odstraňováním nově vyrostlých rostlin na rozjezdové dráze, spali v noci tak tvrdě, že je stráž vzbudila v určenou hodinu jen s velkými obtížemi.

„Taky jste mě ještě nemuseli budit,“ bručel rozespalý Fratev. „Zdálo se mi právě, že jsem byl na Zemi a procházel se po ulicích Sofie…“

„Dovyprávíte nám to až po cestě,“ řekl s úsměvem Navrátil. „Máme co dělat, abychom za svítání vyrazili od horního východu z podzemí. Nebojíte se toho odvážného transportu přes kopec?“

„Já — a strach? Kdo si dovolí tyto dva pojmy sloučit v jeden, toho předem lituji,“ zasmál se Fratev. „Balon i rakety jsou v pořádku — co se mi tedy může stát? Jak je venku?“

„Zatím klid — bezvětří. Musíme si však pospíšit. Obávám se, že po svítání se zvedne vítr…“

Všichni vědci se shromáždili na rozjezdové ploše, kam vynesli všechna zavazadla. Posadili se do kruhu a Molodinová ještě jednou zopakovala plán obou výprav.

„Nezapomínejte na radiové spojení,“ obrátila se ke Krausovi. „I my podáme nejméně jednou za hodinu zprávu o průběhu cesty.“

„Spolehněte se na nás. V případě potřeby přispěcháme hned na pomoc. Šipka bude neustále připravena ke startu. Nuž, hodně zdaru — a mnoho srdečných pozdravů sousedům,“ povstal Navrátil a pevně stiskl Molodinové pravici. Pak se rozloučil i s ostatními členy obou průzkumných výprav.

Vlaštovka, která se v záři reflektorů klidně houpala na hladině řeky, oživla. Vyšlehly rudé plameny a letadlo se pohnulo. Za chvíli svítila již z hlubin temné noci jen ozářená skleněná kabina…

Také skupina Molodinové utonula ve tmě. Na letišti zůstal jenom Navrátil, Cahén, Scheiner a Fratev. Cahén otočil kohoutkem u velké bomby se stlačeným plynem.

Jemná látka, která jako pokrývka přikrývala složená zavazadla, začala se rychle zvedat a nadouvat. Za několik vteřin se proměnila v obrovskou kouli. Líně se zakolébala a pomalounku stoupala k obloze. Když se všechna lana napnula, koule se na okamžik zastavila.

Fratev si nasadil na hlavu kaučukovou helmu s dalekohledem, který byl upevněn na kloubových držácích tak, aby ho letec mohl jediným pohybem ruky nasadit před oči.

„Rád bych si noctovisor vyzkoušel. Zhasněte na chvíli světlo,“ požádal Navrátila.

„Správně — dvakrát měř, jednou řež,“ přikývl Navrátil a stiskl knoflík vypínače. Letiště ztemnělo. Jen na obloze blikotaly němé hvězdy. Navrátil bezděčně zvedl hlavu a zahleděl se k souhvězdí Andromedy. Když konečně nalezl malou hvězdičku — Slunce — zachvěl se a rychle sklopil oči…

„Vidím lépe než kočka nebo sova,“ pochvaloval si výhled Fratev. „Koukněte — tamhle vpravo je pahrbek — a leze po něm mravenec se zlomenou nohou. Vidím ho jako na dlani,“ žertoval. „Nu, co se dá dělat — přidejte plynu a jedeme…“ Vyskočil na balíky, navlékl si popruhy a zapnul zámek. Jednou rukou se přidržel nosných popruhů a druhou položil na přístroj upevněný na prsou.

Pomalu otočil jedním z knoflíků. Několik metrů nad jeho hlavou vyšlehl dlouhý tenounký plamenný jazyk a nočním tichem se rozlehla praskavá rána, znásobená ozvěnou. Balon sebou škubl na stranu. „Vše je tedy v pořádku. Buďte zdrávi!“ Lana se znovu napnula a balon vyplul k hvězdnému nebi.

Vědci na letišti mávali na rozloučenou tak dlouho, až se podivný transport ztratil za hřebenem skalní stěny.

Fratev střídavě sledoval výbuchy pohonných raket a zavazadla, zavěšená pod ním.

Romantickou krajinu viděl pod sebou jako na dlani. Ve vodním zrcadle skalního jezírka kmital se odraz hvězd. Nad ním se vypínala majestátně klidně pokuřující sopka. Občas vyšlehla z jejího kuželovitého kráteru rudá záře, jako by bylo třeba fajfku znova připálit…

Hustý prales, který se táhl od skalnaté stráně až do údolí, nejevil jediné známky života.

Za rozervaným vrcholkem hory se před Fratevovými zraky objevilo ozářené Údolí světel. Žlutá světýlka tvořila dlouhý klikatý pás, který se ztrácel za holými kopci. Údolím protékala říčka.

Na rovince mezi skalami se objevilo červené světlo. Opsalo malý kruh, zhaslo — a opět se rozsvítilo. Smluvené znamení…

Fratev radostně zamával na skupinu lidí, kteří byli již připraveni, aby pomohli při přistávání.

Shledání bylo tak radostné, že připomínalo spíše setkání po mnoho let rozloučených přátel, než lidí, kteří se viděli před necelou hodinou.

Sotva byl balon upevněn ke skalnímu útesu, nastal velký shon. Každý se chopil svého zavazadla a nejprve vybalil složený balon. Jeden po druhém se odlepovaly od země, až se nad hlavami poutníků vznášelo šest velkých kymácejících se koulí.

„Pokud to půjde, postupujme raději po zemi, bude to jistější,“ navrhovala Molodinová. „Obávám se, že po východu Proximy se zvedne vítr.“

„A také způsobíme v kvarťanském městě méně rozruchu,“ dodal Wroclawski.

Vědci s poletujícími balony nad hlavou se dali na pochod. Opatrně sestupovali po kamenité stráni k pralesu.

„Nedá se nic dělat, musíme do vzduchu,“ prohlásil Fratev, když se zastavili u houštin. Sotva to dořekl, ozvala se dutá rána. A hned další.

Fratev překvapením upustil lano, kterým přidržoval balon, a praštil sebou na zem. Po něm učinili totéž i ostatní.

„Brzy to začíná,“ zasykl Severson a palcem odjistil závěr automatické pušky.

Opět se rozhostilo mrtvolné ticho. Vědci leželi nepohnutě několik minut.

„Rány padly v pralese — půjdu se tam podívat,“ prohlásila rozhodně Molodinová. „Takhle bychom se daleko nedostali…“

„Půjdu s vámi,“ zašeptal Fratev a již se zvedal se země.

„Já také,“ ozvalo se hned několik hlasů najednou. Molodinová se tiše zasmála.

„Všichni najednou do pralesa nesmíme. Bylo by to příliš riskantní. Půjdu s Fratevem — ostatní zůstaňte v záloze. Přispěchejte, až uslyšíte naši střelbu…“

Opatrně vstoupili do houštin. Na chvíli se zastavili a naslouchali. Nic se nepohnulo. Připlížili se k silnému šupinatému kmenu rozložitého stromu a znovu naslouchali.

Prásk — ozvala se nová rána — přímo nad jejich hlavou. Hned nato nějaký předmět prudce dopadl do trávy nedaleko Molodinové.

Fratev namířil do koruny stromu.

„Nestřílejte,“ zasykla Molodinová. „Podívám se, čím Kvarťané střílejí…“ Aniž čekala na odpověď, odvážně popošla několik kroků a sklonila se. Za okamžik vytáhla z trávy podivný předmět, připomínající kokosový ořech. Jedna špička byla roztržena.

„Výbušnina by přece roztrhla granát celý,“ zašeptala, když se přiblížila k Fratevovi. Pozorně se zahleděla do spleti větví.

Najednou vyprskla smíchy.

„Ať jsem Stegosaurus, jestli jste se nezbláznila,“ rozčiloval se polekaný Fratev. „Chcete, aby vás zastřelili?“

„Kdo? Vždyť tu nikdo není,“ řekla Molodinová nahlas a odstoupila od kmenu. „Víte, kdo po nás střílí? Tenhle strom…“

„Tenhle strom?“ údivem otevřel Fratev ústa. „Vy jste se opravdu zbláznila, jak může…“ Nedomluvil. V koruně stromu se ozvala další rána.

Z Fratevovy pušky vyšlehl plamen. A hned nato se mu sesypal na hlavu déšt podivných melounů.

„Nebojte se — už jsme zde,“ zvolal udýchaný Severson, který se první vřítil do pralesa.

„Jen klid, nic se neděje. To jenom Fratev ztratil na okamžik hlavu v boji s tímto nepřítelem,“ vyzvedla Molodinová do výše oválný předmět. „Je to totiž plod tohoto stromu. Po dozrání se zřejmě proměňuje v jakousi primitivní raketu, aby se co nejdále dostal od mateřského stromu. Uvnitř se asi shromažďují plyny, které protrhnou nejslabší místo ve špičce vejcoidu…“

Všichni se ulehčeně zasmáli.

Nad jejich hlavami se znovu ozvaly rány.

„Vsázím se, že zvuk urychluje výbuchy těch melounů,“ zvolal Fratev a rychle odskočil od stromu. „Pojďme raději pryč — nerad bych byl terčem nejapných žertů tohohle bojovníka,“ ohlédl se nevraživě ke stromu a zamířil k okraji pralesa.

Obzor mezitím zrůžověl a nedaleko sopky nahlédlo do krajiny oranžové slunce. V jeho nezvyklém zlatém svitu vznesly se balony do výše. Zakolébaly se v mírném větříku a po několika výbuších raket zamířily k údolí.

Celý obzor kol dokola vroubily kuželovité vrcholky hor a hlubokými trhlinami rozryté skalní hřebeny. V údolí vznášel se nad houštinami lehký opar.

Za neširokým pásem pralesa objevila se opět holá stráň, rozvrásněná mnoha jizvami a hustě posetá balvany.

„Proxima už přichází,“ zvolal Fratev a ukázal na temná oblaka nad horizontem, ostře ozářená rudým světlem. „Tys nám tu, dívenko, chyběla! Jaké překvapení nám zase přinášíš?“

„Mračna se k nám podezřele rychle blíží. Prales máme na štěstí již za sebou — vraťme se raději rychle na zem,“ navrhla Molodinová a sáhla hned na knoflíky přístroje, kterými byl balon řízen.

„Podívejte se — tam — vpravo — pod tím skalním útesem —“ vykřikl Watson, sotva se postavil na nohy. „Jaké jsou to podivné stopy!“

Všichni spěchali k místu, které Watson ukázal.

„Počkejte, počkejte,“ zvolala Molodinová. „Nejprve musíme zajistit balony. Každým okamžikem se může přihnat vichr… Spoutejme je všechny k sobě a pevně zakotvěme v balvanech…“

„Uvažme je k těmto silným kmenům,“ mávl Wroclawski rukou směrem k pralesu.

Za několik okamžiků houpaly se balony kolem širokých listů mohutných stromů. Byl už opravdu nejvyšší čas. Prales nejprve zašuměl — a hned nato prudce zavál studený vítr. Hvízdal a skučel a vztekle třásl šupinatými větvemi stromů. Balony se zmítaly sem a tam, ale lana nepovolila.

Muži zůstali na stráži u zavazadel a Molodinová se Svozilovou si šly prohlédnout záhadné stopy.

„Kvarťané nosí podobnou obuv jako my,“ oznamovala za chvíli Alena. „Člověk by si dokonce klidně mohl myslet, že nám několik párů vzali…“

„Našla jsem kapesní nůž — úplně podobný našim,“ volala Molodinová.

„Ukažte,“ přiskočila k ní Alena. „Opravdu — to je úžasné!“

Molodinová se dívala na nůž zamyšleně.

„Nevím,“ řekla pomalu. „Je docela možné, že tento nůž byl opravdu vyroben na zeměkouli…“

Watson se na ni podíval překvapeně:

„A jak by se sem dostal? Vždyť — jak se říká — noha lidská sem ještě nikdy nevkročila…“

„Možná si ho Kvarťané vypůjčili při návštěvě v letadle — stejně jako ty šálky na kávu… Uvidíme. Rozhodně jsou Kvarťané kulturními tvory, to ukazuje i dobře promyšlený tvar jejich obuvi. Škoda, že jsou stopy poškozeny…“

Alena popošla několik kroků.

„Stopy vedou podél skalní stěny směrem k našemu sídlu…“

„To by potvrzovalo naši domněnku, že nás Kvarťané tajně navštěvují… Co si asi o nás myslí? Zřejmě nám nejsou nijak nebezpeční. Jsou asi stejně mírumilovní jako my,“ uvažovala Molodinová.

Vltr se opět pozvolna utišoval. Zabarvení krajiny se rychle měnilo. Kovový nádech skal ustupoval jasnému dennímu světlu, které vrhalo do kotliny vycházející žluté slunce.

Vědci se vydali na další pouť neznámými pustinami. Opatrně sestupovali po kamenité stráni, až se dostali k široké rokli. Na jejím dně omývala strmé skalní stěny klidně plynoucí říčka.

„Uznáte, že bez mé moudrosti bychom se přes tuto překážku nedostali,“ žertoval Fratev. „Ty balony si nemohu dost vynachválit…“

„Chválíte balony nebo svůj ideální nápad?“ smála se Alena.

„Balony mohou zůstat spojeny, aspoň se nám nikdo neztratí,“ navrhoval Severson. Všichni souhlasili, Obrovský hrozen se vznesl do výše.

Sotva se však octl několik metrů nad zemí, prudce se zatočil kolem osy. Několikrát sebou škubl a za stálého otáčení rychle stoupal.

„Vír!“ vykřikl Watson.

Vědcům se zatočila hlava. Krajina pod nimi se tak roztancovala, že brzy ztratili orientaci. Balíky pod jejich nohama narážely do sebe a nepříjemně chřestily.

První se vzpamatovala Molodinová. Křečovitě stiskla knoflík na přístroji a několikrát jím otočila. Pod hroznem balonů se ozval rachot, připomínající palbu z kulometu.

Šroubovitý pohyb se zmírnil.

„Letíme přímo k jícnu sopky!“ vykřikla zděšeně Alena.

„Uvolněte ventily!“ zvolala Molodinová. Nad hlavami vědců se ozval pisklavý sykot. Balony začaly prudce klesat. Pojednou se opět bláznivě roztočily. Wroclawski a Alena ztratili vědomí.

Severson zaúpěl a zavřel oči. Za okamžik ucítil prudkou ránu do zad. Nohy se mu zabořily do nějaké spleti lian. Podvědomě se přichytil předmětu, který ucítil pod rukou. Někdo ho uchopil za rameno.

„Alenko,“ zašeptal, když otevřel oči. Rozhlédl se. Těsně vedle něho ležela zabořená do spleti větví Alena — a o kousek dál Molodinová.

„Držte se pevně,“ volala. „Watson, Fratev i Wroclawski jsou v bezvědomí. Vítr nás může znovu vytrhnout…“

Když se vědci probrali z mrákot, Molodinová a Severson umdlévali již únavou.

„Nestalo se vám nic?“ těžce ze sebe vypravila Alena.

„Ještě nevím, je mi jako po výprasku,“ pokoušel se o vtip Fratev. „Čert aby to spral! Kde to vlastně jsme?“

„To teď není důležité. Zatím musíme vydržet — než balony splasknou,“ řekla zemdleně Molodinová.

Když balony konečně bezvládně klesly do houštin, vědci se rychle vymanili z popruhů. Fratev zacvičil pažemi i nohama a vzdychl si:

„Zlomenina sice žádná, ale otlučený jsem jak spadlé jablko.“

Vážně raněn na štěstí nebyl nikdo. Opatrně smotali balony a chopili se lan, aby na nich spustili dolů nejprve zavazadla. Fratev šplhal první.

„Mám pevnou půdu pod nohama,“ ozval se za chvíli jeho hlas z hlubin pralesa. Vědci se ještě jednou rozhlédli, aby aspoň přibližně určili, kde se nalézají. Nedaleko nich prales končil. A nad ním zvedal se k obloze rozvrásněný kužel kouřící sopky.

„Mnoho nám nechybělo,“ řekl pobledlý Wroclawski.

Frateva našli dole v pilné práci. Hbitě třídil zavazadla na menší části, aby je mohli vědci pohodlněji vynést z pralesa. Přesto to byla nadlidská dřina. Klopýtali přes zkroucené šlahouny a přes kameny, které zrádně číhaly ukryté v travnatém porostu.

Konečně se octli na okraji houštin.

„Prozkoumám okolí, počkejte tu na mne,“ řekla udýchaná Molodinová a rozběhla se dolů se stráně. Vědci si zatím sedli na balíky a odpočívali.

„Nezdá se vám, že půda pod námi se chvěje?“ zeptal se Wroclawski.

„Opravdu — sopka není tak klidná, jak se na první pohled zdá,“ přisvědčil za chvíli Severson.

„I já to už zpozoroval,“ vykřikl Fratev. „Ta fajfka nám tu ještě zatopí…“

Molodinová se vrátila s dobrými zprávami.

„Nedaleko od nás jsem objevila kaňon, přes který jsme se chtěli dostat. Po říčce na jeho dně můžeme bez velkých obtíží pokračovat v cestě.“

„Výborně, to je nápad!“ živě souhlasil Fratev. „Vsázím se o pečeného krocana, že se tak pohodlně dostaneme až do Údolí světel ke Kvarťanům. Všiml jsem si totiž — když jsem dopravoval zavazadla přes skály — že údolím protéká řeka. Buď je to tahle, nebo se do ní vlévá…“

U kaňonu se výprava zastavila. Molodinová s Alenou naplnily vzduchem gumové čluny a muži připravili zatím lana.

Spouštění po strmé skále si vyžádalo několik hodin.

Když se konečně vědci i zavazadla octli v člunech na hladině řeky, pokračovala výprava v trudné pouti.

Kaňon zatáčel hned doleva, hned doprava. Na jeho kolmých stěnách rostly podivné rumělkově červené rostliny, podobné našim lišejníkům. Místy skláněly se nad něj pokroucené kmeny mohutných stromů s velkými oválnými listy se žlutým podhoubím vespod.

Po několika kilometrech opatrné plavby spojoval se kaňon s dalším, z kterého se řítil do rokle hučící vodopád. Za ním pokračovala říčka nebezpečnými peřejemi.

„To nám ještě chybělo!“ rozčiloval se Fratev.

„Zatím to ještě jde — horší by byl vodopád,“ uklidňovala ho Molodinová. O kus dál se řeka opět uklidnila. Kaňon se začal rozšiřovat, až se proměnil v údolí s mírnými svahy po obou stranách.

„Údolí světel nemůže být již daleko,“ mínil Watson.

Břehy, porostlé houštinami, nejevily však nejmenší známky zásahu myslících tvorů…

Vědci propluli několika serpentinami, po kterých vplouvala říčka do temného pralesa. Bujně rostoucí stromy stále více nakláněly své koruny nad hladinu, až vytvořily souvislou klenbu, kterou jen tu a tam pronikaly do šera paprsky tří sluncí.

Světla!“ vykřikl najednou Fratev, který plul se svým člunem jako první. Vší silou začal pádlovat.

Světel stále přibývalo. Přirazil ke břehu a zachytil se liany.

Údivem málem vypadl z člunu. Nad jeho hlavou zářilo na sta lampionů.

„Proč Kvarťané osvětlují prales?“ divil se. „Podívám se na ta světla zblízka,“ prohlásil odhodlaně. Člun předal Molodinové a spletí lian rychle šplhal do spletité koruny ozářeného stromu.

„Nejsou to lampiony ani elektrické svítilny,“ ozval se jeho zklamaný hlas z šera pralesa. „Stali jsme se obětí omylu.“

„Co tam vidíte — mluvte rychleji — proč mlčíte?!“ naléhali vědci, kteří zatím dorazili také ke břehu.

„Dávejte pozor, jednu svítilnu vám spustím dolů,“ zvolal Fratev. Široké listy zašustily a před vědci se objevila zářící koule, zavěšená na tenké lianě. Když se přiblížila k člunům, Alena vykřikla:

„Úžasné! Vždyť to je svítící kokosový ořech!“

„Je docela studený,“ dodal Watson, který si na podivný plod opatrně sáhl. Přejel si palcem po prstech.

„Nepřilepil jste se tam někde,“ obrátil se k místu, kde byl Fratev.

„Tisíc komet a meteorů, opravdu to lepí jak mucholapka,“ rozčiloval se muž v koruně stromu. Alena se rozesmála.

„Skutečně je to mucholapka — jste dobrý botanik. Podívejte se jen pozorněji, kolik pitvorného hmyzu se nechalo zlákat světlem a uvázlo v pasti.“

„Podíváme se hlouběji do pralesa, nebo se vrátíme?“ zeptala se Molodinová.

„Vraťme se, Kvarťany tu stejně nenajdeme,“ navrhoval Watson.

„Tolik trmácení — pro svítící prales,“ rozhořčoval se Fratev. „A my mysleli, že zde nalezneme přepychové město. Ale pro návrat ještě nejsem. Když už jsme tu, podívejme se o kousek dál.“

Vědci se chvíli dohadovali, ale nakonec souhlasili s Fratevem.

Rozsvítili reflektory a pokračovali v plavbě na Fratevově člunu.

Pojednou jim něco zašumělo nad hlavami. Severson duchapřítomně otočil reflektor nahoru. Všem se zatajil dech. V jeho záři poletovali podivní tvorové. Jejich obličeje připomínaly šimpanze. Paže a ruce měli spojeny velkými blanitými křídly.

„Kvarťané…“ vydechla Alena a stiskla Seversonovi ruku.

„Huíí — huíí…“ rozlehlo se pralesem.

„Kííí — kííí…“ ozvalo se odněkud z dálky.

Okřídleni tvorové zakroužili ještě několikrát nad řekou a zmizeli v houštinách.

„Letí nad potokem, který se tu vlévá do řeky,“ hlásil Fratev, který plul opět první. „Pusťme se za nimi!“ Aniž čekal na odpověď, rychle pádloval k ústí potoka. Ostatní ho následovali.

Daleko se po potoku nedostali. Brzy narazili na vodopád, který jim znemožnil další postup po vodě.

„Prozkoumám okolí,“ přihlásil se opět ochotně Fratev. „Jsem přece zkušený horolezec.“ Vyzbrojil se lanem a cepínem a pomalu vystupoval po divoce členěné skalní stěně. Za chvíli se ztratil z dohledu.

Míjely minuty, uplynula hodina.

„Snad se mu nic nestalo…“ strachovala se Molodinová. „Seversone a Wroclawski, běžte se za ním podívat…“

Muži opatrně šplhali vzhůru. Asi po sto metrech výstupu objevili malou rovinku, která se táhla jako horský chodník podél skalní stěny.

Po několika krocích objevili ve skále otvory. Severson vytáhl z kapsy pistoli, rozsvítil elektrickou svítilnu a vstoupil dovnitř.

„Huííí —“ zapištělo něco vzduchem a kolem polekaného muže se kmitla okřídlená postava Kvarťana.

Sotva se Severson vzpamatoval, rozhlédl se po jeskyni. Uprostřed bylo vyhaslé ohniště a kolem něho se válely podivné lesklé předměty. Jeden z nich vzal do ruky. Byl to průhledný kámen, podobný jantaru.

V jednom ze zákoutí ležel podlouhlý předmět jasně žluté barvy. Když si Severson na něj posvítil, překvapením vykřikl.

„Wroclawski, Wroclawski — našel jsem jeden list z vrtule naší helikoptéry!“ Když Wroclawski nepřicházel, vyběhl z jeskyně. Ani venku nebyl. Utíkal podél stěny, až objevil vchod do další jeskyně. Uvnitř někdo hovořil. Rychle vběhl do chodby.

„To koukáte, co jsme tu našli!“ uvítal ho v jeskyni Fratev a radostně vyzvedl nad hlavu další list vrtule. „Ještě jeden — a helikoptéra opět poletí…“

10. TŘI DUHY

Hladina Naděje o něco klesla, ale její proud se stále ještě valil směrem k moři. Navrátil, Cahén a Scheiner stáli na břehu a netrpělivě pohlíželi do míst, kde se řeka ztrácela za skalním útesem.

„Už jedou!“ zvolal radostně Scheiner a nasadil si k očím dalekohled.

V zákrutu se objevil gumový člun, řízený Fratevem — a hned za ním připluly další. Výprava se držela při břehu, protože čluny byly plně naloženy a uprostřed Naděje se hnal nebezpečný proud s hlubokými víry.

„První výpravu máme již doma. Jak jste přenocovali?“ uvítal Navrátil unavené vědce.

„A jaká byla plavba? Nevykoupali jste se?“ zeptal se nedočkavě Cahén.

„Co říkali Kvarťané, když jste se utábořili v jejich obydlí?“ smál se Scheiner.

Výprava zatím přistála a vědci vytáhli čluny na břeh.

Fratev roztáhl ruce, vypjal hrudník a protáhl se.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ usmál se. „Do smíchu nám někdy nebylo, ale jak vy říkáte, soudruhu Navrátile — veselo musí být, i kdyby Turci stáli před branami města…“

„Všechno nám povyprávíte, — nejprve si však běžte odpočinout, připravili jsme vám skrovné občerstvení. To víte — jako naše Alenka vařit neumíme,“ omlouval se Navrátil. „Jen běžte, zavazadla odneseme sami, viďte, chlapci?“ obrátil se k Scheinerovi a Cahénovi.

„To zase ne,“ protestoval Fratev. „Soudružkám pomozte, ale já si svá zavazadla odnesu sám…“

„Nechte ho, chce vás překvapit,“ zašeptala Alena Navrátilovi a rozesmála se.

Ve společenském sále se členové výpravy zarazili — a hned nato se ozvalo radostné: Hurááá! Strážci domova totiž dokonale změnili vzhled celé jeskyně. Místo jednoduchých, narychlo vyrobených židlí rozestavili kolem nízkých stolků pohodlná křesla a na stěny pověsili několik skřínek.

„To je nádhera!“ radoval se Fratev. „Že nám to nenapadlo hned! Ale — tisíc kráterů — na co si sedneme, až poletíme s Šipkou na výlet?“

„Nu přece — na podlahu,“ žertoval Scheiner.

Po přestávce rozložila Molodinová na stole několik fotografií.

„Tak tohle jsou ti naši Kvarťané…“ řekla pomalu. „Vím, že se už nemůžete dočkat, až je poznáte…“

Fotografie kolovaly z ruky do ruky.

„Připomínají mi spíše naše opice než lidi,“ řekl Navrátil zadumaně.

„Jak vidím, jsou bosi,“ poznamenal Cahén. „Kde se tedy vzaly ty stopy pod skalním útesem, o kterých jste nám podali zprávu? Tvrdili jste přece, že svým tvarem připomínají stopy člověka v moderní obuvi…“

„Ano, zcela tak,“ přikývla Molodinová a z aktovky vytáhla další fotografii. „Zde jsou — posuďte sami. Ani nám to nešlo do hlavy. V jeskyních jsme se přece jasně přesvědčili, že létající Kvarťané jsou docela primitivní tvorové, asi na rozhraní našich lidoopů a opolidí. Používají sice již oheň, ale získávají jej pouze z hořících stromů, které zapálil blesk. Aspoň se tak domníváme, protože žádná křesadla ani nic podobného jsme v jeskyních nenašli. Jedinou věcí, kterou se Kvarťané odlišují od zvířat, jsou naprosto primitivní nástroje. Jsou to jen nepatrně opracované nerosty a části větví. Ostatně — přivezli jsme je s sebou, můžete si je prohlédnout. Jinak se Kvarťané zabývají hlavně vášnivým sběratelstvím. Zřejmě je láká všechno lesklé a nezvyklé, protože jejich obydlí jsou přeplněna kusy jantaru, křemene, zlata a pestrých úlomků čediče…“

„Po nějaké vyšší kultuře jste tedy nenašli ani stopy?“ zeptal se zklamaně Navrátil.

Molodinová chtěla již odpovědět, ale Fratev ji zadržel:

„Okamžik — slíbila jste mi, že překvapení číslo jedna oznámím já. Hned jsem zde…“ Odběhl — a za chvíli se vrátil s nějakým balíčkem pod paží. Položil jej na stůl a pomalu odmotával plátno, ve kterém byl zabalen.

„Nejcennější kusy z kvarťanské sbírky,“ prohlásil slavnostně, když se před překvapenými vědci objevily dva podivné předměty: jemně opracovaný kus průhledné hmoty a velká střepina, utržená z kovové desky.

Navrátil vzal do ruky nejprve průhledný předmět a pozorně ho prohlížel.

„Tohle přece nemohla vytvořit sama příroda,“ řekl po chvíli rozhodně. „Připomíná mi to naši čočku. Je vybroušena s naprostou přesností…“

„A je složena z více vrstev, podívejte se,“ ukázal Severson na místo, kde byla čočka poškozena nárazem.

„Není to součást našeho Paprsku?“ napadlo Scheinerovi. „Je docela možné, že meteor srazil čočku i střepinu na planetu…“

„Ne, to není možné,“ rozhodně odporoval Navrátil. „Tak nezvyklý tvar čočky jsme při stavbě Paprsku vůbec nepoužili…“ Pozorně si prohlédl kovovou střepinu a zavrtěl hlavou:

„Ani tato věc není z našeho letadla. Takovéto slitiny jsme určitě nepoužili. Alenko, prozkoumejte, prosím vás, střepinu chemicky…“

„Myslím, že je to zbytečné,“ namítal Watson. „Paprsek obíhá kolem Kvarty rychlostí osm kilometrů za vteřinu. Nejméně stejnou rychlostí letěl meteor. To znamená, že ani jediná součást letadla se nemohla dostat dolů neporušena. Prostě by shořela v atmosféře…“

„Skutečně, máte pravdu — neuvědomil jsem si to hned… V tom případě je však jasné, že oba předměty byly vyrobeny na Kvartě. Jak se to srovnává s primitivním životem létajících Kvarťanů?“

„Stopy pod skalním útesem i čočka a střepina nám dokazují, že kromě létajících Kvarťanů žijí tu někde ještě daleko vyspělejší tvorové, které jsme dosud neobjevili,“ uvažovala Molodinová.

Fratev obracel střepinu v ruce, přejel si rukou po černých kučeravých vlasech a poškrabal se na zátylku:

„Pro pět ran do vran, to je pěkné nadělení. To se zase máme na co těšit. Nejprve se ženeme za fatou morganou a místo světel velkoměsta najdeme svítící prales, pak zase pronásledujeme létající lidi a objevíme primitivního tvora na rozhraní mezi člověkem a opicí. A teď dokonce zjistíme, že někde za humny číhají na nás válkychtiví neznámí lidé se zatraceně vyspělou technikou…“

„Kdybych se na vás nedívala, myslela bych, že to mluví Gruber nebo Kraus,“ pohoršovala se Molodinová. „Proč myslíte, že jsou válkychtiví — jak vás to napadlo?“

„Docela prostě,“ usmál se Fratev. „Prohlédněte si tuhle střepinu důkladněji. Z čeho asi je? Z nějaké dětské hračky? Určitě ne! Ať mne cyklon smete s povrchu kvarťanského, jestli to není zbytek roztrhlého granátu!“

„Opravdu,“ souhlasil Severson. „Fratev má rozhodně pravdu. A co dělají naši cestovatelé po Naději? Objevili něco zajímavého?“

„Zatím ne mnoho.“ Navrátil se podíval na hodinky. „Tak jsme se rozpovídali, že jsem na ně málem zapomněl. Měli jsme je volat již před půl hodinou. Soudruhu Cahéne, buďte tak laskav.“

Cahén zapnul vysílač a několikrát opakoval výzvu.

„Vlaštovka se nehlásí,“ řekl zklamaně a předal sluchátka Navrátilovi. Ale ani ten neměl více štěstí.

„Něco není v pořádku — stále se nehlásí.“

Fratev rozrušeně povstal z křesla.

„Nač čekat, musíme jim jít na pomoc. Je docela možné, že je Kvarťané přepadli…“

V podzemním obydlí nastal shon.

„Připravte rychle Šipku ke startu,“ požádal Navrátil Frateva chvějícím se hlasem.

„Co s Šipkou — je příliš neohrabaná. Mám lepší nápad. To je totiž naše překvapení číslo dvě. Pojďte, prosím, se mnou — ukáži vám něco…“

Navrátil sledoval Frateva a nechápavě kroutil hlavou. Zastavili se v jeskyni, ve které byla uložena helikoptéra.

„Vy jste našli všechny listy vrtule?“ vykřikl Navrátil radostně a Frateva objal. „Rychle do toho, neztrácejme zbytečně ani minutu.“ Za okamžik měli oba muži v rukou nářadí a pustili se do práce…

„Jen aby se jim nic nestalo — snad to všechno dobře dopadne,“ šeptala pobledlá Alena, když se helikoptéra vznesla do výše. Severson ji pohladil ruku a stiskl.

„Neboj se, určitě se jim nic nestalo. Jsou to přece chlapíci jak duby, ti se jen tak nedají.“

„Mlhy se už zvedly a viditelnost je dobrá,“ pootočil se Fratev v křesle u řízení helikoptéry. „Také vítr se už utišil, poletí se nám docela dobře.“

Severson si nasadil k očím dalekohled a prohlížel si krajinu. Zrak mu zabloudil do Údolí světel, ke kouřící sopce — a pak ke skalám, kde před několika hodinami objevili jeskyně létajících tvorů.

„Nespatřil jsem dosud ani jediného Kvarťana,“ prohodil zadumaně.

„Asi ve dne spí,“ uvažovala Alena. „To jejich huíí, které pokračuje v neslyšitelném ultrazvuku, není asi jejich řeč, ale orientační prostředek ve tmě — podobně, jako u netopýra.“

„Podívejte se —“ trhl sebou Fratev a ukázal vpravo. „Buď mne klame zrak, nebo jsou to skutečně obrovské sfingy.“

Nad břehem řeky se zvedaly k obloze čtyři téměř pravidelné bloky skal. Horní část kolosů připomínala obličeje lidí. Helikoptéra zamířila přímo k nim. Čím více se blížila ke skalám, tím více se podoba lidí ztrácela. Těsně u hlavy jednoho z bloků se helikoptéra zastavila ve vzduchu.

Fratev se zasmál.

„Příroda si s námi trošku zahrála na slepou bábu — nic víc. Člověk si už myslel, že přiletěl do Egypta a zatím jsou to jen podivně zvětralé vrstvy hornin.“

„Někde nedaleko odtud je určitě písečná poušť. Skály jsou ošlehány větrnou korosí,“ řekla Alena.

Helikoptéra pokračovala v letu nad řekou. Ráz krajiny se postupně měnil. Strmé břehy ustoupily rovině, která končila až na obzoru pásmem hor. Prales na obou březích neustále houstl. Místy nakláněly se nad hladinu řeky větve mohutných stromů, trčící vysoko nad úroveň pralesa. S obou stran přibírala Naděje přítoky, které jí nakonec proměnily v širokou řeku.

„Leťte o něco níž,“ požádal Severson Frateva, když se helikoptéra blížila k velkému pravoúhlému ohbí řeky. „Zdá se mi, že jsme u cíle cesty.“

„Proč?“ divil se Fratev. Při pohledu dolů se však zarazil.

„Víry…“ vydechl zděšeně. „Domníváte se, že v nich naši chlapci zahynuli?“

Helikoptéra visela těsně nad řekou, která vřela jak roztopený kotel.

„Nevěřím, že slepě vpluli přímo do vírů,“ dodával si Fratev naděje. „Určitě je přeskočili. Pro Vlaštovku to přece není žádný problém. Ostatně, zeptejte se Navrátila, zda ve svých zprávách o vírech hovořili.“

Severson zapnul vysílač. Odpověď tu byla za okamžik — a zapůsobila jako balsám. Vlaštovka víry šťastně proplula a klidně pokračovala v plavbě po Naději. McHardy, Gruber a Kraus nocovali asi šedesát kilometrů dál od vírů v zátočině, kde zakotvili. Ráno se vydali na další pouť. Teprve po další hodině zmlkli. Znamená to tedy, že se dostali nejméně ještě o devadesát kilometrů dál do vnitrozemí. Proud Naděje se podle jejich zpráv v ohbí rozděluje: až po víry teče řeka k moři, od vírů odtéká do vnitrozemí…

Helikoptéra pokračovala v letu těsně nad hladinou. Po stu metrech se řeka opravdu uklidnila a líně se vlekla rovinou do neznámých dálek.

„Čím to, že obzor před námi je tak nezvykle blízko? Vždyť jsme v rovině,“ divil se Severson.

Fratev posunul výškovou páku a helikoptéra začala stoupat.

„Podíváme se na to shora,“ řekl na vysvětlenou.

Vědcům se objevil nezvyklý obraz: Celá rovina končila vysokým schodem, pod nímž pokračovala močálovitou krajinou. V dálce žlutavě svítily v záři tří sluncí písečné duny.

Mohutná řeka se s velkým rachotem řítila přes vysoký rozervaný schod do nedohledné propasti, kde vytvářela neklidné jezírko. Z jezírka pokračovala vějířem drobných toků, které se klikatými čarami rozbíhaly na všechny strany.

„Ať jsem papež, jestli jsme se opravdu neoctli v Egyptě! Vždyť jsem vám to říkal — podívejte se jen: tohle je přece dokonalá nilská delta…“

„Jen jedno jí chybí — moře,“ namítala Alena. „Pokud mohu dalekohledem dohlédnout, vidím jenom poušt…“

„…Jako v Egyptě,“ trval Fratev tvrdošíjně na svém. Pojednou se chytl za hlavu:

„My tu filosofujeme a dole se možná odehrává velká tragedie.“

Helikoptéra začala prudce klesat k vodopádu. Alena i Severson pochopili, co měl Fratev na mysli. Přitlačili čela na stěny průhledné kabiny a se zatajeným dechem sledovali rozpoutaný živel pod sebou. Mohutný proud vody padal nejprve klidně — a pak se začal tříštit o skály a jako rozvětvená fontána prorážel zpěněné jezírko.

Helikoptéra klesala podél lesknoucí se vodní stěny k malému ostrůvku, který odolával náporu řeky.

„Zde na chvíli přistaneme. Podejte mi, prosím, skafandr, podívám se do hlubin,“ požádal Fratev a sotva helikoptéra dosedla na ostrůvek, vypnul motor. „Snad je ještě nalezneme živé. Mají dosti velkou zásobu kyslíku…“

Alena zoufale zamávala rukama:

„Snad se tu nechcete spustit do vody!? Nevidíte ty obrovské víry!?“

„Nebojte se, připoutáte mne na lano. V případě nebezpečí vám dám znamení elektrickým zvonkem. Přece tam chlapce nenecháme…“

Zatím co si Fratev navlékal skafandr, Severson vystoupil z letadla, při pohledu na řítící se vodopád zatočila se mu hlava. Drobounké kapičky roztříštěné vody vytvářely parná oblaka.

Těsně nad vrcholkem vodopádu se klenula nádherná duha — a těsně vedle ní další. A ta držela pod paží opět další duhu, o mnoho slabší, než ta první. Seversonovi se sevřelo hrdlo úzkostí. Zdálo se mu, že příroda postavila na hrob tří vědců poslední slavobrány — slavobrány smrti. Když Fratev vstoupil ve skafandru na teleskopické schůdky, Severson mlčky ukázal na nádherný úkaz. Fratev však zůstal ztrnule stát a upřeně se díval před sebe.

Severson se ohlédl. Překvapením se mu podlomila kolena. Asi padesát metrů od ostrůvku trčela z vody hlava obrovského ještěra.

„Dvanáctinohý had!“ vykřikl Fratev a jediným skokem byl opět v letadle.

Ještěr se pohnul směrem k ostrůvku, ale za okamžik zůstal nerozhodně stát.

Severson se vzpamatoval z prvního úleku a rychle se otočil, aby se rovněž zachránil v helikoptéře. K jeho úžasu se již vznášela ve vzduchu. Zahlédl ještě, jak Alena skočila k Fratevovi a zápasila s ním o hlavní řídicí páku. Opuštěný muž klesl k zemi. Pomalu se ohlédl. Ještěr se stále ještě nehýbal. Trošinku jen zvedl hlavu a zašilhal po helikoptéře. Pak se náhle otočil a rychlými kmihy plul k nějakému trsu modrošedých chaluh, které se komíhaly ve zpěněné vodě. Otevřel širokou tlamu a celý trs zmizel v jícnu dlouhého krku. Helikoptéra ani Severson již ještěra nezajímali. Doplaval k mělčině a loudavými kroky lezl přes močál, porostlý rákosím a velkými přesličkami. Vyrušil tu několik ptáků s neúměrně velkým zobákem a blanitými křídly. Jako šipka se vrhli do vzduchu a zakroužili nad jeho hlavou. Nevšímal si jich. Kolébal se dál, k malé tůňce, ve které rostly tytéž modrošedé chaluhy.

„Podivné — mají tutéž barvu jako naše skafandry,“ blesklo Seversonovi hlavou. Byl tak zaujat ještěrem, že se přímo lekl, když nad ním zašustily vrtule helikoptéry. Zůstala stát ve vzduchu kousek nad ostrůvkem. Hned nato se otevřely dveře kabiny a objevil se v nich Fratev. Byl bledý jak stěna.

„Odpusťte, kamaráde, že jsem vás tak zrádně opustil. Já nešťastník vás málem nechal zabít,“ řekl zoufale. „Nevím, co se to se mnou stalo — najednou se mi vhrnula krev do hlavy, ztratil jsem rozvahu. Po všech těch vzrušujících událostech jsem přišel o nervy…

„Leife, pojď rychle nahoru!“ vykřikla Alena z řídicí kabiny. Sotva se Severson octl uvnitř, předala řízení Fratevovi a Seversona vroucně objala.

„Drahý — nezlob se na něho…“ zašeptala. Fratevovi naskočily na čele rudé žíly. Ruce na pákách se mu tak chvěly, že letadlo stoupalo trhavými pohyby. Severson se k němu sklonil a jemně mu položil ruce na ramena.

„To nic — to nic — to se může stát každému z nás,“ řekl tiše a pohybem hlavy naznačil, že by se rád ujal řízení…

Helikoptéra se dlouho vznášela nad jezírkem pod vodopádem. Ještěr se stále vzdaloval, až se ztratil z dohledu v houštinách podivných obrovských přesliček, které místy trčely přímo z vody.

„Rychle dolů — než se ještěr vrátí — ponořím se na dno jezírka,“ obrátil se Fratev k Seversonovi. Oči mu tak horečnatě plály, až se ho Alena lekla.

„Nedovolím,“ řekla rozhodně. „V hlubinách může číhat další ještěr, nebo ještě něco horšího.“

„Půjdu!“ zvolal Fratev umíněně. „Na mém životě nezáleží — jsem stejně darebák. A dole trpí tři poctiví lidé… Zahynou!“

Nastalo děsivé ticho. Jen vodopád hučel svou nekonečnou píseň…

„Já se potopím!“ řekl konečně Severson a lehce posadil letadlo na ostrůvek.

„A já s tebou! Chtěla jsem se právě přihlásit,“ uchopila ho Alena za ruku.

„Ne, ne — to nepřipustím!“ vykřikl Fratev a opřel se zády o dveře kabiny, aby nikdo nemohl vystoupit. „Musím odčinit svůj zločin.“

Severson se na něho chvíli bezradně díval. Pak pokrčil rameny.

„Nebudeme se hádat. Při sebepodezřelejším hnutí dejte znamení — vytáhneme vás…“

Fratev si přivázal k noze bedýnku s nářadím a bez dalšího rozmyslu skočil do vody. Lano, na kterém byl připoután, tak sebou trhlo, že málem strhlo Alenu i Seversona do hlubin.

„Zešílel,“ řekl dutým hlasem Severson a povzdychl si. „Zdá se mi, že má horečku. Všimla sis jeho očí?“

Alena mlčky přikývla a sklopila oči. Po tváři jí pomalu stékaly slzy.

„Jen aby se mu nic nestalo — neslyšel jsi zvonit?“ škubla s sebou polekaně.

„Ne — to se ti jenom zdálo — zachovej klid, proboha tě prosím,“ objal ji Severson kolem ramen.

Fratev se zatím dostal až téměř ke dnu. Vířící voda s ním házela s místa na místo, takže se nemohl zachytit útesů, které vystupovaly z kamenitého dna. Chvílemi se tak nebezpečně přiblížil ostrému skalnímu hrotu, že beznadějně zavřel oči a se zatajeným dechem očekával úder.

Konečně jím vír mrštil do trsu chaluh, kde se mohl zachytit. Sešplhal po nich ke dnu a nohama se pevně přidržel velkého balvanu. Rozhlédl se. Po letadle nebylo nikde ani stopy. Rozsvítil reflektor, umístěný na prsou a rychle se otáčel, aby tak dal trosečníkům znamení. Zastavil se a znovu prohlížel všechny kouty zelenavé hlubiny.

Když ještě několikrát bezvýsledně opakoval světelné signály, rozplakal se.

„Kdyby byli živí, odpověděli by mi. Letadlo se rozbilo o dno — všichni zahynuli…“

Jeho zaslzelý zrak padl na podivný předmět, který ležel několik kroků od něho. Sklonil reflektor — a ustrnul. Mezi balvany krčil se velký krab s dlouhýma zubatýma nohama a ošklivou hlavou. Fratevovi vystoupl na čele studený pot. Již chtěl stisknout tlačítko zvonku, když tu mu ujelo dno pod nohama. Než se vzpamatoval, byl již v náruči Seversona. Silnými pažemi ho zvedl do výše a rychle ho vsunul do otevřených dveří helikoptéry. Alena ho posadila do křesla — a již tu byl i Severson. Rázně za sebou přibouchl dveře a skočil k řídicím pákám. Za okamžik se letadlo vznášelo ve vzduchu.

Fratev brzy poznal příčinu spěchu. Hadí ještěr se totiž rychle vracel k vodopádu. Klopýtal přes povalené kmeny obrovských přesliček a chvílemi se ponořoval do hlubokých tůní.

Když se přiblížil k travnatému ostrůvku, bahnitá půda se pod jeho vahou rozevřela jako jícen sopky. Křečovitě sebou škubal a mlátil dlouhým ocasem kolem sebe, až bahno létalo na všechny strany, ale marně. Klesal do bahna stále hlouběji a hlouběji. Již trčela jenom obludná hlava s vytřeštěnýma očima, ale i ta nakonec zmizela v útrobách bezedné bažiny.

Fratev sledoval celý výjev netečně.

„V hlubinách pod vodopádem Vlaštovka není,“ řekl konečně zemdleně. „Skončila asi stejně tragicky, jako ještěr. Strašné…“ chytl se za hlavu.

„Prohlédněme bažiny — možná objevíme nějaké stopy,“ navrhl Severson.

Helikoptéra se snesla níž a zamířila k místům, kde se řeka proměňovala v mnoho drobných potůčků. Bujná vegetace hrdinně odolávala neúprosně postupující vodě. Zvuk letadla vyplašil z houštin podivné ptáky s velkou hlavou a drobná zvířata nejrůznějších velikostí a tvarů.

Asi po dvaceti kilometrech ustoupily bažiny obrovské nedohledné poušti. Potůčky se v sypkém písku měnily v praménky — až úplně zanikly. A s nimi zmizela v bezedné poušti i řeka Naděje.

„Je to marné — poušť ani bažiny nevydají nám už nikdy své tajemství,“ řekla dutě Alena. „Vraťme se.“

„Ne, ne, musíme je najít — nenecháme je přece zde — v neznámých končinách vesmíru,“ vykřikl zoufale Fratev a skočil k Seversonovi. Alena ho uchopila za ruce.

„Vy máte horečku!“ zhrozila se. Teď teprve se mu podívala pozorněji do obličeje. Oči měl oteklé a kalné a na čele se mu perlily kapky potu. Cukl sebou, aby si uvolnil ruce, ale ztratil rovnováhu a padl na podlahu kabiny, kde zůstal v bezvědomí. Alena mu rychle rozepnula blůzu i košili a pokoušela se přivést ho k vědomí umělým dýcháním. Marně.

„Srdce mu bije nepravidelně! Rychle domů!“ zvolala zoufale.

„Hledají nás — poslechni si,“ nabídl Gruber sluchátka McHardymu.

McHardy chvíli poslouchal a zasmál se:

„Jen ať si nás hledají, domnívají se, že jsme zahynuli v bažinách. Počkejte — teď jsem zaslechl něco zajímavého… Fratev těžce onemocněl. Alena to právě oznamuje Navrátilovi. Má vysokou horečku…“

Gruber viditelně pobledl.

„Tedy přece jsou zdejší viry a bakterie našemu zdraví nebezpečné?… Máme dost léčebných prostředků, Krausi?“

„Nejsem přece hlupák — se vším jsem počítal. Ovšem — elektronový mikroskop jsem do letadla přenést nemohl, to uznáš.“

Kraus si přejel rukou po čele a protřel si oči.

„Teď si vzpomínám; na sousedním světadíle jsem přece objevil kulturní stavby Kvarťanů, ty s těmi silnicemi…“ Sáhl do kapsy a vytáhl fotografii složenou v půli. McHardy se při pohledu na ni usmál.

„Úplně jsem na ni zapomněl. Nediv se, bylo to právě v době, kdy jsem objevil zprávy v gravimetru… Co chceš učinit? Navštívit Kvarťany?“

„Tak zhurta to nepůjde. Ale myslím si, že bychom měli při nejmenším přistát někde nedaleko, abychom je mohli pozorovat — eventuálně s nimi později navázat spojení na dálku…“

„Jak dopadla prohlídka?“ zeptala se nedočkavě Molodinová. Alena si nervosně pohrávala s knoflíkem na bílém plášti.

„Po virech jsme nenašli ani stopy. Zjistili jsme pouze prudký zápal mozkových blan. Horečky jsme už srazili — pacient je mimo nebezpečí…“

„Tedy — příčina nemoci nezjištěna,“ řekl pomalu Navrátil. Cahén se klepl do čela a vzrušeně vstal.

„Už to mám. Že jsme na to mohli zapomenout! Zápal mozkových blan je určitě způsoben zářením tří sluncí! Vzpomeňte si jen na Afriku — kolik Seveřanů tam onemocnělo stejnou nemocí… Ačkoliv tu nejsme přímo na rovníku, svit tří sluncí je nám nebezpečný i když jsou slunce schována za mraky. I v Africe musí Seveřané nosit ochranné helmy stále — za každého počasí.“

„Máte pravdu,“ souhlasil živě Navrátil. „Obávali jsme se virů — a zatím nás zákeřně napadly ultrafialové paprsky. Doufejme, že varovný Fratevův případ bude poslední. Okamžitě si musíme vyrobit takové helmy, aby nás bezpečně chránily…“

11. OSADA NEVIDITELNÝCH

Vlaštovka s třemi uprchlíky velkým obloukem obletěla pevninu, na které výprava přistála, přeletěla široký průliv a zamířila do nitra sousedního světadílu. McHardy seděl vedle hlavního pilota Krause, pozorně sledoval ubíhající romantickou krajinu a porovnával ji s mapou, kterou si pořídil ještě na Paprsku.

„Zahni vpravo a drž se při pobřeží,“ obrátil se ke Krausovi a ukázal na červený křížek na mapě. „Osada, kterou jsem objevil, je asi v těchto místech — nedaleko poloostrova v podobě koňské hlavy…“

„Žádné letadlo na obzoru,“ hlásil Gruber, který nervosním zrakem prohlížel vzdušný oceán kol dokola.

„Do smíchu mně zrovna není,“ povzdychl si. „Člověk teď opravdu neví, odkud na něho číhá větší nebezpečí — zda z podzemního obydlí u Naděje, nebo z Paprsku, nebo z tajemného sídla ještě tajemnějších Kvarťanů. Už abychom byli dole — ve vzduchu nás může někdo lehce spatřit — ti i oni…“

„Neznervosňuj nás ještě ty!“ utrhl se Kraus.

„Hoši, hoši, nač spory?“ snažil se oba muže uklidnit McHardy. „Podívejte se raději pořádně dolů. Jsme u cíle. Za tímhle zálivem je Koňská hlava — a asi sto kilometrů vlevo je osada Kvarťanů. Podíváme se na ni nejprve shora — nebo se k ní přiblížíme po zemi?“

„Shora? Ani nápad! Nač je dráždit?!“ rozčiloval se Gruber. „Možná, že mají protiletadlové dělostřelectvo…“

„K tobě půjdeme o radu! Vůdcem jsem tu zatím já — a na osadu se podíváme!“ řekl umíněně Kraus.

McHardy nervosně zacukal hlavou:

„Dobrá — ale leť, prosím tě, hodně vysoko. Bude to tak přece jen bezpečnější…“

Letadlo zakroužilo nad poloostrovem.

„Do zálivu ústí dvě velké řeky — to je dobré znamení!“ zvolal radostně Gruber. „Usnadní nám cestu do vnitrozemí.“

Kraus mlčky stáhl k sobě řídicí páku. Vlaštovka začala stoupat k bezoblačné nafialovělé obloze. Krajina dole se rychle proměňovala v pestrobarevnou mapu. Světlounce zelený pás vystřídal modrozelený, za ním se objevily strmé vysoké hory — a pod jejich úpatím se rozložila široká rovina, porostlá pralesy a stepními travinami. Jedna z řek se vinula nepravidelnou vlnovkou napříč rovinou.

„Tam — u řeky — na pokraji pralesa —“ zašeptal McHardy a ukázal dolů k velkému ohbí řeky, které vytvářelo jakýsi malý poloostrov. Uprostřed něho byl pravidelný, zlatě okrový obdélník, zakončený na jedné straně třemi silnicemi, které se rozbíhaly do stepi a tam se ztrácely v zeleni.

Gruber uchopil dalekohled a zamířil jej k záhadnému místu.

„Na obdélníku jsou zvláštní stavby,“ hlásil za okamžik. „Mají podobu ostroúhlého jehlanu. Na jejich vrcholcích je něco napíchnuto… Mám dojem, že jsem zahlédl také nějaké konstrukce… Škoda, že letíme tak rychle — prales mi zakrývá výhled…“

„To nám stačí,“ řekl klidně Kraus. „Teď máme aspoň jistotu, že tu někdo bydlí a že je civillsovaný. Až se na něho podíváme zblízka, pak uvidíme, co dělat dál.“

Letadlo se obloukem vrátilo k zálivu a přistálo na klidné hladině moře.

Doktor Zajac přišel domů neobvykle brzy — v devět hodin večer. Zabručel něco na pozdrav, sedl si k pracovnímu stolu a zabořil hlavu do dlaní.

Paní Zajacová k němu tiše přistoupila a pohladila ho po vlasech.

„Nevěš hlavu… Možná, že se jim ještě nepodařilo sestrojit vysílač…“

„Tomu uvěřím až naposledy — pro tak skvěle vybavené letadlo to není žádný problém… Určitě se jim něco stalo, jinak by už dávno odpověděli. Vždyť varovnou zprávu a návod na vysílač vysíláme už půl roku…“

Ve dveřích se objevil Jurko v pyžamu. Slámově žluté vlasy měl rozcuchány jako vrabčí hnízdo.

„Tatínku — postavte ještě jeden Paprsek a běžte je hledat…“

„O tom jsme už uvažovali,“ řekl zamyšleně Zajac. „Nejde to.“ A pod tíhou nesmírně obtížné situace se na syna utrhl. „A proč vlastně ještě nespíš? Už ať jsi v posteli…“ Chlapec za sebou rychle přivřel dveře.

„Jurko za to nemůže — proč na něho křičíš?“ zašeptala důrazně paní Zajacová. „A proč by to nešlo?“

„Představuješ si to všechno náramně jednoduše, Haničko. Jak chceš někoho najít v nekonečném vesmíru? Copak sluneční soustava je bratislavská Petržalka? A kdyby tam byla jenom jedna! Jsou tam hned tři pohromadě… To spíše najdeš jehlu v kupce sena… Ale což jestli se tam naše zprávy vůbec nedostaly? Naše výpočty mohly přece selhat, nejsme neomylní…“

„Tomu nevěřím!“ odporovala rozhodně paní Zajacová. „S observatořemi na Měsíci se pomocí gravitace domlouváte bez poruch — a také spojení s výpravou na Marsu se podařilo dokonale…“

„To je pravda, ale Mars a trojhvězdí Centaura — to je malý rozdíl,“ usmál se trpce. „K Centauru letí světlo přes čtyři roky — a na Mars dohodíš málem kamenem… Ostatně — když tak přemýšlím, snad bychom to přece jenom mohli zkusit se stavbou nové rakety. Půjdu na akademii, — promluvím o tom s Chotěnkovem…“

„Snad tam nejdeš hned?“ zeptala se Zajacová překvapeně, když zpozorovala, že si Zajac ukládá něco do aktovky.

„Ano, hned. Nedalo by mně to spát…“

Závěs u vchodu do jeskyně se rozlétl a dovnitř se vřítil Severson. „Ve skladišti se objevila nebezpečná puklina ve stěně. Okamžitě musíme zabezpečit strop…“

Když byla jeskyně zajištěna podpěrami a všichni vědci byli opět pohromadě, Molodinová prohlásila rozhodně:

„Průzkumné výpravy musíme zatím odložit. Všemi silami se musíme pustit do stavby obytného domu a nové atomové elektrárny. Tato událost ukázala, že naše obydlí je součástí vyhaslé sopky a že pod vlivem okolních vulkánů může tu dojít ještě k dalším geologickým přesunům. Nebylo by divu, kdyby nás tyto neklidné skály pohřbily za živa.“

Po chvilce mlčení se po přítomných rozhlédl Navrátil:

„To ovšem znamená, že naše plány musíme úplně přepracovat na základě nového průzkumu místních stavebních materiálů. Vyrábět stavební hmoty uměle v našich atomových laboratořích, to by bylo příliš zdlouhavé. Zbývá nám jediná možnost: použít zařízení, které jsme s sebou přivezli se Země — a materiály, které nám skýtá zdejší příroda. Záleží teď na našem důvtipu a znalostech, jak těchto prostředků nejvhodněji využijeme…“ Akademik Navrátil se odmlčel. V prostorné jeskyni zavládlo naprosté ticho. Světlo zářivek neúprosně dokreslovalo tvrdé rysy v zasmušilých obličejích vědců.

Molodinová se zvedla z křesla a popošla několik kroků.

„Pevně věřím, že v nejbližším okolí najdeme vápenec, vhodný k výrobě cementu. Tento úkol si vezme na starost naše skupina. Vaše skupina, soudruhu Navrátile, mohla by zatím prozkoumat zdejší vegetaci a zjistit, jak dalece je možno zdejšího dřeva použít pro bednění… O ocel do železobetonu nouzi mít nebudeme…“

Návrh Molodinové byl přijat jednomyslně. Její skupina vydala se hned s vrtulníkem na cestu. Také Navrátilova skupina vyrazila k nedalekému pralesu. Počasí jim přálo. Z jasné oblohy usmívala se všechna tři slunce — a prohřátý vzduch se ani nepohnul.

Těsně před západem největšího slunce se Navrátilova skupina vrátila. „Jak jste pochodili?“ zeptal se nedočkavě Watson. Navrátil sundal ochrannou přilbu a kapesníkem si pomalu utíral zpocené vlasy.

„Zatím špatně. Dřevo zdejších stromů je příliš měkké a mokré. Na slunci sice rychle schne, ale takhle.“ Vytáhl z brašny zkroucené prkýnko a položil je na stůl. „Podobně se chová dřevo všech ostatních stromů. Zdá se, že je to zde na Kvartě jakýmsi pravidlem. Pochybuji, že to jinde vypadá líp. Vždyť jsme prohlédli nejméně sto druhů rostlin…“

„Dřevařský průmysl tu nezaložíme — to je už jisté,“ řekl zamyšleně Fratev. „Ale mám nápad: Nějaké dřevo a umělé hmoty vezeme s sebou. Stačí, když si uděláme několik forem a vyrobíme v nich prefabrikáty — takovou velkou stavebnici, jako to děláme při stavbách u nás na Zemi…“

„Nápad je to sice dobrý — jako vždy — ale příliš nám asi nepomůže,“ ozval se u vchodu hlas Molodinové, která právě vstoupila do jeskyně. Všichni se na ni podívali zaraženě.

„Vápenec jste nenašli?“ zeptal se překvapeně Watson. „Jak je to možné? Ať už tu žijeme v jakémkoliv geologickém údobí, vápenec tu musí někde být. Na Zemi ho přece nalézáme i v nejstarších útvarech — v silurském, devonském, permském, jurském — a dokonce celá pohoří…“

„Vápenec jsme sice našli — na mnoha místech — a jsou ho opravdu hory, stejně jako na Zemi. Ale…“

„Ale?“

„Vápence a hlíny, které jsme prozkoumali, obsahují velké procento uhličitanu hořečnatého a naprosto nevhodný poměr kysličníků křemíku a vápníku. Jsou tak znečištěny cizími přimíšeninami, že by bylo rychlejší a jednodušší vyrábět cement uměle…“

„Nezbývá, než se vrátit k mému nápadu,“ ozval se opět Fratev. „Když naši stavebnici nemůžeme vyrobit z betonu, vyrobme ji tedy z kamene.“

„Také jsem o tom přemýšlel,“ obrátil se k němu Navrátil. „Čím však chcete kámen dobývat? U nás na Zemi máme na to zkonstruovány zvláštní stroje, které vyřezávají stavební bloky přímo ze skály — a hned v potřebných velikostech a tvarech…“

„U nás na Zemi!“ usmál se Fratev. „Tam bychom si asi hlavu nelámali. Materiál máme dávno prozkoumaný — na stavbu zmobilisujeme prostě buldozery, skrejpry, jeřáby, vykladače — a stavba roste přímo před očima… Ale když se trošku poohlédneme po Paprsku, určitě tam najdeme dost součástek, z kterých můžeme potřebný stroj sestavit.“

„To je sice krásné, ale tu hlavní součástku tam nemáme: kotouče okružní pily na kámen. Dostatečně tvrdého plechu máme dost, ale chybí nám obráběcí stroj… Počkejte — i ten by tu byl. Můžeme přece použít elektrojiskrového obrábění. Přístroj si sestrojíme lehce… Frateve — jste pašák!“

Molodinové zazářily oči.

„Na Paprsek se vypravíme hned. Škoda, že nám už zbylo jen jedno letadlo, Čan-sua vezměte zpět na Kvartu a zařiďte to tak, abychom mohli Paprsek řídit na dálku. Každé pracovní síly tu teď bude zapotřebí…“

Vlaštovka proplula kolem několika ostrůvků, zarostlých bujnou vegetací, a zamířila do spletité delty mohutné řeky.

„Ani stopy po nějaké civilisaci,“ divil se McHardy, když vpluli do vnitrozemí, „člověku se skoro nechce věřit, že sto kilometrů odtud bydlí rozumní lidé. Oba břehy jsou pusté, jako by zde dosud lidská noha nebyla.“

„Řeka asi Kvarťany nezajímá,“ uvažoval Kraus. „Maji křídla a nepotřebují tedy lodí.“

„Jak to víš, že mají křídla? Či myslíš, že v osadě, kterou jsme viděli, bydlejí ty neinteligentní opice? Pochybuji. Vsázím se, že obyvatelé osady jsou docela jiní tvorové — asi jako my…“

Kraus se škodolibě zasmál.

„Jsou-li inteligentní jako ty, Grubere, pěkně děkuji…“

Gruber chtěl již odpovědět, ale náhle se zarazil. Mlčky ukázal na pravý břeh a podal Krausovi dalekohled.

Krausovi se překvapením protáhlo čelo.

„Co se děje?“ zeptal se McHardy.

„Ani se neptej a raději šlápni na plyn. Nerad bych se s těmi obludami setkal na besedě…“

Vlaštovka poskočila po vodní hladině, až se voda rozstříkla na všechny strany. Obrovské ještěry, kteří se procházeli po břehu, to nijak nevyrušilo z klidu. Občas natáhli dlouhý krk a ukousli několik podlouhlých listů z vysokých baňatých stromů, připomínajících naše druhohorní cykasy. Polekal se jenom kulaťoučký nízký ještěr s několika špičatými rohy na pitvorné hlavě. Na silných sloních nohou se rozběhl přímo do houfu jakýchsi brontosaurů. Ti se však jeho bojovného vzezření nezalekli. Ustoupili mu sice s cesty, ale klidně se pásli dál.

„Nezdá se, že by nám byli nějak nebezpeční,“ řekl ulehčeně Kraus a dalekohled vrátil Gruberovi.

Řeka se začala rychle zužovat. S obou stran ji svíraly strmé břehy, nad nimiž čněly k nebi hory s kulatými vrcholky. Po hodině plavby se Vlaštovka octla v uzounkém průsmyku. Řeka tu vytvářela nebezpečné peřeje.

„Jsme asi ve vstupní bráně do říše skutečných Kvarťanů,“ hádal Kraus. „Rozsviť reflektory, abychom lépe viděli na cestu. Je docela možné, že na druhém konci průsmyku nás překvapí nějaká hlídka…“

McHardy opět zmírnil rychlost. Fantastické stíny, které reflektory kreslily na zvlněných skalních stěnách, zvyšovaly ještě nervositu uprchlíků.

„Trochu kořalky by neškodilo,“ povzdychl si McHardy. „Nervy mám na prasknutí.“ Kraus potěžkal samopal a několikrát cvakl pojistkou.

„Jen klid a rozvahu. Nikomu ještě nespadlo vítězství do klína. Dnes už to, hochu, bohužel nejde — poslat za sebe do ohně někoho jiného. Dnes všechno závisí jedině na nás…“

„Buď raději ticho a nežvaň pořád,“ utrhl se McHardy. „Připadáš mi jako člověk, který jde v noci po lese a mluví nahlas, aby si dodal odvahy…“

Kraus po něm šlehl očima, ale mlčel.

Konečně se hory rozestoupily a do průsmyku pronikla záře oranžového slunce. Hladina řeky zezlátla, jako by se řeka proměnila v proud tekutého zlata. Na úpatí hor se válel lehký opar, který zastíral výhled mlžnou clonou. Na březích se znovu objevily pralesy. Hemžily se nejrůznějšími zvířaty — a nad vrcholky stromů poletovali širokokřídlí obrovští ptáci.

„Zastav na okamžik, ať se můžeme pořádně rozhlédnout,“ řekl rozkazovačně Kraus.

McHardy vypnul motor a polekaně se otočil.

„Spatřil jsi něco podezřelého?“ zeptal se ustrašeně.

„Myslím, že tě pošlu zpátky k mamince. Vzpamatuj se, člověče!“ rozčilil se Kraus. „Jenom to své hrdinství nepřepínej, abys nepraskl,“ vložil se do rozhovoru Gruber. „Jsme tu příliš na ráně — než řekneš švec, můžeme dostat jednu zleva i zprava. S břehu nás mají dobře na mušce. Raději bych se viděl na pevné půdě…“

Kraus si chvíli měřil Grubera očima.

„Konečně — máš pravdu.“ Usmál se: „Jistota je jistota. Tak hloupý přece jenom nejsi… Nemám totiž rád zbabělost,“ řekl mírnějším hlasem na omluvu. „Zahni, prosím tě, k pravému břehu… Prohlédnu si ho sám,“ dodal, když letadlo připlulo k mělčině. „Buďte zatím ve střehu — vrátím se brzy.“ Skočil přímo na vlhkou písčinu a opatrně postupoval k houštinám.

Hned u prvního keře vyplašil nějakého ptáka, který protivně zahvízdal a zvedl se do výše. Na jeho varovný signál se všechna zvířata pralesa dala do pohybu. Větve s obrovskými listy se rozkymácely pod těly podivných plazů. Za okamžik všechno opět utichlo.

„Lidé tu asi nejsou,“ řekl si Kraus, když vstupoval do houštin. „Zvířata zřejmě měla dosud klid…“ Po několika krocích se nerozhodně zastavil. Opřel se zády o silný šupinatý kmen vysokého stromu, aby byl kryt zezadu, a pozorně si prohlížel keře před sebou i spleť větví nad hlavou.

Na jednom keři ho upoutaly zvláštní plody, navlas podobné trsům našich banánů. Jejich jasně žlutá barva se nápadně odrážela od zeleně listů. Pomalu přistoupil k trsu a jeden podlouhlý plod utrhl.

„Opravdu — je to banán,“ radoval se, když odlupoval žlutou slupku. „A jak je krásně měkký! Asi už dozrál…“ Již se chtěl do dužiny zakousnout, ale když už měl banán u rtů, zarazil se. Což jestli je jedovatý? Roste přece v docela jiném prostředí… Ukousl tedy maličký kousíček a opatrně jej převaloval na jazyku. Chuť i vůně připomínala skutečný banán.

Dále už o tom nepřemýšlel. Pustil se do jídla…

„Nějak je tam dlouho. Nestalo se mu něco?“ strachoval se Gruber, když uplynulo půl hodiny a Kraus se stále nevracel.

„Také se obávám,“ přisvědčil McHardy. „Běž se za ním podívat. Kdybys spatřil něco podezřelého, vystřel na poplach. Přijdu ti na pomoc.“

Sotva Gruber popošel několik kroků, zaslechl nějaký hlas, který přicházel z houštin. Napjal sluch, aby zvuky lépe rozeznal.

„Kraus! S kým tam mluví?“ Na pokraji pralesa se zastavil a znovu naslouchal. Teď již porozuměl jednotlivým slovům:

„Tak co, zlatouškové zlatohlaví, jak se vám líbím? Nu — jen se nestyďte, Kvarťánkové, vždyť já vám nic neudělám, nejsem tak zlý, jak si to o mně někdo myslí… Uvidíte, že budeme dobrými kamarády — samou láskou se brzy sníme. Ano — ano — vy budete pracovat á já vám budu radit. A těm dvěma, co civí ve Vlaštovce, těm moc nevěřte — jsou to gauneři.“

Gruberovi zdřevěněly nohy úžasem. Chytil se za hlavu a s vykulenýma očima pádil k letadlu.

„Kraus hovoří s Kvarťany!“ vykřikl na McHardyho a opřel se o trup Vlaštovky.

„S Kvarťany? Kde? Proč?“ vykoktal zmateně McHardy. Gruber mlčky ukázal k pralesu. Již se tam chtěli oba rozběhnout, když tu se Kraus objevil.

Šel těžce. Nejistou rukou se přidržoval větví a listů. V náruči svíral několik velkých trsů žlutých banánů.

„Haló kamarádi — ahoj! — “ zvolal chraptivým hlasem a zavrávoral.

McHardy s Gruberem přiběhli mu naproti a vzali ho pod paži.

„Ty ses ale zřídil… Kdes vzal kořalku?“ vyslýchal ho McHardy.

„A kdes vzal ty banány?“ divil se Gruber.

Kraus opsal rukou nepravidelnou křivku a kalnýma očima zamžoural na společníky:

„To všechno — Kvarťané — zlatí kluci — popili jsme, pojedli — vezměte si taky —“ strčil trsy banánů Gruberovi. „A — a — nechají vás pozdravovat…“

„Pozdravovat… a kde jsou?“ kroutil McHardy nedůvěřivě hlavou.

„Tam — pryč —“ mávl rukou Kraus a posadil se do písku, přes všechno úsilí mužů, kteří ho drželi. Za okamžik usnul.

Přenesli ho do letadla a položili na zem.

„Proveď mu zkoušku krve, zda se neotrávil,“ nařídil McHardy.

Výsledek zkoušky byl překvapující:

„Čtyři promile alkoholu. Jinak nic škodlivého…“

„To jsem blázen,“ škrabal se McHardy na zátylku. „Že by mu Kvarťané hned na první potkání dali kořalku, tomu nevěřím. Kde ji však vzal?“

„Proč bys tomu nevěřil? Je docela možné, že nás pozorují již delší dobu a že na něho čekali v pralese, aby ho opili…“

„Počkáme, až se probere — snad nám pak prozradí víc. Opilí mívají všelijaké vidiny a nápady. Potkal-li skutečně Kvarťany a jsou-li opravdu tak pohostinní, nemusíme se jich příliš obávat. Čím dřív se dostaneme k jejich osadě, tím líp…“

Vlaštovka se dala do pohybu. Řeka zatáčela hned doleva, hned doprava. Vysoké hory, kterými uprchlíci projeli, ztratily se v stříbřitých mlhách nad obzorem. Široko daleko rozprostírala se nedohledná rovina. Prales na pravém břehu řídl, až se nakonec proměnil v travnatou step s ojedinělými keři a balvany.

Gruber si oloupal jeden z banánů a již otvíral ústa, aby si ukousl, když tu ho McHardy zarazil:

„Nejez to, copak víš, zda to není na nás nalíčeno jako nástraha?“

„Láry — fáry! Kraus je jedl také. Podívej se — v tomhle trsu několik banánů chybí. A já nejedl čerstvé ovoce nejméně deset let. Závidíš-li mi, vezmi si také…“ Aniž čekal na odpověď, s chutí se zakousl do dužiny.

„Jak chceš,“ odsekl McHardy. „Kdo chce kam, pomozme mu tam. Ale až ti bude špatně, pak za mnou nechoď… A nezapomínej, že jsi ve Vlaštovce pozorovatelem!“

Gruber si rychle nasadil dalekohled k očím a plnými ústy zahuhňal:

„Banány jsou báječné — a chutnají jako kořalka. Mám dojem, že Kraus… ano — opil se z těchto banánů! A Kvarťany si prostě vymyslel! I mně to už leze do hlavy. — Vidím před sebou osadu Kvarťanů…“

„Vy jste se všichni zbláznili! Říkal jsem ti, abys ty banány nejedl. Dej to sem!“ vytrhl mu dalekohled z ruky a zamířil jím do zátoky, ke které se právě blížili. V zorném poli dalekohledu se skutečně objevily — stavby Kvarťanů.

McHardy jediným trhnutím pákou otočil Vlaštovku o devadesát stupňů a rychle zamířil k levému břehu. Řeka v těchto místech vytvářela dva zákruty v podobě písmene S. Uprchlíci spatřili záhadnou osadu právě v okamžiku, kdy vplouvali do zákmitu ve spodní části písmene. Osada byla rozložena uprostřed poloostrova, který vytvářela horní část S.

Levý břeh a celý dolní poloostrov byl pokryt pralesem, takže osada se uprchlíkům brzy ztratila s očí.

Vlaštovka uvízla v písku. Nad jejími křídly se rozkládaly široké koruny pokroucených stromů. Prales byl dosti prořídlý a zdálo se, že nese stopy zásahů člověka.

McHardy se dlouho rozhlížel na všechny strany. Když nespatřil nic podezřelého, otevřel dveře letadla a vystoupil na břeh.

„Polez také ven — a nech už těch banánů!“ vykřikl přidušeným hlasem, když zpozoroval, že Gruber pokračuje v jídle.

„No — no — no — opatrně — kolego! — “ bručel hrozivě Gruber. „Jím svou hubou a ne tvou!“

McHardy si bezradně sedl na větev, kterou srazil vítr k zemi. Naslouchal. Vtom Gruber začal hlasitě zpívat. McHardymu se nahrnula krev do hlavy. Ulomil z větve, na které seděl, silný suchý klacek a skočil do letadla. Rozmáchl se. Gruber se bezvládně skácel na podlahu a ani nehlesl.

McHardy odhodil klacek a zatřásl Krausem. Když se nehýbal, seběhl k řece a nabral do přilby vodu. Avšak ani studená sprcha nepomohla. Kraus ležel stale nehybně, stejně jako omráčený Gruber.

Oranžové slunce zatím zapadlo. Také velké žluté slunce se chýlilo k obsoru. Jen krvavá Proxima kralovala přímo nad hlavou.

Nad pustou stepí se objevily mraky. Nejprve několik bílých beránků, hned za nimi kupy — a jim v patách temné chuchvalce, hrozivě se převalující po obloze. Letadlem zakymácel prudký vítr. McHardy připoutal rychle Vlaštovku k několika kmenům, aby ji v bouři nestihl stejný osud, jako v první noci po přistání.

Prudké nárazy větru probudily nejprve Krause. Polekaně se rozhlédl po kabině a když spatřil Grubera, zalomcoval jím:

„Co se děje? Kde to jsme? Co se stalo?“

Žádná odpověď.

Rychle vstal a vyrazil z letadla. Na břehu ho McHardy uvítal jízlivým úsměvem:

„Pán se prospal? A co dělají Kvarťané? Nepozvali nás na večeři a na nocleh? Jak vidíš, blíží se bouře. Veselo nám tu nebude…“

„Jací Kvarťané? Co to povídáš?“

„Tvrdil jsi přece, žes mluvil s Kvarťany. Čím tě tak opili?“

„O ničem nevím,“ podíval se Kraus na McHardyho podezíravě.

„Co jsi nám provedl? Mluv! Proč je Gruber v bezvědomí?!“

„Opil se jako ty.“

„A z čeho?“

„Z banánů, které ti dali Kvarťané…“

„Mám dojem, že opilý jsi především ty… Počkej, už si vzpomínám — banány jsem skutečně jedl…“

„Teď není čas na dlouhé dohady — podívej se na oblohu. Musíme si tu někde najít bezpečný úkryt. A podíváme se taky na osadu. Je nedaleko odtud.“

„Osada Kvarťanů? A nebojíš se?“

„Nic jiného nám nezbývá. Ostatně — máme zbraně…“

„A oni mají holé ruce, vid?“ ušklíbl se Kraus. „Nu nic, líbí se mi, že tě zbabělost opustila. Pojďme…“

Vichr sílil. Lomcoval korunami stromů, hvízdal a skučel, až uprchlíkům běhal mráz po zádech. Občas se s velkým rachotem zřítila k zemi obrovská větev. Konečně se oba muži dostali k břehu řeky.

Se zatajeným dechem pohlíželi na vysoké jehlany, které se zvedaly nad protějším břehem. Velké koule, které byly upevněny na jejich vrcholu, jako zrcadlo odrážely rudé blesky, míhající se v oblacích. Ačkoliv se již zešeřilo, v osadě se neobjevilo jediné světlo. Jen jehlany bezoknými zdmi němě trčely do výšky.

Kraus si vylezl na strom, aby měl lepší rozhled, a dalekohledem pozorně si prohlížel podivné stavby. Nejvíce ho zaujaly vysoké ocelové konstrukce upevněné na velké lesklé polokouli. Byly to vlastně stožáry, kolem kterých se vinula široká kovová spirála, rozšiřující se směrem nahoru. Celkem byly čtyři. Jen jediná stála kolmo k zemi, ostatní byly nakloněny nejrůznějšími směry.

Právě v okamžiku, kdy oranžové slunce zapadlo za obzor, jedna z lesklých koulí zazářila zelenavým světlem.

„Viděl jsi?“ zeptal se dole McHardy.

„Ano, viděl, ale člověka jsem zatím nespatřil…“

„V takovém počasí se ani nedivím,“ překřikoval McHardy lomoz bouře. Spustil se prudký liják.

„Pospěšme si rychle zpět, navlečeme si skafandry. Takhle promokneme až na kůži,“ volal opět McHardy.

„Máš pravdu — a zároveň se podíváme, co dělá Gruber a Vlaštovka. Snad se jim dosud nic nestalo…“ Kraus slezl se stromu a vydali se na zpáteční cestu. Tentokrát ne přes prales, ale podél řeky.

Letadlo se zmítalo na rozbouřených vlnách a Gruber, který se zatím probral z mrákot, pobíhal ve skafandru po břehu a do ochraptění křičel. Když spatřil své kamarády, běžel jim vstříc.

„Proč jste mne opustili? Myslel jsem už, že tu zahynu…“

„Nebreč a buď rád, že jsme se nezřídili jako ty,“ uklidňoval ho McHardy. „Byli jsme se podívat na osadu…“

„No a?“

„Ráno se podíváme lépe. Teď si zatím zalezeme ve skafandrech někam mezi silné kmeny — a do rána to nějak protlučeme…“

K ránu se bouře utišila. Letadlo leželo v písku na břehu, přikryté listím a větvemi. Kraus rychle přezkoušel motory. Vše bylo v pořádku, Jen balanční křidélka byla trochu pošramocena.

„To je maličkost, za chvíli to bude opět v pořádku. Obával jsem se, že nám ta pořádná bouře zatopí víc,“ řekl ulehčeně Kraus a pomalu si stahoval skafandr.

Svítalo.

„Pospěšme si, ráno možná bude v osadě živěji. Konečně se nám snad podaří někoho spatřit,“ navrhoval Kraus. Ujednáno — uděláno. McHardy zůstal tentokrát na stráži u letadla a Kraus s Gruberem šli na výzvědy.

„Vyšplhej se také na strom, ať lépe uvidíš,“ vybízel kolegu Kraus. Na vrcholku se zaraženě díval k osadě.

„Zvláštní — dnes jsou spirálovité konstrukce skloněny docela jinak než byly včera. Dobře jsem si jejich sklon zapamatoval.“

„Po takové bouři se tomu divíš?“

„Bouře s tím nemá nic společného,“ odporoval Kraus. „Za bouře jsem přece na konstrukce koukal, ani se nepohnuly, ani v nejmenším. Asi je otočili Kvarťané… Nač je vlastně mají?“

„Čert ví — ani mne to nezajímá. Raději bych si prohlédl zdejší obyvatele, abych věděl, s kým mám tu čest…“

„Vstávají asi později. Počkáme…“

Čekali hodinu — dvě — tři, až se přiblížilo poledne.

„Ani myška se tam nepohnula,“ řekl nakvašeně Gruber. Kraus zatřásl hlavou.

„To se tedy hrozitánsky pleteš. Ani sis nevšiml, že se konstrukce opět otočily. Mám dojem, že jsou to jakési sběrače sluneční energie. Podívej se — ta první, co je k nám nejblíže, je směrována přesně na největší slunce — a ta druhá na oranžové…“

„Máš pravdu, ani bych si toho nevšiml — ano, je to tak, ta třetí míří přímo k obzoru, kde právě vychází červená Proxima,“ zvolal Gruber radostně. Kraus mu zacpal ústa dlaní.

„Pssst, tišeji, vždyť se tu můžeme lehce prozradit…“

„Komu?“ divil se Gruber. „Nikdo se přece dosud neukázal — všichni jsou zalezlí jako hraboši v doupatech.“

„To nemůžeš nikdy vědět. Možná, že právě v tomto okamžiku nás někdo sleduje — třeba dalekohledem…“

Gruber se zachvěl, ale při pohledu na záhadné stavby bez oken se hned vzpamatoval.

„To by Kvarťané museli mít roentgenové oči…“

„A co když mají? Jak to můžeme vědět? Ještě jsme je neviděli… Stejně tak dobře si nás mohou prohlížet z těch lesklých koulí. Anebo — nebo mohou být klidně neviditelní…“

„Neviditelní? —“ vyhrklo to z Grubera. „To nemyslíš vážně?“

„A proč ne? Život se může projevovat v nejrůznějších formách…“

Gruber se na něho podíval zpytavě.

„Poslouchej — nejedl jsi zase ty banány?“ zeptal se s úsměvem.

„Neboj se, jsem střízlivý jak rybička. A jak je to s Kvarťany, o tom rozhodne čas. Několik dnů budeme osadu pozorovat, a když nikoho za tu dobu neuvidíme, začnu věřit, že tu bydlí neviditelní lidé. Někdo přece ty konstrukce musí řídit — samy se nenaklánějí ke slunci jako slunečnice. A někdo také ty stavby musel postavit. Nevyrostly přece ze země jako pampeliška.“

„Možná, že je celá osada řízena na dálku…“

„Možná. Ostatně — přesvědčíme se o tom, až osadu navštívíme…“

„Počkej — ještě mi něco napadá: nejsou ti Kvarťané mikroskopicky maličtí?“

„Kolikrát ti mám opakovat, že filosofování tady nepomůže. Co nejrychleji se teď musíme vrátit k Vlaštovce. Za necelé půl hodiny zahájí naši kolegáčkové pravidelné vysílání pro lidi na Zemi. Zajímá mne, co je dnes v podzemním obydlí nového…“

12. NEBEZPEČNÝ SOUSED

Šipka dorazila k Paprsku.

Čan-su vyšel Fratevovi naproti. Byl nápadně pobledlý — tentam byl jeho obvyklý příjemný úsměv. Čelo mu rozrývaly tři svislé hluboké vrásky.

„Právě jsem chtěl zapnout vysílač — zachytil jsem ze Země závažnou zprávu — strašnou,“ řekl zdrceně, „Světová akademie věd nám ji posílá již několik týdnů — pomocí gravitačního pole. Přečtěte si ji.“ Podával Fratevovi arch papíru a chvějící se rukou si přejel po černých vlasech.

„Astrogravimetr pracuje? To je úžasné.“ Fratev vytrhl Čan-suovi papír. Konečně spojení se Zemí! Dychtivě se začetl, ale již po prvních slovech zbledl. Nemýlí se? Je to vůbec možné? Začal číst znovu.

„McHardy a Gruber jsou tedy zločinci. K čertu — uměli se přetvařovat… A kdo může být ten třetí?“ obrátil se k Čan-suovi.

„Jak to mohu vědět? Možná já,“ usmál se trpce.

„Tak jsem to nemyslel, příteli. Stejně tak dobře bych to mohl být já… Prokleté bratrstvo darebáků.“

Fratev se naklonil ke kulatému oknu a zahleděl se k obrovské kouli — ke Kvartě, která zdánlivě nehybně visela na koberci hvězd.

Čan-su si stoupl vedle něho a rozčileně bubnoval prsty na sklo.

„Tak mi napadá — McHardy tu měl službu přede mnou. Je docela možné, že zprávu Akademie zachytil a společně s dalšími dvěma „bratry“ včas uprchl — pod záminkou, že jde prozkoumat řeku Naději.“

„Máte pravdu — je to docela možné, ale já spíše myslím, že Vlaštovka utonula někde v bažinách pod vodopádem. Kdybyste viděl tu zákeřnou krajinu. Příroda je potrestala za nás… Ale — to přece znamená, že Kraus byl ten třetí! Vzpomínám si, že na průzkumnou výpravu po Naději se nejprve přihlásil McHardy — a hned po něm Kraus, který jako třetího navrhl Grubera.“

„V tom případě je moje domněnka správná — zločinci prchli a skrývají se někde na Kvartě. Místa je tam pro ně dost, vždyť jsme planetu ještě neprozkoumali… Počkejte okamžik — předám zprávu i naši domněnku Navrátilovi a Molodinové. Ať si dole rozhodnou sami. Prohlédněte zatím kontrolní záznam v astrogravimetru, ještě jsem ho celý neprozkoumal. Možná, že na pásu naleznete i jiné důležité zprávy.“ Čan-su si nasadil sluchátka a sklonil se k mikrofonu vysílače.

Fratev odešel do observatoře a pomalu převíjel kontrolní pás. Čárka — tečka — čárka, čárka — tečka — čárka…

„Pozor, pozor!“ opakovala se zpráva znovu.

Teprve po desátém opakování narazil na jinou zprávu:

„Čekáme od vás brzkou odpověď. Následuje návod, jak postavit vysílače, založené na principu využití gravitačního pole…“ Rychle vytáhl z kapsy blok a psal…

„Našel jsi něco?“ zeptal se McHardy Krause, který přirazil s gumovým člunem ke břehu.

„Široko daleko nic kloudného,“ řekl Kraus zklamaně. „Rovina — rovina — samá rovina. Asi se budeme muset vrátit do hor, jinak pořádný úkryt nenajdeme… A kde je Gruber — ještě se nevrátil?“

„Ještě ne, sám jsem už z toho netrpělivý. Říkal, že si jen prohlédne prales v nejbližším okolí… Doufám, že se mu cestou nic nepřihodilo. Ale střelbu jsem žádnou nezaslechl — a jak ho znám — pálil by jak vzteklý při prvním podezření.“

Vzápětí nato se Gruber vyřítil z houštiny. Oba muži se polekaně otočili.

„Je zle, je zle! V osadě neviditelných jsou ještěři — obrovští,“ vydechl, zavrávoral a klesl na písčinu. Vytřeštěné oči mu horečnatě plály.

McHardy se rozběhl k letadlu. Při pohledu na zajišťovací lana vykřikl:

„Nelelkujte tu a uvolněte Vlaštovku!“

V několika málo okamžicích seděli již všichni tři v kabině a letadlo se rozjelo po hladině.

„Drž se při levém břehu, aby nás z osady nespatřili,“ radil udýchaný McHardy Krausovi, který Vlaštovku řídil.

„Vzlétni raději do vzduchu — ještěři lezou za námi! A před námi jsou také!“ blábolil Gruber.

„Kde?“ trhl sebou Kraus. Polekaně se rozhlédl. Když nic podezřelého nespatřil, udiveně se podíval na Grubera. „Nemáš halucinace? Kde vidíš jaké ještěry? Ukaž mi! Podívej se, co má v torně,“ pokynul hlavou McHardymu a zmírnil rychlost. „Mám dojem, že se zase opil.“

McHardy se sklonil nad Grubera.

„Opil se,“ řekl vztekle, aniž na tornu sáhl. „Stačí si k němu přičichnout…“

„Převezmi řízení,“ požádal ho Kraus. Pomalu povstal z křesla a narovnal se. „Vyřídím si to s ním sám… Tak přítelíček nám tajně chodí na kořalkové banány…“ Prudce do Grubera strčil. „Kolik jsi jich snědl? Mluv, nebo si na mne budeš do smrti vzpomínat!“ zařval.

„Jenom dva — tři — to nic není… Věř mně, proboha, že tu jsou ještěři…“

Kraus zrudl a nohou srazil opilce k podlaze.

„Pít se nebude, rozumíte — aspoň zatím ne! To bychom brzy dobojovali. Nebo se snad chcete nechat klidně sežrat zvířetem nebo masožravou rostlinou? Ani hlt — rozuměli jsme si, není-li pravda?“

McHardy mlčky přikývl. Gruber se zmohl jen na slabé zachrčení.

Vlaštovka se přiblížila k horám. Nedaleko úzké soutěsky vtékal do řeky větší potok.

„Zdá se, že vytéká z hor,“ mínil McHardy. „Po něm se pohodlně dostaneme k dalším stěnám — a tam už něco najdeme.“

„Nejdříve musíme říčku prozkoumat na člunu,“ řekl rozhodně Kraus. „Možná, že není dost hluboká a Vlaštovka by nám mohla uvíznout na dně.“

Přirazili s letadlem ke břehu a přivázali je několika lany k mohutným kmenům pokroucených stromů.

Grubera svázali do kozelce, aby v opilství něco neprovedl. Když se přesvědčili, že je všechno zajištěno, letadlo pečlivě zamkli a vydali se na cestu.

McHardy vesloval a Kraus se samopalem v rukou pozorně sledoval okolí.

Místy zářily v temnotách pralesa svítící plody, o kterých podala zprávu výprava Molodinové z Údolí světel. Spleť lian a vichřicí povalené kmeny ztěžovaly cestu tak, že se uprchlíci museli často střídat u vesel.

„Člověk je někdy pořádný bloud,“ rozčiloval se zpocený Kraus. „Přenosný motor jsem zapomněl ve skladišti. Mohli jsme se tu teď projíždět jako páni, jen by voda za námi stříkala… Eh — nesmím na to ani pomyslet,“ bouchl pěstí do okraje gumového člunu.

Prales postupně řídl, až docela ustoupil nízkým křovinám. Koryto řeky se nečekaně rozšířilo. Uprchlíci vpluli do močálovité krajiny, připomínající permské močály. Rostliny zde měly docela jiný ráz, než v pralese. Převládaly dva druhy — vysoké štíhlé stromy s šupinatými kmeny a jazykovitými listy žlutozelené barvy — a husté keře se slabounkými kmeny a pravidelnými vějíři uzounkých válcovitých listů, jako u našich přesliček.

Velké žluté slunce nepříjemně pálilo. Oranžové slunce se již přibližovalo k obzoru — právě v místech, kam mířil člun s dvěma muži. Aby je pronikavá záře neoslňovala, Kraus si nasadil na nos velké zelené brýle a McHardy si clonil oči rukou. Pátravým zrakem zkoumali krajinu před sebou.

Pojednou se hladina nedaleko člunu podezřele zvlnila. McHardy rychlým trhnutím vesel člun zarazil a s napětím sledoval pohyby kalné vody.

„Krokodil!“ vykřikl Kraus, když se nad hladinu vynořila dlouhá tlama ještěra s plochou širokou hlavou.

Krytolebec podivných tvarů byl nečekaným setkáním stejně překvapen, jako muži v člunu. Prudce sebou škubl a zmizel v hlubinách močálu. Jen zčeřená hladina a občasné plesknutí plochého ocasu prozrazovaly dráhu jeho útěku. Prchal k povalenému šupinatému kmenu, na kterém se vyhříval další, nejméně dvoumetrový ještěr.

Močálem se rozlehla bubnová palba samopalu. Zasažený ještěr široce otevřel tlamu, vyzbrojenou drobnými zuby, a pomalu sjel s kmenu do vody. Na hladině se za okamžik objevilo jeho žluté břicho s fialovými skvrnami.

Nad spleti přesliček zakroužilo několik dlouhonohých ptáků se silnými zobáky. Zmateně zamávali křídly, skuhravě zakrákali a zmizeli z dohledu.

„Vesluj rychleji, ať už se z té prokleté džungle dostaneme,“ pobízel Kraus McHardyho. „V horách bude bezpečněji… Ukaž, jde ti to příliš pomalu, asi ti už neslouží srdce,“ vytrhl mu netrpělivě vesla z rukou.

Kulaté pravidelné vrcholky strmých velehor se již zvedaly nad levým břehem rozlehlé tůně.

Kraus opravdu napínal všechny své síly. Zanedlouho se zemdleně sklonil a zašeptal:

„Dál už nemohu, vesluj zase ty…“ Zavalitý McHardy se škodolibým úsměvem si přesedl k veslům.

Propluli několika zákruty, ale močál stále pokračoval. Zdálo se, že hory před uprchlíky ustupují do pozadí a uvolňují místo nekonečným bažinám.

Ani vítr zločincům nepřál. Poznenáhlu se otočil a prudce jim vál přímo do tváří.

Velké žluté slunce pohaslo a celou oblohu zastřel temný narudlý mrak.

McHardy upustil vesla a s výkřikem si přitlačil prsty na oči.

„Písek! Vichr přináší z hor písek! Rychle skafandry!“

„Máme málo kyslíku,“ namítal Kraus, jenž si oči chránil brýlemi. Ale i on si brzy začal protírat oči a sáhl po torně se skafandrem…

Konečně se před uštvanými uprchlíky objevilo ústí rokle. Její fantasticky zvlněné stěny působily v matném rudém osvětlení příšerně. Zločinci se nemohli zbavit dojmu, že vplouvají do rozbouřeného moře, které švihnutím kouzelného proutku rázem zkamenělo.

Vichr se v rokli poněkud uklidnil, ale tím více kvílel v děrách a záhybech lávovitých skal.

Čím více se blížili k horám, tím byla rokle divočejší. Tu a tam visely s převislých vrcholků skal široké kaskády utuhlé lávy, které vytvářely jakési obloukové mosty nad hladinou říčky.

Pod jednou z kaskád se člun zastavil.

„Zde je úplné bezvětří — a místa je tu dost i pro Vlaštovku,“ řekl udýchaný Kraus. „Tady ji nemůže poškodit ani nejprudší bouře. Na dnešní noc ji sem dopravím a zítra se uvidí…“

McHardy mlčky vytáhl z kapsy motouz s malým olověným závažím a spustil jej ke dnu.

„Hloubka přes tři metry — to by stačilo i pro Paprsek,“ řekl ulehčeně. „Musím však ještě změřit hloubku v močálech.“

„Změříme ji na zpáteční cestě — jen co se písečná bouře utiší.“

Prudký náraz o stěnu probral Grubera z mrákot. Chvíli zíral tupě před sebe.

Po novém nárazu se stažené údy přihlásily k životu.

Snad jsem si nezlámal ruce a nohy? — blesklo zajatci hlavou, když pocítil palčivou bolest v celém těle. Chtěl povstat, ale pokus skončil nezdarem. Bezmocně se převalil s boku na bok.

Teď teprve zpozoroval, že je spoután. Polekaně se rozhlédl. Kabina letadla tonula v narudlém šerosvitu.

„Krausi! McHardy!“ Výkřik mu však uvízl v hrdle.

„McHardy, Krausi!“ opakoval zoufale. Žádná odpověď. Jen dole pod letadlem pleskaly vlny s plováky a z dáli doléhalo skučení větru.

Spoutaný sebou vztekle zalomcoval a přitiskl ucho ke stěně.

„Prší,“ prolítlo mu zmateným mozkem, když zaslechl monotónní šustění.

Sklouzl pohledem na protější okno. Na skle nebylo jediné kapky. Jen krvavá obloha hrozivě nahlížela dovnitř…

„Krausi, McHardy, kde jste?“ vydralo se z Gruberova hrůzou ztaženého hrdla. „Proč jste utekli — Chcete, abych tu zahynul jako zvíře?“

Napjal všechny síly, aby pouta přetrhl.

Marně. Zařezala se mu hlouběji do bolavých svalů, ale nepovolila.

„Bídáci, lotři,“ zuřivě chrčel a v zoufalém vzteku se válel po podlaze.

Teprve když narazil hlavou na opěradlo sedadla, vzpamatoval se. Pomalu si uvědomoval, že zuřivostí nic nespraví…

Dlouho ležel nehnutě, aby nabral nových sil. Pak opatrně ohmatal provazy na kolenou. Nebyly tak utaženy, jak se z počátku zdálo. Opatrně je stáhl dolů…

Konečně se mu podařilo vyprostit i ruce.

S námahou se doplazil k sedadlu hlavního pilota.

„Vrahové…! Odnesli i řídicí páku, abych se nemohl hnout s místa,“ zasípal při pohledu na řízení letadla. „Udám je, udám. Všechno na ně řeknu, všechno!“

Třesoucí se rukou zapnul vysílač a naladil ho na kmitočet, který používali vědci k místním rozhovorům. Uchopil mikrofon a přepnul na příjem, aby se přesvědčil, zda je vyladěná vlna volná.

„Máte pravdu, soudruhu Navrátile,“ ozval se známý Fratevův baryton. „Celkem to není tak zlé. Fajfka sice dýmá pořádně, ale nebezpečí nám zatím nehrozí. Těžko odhadnout, zda vyhasíná, či odpočívá mezi erupcemi.

Před chvílí jsme šťastně přistáli nedaleko kráteru. Po žhavé lávě tu není ani stopy, jen plamenné jazyky olíznou občas chuchvalce dýmu. Půda pod námi je docela klidná — z výbuchu nemusíme mít zatím strach…“

„Pokuste se zjistit, jak dlouhá doba uplynula od posledního výbuchu,“ požádal Navrátil.

„Již jsem to zkoumal,“ odpověděl pohotově Fratev. „Lávový, proud je starší než vyhloubené údolí pod sopkou, protože visí ve svahu nad prohlubní jako píšťaly pořádných varhan.

Že k výbuchu došlo již hezky dávno, potvrzují i stopy erose[1] — na utuhlé lávě těsně pod kráterem…“

„Tím jste mne příliš nepotěšil, příteli. Jen si vzpomeňte na historii Vesuvu. Taky byl už považován za vyhaslý a přece — kolik katastrof způsobil. A čím delší byla doba jeho klidu, tím silnější byly pak výbuchy.“

„Nuže dobrá — řekněme, že naším sousedem je bratr záludného Vesuvu. Ale i tak můžeme být zatím klidní. Pokud vím, erupce Vesuvu ohlašuje svůj příchod zemětřesením a pohyby půdy. A jak jsem vám už oznámil, půda pod našima nohama se ani nezachvěje. Nemohu si pomoci, jsem přesvědčen, že naše Fajfka se jen trochu probrala ze spánku, aby si kapánek zabafala a nahnala nám pouze trošičku strachu…“

„Opatrnosti nikdy nezbývá,“ řekl vážně Navrátil. „Vulkány mívají své vrtochy a o překvapení není u nich nikdy nouze. Věřit se jim rozhodně nedá… Kterým směrem je kráter více otevřen? Obávám se totiž bahenních proudů, které tekou rychleji a napustoší daleko více než lávové proudy. Nerad bych, aby naši novou osadu na Prostřeném stole stihl stejný osud, jako Herculaneum pod Vesuvem…“

„Okamžik — podívám se — tohle jsem tak důkladně dosud neprozkoumal,“ odpověděl rychle Fratev a v přijímači zabzučely za okamžik motory helikoptéry.

„Právě se vznášíme přímo nad kráterem vulkánu. Můžeme ho docela dobře přehlédnout. Vítr totiž zahání dým stranou.

Prohlubeň kráteru má asi dvacet pět metrů v průměru…

Jícen sopouchu směřuje — pro pět ran do vran — přímo k našemu podzemnímu obydlí. V tu stranu je také kráter otevřen nejvíce…“

„Pěkné nadělení… Podívejte se ještě na opačnou stranu sopečného kužele, zda tam nejsou parasitické krátery…“

Přijímač se odmlčel.

Gruber se zlomyslně usmíval. Nebezpečí, které hrozilo vědcům, působilo na jeho rozháranou náladu jako balsám.

— Nejsem sám. I jim teče voda do bot, — utěšoval se. — Kdyby je všechny chtěl vzít čert. Mám-li zahynout já, ať zahynou také ostatní. Ať se třeba celá Kvarta i se Zemí a celým vesmírem rozpadne na atomy. — Po mně ať třeba přijde potopa…

Z myšlenek ho vyrušil Fratevův hlas.

„Na severozápadní straně sopečného kužele jsou dva vedlejší krátery,“ hlásil téměř po vojensku. „Zdá se však, že jsou ucpané, dým z nich nevychází…“

„Děkuji vám. To postačí. U hlavního kráteru umístěte seismograf s vysílačem a vraťte se domů. Je škoda každé ztracené hodiny. Práce nás tu čeká víc jak dost. S gravitačním vysílačem můžeme být do měsíce hotovi. Víte dobře, jak netrpělivě čekají na Zemi na naši odpověď. A také se stavbou nového obydlí se nedá déle otálet. Rozhodli jsme se, že ještě dnes začneme stavět…“

„Dovolte mi ještě jednu otázku, soudruhu Navrátile. Vynesl už náš soud rozsudek nad zločinci Bratrstva silné ruky?“

Gruber sebou polekaně škubl. Široce rozevřel zděšené oči a otřásl se hrůzou. Přijímač však neúprosně pokračoval v přenosu důležitého rozhovoru. Naprosto věrně reprodukoval klidný hlas akademika Navrátila:

„Jsme rozhodnuti skoncovat s nimi rázně a neúprosně. Počkáme ještě, až náš rozsudek potvrdí Světová akademie. Škodit nám teď stejně nemohou a na pátrání nemáme zatím čas.“

„Tedy — po mnoha letech opět trest smrti… Ale je to tak správné. Hada na prsou hřát nebudeme. Jak jinak trestat zradu na celém lidstvu…?

Když se tak dívám z dálky na našeho nevítaného dýmajícího souseda, napadá mi ještě jedna otázka; nejednali bychom moudřeji, kdybychom si pro budoucí obydlí vyhledali vhodnější místo, než jakým je Prostřený stůl? Sopka není zrovna nejlepší společník…“

„Také jsme o tom uvažovali, ale nakonec jsme dospěli k názoru, že lepší místo tu na Kvartě sotva nalezneme. Před hodinou nám totiž Svozilová oznámila, že na pobřeží sousedního světadílu se náhle otevřel dlouhý řetěz vulkánů. Sopky v několika hodinách vyrostly přímo z roviny do výše několika desítek metrů, Šipka tak tak vyvázla z pohromy. Kvarta prochází zřejmě údobím velkých geologických změn. Těžko bychom tu hledali místo věčného klidu. Ubytuj se třeba v rajské zahradě — a ráno se probudíš na vrcholku sopky,“ pokusil se akademik o vtip.

„Dnešní noc byla dosti velkým poučením — podzemní obydlí se nám může brzy sesypat na hlavu. Hledat místo pro nové sídlo nemá smyslu. Nastěhujeme se prostě na Prostřený stůl a paní sopku vyzveme na souboj… Promiňte, právě nás volá Svozilová. Ostatní si povíme, až doma. Vypínám…“

Přijímač zmlkl. Do tesklivého ticha skučela jen meluzína a na okna bubnoval písečný déšť. Letadlo se kymácelo jako lehká bárka v prudkém vlnobití.

Gruber si sáhl na hrdlo.

„Skoncujeme rázně — trest smrti,“ šeptal jako smyslů zbavený. S námahou se vyškrabal na sedadlo pilota a zalomcoval několika pákami.

Bezmocně klesl na opěradlo a zavřel oči.

„Banány!“ vzpomněl si náhle. Nedbaje trýznivé bolesti v zdřevěnělých nohou, dobelhal se k torně a chtivě z ní vylovil dva podlouhlé plody. Zakousl se do nich, aniž sloupl citrónově žlutou slupku. Z žaludku se mu do všech žil rozlévalo příjemné teplo.

Gruber vylovil další dva plody, chvatně je rozžvýkal a polkl. Podlaha se pod nim zakolébala a nepozorovaně se změnila v houpačku, která ho unášela sem tam v teplém jarním vánku. Při pátém plodu to již nebyla houpačka, ale pestře pomalovaný kolotoč, unášející svého svěřence do oblak. Připadal si jako mohutný obr, jenž musí při chůzi sklánět hlavu, aby nezavadil o hvězdy. Má takovou silu, že jediným stiskem palce rozmáčkne celou armádu najednou…

„Bídní červi… vy — vy — jste mne chtěli soudit?“ rozchechtal se příšerným smíchem šílence. „Rozpráším vás jak ubohé mravence…“

Povstal, aby uskutečnil svoji hrozbu, ale alkohol — pán rozhodl jinak. Po několika krocích se zubožený muž zhroutil jako podťatý. Rázem zapomněl na vyhrůžky. Rozpřáhl ruce a pustil se do zpěvu starého německého šlágru z dob nacismu:

„Unter der Laterne, bei dem grosser Thor…“ Ani nezpozoroval, že zámek u dveří několikrát cvakl a do kabiny vstoupil McHardy s Krausem.

„Špatně jsme ho svázali, zase se opil,“ odplivl si Kraus a odvrátil se od ležícího opilce…

Akademika Chotěnkova již od mládí trápil problém, který mnoho umělců a vědců připravil o spánek: Tajemství stradivárek.

Proč maji stradivárky tak jedinečný zvuk? Čím to je, že žádné jiné housle je dosud nepředčily? Tyto otázky nesmírně vzrušovaly mladičkého studenta techniky, často navštěvoval moskevskou konservatoř, kde se zaposlouchával do barevných tónů. Umiňoval si, že záhadu odhalí, kdyby měl bádání věnovat všechen svůj volný čas.

Sotva skončil studia na vysoké škole, pustil se do problému s veškerou vervou. Vyzbrojen nejpřesnějšími přístroji prozkoumal na sta houslí z nejrůznějších končin světa. Měřil, mikroskopoval, zapisoval a sestavoval složité tabulky.

Po prázdninách byl však akademií poslán jako inženýr-astronautik do budapešťského závodu Astronauta, kde se vyráběla meziplanetární letadla. Na stradivárky zbývalo stále méně času. Později, když byl zvolen akademikem, zapomněl na tajemné housle úplně.

Ne však navždycky. Když byl zvolen předsedou astronautické sekce Světové akademie a přebíral výzkumný ústav, jeho předchůdce se mezi řečí zmínil, že se vážně zabývá stradivárkami.

Spřátelili se. Chotěnkov si vypůjčil z musea drahocenný nástroj, ukrytý v černém pouzdře. Stávalo se mu však čím dál častěji, že si pečlivě připravil mikroskop a měřicí přístroje, ale nakonec se proměnil v hudebníka. Také v onen osudný předvečer velkých událostí stál u otevřeného okna prostorné pracovny a hrál. Tichou melodii Schubertovy Ukolébavky odnášel svěží větřík kolem mramorových soch nádherného paláce do širé roviny Hané, kde se v záři zapadajícího slunce oslnivě leskl odersko-dunajský průplav.

Den uhasínal slavnostně — v záplavě pestrých barev. Růžová protáhlá oblaka s hráškově zelenou obrubou stála nepohnutě nad obzorem. S kvetoucích sakur, které svítily uprostřed botanické zahrady pod palácem akademie, snesl se občas poprašek bělostných penízků…

Do sladkého snění zaznělo prudké zaklepání. Chotěnkov s nelibostí odložil housle a vyšel nečekanému návštěvníku vstříc. V otevřených dveřích se objevil nižší ramenatý muž tvrdých, jako z dubu vyřezaných rysů v širokém obličeji.

„Doktor Zajac!“ zvolal překvapeně akademik. „Co vás k nám přivádí?“

„Ozvali se. Žijí!“ vykřikl doktor Zajac.

„Kdo?“ nechápal Chotěnkov.

„Naši! Žijí na planetě Kvartě v souhvězdí Alfy Centauri A.“

Chotěnkov Zajace srdečně objal a pak mu stiskl ruku.

„Tak jste přece vyhrál. Gratuluji.“

„Dá-li se to tak říci, tedy vyhrál. Ale…“ Zajac se odmlčel a pak se trpce usmál — „…Paprsek je zatím vyřazen z provozu.“

„Co? Co to povídáte?“ zvolal zděšeně Chotěnkov. „Jak to? Co se s ním stalo?“

„Mezihvězdné letadlo poškodil meteor. Paprsek je teď umělým měsícem, pozorovatelnou a spojovací stanicí se Zemí. Zločinci před třemi měsíci prchli a dosud jsou nezvěstní, skrývají se někde na planetě Kvartě…“

„Navrátil tedy odpověděl pomocí gravitačního pole,“ přerušil ho akademik. Doktor Zajac mlčky přikývl a na stůl položil několik hustě popsaných archů:

„Zde je přesné znění první zprávy, kterou zachytil náš astrogravimetr na Petržalce…“

Akademik rychle přelétl očima po řádcích.

„Promiňte. Sedněte si, prosím,“ pokynul rukou, aniž pozvedl hlavu.

Zájac poděkoval, ale zůstal stát. Byl příliš rozrušen a v takových chvílích nevydržel sedět.

„Ztroskotali v neznámých končinách vesmíru, miliardy kilometrů od svých domovů,“ zašeptal Chotěnkov po delší odmlce. „A na dovršení neštěstí jim nebezpeční zločinci číhají s dýkou za zády. Je to strašné…“ Zabořil obličej do dlaní. Za okamžik však nečekaně vyskočil z křesla a beze slova vyběhl z místnosti. Zajac se chtěl pustit za ním, ale u dveří zůstal nerozhodně stát. Nervosně si přejížděl rukou po čele a po spáncích.

Pomalu se obrátil a těkavým zrakem přehlédl místnost. Na pracovním stole ležely stradivárky — a těsně vedle nich obrazovka televisního telefonu.

Přistoupil k aparátu a nejistou rukou vytáčel číslo.

„Počkejte ještě!“ zvolal udýchaný akademik ve dveřích. „Dříve, než předáme hlášení presidiu, prostudujeme další zprávy z Kvarty.“

Opatrně položil na stůl dlouhou kontrolní pásku z astrogravimetru, kterou ve spěchu nestačil smotat.

„Nemějte o nás obavy, jsme všichni zdrávi,“ četl doktor Zajac nahlas. „Pevně věříme, že se nám během několika málo let podaří postavit primitivní ocelárnu, ve které vyrobíme poškozené části Paprsku. Zatím jsme zahájili stavbu nového obydlí, protože jeskyně, ve kterých bydlíme nyní, hrozí sesutím. Celý dům postavíme ze dvou set cihel, čili z dvou set bloků, vyříznutých ze žuly, které je tu nadbytek. Bloky máme již připraveny. Včera jsme dokončili základy budovy. Dnes montujeme na staveništi jeřáby. Hrubou stavbu dokončíme během dvou měsíců. Doufáme, že do údobí dešťů (podle našich odhadů začne asi za půl roku a potrvá dva měsíce) dokončíme celou stavbu včetně vnitřního zařízení. Hned, jakmile nám opět vysvitnou slunce, pustíme se do stavby nové atomové elektrárny a ocelárny. Výkresy máme — až na několik detailů — hotovy.

Život na této planetě, jak jsme ho zatím poznali, popíšeme v podrobné zprávě, kterou vyšleme zítra. Dnes ještě bychom vám rádi sdělili, že soudružka Svozilová se soudruhem Seversonem při svých cestách po Kvartě umisťují na obou polokoulích automatické meteorologické stanice, takže máme stále lepší a lepší přehled o zdejším počasí, a můžeme dokonce i jakž takž předvídat povětrnostní změny.

Zatím všem blízkým i vzdáleným posíláme nejsrdečnější pozdravy a zítra (kdy podle našich odhadů bude pěkné počasí s všemi třemi slunci na jasné obloze) na slyšenou! Výzkumná stanice Kvarta.“

„Jsou to stateční lidé — opravdoví vědci,“ řekl ulehčeně Chotěnkov. „Nicméně mám o ně strach. Promiňte, teď už nesmíme ztrácet ani minutu…“

Rychle vytočil číslo.

Na obrazovce televisního telefonu vyvstala krásná tvář muže s vysokým čelem a dlouhým šedivým plnovousem.

„Promiňte, soudruhu presidente, že vás vyrušuji na zasloužené dovolené… Můžeme vás s doktorem Zajacem navštívit? Zachytili jsme důležitou zprávu z Paprsku.“

„Očekávám vás,“ odpověděl president akademie krátce. „Kdy přijedete?“

„Hned se vydáme na cestu…“

„Tedy za chvíli na shledanou.“

Chotěnkov kvapně vsunul přepis zprávy i pásku do aktovky a oba vědci vyjeli výtahem na střechu levého křídla paláce, kde čekalo několik vrtulníků. Nasedli do prvního v dlouhé řadě a za deset minut přistáli již u nevelké malebné vily, skryté v údolí nedaleko Velkých Pavlovic na moravském Slovácku.

Kol dokola tonuly stráně v záplavě růžových květů, které slibovaly bohatou úrodu meruněk. Zajacovi i Chotěnkovi se při pohledu na idylickou krásu slováckého jara sevřelo srdce v hrudi. Jak velký to byl kontrast s tím, co prožívali.

President světové akademie věd je již očekával u vchodu do zahrady. Srdečně se s nimi pozdravil a uvedl je do společenské místnosti, upravené jako selská jizba.

Zprávu z Kvarty vyslechl s napětím.

„Je třeba jednat rychle,“ řekl chvějícím se hlasem, když Chotěnkov dočetl poslední větu.

Přistoupil k pracovnímu stolu a prstem sklepl červenou páčku na široké rozvodní desce. Obrazovky, sestavené do několika řad, postupně ožívaly. Na starce upřely zrak mužové i ženy nejrůznější pleti a národnosti.

„Přátelé, ještě dnes v noci se musíme sejít v paláci akademie,“ řekl president pomalu. „Výprava do trojhvězdí Centaura ztroskotala na neznámé planetě…“

Několik minut po půlnoci, na mimořádném zasedání presidia Světové akademie věd se vědci jednomyslně usnesli, že okamžitě zorganisují záchrannou výpravu a současně požádali všechny národy světa o spolupráci na výstavbě dvou nových mezihvězdných letadel, podobných poškozenému Paprsku.

Zpráva o výpravě, zachycená Zajacovým astrogravimetrem, rozrušila v pravém slova smyslu celý svět.

V několika hodinách odpovědělo na výzvu Světové akademie věd statisíce pracovníků ze všech odvětví průmyslu. Gigantické závody všech světadílů se předstihovaly v nabídkách na vyrobení jednotlivých součástí meziplanetárních letadel…

Do vysoké haly, stojící na pokraji nedohledné roviny měsíčního kráteru Tycho, vřítil se muž ve skafandru. Rychle si odšrouboval skleněnou kuklu a zastavil prvního montéra, kterého potkal.

„Nevíte, prosím vás, kde se teď nalézá doktor Zajac? Nutně s ním musím mluvit.“

Montér ukázal do spleti konstrukcí, které svíraly rozestavěný kolos.

„Určitě ho najdete v hlavě letadla. Spolupracuje teď na montáži řídicí kabiny.“

Doktor Zajac uvítal příchozího s úsměvem a odložil hned svitek modráků, který právě svíral v ruce.

„Naši novopečení Kvarťané měli z naší zprávy radost, viďte?!“ Zasmál se šťastně. „Nesete mi jejich odpověď?“

„Ano, měli radost, že montáž obou letadel bude brzy dokončena… ale…“

„Ale?“ zeptal se polekaně Zajac. „Přihodilo se jim snad něco zlého?“

„Zatím ne, ale hrozí jim velké nebezpečí. Právě když nám odesílali zprávu, postihlo je zemětřesení, a brzy nato začala sopka za jejich obydlím vrhat těžké kameny. Láva vystoupila až po okraj kráteru a každou vteřinu se může vylít do údolí. Při větší erupci by zaplavila podzemní elektrárnu i právě dokončenou obytnou budovu na náhorní rovině…“

13. NEZNÁMÝM SVĚTEM

Podle pozemského kalendáře byl únor. Na Kvartě však dostupovalo léto vrcholu. Ohnivé slunce nemilosrdně bičovalo romantickou krajinu, a také oranžové slunce bylo nyní průbojnější a jasnější než v minulých měsících. Bez ochranných přileb by vědci tropickému žáru brzy podlehli.

Krvavá Proxima jako bohyně živlů den co den s rozkoší vybíjela atmosférickou elektřinu v rachotivých bouřích s bengálskými ohni.

Brzy se objevil další nepřítel: Celé ovzduší zaplnila nespočetná hejna velkého létajícího hmyzu. Chtě nechtě musejí se obyvatelé skalní osady vrátit do skafandrů.

Skupina Aleny Svozilové pustila se hned s havětí do boje. Sotva však polarisátory radioaktivního záření zničily jedno mračno, přiletělo další, ještě temnější.

„Určitě nám tento dárek posílají nedaleké močály,“ rozčiloval se Fratev. „Tam musíme napadnout nepřítele především. Divím se vám, Alenko, že máte ještě tolik božské trpělivosti a seřazujete ten neřád do sbírky. Já se asi z té jeho protivné muziky brzy zblázním. To je přespříliš i pro můj slabý hudební sluch…“

„Nevím, zda by nám tento radikální zásah pomohl,“ řekl zamyšleně Navrátil. „Při nejlepším můžeme asanovat jenom nejbližší močály. A ty vzdálenější nám zatím vychrlí další miliardy nezvaných hostů. Nakonec ani nevíme, z jaké dálky tento hmyz dolétá. Domnívám se, že by bylo účinnější, kdybychom kolem staveniště postavili neviditelný dům — totiž — radioaktivní clonu. Záře nemusí být příliš intensivní, aby zbytečně neničila vyšší tvory, kteří by chtěli náhodou proletět ochranným válcem.“

Ujednáno — uděláno. Druhého dne pracovali již vědci na Prostřeném stole bez nepříjemných společníků. Připomínaly je jen kmitavé stíny, které občas vrhla hejna poletující za neviditelnou stěnou.

Jeden nepřítel byl tedy poražen. Ale koncem února se přihlásil další, daleko nebezpečnější: tektonické poruchy.

Madarász, který stál jedné noci na stráži u vchodu do podzemí, ucítil pojednou pod nohama lehké chvění. Ještě než stačil stisknout tlačítko poplašné sirény, rozlehlo se chodbou pronikavé praskání a skřípění, připomínající tření plechu o sklo.

Do zesilujícího se lomozu zaskučela konečně siréna. Madarász se horem pádem rozběhl do skalního bludiště. Nedaleko hlavního skladiště se musel na okamžik zastavit. Stěna chodby praskla a před uříceným mužem se rozevřela úzká hluboká propast. Bez dlouhého rozmýšlení ji přeskočil a utíkal dál.

Hlavnímu skladišti zatím nehrozilo nebezpečí. Strop i stěny zůstaly neporušené — jen několik beden se sesypalo na dno jeskyně.

Madarász pozorně prohlížel každý kout. Vždyt v těchto místech byl uložen poklad nejcennější — všechny důležité přístroje, zařízení a součástky Paprsku, bez kterých by Robinsoni na Kvartě těžko vybudovali novou elektrárnu a ocelárnu…

Chvílemi se strážci zdálo, že do ohlušivého rachotu horského masivu mísí se výkřiky lidí.

Halucinace — podrážděné nervy — pomyslil si a kvapně pokračoval v prohlídce zajištovacích ocelových podpěr.

Teď však zaslechl svoje jméno. Docela jasně ho rozeznal od zvuků vycházejících z nitra skal.

— Soudruzi jsou ohroženi — blesklo mu hlavou — a již pádil zpět.

U trhliny ve skále zůstal zaraženě stát. Hlavní chodba byla před ním víc jak do poloviny zahrazena hladkou skalní stěnou, rozvrstvenou několika různobarevnými pásy. Ve zbývajícím otvoru nedaleko stropu, který se neúprosně uzavíral jako kleště, klečeli na kolenou Navrátil a Fratev a zoufale kmitali lanem, které se snažili hodit příteli rovnou pod nohy.

„Rychle, rychle! Chodba se za chvíli uzavře,“ volali jeden přes druhého. Madarász se chopil lana a několika hbitými pohyby vyšplhal nahoru.

Teď teprve si uvědomil, jakému nebezpečí unikl. S hrůzou pozoroval skalní stěnu před sebou. Pomalu klesala do hlubin. Chodba za puklinou zmizela v proláklině…

„Skladiště!“ vykřikl Masarász zděšeně a s napětím všech sil se opřel o rovnou skálu, která mu zvolna ujížděla pod rukama.

Navrátil ho uchopil pevně za ramena:

„Neblázněte — rychle pryč. Vrstvy se daly do pohybu. Všichni jsou již mimo nebezpečí…“

Madarász se vzpamatoval teprve na Prostřeném stole, kam ho vědci násilím vyvlekli.

„Proč jste tam vůbec lezl?“ zlobil se Fratev. „Jak chcete holýma rukama zastavit klesající horu? Ještě že mi napadlo, kde vás máme hledat. Moc nezbývalo a zůstal jste tam — a já s vámi. Tak tak, že mě soudruh Navrátil udržel…“

Praskání a skřípění sláblo, až nakonec zaniklo v nádherné hvězdné noci. Jen zvlněný skalní štít, skrývající katastrofu, podivně se šklebil v narudlém svitu Proximy.

Všem bylo úzko. Sesedli se do těsného kruhu na čerstvě vyříznuté žulové desky a mlčky upírali zrak ke vchodu do podzemí.

Mlčeli. Nikdo se dosud neodvážil k prohlídce podzemí. Ne snad ze strachu o život — celá cesta do vesmíru byla přece jediným bojem na život a na smrt — ale z obavy, že skutečnost bude pro výpravu na Kvartě příliš zdrcující. Dost možná, že skály pohřbily všechno — obydlí, skladiště, atomovou elektrárnu. V tom případě by vědci zůstali naprosto bezbranní — uprostřed neznámé přírody, plné překvapení a záludnosti — a navíc s třemi dobře vyzbrojenými zločinci v zádech…

A příroda, aby dotvrdila, že je opravdu nemilosrdná, připravila nové překvapení.

Tichou nocí se nečekaně rozlehla prudká rána, doprovázená suchým praskotem. Ozvěna ji několikrát výsměšně opakovala…

Ve vědcích by se krve nedořezal. Bortí se snad celá Kvarta v základech?

Další rána.

„Elektrická bouře,“ vydechl Scheiner ulehčeně, když nad obzorem zazářil fialový kulový blesk.

Hvězdnou oblohu pohltily prudce se ženoucí mraky. Současně s nimi přikvačil ledový vichr. Proudem vody zabubnoval do chvějící se krajiny.

Vědci vběhli do podzemí. Na kraji chodby váhavě stanuli.

„Atomová elektrárna je zničena,“ ukázala Molodinová na zářivky, slepě visící na stropě. „Podívejme se pravdě směle do očí, nejsme přece zbabělci,“ přerušil mlčení Fratev. „Ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být hůře…“ Namířil svítilnu do temného nitra skal a rázně vykročil. Ostatní se k němu přidali. S tlukoucím srdcem vstupoval jeden po druhém do podzemní elektrárny…

„Sláva, běží,“ zajásal Fratev, sotva přistoupil k hlavní rozvodní desce. „Jen jeden reaktor je vyřazen z provozu — čtyřka…“

Vědcům zazářily oči. Navrátil něžně přejel rukou po hladké ploše s mnoha kontrolními obrazovkami:

„Pokud vládneme atomovou energií, nemusíme se ničeho bát. Vše, co jsme ztratili, vyrobíme si znovu. Nebude to sice za týden ani za měsíc — ale nač pospíchat — času máme přece dost,“ usmál se trpce.

Ještě více pozvedla vědcům náladu prohlídka obytné části. Jako zázrakem zůstaly ložnice, společenská místnost, pomocná skladiště i laboratoře nepoškozeny. Fratev nevycházel z nadšení.

„Spíše bych čekal, že se ryba utopí, než tohle,“ smál se šťastně.

Madarász, vždy vážný a málomluvný vědec, nervosně si několikrát přejel po zdrhovadlu kožené bundy:

„Na oslavy máme času dost,“ řekl podrážděně. „Nezapomínejme, že hlavní skladiště je pohřbeno. Mám teď službu, jdu se podívat, jak to s ním dopadlo…“

Molodinová Madarásze zadržela. „Sám tam nesmíte, jdu s vámi.“

„Já také,“ zvolali téměř současně všichni členové výpravy. Po krátké výměně názorů se dohodli, že zadní část podzemního bludiště prozkoumá Molodinová s Cahénem, Fratevem a Madarászem.

„Podle všeho se ponořila jenom zadní část podzemního bludiště,“ uvažoval cestou Cahén. „Chodba je celkem neporušena…“

„Dislokace nás sice rozkrojila jako dort, ale provedla to velmi šetrně,“ souhlasil Fratev.

U skalní stěny, která uzavírala chodbu, vědci na okamžik zmlkli a naslouchali. Do mrtvolného ticha šuměla jenom odněkud z hlubin tekoucí voda.

„Nejprve musíme zjistit, k jak velkému poklesu při přesmyku došlo,“ řekla Molodinová a ukázala na úzkou mezeru, která zůstala mezi oběma posunutými masivy.

Fratev posvítil do těsné hluboké propasti a povzbudivě pohodil hlavou: „Při trošce akrobacie se tou škvírou protáhnu.“

„Jsem slabší konstrukce, dokážu to i bez akrobacie,“ namítal Madarász. „Ostatně — mám dnes regulérní službu,“ dodal rozhodně a opásal se lanem. Za chvíli zmizel v temnotách.

„Deset metrů,“ hlásil Cahén, který zajišťoval lano těsně u propasti. Další dva červené proužky, označující na laně metry, ztratily se pod nohama vědců — a Madarász stále klesal…

„Stop,“ zazněl konečně z hlubin dutý hlas. Lano se několikrát zakymácelo. „Pozor — postavím se — již stojím v chodbě — uvolňuji lano. Jdu do skladiště…“

Vědci nakloněni nad puklinu s napětím očekávali Madarászův příchod. Do vzdáleného šumění mísil se jen nervosně trhaný dech…

„Nahoru,“ ozval se za chvíli tlumený hlas z propasti. Lano se opět napnulo.

„Podívejte se,“ řekl stroze Madarász, když se postavil vedle vědců. V záři reflektoru se zaleskl jeho promočený oblek.

„Do skladiště vnikla voda?“ Madarász přikývl.

„Je třeba jednat rychle, nebo přijdeme o všechny zásoby…“

Nastal shon. V několika minutách byl natažen kabel a soustředěný proud vysokofrekvenčních paprsků se zakousl do tvrdé skály. Rozrušené, v tříšť rozpadlé horniny s rachotem padaly do bezedné rokle…

Svislá šachta se rychle prohlubovala a rozšiřovala. Ještě tentýž den před půlnocí — za necelých čtyřiadvacet hodin — spojila obě části chodby. Nahoře stál již připraven jeřáb, proměněný ve výtah. Řízen zkušenou rukou Seversona dal se bez meškání do práce…

Když byla poslední bedna vytažena, Molodinová pozvala všechny vědce do společenské místnosti na důležitou poradu.

„Nezbývá nám, než bojovat na několika frontách najednou,“ ujala se slova bez dlouhých úvodů. „Těžko rozhodnout, který úkol máme řešit dříve — stavbu nového obydlí, nebo stavbu gravitačního vysílače; zda se máme pustit do boje s počasím nebo se zločinci. Na všech stranách číhá stejné nebezpečí. Podzemní obydlí nás tu může kdykoliv pohřbít — a venku nás zase může zničit neočekávaná bouře, nebo dobře ukrytí zločinci.

Navrhuji takováto opatření:

předně — na stavbě pracovat na směny dnem i nocí, abychom se mohli co nejrychleji přestěhovat,

za druhé — hned po východu slunce prozkoumat sousední sopku, která je beze sporu původcem tektonických poruch,

za třetí — bez odkladu zahájit na rovníku stavbu gravitačního vysílače — a již zítra vyhlédnout vhodné místo pro něj,

za čtvrté — rovněž tak bezohledně ustavit soud nad zločinci a na základě řádného rozsudku zahájit jejich likvidaci,

konečně za páté — co nejdříve umístit na obou polokoulích Kvarty automatické meteorologické stanice…“

Návrh Molodinové byl jednomyslně schválen. Vědci si hned rozdělili úkoly a vypracovali podrobný časový plán.

Po dvou hodinách neklidného spánku se podzemí proměnilo v rojící se úl. Šipka opustila letiště na Prostřeném stole a zamířila k rovníku. Hned za ní vzlétla do vzduchu helikoptéra, řízená Fratevem. A ještě před polednem zasedl ve společenské místnosti soud, který vynesl nad zločinci rozsudek, znějící jednoznačně: smrt zrádcům.

Svozilová oznámila z Šipky, že na pobřeží sousedního světadílu se otvírají nové sopky. Vhodné místo pro vysílač musí proto vyhledat ve vnitrozemí…

Fratevovo hlášení o činnosti sousední sopky známe — vyslechli jsme si je společně se zločincem Gruberem ve Vlaštovce.

„Objevil se před námi další naléhavý úkol,“ prohlásil Navrátil po Fratevově návratu. „Chtě nechtě musíme vyrobit atomovou pumu — a raději hned několik najednou…“

Minul březen, minul duben. Dva měsíce úmorné práce. Na štěstí počasí vědcům přálo. Občasné přeháňky byly spíše příjemným osvěžením, než nevítanou překážkou.

Pátého května se rozhovořil gravitační vysílač…

Dvanáctého května položila široká ramena jeřábů první žulové bloky do základů obytné budovy…

Čtrnáctého května však nastala nečekaná změna: přihnala se bouře s krupobitím a v noci napadl dokonce lehký poprašek sněhu — úkaz na Kvartě dosud nevídaný. Ráno přepadl staveniště na Prostřeném stole cyklon.

Meteorologická pozorovatelna na Paprsku dokonale selhala.

„Nedivte se — přístroje při vší dokonalosti mohou planetu sledovat pouze z velké dálky a jenom jednu polokouli najednou,“ povzdychla si Molodinová. „Potřebujeme sice každou pracovní sílu jako sůl, ale nedá se nic dělat, musíte vyrazit na cestu,“ obrátila se k Seversonovi.

„Plán cesty máme již připraven, můžeme vyrazit třeba hned,“ řekla pohotově Svozilová a odběhla. Za několik minut se udýchaná vrátila a na stůl rozložila velkou mapu obou polokoulí Kvarty.

„Tohle je návrh na dráhu letu,“ přejela prstem po červené čáře, která složitou křivkou protínala několik světadílů planety. „V nejkratším čase můžeme tak prohlédnout největší část Kvarty.“

„Dobře promyšleno,“ chválil plán Navrátil. „Ale nezapomínejte, že jsme mapu vyrobili na Paprsku — s velkým odstupem. Na mnohých místech je hodně nepřesná. Místa přistání, která jste si tak pečlivě vyznačili červenými puntíky, budete muset asi častěji změnit. To však jinak nejde, když se člověk pustí do neznámých krajů. Nemusím vám ani připomínat, že opatrnosti nikdy nezbývá…“

„A až budete dávat jména neznámým mořím, pohořím a ostrovům, nezapomeňte na mne,“ zasmál se Fratev. „Takhle ostrov v Stříbrném oceánu by se mi obzvláště líbil…“

„Já bych po vás pojmenovala spíše tenhle záliv uprostřed Nerudanie. Připomíná mi vaši věčně neklidnou povahu,“ žertovala Alena…

Ráno šestnáctého května vyrazil Severson doprovázený Alenou Svozilovou na cestu kolem neznámého světa. Šipka brzy opustila tok Naděje a zakroužila nad Průlivem setkání, na kterém vědci poprvé přistáli na Kvartě.

Obloha na severozápadní straně byla zatažena těžkými mraky. Líně se vlekly nad obzorem a v jejich temné hrudi občas zableskl rudý plamen sopečného výbuchu.

„Před dvěma měsíci se tu otevřely první jícny sopek — a dnes se nad pobřežím vypíná celé mohutné pohoří,“ odložila Alena na okamžik dalekohled a usmála se. „Mění-li se tak rychle celý povrch Kvarty, naši mapu můžeme uložit do musea.“

Letadlo opustilo průliv a octlo se nad velkým poloostrovem sousedního světadílu, který byl na mapě označen jako Geosie — na počest rodné Země. Pestré pobřežní pralesy brzy vystřídala poušť s bělostným pískem. S dvou stran ji svíraly pahorkatiny, které pozvolna přecházely v nedohlednou stepní rovinu.

„Smutná krajina — ještě štěstí, že ji za mne pozorují filmové kamery,“ řekla znaveně Alena a zahloubala se do mapy.

„Na obzoru se, tuším, objevily lesy,“ vyrušil Severson tichou společnici z myšlenek. Nasadila si k očím dalekohled a přikývla:

„Máš pravdu. Rovinou teče nějaká řeka a za ní začínají pralesy… Zahni víc vlevo — zahlédla jsem něco podezřelého,“ vykřikla překvapeně.

Šipka se sklonila k levému křídlu a zamířila k velkému ohbí řeky.

„To je úžasné — stavby — podívej se,“ podala rychle Seversonovi dalekohled.

„Mám přistát na řece?“ zeptal se muž, sotva zahlédl podivné stavby. „Víš, co to znamená? Objevili jsme civilisovaná obydlí skutečných Kvarťanů. Jednoho jsem dokonce zahlédl nedaleko podivných spirálovitých konstrukcí… Hurááá.“

Alena mu vytrhla dalekohled z ruky.

„Dva — vidím dva,“ křičela radostně. „Vznes se trošinku výš — bojí se nás, schovávají se do pyramid, nebo co to tam mají…“

„Mám tedy přistát na řece?“ opakoval Severson otázku, nespouštěje oči se záhadné osady. „Nebojíš se, že nás sestřelí jako nepřátelské letadlo?“

„Myslíš?“ podívala se na něho Alena polekaně. „Na to jsem dosud ani nepomyslela… Okamžik, poradím se s Navrátilem…“

Navrátil uvítal zprávu o neznámé osadě stejně radostným hurá, jako Severson. Ale pro přistání nebyl.

„Neznáte hloubku řeky ani Kvarťany. Sami se tam nepouštějte. Vypravíme se k nim po vašem návratu. Možná, že objevíte cestou i velká moderní města…“

Šipka se vznesla opět do výše a zamířila k jihu, k vysokému horstvu s oblými pravidelnými vrcholky. Alena chvějící se rukou pečlivě zanesla do mapy první civilisovanou osadu Kvarťanů. Pak vyndala z aparátu automaticky vyvolané snímky a zasněně si prohlížela nezvyklé stavby se spletitými konstrukcemi.

„Víš, z čeho mám největší radost?“ zeptala se po chvíli. „Že naši sousedé jsou velmi podobni nám, lidem. I pod lupou jsou sice na těchto snímcích příliš malincí, ale i tak se dá dobře rozpoznat, že mají hlavu, dvě nohy a dvě ruce jako my…“

Čtrnáct dní bydleli zločinci v letadle, zakotveném v rokli pod kaskádami utuhlé lávy. Vymýšleli si nejrůznější hry, aby zkrátili dlouhou chvíli, a bezstarostně otvírali konservu za konservou. Občas se vypravili do močálů, aby se pobavili střelbou do ještěrů a skuhrajících dlouhonohých ptáků. Kraus však brzy zpozoroval, že zásoby rychle mizí.

„Rozum do hrsti, mládenci, a pěkně hupky na pouť za místními zdroji potravin,“ řekl rozhodně. „Už jsme se nalenošili víc jak dost — zanedlouho bychom si hlady okusovali nehty. Nejprve prozkoumáme plody rostlin — podle banánů soudím, že určitě najdeme další jedlé druhy. Potom ochutnáme maso zdejších ptáků…“

„Fuj,“ skočil mu do řeči McHardy. „Takovou potvoru bych do úst nevzal…“

„…a zemřel raději hlady,“ ujal se slova opět Kraus. „Ještě budeš rád, když ti zůstane aspoň to.“ Chvíli se dohadovali, až se rozhodli, že se nejdříve podívají hlouběji do hor.

K velké radosti objevili pod úpatím první strmé velehory malé horské jezírko s bujnou květenou kol dokola. Na plochém skalním útesu nad vodou odpočívali bělokřídlí ptáci, připomínající naše plameňáky. Dva z nich ihned ulovili a vydali se na průzkum pralesa na břehu jezírka. Postupovali hlouběji a hlouběji, až se octli v širokém údolí, které se rozestupovalo do nedohledné roviny.

„Úplný ráj — nic lepšího jsme si ani nemohli přát,“ pochvaloval si krajinu Gruber. „Ani ještěři nás tu neotravují…

Cestou zpět nasbírali plné torny nejroztodivnějších plodů a nasypali je do gumového člunu, který vtáhli na okraj pralesa. McHardy hned podrobil plody první chemické zkoušce. Z celé hromady vybral asi pět, které se zdály bez závady. Obsahovaly podobné látky, jako jedlé plody na Zemi.

Dlouho nad nimi seděli v rozpacích. Žádnému se nechtělo začít s ochutnáváním.

„Ať to zkusí nejprve Kraus — má už zkušenosti s banány…“ navrhl škodolibě Gruber. Kraus si ho změřil přivřenýma očima:

„Já se snad opíjel? — Ale někdo to začít musí, jinak tu budeme sedět až do večera. Ať rozhodne los…“

Losovali, losovali — až se pohádali. Každý z tahajících tvrdil, že byl vylosován podvodně.

„Zbabělci,“ mávl Kraus opovržlivě rukou a opatrně se zakousl do švestkově modré bobule. „Je sladká — a docela příjemná,“ prohodil spokojeně a rychle polkl celý plod. McHardy a Gruber s napětím očekávali, co se bude dít…

Odvážná zkouška dopadla nad očekávání dobře. V poledne vraceli se zločinci s plnými žaludky výživné sladké dužiny… Ještě tentýž den přestěhovali Vlaštovku na jezírko. Upevnili ji lany ke kmenům mohutných stromů, které zároveň svými košatými korunami vytvářely ideální skrýš před zvědavými zraky nevítaných návštěvníků ze vzduchu.

Druhý den zjistili, že i maso bílých ptáků je jedlé. Nepříjemnou chuť napravil McHardy silným kořením — a k obědu předložil svým kamarádům vonící pečeni. Po mnoha letech se zakousli do přirozeného čerstvého masa…

„Máme z pekla štěstí,“ pochvaloval si Gruber. „Lepší místo bychom nenalezli ani na Zemi. Připadám si tu opravdu jako v ráji — pečení krocani nám tu málem létají do úst. A jak jsme tu krásně schováni! Se tří stran nás kryjí nedostupné hory a také údolí je dobře uzavřeno pralesem. Jsme tu pěkně v závětří — a ještěři ať si dělají co chtějí. Ba ani Kvarťanů a našich kolegáčků se bát nemusíme. Kdyby nám stokrát proletěli nad hlavou, neobjeví nás. Ať se tam jen lopotí se stavbou. Nám to nevadí — my teď máme dovolenou…“

Kraus netrpělivě mávl rukou, jako by zaháněl chmurné myšlenky.

„Nerad bych, aby ta naše dovolená trvala věčně. Životní podmínky jsou tu skvělé, to je pravda, ale jak to všechno nakonec skončí? Tam ti se nakonec dostanou domů. Buď se jim podaří opravit Paprsek nebo podat zprávu pomocí gravitace. Se Země jim pak určitě přijdou na pomoc — a my tu zůstaneme navždycky uvězněni.“

„A není lepší takovéto vězení — ve volné přírodě — než pohodlný pobyt na šibenici?“ zeptal se ironicky McHardy. „Jen si nepřipouštěj žádné starosti a buď rád, že jsi rád. Najednou je ti teskno po domově… Od kdy, prosím tě, jsi sentimentální? Hlavně, že se nám tu daří dobře — a na ostatním nezáleží…“

„Uvidíme, jak budeš zpívat za deset, za dvacet let. A co budeš dělat, až zestárneš? Já tu v žádném případě zůstat nemíním…“

„A co chceš dělat?“ zeptal se překvapeně Gruber.

„Buď se nějak propašuji do letadla, které poletí na Zemi, nebo se pokusím probít se zpět na Vlaštovce.“ McHardy zavrtěl hlavou.

„Nesmysl. S tou se nanejvýš dostaneš k několika sousedním planetám. Za pár let by se ti proměnila v letící rakev. Raději bychom to jednou měli zkusit s Kvarťany, jak to máme původně v plánu. Rozhodně jsme chytřejší než oni, i s těmi jejich nesmyslnými pokroucenými konstrukcemi. Za nějaký čas si z nich uděláme poslušné otroky, kteří nám postaví nádherné mezihvězdné letadlo. A pak se teprve vrátíme domů — jako páni. A navíc vezmeme s sebou armádu dobře vyzbrojených vojáků, které budeme z nové africké skrýše posílat na výboje po celé Zemi…“

„A co, když ti skuteční Kvarťané jsou opravdu neviditelní?“ namítal Gruber. „Možná ovládají už přírodní zákony natolik, že se úmyslně dělají neviditelnými…“

„Láry fáry. Napřed se tam podívejme a pak uvidíme. Nejprve by se tam mohl vypravit jen jeden z nás — na výzvědy. Ty jsi z nás nejodvážnější,“ obrátil se McHardy ke Krausovi.

„Proč zrovna já?“ zrudl Kraus ve tváři „Nejsi zrovna hloupý. Proč já mám za tebe tahat kaštany z ohně? Já vím — Američané už dávno měli sto chutí bojovat až do posledního Němce. Buď tam půjdeš ty, nebo půjdem na výzvědy všichni tři. Ostatně — kdo tu rozkazuje? Pořád ještě jsem tu vůdcem já. Vypravíme se tam společně, a hned zítra. A basta. Komu se můj rozkaz nelíbí, tak ať jen řekne…“

Hádka se protáhla až do večera. McHardy i Gruber navrhovali odklad, ale Kraus neustoupil.

„Vypravme se tam tedy na člunu a Vlaštovku nechme na jezeře. Bude to méně nápadné,“ řekl konečně McHardy, když viděl, že není jiného východiska. Kraus byl zatím pro něho větším nebezpečím než neznámí tvorové…

Po neklidné noci vyrazil člun na cestu. Uprchlíci propluli roklí a rozsáhlými močály a po proudu se brzy dostali k veletoku. Aby je nestihly valící se kalné vody, drželi se stále při břehu.

„Musíme si chvíli odpočinout, nemohu už dál,“ prohlásil před velkým zákrutem McHardy a upustil veslo. „Trošinku bychom se měli posilnit…“

„Já vím, ucítili jste vůni banánů,“ ušklíbl se Kraus. „Ale buďsi, pochutnejte si. Stejně bych vás jinak do osady nedostal. Takhle si aspoň dodáte trochu odvahy.“

Člun opět vyrazil vpřed. Za velkou zátočinou se na druhém břehu objevila osada neviditelných. Kraus přirazil ke břehu.

„Skryjeme se v pralese a počkáme do večera. Za tmy se snáze dostaneme do osady.“

14. V TAJUPLNÉ OSADĚ

Kraus se samopalem na klíně pozorně sledoval záhadnou osadu na protějším břehu. Nervy měl napnuty až k prasknutí. Rozčiloval ho mrtvolný klid na nádvoří pod štíhlými jehlany i bezstarostný klid obou kolegů. Omámeni alkoholem spokojeně spali za jeho zády. Chvílemi hlasitě zachrápali do ticha noci.

A čas se nemožně vlekl…

Konečně zapadlo největší slunce. Nad obzorem se zachvěl zlatý svit večerních červánků. Z narudlé záře vystoupil pojednou vějíř oslňujících paprsků, který se rychle rozprostřel po celé obloze. Blikotající svazky paprsků se komíhaly se strany na stranu a překrývaly se, jako by si někdo s přeludným vějířem hrál.

Překvapený Kraus zalomcoval McHardym.

„Co — co — se děje?“ koktal McHardy zmateně a nechápavě zíral na rozkmitanou oblohu.

Zářící vějíř měnil postupně barvy. Oslňující žluté paprsky zoranžověly až zrudly — a nakonec pohasly v bledém nafialovělém světle. Oblohu zastřel průsvitný zelený závoj, protkaný mátožnými stíny.

Hrůzně krásný zjev náhle zmizel, jako by ho pohltila mračna — a celá krajina rázem utonula ve tmě. Ale jen na chvíli. Nedaleko osady se vyhoupla nad obzor červená Proxima. Ohlásila se podobným vějířem kmitavých paprsků jako zapadající Alfa Centauri A. Krvavý vějíř se za okamžik změnil ve svatozáři, která objala Proximu jako sluneční korona.

Krausovi se za pomoci McHardyho podařilo konečně vzbudit i Grubera.

„Nekoukej jako výr, nepřišli jsme sem studovat přírodní úkazy. Vyrazíme,“ snažil se dát důraz šeptaným slovům. „Vy dva budete veslovat, abyste se trochu probrali, a já budu zajišťovat bezpečnost. Jde teď o všechno — nesnesu žádnou nekázeň,“ výhružně pozvedl samopal.

„Všechno musí jít ráz na ráz, abychom se co nejrychleji dostali na druhou stranu. Nadjedeme si podél břehu, jinak by nás proud zanesl daleko od cíle…“

Chladný větřík, vanoucí od jihu, příjemně ochlazoval rozpálená čela plavců. Na mírně zvlněné hladině řeky se třpytivě kmital odraz Proximy se svatozáří, přerušený u protějšího břehu temnou siluetou podivných staveb. McHardy a Gruber veslovali jako stroj.

„Podívám se tam první — na výzvědy, abyste nemysleli, že jsem zbabělec,“ prohlásil odhodlaně Gruber, sotva dorazili k nízkému břehu a člun s nákladem zatáhli do vysoké trávy.

Kraus pokrčil rameny.

„Jak chceš, ale nedělej žádné hlouposti…“ Gruber vytáhl z člunu samopal a opatrně se plížil k osadě. Po několika krocích se ohlédl. Tady ho už kamarádi nevidí — může se posilnit… Vytáhl z kapsy podlouhlý plod a ukousl mu špičku. Sousto mu však zdřevěnělo na jazyku.

V průhledu mezi trsy trávy spatřil pohybující se stín. Pozvedl zrak a hrůzou vyjekl. V rudém světle Proximy stálo na silných zadních nohou obrovské zvíře s neúměrně velkou hlavou a krátkýma předníma nohama. Řízen pudem sebezáchovy bezhlavě se řítil zpět.

„Ještěr — ještěr — rychle pryč,“ volal zoufale.

Kraus ho zachytil a vztekle mu přitiskl dlaň na ústa.

„Opilče! Ty tvé halucinace nás ještě přivedou do neštěstí. Já ti dám je — je —“ Poslední slovo mu uvízlo v hrdle. Jako hypnotisován vytřeštil oči na obludu, která se hrozivě tyčila proti obloze nad břehem.

McHardy, který jediný si zachoval duchapřítomnost, napřímil se a stiskl spoušť samopalu. Vyšlehly plameny a tichou nocí zabubnovala salva.

Uprchlíci se dali na útěk. Zvíře se zakolébalo a popošlo několik kroků. Na břehu ztratilo rovnováhu. Otočilo se kolem své osy a bezvládně se sesulo do vody. Několikrát se ještě křečovitě zacukalo, až zmizelo v hlubinách.

„Vidíš — říkal jsem ti, že je tu plno ještěrů… Vraťme se domů do hor…“

„Nežvaň, a pojď se rychle skrýt,“ vykřikl Kraus z hustého křoví. „Střelba jistě vzbouřila celou osadu…“

Gruber vzdorovitě pohodil hlavou a aniž se ohlédl, kymácivě vykročil směrem k člunu. „Stůj — neblázni, zničíš sebe i nás,“ zvolal zoufale Kraus. „Na řece tě Kvarťané uvidí jako na dlani…“

Gruber kráčel dál — jako ve snách.

„Že se s ním bavíš?“ zasyčel McHardy a pomalu zvedl hlaveň samopalu. Kraus mu však rázně vyrazil zbraň z rukou.

„Šílíš? Nevidíš, že je opilý? Chceš, abychom tu zůstali jen sami dva? Postřílejme se tedy hned navzájem a máme po trápení…“ Rozběhl se za Gruberem, omráčil ho ranou do týla a odvlekl do křoví.

„Co teď?“ zeptal se hluše McHardy.

„Čekat — víc se teď dělat nedá. Uvidíme, co se bude dít v osadě…“

Lehli si vedle omráčeného muže a naslouchali.

McHardymu se zatočila hlava krátkou závratí. Víčka mu ztěžkla únavou. Pomalu usínal.

Sebemenší šelest projel předrážděnými Krausovými nervy jako elektrická jiskra. Hrudník mu svíral strach a krev mu ohlušivě bušila do spánků.

Opatrně se nadzvedl, aby mohl osadu přehlédnout.

„Nespi,“ šťuchl do McHardyho neočekávaně něžně. „Nic se nikde nehne. Kvarťané spí asi pořádně tvrdě, nebo jsou vůbec hluší — čert ví.“

„Spíše myslím, že noc je pro ně den — že jsou právě všichni na nějaké výpravě,“ uvažoval rozespalý McHardy. „Doma zůstaly jen stráže — a s těmi se už nějak domluvíme…“

„Možná také jsou úmyslně tak klidní, aby nás vlákali do léčky. Dostali jsme se do pěkné kaše. Vrátit se nemůžeme — postříleli by nás na řece jako kočky…“

„Počkejme tedy do rána a vejděme do osady za světla — bez skrývání, aby bylo vidět, že nemáme nepřátelských úmyslů.“

Kraus souhlasil. Doplížil se k člunu, vybral z něj nejdůležitější zavazadla a rozložil je v křoví kolem sebe, aby je měl po ruce. McHardy mezitím usnul.

Krausovi se chvílemi zdálo, že velké koule, upevněné na vysokých jehlanech, světélkují fialovým světlem. Z počátku to považoval za zrakový klam, k jakému dochází při velké únavě, ale brzy zjistil, že jde o skutečnost. Několik koulí zazářilo pojednou jasněmodrým světlem. Pohasly — a o kus dál se rozsvítily jiné — tentokrát červené. A pak žluté. A zase modré…

— Kvarťané asi signalisují, — pomyslel si Kraus, a těsněji se přikrčil k zemi. McHardyho raději nebudil, aby zabránil rozhovoru, který by mohl prozradit skrýš. Koule zářily stále intensivněji.

Odněkud z dálky se ozvalo suché zapraskání — a hned nato rány, připomínající střelbu z děl. Kraus se polekaně ohlédl — ustrnul: Na obzoru šlehaly k nebesům plamenné jazyky. V jejich matném svitu se objevily kuželovité vrcholky hor.

Zaduněly nové rány, daleko silnější. Půda se citelně zachvěla.

McHardy se probudil. V rozespalosti zapomněl na nebezpečí. Vyskočil a zmateně se rozhlížel. „Co se děje? Útočí na nás?“ zakoktal.

Kraus ho stáhl k zemi.

„V našich horách vybuchlo několik sopek,“ řekl temným hlasem. „Naše Vlaštovka určitě uhořela v plamenech…“

McHardy se otočil naznak a nepřítomným zrakem se díval k obloze. Pomalu vytáhl z kapsy podlouhlý plod. Kraus bezradně pokrčil rameny…

Ráno se ohlásilo stejně nádhernou září, v jaké uhasínal minulý den. Gruber se probral z mrákot a udiveně se rozhlížel. McHardy ho poplácal po rameni. „Prober se, ospalče, čekáme na tebe…“

„Nuže — jdeme,“ řekl resignovaně Kraus a povstal.

„Odvážnému štěstí přeje,“ pokoušel se o úsměv McHardy. Gruber nechápavě kroutil hlavou a pokulhával za svými přáteli.

Brzy dorazili k okraji velkého dlážděného čtverce, který byl asi o metr vyvýšen nad ostatní rovinu. Nerozhodně se zastavili a u vytržení pohlíželi na neobvyklé stavby. Do jasně modré oblohy zabodávaly se čtyři štíhlé hladké jehlany asi padesát metrů vysoké, s velkými duhově se lesknoucími koulemi na vrcholcích. V levém rohu dlážděného čtverce stál o něco větší jehlan bez záhadných koulí — a vpravo nejpodivnější stavba ze všech: obrovská polokoule, na níž byly upevněny tři konstrukce s širokými spirálami. Byly to tytéž, které podle zjištění Krause při prvním průzkumu nepozorovatelně měnily polohu.

„Připadám si tu jako Napoleon před egyptskými pyramidami,“ zvolal McHardy, aby si dodal odvahy. „Zdá se mi, že i tyhle stavby jsou jenom pomníky dávno vyhynulé slávy. Nikde živé duše — a nikde ani okno ani dveře. Jak tu mohou bydlet lidé?“

„Ty jsi naivní,“ zasmál se Gruber. „Tihle lidé vypadají docela jinak než my. Možná vůbec nedýchají. Anebo jsou skutečně neviditelní,“ dodal tišeji.

Kraus odmítavě mávl rukou.

„Nesmysl. A pyramidy to také nejsou. Koule nesvítily v noci samy od sebe. Kvarťané dávali asi někomu znamení, že se blížíme. Pravděpodobně nás už dávno sledují nějakým jejich radarem. Neztrácejme čas a pojďme raději dál. Buď nám někdo vyjde vstříc, nebo objevíme nějaký podzemní vchod…“

Gruber jako první vyskočil na dláždění a nejistým krokem vykročil. Oba muži ho následovali. Kraus se neustále rozhlížel na všechny strany. Nic se však ani nepohnulo. Jen vítr občas zašuměl v podivných konstrukcích…

Těsně u nejvyššího jehlanu se zastavili. McHardy opatrně sáhl na jeho stěnu, jako by zkoušel, z jakého materiálu je postaven.

„Vypadá to na beton, ale beton to není,“ uvažoval nahlas.

„Škoda, že tu nemáme všechny potřebné přístroje — to bychom se jinak podívali těm záhadám na zub,“ povzdychl si Kraus, který všemi silami přemáhal únavu z rozrušené probdělé noci.

„Pozvi si tedy na to Navrátila, Molodinovou a Svozilovou,“ ušklíbl se McHardy. „Oni ti už všechny ty záhady důkladně rozluští. Prohlédněme si raději tu stavbu se všech stran, snad nějaký vchod objevíme…“

„Měl jsi pravdu,“ zvolal Gruber, který šel stále první. „Tato koule se určitě pohybuje,“ ukázal na velkou polokouli, která vyčnívala těsně nad zemí z šikmé stěny.

Opřeli se o ní všichni tři, ale marně. Nehnula se ani o milimetr. Pokoušeli se tedy otočit ji kolem osy. Rovněž bez výsledku.

„Rozstřílíme ji — a basta,“ navrhoval Gruber. Návrh byl rázně zamítnut, stejně jako návrh McHardyho, aby vyrušili Kvarťany z klidu voláním.

Kraus objevil konečně ve zdi malý reliéf, sestávající ze tří polokoulí, které vytvářely pravidelný trojúhelník. Při pozornější prohlídce zjistil, že polokoule jsou z jiného materiálu, než základní deska reliéfu.

„Sláva, zámek pokladny už máme,“ zaradoval se. „Teď už jen heslo — a nedobytnou pokladnu otevřeme.“ Stálo to sice hodně námahy a přemýšlení, ale nakonec se Krausova domněnka potvrdila. Po mnoha pokusech se konečně uprchlíkům podařilo heslo skrytého mechanismu objevit. Sotva stlačili tři drobounké polokoule těsně k sobě, velká koule ve stěně jehlanu se začala pomalu otáčet. Když se natočila stranou, ve které byl široký kruhový otvor, opět se zastavila.

Uprchlíci zatajili dech a ve strachu očekávali, co se bude dít dál. Každá minuta se jim zdála věčností.

Otvor bez nejmenší známky života znuděně zíval do dlážděného nádvoří.

„Ejhle — vchod, jdeme dovnitř,“ vzpamatoval se konečně Gruber.

McHardy nervosně povytáhl bradu a zacukal rameny:

„Máš pravdu — jaképak čekání. Ale ty tam první nesmíš, máš příliš nakoupeno.“ Odstrčil Grubera a aniž čekal na odpověď, vlezl do otvoru a po břiše se vtáhl dovnitř.

Kraus s Gruberem se sklonili k otvoru a napjatě naslouchali. Šramot brzy utichl a v nitru záhadné stavby se rozhostilo strašidelné ticho.

Grubera dlouhé čekání znervosňovalo.

„Jdu za ním. Jestli mu něco udělali, tak uvidí, zač je toho loket, řekl výhružně a zakymácel se.

„Nikam nepůjdeš,“ utrhl se Kraus. „Zůstaneš tu na stráži, podívám se tam sám. A nedělej tu žádné hlouposti. Máš ještě banány?“

Gruber zavrtěl hlavou a pohodlně se opřel o stěnu stavby. Kraus se na něho ještě jednou přísně podíval — a opatrně se vsoukal do otvoru. Brzy se dostal do širší chodby, ve které mohl postupovat vpřed vkleče.

Chodba vyústila v prostorné hale, ozářené matným světlem. Opatrně nahlédl dovnitř. Úlekem vykřikl a celé tělo mu roztřásla zimnice. Přímo proti němu stál obrovský ještěr s dlouhým, na stranu stočeným krkem. Uprostřed jeho protáhlého těla světélkovala kostra, jasně viditelná přes průhledné svaly.

Krausův vytřeštěný zrak mimoděk sjel k nohám netvora. Byly upevněny na vysokém podstavci… Polekaný muž se rychle vzpamatoval. Dokonce se usmál:

— Jsem bloud, bojím se figurín v panoptiku…

Nesměle vstoupil do haly a rozhlédl se. Celá byla vyplněna neméně fantastickými tvory. Vyvolávali tak skličující dojem, že vetřelce opět brzy opustila odvaha.

„McHardy,“ zašeptal do neznámých prostor.

Žádná odpověď.

„McHardy, kde jsi?“ opakoval stísněným hlasem hlasitěji.

Opět mlčení. Položil ukazováček na spoušť samopalu a nejistým krokem obešel ještěra.

Uprostřed haly visela nad podlahou obrovská koule s plasticky vyznačenými pevninami na hladkém podkladě, naznačujícím moře.

V pološeru za velkým globem číhalo nové překvapení: průhledné modely Kvarťanů s netopýřími křídly, s kterými se setkala výprava v Údolí světel.

„To všechno ještě nic není,“ ozvalo se najednou těsně za Krausovými zády. „Nelekej se, to jsem já,“ zasmál se McHardy a vzal přítele za ruku. „Pojď se podívat do vedlejší místnosti. Buď uvidíš totéž co já, nebo jsem dostal delirium tremens…“

Sotva prošli kruhovým otvorem, McHardy ukázal mlčky nahoru. Vysoko nad hlavou vetřelců se rozkládala velká polokoule, která stejně jako v planetáriu zářila tisíci drobnými hvězdami. Uprostřed polokoule však bylo něco, co zrak lidský dosud nespatřil: ve volném prostoru se pomalu otáčela kolem sebe dvě malá slunce — a kolem nich ještě pomaleji obíhalo malinké, červeně zářící.

„Živý model trojhvězdy Centaura,“ vydechl překvapený Kraus. „Modely sluncí nejsou na ničem zavěšeny,“ dodal ohromen.

„To ještě nic není — podívej se pozorněji: kolem sluncí obíhají planety. Vidíš, jak rychle krouží? A také plují volně ve vzduchu. Jak je to možné? Jaký mechanismus je pohání, když nejsou s okolím nijak spojeny?“

Kraus sebou najednou trhl:

„Vraťme se, bojím se, aby Gruber něco venku neprovedl. Možná, že se už setkal s majiteli těchto staveb…“

Gruber již u vchodu do jehlanu nestál. Marně ho hledali po celém nádvoří i v mezerách mezi stavbami. Teprve u velké polokoule s konstrukcemi objevili několik pohozených slupek z omamných plodů.

„Je zle,“ řekl zoufale Kraus. „Hle — někdo ho vtáhl dovnitř,“ pohodil hlavou směrem k podobnému vchodu, který objevili u největšího jehlanu.

Po krátkém váhání se rozhodli, že ho půjdou hledat. Vchod do prostorné stavby s pokroucenými konstrukcemi byl daleko širší, než do jehlanu, takže mohli postupovat vpřed napřímeni. V několika místech protínalo chodbu potrubí, vycházející odněkud z hlubin země. Čím hlouběji pronikali do nitra záhadné stavby, tím silněji je ovládal pocit, že ztrácejí půdu pod nohama. Na konci chodby, uzavřené nízkým zábradlím, si najednou uvědomili, že pozbyli jakoukoliv váhu, že zemská gravitace na ně nepůsobí, stejně jako v mezihvězdném letadle. Křečovitě se přidrželi zábradlí a kužele reflektorů zamířili do prostoru před sebou. Ze tmy vystoupila před nimi rozlehlá jeskyně kulovitého tvaru. V jejím středu byla několika konstrukcemi upevněna koule z lesklého namodralého kovu. Paprskovitě se do ní sbíhalo několik trub.

Kraus se naklonil přes zábradlí, aby si mohl lépe prohlédnout celý kulovitý prostor, ale hned polekaně ucukl zpět.

„Nějaký tvor pluje přímo k nám,“ zašeptal sotva slyšitelně a rychle se obrátil k východu.

„Je to Gruber, neboj se.“

Za chvíli se skutečně před ústím chodby objevil plovoucí muž. Ke svým kolegům byl obrácen zády, jako by je dosud nespatřil. Kraus na něho zavolal, ale Gruber se ani nepohnul. Netečně pokračoval dál ve své podivné plavbě podél stěny jeskyně.

Uprchlíci ho sledovali jako přízrak.

„Možná, že je omráčen, musíme ho nějak zachránit.“ šeptal Kraus. „Počkej zde, skočím k řece pro lano…

„Nikam nechoď, je to zbytečné, vrátí se nám zase na dosah. Podívej se, obíhá kolem středu jeskyně jako oběžnice…“

Krausovi z chladnokrevného příměru přeběhl po zádech mráz.

Konečně se Gruberovo tělo přiblížilo opět k uprchlíkům. McHardy vtáhl nešťastníka do chodby a posvítil mu do obličeje.

„Je mrtev,“ řekl sklesle.

„Opravdu mrtev,“ potvrdil Kraus, když bezvládné tělo důkladně prohlédl. „Je zabit elektrickým proudem… Svozilová by mu ještě mohla vrátit život…“ Chytil se za hlavu.

„Proklatý život… Vraťme se raději zpět, mezi naše… Jinak se tu určitě zblázníme… Zahyneme stejně jako on…“

Život v podzemním obydlí byl stále nejistější. Na stavbě nové obytné budovy na Prostřeném stole se bojovalo o každou minutu. Sotva vědci dokončili střechu, přestěhovali do nedokončené budovy všechno provisorní zařízení ložnic i z laboratoří a společenského sálu. Na pozvání Molodinové sešli se všichni v prostorné místnosti klubovny.

„První vítězství je tvrdě vybojováno, přátelé,“ ujal se slova akademik Navrátil. „A než naše kouzelnice, soudružka Svozilová připraví slavnostní hostinu, její snoubenec, a vlastně od dnešního rána už manžel soudruh Severson nám promítne film, na který se už dlouho těšíme, ale na který nám dosud nezbyl čas: reportážní film z cesty kolem Kvarty.“

Sálem, vonícím novotou, ozval se radostný potlesk. Konečně sál utichl a světla pohasla. Na stříbrném plátně se objevil obraz krajiny, ubíhající hluboko pod letadlem.

„Hned za Průplavem dobyvatelů vesmíru se nám vynořily z mlh nově vzniklé sopky, které podstatně zvedly západní břeh světadílu nazvaného na počest Země Geosie,“ doprovázel měnící se obraz Seversonův hlas.

„Brzy nato jsme objevili záhadné stavby s podivnými konstrukcemi, které svědčí o vyspělé kultuře jejich stavitelů. Žel, jsou zatím jedinými, které jsme dosud objevili na Kvartě. Prohlídka osady nám určitě ukáže další cestu k inteligentním obyvatelům této planety. Nejvíce překvapující je skutečnost, že dva z nich, které jsme zahlédli na nádvoří osady, jsou velmi podobní nám lidem…

Opouštíme obydlí myslících tvorů a zatáčíme vlevo, k velkému pohoří, které nám zatím zastírá výhled na moře. Stoupáme do výše, abychom nadlétli nebezpečný mrak popela, vyvrženého řadou soptících vulkánů.

Přistáváme v zálivu, který vytvořil poloostrov, silně připomínající svým tvarem koňskou hlavu. Na skále na břehu upevňujeme první automatickou meteorologickou stanici…

Letíme nad skupinou ostrovů dále k jihu. Oceán pod námi má stále nezvyklejší barvu. Zdá se nám, že jeho hladina je pomalována do nekonečna ubíhajícími pruhy. Teprve po přistání u jednoho z nádherných ostrovů si můžeme záhadný zjev alespoň částečně vysvětlit. Oceán protínají několika směry mořské proudy, které přinášejí odněkud sopečný popel.

Velkým obloukem se vracíme opět k rovníku. Cestou umisťujeme další automatické stanice. V zálivu podkovitého ostrova nás vítají podivná mořská zvířata…

A konečně zase pevnina. Po krátkém letu ocitáme se před velkou mlžnou clonou, visící od mračen až k zemi. Vlétáme do mlhy. Naše přístroje zoufale signalisují, že mléčná mlha kolem nás je ve skutečnosti vřelou parou. Téměř kolmým letem unikáme z nepříjemné lázně. Na obrazovkách radaru sledujeme krajinu pod námi. Vznášíme se vysoko nad mořem, které doslova vře jako voda v hrnci nad ohněm.

Zpřesňujeme naše mapy a právem objevitelů dáváme mu jméno: Dantovo moře…“

Oči všech vědců přímo visí na promítacím plátně. Pralesy se rychle střídají s pouštěmi, jezera s močály…

Šipka přistává u břehů kontinentu Centaurie. Jsou bohatě členěny hlubokými fjordy, stejně jako pobřeží Norska, rodné země Amundsena i Seversona… A opět lety nad močály.

A moře. Alena Svozilová ho jmenuje Dračím mořem, poněvadž se kolem břehů hemží pohádkovými ještěry.

„Blížíme se k nejkrásnějším místům na planetě, k místům, která byla kdysi pravděpodobně kolébkou všeho zdejšího života,“ pokračuje Severson ve vyprávění. „Dva velké převlaky s dlouhými skalnatými šíjemi svírají se všech stran Moře života.

Zpomalujeme let na nejnižší rychlost. Míjíme nespočetné, množství malebných korálových ostrovů, skrytých do bujné zeleně.“

Sotva se plováky letadla dotknou hladiny, voda se přímo zpění pod ploutvemi milionů prchajících ryb… Nad břehem zakrouží mračno polekaných létajících Kvarťanů…

Tvorové nejrůznějších tvarů a barev horempádem prchají do pestře rozkvetlého pralesa. Z bažin nedaleko břehů se za halasného pokřiku zvedají obrovští ptáci…

Letadlo opouští konečně Moře života a letí nad pevninu, která hostí statečné dobyvatele vesmíru. Na počest básníka, který první na Zemi směle vzlétl ve svých verších do nekonečných výšin vesmíru, nazvali ji vědci Nerudanií.

Mírně zvlněnou zalesněnou krajinu, připomínající střední Evropu, přetíná najednou velké jezero. Šipka klesá, aby dva poutníci po neznámém světě mohli na tomto Verneově jezeře umístit další automatické proroky počasí.

Letoun chvíli ještě skáče po tyrkysové hladině.

Teď se již klidně houpá na kotvě. Ke břehu vyrazil gumový člun, poháněný tryskovým motorem. Poutníci ve člunu si mnou oči, aby měli jistotu, zda dobře vidí. V úzké zátoce sedí na hladině několik bělostně bílých lodí s bohatě, vykrajovanými okraji a zlatově žlutými plachtami. Lodě se blíží — a ty nevycházíš z údivu. Nejsou to lodě, ale květy obrovských rostlin — květy úchvatných mořských leknínů, které čas k času přestěhuje vítr i s kořeny na jiné místo…

Na jednom z květů sedí okřídlený Kvarťan. Ustrašeně mžourá očkama a celý se chvěje strachem. Strach mu zřejmě nedovolil zavčas vzlétnout do spásných výšek…

Stříbrné promítací plátno najednou osleplo — úchvatný obraz rázem zmizel.

Hned nato pronikl do sálu ohlušující rachot. Několik vědců zděšeně vykřiklo.

Wroclawski přiskočil k oknu a prudce strhl zatemnění.

„Naše podzemní elektrárna!“ vykřikl a zavrávoral.

Zšeřelá obloha nad bortícími se skalami rozhořela se rudou září.

„Fajfka soptí,“ zvolal Fratev zděšeně. Prorazil skupinou vědců a bezhlavě pádil z obytné budovy.

Za chvíli byl na letišti. Rychle nastartoval helikoptéru a než se kdo vzpamatoval, vznášel se ve vzduchu.

„Pozor, pozor,“ volal zoufale do mikrofonu, umístěného na krku. „Blížím se ke kráteru sopky. Dým mi překáží ve výhledu, snáším se níž… Teď už vidím dobře. Mohutný proud lávy valí se po kráteru směrem k Prostřenému stolu. Zachraň se kdo můžeš…“

„Zde Navrátil… ihned se vraťte, jde o životy všech…“ ozval se chraptivý hlas ve sluchátkách.

„Hned jsem u váááá…“ Fratevovi selhal hlas. Protáhl poslední slabiku a náhle zmlkl.

„Všechno v pořádku — jen malé škrábnutí do spánku,“ ozval se opět.

Helikoptéra vrávoravě zastřihala vrtulemi a těžce dosedla na plochu letiště nedaleko skupiny vědců.

Navrátil trhnul klikou a v mžiku stál v kabině letadla vedle Frateva. Pod paží svíral velký kovový válec.

„Zpět nad sopku, nad parasitický kráter,“ vypravil ze sebe udýchaně.

Fratev mlčky přikývl.

Do kabiny pronikl čpavý dusivý dým.

„Pozor, za okamžik shodím dolů atomovou nálož,“ zvolal Navrátil, když se octli nad strmou stěnou na protější straně kráteru. „Puma je sice zavěšena na padáku, nicméně nám však mnoho času nezbývá. Až řeknu,teď‘, snažte se co nejrychleji dostat se z dosahu výbuchu… To by v tom byl čert, abychom lávu neposlali jinou cestou…

…Teď…“

Helikoptéra poskočila ve vzduchu a nejistě se zakymácela.

Navrátil zděšeně pohlédl na Frateva. Hlava se mu bezvládně skláněla nad hlavní řídicí pákou. Chytil ho za vlasy a pohlédl mu do obličeje. Obě tváře měl zality krví…

Křečovitě uchopil řízení.

Helikoptéra prudce skočila do výše. Kolem ní — jako výhružka posledního okamžiku v životě — vznášely se chuchvalce rozžhavené lávy…

15. POMOC NEVIDITELNÝCH

Velké žluté slunce zapadlo za holé vrcholky hor. Oblohu rozstříhla rudá vějířovitá záře.

Madarász nastartoval helikoptéru a vznesl se s ní do výše. Ještě jednou se ohlédl k budově, jejíž ozářená okna prozrazovala, že téměř všichni osadníci jsou doma. Hladina Naděje hrála si s kmitavou září, v malé zátočině kolébala se na plovácích stříbrná Šipka.

Madarász odvrátil zrak na druhou stranu. Zachvěl se. Údolím světel valil se hustý dým, srážený větrem k zemi. Nad ním zoufale třepetali blanitými křídly primitivní Kvarťané, kteří ve zmatku zapomněli na útěk.

Sopka Fajfka hrozivě šlehala plameny z obou kráterů. Láva, která ještě pomalu vytékala z bočního kráteru, na povrchu rychle tuhla a vytvářela krabatý provazový proud. V některých místech plyny a vodní páry protrhly utuhlý krunýř a vytvořily miniaturní kráter, z něhož se za praskotu rozstřikovala žhavá láva.

Helikoptéra zamířila přímo k severu — k rovníku. Madarász pospíchal, neboť se již rychle blížila vhodná doba pro vysílání gravitačním vysílačem. Polokoule Kvarty, na které vysílač stál, natáčela se totiž směrem k naší sluneční soustavě.

Stroj lehce dosedl na plošinu poblíž nevysoké konstrukce. Madarász vstoupil do menší kabiny a chvějící se rukou zapnul gravitor. Byl tak vzrušen, že celé pasáže vysílaného textu musel opakovat. Telegrafní klíč monotónně zpíval: „Dnes vám přináším ještě žalostnější zprávy než včera. Inženýr Fratev byl smrtelně zraněn. Má proraženu lebeční kost a část tváře spálenu. Společně s akademikem Navrátilem hrdinně nasadil život za nás za všechny. Doktorka Svozilová a doktor Wroclawski bojují o jeho život. Ztráta krve byla okamžitě nahrazena transfusí, nicméně je pacient stále v bezvědomí.

Jak k tomuto neštěstí došlo? Včera jsem vám oznámil, že sopka Fajfka právě v okamžiku, kdy jsem vám předával naše zkušenosti z letu mezihvězdným prostorem a z Kvarty, nečekaně vybuchla. Akademik Navrátil dokončil na štěstí atomovou nálož, kterou jsme chtěli uvolnit boční kráter sopky, aby lávové proudy nezničily naši osadu. Inženýr Fratev byl při průzkumném letu nad vulkánem zasažen polotuhou sopečnou pumou do čela. Považoval to za lehké zranění a — aniž co Navrátilovi řekl — letěl s ním nad vulkán ještě jednou. Navrátil jeho zranění zpozoroval teprve po výbuchu, který otevřel ucpaný boční kráter. Wroclawski podle rány na čele soudí, že úlomek kamene proletěl při výbuchu podivnou náhodou proraženým oknem a zasáhl na neštěstí Frateva na témže místě.

Nově dostavěnou budovu na Prostřeném stole jsme sice zachránili, ale podzemní obydlí se sesulo. Kromě inženýra Frateva se nikomu nic nestalo — všichni jsou zdrávi, ale podzemní atomová elektrárna je zničena. Zůstal nám jediný reaktor, který je zamontován v Šipce, a ten nám nedá tolik energie, abychom mohli postavit ocelárnu a vyrobit náhradní díly pro poškozený Paprsek. Jsme zoufalí.

Zbývá nám jediná naděje: požádat zdejší inteligentní obyvatele o pomoc. Podle důmyslných konstrukcí, které objevila Svozilová v záhadné osadě, soudíme, že dokonale ovládají techniku a mají také ocelárnu.

K dovršení neštěstí oživuje na mnoha místech planety silná sopečná činnost, která zvedá celá nová pohoří…

Doufáme, že inteligentní Kvarťané nás přijmou přátelsky a že v nás nebudou vidět okupanty planety. Problém ovšem bude, jak se s nimi domluvíme…

Pro dnešek končím — ohlásím se zítra…“

Madarász vypnul gravitor a vrátil se ke svým soudruhům.

Fratev ležel na operačním stole, obklopen vědci v bílých pláštích.

„Dnes v noci se všechno rozhodne,“ vysvětloval, šeptem Watson…

Úporný boj o Fratevův život trval až do rána.

Právě za svítání zachytil astrotelevisor odpověď se Země:

„Stateční dobyvatelé vesmíru, drazí přátelé! Celé lidstvo je v duchu s vámi. Vydržte!

Na nových meziplanetárních letadlech „Foton“ a „Elektron“ dokončujeme poslední práce.

Zítra v 5,30 středoevropského času startují. Čekejte nás za čtyři roky.“

Dojatý Madarász, který zprávu přijímal, nevěřil svým očím. Za čtyři roky? Nezmýlili se? Či snad se jim podařilo zvýšit rychlost letadel až na hranici světelné rychlosti? Rychle vyběhl na chodbu. Proti němu pospíchal Čan-su. Radostně zamával rukama a oči se mu ještě více rozzářily:

„První bitva je vyhrána, náš drahý Fratev bude zachráněn!“ zvolal nadšeně — a hlas mu selhal…

Jurko Zajac již není malý chlapec. Za tu dobu, co ho známe, vyrostl v statného jinocha. Po absolvování jedenáctiletky vstoupil na vysokou školu astronautickou, aby se jednou mohl stát pilotem meziplanetárního letadla. Jeho sen se splnil rychleji, než očekával…

Doktor Zajac přiběhl domů celý udýchán:

„Sláva, děti, poletíte se mnou — akademie to povolila,“ zvolal radostně hned ve dveřích. Dnes odpoledne odlétáme na Měsíc — a zítra brzy ráno Foton a Elektron startují.“

„Hurááá,“ ozvalo se současně z úst paní Zajacové i Jurky.

„Schválila akademie i tvůj návrh?“ zeptala se Zajacová, když se statečná rodina trošku uklidnila.

„Ano, schválila. Maminka bude zaměstnána v atomové elektrárně a Jurko se stane pomocníkem v řídicí kabině, aby se naučil zacházet s kontrolními přístroji. A já jsem byl jmenován velitelem Elektronu…“

Nové, ještě mohutnější hurá rozlehlo se celým bytem…

Když Jurko vstupoval se svým otcem do meziplanetárního letadla, dávno už ovládal theorii vesmírných letů. Dobře věděl, jakým způsobem pohání letadlo reaktivní síla, i to, že dlouhou dobu musí žít cestující bez jakékoliv tíže. Znal také podmínky života na Měsíci, jak z literatury, tak i z otcova vyprávění. Věděl na příklad, že velké rozdíly teplot na měsíčním povrchu překonává člověk jednak zvláštním zařízením skafandrů, které jsou automaticky vytápěny nebo chlazeny podle potřeby, jednak tím, že hlavní stanice a závody jsou budovány buď na pólech, kde se teplota poměrně nemění, nebo v podzemí.

A přece byl jeho první let meziplanetárním prostorem jediným nepřetržitým vzrušením. Ohromoval ho pohled na Zemi, která se stále vzdalovala, až se proměnila ve velký, mlhami obalený globus, volně plovoucí uprostřed hvězdné oblohy. Obdivoval se Slunci se zeleně zářící koronou, která zakrývala několik hvězdiček.

Nejhlubším dojmem však zapůsobila na něho měsíční krajina — a pak přes dva kilometry dlouhé kolosy, které se majestátně zvedaly nad letištěm v kráteru Tycho. Znal dopodrobna jejich vnitřní zařízení a funkci všech přístrojů a kabin. A přece — když se postavil tomuto dílu lidského ducha a práce tváří v tvář — údivem oněměl…

Ještě prohlídka letadla — a start…

Oba kolosy se zvedly současně. Měsíční krajina pod nimi se rychle rozrůstala do šíře, až se změnila v nedohlednou polokouli s drobounkými krátery.

Po několika hodinách letu se letadla přiblížila k sobě a spojila se teleskopickou chodbou, aby byl umožněn vzájemný osobní styk.

Země i s Měsícem se ztratily v hvězdné obloze.

Slunce se proměnilo v jasnou hvězdu…

„Říkal jsem ti to kolikrát a stále jsi tomu nechtěl věřit. Podívej se,“ ukázal McHardy k obloze, kde se vznášela helikoptéra. „Viděli nás tenkrát a jdou si teď pro nás. Zmizme raději hlouběji do pralesa…“

Kraus nemohl od helikoptéry odvrátit oči.

„Nesmysl, zde nás nenajdou a na útěk je stále času dost. Jsem zvědavý, co v osadě neviditelných pořídí. Možná to s nimi dopadne jako s Gruberem.“ Kraus sebou trhl.

„Vidíš to, ty zbabělče, říkal jsem ti, že tam Grubera nemáme nechávat. Ze samého strachu z neviditelných jsme ho ani nepochovali.“

„Ať si ho pochovají naši kolegáčkové, mě by tam už nikdo nedostal. Ostatně — určitě tam už neleží, neviditelní ho odstranili. Přece si ve svém obydlí nenechají ležet mrtvolu…“

Helikoptéra pomalounku klesala, až konečně přistála na okraji dláždění. Dveře kabiny zůstaly dlouho zavřené. Konečně se cestující osmělili a na nádvoří záhadné osady se objevili tři muži — Navrátil, Watson a Madarász. Severson zůstal zatím v letadle jako záloha pro všechny případy.

Opatrně se rozhlíželi na všechny strany. Když se nic nepohnulo, přiložili ruce k ústům a společně několikrát vykřikli: „Haló.“

„Asi se nás bojí, pozorují nás odněkud,“ mínil Navrátil.

„Živí se ovocem stejně jako my,“ sklonil se Watson k podlouhlému plodu a podal ho Navrátilovi.

Madarásze nejvíce zaujala budova s podivnými spirálovitými konstrukcemi.

„Než se někdo objeví, prohlédněme si ji z blízka,“ navrhl soudruhům. „Nemohu pochopit, jaký to má všechno smysl.“

Váhavě popošli k budově.

„Těm spirálám opravdu nerozumím,“ přikývl Watson, „ale tomuto velkému parabolickému zrcadlu bych asi brzy přišel na kloub. Vsázím se, že tímto přístrojem zachytávají Kvarťané sluneční energii.“

Teď teprve si Navrátil všiml, že vchod do velké polokoule je otevřen. Nahlédli do něho a znovu volali.

Když se dlouho nikdo neozýval, opatrně vlezli dovnitř.

„Kvarťané jsou asi menší postavy, přece by nelezli do svého domu po kolenou jako my,“ uvažoval nahlas Watson.

„Čerti znají, co je to za lidi,“ souhlasil šeptem Navrátil. „Všimli jste si, že ani jedna jejich budova nemá okna?“

Watson místo odpovědi vykřikl a ucouvl. Všichni strnuli na místě.

„Co je?“ zeptal se konečně Navrátil.

„Před námi leží nějaký člověk. Je asi mrtvý, cítíte ten sladký zápach?“

„Je to Gruber,“ zvolal Navrátil, když se k mrtvole přiblížili.

„Jak se sem dostal? Kdo ho zabil…? Na celém těle nemá jediné stopy po zranění,“ těžce vyrážel Watson, když si mrtvolu prohlédl.

„Byl zabit elektrickým proudem, podívejte se, jak je křečovitě zkroucený,“ zašeptal Madarász.

Všichni tři se polekaně rozhlédli po stěnách chodby.

„Dál ani krok bez přístrojů. A Grubera musíme pochovat,“ rozhodl Navrátil po krátké úvaze.

Mrtvolu vynesli na nádvoří, kde ji ještě jednou důkladně prohlédli.

Madarászova domněnka se potvrdila. Gruber byl zabit elektrickým proudem. Díky stejnoměrné a poměrně nízké teplotě vzduchu v chodbě proces rozkladu probíhal velmi pomalu.

Zločinci, kteří byli schováni na protějším břehu Nové Volhy v pralese, sledovali prostinký pohřeb s hrůzou v očích.

Vědci postáli chvíli mlčky nad hrobem zrádce lidstva, a pak se vrátili na nádvoří k helikoptéře.

„Nejlépe bude, když si osadu Kvarťanů prohlédneme ve skafandrech. Ochrání nás před nejrůznějšími druhy záření a také před smrtí elektrickým proudem. A zároveň můžeme být neustále v radiovém spojení. Budovu s konstrukcemi prozkoumám sám, abychom se nevydávali nebezpečí všichni. Vy se zatím rozhlédněte po osadě…“ Navrátilův návrh byl schválen.

Vědci se rozešli.

Severson se sluchátky na uších napjatě očekával první zprávy.

„Podařilo se nám vniknout do jednoho z jehlanů,“ ozval se konečně Madarászův hlas. „Budova není bez oken, jak jsme se původně domnívali. V několika místech propouští stěna všechny ultrafialové a infračervené paprsky. Z toho usuzujeme, že její obyvatelé tyto paprsky vidí pouhýma očima, že jejich zrakový orgán je docela jinak vyzbrojen než naše oko. Místnosti jsou bez nábytku a zdá se, že zde již dlouho nikdo nebydlel…“

„Zde Navrátil… Je to úžasné. Budova s konstrukcemi je vlastně velmi výkonná atomová elektrárna. Dosud se mi nepodařilo zjistit, na jakém principu pracuje. Pouze jsem zjistil, že pomocí sluneční energie je do budovy čerpána voda a rozkládána na vodík a kyslík. Oba plyny jsou vháněny do atomového kotle uprostřed kulovitého prostoru. Záhadou je, proč prostor kolem kotle postrádá zemskou gravitaci…

Teď jsem právě objevil vysokofrekvenční proudy, které vysílá kotel několika směry na zachycovače umístěné na stěnách. Jeden z těchto proudů určitě usmrtil Grubera, neboť v prostoru mezi kotlem a stěnou volně pluje jeho svítilna. Pravděpodobně do prostoru upadl. Jak se však dostal zpět do chodby, to nevím. Asi ho tam uložili Kvarťané. Poněvadž asi odcházeli právě na nějakou výpravu, nechali ho tam ležet.“

„Jak vysoký výkon má elektrárna?“ zeptal se Severson.

„O mnoho vyšší, než může změřit můj elektroměr — a ten, jak víte — změří maximálně 600.000 kilowatt. Vím, kam míříte a máte pravdu. Tato elektrárna může dát energii nejméně třem atomovým ocelárnám…“

„Zde Watson. Objevil jsem budovu s podivným zařízením. Není tu živého tvora, zato plno přehledných modelů zvířat a okřídlených primitivních Kvarťanů. Připadám si tu jako v museu. Uprostřed je velký plastický globus Kvarty. Je vypracován velmi pečlivě. Také tato osada je na něm vyznačena plasticky.

Zde — u Dantova moře — je nějaký pomníček v podobě lilie. V těch místech se asi nalézá další osada inteligentních Kvarťanů…“

K večeru se opět všichni sešli u helikoptéry. Konečný výsledek prohlídky byl jednoznačný: osada je v těchto dnech opuštěna. Kvarťané pobývají právě v druhé osadě u Dantova moře. Atomová elektrárna pracuje automaticky, přísun paliva se děje pomocí sluneční energie. Velké koule na jehlanech jsou vysílače energie…

„Tisíc planet kolem Síria a všechny obydlené, máme my to z pekla štěstí,“ to byla první Fratevova slova po úrazu, když se dověděl o objevení atomové elektrárny v záhadné osadě.

„Atomovou elektrárnu nemůžeme použít dřív, než si vyžádáme svolení od Kvarťanů,“ upozorňoval Navrátil. „Hned zítra se za nimi vypravíme k Dantovu moři…“

„Mám už toho prokletého života až po krk,“ řekl rozhořčeně Kraus, když helikoptéra s vědci opouštěla osadu. „Tam ti žijí jako lidé — a my… Nechci tu nakonec zahynout jako zvíře, — nechci, rozumíš? Vrátím se zpět, dobrovolně se přihlásím.“

„A oni tě dobrovolně odprásknou. Jsi přece členem Bratrstva silné ruky — a s těmi se mazlit nebudou.“

„Členem jsem, ale zločiny na svědomí nemám, jako ty,“ vykřikl Kraus. „Pouze jsem se nechal nachytat na vaše sliby. Teď už chápu, že postavit se proti celému lidstvu je nesmysl. Byl jsem šílenec. Ty si tu kraluj na Kvartě, — prosím — ale já se vrátím a raději přijmu tvrdý trest. Hlavu mi snad neutrhnou a i když, bude to aspoň rychle skončené. Chceš-li, pojď také…“

„Teď hned?“ zeptal se překvapeně McHardy, když Kraus vykročil ke břehu, kde byl v rákosí ukryt gumový člun.

Kraus neodpovídal. Ráznými pohyby vyprošťoval člun z houštin.

„Neblázni, šílíš?“ zařval McHardy a rozběhl se za ním.

Třeskla rána — a další.

Kraus se uchopil za rameno a zavrávoral. Hned se však vzchopil, vytrhl z kapsy pistoli a vypálil rovněž.

McHardy udělal ještě několik kroků a svalil se do bažiny za rákosím. Hlava mu klesla do řídkého žlutého bahna.

Kraus ho chvíli pozoroval, když se však McHardy stále nehýbal, naskočil do člunu a odrazil od břehu. Zatím co si ošetřoval ránu na rameně, nechal se volně unášet proudem…

Nad Dantovým mořem se válela oblaka páry a kouře. Pod strmými břehy syčela a rozstřikovala se vařící voda. Zdálo se, že celé mořské dno je pokryto sopečnými krátery. Nahoře na břehu byly chaoticky rozházeny velké balvany a celé masivy skal.

Všechno nasvědčovalo tomu, že tu před časem došlo k několika velkým sopečným výbuchům, jaké nemají na naší Zemi obdoby.

Helikoptéra bloudila nad rozervaným pobřežím a vědci marně hledali sebemenší stopu po civilisaci.

„Tam — tam,“ zvolal najednou Watson. Na obzoru spatřil siluetu lilie, kterou objevil na kvarťanském globu.

Helikoptéra se rychle přiblížila k nezvyklé stavbě.

Trčela opuštěná na skalním útesu a připomínala spíše pomník, než obytnou budovu. Vrtulník se zastavil ve vzduchu a Navrátil s Watsonem po teleskopickém žebříku sestoupili na útes.

Pod pomníkem leželo několik kovových pokroucených plátů, které nesly stopy výbuchu nebo prudkého nárazu.

„Jsou to nesporně zbytky nějakého letounu, který se roztříštil. Tohle je úlomek nosného křídla…“

„Máte pravdu, soudruhu Navrátile, zde je další důkaz,“ pokynul Watson hlavou. Na prostředním listu lilie byl na pomníku upevněn malý model letadla, které mělo nezvyklý hvězdicovitý tvar s kulovitým prostorem uprostřed. Pod letadlem byly plasticky naznačeny plameny.

Na druhé straně pomníku byl reliéf nějaké planety, podobné Saturnu s prstencem.

Navrátil si sedl na skálu a zamyšleně se zahleděl do pusté krajiny.

„Pomník mluví víc jak výmluvně,“ pronesl pomalu. „Na tomto místě ztroskotalo meziplanetární letadlo. Proto ty plameny a ta planeta. Zdá se mi, že inteligentní tvory hledáme marně. Docházím k přesvědčení, že na Kvartě nejsou…“

„Proč myslíte?“ zeptal se Watson překvapeně.

„Domnívám se, že stejně jako my navštívili tuto planetu lidé z jiné obydlené planety. Při havárii se jich několik zachránilo — anebo jejich letadlo nebylo zničeno úplně. Usídlili se u Nové Volhy, kde si časem postavili atomovou elektrárnu, aby si mohli letadlo obnovit nebo postavit nové. Nakonec se jim to podařilo a vrátili se do své vlasti. Elektrárnu tu zanechali pro případ, že se sem ještě jednou vrátí…“

„Je to docela pravděpodobné,“ souhlasil Watson. „Bylo by to nejlepší vysvětlení, proč je osada u Nové Volhy opuštěna a proč jsme se dosud se žádným myslícím tvorem nesetkali. Jedno mi však vrtá hlavou: nové letadlo nemohli postavit bez ocelárny nebo jiného podobného zařízení. A my přece v jejich osadě nic takového neobjevili…“

Navrátil se usmál. „Buď jsme osadu neprohlédli dost důkladně, nebo jsme podle jejich závodu na letadla chodili jako slepí.“

„Nebo si je odvezli s sebou,“ poznamenal Watson.

„Pochybuji — podle mé theorie se sem chtějí ještě jednou vrátit a ocelárna se jim může hodit. Ať už je tomu jakkoliv, můžeme jim z celého srdce poděkovat, že nám tu nechali fungující automatickou elektrárnu. Jsem pevně přesvědčen, že za pomoci neznámých lidí z neznámého světa opravíme Paprsek daleko dřív, než přijde pomoc se Země. A bude to nanejvýš nutné, sopečná činnost se stále rozrůstá — brzy by se nám mohla rozhořet půda pod nohama…“

Odněkud z dálky se ozvalo táhlé huííí a nad obzor se vzneslo hejno okřídlených Kvarťanů.

„Asi jsme je vyrušili z lovu,“ zasmál se Watson. „Možná si přišli pro další kořist. Vzpomínáte na čočku a střepiny, které jsme našli v jejich jeskyních?“

V prostorné klubovně mezihvězdného letadla Fotonu končí právě pravidelná vyučovací hodina pro mladé astronautiky. Akademik Chotěnkov, vrchní velitel záchranné výpravy, loučí se s pozornými posluchači:

„Doufám, že v posledních hodinách jsme otázky navigace v mezihvězdném prostoru probrali dostatečně důkladně, především zásluhou bohatých zkušeností hrdinné posádky Paprsku. Příštích několik hodin věnujeme otázkám mezihvězdné sdělovací techniky. Přednášet bude doktor Zajac, velký vědec a objevitel nového způsobu sdělování…“

Zraky několika posluchačů utkvěly na snědém obličeji mladého Zajace. Jurko stydlivě sklopil oči a začervenal se. Otcova sláva ho sice velmi těšila, ale nerad o ní hovořil, nerad o ní slyšel hovořit. Studoval snad nejpilněji ze všech, aby mohl jednou lidstvu prokázat, že i on, mladý Zajac, obohatí lidstvo o nové úspěchy vědy a techniky…

Rychle složil své učební pomůcky do aktovky a vyběhl z klubovny. Zastavil se teprve u velkého kulatého okna, které spojovalo uměle vytvořený letící svět s nekonečným vesmírem. Přitiskl čelo na chladné sklo a zahleděl se do hvězdné oblohy. Při pohledu na souhvězdí Andromedy se mu srdce sevřelo úzkostí. Ta malá hvězdička uprostřed — to je naše milé, zlaté Slunce…

Odvrátil se od okna a zamířil k otcově pracovně. Z prsou se mu vydrala smutná lidová píseň z Bílých Karpat:

„Sadaj, sľnko, sadaj za vysokú horu, ak nebudeš sadať, stahnem ťa za nohu…“

„Ano, stahnem ťa za nohu — tak je to správné,“ uvítal Jurku doktor Zajac. „A nejen jedno slunce, ale hned tři, jak to už dokázali neznámí lidé na Kvartě.“ Sundal si s hlavy síťku a s rozkoší si oběma rukama pročísl rozevláté vlasy, které při nedostatku tíže nechtěly poslušně ležet v účesu.

Jurko byl otcovou nenadálou radostí překvapen. A ještě více jeho slovy. Nerozuměl mu ani za mák.

„Jak to, chceš snad všechna slunce přemístit?“ zeptal se nechápavě.

Doktor Zajac se srdečně rozesmál.

„Tak daleko ještě nejsme, abychom si se slunci hráli jako s tenisovými míčky. Ale můžeme si je ještě lépe osedlat, než dosud. Zatím jsme dokázali využít jedině obrovské atomové energie, kterou vysílá naše Slunce na Zemi. Jeho přitažlivost — gravitace — je pro nás zatím jenom poutem, které nás udržuje v patřičné vzdálenosti a navždy vězní v naší sluneční soustavě. To neznámí lidé na Kvartě jsou jiní pašáci. Přečti si pozorně tuhle zprávu,“ podal Jurkovi hustě popsaný blok.

Jurko rychle přelétal očima po řádcích. Když dočetl, zklamaně zvedl hlavu:

„Vždyť je to jenom podrobný popis atomové elektrárny, kterou naši vědci objevili na Kvartě…“

„Říkáš jenom?“ povytáhl doktor obočí. „Víš, co tato elektrárna znamená? Podle všech příznaků v této elektrárně stáhli neznámí lidé všechna tři slunce za nohu a donutili je rozbíjet atomy. O něco podobného se pokouším již několik let. Mám dojem, že Kvarťané mi ukázali cestu.“

Doktor Zajac vzal Jurku za ruku a dovedl ho ke kreslicímu stolu, na kterém byl připnut velký výkres s mnoha narychlo načrtnutými poznámkami. „Zjistili jsme, že tajemství gravitace je uloženo v atomu — v jeho vnitřním uspořádání a způsobu otáčení elektronů kolem jádra. Dokázali jsme zákony gravitace nejen poznat, ale částečně i ovládat. Výsledkem je využívání gravitačního pole pro mezihvězdné zpravodajství.

Nedokázali jsme však — zatím — vytvořit gravitaci uměle, jako vytváříme magnetismus pomocí elektromagnetů. Kdyby se nám to podařilo, nemuseli bychom se teď pohybovat po Elektronu pomocí držadel a elektromagnetické podlahy, která přidržuje naše kovové podrážky jako mouchu na stropě.

A ještě jednu věc jsme nedokázali: soustředit gravitaci do jednoho bodu, podobně jako soustředíme světlo pomocí čočky. A vidíš — tento problém neznámí lidé na Kvartě rozřešili. Ty záhadné spirály na elektrárně, které se stále obracejí k sluncím, to jsou čočky, pomocí kterých koncentrují gravitaci všech tří sluncí do středu atomového kotle a uvolňují tak z atomů nesmírnou energii. Celý tento důmyslný automat není žádným perpetuem mobilem, jak by se na první pohled zdálo. Pohání ho sluneční energie, která je pro noční dobu konservována v akumulátorech…“

Doktor Zajac se usmál a mávl rukou.

„Přednáším ti tu jako ve škole… Ale nezlob se — přemýšlím už o tomto problému opravdu dlouho, — a najednou nacházím jeho rozřešení… Ani nevíš, jak jsem byl tou zprávou ohromen…

Všechno, co ti teď povídám, jsou zatím jen domněnky. Potvrdí je teprve důkladné studium kvarťanské elektrárny. Možná výsledky mého bádání i mé domněnky pomohou našim statečným vědcům na Kvartě k lepšímu využití důmyslných staveb v osadě neznámých lidí…“

„Milion atomových pecí a jedna lepší než druhá — jak si to představujete?“ rozčiloval se Fratev, když se dověděl, že téměř celá vědecká výprava na Kvartě se chce na několik dnů odstěhovat do osady neviditelných, aby prozkoumala podmínky pro stavbu ocelárny. „Copak jsem malé děcko, abych tady musel zůstat jako v jeslích? Ujišťuji vás, že jsem už docela zdráv — jako rybička. Ať jen Svozilová a Wroclawski jedou s vámi, pojedu také…“

Molodinová beznadějně pokrčila rameny: „Co mám s vámi dělat? Chápu, že vás už to dlouhé stonání zlobí. A podle toho milionu atomových pecí soudím, že vás už skutečně nic nebolí… Můžeme ho tedy vzít s sebou?“ obrátila se k Aleně Svozilové.

„Jenom za jedné podmínky, že náš milý pacient zůstane ležet v Šipce a osadu si prohlédne pouze z okna,“ zatvářila se Alena přísně. „Opatrnosti nikdy nezbývá — a po Kvartě se ještě nachodíte, až vás to bude mrzet…“

Vědci pečlivě zajistili dům, aby ho za jejich nepřítomnosti nenavštívil nezvaný host a svinuli vedení, kterým přiváděli elektřinu z Šipky. Ještě naložili helikoptéru — a raketové letadlo se plnou rychlostí rozjelo po mírně zvlněné Naději. Zakroužilo nad Prostřeným stolem a zamířilo k východu.

Dva stíny, které hluboko pod letadlem běžely pestrou krajinou, brzy se s ním spojily na hladině Nové Volhy.

Wroclawski zůstal s Fratevem v letadle, ostatní si navlékli skafandry a vystoupili na břeh. Po krátké prohlídce záhadných staveb sezvala Molodinová vědce do stínu vysokého jehlanu k důležité poradě.

„Musíme se nyní rozhodnout, kde postavíme ocelárnu. Jak jste viděli, obydlí neznámých tvorů je pro nás, lidi, opravdu nepohodlné. Jestliže se rozhodneme, že ocelárnu postavíme zde, pak tu musíme postavit také nové obydlí. Jinak bychom se museli v práci střídat a každodenně se vracet domů na Prostřený stůl…“

„Jsou tu ještě další dvě možnosti,“ poznamenal Navrátil. „První je v tom, že prozkoumáme osadu, zda tu někde v podzemí není něco podobného naší ocelárně. A druhá možnost: ocelárnu postavíme na Prostřeném stole a zásobíme ji energií na dálku.“

„Ten váš poslední návrh se mi zdá nejlepší,“ souhlasil Čan-su. „I když tu objevíme dílny, ve kterých neznámí lidé obnovili své letadlo, ztratíme příliš mnoho času, než porozumíme jejich zařízení. Jak jsme již zjistili, velké koule na jehlanech jsou vysílače elektrické energie. Použijme jich tedy…“

„Naskýtá se ovšem otázka, do jak velké vzdálenosti vrhají energii,“ namítl Madarász. „Měli bychom to zjistit hned.“

Vědci souhlasili. Pomocí jeřábu vyložili helikoptéru z Šipky na břeh a Madarász ji okamžitě nastartoval. Zatřepetala vrtulemi a ztratila se za obzorem. Za necelé dvě hodiny se snesla na dláždění mezi budovami.

Madarász se tvářil mrzutě.

„Je to zlé. Maximální dosah vysílače je tři tisíce kilometrů. Prostřený stůl je nejméně o tisíc kilometrů dál…“

Krausovo putování za vědci do osady na Prostřeném stole bylo stále dramatičtější. Z počátku se mu cestovalo dobře. Proud Nové Volhy ho brzy zanesl do moře, do poměrně klidného zálivu. Držel se stále těsně při břehu, aby mohl včas uniknout před bouří. Spával v jeskyních nebo na vysokých stromech v husté spleti větví. Z obrovských listů si později vyrobil plachtu, kterou při příznivém větru poháněl gumový člun.

Neúprosně se však dostavil den, kdy dojedl poslední konservu. Pokud plul podél zalesněného pobřeží, bylo mu hej. Živil se plody, které již znal z horského údolí, nebo do sítí z lian lovil ptáky.

Čím dále však plul, tím bylo pobřeží pustější. Pralesy ustoupily hluboko do vnitrozemí a jejich místo zaujala nepřehledná písečná poušť, zakončená skalnatým břehem.

„Musím se dostat dál,“ řekl si v zoufalé odvaze. Člun vrchovatě naložil sladkými plody a měchy s pitnou vodou — a pustil se do nevlídných končin.

I tyto poslední zásoby však došly a pobřeží stále nedávalo naději na obživu. Vyhladovělý a k smrti vyčerpaný vytáhl člun na břeh a dlouze odpočíval. Horký vzduch se ani nezachvěl závanem větru. A na veslování nezbývalo už uprchlíkovi sil. Troška vody, která ještě zůstala ve měchu, byla čpavá a teplá. Několika kapkami sl svlažil vyschlá ústa a vlekl se dál. Klopýtal, padal a namáhavě se zvedal. Nakonec byl už tak malátný, že se dostával vpřed jedině po břiše. Člun už dávno zanechal někde vzadu.

Doplazil se až k úzkému zálivu, kde zůstal v bezvědomí.

Když se probudil, svítalo.

Od moře vál svěží vítr.

Kraus s námahou zvedl hlavu a tupě se zadíval před sebe.

Oteklé oči se mu pojednou rozšířily údivem. Má snad halucinace — nebo je to fata morgana? Na skalním útesu na protějším břehu zálivu svítí světlo.

Pokusil se o výkřik, ale hlas se mu zaškrtil ve vyschlém hrdle.

Oranžové slunce se vyhouplo nad moře a skalní útes zalilo zlatým svitem. Na útesu stála jehlanovitá konstrukce, na které pracovalo několik lidí.

„Navrátil, Cahén, Watson,“ šeptal Kraus a srdce se mu prudce rozbušilo. Pomalu zvedl ruku, ale místo zvolání opět bezmocně zasípal.

Čas pomalu plynul. Nad zálivem se objevila helikoptéra s podivným nákladem — s obrovskou lesklou koulí, zavěšenou pod trupem letadla. Zastavila se ve vzduchu a kouli opatrně uložila na vrcholek konstrukce. Cahén s Watsonem ji hned připevnili několika šrouby…

Kraus vypjal poslední síly a popolezl o několik centimetrů vpřed. Hlava mu těžce klesla do písku. Ztratil vědomí.

Když se probral, ležel v zadním sklopeném křesle helikoptéry. Cahén mu přiložil ke rtům sklenici se studeným čajem:

„Napijte se, to vás vzpamatuje… Akademik Navrátil vám připravuje další posilnění…“

Kraus chtivě vypil celý obsah sklenice. Do hluboce vpadlých oči mu vyhrkly slzy. Zaperlily se na lícních kostech a pomalu stékaly do rozcuchaného hustého vousu…

„Vracím — se k vám — zpět,“ vyrážel ze sebe namáhavě. „Nemohu žít bez lidí — suďte mne…“

Cahén mu položil ruku na čelo:

„Ležte klidně, ublížilo by vám to.“

Do ticha cvaknul spínač vysílače. Kraus sebou trhl.

„Zde Navrátil. Slyšíte mne, soudružko Molodinová? Třetí mezistanice je hotova. Zapněte proud.“

„Sláva, máme vyhráno,“ ozval se v reproduktoru hlas Seversona. „Na Prostřeném stole jsme naměřili 450.000 voltů. Mezistanice se dokonale osvědčily.“

„Máme vyhráno,“ usmál se šťastně Navrátil.

Helikoptéra se vznesla do výše. Na jejím trupu se roztančily reflexy tří sluncí…

16. SBOHEM, KVARTO!

Další dlouhé údobí dešťů skončilo. Dobojován byl také boj s rychle rostoucí vegetací, která přes noc ovládla celý Prostřený stůl i s letištěm.

Severson seděl na lavičce v zahrádce před domem a zadumaně se díval na staveniště ocelárny. Vlhká půda voněla jako chléb, vytažený právě z pece. Z otevřeného okna přinášel sem větřík Smetanovu Vltavu, která po čtyřleté pouti nekonečným vesmírem dolétla na Kvartu.

Obě velká slunce stála těsně u sebe. Proxima se nízko nad obzorem koupala v růžovém mlžném oparu.

Seversona přepadl náhle stesk — stesk po domově. V úporném boji s neznámou přírodou, ve vyčerpávající společné práci vzpomínky na domov tolik nebolely jako teď, když je tu docela sám — na stráži.

Vstal, zavřel okno klubovny a zvolna kráčel k staveništi. Zastavil se u trubkové konstrukce, která nesla širokou střechu, upletenou z velkých listů kvarťanských stromů. Střecha chránila budovatele ocelárny před vytrvalými dešti — a nyní poskytuje příjemný chládek v žáru žhnoucích sluncí.

— Ocelárna, — usmál se Severson při pohledu na velký válec s polokoulí na vrcholu. — Člověk by si pod slovem ocelárna spíše představil složitý komplex budov, než tuto jednoduchou pec, která připomíná veliký hřib…

Vzpomínky letí opět na Zemi — hluboko do minulosti, do dob mládí. Lidstvo žilo tenkrát ještě ve strachu z války, neznalo tajemství nevyčerpatelné atomové energie. Výroba oceli a slitin kovů byla tenkrát velmi složitá a namáhavá. Železná ruda musela být dobře připravena a přetavena na surové železo ve vysoké peci. Teprve potom přišlo železo do ocelárny, kde bylo v pecích přetaveno na ocel. Z oceli pak byly odlity ingoty, které převzala válcovna. Ve válcovně se musely ingoty znovu rozžhavit v hlubinných pecích a ve válcovnách postupně rozválcovat na potřebný tvar…

Vědci dlouho přemýšleli, jak tuto zdlouhavou cestu zkrátit. Teprve atomová energie jim pomohla vyrábět ocel a další kovy přímo z rudy a hned odlévat do potřebných tvarů. Proto také celá ocelárna, kterou si vědci budovali na Prostřeném stole, sestávala pouze z jediné atomové pece a z plošiny pro odlévání do forem…

Seversona vytrhl ze vzpomínek šramot, ozývající se někde za atomovou pecí. Rychle odjistil samopal a opatrně se plížil k podezřelému místu. Když se přiblížil k bednám s přístroji, šramot náhle utichl. Muž se zastavil a napjatě naslouchal.

Po několika minutách se šramot ozval znovu. Na jedné z beden se nadzvedlo víko a hned zase přiklaplo. Severson vyčkával. Když se dlouho nic nepohnulo, pomalu víko odsunul. V otvoru se objevila ustrašená tvář mladého okřídleného Kvarťana. Vykulenýma dobráckýma očkama upřeně hleděl na Seversona. V levé ruce křečovitě svíral cívku s lesklým drátem a po celém těle se třásl strachy.

„Vida ho, zloděje, sám se lapil do pasti,“ rozesmál se Severson. „Co tu pohledáváte, příteli?“

Kvarťan vyrazil ze sebe bolestné huííí a přikrčil se ke stěně bedny. Pak natáhl ruku a cívku podal Seversonovi.

„No proto — a kde máš ty šálky, co jsi nám vzal z letadla? Nu — neboj se, máš volnost, můžeš se vrátit domů.“ Severson odstoupil od bedny, ale Kvarťan se ani nepohnul. Vyjevenýma očima neustále sledoval strážce ocelárny.

„Jak chceš, počkám, až se vzpamatuješ,“ usmál se shovívavě Severson. Popošel ještě několik kroků a sedl si. Po půl hodině se Kvarťan poněkud osmělil. Vyškrabal se z bedny a rovněž si sedl.

„Kššš — běž přece domů,“ vykřikl Severson, když se tvor stále nehýbal. Kvarťan sebou trhl, pozvedl paže s blanitými křídly, ale ihned je zase složil do klína.

— Bojí se mne, — pomyslil si Severson. Zvedl se a zamířil k obytné budově. Když se ohlédl, ustrnul údivem. Kvarťan se belhal za ním…

„Nějak se ti u nás zalíbilo. Nebo máš ještě něco za lubem?“

„Huííí — keiííí,“ odpověděl Kvarťan, jako by porozuměl. Přiblížil se až k Seversonovi a sedl si na bobek.

„Nemáš hlad?“ zeptal se ho muž dobromyslně. Vytáhl z kapsy sáček s bonbony a podal ho nezvyklému společníkovi. Kvarťan ochotně dárek přijal. Chvíli si ho pozorně prohlížel se všech stran. Po několika pokusech se mu podařilo sáček roztrhnout. Bonbony, které se vysypaly na zem, hbitě posbíral a nacpal si je do úst. Podle zářících oči a radostného hopsání se dalo soudit, že mu pozemská potrava zachutnala.

Večer, když se vědci vrátili z výpravy, Severson s Kvarťanem byli již nejlepšími kamarády.

„Dovolte, abych vám představil mého přítele Xaveria, požádal nás o asyl,“ smál se Severson, když spatřil užaslé obličeje vědců, kteří vystupovali z letadla. „Na krok se ode mne nehne, asi mu bylo v pralesích smutno.“

„Nebo mu obydlí i s jeho rodiči zničila sopka,“ mínila Alena Svozilová, která první projevila radost z nového společníka. „Je to šťastná náhoda. Lépe poznáme život Kvarťanů a možná ho také něčemu přiučíme. Obličej má docela inteligentní…“

„A jaký byl lov?“ obrátil se Severson k Navrátilovi.

„Nad očekávání skvělý. Kvartanie je dokonalá zásobárna rud všeho druhu. Získali jsme tak bohaté zásoby, že bychom mohli přestavět polovinu Paprsku.“

„Trošku přeháníte,“ smála se Molodinová. „Zřejmě jste se nakazil od Frateva.“

„Já že přeháním?“ zubil se Fratev. „Ať mi narostou křídla jako tuhle malému Xaveriovi, jestli jsem někdy slovem přehnal…“

Kvarťan těkal očima s vědce na vědce a ustrašeně se krčil při zemi…

V kabině Chotěnkova bliklo červené světlo. Na velké obrazovce televisního telefonu vyvstal obraz doktora Zajace:

„Nezlobte se, že vás vyrušuji — Foton i Elektron dosáhly již rychlosti tři sta tisíc kilometrů za vteřinu,“ hlásil radostně Zajac.

„Zastavte tedy raketový pohon. A co dělají volně plující atomy vodíku?“

„Není to tak zlé. Teplota zevního obalu stoupla pouze na devadesát stupňů. Počítali jsme s vyšší teplotou.“

„Výborně — třikrát výborně a tisíckrát hurá. Takovéto vítězství musíme ještě dnes náležitě oslavit. — Nechci se chlubit, ale i já jsem v posledních dnech dosáhl určitého úspěchu.“

Chotěnkov otevřel skřínku, vsunutou do stěny kabiny, a vyňal z ní pouzdro s houslemi. Za okamžik se housle rozezpívaly radostným pochodem.

„Mají nádherný zvuk — jako stradivárky,“ řekl uznale Zajac, když Chotěnkov dohrál. „Líbí se vám ten zvuk? Tedy — pokus se podařil…“

„Housle jste si vyrobil sám?“ zeptal se Zajac překvapeně. „Rozluštil jste snad tajemství stradivárek?“

„Zdá se, že ano. Po mnoha marných pokusech se mi konečně podařilo přesně určit chemické složení látky, kterou bylo dřevo stradivárek napuštěno. Představte si, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že tentýž roztok, ve kterém slavný houslař namáčel dřevo, máme v naši biochemické kuchyni. Bílkovinný roztok zpevňuje stěny buněk a činí je pružnějšími. Okamžik — někdo klepe. Dále…“

Do kabiny vstoupil syn doktora Zajace, Jurko.

„Tak vás tu máme oba,“ usmál se Chotěnkov. „Jednoho na televisní besedě a druhého osobně. Tváříte se nějak mrzutě, stalo se vám snad něco?“ pohlédl tázavě na mladého muže.

„Přečtěte si tuhle správu…“

Chotěnkov přijal arch papíru, napnutý na tvrdé podložce, a četl nahlas:

„Zde Kvarta, Osada dobyvatelů vesmíru, u gravitoru Madarász. Posíláme srdečné pozdravy lidstvu na Zemi i posádkám na Fotonu a Elektronu.

Dnes vám mohu s radostí oznámit, že jsme úspěšně dokončili první tavbu a odlili první desku zevního pláště. Její elektro-impulsní obrábění si vzali na starost soudruzi Watson, Cahén a Baldík.

Přenos elektřiny z Osady neviditelných funguje bezvadně…“

Chotěnkov přerušil čtení a tázavě se podíval na mladého Zajace:

„Tak radostné zprávy — a vy se mračíte…“

„Jen čtěte dál, prosím,“ vybízel Jurko.

„…Kraus, který — jak jsem vám již oznámil — byl nalezen u zálivu Spravedlnosti, skutečně se vracel k nám. Potvrdila to nejen jeho výpověď, ale i průzkum cesty, kterou k nám přicházel. Byla to opravdu jediná možná cesta, vedoucí do Osady budovatelů. Stín nedůvěry v jeho slova vrhá pouze skutečnost, že mrtvolu McHardyho jsme na popsaném místě nenašli. Pravděpodobně ho pohřbily bažiny, které v těch místech vroubí břeh Nové Volhy.

Kraus nám oznámil, že ne všichni členové zločinného Bratrstva silné ruky se skrývali na východním pobřeží Jižní Afriky, kde vybuchla atomová puma. Jeden z nich — Jones, který znemožnil akademiku Tarabkinovi oživení zmrzlého Neandertálce — žije v Tibetě. Další dva — Khaki a Randek — pracují pravděpodobně dosud ve městě Štěstí na území bývalé Sahary. Jones podle výpovědi Krausovy vystupuje nyní pod jménem doktor Lykurgos a je zaměstnán v nemocnici jako lékař.

Krause pozorně sledujeme, ale zdá se, že nám zatím není nebezpečný. Je velmi snaživý, pomáhá nám ze všech sil — a my mu v tom nebráníme. Po návratu domů ho předáme Světové akademii věd, aby rozhodla o jeho dalším osudu. Potvrdí-li se jeho tvrzení, že byl sveden a že žádné zločiny na svědomí nemá, navrhneme mu milost.

Mladý Kvarťan Xaverius si už na nás dokonale zvykl. S oblibou napodobuje naše pohyby a je velmi roztomilý, když na svých krátkých nohách vykhwsuc…“

Chotěnkov se zarazil.

„Tomu poslednímu slovu nerozumím. Nezmýlil jste se snad? Co to znamená — vykhwsuc?“

„Nevím, ale opsal jsem to slovo přesně z astrogravimetru. Všechna další jsou stejně nesrozumitelná, takže nemělo smysl je dále opisovat. Některé znaky se dokonce vůbec nedají rozluštit. Jsem z toho zmaten. Pravděpodobně mají na gravitoru poruchu.“

„Vysílají ještě?“

„Když jsem odcházel k vám, vysílali,“ přikývl Jurko. Chotěnkov beze slova vyrazil z kabiny. Mladý muž pospíchal za ním. „Oznamte ihned Kvartě, od kterého místa je jejich správa nesrozumitelná. Já zatím prohlédnu náš astrogravimetr. — Počkejte, zeptejte se také Světové akademie, zda její příjem má stejné poruchy jako náš.“

Akademik prohlédl rychle přístroj. Všechno bylo v naprostém pořádku. Vyňal kotouč s kontrolní páskou a pozorně ji prohlížel.

„Jak to vypadá?“ zeptal se doktor Zajac, sotva se objevil ve dveřích observatoře.

„Špatně. Od tohoto místa postrádá již vysílání jakýkoliv smysl,“ ukázal Chotěnkov na pásek. „Z těchto nemožně dlouhých čárek a rychle sa sebou jdoucích teček nesložíte ani písmeno…“

„Nedovedu to pochopit,“ kroutil hlavou doktor Zajac. „Gravitace nás přece dosud nezklamala. Jsou jenom dvě možnosti: buď se Madarászovi něco nemilého přihodilo právě při vysílání, nebo se něco děje s gravitačním polem mezi námi a Kvartou.“

O několik hodin později přišla se Země překvapující zpráva:

„Naše astrogravimetry zachytily celou zprávu bez poruch. Končí slovy:,Na brzkou shledanou se těší dobyvatelé vesmíru. Za dvacet osm hodin se opět ozveme. Madarász.‘“

„Nechápu — opravdu nechápu,“ řekl zdrceně doktor Zajac a zabořil hlavu do dlaní…

McHardy pocítil najednou prudkou bolest v prsou. S námahou otevřel oči — a vyjekl hrůzou. Nad jeho hlavou se sklánělo několik podivných tvorů s šimpanzími obličeji. Jeden z nich kladl mu právě na prsa trs trávy namočený v žlutém bahně.

Raněný muž ztratil vědomí.

Konečně se opět probral. Se strachem nadzvedl poněkud víčka.

Tvorové tu již nebyli. Ležel opuštěn v bujné trávě pod vysokým stromem.

— Kraus — kde je Kraus? — blesklo mu hlavou. Těžce se nadzvedl a rozhlédl se. Vůkol šuměl pustý divoký prales a po obloze klidně plula malebná oblaka s duhovými okraji. Kousek od jeho hlavy se kymácely ve větru větve nízkého keře, prohnuté pod tíží modrých bobulí. Doplazil se k nim a hltavě polkl několik plodů.

Teď teprve si uvědomil, proč leží v pralese opuštěn. Krause asi při přestřelce zastřelil… Nebo snad přece jen s člunem odejel?

McHardymu se zatočila hlava. Vědomí se teď často střídalo s bezvědomím. K prudkým bolestem v prsou se brzy připojila trýznivá žízeň. S vypětím posledních sil se vlekl houštinami k místu, kde zaslechl šplouchání vody.

Konečně se dostal na břeh. Po břiše sjel k vodě a dlouze se napil…

Po několika dnech se McHardy již natolik zotavil, že mohl chodit. I bolest v prsou pomalu utichala. Průstřel plic se neuvěřitelně rychle hojil.

— Pomohlo mi snad bahno, které mi Kvarťané kladli na prsa? A proč mne Kvarťané zanesli do pralesa? — To byly otázky, které McHardymu vířily hlavou.

— Vrátím se do hor, — rozhodl se konečně. — V Rajském údolí je dostatek sladkých plodů i chutného masa, budu tam chráněn před ještěry — a možná i Vlaštovka bude v úplném pořádku. V noci má člověk špatnou orientaci; je docela možné, že sopky vybuchly o kus dál…

Ale jak se tam dostanu? — uvědomil si najednou. Člun je pryč — a zbraně také… Stojím tu teď s holýma rukama, vystaven na pospas neznámé zákeřné přírodě…

Uplynul další rok, rok usilovné práce a bojů. Vědci se opět rozdělili na tři pracovní skupiny: skupina Molodinové vyráběla součásti pro opravu Paprsku, Navrátilova skupina měla na starosti opravu mezihvězdného letadla a skupina doktorky Svozilové zkoumala planetu Kvartu a shromažďovala vědecké materiály pro Světovou akademii věd.

Právě v okamžiku, kdy lidé na Zemi se zatajeným dechem sledovali první televisní reportáž ze života na Kvartě, z Paprsku — který stále ještě oblétával planetu — vyplula do meziplanetárního vzduchoprázdného prostoru skupina vědců, aby vmontovala poslední náhradní díl do poškozené venkovní stěny letadla. Hluboko pod nimi zdánlivě klidně stála obrovská zamlžená koule — a kol dokola bez jediného mžiknutí svítily miliony hvězd. Všechna tři slunce, ověnčená zelenavou zubatou koronou, ozařovala lesklé stěny Paprsku i šedivé skafandry vědců.

Práce šla rychle od ruky. Vědci pracovali mlčky, poněvadž postup montáže byl předem přesně dohodnut.

V malých přijímačkách v kuklách skafandrů se pojednou ozval signál Osady dobyvatelů vesmíru:

„Zde Molodinová. Díl číslo 634, tedy poslední náhradní díl hlavní konstrukce Paprsku, je právě dokončen. Za necelých deset minut startuje Šipka. Také výroba reaktorů je zajištěna. Inženýr Fratev nalezl v okolí Fajfky bohatá ložiska všech potřebných surovin. Sopka, které jsme tak často spílali, usnadnila nám nakonec těžký úkol. Bez její činnosti by suroviny zůstaly ukryty hluboko v nitru planety…“

„Hurááá,“ vykřikl Navrátil radostně. „Také my jsme právě dobojovali velké vítězství. Před několika minutami jsme vmontovali poslední desku. Oba pláště letadla jsou v pořádku. Vracíme se právě do řídicí kabiny. Přišly nějaké nové zprávy se Země nebo z Fotonu a Elektronu?“

„Zatím nevím, Madarász je ještě u vysílače. Vrátí se asi za hodinu. Hned vám podám zprávu. Těším se na shledanou.“

Vědci opustili vzduchoprázdný meziplanetární prostor, prošli hlavní spojovací chodbou a v řídicí kabině si sundali průhledné kukly skafandrů.

„Na zprávy se Země nemusíme čekat, vždyť máme svůj astrogravimetr. V tom shonu bych na to málem zapomněl,“ ťukl se Čan-su do hlavy. „Podíváme se, co má pro nás zajímavého.“

Čan-su vstoupil do observatoře a sklonil se nad přístroj.

Kontrolní pásek byl hustě popsán. Vědec ho přelétl očima a rychle se sklonil ještě víc, aby lépe viděl.

„Vždyť ty značky nemají žádný smysl,“ zvolal překvapeně, ačkoliv byl v observatoři sám. Rychle přemotával celý pásek, ale značky byly stále stejně nesrozumitelné.

„Jako na Fotonu a Elektronu — i náš astrogravimetr se zbláznil,“ mumlal přidušeně. Odklopil kryt a nahlédl do přístroje.

„Všechno v pořád — ha, už to mám,“ vykřikl vítězoslavně a hned přiskočil k služebnímu telefonu:

„Soudruhu Navrátile, pojďte se podívat do observatoře.“

Navrátil se přiřítil v několika minutách.

„Stalo se snad něco vážného?“ zeptal se udýchaně.

„Nelekejte se, není to tak strašné,“ uklidňoval ho Čan-su. „V gravimetru se nám porouchalo automatické směrování přijímací antény. Anténa je již delší dobu natočena právě opačným směrem. K našemu Slunci se otočila zády, — více se jí zalíbilo souhvězdí Hadonoše. A výsledek? Přečtěte si to sám…“

„Pět ran do vran,“ ulevil si Navrátil, když si pásek prohlédl. „Buď jsme zachytili nějaké vážné poruchy v gravitačním poli, nebo nějaké rychlé přesuny těles v sluneční soustavě Hadonoše, — nebo…“

„Jen se toho nebojte, také jsem na tuto možnost myslel. Docela dobře to může být normální vysílání neznámých lidi, kteří žijí v souhvězdí Hadonoše, či snad myslíte, že jenom my lidé jsme tak geniální, abychom mohli gravitačního pole využít pro sdělování?“

„To si určitě nemyslím,“ zasmál se Navrátil. „Rozhodně nám přibyl další problém k rozlousknutí.

Nepochybuji o tom, že tento oříšek bude pořádně tvrdý. Nikdo ostatně nemohl očekávat, že všechny záhady, s kterými se tu setkáme, rozluštíme hned při první výpravě k sousedním sluncím…“

Opět minul rok. Stateční dobyvatelé vesmíru dokončovali již opravu Paprsku a zároveň doplňovali zásoby pohonné hmoty na dlouhou zpáteční cestu. Všechny poškozené reaktory v atomové elektrárně mezihvězdného letadla byly již opraveny. Reaktory, zničené nárazem meteoru a katastrofou v podzemním obydlí, nahradili vědci novými reaktory, které vyrobili v provisorně vybudované dílně na Prostřeném stole.

„Dnes zahajujeme stavbu posledního reaktoru,“ radostně hlásil Madarász lidem na Zemi a posádkám na záchranných letadlech Elektron a Foton. „Nejpozději za dva měsíce bude náš Paprsek schopen vydat se na zpáteční cestu.“

„Rozhodně neopouštějte Kvartu dřív, než k vám dorazíme,“ zněla Chotěnkovova odpověď. „Setkáme se nejpozději za rok. Za tu dobu můžete dokonale prostudovat celou planetu. V dobách bojů o obnovení Paprsku nezbývalo vám na studium příliš mnoho času. V případě, že vám k dokončení oprav chybí nějaká důležitá součást, nelamte si s tím hlavu. Všechny náhradní díly i reservní reaktory vezeme s sebou…“

„Má to ještě smysl plahočit se tu s posledním reaktorem, když nám ho vezou na Elektronu?“ namítal Fratev, když si přečetl Chotěnkovovu zprávu. „Aby do toho hrom bacil — ještě jsem se po Kvartě ani pořádně nerozhlédl. Kdo ví, kdy se sem zase dostanu,“ usmál se lišácky.

„Kdybych se na vás teď nedívala, nevěřila bych ani, že to říkáte vy, nejobětavější pracovník,“ kroutila hlavou Molodinová. „Chcete snad, abychom teď — několik kroků před cílem — založili ruce v klín a pohodlně čekali, až nám pomohou z bryndy jiní? Když si můžeš pomoci sám, na pomoc nečekej.“ Chtěla ještě něco dodat, ale najednou se zarazila.

„Stalo se asi něco vážného, podívejte se,“ ukázala oknem na Cahéna, který pádil k obytné budově.

„Soudružko Molodinová, soudružko Molodinová, je zle,“ lapal Cahén po dechu. „Seismografy i naše automatické meteorologické stanice nám ze všech koutů Kvarty oznamují povážlivé změny na povrchu planety. Automat u Shakespearova zálivu hlásí teplotu sedmdesát stupňů Celsia. Verneovo jezero — šedesát tři stupně. Einsteinova země — sedmdesát tři stupně. Amundsenovy fjordy — padesát sedm stupňů…“

Molodinová sotva znatelně pobledla.

„Musíme urychlit přípravy k odjezdu,“ zašeptala a obrátila se k Aleně, která stála vedle Seversona. „Okamžitě nastartujte Šipku a leťte do Kvartanie doplnit zásobárny Paprsku pohonnými hmotami. Na zpáteční cestě z Paprsku obleťte celou planetu a dokončete sbírku rostlin a živočichů pro Akademii. Nezapomeňte na rychle rostoucí rostliny — možná, že nám na Zemi budou užitečné…

A my, přátelé, pusťme se hned do boje za včasné dokončení posledního reaktoru pro Paprsek…“

Nad řekou Nadějí válely se chuchvalce ranní mlhy…

Pracoviště na Prostřeném stole bylo noc co noc ozářeno několika silnými reflektory. Vědci pracovali až osmnáct hodin denně a spali jen několik hodin.

Po čtrnácti dnech seismografy i meteorologické automaty utichly.

„Sopečná činnost v Geosii i Nerudanii značně poklesla,“ hlásila Svozilová z cesty kolem planety.

Molodinová přerušila práci na stavbě reaktoru a nařídila, že si všichni vědci musí nyní důkladně odpočinout.

Zatím co Madarász připravoval večeři, posadili se ostatní znavení pracovníci do klubovny a se zájmem naslouchali veselému vyprávění Frateva.

„Jste vy ale nezmar,“ smála se Molodinová, když Fratev dokončil veselou historku z putování po Africe.

„To ještě nic není proti tomu, co jsem prožil na Sahaře,“ pokračoval Fratev ve vyprávění. „Montuji právě čerpadlo na západní hranici Egypta, když tu náhle se na mne vyřítí lev. Co myslíte, že jsem udělal? Vytáhl jsem z klopy jehlu a —“

Nedomluvil.

Světla v klubovně několikrát zablikala a náhle zhasla. Vědci utonuli ve tmě. Fratev skočil k oknu a jediným trhnutím odhrnul závěs. V mezeře mezi rychle letícími mraky objevila se na okamžik Proxima, orámovaná několika duhovými kruhy.

„Ocelárna je rovněž bez proudu,“ vykřikl Fratev zděšeně a otevřel okno. Ze tmy se vynořila dlouhá postava Cahéna.

„Soudružko Molodinová, soudružko Molodinová, je zle,“ volal zoufale. „Elektrárna v Osadě neviditelných nám přestala dodávat proud. Ocelárna i dílna jsou bez energie. Asi se s ní něco stalo nebo nám někdo přerušil přenos…“

Klubovnu prořízlo několik kuželů světla z kapesních atomových svítilen.

Molodinová zapnula vysílač a křečovitě sevřela mikrofon:

„Haló, haló — zde Osada dobyvatelů Vesmíru — Molodinová. Voláme soudružku Svozilovou — voláme soudružku Svozilovou — závažná zpráva…“

„Zde Svozilová, zde Svozilová — slyším!“

„Kde se teď nalézáte?“

„Rozhodli jsme se, že přenocujeme na jednom z korálových ostrovů v Moři života. Právě jsem vás chtěla volat. Co se stalo?“

„Okamžitě se leťte podívat do Osady neviditelných. Gravitační atomová elektrárna selhala. Bude-li v pořádku, na zpáteční cestě prohlédněte všechny přenosné mezistanice.“

„Rozuměla jsem. Startujeme…“

Klubovna oněměla napjatým tichem. Vědci nervósně přecházeli po místnosti. Kvarťanské mládě, které přišlo s Cahénem, choulilo se u stěny a třáslo se po celém těle. Občas vydalo ze sebe táhlý pisklavý zvuk, který končil v neslyšitelném ultrazvuku.

„Chvílemi se mi zdá, že se mi půda chvěje pod nohama,“ přerušil mlčení Cahén. „Nemáte tentýž pocit?“

„Nervy — rozrušené nervy… Je třeba zachovat rozvahu,“ řekl dutě Madarász. Postavil se k oknu a zhluboka vdechl chladný osvěžující vzduch.

„Proboha!“ vykřikl pojednou a chytil se za hlavu.

Všichni přiskočili k němu a vyhlédli z okna.

Hrůzou vytřeštili oči. Celý obzor vzplanul krvavou září, která rychle sílila. V několika místech vyšlehly plápolavé jazyky plamenů.

Za zády vědců se ozvalo praskání.

„Stěny pukají, rychle pryč,“ zoufale vykřikl Fratev. Uchopil Molodinovou za ruku a táhl ji ke dveřím. Z místnosti se však nedostali. Podlaha se křečovitě zachvěla a hned nato zbortila.

Vědci upadli na zem. Těsně před nimi se zřítil strop a za ohlušivého rachotu zavalil východ z klubovny.

„Oknem,“ zachroptěl Fratev, zvedl se, zaklopýtal a rovnýma nohama vyskočil ven. Cahén a Madarász ho následovali.

Molodinová zamířila k vysílači. Sevřela ho do náruče a potácela se rovněž k oknu.

„Rychleji — rychleji,“ vykřikl Fratev. Skočil zpět do klubovny, Molodinovou vyzvedl do výše a podal ji Cahénovi, který stál pod oknem.

„Zde Svozilová,“ rozhovořil se najednou vysílač úzkostlivým hlasem. „Celá západní Geosie se octla v jediném ohni. Osada neviditelných zmizela s povrchu Kvarty. Na jejím místě se zvedá obrovské pohoří.“

Molodinová uchopila mikrofon, ale hlas jí uvízl v hrdle. Na Prostřeném stole se objevila klikatá rudá čára. Z útrob země se vyvalil čpavý dusivý dým. V korytě řeky Naděje zasyčela pára.

„Po-moc, pomoc,“ dusila se Molodinová.

Zbídačelý a vyhladovělý dorazil konečně McHardy do hor, do Rajského údolí. Nebylo to už ono idylické údolí, které před časem opustil. Z bujné vegetace zbyly jenom ohořelé pahýly. V místech, kde bylo jezírko, zela hluboká propast, nad kterou se strašidelně vypínala dýmající sopka. Část údolí byla zavalena obrovskými chuchvalci utuhlé lávy.

McHardy dlouho zdrceně pohlížel na obraz zkázy.

„Proklatý život — nejlépe ho rázně ukončit,“ vydralo se mu z prsou.

Rozběhl se k propasti, ale na jejím okraji se v posledním okamžiku zastavil.

„Jsem bídák,“ zaštkal a klesl k zemi. „Žít nemohu — a k smrti nemám dost odvahy…“

Doplazil se až těsně k rokli a nesměle nahlédl do hlubin. Na temném dně se leskly nějaké předměty.

„Vlaštovka,“ vykřikl radostně a celým tělem mu projela horečnatá zimnice. Vyskočil a bezhlavě pádil pustým údolím dolů k divokému pralesu, který na úpatí hory unikl zkáze. Doběhl do houštin a jako šílený strhával se stromů dlouhé liany, porostlé plazivými parasity.

Ověšen lianami vrátil se k propasti. Usedl na její okraj a kvapně smotával dlouhé lano. Když se mu zdálo, že je již dosti dlouhé, připevnil je k skalnímu útesu a pomalu se spouštěl dolů.

Konečně se octl na dně. Několika skoky proběhl mezi balvany k lesknoucím se předmětům a zaraženě zůstal stát

Vlaštovka byla roztříštěna na mnoho kusů. Z reaktoru i raketového pohonu zbyly jen trosky. V zoufalství se vrhl k žalostným zbytkům letadla a jako rozumu zbavený přehazoval je a obracel na všechny strany.

Vtom padl jeho zrak do široké pukliny ve skalní stěně. Pevně svírala část trupu letadla, která byla podivnou náhodou uchráněna před ostrými skalními hroty. Pomocí lana vyšplhal nahoru — a zajásal. V pokroucené části kabiny objevil pravý poklad: rozbitou bednu s konservami, skafandr, několik knih, gumový člun — a vysílač. Hned ho zapnul, ale přístroj zarytě mlčel.

„Však já tě donutím hovořit,“ uvažoval nahlas. „Nejprve si vás všechny, přítelíčkové, odnesu do bezpečí, na pohodlnější místo.“

Vynášení cenných věcí z propasti mu zabralo celý den. K smrti unaven lehl si na gumový člun a rázem usnul.

V noci ho probudilo chladno. Rozespale se rozhlédl. Rázem se však vzpamatoval. Nad skalním hřbetem blikala rudá záře, vrhající příšerný svit na plující mračna.

Hnán strachem, rozžehl svítilnu a vyběhl na hřeben.

Nedohledná rovina před ním se svíjela v plamenech. Na obzoru, asi v těch místech, kde stála Osada neviditelných, počala se půda zvedat do výše. Uprostřed vypoukliny se protrhla a v místě výbuchu vyšlehl ohnivý sloup.

McHardyho pojala hrůza. Ztřeštěně hnal se zpět ke svým věcem.

„Zachrání mne — zachrání mne — nenechají mne tu zahynout,“ blábolil a třesoucíma se rukama uchopil vysílač. Rychle ho otevřel a nahlédl dovnitř.

„Je zničen,“ klesla mu hlava na prsa.

„A co příjem?“ vzpamatoval se za chvíli. Stiskl spínač a pomalu točil knoflíkem.

„…Haló, haló, změňte kurs,“ ozval se najednou Fratevův hlas. „Na Naději nemůžete přistát, její vřící voda uniká do širokých trhlin v zemi. Čekejte nás v průlivu, snad se dostaneme k helikoptéře — zatím není poškozena…“

McHardymu vyvstal na čele studený pot.

„Jsme zachráněni — nalézáme se na palubě helikoptéry. K vážnému zranění nedošlo… Voláme Paprsek. Zde Molodinová. Oznamte záchranné výpravě, že život na Kvartě se stává nemožným…“

„Zde Navrátil. Stateční soudruzi, čekáme vás na Paprsku! Je připraven k odletu. Chotěnkovovi jsme oznámili, že letadlo je i bez posledního reaktoru schopno delšího letu, Na štěstí jsme se včas zásobili pohonnou hmotou…

…Právě jsme zachytili zprávu z Elektronu, že se záchrannou výpravou se máme setkat v sluneční soustavě Proximy Centaura…“

Nad hlavou McHardyho se rozpoutala prudká bouře. Kulové blesky křižovaly oblohou, praskaly a vybuchovaly. Do ohlušivého rachotu se opět ozval hlas Molodinové. McHardy přitiskl ucho na přijímač.

„…Helikoptéru jsme šťastně naložili do Šipky. Startujeme. Sbohem, nešťastná Kvarto. Byla jsi nám dobrým hostitelem i tvrdým učitelem. Žij blaze a brzy se vzpamatuj z horké lázně. A vám, nešťastní okřídlení Kvarťané, přejeme mnoho štěstí do dalších dnů. Snad vás vaše křídla zachrání před katastrofou… Buďte zdrávi…“

McHardymu ztuhla krev v žilách. Křečovitě sevřel ruce a nehty vryl do oteklé tváře.

„Odlétají — navždy odlétají… Zůstanu tu sám — tak strašlivě sám uprostřed pekla, biliony kilometrů vzdálen od rodné Země a od lidí… Od šťastných lidí…“

Vyskočil a v zoufalství začal křičet:

„Lidé — bože — lidé — neopouštějte mne…“

Jeho hlas pohltila bouře…

KONEC ROMÁNU.

PLANETY A HVĚZDY Beseda se čtenáři našeho románu

Když se večer rozhlédnete po hvězdné obloze, na první pohled vás upoutá jedna z nejjasnějších hvězd — Večernice. Ráno jí říkáme Jitřenka nebo Zorniřka. Pro hvězdáře je to Venuše. Zeptejte se však některého z hvězdářů, zda Večernice je hvězda. Zavrtí hlavou a řekne vám: „Kdepak! Večernice neboli Venuše je planeta.“ A ukáže vám jinou jasnou hvězdu na obloze — Sirius. „Ano, to je skutečná hvězda,“ dodá.

Některé z vás to možná překvapí. Jak to, řeknete si. Vždyť Venuše, stejně jako Sirius, se nám jeví jako svítící bod na hvězdné obloze.

Jaký je tedy rozdíl mezi planetou a hvězdou? Hvězda je sama o sobě zdrojem světla, zatím co planeta svítí jenom odraženým slunečním světlem. Nejbližší hvězdou od naší Země je Slunce, kolem kterého naše planeta obíhá. Slunce, stejně jako všechny ostatní hvězdy, je žhavé. Hvězdám říkáme také stálice. Velká většina všech hvězd na noční obloze jsou skutečně hvězdy čili stálice, jakou je naše Slunce. Jsou tedy slunci.

Kolem našeho Slunce se otáčí devět planet: Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Tomuto seskupení nebeských těles říkáme sluneční soustava. Vědci předpokládají, že na Venuši a hlavně na Marsu existuje rovněž život, ovšem pravděpodobně v jiných formách než na naší Zemi.

Jistě vás zajímá, jak to vypadá v sousedství naší sluneční soustavy, jak daleko jsou od nás nejbližší slunce a jak se jmenují.

Našemu Slunci je nejblíže trojhvězda Centaur. Je složena ze tří žhavých sluncí:

Jsou to předně Alfa Centauri A a Alfa Centauri B, které se vzájemně kolem sebe otáčejí. Jsou přibližně stejně velké jako naše Slunce. Kolem obou obíhá daleko menší slunce — Proxima Centauri. „Proxima“ znamená „nejbližší“, což nám prozrazuje, že právě toto nejmenší slunce je nám nejblíže. Nepředstavujte si však tuto vzdálenost nijak malou, je to 40.000 miliard kilometrů. Jak známo, světlo se šíří prostorem 300.000 km za vteřinu. I při této velké rychlosti letí od nás na Proximu Centauri přes čtyři roky. Rychlostí světla měříme totiž vzdálenosti ve vesmíru. Říkáme, že Proxima Centauri je od nás vzdálena 4 světelné roky, 3 měsíce a 20 dní. Trojhvězdu Centauri a ostatní nejbližší hvězdy ukazuje první náčrt, na kterém je kružnicemi naznačeno, kam doletí sluneční svitlo za 5 let a za 10 let. Náčrt je však tak malý, že na něm naše Země nemůže být ani nakreslena. Splynula by se Sluncem, třebaže Země je od Slunce vzdálena 149,5 milionu kilometrů.

Naskýtá se otázka, zda také kolem sousedních sluncí obíhají planety. Poněvadž planety nesvítí vlastním světlem, ale jen odraženým, nejsou dnešními dalekohledy viditelné. Přesto se pokrokoví vědci domnívají, že naše sluneční soustava není ve vesmíru výjimkou, ale že také mnoho dalších hvězd je středem sluneční soustavy. Podle této domněnky by se v trojhvězdě Centaura otáčely planety kolem každé z nich, jak ukazuje druhý náčrt.

V našem románu je vyslovena domněnka, že kolem Alfa Centauri A je osm planet. Jejich názvy jsou vzaty podle latinských číslovek (Prima = 1, Sekunda = 2, Tercie = 3, Kvarta = 4, Kvinta = 5, Sexta = 6, Septima = 7, Oktáva = 8). Planeta Kvarta, na kterou naši hrdinové, přistávají, je tedy čtvrtou planetou od Alfa Centauri A.

Tečkovaná čára na druhém, dolním obrázku značí také dráhu letu. Poněvadž naše sluneční soustava i soustava trojhvězdy Centaura je kreslena ve větším měřítku nemůže být dráha rakety patřičně dlouhá, poněvadž bychom museli do časopisu nakreslit čáru dlouhou asi dva a půl kilometru. Přerušení dráhy a správnou délku naznačuje označení „4,3 svět. roku".

S jižní polokoule je souhvězdí Centaura viditelné pouhým okem jako jeden světelný bod. Od nás se severní polokoule je vidět nemůžeme. Však také ve školním atlasu máte souhvězdí Centaura zakresleno pouze na mapce jižní hvězdné oblohy.

Stojíme dnes na prahu atomového věku. Atomová energie, kterou člověk ovládl, dává nám dosud netušené možnosti. Dnes je již jisté, že s její pomocí se člověk odpoutá se Země a vnikne do vesmíru. Pochopitelně se nejprve podívá na Měsíc. Ten se mu však stane odrazovým můstkem pro lety do větších vzdáleností — na Venuši, na Mars, na Pluto. A jednou přijde okamžik, kdy věda a technika dospějí do takového stupně, že se člověk odváží proniknout velkým vesmírným prostorem až k sousednímu slunci, k Centauru. Je to možné? Ano! Dokáže-li postavit takové raketové letadlo, které postupně dosáhne obrovské rychlosti. A tuto možnost věda připouští.

Vladimír BABULA

Český spisovatel fantastické literatury Vladimír Babula se narodil 24. července 1919 v Uherském Brodě. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu ve Zlíně. Zpočátku působil jako ilustrátor dětských knih. Pocházel z komunistické rodiny, proto musel za okupace uprchnout do Švýcarska. Po válce redaktorem severočeského vydání Mladé fronty, po přestěhování do Prahy působil jako zemědělský redaktor v Mladé frontě. Poté krátce působil v továrně Tatra jako dělník. Od roku 1952 redaktorem Mladého technika — později název Věda a technika mládeži — kde se stal šéfredaktorem. V roce 1960 odchází do ČTK a krátce poté je novinářem na volné noze.

Publikoval od 40. let, nejprve jako autor dětských leporel, k psaní SF jej přiměl kolega a SF spisovatel Rudolf Faukner. Společně napsali vědecko-populární knihu Kdyby přišli Marťané aneb Průvodce po Zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru (1958), ve které jsou imaginárním mimozemšťanům vysvětlovány základy přírodních věd.

Zemřel 12. listopadu 1966 v Praze.

DÍLO VLADIMÍRA BABULY:

Signály z vesmíru

- časopis Věda a technika mládeži (ročník 1954, číslo 5-26, kapitola 1-21, ročník 1955, číslo 1–9, kapitola 22–30, ilustrace František Škoda)

— Mladá Fronta 1955, 1.vydání, ilustrace František Škoda

— Mladá Fronta 1956, 2.vydání, ilustrace František Škoda

— Slovenské nakladatelství dětské knihy 1956 (Identické vydání jako MF 1956, jen ve slovenském překladu)

Planeta tří sluncí

- časopis Pionýr (ročník 1954, číslo 1-16, ilustrace Zdeněk Burian)

- časopis Věda a technika mládeži (ročník 1957, číslo 1, 3-26, kapitola 1-25, ročník 1958, číslo 1–4, kapitola 26–29, ilustrace František Škoda)

— Mladá Fronta 1957, ilustrace František Škoda

— Mladá letá (Slovensko) 1958, ilustrace František Škoda (Identické vydání jako MF 1957, jen ve slovenském překladu)

Přátelé z Hadonoše

- časopis Pionýr (ročník 1956, číslo 1-11, ilustrace Zdeněk Burian)

Oceánem světelných let

— Mladá Fronta 1963, ilustrace Kamil Lhoták

(celkově přepracované a zkrácené vydání všech tří dílů)

(Všechna vydání, pokud není uvedeno jinak, jsou vzájemě odlišná (zkrácená, přepracovaná, změněné názvy kapitol, apod.)

Puls nekonečna

- časopis Pionýr (ročník 1960, číslo 1–8, samostatná vědecko-fantastická novela, ilustrátor neuveden)

Další časopisecké sci-fi povídky:

Astrodepeše z roku 2095, Skok do třetího tisíciletí, Veliký den.

Digitalizace do ebook: ACL — FerryH — TomasT

Případné naměty, nápady a připomínky pište:

ebookSF@atlas.cz

Vycházelo na pokračování

v časopisu Pionýr

ročník 1954, číslo 1-16

Digitalizace do ebook: ACL — FerryH — TomasT

Případné naměty, nápady a připomínky pište:

ebookSF@atlas.cz

1

Erose — jeden ze způsobů větrání hornin.

(обратно)

Оглавление

1. PAPRSEK LETÍ VESMÍREM

2. V SLUNEČNÍ SOUSTAVĚ CENTAURA

3. POD TŘEMI SLUNCI

4. ZAČÍNÁME OD PÍKY

5. PRVNÍ OBYDLÍ

6. ATOMOVÁ JESKYNĚ

7. NOČNÍ VÝPRAVA K SOUSEDŮM

8. ASTROGRAVIMETR ZAČÍNÁ MLUVIT

9. ÚDOLÍ SVĚTEL

10. TŘI DUHY

11. OSADA NEVIDITELNÝCH

12. NEBEZPEČNÝ SOUSED

13. NEZNÁMÝM SVĚTEM

14. V TAJUPLNÉ OSADĚ

15. POMOC NEVIDITELNÝCH

16. SBOHEM, KVARTO!

PLANETY A HVĚZDY Beseda se čtenáři našeho románu

Vladimír BABULA X Имя пользователя * Пароль * Запомнить меня

Регистрация

Забыли пароль?