«Planeta tří sluncí»

Ilustroval Zdeněk Burian

Časopis Pionýr

1954

Jsou dny, které se obzvlášť vryjí do paměti a dlouho jsou úzce spjaty s osudy mnoha lidí.

Takovým dnem byla i neděle patnáctého května roku 199-. Oči většiny lidí na světě byly již od časného rána upřeny k vesmíru — a pak se náhle obrátily k východnímu pobřeží jižní Afriky.

V ten den ještě nikdo netušil, jak spolu souvisí vzrušující události v Africe a ve vesmírných dálkách — a jakou úlohu má v nich sehrát skromný slovenský geolog doktor Zajac. O jeho vědecké práci se naposledy veřejně hovořilo před dvanácti lety, kdy byl jmenován členem-korespondentem Světové akademie věd za objev nového principu velmi citlivého gravimetru. Od té doby plynul jeho život zdánlivě všedně. Den co den nasedal společně se skupinou geologů do vrtulníku k dokonalým přístrojům, které za letu nad slovenskými kraji odhalovaly skryté poklady hlubin Země. Pozorně sledoval obrazovky gravimetru a ultrazvukových vysílaček — a všechna naleziště vzácných kovů a rud pečlivě zaznamenával do přesných map.

Po skončení zaměstnání odcházel na druhou stranu Dunaje do velké laboratoře, kterou mu postavila akademie. Málokdo věděl, co tam vlastně dělá. Ani pionýři z astronomického kroužku, kteří jediní měli do Zajacovy pracovny přístup, nemohli zvědavým spolubydlícím prozradit nic bližšího. I pro Zajacovu manželku byla laboratoř na Petržalce tajemstvím, třebaže věděla, čím se tam vědec zabývá.

Sotva první záblesky májového rána pronikly do ložnice, doktor Zajac se probudil. Zhluboka se nadýchl svěžího vzduchu a při pohledu na otevřené okno se usmál.

„Zase se to Haničce nepodařilo,“ zajásal v duchu. Rychle se oblékl a tiše proběhl předsíni k východu.

Vtom se otevřely dveře vedlejší ložnice.

„Kam tak brzy? Vždyť ještě není ani půl páté. Že jsi zase vytáhl rolety, aby tě probudilo světlo?“

Manželka vědce nahlédla do místnosti.

„No samozřejmě! Už nevím, co s ním mám dělat. Každou sobotu poschovávám všechny budíky i náramkové hodinky a stáhnu rolety v oknech, aby si mohl aspoň v neděli pospat, ale on ne! Za celý týden není volné chviličky, kterou by neobětoval laboratoři — a ani v neděli si neudělá čas pro sebe!“ Hovor ve třetí osobě byl neklamným příznakem, že se Hana Zajacová velmi zlobí.

„Už to brzy skončí, Haničko,“ řekl vědec chlácholivě.