«Návrat z hvězd»

1258

Описание

Vědeckofantastický román rozvíjí zajímavý problém astronauta, jenž se po mnoha letech putování vesmírem opět vrátil na Zemi. Na té zatím uběhlo 137 let a život lidí i jejich názory a myšlení se v jejich běhu změnily tak dokonale, že dobyvatel vesmíru si na Zemi připadne cizincem. Uvědomuje si, že jeho svět se rozpadl a zmizel v propasti času a těžce v sobě řeší otázku, zda má z té Země znovu vzletět do vesmíru anebo se poddat zákonům jejího nověho života..



5 страница из 208
читать на одной стр.
Настроики
A

Фон текста:

  • Текст
  • Текст
  • Текст
  • Текст
  • Аа

    Roboto

  • Аа

    Garamond

  • Аа

    Fira Sans

  • Аа

    Times

стр.

Melodický hlas. Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem jí říci něco milého, ale zmohl jsem se pouze na stereotypní otázku:

„Kdy přistaneme?“

„Za šest minut. Něco k jídlu? Nemusíte pospíchat. Můžete zůstat i po přistání.“

„Děkuji, ne.“

Odešla. Ve vzduchu, blízko mého obličeje proti opěradlu křesla přede mnou, zahořel nápis STRATO, jakoby napsaný hořícím koncem cigarety. Naklonil jsem se, abych se podíval, jak ten nápis vznikl, a trhl jsem sebou. Opěradlo křesla následovalo má záda a pružně je objalo. Věděl jsem už, že se bytové zařízení přizpůsobuje každé změně polohy, ale stále jsem na to zapomínal. Nebylo to příjemné — jako kdyby někdo sledoval každý můj pohyb. Chtěl jsem zaujmout dřívější polohu, ale udělal jsem to zřejmě příliš energicky. Křeslo špatně pochopilo a div se nerozložilo jako postel. Vyskočil jsem. Taková hloupost! Musím se ovládat! Konečně jsem se usadil. Písmenka růžového STRATO se zachvěla a rozplynula se v jiná: TERMINÁL Bez otřesu, bez výstrahy, bez svištění. Nic. Zahlaholily vzdálené tóny, jako trubka postilióna, mezi sedadly na konci uličky se otevřely čtverý oválné dveře a do kabiny pronikl temný, vše zaplavující zvuk, jako šumění moře.

Hlasy pasažérů vstávajících ze svých míst se v něm beze stopy rozplynuly. Seděl jsem dál a oni odcházeli, řady postav se proti vnějším světlům míhaly zeleně, fialově, purpurově — hotový karneval. Všichni už odešli. Vstal jsem a mechanicky si stáhl svetr. Je to nějaké hloupé, s prázdnýma rukama. Otevřenými dveřmi vál chladnější vzduch. Obrátil jsem se. Letuška stála u stěny oddělení, ale nedotýkala se jí zády. Na její tváři ležel stále týž vlídný úsměv, určený řadám prázdných křesel, která se nyní pozvolna smotávala, skládala, jako nějaké masité květy, jedna rychleji, jiná trošku pomaleji; byl to jediný pohyb v tom hluku všechno vyplňujícím a plynoucím oválnými otvory, v tom táhlém šumění vyvolávajícím představu širého moře. „Nechci, aby se mě to dotýkalo!“ Najednou jsem objevil v úsměvu stevardky něco nedobrého. Od východu jsem řekl:

„Na shledanou…“

„K službám.“

Комментарии к книге «Návrat z hvězd», Станислав Лем

Всего 0 комментариев

Комментариев к этой книге пока нет, будьте первым!

РЕКОМЕНДУЕМ К ПРОЧТЕНИЮ

Популярные и начинающие авторы, крупнейшие и нишевые издательства