«Návrat z hvězd»

Můj soused zleva, opálený tlouštík, s neobyčejně jiskřivýma očima (možná od kontaktních čoček), zničehonic zmizel — jeho křeslo se totiž po stranách rozrostlo, boky se vytáhly vzhůru a spojily v jakýsi vejcovitý kokon. Ještě několik osob zmizelo v takových kabinách. Připomínaly nabobtnalé sarkofágy. Co v nich dělali? Ale s takovými věcmi jsem se setkával na každém kroku a snažil jsem se, abych se na ně netvářil hloupě, pokud se nevztahovaly přímo na mě. Zvláštní bylo, že lidi, kteří vyvalovali oči na nás, když se dověděli, co jsme zač, bral jsem celkem lhostejně. Jejich ohromení se mě málo týkalo, přestože jsem si ihned uvědomil, že v něm není ani špetka obdivu. Nesnesitelní byli spíše ti, kteří se o nás starali — pracovnici Adaptu. Mně byl nejprotivnější, pochopitelně, doktor, Abs, protože se mnou zacházel jako lékař s nenormálním pacientem a předstíral, ostatně docela úspěšně, že má co dělat s člověkem téměř docela normálním. Kde to už nebylo možné — vtipkoval. Jeho bezprostřednosti a žoviálnosti jsem měl zrovna po krk. Kdybychom se obrátili s otázkou na náhodného mimojdoucího, byl by prohlásil (jak jsme byli přesvědčeni) o mně nebo Olafovi, že jsme mu podobni. Podivní jsme pro něho nebyli my sami, ale naše dřívější osudy — ty byly nezvyklé. Naproti tomu doktor Abs, jako každý pracovník Adaptu, věděl nejlépe, že jsme opravdu jiní. Ta odlišnost nebyla vyznamenáním, ale praobyčejnou překážkou při dorozumění, při nejprostší výměně slov, ale kdyby jen to, i při otevírání dveří, protože kliky zmizely, tuším, asi tak před padesáti šedesáti lety.