«Mistr a Markétka»

Pod paží svíral hůlku s černým knoflíkem v podobě hlavy pudla. Hádali byste mu něco přesčtyřicet. Trochu pokřivená ústa. Hladce vyholený. Brunet. Pravé oko černé, levé neznámo proč zelené. Obočí černé, nestejnoměrně posazené. Jedním slovem — cizinec. Když míjel lavičku, kde seděl redaktor s básníkem, pohlédl na ně úkosem, zastavil se a zničehonic usedl na sousední lavičku, vzdálenou dva kroky od našich přátel. Němec, blesklo hlavou Berliozovi. Angličan, usoudil Bezprizorný — páni, že mu není horko v těch rukavičkách! Cizinec přelétl očima činžáky, které vroubily do čtverce rybník. Bylo zřejmé, že tohle místo vidí poprvé a že ho zajímá. Spočinul pohledem na horních patrech, kde se v oknech oslnivě odráželo lomené slunce, které se Berliozovi nenávratně vzdalovalo. Pakpohlédl dolů, do oken zčernalých soumrakem, čemusi se pohrdavě usmál, přimhouřil oči, složil ruce na knoflíkhole a opřel si o ně bradu. „Víš, Ivane,” vedl dále svou Berlioz, „například výstižně a satiricky jsi zachytil narození Ježíše, syna božího, ale vtip je v tom, že už před Kristem se narodila celá řada božích synů, kupříkladu fénický Adónis, frygický Attisnebo perský Mithra. Stručně řečeno, nikdo z nich se nenarodil a nikdy nežil, ani Ježíš. Chtělo by to, abysmísto narození nebo dejme tomu příchodu tří mudrců odhalil nesmyslné zprávy o jejich příchodu. Z tvého podání vyplývá, že Ježíš se skutečně narodil!” Bezprizorný se pokoušel zbavit vyčerpávající škytavky, zadržel dech, ale výsledkem bylo, že se rozškytal ještě silněji a hlasitěji. Berliozse zarazil, protože cizinec vstal a zamířil k nim. Oba na něj udiveně pohlédli. „Promiňte, prosím,” spustil příchozí s cizím přízvukem, ale nekomolil slova, „že se neznáme, a přesto si dovoluji…

Ale předmět vaší učené disputace je natolikzajímavý, že… Přitom zdvořile smekl baret. Našim přátelům nezbývalo než vstát a uklonit se. Ne, bude to spíš Francouz… napadlo Berlioze.

Polák, usoudil Bezprizorný. Dodejme, že se básníkovi cizinec od počátku ani trochu nezamlouval, zatímco Berliozovi se líbil, nebo spíš, řekněme… ho zaujal. „Dovolíte, abych si přisedl?” zeptal se zdvořile neznámý a přátelé mu bezděčně uvolnili místo. Příchozí obratně vklouzl doprostřed mezi ně a okamžitě se vmísil do hovoru. „Pokud jsem se nepřeslechl, ráčil jste tvrdit, že Ježíš neexistoval?” zeptal se a upřel na Berlioze levé, zelené oko.„Ne, slyšel jste dobře,” ujistil ho tázaný vybraně, „opravdu jsem to tvrdil.” „Neobyčejně zajímavé!” zvolal cizinec.