«Osudy dobrého vojáka Švejka za svìtové války»

Veliká doba žádá velké lidi. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a historie Napoleona. Rozbor jejich povahy zastínil by i slávu Alexandra Macedonského. Dnes mùžete potkat v pražských ulicích ošumìlého muže, který sám ani neví, co vlastnì znamená v historii nové velké doby. Jde skromné svou cestou, neobtìžuje nikoho, a není též obtìžován žurnalisty kteøí by ho prosili o interview. Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpovìdìl by vám prostince a skromnì: "Já jsem Švejk ..."

A tento tichý skromný ošumìlý muž jest opravdu ten starý dobrý voják Švejk, hrdinný, stateèný, který kdysi za Rakouska byl v ústech všech obèanù Èeského království a jehož sláva nezapadne ani v republice.

Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka, a podávaje jeho osudy za svìtové války jsem pøesvìdèen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohynì v Efesu, jako to udìlal ten hlupák Hérostrates, aby se dostal do novin a školních èítanek.

A to staèí.

AUTOR

"Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.

Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.

"Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?" otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda."

"Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho:"

"Ježíšmarjá," vykřikl Švejk, "to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?"

"Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu:"