«Athéňanka Tháis»

SVOBODA

PRAHA

1982

Přeložil Jiří Honzík

«Tais Afinskaja»

Molodaja gvardija, Moskva 1973

Román Athéňanka Tháis je založen na historické události známé z antických pramenů: na spálení jednoho z hlavních měst perské říše Persepole proslulou athénskou hetérou, která se zúčastnila taženi Alexandra Makedonského. Tuto událost buržoazní historikové jeden čas popírali, mezi nimi i vynikající znalec Alexandrovy doby W. W. Tarn.

Soudobí badatelé — mimo jiné také zcela autoritativní M. Wheeler — hodnověrnost této události znovu potvrzují. M. Wheeler v knize Plamen nad Persepolí, kterou nedávno vydal a která právě vyšla v ruštině, má pro toto zamlčování Tháidiny úlohy u W. Tarna a podobných vědců vysvětlení nepostrádající určitou dávku humoru. Tarnovy puritánské názory a pokrytecká buržoazní morálka prý mu nedovolily, aby přiznal, že „kněžka lásky“, kterou jeho doba v řeckých hetérách viděla, mohla mít tak velký význam.

Připomeňme, že dříve, na konci osmnáctého století, byly právě v Anglii názory v tomto ohledu mnohem svobodnější a historicky správnější. Svědčí o tom například obraz J. Reynoldse z roku 1781, na němž je zpodobena herečka v roli Tháidy, podpalující pochodní Persepolis.

Ve vynikajícím historickouměleckém životopise Alexandra Makedonského, který napsal G. Lamb, a v monografii A. Bonnarda se Tháidě věnuje patřičná pozornost; není důvod pochybovat o pravdivosti Plútarcha, Arriáda, Diodóra a jiných starověkých autorů, kteří o ní psali.

O Tháidině osudu po Alexandrově smrti a o jejím návratu do Egypta s Ptolemaiem nejsou takřka žádné zprávy. A. Bonnard, G. Lamb a jiní tvrdí, že Tháis „hrála úlohu vládkyně v Memfidě“.

Tuto epochu jsem si pro román nevybral náhodou, ale nebylo to ani bez vlivu podivuhodné osobnosti Alexandra Makedonského. Jeho doba mě zajímala jako přelomový dějinný okamžik, jako přechod od nacionalismu pátého a čtvrtého století před naším letopočtem k širším názorům na svět a lidi a k prvním projevům všelidské morálky, které se objevily ve třetím století u stoiků a Zenóna.

V této době dostával každý člověk podle místa narození nebo trvalého bydliště jakési druhé jméno: Athéňan, Argolidan, Boióťan, Sparťan. Proto se s takovými polopříjmeními čtenář v románě často setká.