«Přátelé z Hadonoše»

Ilustroval Zdeněk Burian

Časopis Pionýr

1956

Nad holými vrcholky Bílých Karpat zakroužil tryskový vrtulník. Doutníkový trup letadla zamířil svým špičatým nosem k bílým mračnům na jasně modré obloze a nesen dvěma protisměrnými vrtulemi pomalu klesal na mýtinu, na níž stála velká horská vila. Dívka, sedící na verandě, vyskočila a běžela k místu přistání.

Z letadla, jež se postavilo kolmo k zemi na teleskopické podvozky, vystoupil ramenatý muž ve sportovním obleku.

„Kryštofe, Kryštofe,“ volala dívka radostně a zamávala oběma pažemi na pozdrav. Najednou se zarazila.

„Vy nejste… Kryštof… Z dálky jste mu trochu podobný. Babička říkala, že dnes přiletí z Tibetu…“

Muž se usmál. Tvrdé rysy v jeho tváři roztály jak sníh při prvním jarním slunci.

„Nejsem Kryštof — škoda. Doma mi říkají Leife…“

„Už vím, už vím, už jsem vás poznala,“ zvolala dívka. „Tolikrát jsem vás viděla v televisi. Vy jste přece inženýr Severson! Vítám vás u nás. Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nás navštívil! To mi budou děvčata ve škole závidět…“

„Doktorka Bartošová je doma?“

„Babička? Ne. Vlastně je, Šla jenom na procházku. Hned pro ni zaběhnu. Ta bude mít radost…“

„Počkej, zajdu za ní sám. Kterým směrem šla?“

„Když půjdete tímto průsekem, určitě ji najdete. Nebude daleko.“

Inženýr Severson vstoupil do hustého dubového lesa.

Zrzavé veverky poskakovaly v korunách stromů a zvědavě si prohlížely návštěvníka. Ty nejodvážnější přihopsaly až k jeho nohám. Posadily se na bobek a sepnuly přední nožičky, jako by prosily o nějakou dobrotu.

„Nic nemám, nepočítal jsem s vámi,“ zasmál se tiše Severson a přejel si dlaněmi po kapsách sportovní vesty. Veverky ho však trpělivě doprovázely až na konec průseku, — zřejmě jeho slovům nevěřily.

Před Seversonem se otevřelo nádherné horské panorama. Cesta, po níž kráčel, pokračovala po vypouklém svěže zeleném horském hřbetu, který rozděloval krajinu na dvě nedohledná údolí. Na obou stráních vyčuhovaly z lesa vily horských obyvatel. Odněkud zdáli přinášel vítr dětský smích.

Severson se zastavil a zhluboka vdechl kořeněnou vůni hor.

„Vítám vás u nás, Seversone. Čekala jsem vás až zítra,“ ozvalo se nečekaně za jeho zády. Trhl sebou a rychle se otočil.