„Jak se máte, karasi?“
„Celkem normálně… Merci…“
(V. Katajev)„Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti, vím, ze nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávali za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři…“
(Zjevení Janovo, Apokalypsa)Přeložili Jana Moravcová a Bohumil Neumann
ČÁST 1. ASANÁTOR Kapitola 1Popelnice byly rezaté a pomačkané. Deformovaná víka se nedovírala a odhalovala uvnitř zmuchlané noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany špinavých, hltavých pelikánů. Zdálo se, že popelnice musí být pořádně těžké, ale ve skutečnosti stačilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhé dostat na náklaďák a přidržet, než se jich zmocní Donald. Jenom si člověk musel dávat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici někam do hloubi korby — a oni dva si zatím mohli vydechnout.
Otevřenými vraty sem táhl syrový noční chlad. Pod stropem krátkého průjezdu se na neuvěřitelně špinavé šňůře pohupovala rozsvícená žárovka.
V jejím kalném světle vypadal Wangův obličej, jako by Wang právě prodělával těžkou žloutenku, zatímco Donaldovi nebylo ve stínu širokého sombrera do tváře vůbec vidět.
Otřískané šedivé zdi byly zbrázděné vodorovnými škrábanci. Nahoře pod klenbou se držely černé chuchvalce zaprášených pavučin a dole na zdech, kam se dalo dosáhnout, se skvěly nemravné kresby. Kousek od dveří do domovníkova bytu se bez ladu a skladu hromadily prázdné láhve a sklenice.
Wang je vždycky roztřídil a odevzdal do sběru… Když už na zemi zůstala jen poslední popelnice, Wang vzal koště a lopatu a dal se do smetání všeho, co se ještě povalovalo po asfaltu.
„Nechte toho, Wangu,“ ozval se zlostně Donald. „Pokaždý to tu takhle uklízíte a stejně je to nakonec zaneřáděný…“
„Domovník má takovou povinnost,“ poznamenal mentorsky Andrej a energicky zakroužil pravým zápěstím. Měl pocit, že si trochu natáhl šlachy.
„Stejně tu zase bude svinčík,“ řekl navztekaně Donald. „Ani se nestačíme vrátit — a bude to tu horší než dřív.“
Wang vysypal odpadky do poslední popelnice, upěchoval je lopatou a přibouchl víko.
„Možná že jo,“ prohodil a rozhlédl se. Teď tu bylo čisto. Spokojeně se na Andreje usmál a pak zvedl obličej nahoru k Donaldovi: „Jen bych vás chtěl upozornit…“
„Hoďte sebou!“ přerušil ho netrpělivě Donald.
Комментарии к книге «Mesto zaslibenych», Arkadij a Boris Strugačtí
Всего 0 комментариев