«Ostří břitvy»

SVĚT SOVĚTŮ

PRAHA 1967

Přeložili Marie a Bohumil Přikrylovi

Nohy klouzaly po roztálém sněhu a Girin kráčel jako voják — našlapoval na celé chodidlo a rozstřikoval žluté krůpěje. Dva měsíce uplynuly od jeho příjezdu do Moskvy, a teprve nyní může splnit přítelovu prosbu. Dva měsíce vyplněné rozpaky, nekonečnými otázkami a chozením „po instancích“. „Kdo vás předvolal a proč vás předvolal?“ tak ho vítali, ptajíce se ho se zjevnou nedůvěrou jako nějakého chytráka, který se snažil vedrat se do hlavního města z „venkova“. Girin hned nepostihl, že jeho demobilizace a předvolání byly tahem v jakési podivné hře, jejíž podstatu nechápal.

Nepochyboval, že na všechno přijde, znovu vytáhl z kapsy pomačkaný dopis, poslední prosbu přítele sochaře, který padl na frontě před šestnácti lety. Dlouho museli čekat, prosba i sám Girin, ale jako vojenský chirurg a velitel nemocnice si nemohl zvolit čas, a jeho dopisy zůstávaly bez odpovědi.

Tady je ta ulice, za stadiónem Dynamo! Girin se podíval znovu na plánek.

Veliký šedý Dům umělců na Maslovce vypadal nevlídně. V ateliérech přízemku se za velikými zaprášenými okny pohybovali lidé. Girin vešel do širokého hlavního vchodu a od schodiště zabočil napravo do chodby přecpané sádrovými odlitky soch, poprsí, hlav i úplně beztvarými kusy sádry, z nichž trčely dráty rezavé drátěné kostry. Girinovi nepříjemně připomínaly úlomky sádrových obvazů, jejichž hromady se vršily v koutě dvora jeho veliké nemocnice. V tmavé chodbě tápal a vytáhl z kapsy baterku. První, druhé, třetí dveře…, tady je to!

Ale na dveřích visel zámek. Girin musel zaklepat na protější dveře, za nimiž bylo slyšet rozhovor.

Malý muž v pracovním plášti umazaném od sádry se tázavě usmál.

„Řekněte mi, prosím vás, jak se dostanu do Proninova ateliéru?“ zeptal se Girin. Úsměv z tváře maličkého muže zmizel a jeho společník, neoholený muž s brýlemi a v černém obnošeném svrchníku, se zamračil.

„Pronin? Víte, ten přece…,“ zahuhňal muž v plášti.

„Vím všecko,“ přerušil ho Girin, „ale musím najít jeho ateliér.“

„Jeho ateliér je obsazen jiným sochařem…, mnou,“ odpověděl muž ve svrchníku.

„A dávno?“

„Desátý rok!“

„A co se stalo s Proninovými sochami, s jeho nedokončenými skicami?“