Uprostřed vypouklého pultu vynikal široký šarlatový ciferník. Před ním se v nepohodlné pozici skláněla dívka. Zapomněla, že vedle stojí křeslo, a přiblížila hlavu ke sklu. Rudý přísvit učinil mladou tvář starší a tvrdší, vyznačil ostré stíny kolem plných rtů a zaostřil mírně zvednutý nos. Široké tažené obočí úplně zčernalo a dodalo očím zasmušilý, rezignovaný výraz.
Tichou píseň chronometrů přerušilo nehlučné kovové cvaknutí. Dívka sebou trhla, napřímila se, založila dozadu štíhlé paže a rovnala si unavená záda.
Vzadu klaply dveře, objevil se veliký stín a změnil se v člověka s úsečnými, přesnými pohyby. Zaplálo zlatožluté světlo a dívčiny husté, temně rusé vlasy doslova zajiskřily. Zahořely i její oči, když je s obavami a obdivem upřela na příchozího.
„Vy jste neusnul? Nespat sto hodin…!“
„Dávám špatný příklad?“ zeptal se vstupující muž bez úsměvu, ale vesele. V hlase mu proskakovaly vysoké kovové tóny, které jako nýty spojovaly jeho řeč.
„Všichni ostatní spí,“ nesměle prohodila dívka, „…a nic nevědí,“ dodala tlumeně.
„Nebojte se mluvit, soudruzi spí, a my dva jsme v tomto okamžiku jediní lidé, kteří v kosmu bdí; od Země nás dělí padesát bilionů kilometrů, celkem tedy půldruhého parseku!“
„A anamezonu máme jenom na jeden rozjezd!“ V dívčině výkřiku se chvěly hrůza i údiv.
Náčelník sedmatřicáté mezihvězdné výpravy Erg Noor přistoupil dvěma ráznými kroky k šarlatovému ciferníku.
„Pátý kruh!“
„Ano, začali jsme pátý… a pořád nic.“ Dívka vrhla výmluvný pohled na hlásnici automatického přijímače.
„Tak vidíte, že se nedá spát. Je třeba promyslit všechny varianty, všechny možnosti. Před skončením pátého oběhu musíme najít řešení.“
„Ale zbývá ještě sto deset hodin…“
„Dobře, zdřímnu si tady v křesle, až přestane účinkovat sporamin. Vzal jsem si ho před čtyřiadvaceti hodinami.“
Dívka o něčem soustředěně přemýšlela, a konečně se rozhodla:
„Nemohli bychom zmenšit poloměr oběžné dráhy? Třeba mají poruchu na vysílači.“
„Nemůžeme! Zmenšit poloměr oběžné dráhy aniž bychom snížili rychlost to by znamenalo okamžitou zkázu rakety. Ubrat rychlost a letět potom… bez anamezonu… půldruhého parseku rychlostí pradávných měsíčních raket? To bychom se přiblížili naší sluneční soustavě za sto tisíc let.“
„Chápu… Ale nemohli oni…?
„Nemohli. V minulých dobách se lidé mohli dopouštět neopatrností nebo klamat jeden druhého. Ale ne teď!“
Комментарии к книге «Mlhovina v Andromedě», Ivan Jefremov
Всего 0 комментариев