«Zpev vzdalene Zeme»

Nikde po celém vesmíru, na tisících planet, nenajdou se lidé, aby se s námi podělili o naši osamělost. Zůstane možná inteligence, možná přetrvá moc, plující oblak naší zkázy budou možná prázdně sledovat odkudsi z hlubin vesmíru ohromná zařízení, jejichž tvůrci po nás toužili stejně, jako toužíme po nich my. Jenže odpověď na svou otázku dostali jsme už v samé podstatě života a v principech evoluce. Ze všech lidí, ať už kamkoli dospěli, nikdo tu nezůstane věčně…

Napsal jsem hříšnou a zlou knížku, a cítím se neposkvrněný jako jehně.

Základem tohoto románu je myšlenka obsažená již v mé stejnojmenné povídce, uveřejněné téměř před třiceti lety (nyní ve sbírce The Other Side of the Sky). Ovšem tato verze je přímo — a negativně — inspirována skutečností, že se před nedávnem vyrojilo v televizi i na filmovém plátně nesčetné množství nejrůznějších space-oper. (Zároveň vznáším dotaz: co je opakem inspirace — expirace?)

V průběhu posledního desetiletí rovněž vědci podstatně a překvapivě změnili svůj postoj vůči problému existence mimozemských inteligencí. Tohle téma přestalo být postupně od 60. let společensky přijatelné, dovolit si je mohou jen tak pochybné figury jako jsou spisovatelé science fiction. Mezníkem se stalo dílo Šklovského a Sagana Intelligent Life in the Universe (1966).

Nyní prožíváme velký odklon. Naprostý neúspěch nalézt sebemenší stopu života v naší Sluneční soustavě či zachytit jakýkoli kosmický rádiový signál pomocí obrovitých antén, jimž by se to mělo bez nesnází podařit, přiměly některé vědce k argumentaci „Možná jsme ve vesmíru sami…“ Dr. Frank Tipler, neznámější zastánce tohoto názoru, pobouřil Saganity (bezpochyby záměrně) tím, že jednomu ze svých příspěvků dal provokativní název „Neexistují žádní inteligentní mimozemšťané.“ Carl Sagan et al namítají (a já s nimi souhlasím), že je příliš brzy, abychom činili takhle dalekosáhlé závěry.