«Dravci meho stoleti»

Je jen jeden jediný skutečný problém.

Navrátit lidem duchovní význam, duchovní neklid.

ANTOINE DE SAINT — EXUPÉRY

Dravci mého století

(ze sborníku Miliardu let před koncem světa)

přeložil Libor Dvořák, 1985

Vydalo Nakladatelství Svoboda

Vydání první. Praha 1985.

Z hladké a kulaté celníkovy tváře se linuly jen ty nejušlechtilejší pocity. Byl blahosklonně zdvořilý a přívětivý.

„Vítám vás,“ oslovil mě vláčným hlasem. „Jak se vám líbí naše slunce?“ Pohlédl na pas v mé pravici. „Nádherné ráno, není-liž pravda?“

Podal jsem mu pas a položil svůj kufr na bílou přepážku. Celník dlouhými opatrnými prsty zběžně prolistoval stránky cestovního dokladu. Na sobě měl bělostný stejnokroj se stříbrnými knoflíky a stříbrnými šňůrami na ramenou. Odložil pas a špičkou ukazováku se dotkl kufru.

„No to se povedlo,“ poznamenal, „ještě nestačil uschnout. Ani si pomalu nedokážu představit, že by někde mohlo být pošmourno.“

„Máte pravdu, u nás už je podzim,“ povzdechl jsem si a otevřel své zavazadlo.

„S naším sluncem nad hlavou si podzim prostě nedokážeme představit,“ pokračoval muž v bílém. „Děkuji vám, to je v pořádku... Déšť, mokré střechy, vítr...“

„A co kdybych měl něco ukryto pod šaty?“ zeptal jsem se. Nenávidím debaty o počasí.

Upřímně se rozesmál.

„Tohle je naprostá formalita,“ vysvětlil mi. „Tradice. Podmíněný reflex všech celníků, chcete-li.“ Podal mi formulář na tvrdém papíře. „A měli bychom tu ještě jeden podmíněný reflex. Přečtěte si to, je to dosti neobvyklé. A podepište, pokud vám to nebude proti mysli.“

Přečetl jsem si to. Byl to imigrační zákon, vysazený elegantní kurzívou ve čtyřech jazycích. Přistěhovalectví se kategoricky zakazovalo. Celník si mě prohlížel.

„Zajímavé, není-liž pravda?“

„Každopádně poněkud provokující,“ odpověděl jsem a vytáhl propisovačku. „Kde to mám podepsat?“

„Kde chcete a jak chcete. Třeba napříč.“

Podepsal jsem se šikmo pod ruskou verzi poznámky: „S přistěhovaleckým zákonem jsem se seznámil(a).“

„Děkuji vám,“ řekl celník a schoval prohlášení do stolu. „Teď už znáte o našem právním řádu prakticky všechno. A po celou dobu... Jak dlouho se u nás chcete zdržet?“

Pokrčil jsem rameny.

„Momentálně těžko říct. Podle toho, jak mi práce půjde od ruky.“

„Řekněme měsíc?“