«Harry Potter a Tajemná komnata»

Séanu P. F. Harrisovi, řidiči, který vždycky práskne do bot, a příteli do nepohody.

Nebylo to poprvé, co se v domě číslo čtyři v Zobí ulici při snídani strhla hádka. Pana Vernona Dursleyho totiž ještě před svítáním probudily halasné, houkavé zvuky z pokoje jeho synovce Harryho.

„Tenhle týden je to už potřetí!“ hřímal přes stůl. „Jestli té sově nedokážeš poručit, musí z domu!“

Harry se mu to už pokolikáté pokusil vysvětlit.

„Když ona se nudí,“ řekl. „Je zvyklá létat venku. Kdybych ji prostě mohl na noc pustit…“

„Vypadám snad jako takový hlupák?“ zavrčel vztekle strýc Vernon a na hustém kníru se mu houpal ždibec smaženého vejce. „Vím až moc dobře, jak by to dopadlo, kdybys tu sovu pustil ven.“

A se svou ženou Petunií si vyměnili ponuré pohledy.

Harry chtěl ještě něco namítnout, jeho slova však přehlušilo dlouhé, hrčivé říhnutí Dudleyho, synáčka manželů Dursleyových.

„Já chci ještě slaninu!“

„Na pánvi je jí dost, zlatíčko,“ řekla teta Petunie a se slzami na krajíčku pohlédla na svého tělnatého synka. „Musíme tě trochu vykrmit, dokud můžeme… S tou školní stravou se mi to ani trochu nezamlouvá.“

„Nesmysl, Petunie, když jsem já byl ve Smeltings, nikdy jsem hladem netrpěl,“ prohlásil strýc Vernon bodře. „Dudley dostává dost, že ano, synu?“

Dudley, který byl tak vypasený že mu zadek visel přes okraje kuchyňské židle, se zašklebil a obrátil se k Harrymu.

„Podej mi tu pánev!“

„Zapomněl jsi na jedno kouzelné slůvko,“ řekl Harry nedůtklivě.

Bylo až k nevíře, jak tahle obyčejná věta zapůsobila na ostatní členy rodiny: Dudley vyjekl a spadl ze židle s takovým randálem, až se celá kuchyně zatřásla; paní Dursleyová slabě vykřikla a přitiskla si dlaně k ústům; pan Dursley byl skokem na nohou a na spáncích mu naběhly žíly.

„Měl jsem na mysli ‚prosím’,“ vysvětloval Harry spěšně. „Vůbec jsem nemyslel —“

„COPAK JSEM TI NEŘÍKAL,“ zahřímal strýc a prskal přitom na celý stůl, „ŽE U NÁS DOMA NESMÍŠ VYSLOVIT ANI JEDNO Ká SLOVO?“

„Ale já —“

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ VYHROŽOVAT DUDLEYMU?“ ryčel strýc Vernon a tloukl pěstí do stolu.

„Já jsem jen —“

„JÁ JSEM TĚ VAROVAL! POD TOUHLE STŘECHOU NESTRPÍM ANI ZMÍNKU O TÉ TVÉ ÚCHYLNOSTI!“