«Mesto zaslibenych»

Arkadij a Boris Strugačtí Město zaslíbených

„Jak se máte, karasi?“

„Celkem normálně… Merci…“

(V. Katajev)

„Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti, vím, ze nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávali za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři…“

(Zjevení Janovo, Apokalypsa)

Přeložili Jana Moravcová a Bohumil Neumann

ČÁST 1. ASANÁTOR

Kapitola 1

Popelnice byly rezaté a pomačkané. Deformovaná víka se nedovírala a odhalovala uvnitř zmuchlané noviny a slupky od brambor. Vypadala jako zobany špinavých, hltavých pelikánů. Zdálo se, že popelnice musí být pořádně těžké, ale ve skutečnosti stačilo jen trochu s Wangem zabrat, jednu po druhé dostat na náklaďák a přidržet, než se jich zmocní Donald. Jenom si člověk musel dávat pozor na prsty… Pak Donald odkulil popelnici někam do hloubi korby — a oni dva si zatím mohli vydechnout.

Otevřenými vraty sem táhl syrový noční chlad. Pod stropem krátkého průjezdu se na neuvěřitelně špinavé šňůře pohupovala rozsvícená žárovka.

V jejím kalném světle vypadal Wangův obličej, jako by Wang právě prodělával těžkou žloutenku, zatímco Donaldovi nebylo ve stínu širokého sombrera do tváře vůbec vidět.

Otřískané šedivé zdi byly zbrázděné vodorovnými škrábanci. Nahoře pod klenbou se držely černé chuchvalce zaprášených pavučin a dole na zdech, kam se dalo dosáhnout, se skvěly nemravné kresby. Kousek od dveří do domovníkova bytu se bez ladu a skladu hromadily prázdné láhve a sklenice.

Wang je vždycky roztřídil a odevzdal do sběru… Když už na zemi zůstala jen poslední popelnice, Wang vzal koště a lopatu a dal se do smetání všeho, co se ještě povalovalo po asfaltu.

„Nechte toho, Wangu,“ ozval se zlostně Donald. „Pokaždý to tu takhle uklízíte a stejně je to nakonec zaneřáděný…“

„Domovník má takovou povinnost,“ poznamenal mentorsky Andrej a energicky zakroužil pravým zápěstím. Měl pocit, že si trochu natáhl šlachy.

„Stejně tu zase bude svinčík,“ řekl navztekaně Donald. „Ani se nestačíme vrátit — a bude to tu horší než dřív.“

Wang vysypal odpadky do poslední popelnice, upěchoval je lopatou a přibouchl víko.

„Možná že jo,“ prohodil a rozhlédl se. Teď tu bylo čisto. Spokojeně se na Andreje usmál a pak zvedl obličej nahoru k Donaldovi: „Jen bych vás chtěl upozornit…“

„Hoďte sebou!“ přerušil ho netrpělivě Donald.

Raz-dva… Andrej s Wangem zvedli popelnici k Donaldovým nohám.

Tři-čtyři… Donald rychle chňapl po držácích, zabral, hekl… a už to bylo: popelnice se naklonila a s rachotem spadla na zem. Celý její obsah vyletěl jako vystřelený na dobrých deset metrů daleko. Popelnice se ještě několikrát překulila a poslední zbytečky odpadků ze sebe vyklepala na asfalt dvorku. Ozvěna randálu se zvolna nesla mezi zdmi k černému nebi. „Čert aby to…,“ zasykl Andrej, který jen tak tak stačil uhnout. „Vy teda máte děravý ruce!“

„Já jsem vás chtěl jen upozornit,“ poznamenal opatrně Wang, „že držák u tý popelnice je ulomenej.“ A vzal koště s lopatou a znovu se dal do díla.

Donald si přidřepl na kraji náklaďáku a ruce svěsil mezi kolena.

„To je hrůza,“ zašeptal. „Hrůza a svinstvo.“

V posledních dnech nějak nebyl ve své kůži a dnes v noci to zvlášť na něm bylo znát. Andrej raději ani nespustil své oblíbené téma: co si myslí o profesorech a o jejich schopnostech něco pořádného dělat. Došel pro popelnici, přivalil ji k náklaďáku, sundal rukavice a vytáhl cigarety. Prázdná popelnice strašlivě zapáchala. Andrej si rychle zapálil a nabídl i Donaldovi.

Ten ale jen zavrtěl hlavou. Andreje napadlo, že by mu měl nějak zvednout náladu. Hodil ohořelou zápalku do popelnice a spustil: „Byli jednou v jednom městě dva vybírači žump. Táta a syn… Kanalizaci v tom městě neměli, takže pořád bylo co dělat. Ti dva si během let vytvořili svůj pracovní postup: táta jako zkušenější byl vždycky dole a syn mu shora spouštěl uvázanej kýbl. Jednou se stalo, že synovi kýbl vyklouznul z rukou a všechno se vylilo tátovi na hlavu. Ten se otřel, naštvaně se podíval nahoru a povídá: Jsi strašný nemehlo. Neschopnej trouba. Jestli to takhle s tebou pude dál, celej život budeš furt jen nahoře.“

Andrej čekal, že se Donald aspoň usměje — měl přece rád legraci a nikdy se netvářil otráveně! Vždycky se zdálo, že si z ničeho nedělá těžkou hlavu… Teď si ale jen odkašlal a tiše řekl: „Všechny žumpy stejně jeden člověk nemůže vybrat.“

A Wang, který pečlivě zametal kolem popelnice, reagoval na Andrejův vtip úplně divně: „Kolik ho u vás počítají?“

„Co jako…?“ zeptal se nechápavě Andrej.

„Lejno přece… Je drahý?“

Andrej se nejistě zasmál: „No… jak bych ti to řek… Záleží na tom, čí je.“

„Vy to odlišujete?“ zeptal se udiveně Wang. „U nás je to jedno… A který je teda nejdražší?“

„Profesorský,“ vyhrkl okamžitě Andrej, který už se teď nedokázal udržet a rozjel své oblíbené téma.

„No jo,“ namítl Wang a vyklopil plnou lopatu do popelnice, „u nás na venkově nikdy žádnej profesor nebyl, takže jsme měli jenom jednu cenu: pět juanů za kýbl. Aspoň v Sečuanu to tak bylo… Ale například v Ťiangsi chtěli sedm nebo i osm juanů.“ Andrejovi konečně došlo, že Wang to myslí vážně. Už už se chtěl zeptat, jestli je pravda, že každý Číňan, který k někomu přijde na návštěvu, musí povinně na zahrádce pana domácího vykonat svou potřebu, ale pak mu to přišlo hloupé a raději držel jazyk za zuby.

„Jak je to tam u nás teď, to nevím,“ pokračoval zatím Wang. „Poslední dobou jsem stejně nežil na venkově, mohlo se to změnit. Ale proč jsou u vás ty profesorský lejna dražší?“

„Já si jen dělal legraci,“ zabrumlal Andrej a omluvně se na Wanga usmál. „U nás se s tím nekšeftuje.“

„Ale kšeftuje,“ prohodil Donald. „Jenže vy o tom nemáte ani tuchu.“

„Hlavně že vy o tom máte tuchu,“ odsekl Andrej.

Ještě tak před měsícem by se s Donaldem začal zuřivě hádat. Strašně ho dopalovalo, že tenhleten Američan jak může, tak vykládá o Rusku takové nehorázné věci, o kterých on, Andrej, nemá ani ponětí. Byl přesvědčený, že si z něj Donald dělá blázny a občas jen tak pro zábavu opakuje věty známého tiskového magnáta Hearsta. „Jděte do háje s tou svou hearstovštinou,“ říkával mu Andrej, ale pak se tu objevil ten cucák Icik Kacman… To už na Andreje byli dva — a tak se tedy přestal hádat, jen vždycky nějak odsekl. Čert ví, kde to všechno sebrali, říkal si — asi to bude tím rozdílem v letech, kdy sem každý z nich přišel. Andrej v jednapadesátém, oni později… „Vy jste šťastnej člověk,“ prohodil najednou Donald, vstal a šel srovnat popelnice vpředu u kabiny.

Andrej pokrčil rameny. Chtěl se nějak zbavit nepříjemného pocitu, který v něm ještě dozníval… Natáhl znovu rukavice a rozhodl se pomoci Wangovi.

Shraboval páchnoucí odpadky a říkal si, že to je všechno těžká věc.

Vždyť nejdřív ani nepochopil, o čem Wang mluví! Řeklo by se: obyčejný hovno… Jenže — co ty, kamaráde, víš například o integrálech? Nebo o Hubblově konstantě? Každej holt známe něco jinýho… Wang zrovna cpal do popelnice poslední rozházené odpadky, když se ve vratech objevila švihácká postavička. Policista Kensi Ubukata tam komusi sděloval, že „je to, prosím, tady“, a pak ležérně zvedl prsty k brigadýrce: „Zdravíčko, asanátoři!“

Ze tmy ulice vstoupila do kruhu žlutavého světla nějaká dívka a zůstala stát vedle policisty. Mohlo jí být tak dvacet a měla velice drobnou postavu.

Dokonce i Kensi Ubukata byl větší než ona — a to už bylo co říci… Sahala mu sotva po ramena. Měla na sobě hrubý svetr se širokým límcem a úzkou krátkou sukni. V bledém, spíše chlapeckém obličeji jasně zářily nalíčené rty, dlouhé světlé vlasy jí spadaly až na ramena. „Nebojte se jich, to jsou jen naši asanátoři,“ pronesl uctivě Kensi. „Ve střízlivém stavu jsou absolutně neškodní.“ Pak se obrátil k Wangovi: „Tohle je Selma Nagelová. Mám ji ubytovat tady u tebe na osmnáctce. Máš tam volno?“

Wang k nim zvolna vykročil a v chůzi si sundával rukavice.

„Samozřejmě. Už dávno je tam volno. Vítám vás,“ řekl Selme. „Já jsem tady domovník. Jmenuju se Wang. Kdybyste něco potřebovala, tak mi řekněte.

Bydlím tady, vidíte?“ a ukázal na dveře ke svému bytu.

„Dej mi klíč,“ prohodil Kensi a pak se znovu obrátil k dívce: „Pojďte, já vás tam odvedu.“

„Nemusíte,“ namítla unaveně. „Já to najdu sama.“

„Jak si přejete.“ Kensi uctivě zasalutoval. „Tady máte kufr…“

Dívka si vzala od policisty kufr a od Wanga klíč, pohybem hlavy odhodila vlasy z čela a zeptala se: „Kterej je to vchod?“

„Tamhle přímo proti nám,“ odpověděl Wang. „Tam, co svítí to okno.

Čtvrté patro. Dáte si něco k jídlu? Chcete čaj?“

„Ne, nechci,“ řekla a znovu pohodila hlavou. Na asfaltu zacvakaly její podpatky, když si to namířila přímo na Andreje.

Ustoupil jí z cesty. Jak kolem něho procházela, ucítil zvláštní dráždivou vůni. Díval se za ní. Sukni měla tak krátkou, že svetr dosahoval takřka až k jejímu okraji, a její nohy bez punčoch se blýskaly do tmy i poté, kdy opustila kruh žlutavého světla. Ještě několik okamžiků pak Andrej viděl ten dlouhý bílý svetr a míhající se bílé nohy.

Potom zaskřípěly, zarachotily a nakonec se zabouchly dveře a Andrej mechanicky sáhl po cigaretě, zapálil si a snažil si představit, jak ty nohy stoupají po schodech, levá, pravá… hlaďounká lýtka, pod kolínkem se vždycky udělá dolíček…, z toho by člověk mohl přijít o rozum… A ona jde pořád výš a výš, patro za patrem, a pak se zastaví u dveří bytu číslo osmnáct.

Přesně naproti šestnáctce… Sakra, měl by si aspoň dát čisté ložní prádlo!

Už tři týdny ho nevyměnil, povlak je jak onuce… Jak vůbec ta Selma vypadá? Najednou si uvědomil, že si její obličej vůbec nepamatuje. Jenom ty nohy… Všichni mlčeli. Dokonce i ženatý Wang. Pak zabrebentil Kensi: „Jeden můj vzdálený příbuzný je plukovník. Jmenuje se Maki a dělal pobočníka panu Ošimovi. Dva roky byl v Berlíně a potom ho pověřili funkcí vojenského atašé v Československu. Byl u toho, když Němci zabírali Prahu…“

Wang mrkl na Andreje. Chopili se popelnice a bez problémů ji vysadili až na korbu. „A potom,“ pokračoval nevzrušeně Kensi a přitom si zapaloval, „potom si trochu zaválčil v Číně, myslím, že někde na jihu u Kantonu, pak velel divizi při výsadku na Filipíny a zorganizoval ten proslulý pochod smrti pěti tisíc amerických válečných zajatců…, promiňte, Donalde… Pak ho poslali do Mandžuska, kde byl velitelem Sachaljanské obranné linie a kde v rámci utajení nechal zahnat do jedné šachty osm tisíc Číňanů a potom to dal všechno vyhodit do vzduchu…, promiň, Wangu… No a pak ho zajali Rusové.

A oni místo toho, aby ho pověsili nebo ho vydali Číňanům, což by pro něj mělo stejný výsledek, zašili ho na deset let do lágru.“

Kensi povídal a povídal, Andrej zatím vylezl na náklaďák a pomohl Donaldovi s urovnáváním popelnic. Pak zvedli sklopenou bočnici, upevnili ji, seskočili na zem a taky si zapálili. Postavili se vedle Wanga před Kensiho a poslouchali.

Dlouhán Donald Cooper se trochu hrbil. Nad vybledlou kombinézou ostře vystupoval jeho protáhlý obličej s vráskami kolem úst a energická brada, na níž vyrážely řídké šedé vousy. Wang vedle něj vypadal ještě rozložitější, než ve skutečnosti byl. Na jeho podsadité figuře jako by chyběl krk… Měl na sobě starou, pečlivě zašívanou vatovanou bundu a z jeho úsměvu v rozpláclém šedožlutém obličeji vyzařovala vlídnost a dobrosrdečnost.

Temná očka nad drobným nosíkem skoro mizela pod těžkými víčky. Andrejem najednou ostře projel radostný pocit: Tak různí lidé z různých zemí a dokonce i různých dob se tady sešli a všichni se na svých místech společně snaží o dobrou věc!

„Teď už je to starý pán,“ končil Kensi. „A tvrdí, že nejkrásnější ženy, jaké kdy poznal, jsou Rusky. Emigrantky v Charbinu.“

Pak se odmlčel, hodil na zem nedopalek a pečlivě ho rozdrtil podrážkou své nablýskané boty.

„Tohle ale není Ruska,“ podotkl Andrej. „Jmenuje se Selma. Selma Nagelová…“

„Správně. Je to Švédka,“ řekl Kensi. „To je ale jedno. Vyprávěl jsem to prostě jen tak. Asociace…, víš?“

„No dobře, tak jedem,“ poznamenal Donald a vylezl si do kabiny.

„Poslouchej, Kensi,“ zeptal se Andrej, když už sahal po dvířkách, „co jsi dělal dřív?“

„Kontrolora ve slévárně. A předtím jsem byl ministr komunálního hospodářství.“

„Já nemyslím tady… Ještě tam…“

„Jo — tam? No… to jsem byl redaktor. V nakladatelství.“

Donald nastartoval a stařičký náklaďák se rozklepal, zarachotil a zabafal v šedivých kotoučích hustého kouře. „Nejde vám pravý reflektor!“ vykřikl Kensi.

„Už dávno ne,“ podotkl Andrej.

„Tak si to dejte do pořádku! Ještě jednou to uvidím — a máte pokutu!“

„To vás, pane, někdo na nás poštval?“ popíchl ho Andrej.

„Cože? Já tě neslyším!“

„Povídám — abys chytal lupiče, a ne šoféry,“ zařval ze všech sil Andrej, aby překřičel skřípění a rachot. „To tě zajímá… náš reflektor! Kdypak už vás zlikvidujou…, vy příživníci…?“

„Brzo,“ odpověděl Kensi. „Teď už to bude brzo — určitě dřív než za sto let.“

Andrej mu pohrozil zaťatou pěstí, pak mávl na Wanga a praštil sebou na sedadlo vedle Donalda. Náklaďák sebou škubl a vyrazil. V podloubí škrtl korbou o zeď, vyjel na Hlavní ulici a prudce zahnul doprava.

Andrej si poposedl, aby ho nepíchalo vyhřezlé péro sedadla. Pak úkosem pohlédl na Donalda. Ten seděl — vypjatý jako strunka — levačku měl na volantu, pravou rukou svíral rychlostní páku, širokánský klobouk vražený do čela, bradu bojovně vysunutou vpřeď. Jel na plný plyn. Vždycky tak jezdil a nikdy ho ani nenapadlo přibrzdit před děrami v asfaltu. Popelnice pak vždycky se strašným rámusem nadskočily, zrezivělá kapota se rozklepala a Andrej, třebaže se snažil vzepřít nohama, vyletěl nad sedadlo a pak zase dopadl přímo na vyhřezlé péro. Jindy přitom aspoň z legrace nadávali, ale teď Donald mlčel, svíral úzké rty a na Andreje se ani nepodíval.

Skoro se zdálo, že má z toho vytřásání zlomyslnou radost.

„Co je to s vámi, Done?“ zeptal se konečně Andrej. „Bolí vás zuby?“

Donald jen mlčky škubl ramenem.

„Nějak v posledních dnech nejste ve svý kůži, vždyť to vidím… Neurazil jsem vás třeba nějak?“

„Ale ne, nechte toho, Andreji,“ procedil mezi zuby Donald. „Co vy s tím máte společnýho?“

A Andrejovi se zase zdálo, že v těch slovech zní něco nedobrého, možná až přezíravého: Copak ty, smrkáči, můžeš mě, profesora, nějak urazit?

Vtom se ale Donald ozval znovu: „Říkal jsem vám přece, že jste šťastnej člověk! Vlastně bych vám měl závidět. Jako by se vás nic nedotklo. Prostě vás to míjí… Jenže mě to vždycky úplně převálcuje a teď už ve mně není celá ani jedna kostička.“

„O čem to mluvíte? Já vám nerozumím.“

Donald jen mlčky stiskl rty. Andrej se něj chvíli nechápavě díval, pak roztěkaně očima přeskočil do venkovní tmy, znovu se vrátil k Donaldovi, prohrábl si vlasy a rozladěně pronesl: „Čestný slovo, že tomu nerozumím. Vždyť se přece nic neděje…“ „Takže vám fakt závidím,“ zavrčel Donald. „A už toho nechte! Nevšímejte si mě.“

„Jak… si vás nemám všímat?“ ozval se Andrej, teď už opravdu roztrpčeně.

„Jak si nemám všímat, že se s vámi něco děje? Vždyť jsme tu všichni… spolu… Přátelé… Samozřejmě že přátelství je silný slovo, někdy až moc silný, ale tak řekněme, že jsme si prostě blízcí! A kdybyste například řekl, že máte nějakej problém… Každej by se vám přece snažil nějak pomoct.

Já jsem přesvědčenej, že kdybych něco potřeboval já, že byste mi pomohl! Ještě řekněte, že ne!“

Donald pustil pravačkou rychlostní páku a zlehka poklepal Andreje po rameni. Bylo v tom něco uklidňujícího a Andrej zmlkl. Najednou mu zase bylo dobře. Všechno se srovnalo, všechno bylo v pořádku, i Donald byl v pořádku… Prostě na něj asi padl splín. Proč by to nemohl být splín? Nebo že by uražená ješitnost? Přece jenom: profesor sociologie — a popelnice plné smradlavých odpadků… A předtím nakládal zboží v nějakém skladu… Samozřejmě že mu to je nepříjemné a třeba ho to i uráží — tím spíš že o tomhle s nikým nemůže mluvit. Přišel sem přece dobrovolně, tak jaképak teď nářky! Ono se to ale snadno řekne: Pracuj pořádně tam, kam tě postaví…! Tak dost! okřikl se v duchu. Radši o tom nepřemýšlet… Však on se z toho Donald už nějak dostane.

A náklaďáček už si to poskakoval po kluzké dlažbě, domy, které míjel, byly nižší a sešlejší než ty v centru Města, pouliční lucerny měly čím dál tím větší rozestupy a svítily čím dál tím mizerněji. Někde v dálce se jejich řady sbíhaly v rozplizlé, nejasné skvrně. Nikde nebylo ani živáčka, dokonce ani žádný domovník se na chodníku neukázal. Jenom na rohu Sedmnácté, přeď starou nízkou hospodou, které se všeobecně říkalo „Štěničárna“, stál nějaký povoz s koněm, který vypadal dost utahaně. Ve voze kdosi, celý zachumlaný do plachty, spal. Byly čtyři hodiny v noci, doba, kdy většina lidí tvrdě spí. Ani jedno okno nikde nesvítilo.

Vlevo vpředu vyjel z vrat domu náklaďák. Donald na něj zablikal a proletěl kolem. Náklaďák — taky s odpadky jako oni — nabral směr za nimi a pokusil se je předjet, jenže na Donalda byl krátký. Za chvíli už ve zpětném zrcátku viděli jen jeho beznadějně se vzdalující světla. Pak se jim povedlo předjet další vůz s odpadky, ale to už byli ve čtvrti, která před časem vyhořela, a vřítili se na kamenitou cestu. Tam Donald přece jen musel snížit rychlost, jinak by se jim snad auto rozpadlo.

Teď je v protisměru potkávaly vozy, které nikam nespěchaly, protože už se svého páchnoucího nákladu zbavily. Od jedné z luceren vpředu se najednou odlepila jakási postava a vstoupila jim do cesty. Andrej už sahal pod sedadlo pro těžký francouzák, ale ukázalo se, že je zastavuje policista. Po žádal je, aby ho vzali do Zelné ulice. Ani Donald, ani Andrej nevěděli, kde to je, a tak policista — takový udělaný, rozšklebený strejda, kterému světlé štětinaté vlasy lezly zpod služební čepice na všechny strany — prohlásil, že jim ukáže, kde mají zastavit.

Vylezl si na stupátko k Andrejovi a držel se kapoty. Celou cestu ohrnoval nos, jako by mu kdovíco na obsahu korby vadilo. Sám totiž páchl potem na sto honů a Andrej si vzpomněl, že v téhle čtvrti se musel odpojit vodovod.

Jeli mlčky dál, po chvíli si policista začal pohvizdovat a pak jim zčistajasna začal vyprávět, jak na rohu Zelné a Druhé Levé někomu rozkřápli hlavu a pak mu, chudinkovi, vyrvali zlaté zuby.

„Špatně vykonáváte své povinnosti,“ pronesl zlostně Andrej.

Vždycky ho rozčililo, když něco takového slyšel. A tenhle policista navíc mluvil tónem, kterým jasně dával najevo, jak je mu to všechno jedno.

Nějaká vražda mu může být ukradená, nějaká oběť a nějaký vrah taky.

Policista k němu udiveně obrátil svůj široký obličej a zeptal se: „Ty mě snad chceš učit, jak se mají plnit povinnosti?“

„Když na to přijde, tak jo.“

Policista se zle zamračil, hvízdl a řekl: „Takovejch by se našlo! Lopatou se dají nabírat. Vozí odpadky a chtějí poučovat.“

„Já nepoučuju,“ spustil Andrej, ale policista mu skočil do řeči: „Koukej, jen co se vrátím na stanici, zavolám do vaší garáže a oznámím, že ti nesvítí pravej reflektor. To je přece hrůza! On mu nesvítí reflektor a bude chtít poučovat policii! Cucák jeden!“

Donald se najednou zajíkavě rozesmál. Policista si odfrkl jako kůň a pak docela mírumilovně poznamenal: „Jsem sám na spoustu ulic, chápeš to? A teď nám zakázali nosit zbraň.

Tak co po nás chceš? Za chvilku tě zamordujou ve tvým vlastním kvartýru, ani nemusíš lízt někam do tmy.“

„A vy na to mlčíte?“ užasl Andrej. „Proč neprotestujete, proč nežádáte, aby…“

„Jo — tak my máme protestovat?“ podivil se policista. „Nebo něco žádat…?

Člověče, ty jsi tu nováček nebo co? Hele, šéfe,“ obrátil se k Donaldovi, „přibrzdi! Jsem na místě.“

Seskočil ze stupátka a bez ohlédnutí si to kolébavým krokem zamířil do temnoty mezi dva polorozpadlé domy. Někde v dálce tam poblikávala osamocená lucerna a pod ní postávalo pár lidí.

„Zbláznili se nebo co?“ rozčilil se Andrej, když se auto znovu rozjelo.

„Jak je to možný? Ve městě je to samej chuligán — a policajti nesměj cho dit ozbrojený? To přece nejde. Kensi má na opasku pouzdro — tak co v něm nosí? Cigarety?“

„Svačinu,“ opravil ho Donald.

„Vůbec ničemu nerozumím.“

„Byla o tom taková informace: V souvislosti s množícími se případy přepadení policistů kriminálními živly, které se tímto způsobem zmocňují zbraně, je vydáno nařízení… A tak dále…“

Andrej se nad tím chtěl zamyslet, ale musel se v tu chvíli ze všech sil vzepřít nohama, aby se udržel na sedadle. Kamenitá cesta končila… „Tak já si myslím,“ řekl konečně po chvíli, „že to je strašná hloupost. A vy?“

„No — já si to myslím taky,“ prohodil Donald a jednou rukou si neobratně zapaloval.

„Že to říkáte tak klidně…“

„Mě už rozčilování přešlo. A jen tak mimochodem — to s tou informací o odebrání zbraní policistům — to už je dávná záležitost. To jste tu snad ještě ani nebyl.“

Andrej si prohrábl vlasy a zamračil se. Kdopak ví — třeba to mělo nějakou logiku! Koneckonců — když je policajt sám, tak to opravdu může být pro pár lumpů lákavá příležitost. A když se velitelství rozhodlo zakázat nosit zbraně, muselo to platit pro každého. Nejde o hloupé zdůvodnění, které k tomu dali, ale o to, že ve městě je málo policistů, a taky se málokdy udělá nějaká akce. Chtělo by to nějaký pořádný zátah, aby se naráz se všemi lumpy zametlo! A přizvat k tomu i civilisty, ať pomůžou, říkal si Andrej. Já například bych pomohl a Donald určitě taky… Měl bych o tom napsat primátorovi.

A najednou ho něco napadlo: „Poslouchejte, Done, vy jste přece sociolog. Já tedy sociologii za velkou vědu nepovažuju a za metodu už vůbec ne…, to jsem vám už řekl, ale vy jste člověk vzdělaný, hodně toho znáte, rozhodně víc než já. Tak mi to vysvětlete: Jak je to možný, že tady u nás jsou lumpové? Jak se sem dostali?

Vrahové, lupiči, zloději… Copak Kurátorům nebylo jasný, koho to sem berou?“

„Určitě bylo,“ řekl lhostejně Donald, který právě obratně projížděl nebezpečně vyhlížejícím výmolem plným černé vody.

„Tak proč to dělali?“

„Člověk se jako zloděj nenarodí. Zlodějem se člověk stává. A potom… Víme přece, že nikdo přesně neví, co Experiment vyžaduje a co ne. Experiment je Experiment….“ Donald se odmlčel a potom dodal: „Fotbal je fotbal, míč je kulatej, vyhrává ten lepší…“ V těchto místech už nebyly vůbec žádné lucerny. Obytné čtvrti Města zůstaly někde vzadu, po stranách polní cesty se tyčily jen zbytky rozvalin jakýchsi podivných kolonád, základy starých domů se střídaly se zhroucenými zdmi, z nichž čněly trámy a černaly se díry místo oken. Bodláky, kopřivy a spousta plevele překrývala hnijící prkna a haldy zčernalých cihel.

Pak se před nimi zase cosi matně rozzářilo. Donald trhl volantem vpravo, vyhnul se protijedoucímu náklaďáku a pak mu pneumatiky zabruslily v rozbahněných vyjetých kolejích. Potom konečně zastavil těsně za koncovými světly auta, které stálo jako poslední v dlouhé frontě. Vypnul motor a podíval se na hodinky. Andrej se taky podíval. Bylo půl páté… „Tak hodinku si počkáme,“ poznamenal Andrej. „Koukneme se, kdo je před námi?“

Zezadu právě dojížděl a zastavoval další náklaďák.

„Jděte sám,“ odpověděl Donald. Pohodlně se opřel vzadu o sedadlo a stáhl si klobouk až do poloviny obličeje.

Andrej si tedy taky udělal pohodlí a zapálil si. Vyhřezlé péro se mu přitom podařilo zatlačit pod potah sedadla.

Vpředu se pilně vykládalo. Bouchala víka popelnic a kdosi hlasitě vykřikoval: „… osm!.. deset…!“ Na sloupu se pod velkým plechovým talířem pohupovala silná žárovka. Potom se najednou ozvalo několik vzteklých výkřiků: „Kampak? Kam lezeš? Mazej zpátky! Chceš do držky?“ Napravo i nalevo bylo vidět jen kompaktní hory odpadků, noční vánek roznášel úžasný puch.

Přímo vedle Andreje se najednou ozval známý hlas: „Ahoj, hovnovozi! Jakpak šlape velký Experiment?“

Byl to Icik Kacman v celé své kráse: rozježený, tlustý, neupravený a jako vždycky odporně nabitý energií. „Už jste to slyšeli? Je to vyřešený! Už existuje projekt konečný likvidace kriminality: Zruší se policie. Místo policajtů se budou v noci ven posílat blázni. Chuligáni a lupiči mají po parádě — ve Městě budou za tmy chodit jen blázni.“

„To není moc vtipný,“ zavrčel Andrej.

„Není?“ Icik stál teď na stupátku a strkal hlavu do kabiny. „Naopak! To je náhodou moc vtipný. Žádný náklady… Rozmístění bláznů ve čtvrtích budou mít na starosti domovníci.“

„Za což se jim dostane odměny v podobě jednoho litru vodky,“ přidal se konečně Andrej a Icik se nadšeně rozhihňal. Vyluzoval přitom velice podivné zvuky, prskal na všechny strany a nadšeně si mnul ruce.

Donald najednou tiše zaklel, otevřel si dvířka, vyskočil ven a zmizel někde ve tmě. Icik se okamžitě přestal hihňat a starostlivě se zeptal: „Co je to s ním?“ „Nevím,“ zamračil se Andrej. „Asi se mu z tebe udělalo špatně… Ale fakt je, že už je několik dnů divnej.“

„Vážně?“ Icik vytáhl hlavu nad kabinu a zadíval se směrem, kam Donald odešel. „To je škoda. Je to fajn chlap. Jenže takovej… neadaptabilní.“

„A kdo je podle tebe adaptabilní?“

„Já. Ale ty taky… I Wang… Donalda to vždycky štvalo: Proč se musí stát fronta, když se sem přivážejí odpadky? A proč tu někdo ksakru musí ty popelnice počítat? K čemu to je dobrý?“

„Ale vždyť má pravdu,“ podotkl Andrej. „Je to pitomost, co jinýho…“

„No jo, ale ty se kvůli tomu nevzrušuješ,“ namítl Icik. „Ty moc dobře víš, že ten, kdo tam vpředu počítá popelnice, si tuhle práci nevymyslel.

Dostal to za úkol — a tak počítá. A protože mu to rychleji nejde, musí se tu udělat fronta, to je logická věc. A fronta je zkrátka fronta…“ V Icikovi to zase vesele zabublalo, když vyprskl smíchy. Pak ale dodal: „Jasně… kdyby tomu velel Donald, dal by tu udělat pořádnou cestu s rampama na vyklápění odpadků a toho chlapa, co počítá popelnice, by poslal k policajtům, aby s nima chytal bandity. Anebo by z něj možná udělal farmáře.“

„Takže — co tím chceš říct?“ přerušil ho netrpělivě Andrej.

„Takže jen to, že Donald ničemu nevelí.“

„A proč to neudělají ti, co tomu velí?“

„Proč by to dělali?“ vykřikl vesele Icik. „Uvažuj, člověče! Odvážejí se odpadky? Odvážejí! Kontroluje se to? Kontroluje! Systematicky? Systematicky!

Na konci měsíce se může podat hlášení: Z Města bylo odvezeno o tolik a tolik popelnic svinčíku víc než v měsíci předchozím. Ministr je spokojenej, primátor taky, všichni jsou spokojený… a že Donald není? Nikdo ho sem nehnal násilím. Je tu dobrovolně.“

Z výfuku auta před nimi se vyvalil šedivý čmoud a náklaďák se posunul o dobrých patnáct metrů. Andrej rychle přelezl za volant a vyklonil se z okýnka. Donalda však nikde neviděl, a tak bázlivě otočil klíčkem zapalování a jakžtakž se zase dostal do závěsu za náklaďák před nimi. Třikrát mu během popojíždění zhasl motor. Icik kráčel vedle něj a pokaždé, když sebou auto škublo, polekaně uskočil stranou. Potom začal vykládat něco o bibli, ale Andrej ho skoro neslyšel. Samým rozčilením se úplně zpotil.

Pod lucernou jako dřív třískala víka popelnic a někdo tam nadával. Na střechu kabiny něco dopadlo a odrazilo se, ale Andrej tomu nevěnoval pozornost.

Zezadu k nim právě přišel se svým parťákem Oskar Heidermann a sháněl se po cigaretě. Jeho parťák byl Silva, černoch z Haiti. Teď — ve tmě — ho skoro nebylo vidět, blýskaly se jen jeho bílé zuby.

Icik se s nimi hned dal do debaty, přičemž Silvovi říkal „tontonmakute“ a Oskara se vyptával na cestovatele Thora Heyerdahla. Silva se pitvořil, dělal, že střílí ze samopalu a Icik se chytal za břicho, jako že ho Silva trefil… Andrej tomu nerozuměl a Oskar asi taky ne. Ten si ještě navíc pletl Haiti s Tahiti… Na střeše kabiny znova něco zabubnovalo a najednou přiletěla velká hrouda všelijakého svinstva, rozprskla se o kapotu a ohodila všechny kolem.

„Chlapi!“ zařval Oskar do tmy, „nechte toho!“

Vpředu se taky někdo rozkřičel a ze všech stran bylo slyšet klení a nadávání.

Zřejmě se něco dělo… Icik najednou hekl, znovu se chytil za břicho a celý se zkroutil. Teď už to ale nebylo z legrace. Andrej otevřel dvířka kabiny. Chtěl vystoupit, ale na hlavě mu přistála plechovka od konzervy. Nebolelo to, ale k naštvání to stačilo. Silva se skrčil a někam ve tmě zmizel. Andrej si kryl hlavu, ale snažil se rozhlédnout.

Nic neviděl. Jen to, že zpoza hory odpadků vylétají rezaté plechovky, shnilé dříví, kosti a dokonce i kusy cihel. Pak se někde začalo sypat sklo… Frontou náklaďáků otřásl vzteklý řev: „Kterej blbec…?“ Skoro to vypadalo, že ten rozhořčený protest musí někdo dirigovat. Všichni jako na povel zapnuli motory a rozsvítili světla. Některé náklaďáky začaly zběsile popojíždět a natáčet se tak, aby svými reflektory dosáhly na hřeben kupy odpadků, odkud teď létaly celé cihly a prázdné láhve. Několik sehnutých postav zmizelo za Silvou ve tmě… Andrej uviděl, že Icik se pořád ještě drží za břicho, bolestivě křiví obličej a krčí se vzadu za korbou. Tak to si tedy odskáčou, prevíti, řekl si, naklonil se zpátky do kabiny a vytáhl francouzák. Několik chlapů už se drápalo nahoru na kupy odpadků. Lezli po čtyřech, šlo to špatně. Někomu se konečně podařilo obrátit náklaďák přímo proti hoře odpadků a jeho reflektory ozářily hřeben, ježící se starým nábytkem, hadry, roztrhanými papíry a třpytícími se střepy. Nahoře, proti černému nebi, se zvedala lžíce bagru. A na té lžíci… Něco se tam hýbalo. Bylo to velké, šedivé, trochu do stříbrna.

Andrej zkoprněl. A v tom okamžiku se kolem rozlehl děsivý křik, který všechno přehlušil: „Ďáblové! To jsou ďáblové… Lidi, utečte!“

Ti, kteří až dosud zdolávali kupy odpadků, v panice začali ustupovat.

Padali dolů, řítili se, někteří v té špíně váleli sudy a zamotávali se do starých hadrů a papíru. Oči vytřeštěné, ústa dokořán, ruce zoufalstvím rozepjaté… Nějaký chlap proběhl kolem Andreje. Rukama si svíral hlavu, jako by si ji chtěl ochránit, a vyl jako zvíře. Uklouzl po blátě, upadl, znovu se zvedl a jako šílený se rozběhl k Městu. Další muž se pokusil protáhnout mezi Andrejovým náklaďákem a vozem vpředu. Nepodařilo se mu to, zaklínil se mezi obě auta a teď nelidsky řval. Pak se všechno ztišilo, bylo slyšet jenom hučení motorů. A do toho relativního klidu najednou začaly třaskat výstřely. Jako by někdo práskal bičem… Andrej ve světle reflektorů uviděl vysokého hubeného chlapa, který tam nahoře stál zády k autům, v obou rukou svíral pistoli a pálil někam do tmy za hřebenem hory odpadků.

Tichem se rozlehlo ještě několik výstřelů a pak se odněkud rozlehl strašlivý řev. Tisícihlasý, ale přitom nelidský… Jako by tisíce rozdrážděných koček zavřeštěly do mikrofonu. Ten hubený chlap nahoře o několik kroků ustoupil, pak zamáchal rukama, protože mu ujely nohy — a už se řítil po zádech dolů. Andrej mimovolně taky o několik kroků ustoupil a byl si skoro jist, že teď přijde něco strašného: A opravdu. Hřeben hory odpadků se najednou celý naježil.

Začalo se to tam hemžit stříbřitými nestvůrami. V odlesku reflektorů se třpytily tisíce červených očí, blýskaly se snad miliony vyceněných tesáků a míhaly se dlouhé, chlupaté paže. Ze zvířeného prachu se sypal na řadu náklaďáků déšť kamení, láhví a všelijakého svinstva.

Andrejovi selhaly nervy. Vletěl do kabiny, zalezl do kouta a jediné, co si uvědomoval, bylo, že pevně svírá svůj francouzák. Jinak nevěděl nic.

Pak s hrůzou uviděl, že se za ním do kabiny sune něco temného, co zakrývá celá dvířka. Rozkřičel se, až se zajíkal, vlastní hlas přitom nepoznával.

Ruce s francouzákem natáhl před sebe a snažil se toho hnusného vetřelce vystrčit ven. Teprve po chvíli si uvědomil, že nějaký známý hlas zoufale volá: „Ty idiote, to jsem přece já!“

Byl to Icik… Andrej se konečně vzpamatoval. Icik se usadil vedle něj, zabouchl dvířka a naprosto klidně pronesl: „Víš, co to je? Opice. Potvory jedny.“

Andrej se na něj díval nechápavě. Pak konečně porozuměl, co mu Icik říká, ale nevěřil tomu.

„Kdes to vzal?“ Opatrně vyhlédl okýnkem, pak pootevřel dvířka a napůl se vysunul na stupátko.

Ano! Byly to opice… Neobyčejně velké a chlupaté a neobyčejně odporné už na první pohled, ale prostě ne ďáblové, ani nadpřirozené stvůry. Pouhopouhé opice… Andreje až polilo horko, jak se zastyděl, ale současně pocítil úžasnou úlevu: jenom opice! Jenže v tu chvíli dostal ránu přímo do ucha, až mu hlava poskočila… „Všichni nastoupit do aut!“ zaznělo ostře jako povel. „Neblázněte! Jsou to paviáni. To se dá zvládnout. Nastartovat — a všichni zpátečku!“

Ve frontě náklaďáků nastal zmatek. Motory řvaly na plné obrátky, blikala světla, hlomozily výfuky, chuchvalce šedivého kouře se vznášely k černému bezhvězdnému nebi. Ze tmy se najednou vynořil nějaký špinavý blýskavý obličej, čísi ruce sevřely Andrejova ramena a hodily ho jako hračku zpátky do kabiny. Nákladní auto zpředu třesklo o jejich kapotu a současně se ozval náraz i zezadu. Popelnice v korbě nadskočily a zarachotily.

Icik Andrejem zalomcoval a zakřičel: „Umíš řídit, nebo ne? Tak umíš to, Andreji?“ Venku za clonou kouře někdo ječel: „Pomoc!“ A velitelský hlas znovu přikazoval: „Jen klid! Poslední vůz — zpátečku! A šlápněte na to!“

A zatím shora i z obou stran dopadalo na auta všechno možné. Rachotily kapoty i popelnice, třaskalo sklo, šílely klaksony a neustále mohutněl ten hnusný, drásající řev opic.

Icik najednou klidně prohlásil: „Tak já jdu,“ loktem si zaclonil obličej a vylezl ven. Málem přitom vletěl pod vůz, který se hnal k Městu. Andrej zahlédl strachem znetvořený šoférův obličej. Byl to ten chlap, který tu vždycky počítal vysypané popelnice.

Icik zmizel, místo něho se objevil špinavý a celý nějak zválený Donald.

Klobouk někde ztratil… Nejdřív něco hodil na sedadlo, pak se vmáčkl za volant, nastartoval motor, vyklonil se z okýnka a začal couvat.

Nějaký řád celá ta situace ale přece jenom postupem času dostala. Už nikdo nic nevykřikoval, motory duněly a celá fronta náklaďáků se pomaličku sunula nazpátek. Dokonce i ten útok opic jako by se otupil… Paviáni poskakovali po hřebeni hory odpadků, ale dolů se nepouštěli. Jen si tam dál nahoře pořvávali, cenili své psí tlamy a vystrkovali na lidi lesklé zadky.

Donald jel stále rychleji. U velkého vodního výmolu se mu podařilo auto otočit a pak už na to šlápl naplno.

Před nimi se míhala koncová světla prchajících náklaďáků.

A je to v suchu, řekl si s úlevou Andrej a opatrně si sáhl na ucho. Bylo oteklé a celé jako by hořelo… To je tedy věc — paviáni! Kde se tu vzali? A že to tedy jsou parádní kousky! A kolik jich je… Dřív tu ale žádní paviáni nebyli — když se tedy nebere v úvahu Icik Kacman… Jenže — proč zrovna paviáni? Proč ne… třeba tygři? Auto vletělo do díry, Andreje to vyhodilo do výšky, a když dopadl zpátky na sedadlo, uvědomil si, že ho tlačí nějaká neznámá věc… Něco tvrdého. Sáhl pod sebe. Ležela tam pistole.

Chvíli se na ni nechápavě díval. Byla černá, ne moc velká, hlaveň měla krátkou a rukojeť žebrovanou. A Donald řekl: „Opatrně s tím… Dejte mi to!“

Andrej mu pistoli podal a díval se, jak se Donald předklání a zbraň si zasouvá do zadní kapsy kombinézy. Najednou mu to došlo: „To jste byl vy…, kdo tam střílel?“ Donald neodpověděl. Blikal zrovna jediným fungujícím reflektorem, aby upozornil toho před sebou, že předjíždí. Křižovatkou, přímo před jejich autem, přeběhlo několik paviánů. Ti už teď ale Andreje nezajímali.

„Kde jste tu pistoli vzal?“

Donald mu zase neodpověděl, jenom mávl rukou, jako by si chtěl vrazit do čela neexistující klobouk.

„Víte co, Done,“ řekl Andrej rozhodně, „zajedem teď rovnou na radnici, vy tam tu pistoli odevzdáte a vysvětlíte, jak jste k ní přišel.“

„Neplácejte hlouposti,“ odpověděl Donald. „Radši mi dejte cigaretu.“

Andrej mu automaticky podal celou krabičku.

„To nejsou hlouposti. Já nechci o ničem vědět. Nic jste mi neřekl, dobrá, to je vaše věc. Mám k vám důvěru, jenže… ve Městě teď mají zbraně jenom zločinci. Já tím nic nemyslím, ale fakt je, že vám nerozumím. Prostě tu pistoli odevzdejte a na vysvětlení k tomu řekněte, co chcete. Tohle totiž není žádná hloupost! Vidím přece, že se s vámi poslední dobou něco děje!

Takže je lepší jít — a všemu udělat konec.“

Donald se na okamžik otočil a podíval se Andrejovi přímo do očí. Jeho výraz byl zvláštní, Andrej si nebyl jist, zda se mu Donald náhodou nevysmívá, ale kdo ví…? Třeba ten člověk vlastně trpí! Vypadal v téhle chvíli velice staře, unaveně, dokonce uštvaně… Andreje to zmátlo a trochu vyvedlo z míry, ale pak se vzpamatoval a chladně pronesl, jako by odsekával: „Odevzdat a vysvětlit… To je všechno.“

„Je vám jasný, že opice berou Město útokem?“

„No a co?“ podivil se Andrej.

„To je fakt… No a co?“ zopakoval po něm Donald a nepříjemně se rozesmál.

Kapitola 2

Opice už stačily dorazit do Města. Lezly po římsách, v celých hroznech se houpaly na pouličních lucernách, jejich tlupy poskakovaly na křižovatkách, šplhaly se k oknům, házely dlažebními kostkami a proháněly vyděšené obyvatele Města, z nichž mnozí vyběhli ven jen tak — ve spodním prádle.

Donald několikrát cestou zastavil, aby vzal vylekané uprchlíky. Popelnice z korby vyházeli… V jednu chvíli se před nimi objevil splašený kůň.

Vlekl za sebou selský vůz, na kterém se usadil mohutný stříbřitý pavián a zuřivě mával chlupatými prackami. Pak se vůz napasoval do sloupu lucerny, kůň se utrhl a utíkal dál — a pavián hbitě přeskočil na nejbližší okap.

Vyšplhal se po něm a zmizel na střeše.

Na náměstí před radnicí byl zmatek. Přijížděly a zase odjížděly náklaďáky, pobíhali tu policisté, motali se tu i civilové — mnozí jen ve spodním prádle, několik se jich kupilo kolem nějakého zřejmě kompetentního muže, cosi po něm vyžadovali, tlačili ho ke zdi u vchodu do budovy a on jen kolem sebe mával aktovkou a jakousi hůlkou.

„Pěknej bordel,“ zavrčel Donald a vyskočil z auta.

Vběhli do budovy a okamžitě se jeden druhému ztratili. Všechno se tu pomíchalo: civilisté i muži v uniformách — i zoufalci ve spodním prádle.

Všichni sborem hulákali a všude bylo nakouřeno.

„Pochopte to! Nemůžu přece takhle… jenom ve spodkách…!“

„Okamžitě otevřte zbrojnici a rozdejte zbraně! Krucinál, aspoň policajtům ty zbraně dejte!“

„Kde je velitel policie? Před chvilkou tu byl…“

„Zůstala mi tam žena… chápete to? A taky tchyně… Stará ženská!“

„Podívejte se, vždyť o nic nejde. Jsou to jenom opice!“ „A kde je velitel policie? To někde chrápe nebo co?“ „V naší ulici byla jediná lucerna. Teď ji povalili.“ „Kovalevskij! Okamžitě běžte do dvanáctky! Fofrem!“ „Ale uznáváte, že jenom takhle v podvlíkačkách…“ „Kdo tu umí řídit auto?

Řidiči, pozor! Všichni ven — tam, co jsou reklamy!“

„Tak hergot, kde je ten velitel? To se šel někam schovat nebo co? Mizera.“

„Tak podívej: seber chlapy a jeď do slévárny. Vemte si svorníky a vůbec všechno, co se hodí. Prostě všechno… A rozdejte to lidem!“

„Teda já jsem ho majznul po tý chlupatý tlamě, až mě z toho bolí ruka!“

„Vzduchovky by se nehodily?“

„Do dvaasedmdesátýho kvartálu… tři vozy! Do třiasedmdesátky — pět…!“ „Dejte rozkaz… Ať jim vydávají výstroj druhé kategorie… Ale jen proti podpisu, abysme se s tím potom zase shledali!“

„Mají ocasy nebo ne? Nebo se mi to jen zdálo?“ S Andrejem tu všichni postrkovali, tlačili ho ke zdi, šlapali mu na nohy, ale i on strkal do druhých a tlačil je od sebe na všechny strany.

Nejdřív se snažil najít Donalda. Chtěl být při tom, až se bude řešit ta záležitost s pistolí, mohl být Donaldovi užitečný jako svědek, ale pak pochopil, že záležitost s paviány asi bude důležitější. A hned zalitoval, že neumí řídit auto a dokonce ani neví, kde je tu slévárna. Taky není v jeho silách někomu vydat výstroj druhé kategorie — a tak to vypadá, že je tu vlastně k ničemu. Chtěl tedy aspoň podat informaci o tom, co viděl na vlastní oči, mohlo by se to přece hodit, ale nenašel nikoho, kdo by ho mínil vyslechnout.

Nikdo o to neměl zájem, nikdo ho ani nenechal domluvit, každý mu spíš sám začal vykládat, co viděl. Andrej si roztrpčeně uvědomil, že v téhle tlačenici uniforem a podvlíkaček nikoho nezná. V jednu chvíli se mu před očima mihla Silvova hlava s krvavým obvazem na čele, ale vzápětí mu zmizela z očí.

A zatím tu kdosi cosi organizoval, někoho někam posílal, řev narůstal, chlapi ve spodkách se nějak vytráceli a naopak narůstal počet těch v uniformách — až se dokonce Andrejovi zazdálo, že slyší rovnoměrný dusot vojenských bot a dokonce i zpěv nějaké pochodové písně. Pak ale uviděl, že se to dolů po schodech řítí přenosný trezor, který někomu upadl a teď se zarazil o dveře zásobovacího oddělení.

A najednou Andrej uviděl známou tvář. Byl to jeho bývalý kolega z účtárny Cejchovního úřadu. Vrhl se vpřed a dohonil ho. Přitiskl ho ke zdi a vychrlil na něho, že se přece znají. „Jmenuju se Andrej Voronin, pamatujete se? Pracovali jsme spolu. Teď dělám asanátora a nemůžu najít nikoho, u koho bych se mohl hlásit, tak mě někam pošlete, každýho je tu přece zapotřebí…“ Bývalý kolega ho chvíli poslouchal, zmateně pomrkával a opatrně se pokoušel Andreje odstrčit. Pak se mu to podařilo a vzápětí se rozkřikl: „Kampak vás asi tak můžu poslat? Copak to nevidíte, že nesu papíry k podpisu?“ A utekl.

Andrej se ještě několikrát pokusil o to, aby ho někdo někam zařadil, ale nikdo o něj neměl zájem. Všichni někam spěchali a nenašel se tu nikdo, kdo by aspoň chvíli postál na jednom místě a dal dohromady dobrovolníky, kteří chtěli pomáhat. Dopálilo ho to a začal prostě otvírat jedny dveře za druhými. Musí tu přece být nějaká odpovědná osoba, která nepobíhá sem a tam, nehuláká a bezradně nerozhazuje rukama! Podle některých příznaků se dalo usuzovat, že tu někde je štáb, který určité pokyny vydává… První kancelář byla prázdná. Ve druhé stál nějaký chlap v podvlíkačkách u telefonu a křičel do sluchátka. Vedle něj se někdo s klením pokoušel na sebe natáhnout pracovní plášť, ale ten mu byl zjevně malý. Zpod pláště vykukovaly policejní rajtky a blýskaly se úžasně naleštěné boty, kterým chyběly tkaničky. Andrej vběhl do další kanceláře, kde po něm někdo hodil něco růžového s knoflíčky. Uskočil a v rychlosti si jen uvědomil, že tam byly nějaké ženské. Ve čtvrté kanceláři konečně objevil, co potřeboval. Byl tam Kurátor.

Seděl bokem na parapetu u okna. Rukama svíral pokrčená kolena a díval se ven do tmy, kde se míhala světla reflektorů. Když Andrej vstoupil, obrátil k němu svou laskavou ruměnou tvář, jako vždycky maličko pozvedl obočí a usmál se. Ten jeho úsměv Andreje uklidnil. Vztek a rozčilení zmizely.

Bylo mu náhle jasné, že se všechno zase srovná a bude v pořádku.

Andrej se tedy taky usmál a rozpačitě pokrčil rameny: „Asi mě tu nikdo nepotřebuje… Neumím řídit, nevím, kde je slévárna… Nějak se v tom zmatku nedokážu zorientovat.“

„Ano,“ pronesl jaksi soucitně Kurátor, „je v tom zmatek. Dokonce obrovský.“

Pak se obrátil zády k oknu, nohy svěsil z parapetu, zakomíhal jimi a podsunul pod sebe dlaně. Připomínal teď malé dítě. „Až to není hezké, nemyslíte? Vlastně je to hanba — dospělí, rozumní lidé… a takhle se chovají.

To znamená, že je někde chyba, viďte, Andreji? Popustila se uzda živelnosti. Lidi na takovou situaci nejsou připraveni. Chybí jim disciplína, podléhají panice… No — a taky úřední šiml má na tom svůj podíl.“

„Je to tak,“ řekl Andrej. „Opravdu, je to tak… A víte, co já teď udělám?

Už nikoho nebudu hledat, nebudu nikomu nic vykládat, prostě si vemu někde nějakou hůl a půjdu. Připojím se k nějaké skupině. A když mě nebudou chtít, půjdu sám. Vždyť tady jde i o ženy a děti…!“

Kurátor přikyvoval. Už se neusmíval, tvářil se vážně a bylo vidět, že s Andrejem souhlasí.

„Ale ještě tohle…,“ zachmuřil se Andrej. „Co je s Donaldem?“

„S Donaldem?“ Kurátor znovu zvedl obočí. „Aha… s Donaldem Cooperem…“

Pak se zasmál: „Myslíte si, že už sedí za mřížemi a dělá pokání?

Kdepak! Donald Cooper zrovna v téhle chvíli organizuje oddíl dobrovolníků na odražení toho hnusného útoku… Není to žádný gangster, žádný zločin nespáchal. Pistoli získal na černém trhu výměnou za staré bicí hodiny.

Co se dá dělat — celý svůj život byl zvyklý nosit u sebe pistoli…“

„To je fakt,“ řekl s úlevou Andrej. „Jasná věc… Já jsem opravdu nevěřil, že by zrovna Donald…, jen jsem si myslel… Tak je to v pořádku.“ A už se obrátil, že tedy půjde, když si ještě vzpomněl: „Řekněte mi…, jestli to tedy není tajemství… Řekněte mi, proč to všechno je? Opice! Kde se tu vzaly? Co se tím vlastně sleduje?“

Kurátor si povzdechl a seskočil z parapetu.

„Andreji, už mi zase dáváte otázky, na které…“

„Dobrá! Já to přece chápu,“ přerušil ho prudce Andrej a dlaně přitiskl na prsa, „jenom jsem chtěl…“

„Počkejte! Zase mi dáváte otázky, na které vám nedokážu odpovědět.

Chápete to? Nedokážu… Třeba — proč došlo k destrukci některých staveb — vzpomínáte si? To ale vlastně bylo, ještě než jste sem přišel… A teď zase paviáni. Vzpomínáte si, jak jste se mě vyptával: Jak je to možné? Jsou tu lidé různých národností a všichni mluví stejným jazykem. A dokonce si to ani neuvědomují! Vzpomínáte si, jak vás to překvapilo, jak jste to nemohl pochopit a dokonce vás to děsilo, protože jste se pokoušel Kensimu vysvětlit, že mluví rusky, a on zase přesvědčoval vás, že mluvíte japonsky?

Pamatujete se na to? Teď už jste si zvykl, teď už se na takovéhle věci nevyptáváte.

Je to prostě jedna z podmínek Experimentu. A Experiment je Experiment, co vám k tomu ještě můžu říct?“ Kurátor se usmál: „Tak jděte, Andreji, jděte! Vaše místo je tam venku… Je třeba něco dělat. Každý na svém místě — a každý podle svých sil!“

A Andrej spíš vyběhl než vyšel na chodbu. Teď už tu bylo prázdno. Seběhl tedy po hlavním schodišti na náměstí a okamžitě, bez váhání se přidal ke skupině, která tu vedle nákladního auta pod lucernou v klidu vyčkávala.

Protlačil se dopředu, tam mu někdo podal těžkou železnou tyč a on se od toho okamžiku cítil být silný a připravený k boji. Měl přece zbraň.

Někde docela blízko jakýsi známý hlas ryčně velel v trojstup nastoupit.

Andrej si hodil tyč na rameno a rozběhl se tam. Zařadil se mezi nějakého Latinoameričana, který měl přes kabátek od pyžama natažené šle, a mezi blonďatého obrýleného sušinku. Ten byl hrozné nervózní. V jednom kuse si brýle sundával, čistil je kapesníkem, znovu nasazoval a dvěma prsty urovnával.

Utvořený oddíl nebyl velký. Celkem tu bylo asi tak třicet chlapů a velel jim Fritz Geiger. Na jednu stranu to pro Andreje bylo skoro urážející, ale na druhou stranu… Nebylo pochyb, že v dané situaci se Fritz Geiger pro tuhle roli dobře hodí, i když to je bývalý nacistický voják, takový pozůstatek z druhé světové… Jak se dalo předpokládat u bývalého poddůstojníka wehrmachtu, velet mu nedělalo potíže a poslouchat jeho hulákání nebylo nic příjemného.

„Vyrrrovnat!“ řval na celé náměstí, jako by měl před sebou pluk na cvičáku.

„Vy tam… V těch bačkorách…! No — vy! Zastrčte břicho! A co vy…? Rozťápnutej jak kráva před bejkem! Vás se to netýká? Pooozor! Za mnou — pochodem v chod! Pohov…“

Dali se do pohybu. Andrejovi hned někdo zezadu šlápl na nohu. Zakopl a vrazil do blonďatého sušinky vedle sebe, který si zrovna otíral brýle a upustil je na zem. „Blbče,“ sykl Andrej dozadu a jeho soused zoufale zapištěl: „Dávejte přece pozor!“ Andrej se sehnul, aby mu brýle podal — a v tu chvíli už tu byl Fritz a vztekle je napomínal. Andrej ho s chutí poslal do hajzlu… Obrýlený blonďák, který vypadal na nějakého vědátora, mu dojatě děkoval.

Museli pak dohánět oddíl, který zatím pochodoval dál, a asi po dvaceti metrech dostali rozkaz „nástup do vozů“, přičemž „vůz“ tu byl jenom jeden — obrovský speciální náklaďák na rozvoz cementové kaše. Když tam nalezli, pod nohama jim to čvachtalo. Ten, co měl na nohou bačkory, s námahou přelezl zpátky přes postranici a zvučným hlasem všem oznámil, že „on tímhle vozem nikam nepojede“. Fritz mu rozkázal, aby se vrátil k ostatním. Chlápek zvýšil hlas a prohlásil, že má bačkory, a ty už se mu promočily. Fritz na to řekl něco o dobytku, ale chlap v bačkorách se Fritze vůbec nelekl. Poznamenal, že on se jako nějaký dobytek necítí, protože dobytek by asi klidně v takovém sajrajtu jel… to ať mu tedy všichni ostatní, kterým ta čvachtanice nevadí, prominou… A v té chvíli vylezl z náklaďáku i Latinoameričan, odplivl si Fritzovi rovnou pod nohy, palce si zastrčil pod šle a pomalu šel pryč.

Andrej to všechno pozoroval s jistou škodolibostí. Ne snad, že by souhlasil s tím chlapem v bačkorách a už vůbec mu nebyl sympatický odchod toho druhého… Nebylo to od nich kolegiální, chovali se hloupě, ale bylo docela zajímavé pozorovat Fritze. Jakpak si asi zupák Fritz s touhle situací poradí?

Vzápětí si Andrej musel přiznat, že zupák si poradil dobře. Udělal bez dalších řečí čelem vzad, vyskočil na stupátko vedle šoféra a vykřikl: „Odjezd!“

Auto se pohnulo — a přesně v tom okamžiku zapnuli slunce… Andrej se sotva držel na nohou, házelo to s ním, musel se přidržovat chlapů kolem sebe, ale přesto se díval. Na obvyklém místě se pomaličku rozsvěcoval červenavý kotouč. Nejdřív se trochu chvěl, jako by pulzoval, byl stále jasnější a jasnější, měnil se do oranžova, pak přecházel ze žluté barvy do bílé, potom na okamžik zhasl a vzápětí se rozzářil tak, že už se na něj dívat nedalo.

Začal nový den. Neproniknutelně černá bezhvězdná obloha se změnila na šedomodrou, začalo z ní sálat horko a vítr vzápětí přinesl žár, jako by vanul z pouště. Z ničeho nic se kolem nich najednou ze tmy vyhouplo velké Město plné veselých barev a přívětivých modrých stínů. Poschodí se zveda la nad poschodími, objevoval se dům za domem… Zprava teď bylo vidět rozžhavenou Žlutou stěnu, která dosahovala až k obloze — a vlevo za střechami domů temněla modrá pláň, jako by tam bylo moře. Až z toho člověk dostal žízeň… Několik mužů se mechanicky podívalo na hodinky. Bylo přesně osm.

Nejeli příliš dlouho. Opičí tlupy sem ještě asi nedorazily. Ulice byly tiché a prázdné — jako vždycky touhle dobou. Tu a tam se otevřelo nějaké okno, ve kterém se někdo protahoval a díval se ven. Náklaďák plný lidí však zřejmě nikoho nezajímal. Někde větrali matrace a přikrývky, na jednom balkoně urputně cvičil fousatý dědeček v pruhovaných trenýrkách. Po nějaké panice nebylo ani stopy.

Jak se však blížili k Šestnáctému kvartálu, už sem tam přece jen viděli lidi, jak utíkají po ulici — rozcuchaní, rozčilení… Někteří s sebou dokonce vlekli i rance. Když spatřili náklaďák plný chlapů, zastavovali se, něco křičeli a ukazovali někam dozadu. Vůz s rachotem zahnul do Čtvrté Levé a málem přitom porazil stařičkou dvojici, která před sebou strkala dvoukolák s kufry. Pak šofér zastavil — a všichni uviděli paviány.

Opice se tu chovaly jako doma… Jako v pralese nebo odkud to sem vlastně přišly. S ocasy výbojně vzhůru zakroucenými potloukali se paviáni z chodníku na chodník, vesele hopsali po římsách, houpali se na lucernách, lezli po reklamách, hlasitě na sebe pokřikovali, šklebili se, hašteřili se mezi sebou, někteří se prali a jiní se bezostyšně milovali. Tlupa stříbřitých lupičů právě likvidovala stánek s potravinami a dva ocasatí chuligáni doráželi na mladou ženu, která — celá zsinalá hrůzou — doslova zkameněla u vchodu do domu. Nějaká chlupatá kráska si zalezla do budky dopravní policie a koketně na Andreje plazila jazyk. Teplý vítr nesl ulicí kotouče prachu, peří, kousky papíru, chuchvalce srsti a pach zvěřince.

Andrej se váhavě podíval po Fritzovi. Geiger mhouřil oči a pohledem zkušeného válečníka měřil budoucí bitevní pole. Řidič vypnul motor a tichem zaznívaly jen divoké, vůbec ne obvyklé městské zvuky: řev, kňučení, vrčivé pobrukování a mlaskání. Do toho najednou ze všech sil zaječela žena, kterou paviáni už opravdu ohrožovali — a Fritz začal jednat.

„Vysedat!“ zavelel. „Padáme, padáme! Rozvinout v rojnici! Povídám v rojnici — a ne na jednu hromadu! Vpřeeed! Dejte se do nich! Prožeňte je!

Vyžeňte! Ať tu ani jedna z těch tlam nezůstane. Bijte je po hlavě a po hřbetě!

Nebodejte, ale bijte! Do nich! Žádný čekání… Do nich!“

Andrej seskočil na zem mezi prvními. Do žádné rojnice se nerozvíjel, pevně stiskl v ruce železnou tyč a utíkal rovnou na pomoc zoufalé ženě.

Ocasatí neřádi se po něm podívali, ďábelsky se rozchechtali a několika skoky byli pryč, jen posměšně zavrtěli hnusnými zadky… Žena ječela dál. Stála tam se zavřenýma očima a zaťatými pěstmi, ale nic už jí nehrozilo, a tak se o ni Andrej přestal starat. Rozběhl se ke stánku s potravinami.

Tlupa velkých paviánů tam vesele rabovala. Ten největší z nich, obrovitý exemplář s ocasem jako uhel, seděl na sudu, nořil do něj svou dlouhou chlupatou pracku a vytahoval nakládané okurky. S chutí a mlaskáním je pořádal a občas si odplivl ke svým kamarádům, kteří se snažili urvat dýhovou stěnu stánku. Obrovský pavián si všiml, že se k němu Andrej blíží, přestal žvýkat a nepříjemně se zašklebil. Andrejovi se to vůbec nelíbilo, ale už nemohl couvnout. Zvedl železnou tyč, zařval: „Na něěě!“ a rozběhl se.

Obrovský pavián teď vycenil své strašlivé tesáky a pak beze spěchu seskočil ze sudu, udělal pár kroků stranou a začal si hledat blechy. „Já ti dám, ty hajzle!“ vykřikl Andrej a ze všech sil praštil železnou tyčí do sudu. Černoocasatý pavián sebou mrskl a rázem byl na římse v prvním patře. Tahle jeho zbabělost dodala Andrejovi odvahy. Přiskočil ke stěně stánku a třískl do ní. Povedlo se mu ji prorazit. Ostatní paviáni se rozlítli na všechny strany.

Bitevní pole bylo najednou prázdné.

Andrej se rozhlédl.

Fritzův bojový plán nějak nefungoval. Jeho vojsko bloumalo prázdnou ulicí, chlapi nahlíželi do průjezdů a s hlavami zvrácenými nahoru pozorovali opice, které okupovaly římsy. Andrej v dálce rozeznal obrýleného vědátora, jak v oblacích prachu máchá nad hlavou holí a žene před sebou kulhající opici. Ta se ho ale asi moc nebála, protože se držela tak na dva kroky před ním. Nebylo s kým bojovat, i Fritz tím byl nějak vyveden z míry. Postával vedle náklaďáku, mračil se a okusoval si nehty.

Paviáni, kteří přece jen trochu ztichli, teď pochopili, že jsou v bezpečí, a znovu na sebe začali pokřikovat, drbat se a milovat. Ti nejdrzejší se spouštěli dolů a vyzývavě se šklebili. Andrej znovu uviděl paviána s černým ocasem. Byl už na druhé straně ulice, houpal se na lucerně a chechtal se.

Nějaký drobný černovlasý človíček k opici vyrazil. Podle typu to mohl být Řek… Byl pořádně rozkurážený a navztekaný. Rozmáchl se a vší silou paviána vzal po hřbetě. Ten to nečekal a málem sletěl dolů, jen tak tak se přichytil ocasem. Pak se znovu zavěsil jako dřív, přikrčil se a vypálil na útočníka proud výkalů. Andrejovi se z toho až zvedl žaludek. Raději odvrátil oči. Bylo to neuvěřitelné — a hnusné… A tak se Andrej Fritze tiše zeptal: „Co teď budeme dělat?“

„Čert ví… Chtělo by to plamenomet,“ odpověděl zlostně Fritz.

Přistoupil k nim uhrovitý mladík v pracovní kombinéze. „Nemám přivézt cihly? Dělám v cihelně. Auto máme, za půl hodinky jsem zpátky.“ „Ne,“ rezolutně odsekl Fritz. „Cihly se nehodí. Roztřískáme okna a nakonec to dopadne tak, že cihlama po nás budou házet ty opice. To by chtělo nějakou pyrotechniku. Rakety, petardy… nebo pár bomb s fosgenem.“

„Kde by se u nás vzaly petardy?“ ozval se ironicky nějaký bas. „A pokud jde o fosgen… tak to si teda myslím, že lepší už jsou i ti paviáni.“

Všichni se pomalu začali shlukovat kolem Fritze. Jenom ten černovlasý Řek se se strašným klením pokoušel umýt u hydrantu.

Andrej úkosem pozoroval černoocasého paviána. Ten se nenápadně s ostatními znovu blížil ke stánku s potravinami.

Teď už se v oknech domů objevovaly vyděšené tváře obyvatel, většinou žen. Některé byly strachy pobledlé, některé naopak celé zrudly vzrušením.

„Tak co tam dole čumíte?“ zavřeštěl ženský hlas. „Vyžeňte je, jste přece chlapi, ne? Koukněte se, rabují stánek! No tak… chlapi! Hněte sebou! Prokrista, mně tady brečí děti — udělejte něco, ať se dá vyjít z baráku! To jste chlapi? Bojíte se opic!“

Rozpačitý hlouček kolem Fritze jen zahanbeně brumlal… Všichni se cítili dost mizerně.

„Zavoláme hasiče,“ ozval se znovu ironicky bas. „Mají žebříky a hadice.

„Ale dejte pokoj! Kde bysme nabrali tolik hasičů?“

„Hasiči mají zbrojnici na Hlavní ulici…“

„A co když zapálíme nějaký louče? Třeba je ten oheň zažene.“

„Krucinál! Co to bylo za pitomost sebrat policajtům zbraně? Ať jim je zas dají!“

„A co když to tady prostě zabalíme a půjdeme? Když si vzpomenu, že jsem doma nechal ženu samotnou…“

„Tak na to zapomeňte! Nejste sám, kdo někde nechal svou ženu… A tady ty ženy jsou většinou taky něčí manželky.“

„No jo, jenže…“

„A co když vylezeme na střechy? A tam už je nějak…“

„Čím je nějak…? Snad ne touhle holí, troubo?“

„Neřádi!“ zaburácel najednou nenávistně bas a chlap se rozběhl k nešťastnému stánku s potravinami. V běhu se rozmáchl — a hodil. Tyč proletěla dýhovou stěnou a paviáni se jen překvapeně podívali, co se to děje, a pak se dál nerušeně věnovali okurkám a chroustání brambor. Ženy v oknech se posměšně rozhihňaly.

„Ale co,“ pronesl najednou někdo rozšafně, „v každým případě už jen svou přítomností jim bráníme v řádění. Nemůžou si tolik dovolit — a i to je dobrý… Pokud jsme tady, nepohrnou se dál.“ Jako by tím píchl do vos. Stačilo se totiž rozhlédnout — a bylo snadné vyvést toho mudrce z omylu.

Za prvé: paviánům byl nějaký bojový oddíl v ulici absolutně lhostejný — hrnuli se, kam je zrovna napadlo. A za druhé: kdyby to i nakrásně byla pravda, že přítomnost mužů na ulici paviánům opravdu brání v pohybu — jakpak si to pan řečník představuje dál? Bude se tu nocovat? Zůstanou tady napořád? Budou tu spát a vykonávat svou potřebu?

Najednou zaslechli cvakání kopyt. Z dálky sem pomalu se skřípotem přijížděl selský povoz. Všichni zmlkli. Ulicí se blížil vůz tažený párem koní. Nahoře bokem seděl nějaký dost velký mužský — a zjevně podřimoval.

Nohy v pracovních botách visely volně dolů, pohupovaly se ve vybledlých rajtkách, které kdysi určitě patřily k uniformě stejně jako sepraná ruská vojenská blůza. Skloněná hlava se ztrácela pod rozcuchanými rusými vlasy, na kterých jako zázrakem seděla vojenská lodička. V obrovských snědých pěstech muž svíral opratě. Hnědý i grošovaný kůň šli co noha nohu mine, vypadalo to, že za chůze taky podřimují.

„Jede na trh,“ řekl někdo uctivě. „Farmář.

„Jo, farmářům už chybí ke štěstí jen tyhle opice.“

„Jen si představte, jak by paviáni zřídili pole!“

Andrej se se zájmem díval. Za celou tu dobu tady viděl farmáře poprvé.

Slyšel o nich ale dost… Nebyli to žádní andělé, žili v drsných podmínkách až někde v divočině na blatech. Do města přijížděli, jen když chtěli prodat, co vypěstovali. A na rozdíl od těch, co bydleli ve Městě, nikdy neměnili svou profesi.

Vůz se pomalu blížil. Vozkovi se pohupovala skloněná hlava, ruce tu a tam mechanicky popotáhly za opratě. Do opic, které se až dosud chovaly vlastně dost mírumilovně, najednou vjel nějaký běs. Možná je rozčilili koně, možná už jen měly dost všech těch lidí dole na ulici, ale teď začaly vzrušeně poskakovat, zlostně pořvávat a cenit zuby. Pár se jich vyškrabalo po okapu až nahoru na střechu, začaly tam vytrhávat tašky a házet je dolů.

Jeden ze střepů zasáhl vozku do zad přímo mezi lopatky. Farmář sebou škubl, narovnal se a vytřeštil oči. První, koho uviděl, byl obrýlený vědátor, který se — celý zchvácený — vracel z bezúspěšného pronásledování osamělé opice. Teď si to smutně šlapal za farmářovým povozem. Farmář mlčky odložil opratě a koně se okamžitě zastavili. Chlap slezl na zem, ale ani nestačil vykročit od vozu, když se před jeho očima brýlatý mužík s výkřikem chytil za hlavu a sedl si na bobek. Jeho železná tyč mu vypadla z rukou.

Farmář se užasle rozhlédl. Kolem něj se na vozovku sypaly úlomky tašek vytrhaných ze střechy a drobily se na oranžovou drť. „Kryjte se!“ hbitě zavelel Fritz a sám vběhl do nejbližších vrat. Rázem se všichni rozprchli a někam se schovali. Andrej se přitiskl ke zdi. Tady byl v jakémsi palebném stínu, v relativním bezpečí. Se zájmem sledoval farmáře, který se pořád ještě rozespale a absolutně nechápavě rozhlížel. Kalnýma očima klouzal po římsách a okapech olepených navztekanými paviány, pak zavřel oči a zatřásl hlavou, potom oči zase doširoka otevřel a hlasitě řekl: „Co to je za hovadinu?“

„Kryj se!“ křičeli na něj. „Hele… Ty fousatej! Pojď sem! Dostaneš do palice, burane!“

„Co to má znamenat?“ zaburácel farmář na mužíčka před sebou. Ten pořád ještě seděl na bobku a šátral rukama po zemi. Už zase ztratil brýle.

„Co to tu je za potvory…? Můžete mi to vysvětlit?“

„To jsou, jak vidíte, opice,“ odpovídal dopáleně muž hledající brýle.

„Copak, pane, nevíte, jak vypadají opice?“

„No… vy to tu teda vedete,“ řekl užasle farmář, který se zřejmě teprve v téhle chvíli probral. „Co si jen toho tady navymějšlíte!“

Tenhle člověk, který sem dorazil odněkud z míst, kde lišky dávají dobrou noc, se prostě rozhodl být nad věcí. Už došel k názoru, že příkoří, které musel snést, není zas tak velké, a tak ohromeně zíral na chlupaté tlupy poskakující po římsách a lucernách. Vyčítavě ale přitom kroutil hlavou a drbal se v bradce. V té chvíli sušinka vědátor šťastně objevil své brýle, sebral hůl a upaloval do úkrytu. Farmář zůstal uprostřed ulice sám samotinký… Jako výborný cíl pro chlupaté snajpery. Tuhle lákavou příležitost si opice ovšem nenechaly ujít. Kolem farmářových nohou to začalo práskat a vzápětí dostal po střapaté hlavě.

„Už toho mám dost!“ zařval a v té chvíli ho jeden z paviánů trefil přímo do čela. Farmář se vrhl ke svému vozu.

Koně stáli jen pár metrů od Andreje — a ten předpokládal, že farmář skočí do vozu, lehne si do něj, práskne do koní a požene to zpátky někam na ta svá blata, pryč z tohohle nebezpečného místa. Jenže fousáč vůbec nemínil práskat do koní. „Poootvory,“ vrčel a vypadalo to, že velice rychle a velice šikovně začíná ten svůj povoz rozebírat. Byl přitom k Andrejovi zády — a tak se nedalo odhadnout, oč jde. Ženy z protějších oken však měly dobrý výhled — a tak najednou všechny sborem zaječely, zabouchly okna a zmizely. Andrej se ani nestačil divit: Fousáč si k něčemu přisedl — a to už se mu nad hlavou zvedala bytelná namaštěná hlaveň s děrovaným kovovým pláštěm.

„Zpěěět!“ strašlivě zařval Fritz a obrovskými skoky se hnal zprava k povozu. „Potvory jedny, neřádi mizerný,“ brumlal si dál fousáč a Andrej jen viděl, že uvnitř vozu dělá nějaké rychlé, zřejmě naučené pohyby, doprovázené kovovým cvakáním. Teď už jen zbývalo čekat, až se ozve pořádný rachot.

I paviáni na střeše začali cosi tušit. Přestali poskakovat, usadili se a ve své opičí mluvě si cosi navzájem sdělovali. Jejich psí tlamy se přitom znepokojeně obracely ze strany na stranu.

To už byl ale Fritz u povozu. Chytil fousáče za rameno a znovu zavelel: „Zpět!“

„Dej mi pokoj!“ zavrčel vztekle fousáč a vytrhl se Fritzovi z ruky.

„Nech mě, já je všecky sundám dolů, prevíty ocasatý!“

„Řekl jsem snad jasně…,“ spustil Fritz, ale v tom okamžiku k němu fousáč obrátil obličej a pak se v celé své mohutnosti zvedl a pomalu ironicky pronesl: „Cože?“ Oba byli asi tak stejně vysocí, ale proti udělanému fousáči Fritz přece jen působil jako střízlík.

„Jak jste k té zbrani přišel? Ukažte doklady!“

Fritzův ostrý tón fousáče viditelně pobavil: „Hele ho, cucáka,“ pronesl užasle. „On by chtěl nějaký doklady! A tohle bys nechtěl, všiváku vyplajchovanej?“ A jednoznačným gestem naznačil, jak by s Fritzem skoncoval.

Fritz však ani nemrkl a dál se upřeně díval fousáči přímo do očí.

„Rumer, Voronin, Friese! Ke mně!“ vyštěkl na celou ulici.

Andreje překvapilo, že ho Fritz jmenoval, ale přece jen se odlepil ode zdi a beze spěchu se vydal k vozu. Z druhé strany se pomalým poklusem blížil nevelký Rumer. Připomínal tak trochu otesánka, kdysi prý si vydělával jako profesionální boxer. Fritzův kamarád Otto Friese, vychrtlý mladíček s odstávajícíma ušima, letěl naopak ulicí jako o závod.

„Tak jen pojďte, pojďte,“ vybízel je farmář a s úsměvem, který nevěstil nic dobrého, si je prohlížel.

„Ještě jednou vás žádám, abyste mi předložil své doklady,“ pronesl přehnaně uctivě Fritz.

„Jdi do hajzlu,“ odpověděl nevzrušeně fousáč. Pozorně teď sledoval především Rumera a jakoby mimochodem sáhl po rukojeti úctyhodného karabáče umně spleteného z kožených řemínků.

„Ale no tak,“ prohodil mírumilovně Andrej k fousáči, jehož oděv kdysi mohl být uniformou. „Koukej, vojáku, nehádej se! My nejsme úřední osoby.“

„Já se vám na vaše úřady můžu…,“ zavrčel fousáč a koutkem oka si dál hlídal Rumera.

„Tak o co tu jde?“ ozval se chraplavě Rumer. „Vy moc dobře víte,“ řekl Fritz farmáři, „že na území Města jsou všechny zbraně zakázané. Tím spíš kulomet… Jestli na něj máte povolení, tak mi ho ukažte!“

„Kdo teda jste, že po mně chcete nějaký povolení? Policajti? Nebo snad nějaký gestapo?“

„Jsme dobrovolníci. Oddíl domobrany.“

Fousáč se uchechtl: „Tak to tu braňte, když jste z domobrany! Copak vám to někdo zakazuje?“

Vypadalo to, že konflikt jen tak neskončí. Ostatní chlapi se pomalu vraceli ze svých úkrytů a skupinku s farmářem obstoupili. Teď už se k nim přidávali i místní obyvatelé. Někdo si přinesl pohrabáč, někdo aspoň nějakou tyč nebo nohu od židle. Všichni si zvědavě prohlíželi fousatého farmáře i zlověstně se blýskající kulomet, který se tyčil nad plachtovinou. Od farmáře to táhlo zvláštní směsicí pachů, v níž se dal rozeznat pot, česnek a kořalka… Andreje až překvapilo dojetí, které se ho zmocnilo při pohledu na propocenou vojenskou blůzu s jediným — a samozřejmě nezapnutým! — kovovým knoflíčkem u krku a na typicky naraženou lodičku až někam k obočí… Ještě na ní byla znát stopa po hvězdičce. I hrubé boty do marastu byly povědomé… Jen ty fousy tu jaksi byly navíc. A tu si najednou uvědomil, že Fritze musely při tom všem napadat velice zvláštní myšlenky. Musel to pro něho být dost divný pocit… Podíval se po něm. Fritz stál vzpřímeně, rty měl pevně sevřené, nos pohrdavě nakrčený. Jako by se snažil fousáče zmrazit ocelově chladným, vskutku árijským pohledem.

„My žádný povolení mít nemusíme,“ pronášel pomalu, jakoby líně fousáč a pohrával si přitom s karabáčem. „My vlastně nemusíme vůbec nic — akorát vás musíme krmit, darmožrouty.

„No dobře,“ ozval se odněkud zezadu známý bas, „ale odkud je ten kulomet?“

„Jo… kulomet? No — to je výsledek spolupráce Města s venkovem. Já ti dám kořalku — a ty mně kulomet. A jsme si kvit.“

„To není tak jednoduchý,“ nepřestával bas, „kulomet není žádná hračka… nebo mlátička, kterou tam potřebujete.“

„Ale já si myslím,“ vmísil se do debaty ten, který prve rozšafně uvažoval o kladech už pouhé přítomnosti oddílu na ulici, „že farmáři můžou mít zbraně.“

„Nikdo nesmí mít zbraně,“ zapištěl Otto a zrudl.

„Což je ale hloupost,“ řekl ten rozšafný. „No to je jasný, že to je hloupost,“ přidal se k němu fousáč. „Já bych vás chtěl vidět tam u nás… V noci, mezi močálama… a ještě k tomu, když je říje.“

„Čí říje?“ ožil blonďatý muž s brýlemi. Okamžitě se protáhl dopředu až k farmáři.

„No — něčí určitě,“ odsekl mu fousáč výsměšně.

„Ne… Ne, počkejte! Já jsem biolog a já jsem až do téhle chvíle…“

„Mlčte!“ okřikl ho Fritz. „A vás,“ obrátil se znovu k farmáři, „vás žádám, abyste mě následoval. Aby se předešlo zbytečnému krveprolití.“

Změřili se očima. Bylo jasné, že fousatý farmář nějakým šestým smyslem pochopil, s kým má tu čest. Jedovatě se zašklebil a odporně vysokým hláskem zapištěl: „Hitler kaput!“ A bylo vidět, že z nějakého krveprolití nemá nahnáno.

Ani ze zbytečného, ani z jiného… Do Fritze jako když uhodí blesk… Škubl sebou, jeho bledý obličej úplně zrudl, na lícních svalech mu prudkým sevřením až naskočily boule. Andrejovi se zdálo, že teď se na farmáře vrhne. Už už se chystal mezi ně vstoupit…. Fritz se ale ovládl, krev z obličeje pomalu začala mizet a on jen suše řekl: „To s tím nemá nic společného. Prosím — pojďte se mnou!“

„Dejte už mu pokoj, Geigere,“ zavolal na něj bas. „Vždyť je to jasně farmář. A jakej to má smysl — otravovat farmáře?“

Všichni kolem se k němu přidali. Jasně, je to farmář, odjede a kulomet si odveze s sebou. Tady nejde o žádného gangstera — tak co?

„Máme vyhnat opice a zatím si tu hrajeme na policajty,“ ozval se zase ten rozšafný.

Napětí najednou povolilo. Všichni si zase vzpomněli na opice — a ty se zatím pochopitelně všude rozlezly a dělaly si, co chtěly. Bylo už taky jasné, že místní obyvatelé přestali očekávat od Fritzova oddílu záchranu — a rozhodli se, že se s tím vším nějak vypořádají sami. Ženy vyšly na nákup a se zarputilým výrazem si s sebou nesly košťata a násady od smetáků, aby od sebe mohly odehnat ty nejdrzejší opice. Z výloh obchodů mizely rolety a majitel stánku s potravinami jen nešťastně obcházel kolem, bědoval a neustále něco přepočítával. Na stanici autobusu se udělala fronta, a pak dokonce ten autobus i přijel. Hlasitě troubil, čímž sice porušoval dopravní předpisy Města, ale zato úspěšně hnal z cesty drzé paviány.

„Vidíte, pánové?“ prohodil někdo v davu. „Budeme si na to asi muset zvyknout. Tak co, veliteli? Dáte rozchod?“

Fritz se ještě chvíli nevrle rozhlížel a potom náhle — docela normálním, nezupáckým hlasem řekl: „No co… Dáme si rozchod. Tak — rozchod…“

Otočil se, dal si ruce do kapes a zamířil k náklaďáku. Ostatní ho následovali.

Skoro všichni jako na povel sáhli po cigaretách a krabičkách zápalek, zacvakaly zapalovače. Kdosi se ustaraně optal, jak to asi bude dneska s docházkou do práce, možná že by bylo dobré mít nějaké potvrzení. Rozšafný hlas však namítl, že dneska přijdou do práce pozdě pravděpodobně všichni, tak jaképak copak… Nakonec se většina nacpala zase do korby náklaďáku.

Zůstal tu jenom Andrej a obrýlený biolog, který se tvrdošíjně dožadoval odpovědi na otázku, zda opravdu někde na blatech bývá něčí říje.

Fousáč rozebíral a znovu skládal do vozu kulomet a přitom pohrdavě brumlal, že „říje — jo, ta na blatech bejvá a není to, kamaráde, žádná legrace, protože jde, kamaráde, o říji šarlatce — a takovej šarlatec, to je něco jako krokodýl. Viděl jsi někdy krokodýla? No — tak to je podobný, akorát že chlupatý. Tyhle potvory mají tvrdý červený chlupy. A když přijde jejich říje, tak to je lepší, kamaráde, držet se od nich dál. Za prvý mají strašnou sílu — jako bejci — a za druhý, když jsou v říji, je jim všecko fuk. Rozmlátí všecko, co jim přijde do cesty.“

Vědátorovi hořely oči, dychtivě naslouchal a každou chvíli si urovnával brýle dvěma roztaženými prsty.

„Tak co vy dva,“ zavolal Fritz z náklaďáku, „jedete, nebo ne? Andreji!“

Biolog se ohlédl, pak se podíval na hodinky, smutně si povzdechl a rychle se začal omlouvat a děkovat současně. Potom stiskl fousáči ruku, ze všech sil s ní zatřásl — a utíkal. Andrej zůstal… Ani vlastně sám nevěděl, proč zůstal. Najednou jako by se ho zmocnila nějaká nostalgie. Ne snad, že by se mu zastesklo po rodném jazyce — vždyť všichni tady mluvili tak, že mu to jako rodný jazyk připadalo… A taky nešlo o to, že by mu tenhle fousatý farmář připadal jako zosobnění vlasti. Jenže něco zvláštního v něm bylo! Něco, po čem se Andrejovi prudce zastesklo — a co nenacházel ani u ironického Donalda, ani u veselého, přívětivého, ale přece jen cizího Kensiho, ani u Wanga, vždycky tak dobrotivého, hodného, ale věčně zakřiknutého… A už vůbec ne u Fritze, třebaže to byl svým způsobem zajímavý člověk, ale co se dalo dělat, Andrej se ještě nedokázal zbavit vědomí, že on a Fritz byli docela nedávno nepřáteli na život a na smrt… A teď najednou je tu úplně nový, zvláštní pocit: „něco“!

Fousáč po něm sekl očima: „Krajan, že jo?“

„Z Leningradu,“ řekl Andrej trochu nejistě. Aby své rozpaky překryl, rychle vylovil z kapsy cigarety a fousáči nabídl. „Vida,“ prohodil farmář a vytáhl si cigaretu z krabičky, „tak holt krajani… Já jsem od Vologdy. Čerepovec… říká ti to něco?“

„Bodejť!“ zaradoval se Andrej. „Tam je teďka obrovskej metalurgickej kombinát!“

„Podívejme,“ řekl na to farmář lhostejně. „Tak se teda vytáhli. No jo… A co tu vlastně děláš? A jak ti říkají?“

„Teď jsem asanátor,“ odpověděl Andrej. „A jmenuju se Andrej Voronin.“

„A já sedlačím. Tady nám říkají farmáři… Jurij Konstantinovič Davydov,“

představil se fousáč a hned dodal: „Napijeme se?“

Andrej se ošil: „Ještě je brzo, ne?“

„Možná máš pravdu,“ kývl Davydov. „A já musím ještě na trh… Rozumíš — přijel jsem už včera večer, ale šel jsem nejdřív do dílen, měl jsem tam už dávno slíbenej kulomet. Když jsme ho vyprubovali, dali jsme si kořalku se šunkou — a já najednou koukám, že vypnuli slunce.“ Jeho povoz už byl zase pěkně urovnaný, připravený k jízdě. Davydov si vylezl nahoru, posadil se bokem jako prve a popohnal koně. Andrej vykročil vedle něj.

„A jak to slunce vypnuli,“ pokračoval farmář, „tak tam někdo povídá: Pojďte, já vím, kde můžeme pokračovat. Tak jsme šli a pěkně jsme si vypili a dobře pojedli… Víš přece, jak to tady u vás ve Městě vypadá s vodkou… No — a já si doma pálím samohonku. Takže já jsem dodal pitivo — a ostatní se postarali o zábavu. Hrála muzika, byly tam ženský…“ Davydov si povzdechl. „Kamaráde, u nás na blatech je to s ženskejma mizérie. Je tam teda k mání jedna vdova, to jo, takže se za ní táhneme… Muž se jí předloni utopil… Jenže to máš tak: Člověk si k ní zajde, ale potom? Jednou chce spravit mlátičku, podruhy něco jinýho, potřetí abys jí pomáhal se sklizní… Poootvoro!“ zařval najednou a přetáhl karabáčem paviána, který si vzadu chtěl vyskočit na vůz. „Žijeme tam vlastně jako na frontě, kamaráde.

A kdopak je to — ten, co tady hulákal. Němec, že jo?“

„Němec… Bejvalej poddůstojník. U Königsbergu se dostal do zajetí a odtamtud přišel sem.“

„Hned mě podle toho jeho ksichtu napadlo, že to tak nějak bude. Vypadají všichni jak škrkavky… A víš, že mě hnali až k Moskvě? Až do špitálu mě dostali a připravili mě o půl zadku, jenže já je potom taky prohnal. Byl jsem tankista, rozumíš? Ještě pak u Prahy jsem málem zhebnul…“ Užasle zavrtěl hlavou: „To jsou věci, kamaráde! Zrovna tady se s někým takovým sejít!“ „Ale on je to docela dobrej chlap,“ namítl Andrej. „A fakt je, že se nebojí.

Rád se vytahuje, to jo, ale jinak je to pracant, člověk plnej energie. Pro Experiment se podle mě moc dobře hodí. Je dobrej organizátor.“

Davydov zamlaskal na koně a teprve za chvíli řekl: „Minulej tejden k nám přijel jeden takovej… Blízko mě — tak asi deset kilometrů — bydlí Kowalski… taky farmář. Polák. No tak u něho jsme se sešli… Kowalski má pěknej barák. Velikej… Tak jsme se teda sešli — a ten neznámej chlap se začal vyptávat, jestli správně chápeme, jakej je smysl Experimentu. On byl totiž tady od vás. Z radnice, ze zemědělskýho oddělení.

Hned nám to došlo. Když řekneme, že všechno správně chápeme, tak nám určitě budou chtít zvýšit dodávky… No a co ty?“ řekl najednou. „Jsi ženatej?“

„Ne.“

„Já se ptám proto, že dneska budu muset někde přespat. Ráno totiž potřebuju ještě něco zařídit.“

„Ale samozřejmě,“ řekl Andrej, „přijeďte ke mně, to není problém. Já mám v kvartýru místa! Budu jen rád!“

„No — tak já taky rád přijdu,“ usmál se Davydov. „Přece jenom… jsme krajani.“

„Napište si mou adresu! Máte kus papíru?“

„Stačí, když mi to řekneš. Mám dobrou paměť.“

„Je to jednoduchý: Hlavní ulice, číslo domu sto pět, číslo bytu šestnáct.

Jde se tam přes dvůr. Kdybych náhodou nebyl doma, zajděte k domovníkovi, nechám u něj klíč. Jmenuje se Wang, je to Číňan.“ Andrejovi se Davydov líbil, i když bylo jasné, že každý jsou z jiného těsta.

„Kterej si ročník?“

„Osmadvacet.“

„A kdy jsi odešel z Ruska?“

„V jednapadesátým.“

„Aha… Já v sedmačtyřicátým. Jak to teď vypadá na venkově? Je to tam už trochu lepší?“

„To teda je,“ vyhrkl Andrej. „Všechno se tam dalo do pořádku, každej rok jdou ceny dolů… Já na venkově sice od války nebyl, ale podle toho, co se píše a co člověk vidí v kině — musí se tam žít moc dobře.“

„Hm… Tak říkáš — v kině,“ zabručel pochybovačně Davydov. „Vždyť víš, že v biografu ti můžou ukazovat, co chtějí.“

„Ale ne! Ve městech jsou plný obchody. Lístky na potraviny už jsou dávno zrušený. No — a odkud jsou potraviny? Přece z venkova, ne?“

„To jo… z venkova… Když jsem se po válce vrátil do vsi, nikoho z rodiny jsem nenašel. Žena umřela, syn beze stopy zmizel — vesnice byla ve strašným stavu. Tak jsem si řek, že to dáme všechno do pořádku. Kdo vyhrál válku? My! A teď budeme žít podle svýho… Udělali ze mě předsedu, souhlasil jsem. Ženit se nebylo třeba — vesnice byla plná ženských… Šestačtyřicátej rok jsme nějak překlepali a já si myslel, že teď už nastanou lepší časy…“ Najednou se zarazil a dlouho pak mlčel. Skoro to vypadalo, že na Andreje úplně zapomněl. A potom nečekaně řekl: „Celý lidstvo by mělo žít ve štěstí… Ty tomu věříš?“

„Samozřejmě.“

„Taky jsem tomu uvěřil. Ale tenkrát jsem si řek, že s tou vesnicí, rozumíš, je to všechno nějakej omyl. Před válkou — bída s nouzí, po válce — furt to samý, jenže v bleděmodrým. Člověk by tam pošel. Takovej bezútěšnej život… už jsem málem propad chlastu, ale náhodou jsem se dověděl o Experimentu.“ Povzdechl si a zeptal se: „Ty si teda myslíš, že se jim ten Experiment povede?“

„Proč jim? Snad nám, ne?“

„Tak řekněme: nám… Povede se?“

„Musí se povést,“ řekl Andrej přesvědčeně. „Všecko záleží jenom na nás.“

„No…, ale my přece makáme…! Tam jsme makali, tady taky. To je v pořádku, pracovat se musí. Život je tu tvrdej, ale přece jen se to nedá s tím dřívějším srovnávat. Důležitý je, že si tady o sobě rozhoduju sám. A když mi do toho někdo chce žvanit, prostě ho pošlu do hajzlu a šmytec… Byl jsi v partaji?“ zeptal se najednou.

„Ne, teprve v Komsomolu…,“ odpověděl Andrej a pak dodal: „Vy se na to díváte z tý horší stránky. Experiment je Experiment! Není to jednoduchá věc, dělají se chyby, ale jinak to asi nejde. Každý se musí snažit být na svém místě prospěšný a musí do toho dát všechny své síly.“

„A který že to je — to tvoje místo?“

„Teď jsem přece asanátor,“ připomněl mu hrdě Andrej.

„No, to je teda terno. A tam… měl jsi nějaký školy? Nějakou… specializaci?“

„Úplně speciální specializaci,“ zasmál se Andrej. „Já jsem astronom.“

Řekl to ostýchavě a úkosem se přitom na Davydova podíval. Čekal, že se tomu jeho nový známý bude smát.

Ten ale přímo ožil: „Fakt — astronom? Kamaráde, tak to bys moh vědět, kde teď vlastně jsme! Na jiný planetě, nebo dokonce na hvězdě? My se kvůli tomu tam u nás na blatech snad každej večír hádáme a někdy jsou z toho i rvačky, to bys koukal! Člověk si lokne samohonky a hned je ochotnej svůj názor ručně prosazovat. Víš, že některý tvrděj, že jsme tu v nějakým jako akváriu a že jsme pořád na zeměkouli? V obrovským akváriu, akorát že není pro ryby, ale pro lidi. To je — viď? Co si jako vědec o tom myslíš?“

Andrej se podrbal na hlavě a rozesmál se. U něj doma se kvůli tomu taky občas skoro prali — a ani k tomu nepotřebovali samohonku. A pokud šlo o to akvárium, tak přesně tohle tvrdil i Icik Kacman. Vždycky se přitom hihňal a prskal na všechny strany.

„Jak bych ti to…,“ přešel Andrej taky na tykání, „je to problém. Taková nepochopitelná věc… A jako astronom ti můžu říct jediný: Těžko to bude jiná planeta — a hvězda už vůbec ne. Podle mě je tu všechno umělý a s astronomií to nemá nic společnýho.“

Davydov přikývl: „Akvárium,“ pronesl přesvědčivě. „Slunce je tu místo lampičky a Stěna je až k obloze žlutá… Poslouchej — touhle uličkou se dostanu k tržnici, ne?“

„Dostaneš. Nezapomněl jsi mou adresu?“

„To víš, že ne. Večer mě tam máš…“

Davydov trhl opratěmi, hvízdl a povoz za chvíli s rachotem zmizel v příčné uličce. Andrej se vydal domů. To je teda chlap, říkal si nadšeně.

Voják jaksepatří. Je tedy fakt, že pro Experiment není ten nejsprávnější, protože se přihlásil, aby se vyhnul vlastním potížím, ale já ho nemám právo soudit. Raněnej byl, doma se mu všechno rozpadalo, měl se s tím rvát dál?

Vždyť ani tady, jak to tak vypadá, nemá zrovna na růžích ustláno. A není sám, kdo toho dřívějšího života měl prostě po krk. Takovejch tu je…!

I po Hlavní ulici se spokojeně proháněli paviáni. Snad to bylo tím, že už si na ně Andrej zvykl, snad tihle byli opravdu trošku jiní než ti předchozí, Andrejovi už prostě nepřipadali tak drzí a odporní jako před několika hodinami.

Docela mírumilovně se v celých tlupách vyhřívali na sluníčku, brebentili a hledali si blechy. Když kolem nich někdo šel, natahovali své chlupaté pracky s černými dlaněmi a prosebně pomrkávali slzícíma očima. Vypadalo to, jako by do Města dorazila záplava žebráků.

Před vraty seděl na patníku Wang. Byl na něj smutný pohled, jak se tam hrbí s rukama unaveně spuštěnýma mezi koleny.

„Popelnice jste ztratili, že?“ zeptal se, ani nezvedl hlavu. „Koukni, co se děje!“

Andrej se podíval do průjezdu a užasl. Odpadků bylo nastláno až skoro k lampě u stropu. Úzký průchod byl jenom k domovníkovu bytu.

„Panebože!“ Andrej se okamžitě vzpamatoval: „Počkej! Já to všechno oběhnu a najdu je.“ Horečně si snažil vzpomenout, kudy se s Donaldem vraceli náklaďákem do města a kde asi tak mohli ty popelnice vyhodit. „To už nemusíš,“ řekl rezignovaně Wang. „Přijela sem komise. Dal jsem jim čísla našich popelnic a oni slíbili, že nám je do večera někdo přiveze.

Samozřejmě že do večera to nebude, ale kdyby to aspoň stihli do rána…“

„Wangu, to ti byla taková hrůza, že se mi na to ani nechce vzpomínat.“

„Já vím. Už mi o tom vyprávěl Donald.“

„On už je doma?“

„Jo. Řekl mi ale, že nechce, aby za ním někdo chodil. Bolí ho prý zuby.

Tak jsem mu dal láhev vodky.“

„Hm,“ zabručel Andrej a znovu se podíval na tu odpornou horu odpadků.

A najednou pocítil strašlivou, překvapivě mučivou touhu umýt se, stáhnout ze sebe páchnoucí pracovní kombinézu, zapomenout na to, že zítra bude muset vzít lopatu — a ty poklady, které tu vidí, začít nakládat… Všechno kolem mu připadalo lepkavé, hnusně páchnoucí — a tak už raději nic neřekl a rozběhl se přes dvůr. Letěl pak po schodech nahoru, a když stanul před svými dveřmi, celý se třásl netrpělivostí. Vytáhl klíč, který měl schovaný pod rohožkou, vrazil dovnitř a konečně stanul v příjemném chládku provoněném kolínskou.

Kapitola 3

Nejdříve se svlékl. Donaha. Kombinézu i prádlo zmuchlal a nacpal do skříňky s nějakým starým haraburdím. Špína ke špíně… Pak se postavil doprostřed kuchyně, rozhlídl se a znovu se mu ze všeho udělalo špatně.

Všude bylo neumyté nádobí. V rohu se kupily talíře. Šedá pavučina plísně milosrdně skrývala nějaké odporné černé chuchvalce. Stůl byl plný upatlaných sklenic, láhví a plechovek. Z umyvadla trčely špinavé talířky a hrnky a ze židlí se linul puch otřesně vyhlížejících hrnců, kastrolů a pánví s čímsi připečeným. Mezi tím se povalovaly zanesené cedníky a bůhvíčím zaneřáděné misky.

Přistoupil k umyvadlu a otočil kohoutkem. Měl štěstí. Tekla úplně horká voda! Tak se tedy dal do práce.

Když všechno nádobí umyl, přišla na řadu podlaha. Uklízel s chutí, pociťoval dokonce jakési nadšení, jako by tím úklidem očišťoval i sám sebe.

Všech pět místnosti ale zvládnout nemohl. Rozhodl se, že dá do pořádku kuchyň, jídelnu a ložnici. Do dalších pokojů jen nahlédl — a znovu, jako už poněkolikáté, nějak nedokázal pochopit, že tohle je všechno jeho byt.

Nač vůbec potřebuje tolik místností — a ještě k tomu tak zbytečně velkých a poněkud páchnoucích zatuchlinou? Zavřel jejich dveře a pro jistotu před ně postavil židle.

Teď by měl zaběhnout do obchodu a něco koupit na večer. Přijde Davydov a určitě se objeví i někdo z Andrejových obvyklých návštěvníků… Nejdřív se ale potřeboval osprchovat. Voda už teď byla skoro studená, ale stejně se Andrej cítil příjemně. Pak v posteli vyměnil ložní prádlo. Dotek naškrobených povlaků v něm probudil touhu lehnout si — takhle nahý, vymydlený — do té čisté a voňavé krásy. Skočil do postele tak prudce, až zasténala péra a zaskřípělo staré leštěné dřevo.

Bylo mu nádherně! Voňavý chládek působil konejšivě. Vpravo, na dosah, objevil Andrej krabičku cigaret a zápalky, vlevo si mohl sáhnout na poličku pro některou ze svých oblíbených detektivek. Trošku ho zamrzelo, že při ruce nemá ještě popelník, a taky si všiml, že na poličce zapomněl utřít prach, ale vzápětí mu to přišlo jako zanedbatelné. Vybral si „Deset malých černoušků“ od Agáty Christie, zapálil si a dal se do čtení.

Když se probudil, bylo ještě světlo. Zaposlouchal se do ticha, které v bytě i celém domě vládlo. Jen voda, kapající z kohoutků, které snad nikdo nedokázal spravit, vyťukávala jakýsi podivný rytmus. Všechno bylo nějak zvláštní a milé — možná už jen proto, že tu bylo čisto. Pak někdo zabouchal na dveře. Andrej už si představoval Davydova. Mohutného, opáleného chlapa, z kterého táhne vůně sena a samohonky. V polospánku ho viděl, jak stojí na schodech, jednou rukou drží koně za uzdu a v druhé třímá pořádnou láhev kořalky. Pak znovu někdo zabouchal a Andrej se definitivně probudil.

„Už jdu!“ zařval, vyletěl z postele a začal hledat trenýrky. Našel jen pruhované kalhoty od pyžama. Nebyly jeho, nechal je tu bývalý nájemník, ale Andrej si je ve spěchu natáhl. Guma v pase byla vytahaná, musel si kalhoty přidržovat.

Proti očekávání však na chodbě před dveřmi od bytu nezaduněl Davydovův hlas, nezaržáli koně a v láhvi nezašplouchala kořalka. Andrej s tváří příjemně naladěnou otevřel, pak ale vyjekl a ustoupil stranou. Prokleté kalhoty od pyžama teď už držel oběma rukama. Před ním stála nová obyvatelka bytu číslo osmnáct Selma Nagelová.

„Neměl byste cigarety?“ zeptala se naprosto chladně.

„Ale ano… prosím, pojďte dál,“ brebtal Andrej a couval do bytu.

Selma vstoupila dovnitř, a když procházela kolem, Andrej ucítil prudký závan jakéhosi fantastického parfému. Šla dál, do jídelny. Andrej honem zabouchl hlavní dveře a zavolal: „Moment, prosím, hned jsem u vás!“ A vrhl se do ložnice. V duchu tiše sakroval, ale v podstatě mu zas tak příliš nevadilo, že se Selmě takhle předvedl. Za své bicepsy i tricepsy se stydět nemusel, za figuru taky ne, čistý byl… tak co? Skoro mu bylo líto, že se musí obléknout. Jenže — zůstat jen tak, to přece jenom nešlo. Horečně se začal přehrabovat ve svém prádle a v šatníku a nakonec se rozhodl pro sportovní úpletové oblečení. Na prsou i na zádech se mu skvěla na modrém, poněkud sepraném podkladě umně propletená písmena LU, která naznačovala, že nositel patřil ke studentům univerzity. A tak tedy Andrej předstoupil před krásnou slečnu Selmu: hruď vypjatou, pevný krok, celý jako strunka — a v natažené ruce krabičku cigaret… Krásná slečna Selma si lhostejně vzala cigaretu a cvakla zapalovačem.

Na Andreje se přitom ani nepodívala. Tvářila se naprosto otráveně. V denním světle už vlastně ani nevypadala tak pěkná… Obličej měla nevýrazný, spíš hrubších rysů, malý nos byl vzhůru ohrnutý, lícní kosti poněkud široké a velká ústa až příliš nalíčená. Ale ty její nohy, které dokázala šikovně vystavovat na odiv, ty byly překrásné. Nic dalšího se nedalo posoudit, protože Selmino oblečení se spíš podobalo pytli. Tlustý svetr měl límec, jako by patřil k potápěčskému skafandru… Usadila se do hlubokého křesla, přehodila jednu krásnou nohu přes druhou a bez zájmu kolem těkala očima. Cigaretu držela tak, že dlaní kryla žhavý konec — jako to dělávají vojáci. Andrej si bez rozpaků, ale přece jen ne příliš blízko, sedl na kraj stolu a taky si zapálil.

„Já jsem Andrej,“ řekl. Lhostejně se na něj podívala. Ani ty oči nebyly takové, jaké se mu zdály být v noci. Byly velké, ale vůbec ne černé. Jejich světlá modř se blížila průzračnosti.

„Andrej? Vy jste Polák?“

„Ne. Rus… A vy se jmenujete Selma Nagelová a jste ze Švédska.“

Kývla: „Jo, ze Švédska… Tak to teda vám dávali tuhle na stanici do těla?“

Andrej se vyděsil: „Na jaký stanici? Nikdo mi nikde do těla nedával!“

„Koukej, Andreji,“ řekla Selma najednou naprosto věcně, „pročpak mi tenhle aparátek nechce fungovat?“ Na koleně se jí nenadále objevila docela malá lesklá krabička. Málem jako od zápalek. „Na všech vlnách to jen praská a hvízdá… prostě k podělání.“

Andrej opatrně vzal krabičku do ruky a s údivem si uvědomil, že to je malé rádio.

„No tohle!“ vyjekl. „To je elektronkový?“

„Copak já vím?“ Rádio mu zase sebrala a vzápětí se z něj ozvalo chraptění, rachot a táhlé vytí. „Zkrátka — nefunguje. Co koukáš? Ještě jsi něco podobnýho neviděl?“

Zavrtěl hlavou a potom řekl: „Nebudeš ho tu stejně potřebovat. Je tu jen jedna stanice… Rozhlas po drátě.“

„Panebože,“ vydechla Selma, „co se tu vlastně dá dělat? Ani tu pitomou bedýnku tu nemáte.

„Jakou bedýnku?“

„Televizi… Té-vé!“

„Jo, tak ta tu bude, ale až za čas.“

„To je děsný!“

„Ale gramofony tu jsou,“ vyhrkl Andrej rozpačitě. Najednou mu to samotnému přišlo hloupé: nejsou tu normální rádia, televize, kino… „Jaký gramofony?“

„No… na kliku,“ odpověděl neochotně. „Copak nevíš, co se dělá s gramofonem?

Položíš na něj desku a hraješ.“

„Teda něco jako přehrávač,“ pronesla bez úsměvu. „Magnetofony tu nemáte?“

„A co takhle vysílačku, to bys nechtěla?“

„Ty jsi nějak zaostalej,“ prohlásila. „No jo… prostě Rus! Posloucháš si ten svůj gramofon, určitě piješ vodku — a co ještě děláš? Jezdíš na motorce?

Nebo ani motorku nemáš?“

Dopálilo ho to: „Nepřišel jsem sem proto, abych tu jezdil na motorce. Přišel jsem, abych pracoval. A moc by mě zajímalo, co tu vlastně chceš dělat ty?“

„Tak on přišel pracovat… Víš co, kápni božskou — proč ti na tý stanici dávali do těla?“

„Nikdo mi nikde do těla nedával! Kde jsi to vzala? A vůbec — u nás policie s lidma zachází slušně. Nikoho nemlátí jako tam u vás — ve Švédsku!“

Selma si pohvízdla.

„Ale, ale, tak se mi to snad jen zdálo,“ zašklebila se. Hodila nedopalek do popelníku, zapálila si další cigaretu a houpavým tanečním krokem se prošla po místnosti.

„Kdopak tu před tebou bydlel?“ zeptala se, když se zastavila před obrovským oválným portrétem jakési dámy s pinčlem na klíně. „V tom mým bytě dřív musel žít nějakej sexuální maniak. Všude samá pornografie, použitý prezervativy a ve skříni celá sbírka dámskejch podvazků. Buď to byl fetišista, nebo prostě úchylák.“

„To není pravda,“ řekl Andrej a cítil, jak se mu krev žene do hlavy. „Ty si v jednom kuse vymýšlíš.“

„Proč bych to dělala?“ podivila se. „Ty víš, kdo tam bydlel?“

„Primátor. Tedy… současný primátor… Chápeš to?“

„Jo, to je jasný,“ řekla lhostejně. „To chápu.“

„Co chápeš? Co vůbec chápeš?“ rozkřikl se zlostně. „Co tu vlastně můžeš chápat?“ Pak najednou zmlkl. Tohle neměl dělat… O těchhle věcech se nemá mluvit, s tím se má každý vyrovnat sám v sobě… „Asi mu táhlo tak na padesátku, co?“ pronesla znalecky Selma. „Stáří za dveřma a někomu to leze na mozek. Klimakterium!“ Usmála se a znovu se zadívala na portrét s pinčlem.

Chvíli oba dva mlčeli. Andrej sevřel rty a trpěl za primátora. To byl přece takový sympatický reprezentativní chlapík s prošedivělými skráněmi!

Uměl krásně řečnit na městských shromážděních. Mluvíval o sebekázni, o síle ducha, vytrvalosti a morálce. A když se s ním Andrej náhodou potkal na schodech, vždycky mu tenhle příjemný člověk stiskl ruku. Jeho dlaň byla teplá a suchá… a on se vždycky tolik omlouval za to, že v noci dost často ťuká na psacím stroji — a že to možná Andreje ruší… „Tak on mi to nevěří,“ řekla najednou Selma. Teď už se nedívala na obrázek na zdi, teď se navztekaně zaměřila na Andreje. „No tak si nevěř, když nechceš! Mně se akorát nechce to všechno po něm uklízet. Nemůžu si tu někoho najmout na úklid?“

„Najmout…,“ opakoval po ní nasupené Andrej. „Tůdle!“ vyštěkl. „Jen si hezky uklízej sama! Pro fajnovky tu není místo.“ Znovu mlčeli a jeden druhého měřil zlostnýma očima. Pak se Selma od Andreje odvrátila a zabrumlala: „Čert mě sem přines! Co si tu počnu?“

„Co by…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, který už svůj vztek překonal. Jeho povinností je přece těm druhým pomáhat! A těch nováčků on už tu zažil — a byli všelijací! „Uděláš to, co ostatní. Zajdeš si na úřad práce, vyplníš tam formulář a dáš ho do třídícího střediska… Tam na to mají stroj, někam tě zařadí. Co jsi dělala tam u vás?“

„Rozhoďnožku.“

„Cože?“

„To ti to mám vysvětlovat?“

Andrejovi se až zatmělo před očima. Určitě zase lže! Žvaní a žvaní, dělá ze mě idiota.

„A přišla sis na slušný prachy?“ zeptal se sarkasticky.

„Ale ty chytrej,“ řekla skoro vlídně, „to jsem přece nedělala kvůli penězům!

Bavilo mě to. Jinak by se člověk unudil.“

„To přece…,“ spustil Andrej rozhořčeně a pak se zeptal: „Co tomu říkali rodiče? Jsi přece ještě mladá, měla bys studovat. Učit se…“

„A pročpak?“

„Jakto… pročpak? Někam bys to dotáhla. Byla by z tebe třeba inženýrka nebo učitelka, dělala bys něco pro společnost…“

„Panebože, panebože,“ zachraptěla tiše Selma, jako podťatá se sesula do křesla a sevřela hlavu do dlaní. Andreje to vylekalo, ale současně byl na svůj proslov hrdý. Měl pocit velké odpovědnosti.

„Ale no tak,“ pronesl konejšivě a opatrně se k ní sklonil. „Co bylo, bylo… Je to pryč. Už se tím netrap! Možná to všechno bylo k něčemu dobrý.

Tady se z toho dostaneš! Mám tu spoustu přátel… a všechno jsou to… výborný lidi!“ V té chvíli si však — ač nerad — vzpomněl na Icika… „My tě nenecháme na holičkách. Když si lidi pomáhají, všechno jde líp. A práce je tady habaděj! Jsou tu zmatky, to víš, hodně nejrůznějších problémů. Děláme chyby a každý ruky je tu zapotřebí. Ani si neumíš představit, kolik se sem natáhlo všelijakejch šmejdů. Člověk se pochopitelně nemá vyptávat, ale někdy na to přece jen přijde řeč: Proč se tady někdo octnul a co se tu dá od něj čekat…“

Chtěl Selmu zcela přátelsky, povzbudivě poplácat po rameni, ta však přišla s nečekanou otázkou: „Takže tu všichni nejsou takoví?“

„Jaký?“

„Jako ty. Idioti.“

„Nech si to!“ Andrej seskočil ze stolu a začal chodit dokola po místnosti. Je to jasně buržoustka! Šlapka… co se od ní dá čekat? Jen se na ni koukněte! Musel si však přiznat, že její přímočarost mu imponuje. Tváří v tvář, čelem k nebezpečí, tak se má bojovat! To není jako s Icikem, u něho člověk neví, kam vlastně patří. Had jeden — všude se protáhne!

Selma mu vesele vyprskla za zády: „Co tu tak lítáš? Já přece nemůžu za to, že jsi takovej pitomeček. Tak holt promiň…“

Andrej na to nijak nezabral a rezolutně máchl rukou: „Víš co, Selmo? Ty jsi hrozně zanedbaná. A nebude jednoduchý tě z toho dostat. Hlavně si ale nemysli, že jsem se naštval konkrétně na tebe!

Mám vztek na ty, který tě do toho dostali. Na tebe ne. Přišla jsi sem, tak k nám teď patříš. Budeš tu pracovat. A když budeš pracovat, budeme kamarádi… A tady je nutný dobře pracovat! Víš, tady je to tak trošku jako na vojně: Neumíš — naučíme tě to. Nechceš — donutíme tě!“ Sám se svým proslovem nadchl. Najednou si vzpomněl na Ljošu Baldajeva. To býval předseda Komsomolu u nich na fakultě. Jak ten uměl řečnit…!

Andrej si všiml, že Selma konečně zvedla hlavu z dlaní a s trochu bázlivou zvědavostí se na něho zadívala. Dobromyslně se usmál: „To víš, že tě donutíme! Co sis myslela? To se tu třeba někdy objeví taková poletucha, která se zajímá akorát o to, co mají v obchodech, nebo kam si vyrazit za zábavou. Prostě — miláček k pohledání! Jenže práce, jak známo, polidštila i opici.“

„A to tady pořád bloumají opice po městě?“ zeptala se najednou Selma.

„Ne,“ zamračil se Andrej. „Teprve ode dneška. Na počest tvýho příjezdu.“

„Budete je polidšťovat?“ zasmála se škodolibě.

Donutil se k úsměvu: „Kdopak ví… Možná že jo. Experiment je Experiment…“ Najednou si uvědomil, že zdánlivá nesmyslnost, kterou Selma naschvál řekla, nemusí být tak úplná nesmyslnost. Večer by to měl s přáteli probrat… A současně ho napadlo i něco jiného: „Co budeš dělat večer?“

„Nevím. Uvidím… Co se tu tak u vás po večerech dělá?“

Někdo zabouchal na dveře. Andrej se podíval na hodinky. Bylo už sedm, touhle dobou se s přáteli začínali scházet.

„Dneska večer jsi můj host,“ řekl rezolutně. Pochopil, že s tímhle stvořením se musí jednat jedině rezolutně… „Neslibuju ti nějakou extra zábavu, ale aspoň se seznámíš se zajímavými lidmi. Co ty na to?“ Pokrčila rameny a začala si upravovat vlasy. Andrej šel otevřít. Ten, kdo se dobýval do dveří, už se nespokojil jen s boucháním. Kopal do nich. Byl to Icik Kacman… „Ty tu máš ženskou, že neotvíráš?“ zeptal se hned na prahu. „Kdy si sem konečně dáš zvonek?“

Icik, jako vždycky, když šel k někomu na návštěvu, byl pečlivě učesaný a škrobený límeček i manžety košile mu sněhobíle zářily. Vyžehlená uzounká kravata přesně seděla v linii: nos-pupek. Celá ta Icikova paráda ale Andreje nenadchla. Byl by tu teď raději viděl Donalda nebo Kensiho.

„Pojď dál, žvanile,“ prohodil. „Copak se to děje, že jsi tu dneska první?“

„Napadlo mě, že tu máš ženskou a že se na ni musím kouknout,“ hihňal se Icik a mnul si ruce.

Vešli do jídelny a Icik vytřeštil oči. A pak se sametovým hlasem představil: „Kacman… Asanátor.“

„Nagelová,“ odpověděla líně Selma a podala mu ruku. „Šlapka.“

Icik až zařičel nadšením a galantně Selminu ruku políbil.

„Mimochodem,“ řekl pak a obrátil se nejdřív k Andrejovi a potom zpátky k Selmě, „už jste o tom slyšeli? Rada okresních zmocněnců řeší plán dalšího postupu.“ Icik vztyčil ukazováček a důležitě zvýšil hlas: „Úprava mimořádného stavu, který ve Městě vznikl díky přítomnosti enormního množství paviánů, opic ze skupiny úzkonosých… To je, co?“ vyjekl. „Navrhuje se: Všechny paviány zaregistrovat a navlíknout jim kovové obojky se známkou, na které bude jejich jméno. Pak se opice přidělí jednotlivým osobám, které za ně budou odpovědny!“ Vyprskl smíchy, vesele se rozhýkal a pravou pěstí se přitom bouchal do levé dlaně. „Grandiózní! Všechny aktivity se okamžitě přerušují! Ve všech fabrikách se teď budou na plný pecky vyrábět obojky a známky. Primátor si osobně bere pod svůj patronát tři dospělé samce a vyzývá obyvatelstvo, aby následovalo jeho příkladu.

Andreji, vemeš si paviánku? Selmě se to nebude líbit, ale Experiment to vyžaduje! Jak známo — Experiment je Experiment! Doufám, Selmo, že o tom nepochybujete…, že Experiment je opravdu experiment, nikoliv exkrement, exponent, nebo snad sediment…, ale právě jen Experiment!?“

Andrej se pokusil jeho nadšené vykřikování zastavit: „Dej už pokoj s tím svým žvaněním!“

Z toho měl totiž strach: Na nováčka může mít tohle destruktivní, nevázané plácání velice negativní vliv. Jo, ono to vypadá báječně — chodit si po návštěvách, vtipkovat a dělat si ze všeho blázny. Je to rozhodně snadnější než zatnout zuby a makat… Icik zmlkl a rychle se prošel po místnosti: „Možná že žvaním,“ řekl pak. „Možná. Jenže ty, Andreji, jako vždycky… vůbec nechápeš psychologii našeho vedení. V čem tkví, podle tvýho, význam vedení?“

„Pochopitelně ve vedení. V řízení všeho. Rozhodně ne ve žvanění. Vedení musí koordinovat činnost občanů a důslednou organizací.“

„Moment! Koordinovat. Ale s jakým cílem? Co je cílem takové koordinace?“

Andrej pokrčil rameny: „Jde přece o elementární záležitosti! O všeobecné blaho, o pořádek, o vytvoření optimálních podmínek pro vývoj společnosti.“

„Óóó,“ Icik znovu zvedl ukazováček, pootevřel ústa a vykulil oči.

„Óóó,“ zopakoval a významně se odmlčel. Selma na něj hleděla s nadšením.

„Pořádek!“ pronesl konečně Icik a ještě víc vykulil oči. „Tak si to představ: Zodpovídáš za pořádek ve městě — a najednou se ti tady objeví záplava paviánů. Vyhnat je nemůžeš, na to jsi krátkej. Zařídit jim centrální stravování taky nemůžeš… ani by ti na to nestačily zásoby potravin. Paviáni žebrají na ulicích… a už tím narušují pořádek Města. Copak tu můžeme mít žebráky? A taky nadělají, kde můžou, a nic po sobě neuklidí. Kdo to má tedy po nich uklízet? Takže — jaký se nabízí řešení situace?“

„Rozhodně ne navlíkat jim obojky,“ namítl Andrej.

„Správně,“ pochválil ho Icik. „První řešení, který se nabízí, je rozhodně jiný: Tvářit se, že o nich nevíme. Prostě tu nejsou… Jenže to bohužel taky nejde. Je jich příliš mnoho a naše vedení je pořád ještě nemožně demokratické.

A tak někdo dostane vynikající nápad, geniální ve své prostotě: uzákonit přítomnost opic. Chaos a nepořádek budou tak zahrnuty do sféry, která podléhá pravomoci našeho dobrého primátora. Namísto žebrajících a poskakujících tlup budeme mít co činit s milými domácími zvířátky.

Všichni přece máme rádi zvířata: královna Viktorie je měla ráda, Darwin taky, dokonce i Berija prý měl některá zvířata rád — a to ani nemluvím o Hitlerovi…“

„Náš král Gustav má taky rád zvířata,“ pospíšila si Selma. „Má kočky.“

„Výborně!“ vykřikl Icik a znovu se uhodil pěstí do dlaně. „Král Gustav má doma kočky, Andrej Voronin bude mít paviána. A jestli má zvířátka opravdu rád, možná si veme paviány dva.“

Andrej si odfrkl a vydal se do kuchyně, aby se podíval, co tu má k jídlu.

A zatímco otevíral jednu skříňku za druhou a opatrně čichal k pytlíkům se zbytky bůhvíčeho, zazníval k němu neutichající Icikův hlas a zvonivý Selmin smích. To vše doprovázelo Icikovo obvyklé radostné pochrochtávání a hýkání. K jídlu tu nebylo skoro nic. Pytlík brambor už byl prorostlý klíčky, stará konzerva s rybami působila už od pohledu podezřele a bochník chleba připomínal beton. Andrej se tedy přesunul k zásuvce a začal počítat hotovost.

Vycházelo mu to tak akorát do příštího braní, ovšem za předpokladu, že bude šetřit, rozhodně si nebude zvát hosty a naopak sám často bude někoho navštěvovat. Tyhle večery u mě — to je zkáza, uvědomil si. S tím se musí skoncovat. Šmytec… Copak jsem nějaká kantýna? Vyžírají mě… jsou jako ty opice!

A znovu někdo zabouchal. Andrej nasadil ironický úsměv a šel otevřít.

Otevřenými dveřmi do jídelny zahlédl, že Selma sedí na stole, dlaně si dala pod zadek a nalíčená pusa se jí rozevírá od ucha k uchu. Děvka je to…, pomyslel si znovu. Icik se před ní předvádí, máchá rukama jako pavián a už vůbec nevypadá jako ze škatulky. Kravatu má na půl žerdi, vlasy rozježené a i ty manžety už si stačil zašpinit.

U dveří bytu Andrej zjistil, že k němu dorazil bývalý poddůstojník wehrmachtu Fritz Geiger se svým nohsledem — vojínem téhož wehrmachtu — Ottou Friesem.

Andrej se ani nesnažil vypadat přívětivě.

„A helemese!“

Fritz to okamžitě vzal jako útok na německého poddůstojníka a zatvářil se upjatě. Otto se neurážel, většinou na něm stejně ani nebylo vidět, zda nějaké urážky vnímá. Teď cvakl podpatky a nasadil vyčkávavý úsměv.

„Co je to za způsoby?“ zeptal se chladně Fritz. „Máme snad zase odejít?“

„Přinesl jsi něco k žrádlu?“ vyjel na něho Andrej.

Fritz zamlel dolní čelistí, jako by o něčem přemítal.

„K žrádlu? Jak bych ti to…“ A tázavě se podíval na Ottu. Ten se stydlivě usmál a vytáhl z kapsy rajtek plochou láhev. Pak ji podal Andrejovi, jako by předkládal propustku: etiketou navrch.

„Jo, to se hodí,“ řekl už vlídněji Andrej a láhev si vzal. „Jenže musíte vzít na vědomí, že k jídlu tu není absolutně nic. Nemáte aspoň prachy?“

„A nepustíš nás aspoň dál?“ nedal se Fritz. Bylo na něm vidět, jak špicuje uši. Až sem totiž z jídelny doléhal ženský smích.

Andrej je pustil jenom do předsíně: „Prachy! A vysázet na prkno…“

„Dokonce i tady se musí platit reparace, Otto,“ obrátil se Fritz ke svému kamarádovi a pak zalovil v peněžence. „Tady máš,“ podal Andrejovi několik bankovek a dodal: „Dej Ottovi nějakou tašku a řekni mu, co má koupit.

On tam doběhne.“ „To má ještě čas,“ poznamenal Andrej a uvedl je do jídelny. Zatímco zvučně cvakaly vojenské podpatky, skláněly se ulízané hlavy a pronášely se komplimenty, Andrej odvlekl stranou Icika a bez dlouhého vysvětlování ho prošacoval. Icik to ani moc nebral na vědomí, jen se snažil od sebe Andreje odstrčit a rychle se zase vrátit k anekdotě, kterou Selmě nestačil dopovědět.

Andrej mu sebral všechno, na co přišel, a pak zmizel v kuchyni, aby si peníze spočítal. Celkem to vypadalo slušně. Andrej šel tedy znovu obhlídnout situaci.

Selma jako dřív seděla na stole a komíhala nohama. Vůbec se netvářila tak, jako prve s Andrejem, byla teď opravdu veselá. Fritz jí právě zapaloval a Icik, zalykající se smíchem, začínal vyprávět novou anekdotu. Otto — celý zrudlý rozpaky a snahou dobře zapůsobit — stál uprostřed jídelny v pozoru.

Andrej ho chytil za rukáv a odtáhl do kuchyně.

„Nebudeš jim tam chybět, neboj se,“ hučel do něj. Otto nic nenamítal, dokonce se zdálo, že mu ten odchod vyhovuje. Jakmile si uvědomil, co se od něj očekává, hned začal jednat. Vyžádal si od Andreje košík na zeleninu a ze všeho nejdřív ho vyčistil a špínu z něj vyklepal do kbelíku na odpadky.

Andrej si musel přiznat, že tohle by ho nenapadlo. Rychle a šikovně pak Otto vystlal dno košíku starými novinami, nějakým zázrakem okamžitě objevil nákupní tašku, kterou Andrej někam zasel už asi tak před měsícem, pak poznamenal, že „možná by se hodila tomatová šťáva“, a přibral do tašky kompotovou sklenici, kterou předtím ovšem pečlivě vypláchl, a potom přidal ještě několikerý staré noviny — „co když jim dojde balicí papír“.

Andrej celou tu dobu jen přendával peníze z kapsy do kapsy, netrpělivě přešlapoval a pořád opakoval: „Už toho nech… To je dobrý… Tak pojď!“

„Ty půjdeš taky?“ podivil se Otto, když dokončil přípravy. Uctivě se přitom na Andreje díval.

„No jistě… proč?“

„Můžu tam zaběhnout sám.“

„Sám… Proč sám? Ve dvou to bude rychlejší. Ty půjdeš pro nákup, já se postavím do fronty u kasy.“

„To je fakt,“ uznal Otto. „Jo, tak to bude dobrý.“

Vyšli z bytu zadním vchodem na zadní schodiště. Vyděsili tam nějakého paviána. Vyletěl chudák oknem ven, mysleli si, že se musel přizabít, jenže když se podívali, viděli ho, jak se spokojeně houpe na požárním žebříku a cení zuby. „Měl bych mu dát nějaký zbytky,“ poznamenal zamyšleně Andrej.

„Mám jich tam v kuchyni plno.“

„Zaběhnu pro ně,“ nabídl se okamžitě Otto.

„Dej si pohov,“ procedil mezi zuby Andrej. Na schodišti to pěkně páchlo.

Tady to sice páchlo vždycky, ale teď ten smrad byl přece jen jinačí.

Brzy odhalili jeho zdroj — a nejeden.

„Wangovi přibude prácička,“ poznamenal Andrej. „To bych teda nejásal, kdyby se zrovna teď měl ze mě stát domovník. Co ty teďka děláš?“

„Já jsem náměstek ministra,“ řekl zvadle Otto. „Už třetí den.“

„Jakýho ministra?“

„No… toho… Odborné přípravy…“

„Je to těžký?“

„Vůbec ničemu tam nerozumím,“ postěžoval si Otto. „Samý papíry, formuláře, zápisy z jednání, účty, rozpočty… Nikdo tam ničemu nerozumí.

Všichni jen lítají z místa na místo a vyptávají se těch druhých… Počkej!

Kam jdeš?“ zarazil se najednou.

„Do obchodu.“

„Ale my musíme k Hofstadterovi! Je lacinější — a přece jen je to Němec…“

Zašli tedy k Hofstadterovi. Měl na rohu Hlavní a Perské ulice krámek — něco mezi zelinářstvím a koloniálem. Andrej už tu několikrát byl, ale vždycky odcházel s nepořízenou. Hofstadter neměl velký sortiment a sám si rozhodoval, kdo u něj bude nakupovat, a kdo ne.

V krámku nikdo nebyl. V regálech stály v zákrytu jako vojáci sklenice s nakládanou zeleninou. Andrej vstoupil jako první, Hofstadter k němu od pokladny obrátil svůj bledý, odulý obličej a okamžitě řekl: „Zavíráme!“

Vtom však dorazil Otto, který se zdržel mezi dveřmi, protože se tam zaklínil košíkem — a Hofstadterův odulý obličej rázem roztál v úsměvu. Už nemínil zavírat… Otto s ním zmizel někde vzadu a za chvíli odtud bylo slyšel jen skřípot posunovaných beden, pak se sypaly brambory, cinkaly nějaké nádoby a někdo k tomu něco polohlasně povídal… Andrej se z dlouhé chvíle rozhlížel po krámku. Soukromý podnik pana Hofstadtera působil žalostným dojmem. Váhy určitě nebyly úředně cejchované a s hygienou to tu bylo všelijaké. Tihleti hokynáři by měli tady brzo dohokynařit, pomyslel si Andrej. Už teď vlastně melou z posledního.

Vždyť tenhle obchod není schopen zákazníkovi vyhovět! Hofstadter maskuje tu mizérii nakládanou zeleninou, kterou všude vystavil… Měl by se sem na něj zajít podívat Kensi. Hofstadter si tady zařídil černý trh, nacionalista prašivej! „Jen pro Němce…“

Otto vyhlédl z přístěnku a zašeptal: „Peníze! Rychle!“ Andrej mu bleskově vsunul do ruky hrst bankovek. Otto si stejně bleskově naslinil prsty, pár papírků si odpočítal, ostatní vrátil Andrejovi a zase zmizel. A za chvilku byl zpátky. V rukách svíral nabitou tašku a plný košík. Za ním se zableskl jako měsíček na nebi bledý Hofstadterův obličej. Otto byl celý zpocený, ale pořád se usmíval a Hofstadter vlídně opakoval: „Jen zase přijďte, chlapci, rád vás uvidím, vždyť jsme krajani… A panu Geigerovi vyřiďte mé pozdravení. Příští týden mám slíbené vepřové, řekněte panu Geigerovi, že mu tak tři kilíčka nechám.“

„Můžete se spolehnout,“ loučil se Otto, „určitě to vyřídíme. A buďte tak laskav, nezapomeňte pozdravovat slečnu Elsu… od nás, ale hlavně od pana Geigera.“

Oba se častovali poklonami až ke dveřím z krámku. Tam si Andrej vzal od Otty těžkou tašku. Byla nacpaná mrkví, ředkvemi a malými cibulkami, v záplavě celeru, petržele, pórku a kopru nepatrně vykukoval uzávěr nějaké šikovně schované láhve.

Když zahnuli za roh, postavil Otto košík na zem, vytáhl obrovský kostkatý kapesník a celý zchvácený si otíral obličej.

„Počkej,“ vyhekl, „musím si odpočinout!“

Andrej si zapálil a nabídl i Ottovi.

„Kde jste dostali tak krásnou mrkev?“ zeptala se jich v tu chvíli nějaká žena.

„Ale… už došla,“ vyhrkl okamžitě Otto. „Byli jsme poslední, za námi už zavírali.“ Andrejovi pak tiše řekl: „Je to ale neřád — ten Hofstadter! Ani vydechnout mě nenechal. Co jsem si jen musel navymejšlet! Kdyby to věděl Fritz, utrhne mi palici. Já už si ani nepamatuju, co všechno jsem tam nažvanil…“

Andrej se na něj díval naprosto nechápavě, a tak ho Otto musel uvést do situace: Pan Hofstadter byl původně zelinář v Erfurtu. Celý svůj život měl velké sny a nikdy se mu nedařilo je naplňovat. Ve dvaatřicátém ho na mizinu přivedl nějaký Žid, který si proti jeho krámku otevřel obrovský obchod se zeleninou. V tu chvíli si Hofstadter uvědomil, že je opravdový Němec a vstoupil do SA. Vypadalo to, že udělá kariéru. Ve čtyřiatřicátém už mydlil toho Žida po hlavě a zrovna měl převzít jeho obchod, když se stal ten malér s Röhmem. Hitler svého soukmenovce nechal odkráglovat a odnesli to i další… Taky Hofstadter ze všeho vyletěl. Tou dobou už byl ženatý a měl krásnou blonďatou dcerku Elsu. Několik let se protloukal, jak se dalo, pak musel narukovat a chystal se vítězně projít Evropou, jenže u Dunkerque měl smůlu, málem ho zabily vlastní bombardéry. Měl střepinu v plicích, takže místo Paříže na něj čekal špitál v Drážďanech, kde vydržel až do čtyřiačtyřicátého. Už ho měli skoro pustit domů, když přišel ten strašný nálet spojeneckého letectva a během jediné noci bylo po Drážďanech. Pro žitou hrůzou Hofstadterovi vypadaly všechny vlasy — a jak sám říká, vlezlo mu to všechno na mozek. Takže když se zase vrátil do svého rodného Erfurtu, zalezl ve svém domě do sklepa a proseděl tam celou tu dobu, kdy ještě mohl zmizet na Západ. Když se konečně odvážil vylézt na světlo boží, bylo už pozdě, všechno bylo rozhodnuto. Zelinářství mu sice nechali, ale o nějakém obchodním rozmachu nemohla být ani řeč. V šestačtyřicátém mu zemřela žena — a on, v nějakém zatemnění mysli, jak říká, podlehl Kurátorovým řečem. Prý si neuvědomoval, do čeho to vlastně jde. A když se vzpamatoval, byl už tady… Ale přece jen si tu trošku polepšil. Dodneška se ovšem domnívá, že tohle je nějaký speciální koncentrák ve Střední Asii pro Němce z NDR. V hlavě se mu to už nikdy nesrovnalo. Zbožňuje „opravdové Němce“, je přesvědčen, že je na nich něco zvláštního, strašlivě se bojí Číňanů, Arabů a všech černochů a vůbec nechápe, jak se sem tihle lidé mohli dostat… A nejvíc si váží a ctí pana Fritze Geigera. Jde totiž o to, že při jedné ze svých prvních návštěv Hofstadterova krámku Fritz vojácky galantně vysekl pár poklon blonďaté Else, která už taky málem přišla o rozum z rozplývajících se nadějí na nějaký výhodný sňatek. Od těch dob ten potrhlý plešatý hokynář zoufale sní o tom, že velkolepý árijec Fritz — opora führera a postrach Židů — konečně vyvede rodinu Hofstadterových z bouřných vod do tiché zátoky.

„Fritzovi to je fuk,“ povzdychával Otto a už pokolikáté si přehazoval těžký košík z ruky do ruky. „Zajde k Hofstadterovi tak jednou dvakrát do měsíce, když už nemáme co do huby. Poplácá tu hloupou husu po zadku a zase jde… Jenže já tam musím každej tejden, někdy i dvakrát do tejdne… On je sice Hofstadter pomatenej, ale v kšeftu se vyzná! To bys koukal, jaký má kontakty s farmáři! Zboží má vždycky prvotřídní — a není to tam u něj drahý. Teď už jsem pochopil, co se ode mě žádá: Mám zajistit Fritzovu věčnou lásku k Else. A taky se postarat o totální likvidaci mezinárodního židovstva. A ještě — zorganizovat vítězný pochod vojsk třetí říše až sem, k tomu jeho krámku… To všechno mám zařídit. On je tím úplně posedlej, ale já sám už z toho taky blbnu. Přece jen je mi hanba. Starýho cvoka jsem ještě víc zecvokatěl… Teď se mě vyptával, co to s těmi opicemi má znamenat.

Tak jsem jen tak plácnul: To je výsadek. Invaze… Árijská lest… A představ si, že mě obejmul a začal mě oblizovat!“

„A co Elsa?“ zajímal se Andrej. „Ta přece není cvok!“

Otto zrudl a ošil se.

„Elsa…,“ odkašlal si, „taky mi dává zabrat… To víš, jí je to jedno: Fritz, Otto, Ivan, Abram… Je jí třicet a Hofstadter k ní pouští jenom Fritze a mě.“

„Vy jste ale dobytek! Ty i Fritz…,“ řekl s odporem Andrej. „Jak z toho ale ven?“ namítl Otto smutně. „Já opravdu nemám potuchy, jak se z toho vyvlíkneme. Jsem zkrátka bezcharakterní slaboch.“

Zmlkli a až k domu Otto jen hekal a přehazoval si košík z ruky do ruky.

Nahoru jít s Andrejem nemínil: „Odnes to tam a postav na plotnu velkej hrnec s vodou. Mně dej peníze, já ještě zaběhnu do normálního obchodu, snad tam seženu aspoň nějaký konzervy.“ Pak rozpačitě přešlápl a uhnul očima: „Hele… Fritzovi nic neříkej.

Vyrazil by ze mě duši. Vždyť víš, jakej je… Radši aby všechno bylo pod pokličkou. Konečně — tak to chce většina…“

Dole u schodiště se rozešli.

Andrej táhl nahoru tašku i košík — a košík byl opravdu hrozně těžký, jako by do něj Hofstadter naskládal kusy železa.

To je těžká věc, říkal si Andrej rozhořčeně. Jakýpak Experiment, když se tu dějí takovéhle věci!? Jak se dá s nějakým Ottou a Fritzem vůbec experimentovat?

Jsou to prevíti. Že jim není hanba! Vždyť taky… odkud sem přišli? Z wehrmachtu. Z hitlerjugend. Mizerové… Ale s Fritzem si hezky promluvím! Tohle se nesmí nechat jen tak. Člověk se řítí do morální propasti… A přitom je možné ho zachránit. Musí být zachráněn! Koneckonců… jednou mi vlastně právě on zachránil život. Už moc nescházelo a byl se mnou konec. Všichni se na mě vykašlali, jenom on ne… Bane, Fritz je opravdovej člověk! Za takovýho je třeba bojovat… Nohy mu ujely po opičích výkalech. Pořádně zaklel, naštěstí však neupadl.

Teď už si ale dával pozor, kam šlape.

Sotva vstoupil do bytu, bylo mu jasné, že se tu všechno změnilo.

V jídelně burácel gramofon, cinkaly sklenice — a tančilo se. A nad tím vším duněl bas farmáře Davydova: „Kamaráde, s celou tou ekonomií a sociologií mi můžeš bejt ukradenej!

Něco jinýho je volnost! Za tu stojí se prát.“

Na plynovém sporáku vřela ve velkém hrnci voda, na kuchyňském stole ležel nabroušený nůž a z trouby to omamně vonělo pečínkou. V rohu se na zemi navzájem podpíraly dva nadité plátěné pytle. Přes ně byl přehozen promaštěný a propálený vatovaný kabát, farmářův bič a část postroje. Byl tu i kulomet. Hezky složený, připravený i se zásobníkem k akci. Pod stolem se leskl demižonek, ještě trochu olepený kukuřičnými listy a slámou.

Andrej odložil tašku i košík: „Voda se vám tu vaří, vy flákači!“ zahulákal.

Davydovův bas zmlkl a ve dveřích jídelny se objevila rozpálená Selma se zářícíma očima. Za jejími zády se okamžitě vyšponoval Fritz. Zrovna spolu zřejmě tancovali a podařeného árijce ani nenapadlo sundat své pracky ze Selmina pasu. „Pozdravuje tě Hofstadter,“ prohodil Andrej. „Else dělá starost, že se tam neobjevuješ. Robátku už bude málem měsíc…“

„To jsou blbý vtipy,“ řekl na to znechuceně Fritz, nicméně Selmu pustil.

„Fakt! Voda se vaří!“ užasla Selma. „Co s ní teď uděláme?“

„Vem si nůž,“ poradil jí Andrej, „a začni loupat brambory. Fritzi, ty máš přece rád bramborovej salát, ne? Tak se do toho taky dej — a já se ujmu své role hostitele.“

Andrej zamířil do jídelny, ale ještě ve dveřích ho chytil Icik, zářící nadšením: „Poslouchej,“ šeptal a přitom se jako vždycky hihňal a prskal na všechny strany, „kde jsi sebral takovýho zajímavýho týpka? Víš, co tam na těch svejch farmách mají? Opravdovskej Divokej západ! Žijou si tam jako kovbojové na prérii!“

„Kdyby si žili jako kozáci, vyšlo by to nastejno,“ odsekl Andrej.

„To je ono!“ zakřičel Icik a zanotoval: „Když povstali židovský kozáci, Birobidžan byl vzhůru nohama. — A toho, kdo nám šáhne na Berdičev, sežereme i s chlupama!“

„Nech toho,“ vyjel na něj Andrej, „nemám tyhle odrhovačky rád. Fritzi, máš na svůj povel Selmu a Icika, tak sebou mrskněte a neváhejte! Kdo zaváhá — nežere. A moc tu nehulákejte. Otto šel pro konzervy, tak ať ho slyšíte, až zabouchá!“

Teď měl Andrej konečně pocit, že všechno potřebné je zařízeno. Už jen zbývalo pořádně se přivítat s Davydovem. Ten zrovna stál uprostřed jídelny.

Nohy v bytelných botách rozkročené, ruce za vojenským opaskem… Táhlo z něj už na dálku. Jeho ruměný obličej zářil, veselé oči jako by už příliš nevnímaly okolní svět. Andrej pohled takových očí znal. Takhle se dívali nebojácní vyznavači života. S chutí tvrdě dřeli, s chutí pili a absolutně ničeho na světě se nelekali.

„Tak mě máš tady!“ zavolal na něj Davydov. „Přišel jsem, jak jsem slíbil.

Viděl jsi ten demižon? Ten je pro tebe. A taky dva pytle brambor. Nabízeli mi za ně… no, to je jedno… řek jsem si, kašlu na to, radši je dám dobrýmu člověku. Vždyť k čemu tady ve Městě přijdeš? Všude jen ty zděný bedny, ani dejchat se tu pořádně nedá. To je nějakej život? Už jsem tady tomu Japonci, rozumíš, Kensimu, už jsem mu to povídal: Kluci, vykašlete se na to tady! Tady už to znáte! Tak se sbalte i se svejma ženskejma a harantama — a mazejte k nám!“

Kensi měl už po službě, ale pořád byl ještě v uniformě, i když s nepředpisově rozepnutou blůzou. Teď neobratně jednou rukou rozestavoval po stole nádobí a skleničky. Levačku měl ovázanou. Usmál se na Davydova a zdvořile přikývl: „Asi k tomu dojde. Příště na nás totiž zaútočí krakatice — a to k vám rádi pomažeme všichni.“

„A co byste čekali na nějaký krtice? Kašlete na to! Zítra ráno odjíždím z Města bez nákladu. Do prázdnýho vozu se klidně vejdou tři rodiny. A ty dokonce žádnou rodinu nemáš…,“ obrátil se k Andrejovi.

„Bůh mě toho uchránil,“ zasmál se Andrej.

„A ta slečna tady… Ta k tobě nepatří?“

„Ta je nová. Přijela dneska v noci.“

„Tím líp. Holka je to příjemná, vypadá slušně. Tak ji vem s sebou a jedem!

U nás se dá dejchat. A máme mlíka, co hrdlo ráčí… Že ty jsi tady aspoň rok nepil čerstvý mlíko?! To by mě zajímalo, proč tady v obchodech není nikde čerstvý mlíko! Já sám mám tři krávy. Odvádím státu, sám ho taky piju, dávám ho prasatům — a ještě ho musím vylejvat. Představ si to: zabydlíš se a hned po ránu, sotva vytáhneš paty z domu, ženuška ti nadojí čerstvý mlíčko…“ Spiklenecky zamrkal, zasmál se a plácl Andreje po zádech.

Pak se prošel po jídelně, až pod ním prkna zapraštěla. Potom zastavil gramofon. „A co vzduch? Už tu nemáte co dejchat, je to tu jako ve zvěřinci… Kensi, co se tam s tím pořád babráš? Zavolej sem tu holku, ať připraví talíře a skleničky!“

„Loupe brambory,“ řekl s úsměvem Andrej a sám šel Kensimu pomáhat.

Ten Davydov je opravdu svéráz! Takový bezprostřední… Andrejovi připadalo, že se s ním zná už nejmíň rok. A je to fakt: Co kdyby se teď Andrej někam na ta blata vydal? Vůbec nejde o mléko, ale žít se tam dá určitě zdravěji. Stačí se podívat: Davydov je zdravý jako buk!

„Někdo bouchá na dveře,“ poznamenal Davydov. „Mám otevřít, nebo tam půjdeš sám?“

„Už jdu,“ vykřikl Andrej. Na chodbě stál Wang. Teď už bez vatované bundy, zato v modré keprové košili až ke kolenům. Hlavu mu obepínal pruh látky.

„Přivezli popelnice,“ řekl a radostně se usmál.

„Vykašli se na ně,“ odpověděl mu stejně radostným tónem Andrej. „Nikam nám neutečou. A jak to, že jsi přišel sám? Kde máš Mei Ling?“

„Doma. Je moc unavená. Spí. Trošku nám totiž stůně syn.“

„Tak pojď dál, přece tu takhle nebudeš pořád stát! Pojď, seznámím tě s jedním dobrým člověkem.“

„My už se známe,“ prohodil Wang, když stanul ve dveřích do jídelny.

„A hele — Váňa!“ vykřikl radostně Davydov. „Ty jsi tu taky? No jo,“

řekl a obrátil se ke Kensimu, „já to věděl, že Andrej je príma kluk! Samí dobrý lidi se u něho scházejí! Tak zrovna třeba ty, ten židáček… no, jak se jmenuje…? Teď se teprve pořádně rozparádíme! Musím se podívat, s čím si to pořád v kuchyni hrajou. Co tam můžou mít vlastně na práci?“

Wang hbitě odsunul Kensiho od stolu a sám začal velice zručně připravovat příbory. Kensi se jednou rukou a zuby pokoušel přitáhnout obvaz.

Andrej mu přispěchal na pomoc.

„Kde je pořád ten Donald?“ bručel nespokojeně.

„Zavřel se doma,“ odpověděl Wang. „A nepřeje si, aby ho někdo rušil.“

„Leze na něj poslední dobou nějakej splín. No…, ať dělá, co umí… Poslouchej, Kensi, co to vlastně máš s tou rukou?“

Kensi se zašklebil: „Rafnul mě pavián. Prevít jeden… Až na kost mi to prokousnul.“

„Vážně?“ užasl Andrej. „A já si myslel, že jsou v podstatě neškodný!“

„Jo, to víš! Neškodný… A co bys asi tak dělal ty, kdyby tě někdo chytil a rval na tebe obojek?“

„Jakej obojek?“

„Rozkaz číslo pět set sedm. Všechny paviány zaregistrovat a opatřit obojky s číslem. Zítra je budeme rozdělovat mezi obyvatelstvo. Asi tak dvacet jsme jich zvládli — a ostatní jsme zahnali do vedlejšího revíru, ať si tam s nima poradí. Co na mě koukáš s otevřenou pusou? Radši sem přines skleničky, je jich tu málo!“

Kapitola 4

Když vypnuli slunce, všichni v Andrejově bytě už byli v ráži. V náhlé tmě se Andrej vysoukal za stolem ze židle, a než se dostal k vypínači, stačil párkrát zakopnout o hrnce, které někdo postavil přímo na podlahu.

„N-n-nelekejte se, milá slečno,“ brebentil mu za zády Fritz, „takhle je to tu vždycky…“

„Budiž světlo,“ pronesl Andrej a snažil se, aby mu opravdu bylo rozumět.

Pod stropem se rozsvítila zaprášená lampa. O pořádném osvětlení bytu se mluvit nedalo, spíš to připomínalo špinavé světlo u Wanga v průjezdu.

Andrej se rozhlédl po přítomných.

Všechno bylo zřejmě v pořádku. V čele stolu se pohupoval na vysoké stoličce Davydov. Před půlhodinkou se Andrej rozhodl, že „odteďka napořád“

je to pro něho prostě Jura… V pevně sevřených zubech teď Jura svíral tlustou, vlastnoručně ubalenou cigaretu, v pravačce držel broušenou sklenici se samohonkou a zhrublým ukazovákem levačky šermoval před nosem Icika Kacmana, který se usadil hned vedle něj. Icik už dávno sundal sako a taky už neměl kravatu… Brada se mu leskla mastnotou a na košili byly znát stopy po omáčce.

Napravo od Jury se tiše usadil Wang. Před ním ležel ten nejmenší talířek s malinkým kouskem pečeně a vedle něj ta nejzohýbanější vidlička. Skleničku se samohonkou si Wang vybral s rozbitým okrajem. Hlavu zatáhl mezi ramena, obrátil vzhůru blaženě se usmívající obličej, zavřel oči a vychutnával siestu.

Vždy bdělý a teď poněkud zrudlý Kensi s chutí polykal kyselé zelí a cosi vesele vykládal Ottovi, který statečně bojoval s opilostí a v okamžicích, kdy se mu dařilo vítězit, hlasitě vykřikoval: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

Selma Nagelová, Švédská šlapka, byla přece jen krásná ženská. Seděla v křesle, nohy měla přehozené přes polstrované opěradlo přímo proti hrudi chrabrého poddůstojníka Fritze. Bělostně zářily, až se z toho Fritzovi blýskalo v očích a na tvářích mu samým vzrušením naskákaly rudé skvrny.

Pořád se snažil připít si se Selmou na přátelství, cpal před ni svou plnou sklenici, ale ona ji svou skleničkou odstrkovala, hihňala se, komíhala nohama a čas od času odsunula z kolen jeho chlupatou pracku.

Jen Andrejova židle vedle Selmy teď byla prázdná a osiřele zela prázdnotou i židle připravená pro Donalda. Je to škoda, že nepřišel, pomyslel si Andrej. Ale co! Přece se z toho nezblázním! Byly i horší věci… Myšlenky se mu nějak pletly, ale celkově měl dobrý pocit uspokojeného sebevědomí, i když s lehkým nádechem nostalgie. Vrátil se na své místo a zařval: „Na zdraví!“

Nikdo si ho ani nevšiml, jen Otto pohodil hlavou jako kůň, kterého obtěžují ovádi, a zabrebtal: „Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Já jsem sem přišel, protože jsem tomu všemu uvěřil,“ pronášel hlasitě zvučným basem Jura a dál šermoval hihňajícímu se Icikovi ukazovákem před nosem, třebaže Icik se snažil jeho ruku odstrčit. „A uvěřil jsem proto, že jinou víru jsem neměl. Jenže Rus musí na něco věřit, chápeš to, kamaráde?

Když nebude věřit, nic mu kromě vodky nezůstane. Věřit se musí.

Když se zamiluješ do nějaký ženský, taky jí musíš věřit. A sám sobě musíš věřit. Bez víry, kamaráde, nedokážeš vůbec nic!“

„To je fakt!“ vykřikoval Icik. „Když Židovi vemeš víru v Boha a Rusovi víru v cara, může to moc špatně dopadnout.“

„Ale počkej! S Židama je to jiná záležitost!“

„Otto, jen se nesmí nic přehánět,“ řekl v té chvíli Kensi, který pořád ještě labužnicky polykal kyselé zelí. „Třeba žádná odborná příprava neexistuje a ani nemůže existovat. Vždyť si to uvědomte, jakápak odborná příprava a profesionalizace ve městě, kde každý mění každou chvíli zaměstnání?“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ souhlasil Otto a vzápětí se rozzářil. „To samý říkal i pan ministr.“

„Co že říkal?“ Kensi opatrně několikrát usrkl ze sklenice, jako by nepil samohonku, ale horký čaj.

„Pan ministr říkal, že to je pozoruhodná myšlenka a že mu mám připravit návrh, co s tím dál…“ Otto popotáhl a oči se mu zalily slzami: „Jenže já jsem místo toho šel za Elsou…“

„A když ten tank byl asi tak dva metry ode mě,“ hulákal Fritz a podařilo se mu přitom polít Selmě nohy samohonkou, „najednou mi před očima proletěl celej můj život. Vy tomu, slečno, nebudete věřit, na co všecko jsem si v tu chvíli vzpomněl! Jenže — jsem přece voják! A za führera…“

„Ale ten váš führer už dávno nežije! Je z něj prach a popel,“ namítala Selma. A smála se přitom, až slzela.

„Slečno,“ pronesl Fritz výhružně a vysunul dolní čelist, „v srdci každého skutečného Němce führer žije! A bude žít věčně! Vy jste přece, slečno, árijka, tak mě snad pochopíte: ten ruskej tank byl ode mě tři metry… a já… za führera…“

„Neotravuj už s tím svým führerem!“ vykřikl Andrej. „A vy ostatní… krucinál! Tak si snad připijeme, ne?“

„Tak jo,“ přidal se Jura. „Tak něco prones!“ „Na zde přítomné dámy!“ zaječel nečekaně Otto a odstrčil od sebe Kensiho.

„Buď teď zticha,“ okřikl ho Andrej. „A ty, Iciku, nepředváděj se pořád!

Jde o vážnou věc. Kensi, dávej taky pozor! Já myslím, že ještě je třeba říct, na co si nutně musíme připít… Tedy — my už jsme si na to připíjeli, ale jen tak vlastně bokem… Jenže my si teď musíme připít se vší vážností na náš Experiment! Na naši společnou dobrou věc — a zvlášť…“

„…na inspirátora všech našich vítězství soudruha Stalina!“ zavřeštěl Icik.

Andrej se zarazil.

„No tak, prosím tě,“ zabrumlal, „co mi skáčeš do řeči? Tak jo… i na Stalina, jistě… Krucinál, úplně jsi mě zblbnul… Chtěl jsem, abysme si připili na přátelství, ty idiote!“

„To je v pořádku, Andreji,“ řekl Jura. „A je to dobrej nápad. Musíme si připít na Experiment, i na přátelství. Tak, kamarádi, sklenice vzhůru…! Ať se nám všechno daří!“

„A já budu pít na Stalina,“ řekla umíněně Selma. „A na Mao Ce-tunga!

Hele, Mao, vnímáš mě?“ obrátila se k Wangovi. „Piju na tebe!“

Wang sebou trhl, omluvně se usmál a dotkl se rty své skleničky.

„Mao?“ naježil se Fritz. „Kdo to je?“

Andrej do sebe obrátil samohonku a rychle se ji snažil něčím zajíst.

Zdálo se mu, že všechny zvuky se od něj vzdalují. Jako by přicházely z vedlejší místnosti. Stalin… Asi tu nějaká souvislost bude… Že mě to už dřív nenapadlo… V tom všem je nějaký vyšší záměr. A je to řízeno z kosmu. Určitě to má nějakou souvislost, nějak je to propojeno… Tak například: kdybych měl rozhodnout, co je důležitější: Experiment, nebo Stalin?

Konkrétně já bych to měl rozhodnout. Já — jako občan… i jako voják… Jenže Kacman tvrdí, že Stalin už nežije… Nedá se mu ovšem věřit.

„To je ale nuda,“ protáhla Selma. „Pusťte muziku, radši si zatancuju!“

Andrej však nemínil jen tak přestat: „Experiment volí různý formy, jenže obsah je tu jen jeden! A konečnej výsledek je taky jen jeden jedinej! Nastolení diktatury proletariátu ve spojení s pracujícími farmáři…,“ rozjel se nečekaně.

„… a s pracující inteligencí,“ napověděl mu potutelně Icik.

„Co sem pleteš inteligenci? Ta mně může bejt ukradená… nějaká inteligence!“

„To je fakt,“ uznal Icik, „to sem vůbec všechno pleteme z jiný éry.“

„A inteligence je impotentní,“ vyrazil zlostně Andrej. „Lokajská mezivrstva… Slouží tomu, kdo je u moci.“ „Nedomrlá banda!“ vyštěkl Fritz. „Užvaněný cintalové, který jsou dobrý akorát na dezorganizaci a nekázeň.“

„No právě…,“ řekl Andrej, ale byl by radši, kdyby ho v téhle chvíli spíš podpořil Jura. I když to, že se přidal Fritz, taky nebylo marné: „Podívejte se tady na Fritze! Je to můj třídní nepřítel, ale jeho názory jsou s mými totožné!

Takže z toho vychází fakt, že z pohledu jakékoliv třídy je inteligence na hovno!“

„Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru,“ pronesl ocelovým hlášena Fritz.

„Tak to ne,“ namítl Andrej, „v tomhle se neshodneme! Kultura je přece vlastnictvím osvobozeného lidu. K tomu musíš přistupovat dialekticky.“

Vedle vyhrával gramofon, opilý Otto klopýtavě tančil s opilou Selmou, ale Andrejovi to bylo jedno. Teď přicházelo na řadu to nejlepší. To, kvůli čemu měl tahle setkání tolik rád: vášnivá debata. I když… k nepsaným zásadám i při nich měla patřit Kurátorova rada: Zbytečně se na minulý život nevyptávat.

„Pryč s kulturou!“ zavřeštěl Icik a přesedl si z jedné židle na druhou a vzápětí na další, aby se dostal až k Andrejovi. „S naším Experimentem nijak nesouvisí. Jakej je cíl Experimentu? To je ta pravá otázka. Tak mi na ni odpověz!“

„Podle mě je to jasný. Vytvořit modelovou komunistickou společnost!“

„Prosím tě! Na co Kurátoři potřebují modelovou komunistickou společnost?

Nejsi praštěnej?“

„A proč by nepotřebovali? Proč ne?“

„Já si totiž myslím,“ ozval se Jura, „že Kurátoři nejsou opravdický lidi.

Jsou zkrátka…, jak bych to… z úplně jinýho těsta a čertví odkud. Oni nás šoupli do akvária, do takový zvláštní zoologický zahrady… a teď čekají, co se z toho vyvine.“

„Na to jste přišel vy, Davydove?“ obrátil se k němu se zájmem Icik. Jura se podrbal na hlavě a vyhýbavě řekl: „Došli jsme k tomu…, když jsme se o tom bavili.“

Icik třískl pěstí do stolu: „Slyšeli jste to?“ zařval nadšeně. „To je zvláštní! Jak je to možný? Úplně různý lidi, ale přitom všichni ve svým uvažování konformní, mají stejný nápady: Kurátoři nejsou lidskýho původu! A Experiment řídí nějaká vyšší moc.“

„Já, například, jsem se na to Kurátora optal přímo,“ skočil mu do řeči Kensi. „Jste jinýho původu? Kurátor se sice přímé odpovědi vyhnul, ale nevyvracel mi to.“ „Já jsem zase slyšel, že jsou to lidi jinýho rozměru,“ poznamenal Andrej.

Nechtělo se mu mluvit o Kurátorovi. Připadalo mu, že to je, jako kdyby vykládal před cizími o někom z rodiny. „Ale možná že jsem to špatně pochopil… Třeba to byl jinotaj…“

„Mně se to nelíbí,“ prohlásil najednou Fritz. „Nejsem žádnej hmyz.

Jsem, kdo jsem… Ále,“ máchl rukou, „copak bych sem někdy lez, kdybych nebyl v zajetí?“

„Ale proč to všechno je?“ spustil zase Icik. „Proč? Já taky někdy pociťuju něco jako vnitřní protest a nechápu, oč tu vlastně jde. Možná že jejich cíl se v konečných důsledcích podobá našemu.“

„A co jsem ti před chvílí já říkal?“ zaradoval se Andrej.

„Jenže já to chápu jinak,“ odbyl ho rázně Icik. „Tady to není tak přímočarý, jak to vidíš ty. Pokoušejí se pochopit lidstvo, rozumíš? Pochopit! A pro nás to je přece taky prvořadý problém: pochopit, co je lidstvo vlastně zač. Co jsme zač… A když bude mít to jejich snažení úspěch, možná tím pomůžou i nám.“

„Kdepak, přátelé,“ vmísil se do hovoru Kensi a zakroutil přitom hlavou.

„Jen si nic nenamlouvejte! Připravují kolonizaci Země a na nás studují psychologii budoucích otroků.“

„To snad ne, Kensi,“ řekl káravě Andrej. „Proč takový hrozný představy?

Já si myslím, že to není fér, připisovat jim takový záměry.“

„Já o tom ve skutečnosti vlastně ani takhle neuvažuju,“ podotkl Kensi, „jen mám někdy takový zvláštní pocit… Všichni ti paviáni, předtím proměna vody… pořád jako v blázinci. Jednoho krásného dne se probudíme a zjistíme, že nastalo zmatení jazyků. Připadá mi, že nás systematicky připravují pro nějaký úděsný svět, ve kterém budeme odsouzeni žít na věky věkův. A tak jsem si vzpomněl na Okinawu… To jsem byl ještě malý kluk, byla válka — a v naší škole měly okinawské děti zakázáno mluvit svým dialektem. Smělo se jenom japonsky. A když někoho přistihli, pověsili mu na krk nápis: Neumím správně mluvit… A on s tím nápisem musel chodit…“

„Jo, já tomu rozumím,“ řekl Icik a s nepřítomným úsměvem si mechanicky přejížděl prstem po bradavičce na krku.

„Ale já to tak nechápu!“ prohlásil Andrej. „To všechno je nesprávnej výklad. Pokřivenej! Experiment je Experiment. To je logický, že lecčemu nerozumíme. My tomu taky ani nemáme rozumět! To je přece základní podmínka! Když budeme všechno vědět, tak k čemu by tu potom byli ti paviáni, proč by se muselo měnit zaměstnání…? Když totiž budeme vědět, oč jde, tak nás to bude v našem jednání ovlivňovat. Experiment musí být čistý… Jinak ztroskotá. O tom jsem přesvědčen. A co ty, Fritzi?“ Fritz zakroutil blonďatou hlavou.

„Já nevím. Mě to nezajímá. Nezajímá mě, co chtějí ‚oni‘. Mě zajímá to, co chci já. A já chci do tohohle bordelu zavést pořádek. A vůbec — někdo už to řekl, ale já si teď nevzpomenu, kdo to byl, že úkolem Experimentu je vybrat ty nejenergičtější, nejschopnější, nejpevnější… Aby jenom nemleli hubou, pitomě nefilozofovali, aby nebyli jako bláto, ale aby dokázali jít za svým cílem. Takový lidi si oni vyberou. Takový, jako jsem já, nebo třeba ty, Andreji, a pustí nás zpátky na Zem. Protože když jsme obstáli tady, obstojíme i tam.“

„To je docela možný,“ přikývl vážně Andrej. „Nevylučuju to.“

„Ale Donald si myslí,“ řekl sotva slyšitelně Wang, „že Experiment už dávno ztroskotal.“

Všichni se na něj podívali. Seděl ve stejné pozici jako dřív: hlavu zasutou až někam mezi ramena, obličej zvrácený ke stropu, oči zavřené… „Donald říkal, že Kurátoři jsou ze současné situace bezradní. Všechno už vyzkoušeli, a teď nevědí kudy kam. Tohle prý je už totální krach. Jenom setrvačností to běží nějak dál.“

Andreje to vyvedlo z míry a rozpačitě si prohraboval vlasy. Tak takhle je to tedy s Donaldem! Proto není ve své kůži… Všichni mlčeli. Jura si pomalu balil další cigaretu. Icikovi ztuhl na tváři úsměv a jeho prst nervózně rejdil po bradavičce. Kensi se znovu dal do pořádání kyselého zelí a Fritz upřeně hleděl na Wanga, přičemž bez hlesu pohyboval dolní čelistí. Tak takhle začíná rozklad, mihlo se Andrejovi hlavou.

Takhle, v takovýchhle debatách. Z nepochopení se rodí nevíra… A ztráta víry — to je konec. Tohle je hrozně nebezpečná věc! Kurátor to přece jasně řekl: Nejdůležitější je věřit! Naprosto a bezvýhradně! Je třeba vycházet z toho, že nevědění je nejdůležitější podmínkou Experimentu. A taky tou nejtěžší. Tady lidi většinou nejsou po ideové stránce připraveni, chybí jim skutečné uvědomění a přesvědčení, že světlá budoucnost je jistá!

Že dnes je nám třeba těžko a zle, zítra možná taky, ale pozítří určitě uvidíme hvězdnaté nebe nad hlavou a i na naší ulici bude svátek… „Já jsem jen obyčejnej, nevzdělanej člověk,“ řekl najednou Jura, když pečlivě olízl a slepil svou cigaretu. „Mám čtyři třídy obecný školy, jestli vás to zajímá… A už jsem vlastně říkal, že… jednoduše vzato… jsem odtamtud prostě zdrhnul. Zrovna jako ty,“ ukázal cigaretou na Fritze. „Pro tebe to byla cesta ze zajetí, pro mě z vesnice. Když nepočítám válečný roky, tak jsem celej život prožil jen na vesnici a nic jinýho jsem nepoznal.

Byl jsem tam jak uvázanej. Ale tady ne! Co si někdo vymejšlí kolem Experimentu, je mi upřímně fuk. To není má starost a taky mě to nezajímá. Jsem tady svobodnej člověk — a dokud mi na tu svobodu nikdo nesáhne, nesáh nu na nikoho taky ani já. Kdyby ale někoho napadlo, že bude chtít ten náš farmářskej život nějak upravovat, tak to vám teda slibuju, že vám v tom vašem Městě nezůstane kámen na kameni. To byste teda čuměli, protože my nejsme jako nějaký paviáni! My si na krky obojky navlíknout nenecháme, to teda ne! To jen aby bylo jasno, rozumíš?“ řekl a upřeně se zadíval na Fritze.

Icik se rozpačitě zahihňal a zase bylo nepříjemné ticho. Andreje Jurův proslov poněkud překvapil, ale pak si řekl, že Davydov měl pravděpodobně opravdu těžký život. A když si připadal na vsi jako uvázaný, určitě k tomu měl své důvody… Jenže ptát se ho na to a ještě k tomu před lidmi, to by nebylo vhodné… Proto Andrej jenom poznamenal: „Na všechny ty naše otázky je asi zatím moc brzo. Experiment přece netrvá tak dlouho, práce je tu spousta, nesmíme se jí bát a musíme věřit, že dílo se podaří.“

„Odkud víš, že Experiment netrvá dlouho?“ přerušil ho výsměšně Icik.

„Trvá už nejmíň sto let. Tedy… on určitě trvá daleko delší dobu, ale sto let nabeton.“

„A odkud to víš ty?“

„Byl jsi už někdy dál na severu?“ zeptal se Icik.

Andrej zrozpačitěl. Vůbec netušil, že tady existuje něco jako sever.

„No… na severu!“ vyjel Icik. „Předpokládejme, že tam, kde je Žlutá stěna, je východ. Pak tedy blata… jsou na jihu a Město je od nich logicky na sever. Ty jsi dál jak na skládce odpadků nebyl, viď? Jenže i za ní — dál na sever — je pořád ještě Město. Obrovský čtvrti… Bývaly tam i paláce,“

zašklebil se, „ale taky chatrče. Teď tam pochopitelně nikdo nežije, protože tam není voda, ale dřív tam lidi žili. A to ‚dřív‘ bylo podle mě hezky dávno.

V opuštěných domech jsem našel takový dokumenty, až jsem valil oči. Víš, kdo to byl Veliarius Druhý? Ten tam totiž vládnul! A tenkrát, když tam vládnul, tak tady,“ a Icik zaťukal prstem na stůl, „tady byly bažiny a žili tu nevolníci nebo otroci, nebo co to vlastně bylo… A bylo to víc jak před sto lety.“

Jura kroutil hlavou a něco si brumlal. A Fritz se zeptal: „A co je ještě dál na sever?“

„Dál jsem nebyl,“ řekl Icik. „Ale znám některý lidi, který byli hodně daleko.

Asi tak sto kilometrů, možná i sto padesát… A vím o některejch, který se odtamtud nevrátili.“

„A co tam teda je?“

„Město.“ Icik se na chvíli odmlčel. „Fakt je, že se o tom vykládají všelijaký nesmysly. Proto říkám jenom to, co jsem na vlastní oči viděl. Takže… nejmíň sto let, Andreji! Chápeš to, kamarádíčku? Sto let! A po tolika letech se každej může na jakejkoliv experiment vykašlat.“

„Moment, prosím tě, počkej…,“ zabrebtal Andrej, poněkud vyvedený z míry. Pak se ale vzpamatoval: „Jenže nikdo se na nic nevykašlal! Pořád sem přece přicházejí nováčci, to znamená, že s Experimentem se počítá dál, nikdo nic nevzdal! Je to prostě jen hrozně těžký úkol…“ A najednou ho něco napadlo. Úplně pookřál: „Copak ty víš, jak se tu počítá čas? Možná že náš rok je pro ně vteřina.“

„To samozřejmě nevím,“ pokrčil Icik rameny. „Já se ti jen snažím vysvětlit, v jakým světě teď žiješ. Nic víc.“

„Tak už dost,“ vmísil se rázně do debaty Jura. „Už jsme toho namleli…!

Hele, ty… No — jak se jmenuješ? Otto! Nech už tu slečnu a přines nám… Nebo radši ne,“ mávl rukou. „Rozbiješ mi demižonek. Radši pro něj dojdu sám.“

Slezl ze své vysoké židličky, sebral ze stolu prázdný džbán a zamířil do kuchyně. Selma se znovu svalila do křesla a nohy jako dřív přehodila přes opěradlo. Koketně přitom rýpla Andreje do ramene: „Ještě dlouho budete takhle žvanit? To jste si teda našli zajímavý téma: Experiment a ještě jednou Experiment… Dej mi cigaretu!“

Zapálil jí. Nečekaně skončená debata v něm zanechala nepříjemný pocit.

Něco se nakouslo, ale pak nedořešilo. Určitě jde o nějaké nedorozumění, chtěl tomu přijít na kloub, ale ostatní mu nedali možnost… Nedošli k žádnému společnému závěru. Kensi je nějak skleslý — a to se mu často nestává. Moc sami o sobě přemýšlíme, to je to celé! Tady nejde jen o Experiment.

Každý tu prostě sleduje jen to svoje, zajímá ho jen vlastní situace — a přitom je tak důležité, aby všichni táhli za jeden provaz… Jura donesl plný džbán a Andrej si řekl, že své chmurné myšlenky pustí z hlavy. Nalili si, pak něco pojedli a Icik začal vykládat vtipy. Za chvíli už všichni vybuchovali smíchy. Pak se se svou anekdotou vytasil i Jura. Byla samozřejmě nemravná, ale všem se hrozně líbila, dokonce i Wang se rozesmál a Selma se smíchy přímo zalykala. „No to je teda…,“ vyrážela a otírala si dlaněmi uslzené oči. Pak Andrej bouchl pěstí do stolu a spustil svou oblíbenou: „Kdo rád pije, tomu nalívejte, kdo nepije, tomu nedávejte, my se napijeme, Boha pochválíme, připijeme vám i sobě, ať nás těší boží svět, i ty, co nás naučili kořaličku popíjet.“ Ostatní se k němu přidávali, pobrukovali s ním a potom Fritz s nepříčetně vytřeštěnýma očima zahulákal za vydatné Ottovy pomoci jakousi neznámou, ráznou bojovou píseň o starém prohnilém světě, který se před námi třese strachy. Andrej se mu procítěně snažil přizvukovat a Icik se hihňal a mnul si ruce. Jura náhle lačně vykulil své světlé oči na Selmina obnažená stehna a zaburácel medvědím hlasem: „Dědinou se touláte, hrajete a zpíváte, tomu mému srdéčku usnout nedáte…“

Sklidil za to aplaus, a tak tedy přidal: „Na slovíčka nedejte u švarného děvčete, slibuje a nedává, hlavu poplete…“

Selma sundala nohy z opěradla, odstrčila od sebe Fritze a uraženě pronesla: „Je teda nic neslibuju, všichni mi můžete…“

„Ale to se jen tak zpívá,“ namítl zaraženě Jura, „to se myslí jen tak. To není na tebe!“

Rychle si připili, aby zahladili trapný okamžik, a Andrej vzápětí ucítil, že se mu zatočila hlava. Jen matně si uvědomoval, že někam vleče gramofon a že ho asi brzy upustí. Pak opravdu gramofon spadl na podlahu, ale kupodivu se mu nic nestalo, naopak, začal hrát nějak hlasitěji. Pak Andrej tančil se Selmou a cítil, že jeho partnerka má teplé a měkké boky a nečekaně pevná a velká ňadra. Bylo to milé překvapení: objevit krásné tvary pod plandavým, protivně pichlavým svetrem. A tak tančili, on ji držel za boky, ona mu položila své dlaně na tváře a říkala, že je moc prima kluk a že se jí strašně líbí. Aby se jí revanšoval, prohlásil, že ji miluje a pořád na ni vlastně čekal — a teď už ji od sebe nikam nepustí… Jura bouchal svou obrovskou pěstí do stolu a hulákal: „Zima je jak v márnici, slapem si to silnicí…“

Pak se obrátil k usínajícímu Wangovi, pevně ho objal a podle ruského obyčeje třikrát políbil. Potom se Andrej zčistajasna octl sám uprostřed místnosti, Selma seděla u stolu, dělala z chleba kuličky a házela je po Wangovi, kterému neustále říkala Mao. Andreje tedy napadlo, že by si mohli zazpívat „Moskva-Peking“ a hned taky procítěně spustil. Dopadlo to tak, že s Ici kem stáli proti sobě, třeštili na sebe oči a stále tišším a tišším hlasem výhružně opakovali slova písničky: „Slyší náš hlas…, slyší náš hlas…,“ přičemž varovně zvedali ukazováky. Potom se oba najednou vmáčkli do jednoho křesla. Přímo před nimi seděl na stole Kensi, komíhal nohama a Andrej do něj hučel, že jakákoliv práce tady přináší uspokojení a on, Andrej, ji ochotně bude vykonávat. Teď například dělá asanátora a cítí se přitom výborně.

„Já jsem… asssa…,“ vyslovoval jen s námahou, „asssanátor! Odvážím od…odpad….ky.“

Icik mu přitom brebentil do ucha nějaké posměšky a prskal. Mlel něco v tom smyslu, že Andrej stejně neprožívá nic jiného než zvrácený, sebeukájející pocit ponížení kvůli tomu, že musí dělat tak odpornou práci. „Jo… odpad… to jo…! Takový chytrý, vzdělaný, předurčený velkým věcem — a on trpělivě, důstojně a příkladně nese svůj těžký kříž… Odpad…“

Potom byl Andrej najednou se Selmou a ona ho utěšovala. Byla milá a celá taková měkoučká, vůbec ničemu se nebránila — a pak se náhle dostavilo milosrdné okno. Když zase Andrej začal chápat, co se kolem něj děje, Selma už v jeho posteli spala. Otcovsky starostlivě jí narovnal sukni, přikryl ji a pak se pokusil i on sám se trochu upravit. Rty měl suché a trochu oteklé… Snažil se pevným krokem vejít do jídelny, zakopl však o natažené nohy spícího Otty, který na židli zaujal úžasně nepohodlnou pozici nešťastníka právě střeleného do týlu.

Na stole stál poslední demižon, hosté seděli kolem něj, podpírali si rozcuchané hlavy a svorně polohlasně pěli: „…a v té ste-epi zlé přítel umíral…“

Z Fritzových vybledlých árijských očí se koulely obrovské slzy. Andrej už se chtěl ke zpěvu přidat, když se ozvalo rázné bouchání na dveře.

Šel otevřít. Nějaká žena ve spodničce a v botech natažených naboso se zeptala, jestli tu náhodou není domovník. Andrej šel Wanga zavolat, ale musel mu chvíli vysvětlovat, co se vlastně děje — kde vůbec teď Wang je — a že ho někdo hledá. Wang ho vyslechl, uctivě mu poděkoval a šouravým krokem se pomalu vzdálil. Ostatní zatím dozpívali písničku o stepi a Jura připíjel na to, „aby nám to doma prošlo“, jenomže v té chvíli Fritz usnul a tudíž si připít nemohl. „Šmytec,“ prohlásil Jura. „Tohle bude poslední.“

Než ale poslední přípitek stihli, Icik najednou nějak moc zvážněl a zanotoval něco nového. Andrej smyslu té písně moc nerozuměl, Jura zřejmě ano… Opakovala se tam slova „Ave, Maria“… a text druhé sloky už Andrej vůbec nechápal: „Tak prorok mazal k republice Komi a tahle cesta zlámala mu vaz. Bachař pak dostal extra dovolenku jel za pár šupů courat na Kavkaz.“

Když Icik dozpíval, v jídelně zavládlo ticho. Potom Jura zvedl svou obrovitou pěst a ze všech sil třískl do stolu, pak velice dlouho a velice květnatě klel a potom do sebe bez jakýchkoliv přípitků obrátil plnou sklenici.

Kensi — z důvodů, které teď zřejmě chápal jen on sám — neobyčejně nepříjemným, pisklavě přiškrceným hlasem spustil nějakou pochodovou píseň, ve které se zpívalo, že když se všichni japonští vojáci vymočí u Velké čínské zdi, nad pouští Gobi se rozzáří duha, že císařova armáda dnes bude v Londýně, zítra v Moskvě, ráno si dá v Chicagu čaj — a že synové kmene Jamato se usadili podél břehů Gangy a loví krokodýly… Pak toho Kensi nechal a nějakou chvíli si pokoušel zapálit cigaretu, přičemž pořád jen lámal zápalky. A pak začal vypravovat. Vzpomněl si na nějakou dívenku, s kterou se přátelil na Okinawě. Bylo jí čtrnáct a bydlela v protějším domě.

Jednou ji znásilnili opilí vojáci, a když to její otec ohlásil na policii, poldové si pro něj přišli, odvedli ho i s dcerou a víckrát je Kensi neviděl… Všichni mlčeli, když do jídelny nahlédl Wang a kývl na Kensiho, aby vyšel ven.

„No jo, to jsou věci,“ pronesl chmurně Jura. „Když se na to člověk koukne, tak vidí, že je to stejný na Západě, v Rusku, mezi žlutejma, prostě všude. Všude vládne nespravedlnost. Bane, kamarádi, já jsem tam o nic pěknýho nepřišel. Mně je líp tady.“

V té chvíli se vrátil pobledlý Kensi. Vypadal ustaraně a okamžitě začal hledat svůj služební opasek. Uniformu už měl předpisově zapjatou na všechny knoflíky.

„Něco se stalo?“ zeptal se Andrej.

„Ano… Stalo se…,“ odsekával slovo za slovem Kensi a pečlivě si urovnával pouzdro na pistoli. „Donald Cooper se zastřelil. Asi tak před hodinou.“

ČÁST II. VYŠETŘOVATEL

Kapitola 1

Andreje najednou strašlivě rozbolela hlava. S odporem zamáčkl v přeplněném popelníku zbytek cigarety, vytáhl prostřední zásuvku stolu a podíval se, jestli tam nejsou nějaké prášky. Nic takového tam nebylo. Na zašlých, všelijak zpřeházených papírech ležela obrovská armádní pistole, v rozích šuplíku byly v odrbaných papírových krabičkách různé kancelářské potřeby a mezi tím se povalovaly zbytky tužek, rozsypaný tabák a několik rozlámaných cigaret. Z toho všeho Andreje hlava rozbolela ještě víc. S rachotem zásuvku zase přirazil, opřel se lokty o stůl a obličej schoval do dlaní. Mezerami mezi prsty se zahleděl na Petra Blocka.

Peter Block, kterému se všeobecně říkalo Pinďa, seděl o kousek dál na židličce bez opěradla. Na kostnatých kolenou měl odevzdaně složené drobné červené dlaně a lhostejně pomrkával. Čas od času přejel jazykem po rtech. Nevypadal na to, že by ho taky bolela hlava. Zato bylo jasné, že má žízeň. A taky by si jistě chtěl zakouřit… Andrej se donutil k tomu, aby odtrhl ruce od obličeje a nalil si z karafy zteplalou vodu. Pak, třebaže se mu poněkud zvedal žaludek, půl skleničky vypil. Peter Block si olízl rty… V jeho šedých očích se stejně jako dřív nezračilo vůbec nic. Jenom na hubeném, špinavém krku nad rozepjatým límečkem košile zvolna sjel dolů a zase vyskočil obrovský hranatý ohryzek.

„Tak co?“ řekl Andrej.

„Já nevím,“ odpověděl chraplavě Pinďa. „Já o něčem takovým nemám ani ponětí.“

Hajzl, řekl si v duchu Andrej. Dobytek… „Ale jak to je možné?“ prohodil nahlas. „Nejdřív jste ráčil navštívit koloniál ve Vlněné ulici. Kdy a s kým to bylo, to si pamatujete. Výborně. Pak jste zavítal do kavárny k Dreidusovi. Kdy a s kým, to taky víte. Ale na Hofstadterův koloniál si bůhvíproč nemůžete vzpomenout. A přitom je to vaše poslední akce, Bločku!“

„Nemůžu si vzpomenout, pane vyšetřovateli,“ podotkl Pinďa nesnesitelně uctivě, „protože tohle si na mě, nezlobte se, někdo vymyslel. To u Dreiduse, to bylo naposledy! Pak už jsme si řekli, že toho definitivně necháme, že se napravíme a jako řádní členové společnosti se zařadíme do pracovního procesu. Takže já už jsem se nikdy ničeho podobnýho nedopustil.“

„Ale vždyť vás Hofstadter poznal!“

„Musíte mi prominout, pane vyšetřovateli…“ V Pinďově hlase teď zněla neskrývaná ironie. „Pan Hofstadter přece… Vždyť to každý ví! Nemá to v hlavě v pořádku. Do jeho krámu jsem občas zašel, to je fakt. Pro brambory, pro cibulku… Takže jsem si… promiňte… už i dřív všimnul, že je dro bet na hlavu… Kdybych ovšem tušil, jak se to všechno vyvine, tak jsem k němu ani nepáchnul, to si teda…“

„Hofstadterova dcera vás taky poznala. Ohrožoval jste ji nožem. Vy osobně.“

„Ale vůbec ne! Bylo něco na ten způsob — jenže obráceně. Lezla za mnou a přitom mi mávala nožem pod krkem. Tak to bylo! Jednou si mě podala u nich ve skladu, málem jsem neodešel po svejch! Ona je totiž erotomanka, pane vyšetřovateli, chlapi před ní utíkají.“ Pinďa si znovu olízl rty. „Ona mi říkala: Jen zajdi do skladu! Pojď si sám vybrat zelí!“

„To už jsem slyšel. Radši mi zopakujte, co jste dělal a kde jste byl v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého. Podrobně. Od toho okamžiku, kdy vypnuli slunce.“

Pinďa upřel oči ke stropu.

„Takže… to bylo takhle,“ spustil. „Když zhaslo slunce, seděl jsem zrovna v pivnici na rohu Pletařský a Druhý ulice a hrál jsem karty. Potom mě Jack Rever pozval do jiný hospody. Šli jsme, ale cestou jsme se zastavili u Jacka v kvartýru, chtěli jsme s sebou vzít i tu jeho ženskou. Nějak jsme se tam ale zdrželi, protože jsme si párkrát přihnuli. Jack už měl potom dost, ta jeho ženská ho strčila do postele a mě vyrazila. Šel jsem domů, že se taky vyspím. To se ví, že jsem měl taky nakoupíno. A tak jsem se porval… Já fakt ty chlapy, co jsem je potkal, vůbec neznám. Byli tři, taky namazaní, a zřídili mě tak, že už si víc nepamatuju. Ráno jsem se probral až u samý Propasti a sotva jsem se dostal domů. Zalez jsem do postele — a už pro mě přišli…“

Andrej zalistoval ve spisech a našel lékařský posudek. Papír už byl trochu promaštěný.

„Tady stojí psáno, že jste byl opilý,“ řekl Pinďovi. „V expertize není nic o tom, že byste byl zraněný. Žádné stopy po zmlácení na vás nebyly shledány.“

„Holt byli ti hoši zkušení, uměli to!“ řekl uznale Pinďa. „To znamená, že nejspíš měli punčochy s pískem. Do dneška mě bolí všechna žebra… A do nemocnice prej mě nedáte! Já vám tu chcípnu — a vy za to ponesete odpovědnost!“

„Tři dny vás nic nebolelo, ale sotva jsme vám předložili důkazy, najednou vás všechno bolí.“

„Jak to, že mě nic nebolelo? Úplně mi to bralo dech… a pak už jsem to nemoh vydržet, tak jsem to musel říct!“

„Nechte těch výmyslů,“ řekl unaveně Andrej. „Je mi z nich nanic.“

Opravdu už mu bylo zle, jen se na toho odporného chlapa podíval.

Normální bandita… gangster… Chytli ho prakticky při činu, ale dostat se mu na kobylku nemůžou… Chybí mi zkušenost, řekl si Andrej. Jiný na mém místě by s ním zatočil raz dva… A Pinďa zatím bolestivě vzdychal, žalostně křivil obličej, obracel oči v sloup a se sténáním si poposedával, jako by si hledal lepší pozici pro pohodlný pád do mdlob. Pak by určitě dostal sklenici vody a nechali by ho v cele vyspat.

Andrej s nenávistí celé to jeho bídácké počínání sledoval. Jen si něco zkus, říkal si. Jen si zkus poblít mi podlahu! Tadyhle tím jediným pijákem, co tu mám mezi papírama, to všechno, neřáde, uklidíš!

Otevřely se dveře a do místnosti pevným krokem vstoupil vrchní vyšetřovatel Fritz Geiger. Sjel lhostejným pohledem po schouleném Pinďovi a přisedl si bokem na stůl mezi spisy. Bez ptaní si vzal z krabičky několik cigaret, jednu zasunul mezi rty a ostatní si pečlivě naskládal do plochého stříbrného pouzdra. Andrej škrtl zápalkou, Fritz zatáhl, kývl — jako že děkuje — a vyfoukl ke stropu proužek dýmu.

„Šéf mi dal za úkol vzít si od tebe případ Černých Stonožek,“ prohodil tiše. „Samozřejmě… jestli proti tomu nic nemáš.“ Pak ještě víc ztišil hlas a významně sešpulil rty: „Vypadá to, že si ho pozval na kobereček hlavní prokurátor. Tak nám teď taky všem bude dávat kapky. Uvidíš, že za chvilku přijde řada i na tebe.“

Znovu zatáhl z cigarety a podíval se na Pinďu. Ten se do téhle chvíle snažil špicovat uši, aby zaslechl, co si šéfstvo povídá, ale teď se okamžitě znovu schoulil a bolestivě zasténal. Fritz se Andreje zeptal: „S tímhle už jsi asi skončil, ne?“

Andrej zavrtěl hlavou. Bylo mu hanba. Během poslední dekády už si Fritz podruhé od něj přišel vzít jeho případ.

„Ne?“ podivil se Fritz. Několik okamžiků si Pinďu prohlížel, jako by odhadoval jeho kvality — a pak se tiše zeptal: „Dovolíš?“ Na odpověď však nepočkal. Seskočil ze stolu a přistoupil k vyšetřovanému. S účastí se k němu sklonil, ruku s cigaretou držel společensky stranou.

„Všechno vás bolí?“ zeptal se soucitně.

Pinďa zasténal na souhlas.

„Máte žízeň?“

Pinďa znovu zasténal a natáhl roztřesenou ruku.

„Kouřit byste asi taky chtěl…“

Pinďa nedůvěřivě pootevřel jedno oko.

„Chudinka! Ono ho všechno bolí!“ řekl teď hlasitě Fritz, ale na Andreje se přitom ani nepodíval. „To je strašné, že se tak trápí! Tady ho to bolí…, tady ho to bolí… tady taky…“ Fritz to pořád opakoval a rukou, v níž nedržel cigaretu, dělal jakési prudké pohyby, které Andrej zpočátku nechápal. Žalostné Pinďovo pofňukávání však náhle skončilo. Místo toho vyšetřovaný párkrát skřípavě a skoro překvapeně hekl a ve tváři silně zbledl.

„Vstaň, hajzle!“ zařval nečekaně Fritz a na krok poodstoupil.

Pinďa se okamžitě postavil a Fritz ho ze všech sil vzal pěstí do břicha.

Pinďa se málem složil, ale Fritz ho v té chvíli uhodil naplocho dlaní pod bradu. Pinďa se zapotácel, zakopl o židličku za sebou a padl na záda.

„Vstaň!“ zařval znovu Fritz.

Pinďa se rozvzlykal. Zadýchaně se snažil po zemi popolézt, ale Fritz si pro něj sám hmátl. Chytil ho za límec a jediným škubnutím ho postavil na nohy. Pinďův obličej teď byl už úplně zsinalý. Poulil vyděšené oči a strašlivě se potil.

Andrej štítivě sklopil oči a roztřesenými prsty šátral v krabičce cigaret.

Chápal, že by měl něco udělat, jenže nevěděl co. Z jedné strany bylo to, co tu předváděl Fritz, odporné a nehumánní, ale z druhé strany — stejně tak odporně a nehumánně se choval i tenhleten jasný darebák, lupič, který se drze vysmíval veškeré spravedlnosti… Vřed na těle společnosti!

„Tak se mi zdá, že se ti nelíbí, jak tu s tebou zacházíme!“ zahřměl zatím úlisně Fritz. „Mně se dokonce zdá, že si chceš stěžovat! Tak já jsem Friedrich Geiger… Vrchní vyšetřovatel Friedrich Geiger.“

Andrej se přinutil zvednout oči. Pinďa stál vypjatý jako strunka a celý jako by se zakláněl… Fritz se na něj skoro tlačil, jak byl blízko, jeho vysoká postava se nad vyšetřovaným tyčila, ruce měl v bok.

„Můžeš si stěžovat! Mého současného šéfa znáš… Je ti ale známo, kdo býval mým šéfem dřív? Nikdo jiný než říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

Už jsi o něm někdy slyšel? A jestlipak víš, kde jsem dřív pracoval? V instituci, která se jmenovala gestapo. A jestlipak víš, čím jsem tam byl známý…?“

Zazvonil telefon, Andrej sáhl po sluchátku: „U telefonu vyšetřovatel Voronin,“ pronesl s námahou.

„Tady Martinelli,“ odpověděl zadýchaný, sípavý hlas. „Přijďte ke mně, Voronine! Okamžitě.“

Andrej položil sluchátko. Bylo mu jasné, že u šéfa půjde na kobereček, že ho nečeká nic pěkného. Současně byl ale rád, že může odejít z téhle místnosti, dál od vytřeštěných Pinďových očí a vztekle vysunuté Fritzovy čelisti, vytratit se z houstnoucí atmosféry mučírny… Co to sem ten Fritz plete? Gestapo… Himmler! „Volá mě šéf,“ řekl jakýmsi cizím, přiškrceným hlasem a mechanicky otevřel zásuvku stolu. Sáhl pro pistoli a vložil ji do pouzdra. Aby všechno bylo podle předpisu… „Zlom vaz,“ odpověděl Fritz, ale nespustil přitom oči z Pindi. „Já ti to tu zatím ohlídám, nemusíš se bát.“

Andrej zamířil ke dveřím. Šel stále rychleji a na chodbu už vyletěl jak torpédo. Zpod pochmurně vyhlížející klenby na něj dýchl chlad a ticho. Na dlouhé lavičce, na takové, jaké bývají v parcích, sedělo pod dozorem přísně se tvářícího strážného několik omšele vyhlížejících chlapů. Andrej prošel kolem řady zavřených dveří. Tam všude byly místnosti, kde se vyšetřovalo… Minul skupinku mladých vyšetřovatelů, nováčků, kteří si u schodiště se zaujetím sdělovali své poznatky a hulili přitom jako tovární komíny, pak vyběhl do druhého patra a zaklepal na dveře šéfovy kanceláře.

Šéf se mračil. Jeho naducané tváře visely jako žoky, mezi rty se mu hrozivě cenily řídké zuby. Sípavě dýchal pootevřenými ústy a na Andrejovi spočinul nevraživým pohledem.

„Sedněte si!“ zavrčel.

Andrej si sedl, dlaně si položil na kolena a oči upřel do okna. Na okně byla mříž a za sklem se černala neproniknutelná tma. Už bude jedenáct, pomyslel si Andrej. Kolik jen jsem ztratil času kvůli tomu prevítovi…!

„Kolik máte případů?“

„Osm.“

„Kolik jich míníte uzavřít do konce kvartálu?“

„Jeden.“

„To je špatné.“

Andrej na to nic neřekl.

„Špatně pracujete, Voronine! Špatně!“ zasípal šéf. Trápila ho záducha… „Já vím,“ hlesl Andrej. „Nějak se nemůžu rozjet.“

„Ale to už byste měl!“ Šéf zvýšil hlas, který teď zlověstně syčel. „Jak dlouho už jste tady — a uzavřel jste všehovšudy tři ubohé případy! Neplníte své povinnosti vůči Experimentu, Voronine! A přitom máte u koho se učit, můžete se poradit… Podívejte se například na svého přítele… Víte, koho myslím, že? Mno…,“ zapátral v paměti, „Friedricha… Víte, že? Ten má sice své chyby, ale vy se nemusíte učit zrovna to, co nedělá správně.

Naučte se to, co dělá dobře! Přišli jste k nám současně — a on už uzavřel jedenáct případů.“

„Já to jako on neumím,“ řekl podmračeně Andrej.

„Tak se to naučte! Musíte se učit. Všichni se učíme. Ten váš… no… ten Friedrich… taky nemá právnické vzdělání, ale dal se do díla. A ne špatně.

Už je z něj vrchní vyšetřovatel. Dokonce to vypadá, že se stane zástupcem šéfa trestního úseku. Jenže s vámi, Voronine, nejsme spokojeni! Tak například — jak jste zatím pohnul s případem Domu?“

„Nijak,“ odpověděl Andrej. „Vždyť to ani není případ. Je to nesmysl.

Spíš mystika…“

„Jak to, že mystika, když máme svědecké výpovědi?! Jsou tu i oběti! A několik lidí se beze stopy ztratilo, Voronine!“

„Nechápu, jak se má řešit případ, který je postaven na legendách a nejasných řečech,“ řekl zase tak podmračeně Andrej.

Šéf si se sípáním ztěžka odkašlal.

„Tak si namáhejte mozek, Voronine!“ zasyčel. „Řeči, legendy… no prosím!

Mystický háv…, dá se to tak říct! Jenže proč? Pro koho je to výhodné?

Odkud se ty řeči vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je šíří? Proč? A hlavně — kam se beze stopy ztrácejí lidi? Rozumíte mi, Voronine?“

Andrej se už trochu vzpamatoval: „Já vám rozumím. Jenže tohle není případ pro mě. Já bych radši řešil normální trestní záležitosti… Ve městě je přece spousta všelijakých darebáků.“

„A já bych zase radši pěstoval rajčata,“ přerušil ho šéf. „Mám rajčata strašně rád, ale tady je člověk bůhvíproč nesežene, i kdyby zlatem platil… Máte své pracovní povinnosti, Voronine, a nikoho nezajímá, co byste radši… Vyfasoval jste případ Domu, tak se do něj laskavě dejte! To, že jste jako hrom do police, to vidím taky a za jiných okolností bych vám tenhle případ nesvěřil. Jenže za současné situace jsem vám ho přidělil. A pročpak?

Protože jste náš člověk, Voronine. Protože vy jen tak nechodíte do práce, aby se neřeklo, ale vy se upřímně a odpovědně snažíte! Protože vy jste do Města nepřišel kvůli sobě, ale kvůli Experimentu. Takových je málo, Voronine!

A proto vám teď řeknu něco, co se vaši podřízení nesmějí dovědět.“

Šéf se zabořil do křesla a na chvíli se odmlčel. Jen sípavě dýchal a cenil zuby… „Bojujeme s gangstery, vyděrači, chuligány… To se všeobecně ví, je to správné a nutné. Jenže nebezpečí číslo jedna — to nejsou tihle lidé, Voronine!

Především tu existuje takový zvláštní přírodní jev: Antiměsto. Slyšel jste o něm? Ne, neslyšel… A to je správné. Neměl jste o něm slyšet. A teď o něm nikdo nesmí slyšet od vás…! Je to služební tajemství. Přísně tajná záležitost! Antiměsto… Máme informace, že na sever od nás jsou obydlená místa. Jedno, dvě, několik… Kolik jich je a jak jsou velká — nevíme. A oni tam o nás vědí všechno! Můžou nás napadnout, Voronine! To je hrozně nebezpečné!

To by byl konec našeho Města, konec Experimentu. Tady hraje svou roli špionáž, pokusy o sabotáže, diverze, šíření poplašných zpráv a destruktivních informací. Tak už to chápete, Voronine? Vidím, že ano. Tak dál… Přímo tady ve Městě, mezi námi jsou takoví, kteří sem nepřišli kvůli Experimentu, ale z nejrůznějších, někdy více, někdy méně zištných důvodů.

Máme tu nihilisty, vnitřní emigranty, různé malomyslné elementy, anarchisty… Většinou se nijak aktivně neprojevují, ale i ti pasivní jsou nebezpeční. Co z jejich existence vyplývá? Podrývání morálky, diskreditace ideálů, pokusy postavit proti sobě různé vrstvy obyvatelstva, zhoubná skepse… Například: váš dobrý známý, jistý Kacman…“

Andrej sebou trhl. Šéf na něm spočinul těžkým pohledem zpod opuchlých víček, odmlčel se a pak řekl: „Josif Kacman. Takový zvídavý člověk… Máme informace o tom, že často odchází někam k severu, nějakou dobu tam pobude — a zase se vrací.

Zanedbává přitom své pracovní povinnosti, ale to není naše věc… Naše věc ovšem je to, že potom vede různé řeči. O tom ale přece musíte vědět!“

Andrej mimovolně přikývl, ale rychle se vzpamatoval a nasadil kamenný obličej.

„Dál… To, co je pro vás nejdůležitější: byl viděn v blízkosti Domu.

Dvakrát. Jednou dokonce z Domu zrovna vycházel… Předpokládám, že jsem vám dal dostatečně jasnou indicii, která ukazuje na souvislosti s případem Domu. A případem Domu je nutné se začít okamžitě zabývat, Voronine!

Jenže tenhleten případ teď nikomu nemůžu přidělit. Samozřejmě že mám lidi, kteří jsou oddaní věci stejně jako vy — a jsou šikovnější než vy, ale mají spoustu práce. Všichni. Všichni do jednoho… Práce až nad hlavu.

Takže se do toho případu pořádně pusťte, Voronine! Zařídím, aby vás jiné úkoly nezatěžovaly. Zítra v šestnáct nula nula se sem dostavíte a předložíte mi svůj plán. Můžete jít.“

Andrej vstal.

„A… ještě radu: Podívejte se na případ Padajících Hvězd! Neodkladně!

Možná to spolu souvisí. Teď to má přidělené vyšetřovatel Čačua. Zajděte k němu a s tím případem se seznamte! Poraďte se s Čačuou!“

Andrej neobratně vysekl něco jako poklonu a zamířil ke dveřím.

„Ještě něco,“ řekl šéf a Andrej se zastavil. „Vemte na vědomí, že o případ Domu má zvláštní zájem hlavní prokurátor. Zvláštní zájem! Takže kromě vás se tím zabývá a bude zabývat ještě někdo z prokuratury. Snažte se vyvarovat nějakých nedopatření, která by mohla vyplynout z vašich osobních sympatií či antipatií. Můžete jít, Voronine!“

Andrej za sebou zavřel dveře a opřel se o zeď. Pociťoval v sobě jakousi podivnou prázdnotu, něco, v čem se nevyznal. Čekal, že dostane vynadáno, připravil se na pořádné kapky od šéfa, počítal s tím, že třeba půjde o vyhazov, nebo převedení k policii… Místo toho se dočkal něčeho jako uznání.

Byl vybrán z mnoha kandidátů a dostal případ, který je považován za jeden z nejdůležitějších. Ještě před rokem, kdy pracoval jako asanátor, by byl hrozně nešťastný, kdyby si ho šéf pozval na kobereček, a přidělení odpovědného úkolu by ho vyneslo na vrchol blaha a upřímného nadšení. Teď se v něm ale odehrávalo cosi neurčitého…, nejasného… Opatrně se pokusil o analýzu svých vlastních pocitů a současně odhadoval, kolik složitostí a nepříjemností mu tahle nová situace přinese.

Icik Kacman… Šašek. Žvanil. Huba nevymáchaná — až jedovatá. Cynik.

Současně ale — to se nedá nic dělat — absolutně nezištný člověk, dobrák, někdy by až člověk řekl „trouba“, v praktickém životě úplné nemehlo… A teď se připletl k případu Domu… A ještě je tu nějaké Antiměsto!

Čert aby to vzal! Ale co…, tak se do toho dáme… Vrátil se do své místnosti a s překvapením si uvědomil, že tam na něj ještě čeká Fritz. Ten seděl u Andrejova stolu, kouřil Andrejovy cigarety a se zaujetím se probíral Andrejovými případy, které si vzal ze sejfu.

„Tak co, srovnal tě, jak se patří?“ zeptal se Fritz, když k Andrejovi pozvedl oči.

Ten neodpověděl, vzal si cigaretu, zapálil si a několikrát zhluboka zatáhl.

Pak se rozhlídl, kam by si sedl, a konečně si všiml prázdné židličky.

„Kam se poděl…?“

„Je v díře,“ odpověděl pohrdavě Fritz. „Poslal jsem ho tam na noc s příkazem, že nesmí dostat žádný jídlo, pití a samozřejmě kouření. Sesypal se mi tu jak podělanej zelenáč. Ke všemu se přiznal a ještě prásknul dva, o kterých jsme nevěděli. Tak ať ještě na závěr dostane za vyučenou, mizera!

Protokol jsem ti…,“ přesunul několikerý desky a podíval se pod ně, „protokol jsem ti nahodil, někde to tu najdeš. Zítra to můžeš odevzdat na prokuraturu.

Vybalil mi tu všelicos zajímavýho, může se to někdy hodit…“

Andrej kouřil a díval se na Fritzův podlouhlý pěstěný obličej, na chytré světlemodré oči, pozoroval jisté, sebevědomé pohyby velkých mužských rukou. V poslední době Fritz prostě vyrostl. Už v něm nezůstala snad ani špetka z nadutosti mladého poddůstojníka. Místo idiotské arogance se objevila klidná sebejistota. Neurážel se, když si z něj někdo dělal legraci, netuhly mu rysy kvůli každé hlouposti… přestal se zkrátka chovat jako osel. Jednu dobu se nějak moc motal kolem Selmy, pak mezi nimi došlo k nějakému skandálu — a Andrej mu od plic pověděl své… Fritz se odklidil a byl pokoj.

„Co tak na mě zíráš?“ zeptal se teď dobromyslně Fritz. „To se pořád ještě nemůžeš vzpamatovat, jak ti šéf umyl hlavu? Ale, kamaráde! Když ti šéf uměje hlavu, to je, jako by ti popřál všechno nejlepší k narozeninám!“

„Poslouchej,“ řekl Andrej, „co jsi to tu hrál za tyjátr? Himmler, gestapo… To jsou nějaký nový metody při vyšetřování?“ „Tyjátr?“ Fritz maličko pozvedl pravé obočí. „Kamaráde, tohle má stejnej účinek, jako když vystřelíš z revolveru.“ Zaklapl rozevřené desky a vstal od stolu. „Žasnu, že jsi na to ještě nepřišel.. Vem na to jed, že kdybys mu řek, že jsi byl u tajnejch… prostě u GPU… a zacvakal bys mu přitom před nosem nůžtičkama na manikúru, začal by ti líbat boty… Jo, vzal jsem si od tebe několik tvejch případů. Máš toho tady strašně moc, za celej rok by ses tím neprokousal. Tak já si teď něco vemu — a pak to spolu nějak srovnáme.“

Andrej se na něj s povděkem podíval a Fritz kamarádsky mrkl. Přece jen je ten Fritz kabrňák… A kamarád. Možná že člověk by si z něj opravdu měl vzít příklad. Jakou to má cenu — mazat se po dobrém s tou chamradí?

A fakt je ten, že tam… u nich na Západe… byli všichni k smrti vyděšení z různých těch sklepení a bůhvíčeho na GPU…, říkal si Andrej. A na takovou sebranku, jako je Pinďa, jsou všechny prostředky dobré… „Domluveno?“ zeptal se Fritz. „Tak já jdu.“ A stiskl několikery desky v podpaží.

„Počkej,“ probral se najednou z úvah Andrej, „nevzal sis náhodou případ Domu? Ten mi tady nech!“

„Případ Domu? Kamaráde, můj altruismus není zas tak úplně bezbřehý.

S tím si nějak poraď sám.“

„No jo,“ řekl na to podmračeně Andrej, „já vím. A jen tak mimochodem,“

vzpomněl si najednou, „co je to za případ… to s těmi Padajícími Hvězdami…? Něco mi to říká, ale oč vlastně jde a co je to za hvězdy, to si nevzpomínám.“

Fritz svraštil čelo a pak vážně poznamenal: „Jo, to je teda případ… Snad jsi ho nevyfasoval? To by ti zlámalo vaz.

Zatím to má Čačua a je to jasně ztracená záležitost.“

„Ne,“ povzdechl si Andrej, „nevyfasoval jsem to. Šéf mi ale doporučil, abych se s tím seznámil. To je série nějakých rituálních vražd? Nebo ne?“

„Ale ne… Vůbec ne! Ačkoliv… kdopak vlastně ví… Kamaráde, tahle záležitost se táhne už několik let. Čas od času někdo najde u Žlutý stěny někoho strašně rozmlácenýho. Jako by ten člověk sletěl z ohromný vejšky.

Prostě… ze Stěny.“

„Jak to — ze Stěny?“ užasl Andrej. „Copak se po ní dá lézt nahoru? Je úplně hladká! A proč by tam někdo lezl? Ani se nedá dohlídnout — jak je vysoká!“

„O to právě jde! Nejdřív si někdo myslel, že tam nahoře je taky nějaký město, něco jako to naše. A že tam lidi třeba spadnou do Propasti… do takový, jako je ta naše. Nebo je tam někdo hodí… Pak se ale párkrát podařilo mrtvé identifikovat a ukázalo se, že jsou tady od nás… místní. Jak se dostali nahoru, to je nepochopitelný. Takže zbývá domněnka, že jde o nějaký cvaklý horolezce, který se pokoušeli z města utýct směrem nahoru… Jenže… je to celý nějak podivný. Já osobně si myslím, že to je takovej… víš — jak se říká — pomník, prostě případ, kterej nikdo nevyřeší. Ale já už jdu…“

„Díky. A měj se,“ řekl nato roztržitě Andrej. A Fritz zmizel.

Andrej si sedl do svého křesla a všechny desky kromě těch, v nichž se ukrýval případ Domu, uklidil do trezoru. Pak si dlaněmi podepřel hlavu a chvíli tak zůstal sedět. Potom sáhl po telefonu. Vytočil své číslo domů a čekal. Stejně jako vždycky — dlouho to nikdo nebral. Nakonec to někdo zvedl a ve sluchátku se ozval hluboký, zjevně nikoliv střízlivý mužský hlas: „Haló-ó-ó?“ Andrej tiskl sluchátko k uchu a mlčel. „Haló-ó-ó? Helo-o-ou?“

řval opile mužský hlas, pak toho nechal, jen do telefonu funěl a odněkud z dálky bylo slyšet, jak Selma teskně pěje písničku, kterou je naučil Jura Davydov: „Vstávej, moje milá, ať dlouho nečeká bárka sněhobílá a cesta daleká.

Andrej zavěsil. Zhluboka si povzdechl, promnul si tváře a hořce konstatoval: Je to hnusná štětka! Nenapravitelná!

A pak otevřel desky.

Případ Domu měl své počátky ještě v dobách, kdy Andrej pracoval jako asanátor, vozil odpadky… O Městě a jeho některých nevábných tajemstvích prakticky nic nevěděl. Všechno to začalo tím, že z Šestnáctého, osmnáctého a dvaatřicátého kvartálu se začali ztrácet lidé. Mizeli absolutně beze stopy, ale taky bez logiky, která by všemu dávala nějaký řád. Ole Svensson, 43 let, dělník z papírny, šel navečer koupit chleba a nevrátil se domů, přičemž do obchodu vůbec nedorazil… Stefan Cybulski, 25 let, policista, zmizel v noci přímo při výkonu služby, na rohu Hlavní a Diamantové ulice byl nalezen pouze jeho opasek — a to bylo všechno, co po něm zůstalo… Monika Lerouxová, 55 let, švadlena, šla před spaním vyvenčit svého špice, ten se vrátil domů v pořádku sám, ona zmizela… A tak dál, a tak dál… Celkem těch případů bylo přes čtyřicet.

Brzo se našli svědci, kteří vypovídali, že těsně před svým zmizením pohřešovaní vešli do nějaké budovy. Podle popisu to mohl být jeden a týž dům, ale divné na tom bylo, že pokud šlo o místo, kde se budova měla nacházet, výpovědi se lišily. Josef Humboldt, 63 let, holič, vešel před očima Lea Paltuse, který ho osobně znal, do dvoupatrové budovy z červených cihel. Stalo se to na rohu Druhé Pravé a Čedičové ulice — a od těch dob Josefa Humboldta nikdo neviděl. Jistý Theodor Buch vypověděl, že pohřešovaný Semjon Zachodko, 32 let, farmář, vstoupil do přesně takové budovy, jakou popsal Paltus, jenže to bylo v Třetí Levé ulici, blízko kostela.

David Mkrtčan vypověděl, že potkal v Hliněné uličce svého dávného kolegu z práce Raye Dodda, 41 let, asanátor — chvíli tam spolu stáli a probírali všechno možné, úrodou počínaje a rodinnými záležitostmi konče, když mu Ray řekl: „Chvilku tu na mě počkej, musím si něco zařídit, nebude to dlouho trvat, ale kdybych se náhodou do pěti minut nevrátil, tak už nečekej…“

Pak vešel do nějaké budovy z červených cihel. Okna tam byla zabílená, toho si svědek všiml… Po čtvrthodinovém čekání to David Mkrtčan vzdal a odešel. Raye Dodda od té doby nikdo neviděl.

Dům z červených cihel se objevoval ve všech výpovědích. Jedni tvrdili, že je dvoupatrový, druzí, že má patra tři. Někteří si všímali oken. Jedni prohlašovali, že je má zabílená, jiní, že jsou zamřížovaná… Nikdy se však svědci neshodovali v místě, kde se měl Dům nalézat.

Městem se šířily fámy. Ve frontách na mléko, u holiče, kdekoliv, kde se sešlo víc lidí. Všude se šuškaly nějaké nové, zaručeně jisté informace o strašném Červeném dome, který si sám chodí Městem, občas se zastavuje někde mezi normálními budovami, hrozivě pootevře čelisti vrat a tiše čeká na neopatrné oběti. Pak se objevili přátelé známých od příbuzných těch, kteří měli to štěstí, že se zachránili. Údajně se jim podařilo z té nenasytné cihlové pasti na poslední chvíli uniknout. Vyprávěli děsivé věci a jako důkaz prý předváděli šrámy a zlomeniny, které utrpěli při skoku z prvního, druhého, či dokonce třetího poschodí. Všechny tyhle informace se shodovaly v tom, že Dům je prázdný. Nečíhali tam ani lupiči, ani žádní maniaci či sadisté, ani chlupaté krvežíznivé příšery. Kamenné vnitřnosti Domu se však prý dokázaly smršťovat, jako by chtěly svou oběť rozdrtit. Člověku se tam pod nohama rozevíraly nečekané průrvy, z kterých ledově čišel mrtvolný puch, nějaká neznámá síla hnala návštěvníka do temných, zužujících se chodeb a tunelů, kde nakonec nešťastník hledal záchranu v posledním kamenném výklenku… A v prázdných pokojích s otrhanými tapetami, uprostřed suti z opadaných stropů hrůzně dotlívaly roztříštěné kosti trčící zpod hadrů, ztvrdlých zaschlou krví.

Andreje ten případ začal zajímat. Na plánu Města si okřížkoval všechna ta místa, kde byl Dům spatřen, a pokoušel se odhalit nějakou zákonitost, systém v tom, kdy a kde se Dům objevoval. Osobně si ta místa zajel prohlídnout, ale vždycky tam našel buď nějakou zanedbanou zahrádku, nebo proluku, nebo tam dokonce mírumilovně stál nějaký docela obyčejný domek, který byl na hony vzdálen tajemstvím či záhadám.

Zarážející bylo to, že Červený dům nikdo nikdy neviděl za dne, že dobrá polovina svědků ho spatřila v nestřízlivém stavu — a že popis některých důležitých podrobností se neshodoval téměř v žádném případě… A ze všeho nejvíc zarážející byla nesmyslnost a fantastičnost všech případů.

Icik Kacman k tomu jednou poznamenal, že v milionovém městě, které není řízeno žádnou systematickou ideologií, musí zákonitě vznikat nějaký vlastní mýtus. Na tom něco je. Jenže jakýpak mýtus, když lidi se ztrácejí doopravdy? Samozřejmě že to postrádá logiku. Když se chce někdo někoho zbavit, může ho shodit do Propasti — a dotyčný znuzí beze stopy. Kdo by se ale chtěl zbavovat nějakých holičů, postarších švadlen nebo prodavačů z koloniálů? Ti lidé nebyli ani bohatí, ani neměli významné společenské postavení — a možná ani nepřátele… Kensi jednou přišel s takovou hypotézou, že Červený dům — pokud doopravdy existuje — je jednou ze součástí Experimentu, a tak je zbytečné hledat pro něj vysvětlení, protože Experiment je Experiment. Koneckonců — s tímhle souhlasil i Andrej. Měl tehdy i tak jiné práce nad hlavu a přitom akta o Domě už obsahovala víc než tisíc stran! Zasunul tedy desky s případem až na dno trezoru a vytahoval je pouze v tom případě, když se objevilo nové svědectví a Andrej je potřeboval založit.

Dnešní rozhovor se šéfem však mnohé změnil. Jestliže ve Městě opravdu existují lidé, kteří si dali za úkol — eventuálně to od někoho za úkol dostali — vytvářet mezi obyvateli atmosféru strachu a teroru, pak se leccos v případě Domu stává jasnějším. Nesrovnalosti ve výpovědích takzvaných svědků se v takovém případě snadno dají vysvětlit posunem detailů při informacích stylu „jedna paní povídala“. A zmizení lidí se tak mění v normální vraždy, které mají atmosféru strachu jen utužit. V propletenci všelijakých fám, ustrašených „zaručených informací“ i vyloženého lhaní teď bylo nutné najít prameny, které to všechno živí, jakási centra, odkud se šíří zlo.

Andrej si vzal list čistého papíru a začal zvolna — bod za bodem — psát návrh pracovního postupu. Pak se mu konečně podařilo utřídit si myšlenky.

Hlavní úkol: odhalení zdrojů, z nichž pocházejí nebezpečné fámy, jejich zajištění a následné odhalení řídícího centra.

Základní prostředky: nové výslechy všech svědků, kteří při prvních výpovědích byli ve střízlivém stavu — vyslýchat každého zvlášť a nezapomenout na ty, kteří údajně Červený dům přímo navštívili, dále zjistit, v jakých jsou vztazích s předchozími svědky. Brát v úvahu: a) co je všeobecně známo, b) nesrovnalosti ve výpovědích… Andrej chvíli okusoval tužku a mžoural očima do lampy, než si vzpomněl na Petrova. Musí ho dát vyhledat. Ten mu svého času šel pořádně na nervy… Ztratila se mu žena a on bůhvíproč došel k závěru, že zmizela v Červeném domě. Od těch dob nedělal nic jiného, než že tu budovu hledal.

Neustále o tom psal na prokuraturu, tam jeho přípisy pečlivě evidovali a postupovali je do oddělení vyšetřování — a tak Petrovovy listy končily u Andreje. A Petrov zatím po nocích bloudil Městem, občas ho zadrželi policisté, protože ho podezírali z něčeho nekalého — a on jim pak na policejní stanici vyváděl a nadával, oni mu za to napařili deset dnů, on si to odseděl — a znovu za noci vyrazil na svou obchůzku Městem… Andrej poslal Petrovovi předvolání. Pak nechal předvolat ještě dva svědky, dal příslušné pokyny službě a sám se vydal k Čačuovi.

Čačua byl původem odněkud z Kavkazu a vypadal jako tlustý obr… Zdálo se, že mu snad úplně chybí čelo, ale příroda mu za to nadělila gigantický nos. Teď Čačua ležel ve své kanceláři na kanapi mezi deskami naditými všelijakými spisy — a spal. Andrej s ním zalomcoval.

„Co je?“ zavrčel Čačua. „Stalo se něco?“

„Nic se nestalo,“ řekl vztekle Andrej. Takovýhle šlendrián v práci prostě nesnášel. „Najdi mi případ Padajících Hvězd!“

Čačua se posadil a obličej se mu rozzářil radostí: „Ty si ho bereš?“ Nozdry obrovitého nosu se mu přitom slastně zachvěly.

„Jen se neraduj,“ odsekl Andrej, „potřebuju se jen na něco podívat.“

„Ale co by ses díval?“ spustil Čačua. „Vem si to! Jsi pěknej, mladej, energickej chlap, šéf tě každýmu dává za příklad. Ty tomu všemu rychle přijdeš na kloub. Vylezeš na Žlutou stěnu — a hned budeš vědět, oč jde. Co to pro tebe je?“

Andrej se zadíval na jeho nos. Obrovský, hrbolatý, pokrytý sítí temně červených žilek — a z nozder vyčuhují trsy černých chlupů… Tenhleten nos si určitě žil svým vlastním životem, nezáleželo mu na nějakém Čačuovi.

Starosti vyšetřovatele Čačuy mu mohly být ukradené. Byl by nejradši, kdyby všichni kolem pili z obrovských číší ledové kachetinské, dávali si šťavnatý šašlik a přikusovali křupající salátek, kdyby se tančilo s frajersky založenýma rukama a veselým vykřikováním… S chutí by se nořil do voňavých blonďatých vlasů a shlížel na odhalená plná ňadra… To všechno a ještě mnohem víc by si tenhle velkolepý, život milující nos zcela určitě přál. Byl to nos — hedonista a veškerá svá přání dával najevo svými pohyby, které vůbec nezávisely na Čačuovi. Sám si měnil svou barvu, sám vydával roztodivné zvuky… „Až ten případ uzavřeš,“ rozplýval se Čačua a očička mu při té představě odplouvala někam pod nizounké čelo, „božíčku! To bude slávy! Každej si tě bude považovat. Copak ty si myslíš, že by ti Čačua takovejhle případ postoupil, kdyby sám mohl lízt po Žlutý stěně? Ani za nic by ti ho nepostoupil!

Tenhle případ — to je něco jako zlatej důl. A taky ho nabízím jenom tobě. Co už sem přišlo takovejch, který by ho chtěli…! Kdepak — říkal jsem si. Vy Voroninovi nesaháte ani po kotníky, tohle dokáže jenom on…“

„Stačí, stačí…,“ řekl rozmrzele Andrej. „Ty toho nameleš! Najdi to! Já nemám čas se tady vybavovat.“

Čačua však nemínil přestat. Dál něco brebentil, bědoval, plácal páté přes deváté, vytahoval se, ale přece jen se nakonec líně zvedl a šouravým krokem se po zašpiněné podlaze vydal k trezoru. Pak se v něm začal přehrabovat.

Andrej se díval na jeho širokánská, sádlem zalitá záda a říkal si, že Čačua je přece jeden z nejlepších vyšetřovatelů! Po pravdě řečeno — je to vynikající vyšetřovatel, má nejvyšší procento zdárně uzavřených případů… a případ Padajících Hvězd se mu vyřešit nepovedlo! Zatím se to nepovedlo nikomu. Ani Čačuovi, ani jeho předchůdci, ani předchůdci onoho předchůdce… Čačua vylovil z trezoru balík naditých, ušpiněných desek a společně pak prolistovali poslední stránky. Andrej si pozorně opsal jména a adresy dvou obětí, které byly identifikovány, a potom ještě pár údajů, které se vztahovaly k ostatním.

„To je přece případ!“ vykřikoval Čačua a významně přitom pomlaskával.

„Jedenáct mrtvejch! A ty to nechceš! Víš co, Voronine? Ty si šlapeš po štěstí. Jenže ono je to tak, že vy, Rusové, jste vždycky byli idioti. Vždycky.

I v tamtom světě, i tady. A k čemu to vlastně potřebuješ?“ optal se náhle se zájmem.

Andrej se mu pokusil krátce a souvisle vysvětlit svůj záměr. Čačua všechno okamžitě pochopil, ale nadšený z toho nebyl.

„No tak to zkus, zkus to,“ řekl bez většího elánu, „ale já mám svý pochyby… Jedna věc je tvůj Dům — a druhá věc je má Stěna. Dům, to je výmysl. Ale Stěna…, ta stojí tamhle, kilometr od nás… Bane, Voronine, my tomu asi na kloub nepřijdem.“

Přesto však, už ve chvíli, kdy Andrej bral za kliku, Čačua prohodil: „Ale kdybys náhodou něco… Řekni mi to!“

„Jistě,“ odpověděl Andrej. „Samozřejmě.“

„Počkej! Ještě moment…!“ Čačua soustředěně svraštil nízké tučné čelo a jeho nos se zavlnil. Andrej se na něho vyčkávavě zadíval. „Už dávno jsem se tě chtěl na něco zeptat.“ Tvářil se teď velice vážně. „Prej se tam u vás… v Petrohradě v sedmnáctým něco semlelo. Jak to, prosím tě, dopadlo?“

Andrej si odplivl, vyšel a práskl za sebou dveřmi. Čačua se spokojeně z plných plic chechtal. To se máš čemu smát, když jsem tě tak nezáludně poslouchal, řekl si Andrej a zamířil ke své kanceláři.

Tam ho před dveřmi čekalo překvapení. Na lavičce seděl nějaký k smrti vyděšený človíček. Byl rozcuchaný, zjevně rozespalý a zimomřivě se choulil do kabátu. Policista, který tu měl službu, vyskočil od stolku s telefonem a hlasitě vyštěkl: „Svědek Eino Saari byl předveden na váš rozkaz!“

Andrej se na něj nechápavě podíval: „Na jaký můj rozkaz?“

Policistu ta otázka taky trochu překvapila.

„Vždyť vy jste…,“ spustil dotčeně, „před půlhodinkou… Dal jste mi předvolání a řekl jste, že okamžitě…“

„Panebože,“ hlesl Andrej, „předvolání! No samozřejmě, to jste měl doručit okamžitě, ale dostavit se měl dotyčný až zítra ráno v deset!“ Podíval se na pobledlého Saariho, který se pokoušel o úsměv. Andrejovy oči sklouzly k manžetám jeho kalhot, odkud vykukovaly tkaničky podvlékaček.

Pak se znovu obrátil k policistovi: „Ty další sem taky předvedou teď?“

„Přesně tak,“ odpověděl zavile muž. „Dostal jsem rozkaz, tak jsem ho splnil!“

„Podám na vás hlášení,“ řekl Andrej a snažil se nedat najevo, co se v něm děje. „Převelí vás na ulici, budete tam k ránu honit různý individua… A špendlíčkem budete hrabat…“ Pak se obrátil k Saarimu: „Tak víte co?

Když už to takhle dopadlo, pojďte dál.“

Pokynul muži, aby se posadil na židličku, sám zaujal své místo za stolem a podíval se na hodinky. Minula půlnoc. Naděje vyspat se před dalším těžkým dnem se beznadějně vypařila.

„Tak dobře,“ pronesl s povzdechem a otevřel složku s případem Domu.

Prolistoval obrovskou hromadu protokolů, hlášení, výpovědí a expertiz, našel list s někdejší svědeckou výpovědí Saariho (43 let, saxofonista Druhého městského divadla, rozvedený) a očima ho proletěl. „Dobře…,“ zopakoval.

„Musím si upřesnit něco z vaší svědecké výpovědi, kterou jste tady před měsícem podepsal.“

„Prosím… prosím,“ řekl na to Saari ochotně, předklonil se a jakýmsi zvláštním, spíš ženským pohybem si přidržel na hrudi rozevírající se kabát.

„Vypověděl jste, že vaše známá Ella Strembergová přímo před vašima očima vešla v třiadvacet hodin čtyřicet minut dne osmého září tohoto roku do takzvaného Červeného domu. Stalo se tak v Papouščí ulici a Červený dům stál mezi gastronomem číslo sto patnáct a Stromovou lékárnou. Trváte na této své výpovědi?“

„Ano, trvám. Takhle to doopravdy bylo. Jenom… co se týká data… to už doopravdy přesně nevím. Přece jen se to stalo víc než před měsícem.“

„To není důležité,“ řekl Andrej. „Tenkrát jste si to pamatoval přesně — a taky to odpovídá i jiným údajům… Teď vás chci o něco požádat. Popište znovu a co nejpodrobněji tu budovu, které se říká Červený dům.“

Saari naklonil hlavu na stranu a zamyslel se.

„Takže…,“ začal pak zvolna, „ta budova měla dvě poschodí. Byla ze starých cihel, trošku to připomínalo kasárna…, chápete, co tím chci říct, že? Okna tam byla úzká a vysoká. V přízemí byla zabílená… a teď se mi to vybavuje: nesvítilo se v nich.“ Znovu se zamyslel. „Víte, teď si uvědomuju, že žádné z oken té budovy nebylo osvícené… No — a ten vchod… Kamenné schody. Možná dva, tři… A těžká velká vrata… s mosaznou, zdobenou klikou. Ella za tu kliku vzala a s dost velkou námahou ji k sobě přitáhla.

Čísla domu jsem si nevšiml, dokonce ani nevím, jestli tam nějaké bylo… Celkově ta budova na mě působila jako jakýkoliv starý dům, možná tak z konce minulého století.“

„Dobře,“ podotkl Andrej, „ale řekněte mi, znal jste to dobře — v té Papouščí ulici?“

„Byl jsem tam tehdy poprvé. A taky naposledy. Bydlím odtamtud dost daleko, dostanu se do těch míst málokdy, ale tenkrát jsem prostě Ellu vyprovázel.

Byli jsme spolu na jednom večírku a já… jsem se o Ellu tak trochu ucházel a nabídl jsem jí domů doprovod. Cestou jsme se docela pěkně bavili, ale ona najednou řekla: ‚Tak se rozloučíme…,‘ políbila mě na tvář — a než jsem se vzpamatoval, vběhla do té budovy. Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že tam bydlí.“

„Rozumím,“ řekl nato Andrej. „Na tom večírku jste určitě něco vypil, že?“

Saari bezradně rozhodil ruce: „Víte, že ani kapku? Doktor mi to zakázal“

Andrej soucitně přikývl.

„A nepamatujete si náhodou, jestli měla ta budova komíny?“

„Ale ano, pamatuju! Ta budova byla tak zvláštní, že si ji i teď dost přesně vybavuj u! Měla střechu z tašek a tři dost vysoké komíny. A pamatuju se, že z jednoho se kouřilo. Dokonce mě tehdy napadlo, že je u nás ještě dost domů, kde se topí kamny.

A to byla ta chvíle, na kterou Andrej čekal. Zvolna položil tužku na listy protokolu, naklonil se dopředu a přimhouřenýma očima se vpil do svědkovy tváře: „Ve vaší výpovědi jsou jisté nesrovnalosti. Za prvé: podle expertizy je nemožné, abyste přímo z Papouščí ulice viděl střechu a komíny dvoupatrové budovy.“

Eino Saari, saxofonista Druhého městského divadla, se zatvářil vyděšeně a oči mu začaly těkat z místa na místo.

„Dále: zjistili jsme, že Papouščí ulice nemá noční osvětlení — a tudíž je dost nepochopitelné, že jste v absolutní noční tmě, dobrých tři sta metrů od nejbližší lucerny, dokázal rozeznat takovou spoustu detailů: barvu budovy, mosaznou kliku na dveřích, tvar oken a dokonce i kouř z komína. Zajímalo by mě, jak to můžete vysvětlit.“

Eino Saari chvíli jen tiše otvíral a zase zavíral ústa. Pak zimničně naprázdno polkl a nakonec řekl: „Já to nechápu… Jsem z toho úplně pryč… Tohle mě vůbec nenapadlo!“

Andrej mlčky vyčkával.

„To je fakt… jak to, že mě to dřív taky nenapadlo? Vždyť v té ulici byla úplná tma! Nejen že nebyly vidět domy, ale dokonce ani chodník pod nohama člověk neviděl…! A ta střecha… Stál jsem přece přímo u té budovy… Jenže já si tu střechu úplně přesně pamatuju! A červené cihly a kouř z komína… takový bílý proužek, jako by ho osvěcoval měsíc…“

„No… to je divné,“ podotkl chladně Andrej.

V široce rozevřených Saariho očích jako by se náhle objevilo jakési nové poznání. Přitiskl si ruce na prsa.

„Pane vyšetřovateli!“ vyhrkl zoufale. „Mně se teď všechno v hlavě motá, ale je mi jasné, že mluvím sám proti sobě a že vám musím být podezřelý.

Ale já… jsem čestný člověk… a mí rodiče byli absolutně čestní, hluboce věřící lidé… Všechno, co vám tady říkám, je úplná a čistá pravda!

Takhle to bylo! Jenom… mi to dřív nebylo divné. Byla tam tma jako v ranci a já jsem stál hned vedle toho Domu — a přitom si pamatuju málem každou cihlu ve zdi a tu střechu i teď vidím tak jasně, jako by byla přímo tady… i ty tři komíny a kouř…“

„Hm…,“ zabrumlal Andrej a zabubnoval prsty po stole. „A třeba jste to všechno neviděl přímo na vlastní oči. Třeba vám to někdo vyprávěl. Ještě před tím, než se to stalo s Ellou Strembergovou, zaslechl jste někde něco o Červeném domě?“

Eino Saari znovu zatěkal očima po místnosti.

„N-n-nevzpomínám si,“ vykoktal konečně. „Potom — to ano. Když Ella zmizela a já jsem začal chodit na policii, protože už bylo vyhlášeno pátrání…, pak jsem toho slyšel spoustu. Ale předtím? Pane vyšetřovateli,“ řekl náhle, jako by našel řešení, „já vám nemůžu odpřisáhnout, že jsem před zmizením Elly Strembergové nic neslyšel o Červeném domě, ale můžu odpřisáhnout, že si nic takového nepamatuju!“

Andrej vzal pero a začal psát protokol. Přitom k Saarimu promlouval neosobním, monotónně úředním hlasem, který měl podle jeho představ v předvolaném navozovat pocit tísně a přesvědčení o nemilosrdném osudu, který přijde potrestat každou nepravost.

„Sám musíte pochopit, pane Saari, že pro vyšetřování jsou vaše výpovědi neuspokojující. Ella Strembergová zmizela beze stopy a posledním člověkem, který ji viděl, jste vy. Červený dům, který jste tu poměrně podrobně popsal, v Papouščí ulici nestojí. Popis budovy těžko může odpovídat realitě, protože odporuje základním fyzikálním zákonům. A kromě toho — jak je nám známo — Ella Strembergová bydlela v úplně jiném kvartále, daleko od Papouščí ulice. To vás samozřejmě nikterak z ničeho neobviňuje, nicméně to proti vám mluví… Jsem nucen vás dát zadržet…, než se některé věci vyjasní. Prosím, abyste si přečetl protokol a podepsal ho.“

Eino Saari mlčky vstal, přistoupil ke stolu a aniž cokoliv četl, podepsal všechny listy protokolu. Prsty se mu chvěly, drobná brada se třásla. Pak se doslova došoural zpátky k židličce, bezvládně usedl, sevřel ruce a řekl: „Chci ještě jednou zdůraznit, pane vyšetřovateli,“ hlas se mu zlomil a Saari rychle polkl, „že jsem věděl…, když jsem takto vypovídal…, že mluvím sám proti sobě. Mohl jsem si přece něco vymyslet, lhát vám! Vůbec jsem se do toho případu nemusel zaplést, protože nikdo nevěděl o tom, že jsem šel Ellu vyprovodit.“

„Tohle vaše prohlášení už je v protokolu obsaženo,“ poznamenal klidně Andrej. „Jestliže jste se ničím neprovinil, nic vám nehrozí. Teď budete odveden do cely předběžného zadržení. Tady máte papír a tužku. Můžete nám být nápomocen při vyšetřování případu — a nakonec tím pomůžete i sám sobě — když co nejpodrobněji napíšete, kdo, kdy a za jakých okolností s vámi mluvil o Červeném domě. A je lhostejné, jestli to bylo před zmizením Elly Strembergové, nebo po něm. Co nejpodrobněji! Kdo — jméno, adresa. Kdy — přesně datum, hodina. Za jakých okolností, proč vám to dotyčný vyprávěl a jakým tónem… Pochopil jste mě?“

Eino Saari přikývl a jen hlesl „ano“. Andrej se mu upřeně zadíval do očí: „Jsem přesvědčen o tom, že veškeré podrobnosti o Červeném domě jste se dověděl od nějaké další osoby. Vy jste tu budovu dokonce možná ani neviděl… Radím vám se vší důrazností, abyste si vzpomněl: Kdo vás s takovými podrobnostmi seznámil. Kdo, kdy, za jakých okolností — a co tím sledoval.“ Zazvonil na službu, vzápětí se mezi dveřmi objevil policista a saxofonistu si odvedl. Andrej zamnul rukama, sešil listy protokolu a připojil je k ostatním ve složce. Pak požádal o horký čaj a dal si předvést dalšího svědka.

Byl sám se sebou spokojen. Přece jen je dobré, když člověk ví, jak se má správně postupovat. Eino Saari byl vzhledem k nesrovnalostem ve svých výpovědích lapen zcela podle všech pravidel hry… Další svědek, lépe řečeno svědkyně Matylda Husáková (62 let, přivydělává si ručními pracemi doma, vdova) vypadala na to, že s ní bude daleko jednodušší jednání. Byla to hřmotná ženská s malou, úplně šedivou hlavičkou.

Tvářičky měla ruměné, očička bystrá… Nevypadala vylekaně nebo snad rozespale. Naopak — zdálo se, že ji takové vytržení z domácí všednosti potěšilo. Přinesla si s sebou košíček s různobarevnými klubky a jehlicemi na pletení. Jakmile se před Andrejem usadila na židličku, vzala si brýle — a začala plést.

„Paní Husáková, je nám známo…,“ spustil Andrej, „že před časem jste různým lidem vyprávěla o tom, co se přihodilo jistému Františkovi, který se údajně dostal do takzvaného Červeného domu, zažil tam všelijaká dobrodružství a jen s obtížemi se zase dostal ven. Bylo to tak?“

Stará paní Husáková se usmála, šikovně vytáhla z pletení jednu z jehlic a nahradila ji jinou a potom řekla, aniž pozvedla oči od práce: „Bylo, bylo to tak! Vyprávěla jsem o tom, dokonce mockrát. Akorát by mě zajímalo, jak se to doneslo sem k vám. Já se s nikým od soudu neznám…, nebo aspoň si to myslím.“

„Musím vám sdělit,“ zatvářil se Andrej tajemně, „že se v těchto dnech zabýváme vyšetřováním záležitostí týkajících se takzvaného Červeného domu. Je pro nás velice důležité navázání kontaktu byť třeba jen s jedním člověkem, který v oné budově byl…“

Matylda Husáková ho neposlouchala. Odložila pletení na kolena a zadumaně hleděla do zdi.

„Kdo to sem mohl donýst?“ prohodila. „Toho bych se nenadála!“ Zavrtěla hlavou. „Takže i tady si člověk musí dávat pozor… Za Němců si člověk navyknul nepouštět si pusu na špacír. No a tady to asi bude stejný…“

„Promiňte, paní Husáková,“ přerušil ji Andrej, „ale já mám ten dojem, že se na to nedíváte správně. Vy jste se přece — alespoň jak se mi to jeví — ničeho trestného nedopustila. Předvolali jsme vás pouze jako svědka, vlastně jako pomocníka, který…“

„Ale chlapče! Jakejpak pomocník? Policie je policie…“

„To ne!“ Andrej na zdůraznění své upřímnosti si přitiskl ruku k srdci.

„Hledáme bandu zločinců. Pořádají lovy na lidi, a jak to vypadá — zabíjejí je. Ten, komu se povedlo vyrvat se z jejich drápů, ten nám může při vyšetřování prokázat obrovskou pomoc!“

„Ale chlapče!“ řekla zase stará paní. „Copak vy věříte, že ten Červenej dům existuje?“

„A vy ne?“ zeptal se Andrej, poněkud vyvedený z míry.

Matylda Husáková nestačila odpovědět. Pootevřely se dveře a z chodby sem zazněla směsice rozhořčených hlasů. Škvírou se snažil nějaký černovlasý člověk proklouznout dovnitř a křičel přitom na někoho, kdo se ho pokoušel zadržet: „To se ví, že hned! Pusťte mě dovnitř!“ Andrej se zamračil, ale vtom vetřelce kdosi zatáhl zpátky na chodbu a dveře zase přirazil.

„Promiňte to vyrušení,“ řekl Andrej staré paní. „Měl jsem ten dojem, že jste chtěla říct, že… vy sama nevěříte v existenci Červeného domu.“

Jehlice se jí v prstech jen míhaly. Pokrčila jedním ramenem: „Kterej dospělej člověk by tomu mohl věřit? Vždyť se na to koukněte: dům prej běhá z místa na místo, vevnitř má dveře se zubama, člověk jde po schodech nahoru — a dojde do sklepa… Je teda pravda, že tady je všechno možný, Experiment je Experiment, ale tohle už je nějak moc… Ne, nevěřím tomu. Samozřejmě že v každým městě jsou baráky, ve kterejch se můžou lidi ztratit, určitě něco takovýho bude i tady, ale asi sotva ty domy pobíhají z místa na místo. A taky jsou tam určitě normální schody.“

„Dovolte, paní Husáková, ale proč jste potom všude vykládala ty báchorky?“

„A proč bych je nevykládala, když je lidi poslouchají? Lidi se nudí… zvlášť ti starší, takoví jako jsem já.“

„Takže… vy jste si to všechno sama vymyslela?“

Stará paní už otvírala ústa k odpovědi, když předkloněnému Andrejovi se vedle ucha zuřivě rozdrnčel telefon. Andrej zaklel a zvedl sluchátko.

„A-a-andrejíčku, miláčku,“ ozval se opile Selmin hlas, „všecky jsem vyrazila!

Fakt… vyrazila…, pročpak tu ještě nejsi?“

„Promiň,“ řekl, zahryzl se do rtu a úkosem pohlédl na ženu před sebou.

„Mám tu teď důležitou práci, ale pak ti…“

„A já nechci, abys měl důležitou práci,“ oznámila Selma. „Já tě miluju a čekám tu na tebe. Bumbala jsem a teď je mi ziminka, protože jsem ú-úúplnej naháček…“

„Selmo,“ zašeptal Andrej přímo do telefonu, „nech toho! Neblázni, já teď nemám čas.“

„Stejně takovou dru-u-uhou, jako jsem já, nenajdeš v celým tomhle podělaným světě! Teď se musím stočit do klubíčka, pro-o-otože jsem ú-úúplnej, ale úplnej naháček!“

„Za půl hodinky jsem tam,“ řekl rychle. „Hlou-pu-lín-ku! Za půl hodinky… už budu spinkat… A kdo že to přijede?“

„Dobře, Selmo, tak zatím…,“ pospíšil si Andrej a proklel v duchu den i hodinu, kdy dal téhle nenapravitelné děvce svůj telefon do práce.

„Tak jdi do hajzlu!“ zařvala najednou Selma a práskla sluchátkem.

Hrozně to třísklo — až Andreje napadlo, že přitom musela rozbít aparát.

Vztekle stiskl zuby a opatrně zavěsil. Chvíli pak ještě seděl bez hnutí a neodvažoval se zvednout oči. Nemohl se soustředit. Pak si odkašlal a řekl: „No tak… Vy jste to prostě všechno vykládala pro ukrácení dlouhé chvíle…“ Konečně si vzpomněl, nač se chtěl zeptat: „Takže tomu mám rozumět tak, že jste si celou tu historku s Františkem sama vymyslela?“

Stará paní znovu otevřela ústa, ale znovu se jí nepodařilo odpovědět.

Rozletěly se dveře a mezi nimi stanul policista, který měl na chodbě službu.

Hlasitě vyrazil: „Promiňte, pane vyšetřovateli, ale předvedený svědek Petrov žádá, abyste ho okamžitě vyslechl, protože…“

„Krucinál! Neznáte předpisy? Co mi sem lezete s nějakým Petrovem?

Kde myslíte, že jste? Čelem vzad — a vypadněte!“

Policista zmizel. Andrej cítil, že se mu vzteky chvějí rty. Zdřevěnělýma rukama si neohrabaně nalil vodu z karafy a napil se. V krku ho pálilo… Zamračeně sekl očima po staré paní. Ta si tu pletla, jako by se nic nedělo.

„Promiňte,“ zabrumlal.

„To nic, chlapče,“ odpověděla klidně. „Vy za nic nemůžete. Jo… tak vy jste se mě ptal, jestli jsem si to všechno sama vymyslela. To ne, chlapče, to ne… To bych si ani vymyslet nedokázala! Vždyť si to vemte: schody, po kterejch se jde nahoru — a člověk se přitom octne někde dole… To by mě ani ve snu nenapadlo. Jak jsem to prostě slyšela, tak jsem to potom taky vyprávěla.“

„A kdopak vám to řekl?“

Ani nezvedla oči od pletení, jen zavrtěla hlavou: „Já už si nevzpomenu, jak se ta ženská jmenovala… Stála jsem zrovna ve frontě a ona to tam vykládala. Že prej ten František byl zeť jedný její známý. Určitě si vymejšlela, ale ve frontě toho člověk vždycky vyslechne!

V žádnejch novinách se člověk nedoví tolik, jako když stojí ve frontě.“

„A kdy to asi tak bylo?“ Andrej už se trochu uklidnil. Začínalo ho mrzet, že se prve tak rozkřikl.

„Tak asi před dvěma měsíci… nebo před třema.“

Tenhle výslech jsem pokazil, uvědomil si hořce Andrej. Pokazil jsem všechno kvůli tý potvoře Selmě a tomu idiotovi, kterej nezná předpisy…, ale to mu nedaruju! Já mu to zošklivím! Ten bude mrkat, až bude sloužit po nocích na ulici. Hezky k ránu se vždycky proběhne… No dobře, ale co teď provedu s touhle ženskou? Zasekla se, žádný jméno mi neřekne.

Zkusil to ale ještě jednou: „A víte to jistě, paní Husáková, že si na to jméno té ženy nemůžete vzpomenout?“

„Nemůžu, chlapče, nepamatuju se,“ odpověděla zvesela a jehlice se jí dál míhaly v rukou.

„A třeba si vzpomenou vaši známí.“

Rychlost jehlic se zpomalila.

„Když jste jim to všechno vyprávěla, jistě jste nějaké jméno řekla. Takže je docela dobře možné, že si vzpomenou, že mají lepší paměť než vy.“

Matylda Husáková pokrčila jedním ramenem a neodpověděla. Andrej se pohodlně rozložil v křesle: „Vidíte, kam jsme se to dostali, paní Husáková! Jméno té ženy, která to vykládala, si už nepamatujete, nebo mi ho prostě nechcete říct. Ale vaši známí si vzpomenou. To ovšem znamená, že si vás tu musíme nějaký čas nechat, abyste ty své známé nemohla varovat. A nechat si vás tu musíme až do té doby, dokud si vy, nebo někdo z těch vašich známých nevzpomenete, kdo tu historku o Františkovi vykládal.“

„Dělejte, jak chcete,“ řekla odevzdaně.

„Jenže ono je to tak,“ nevzdával se Andrej, „že dokud budete vzpomínat a my se budeme dohadovat s vašimi známými, lidi se budou dál ztrácet.

Zločinci se zatím můžou radovat a mnout si spokojeně ruce. A to všechno jenom kvůli tomu, že jste tak nepochopitelně zaujatá vůči našemu vyšetřování.“

Stará paní mlčela. Jen umíněně stiskla rty.

„Pochopte, jak je to všechno nesmyslné,“ nepřestával Andrej. „Jako by nestačilo, že máme ve dne v noci problémy s všelijakými darebáky, lumpy, prevíty všeho druhu! My se navíc dočkáme toho, že sem přijde čestný, spořádaný člověk — a nechce nám pomoct! Tak co to je? Já žasnu! Vždyť to vaše… promiňte…, dětské zatloukání, k ničemu není! Vy si tedy nevzpomenete, ale vaši známí si vzpomenou. Nakonec se jméno té ženy stejně dovíme, toho Františka najdem a on nám pomůže vybrat to hnízdo zločinu.

Pokud ho ovšem nějací darebáci dřív neodstraní jakožto nežádoucího svědka… A když ho zabijí, bude to vaše vina, paní Husáková! Soudit vás za to nikdo nebude, samozřejmě, na tohle není zákon. Na to je lidské svědomí.“

Andrej si po tomhle proslovu, do kterého vložil veškerou sílu výmluvnosti, musel zapálit. Tak ho to vyčerpalo. Pak čekal a nenápadně přitom sledoval ručičky hodinek. Dal si tři minuty… Jestli ani potom tahle zar putilá ženská nezačne mluvit, pošle ji, babu jednu, za katr, i když to nebude v souladu se zákonem… Musí s tím prokletým případem přece nějak pohnout!

Jestli se bude takhle párat s každým svědkem… Noc v cele má někdy na lidi přímo zázračný účinek… No a kdyby měl Andrej potom nějaké problémy s překračováním pravomoci… Jenže nic takového nebude! Tahle ženská nevypadá na to, že by si stěžovala, kdepak…! Ale kdyby přece jen… Hlavní prokurátor má jistě na tomhle případu osobní zájem, takže Andreje v tom nenechá. V nejhorším Andrej vyfasuje důtku. Ale ať si mu ji dají, když nebudou s to pochopit, že on to přece nedělá kvůli sobě! Hlavně ať se tenhleten zatracenej případ aspoň o fous pohne! Aspoň o fous!

Kouřil a soustředěně rukou rozháněl dým před sebou. Vteřinovka vesele obíhala ciferník a paní Husáková mlčela a tichounce pocvakávala jehlicemi.

„Takže…,“ pronesl Andrej, když uběhla i čtvrtá minuta. Rázně zamáčkl cigaretu v přeplněném popelníku. „Jsem nucen vás zadržet. Za neochotu vypovídat. Jak chcete, paní Husáková, ale podle mě se chováte jako malé dítě. Podepište mi protokol — a já vás dám odvést do cely.“

Když Matyldu Husákovou odvedli (popřála mu na rozloučenou dobrou noc), uvědomil si Andrej, že mu ještě nepřinesli ten horký čaj. Vyšel na chodbu a tam dlouze a důrazně vyčinil službě, že neplní své povinnosti.

Pak si předvolal svědka Petrova.

Svědek Petrov byl podsaditý, robustní chlap. Měl havraní vlasy a už od pohledu to byl zločinec, typický mafián. Usadil se na židličce a mlčky, podmračeně se díval, jak Andrej usrkává čaj.

„Tak co, Petrove?“ řekl dobrácky Andrej. „Cpal jste se dovnitř, hulákal jste, rušil jste mě… a teď mlčíte?“

„K čemu je dobrý, vám darmožroutům, teď něco vykládat?“ řekl vztekle Petrov. „Měl jste sebou hodit dřív, teď už je pozdě.“

„A copak mimořádného se přihodilo?“ zeptal se klidně Andrej, jako by ty „darmožrouty“ vůbec neslyšel.

„Přihodilo se to, že zatímco jste tady žvanil a držel se svejch podělanejch předpisů — já jsem viděl Červenej dům!“

Andrej dal opatrně lžičku do sklenky.

„Jaký dům?“

„Vy jste mě neslyšel?“ rozzuřil se Petrov. „Vy si se mnou hrajete na schovávanou? Prej — jaký dům!? No — Červenej dům! Ten, o kterej jde!

Stojí si, bestie jedna, přímo v Hlavní ulici! A lidi zase lezou dovnitř! Jenže vy si tu sedíte, popíjíte čaj a trápíte nějaký starý báby!“

„Moment! Moment!“ Andrej vytáhl z desek plán Města. „Kde to bylo?

A kdy?“ „Zrovna teď, když mě sem vezli. Povídám tomu idiotovi: Zastav! Ale on ne…! Tady tý vaší službě povídám: Pošli tam policajty! A služba taky jen čumí…“

„Kde přesně jste ho viděl?“

„Víte, kde je synagoga?“

„Ano,“ řekl Andrej a okamžitě ji na plánu Města našel.

„Tak mezi ní a kinem. Je tam takovej parádní biograf…“

Na plánu Města byl mezi synagogou a budovou kina „Nový Iluzion“

parčík s fontánou a dětským hřištěm.

Andrej vzrušeně hryzl konec tužky… „Kdy přesně to bylo?“

„Dvacet minut po půlnoci,“ odsekl Petrov. „A teď už je skoro jedna.

Ten barák tam určitě na vás bude čekat! Já — když jsem se dověděl, že se ten barák někde objevil, byl jsem na tom místě třeba i za čtvrt hodinky… a stejně už byl v čudu. A teď…“ Beznadějně mávl rukou.

Andrej zvedl telefon: „Motocykl se sajdkárem! A jednoho policistu! Okamžitě!“

Kapitola 2

Motocykl se s řevem hnal po Hlavní ulici, nadskakoval na dírách v asfaltu.

Andrej se celý skrčil, schovával obličej za štít přívěsného vozíku, ale i tak cítil, jak jím proniká studený vítr. Měl si vzít plášť… Čas od času vyběhl motocyklu vstříc z chodníku někdo ze cvoků, kteří teď bloumali po ulicích. Šklebili se, poskakovali, byli zjevně celí prokřehlí a cosi nesrozumitelného vykřikovali do rámusu motoru. Policista, který motorku řídil, musel vždycky přibrzdit, mezi zuby drtil nadávky a snažil se vyhnout nataženým pažím, které trčely z řetězce pruhovaných oděvů. A vzápětí přidával plyn tak, že se Andrej zvrátil až k opěradlu sajdkáru.

Kromě těchhle bláznů, jimž v tomto čase patřily ulice, nikdo venku nebyl.

Jenom jednou zahlédli hlídkový vůz. Jel pomalu a na střeše mu blikalo oranžové světlo… A potom ještě — na náměstí před radnicí jim přes cestu nečekaně přeběhl obrovský chlupatý pavián… Upaloval do tmy a v patách se za ním s hýkáním a divokým křikem hnali fousatí chlapi v pruhovaných pyžamech. Andrej se za nimi otočil. Uviděl, jak paviána chytli, povalili na zem, chopili se jeho předních i zadních tlap a začali ho rozhoupávat, přičemž zjevně něco zpívali. Vypadalo to všechno jako hrůzný pohřební obřad.

Tu a tam se objevila osamělá lucerna, a pak už míjeli jen temné kvartály, které vypadaly jako po vymření, nikde v nich nezablikalo ani světýlko.

Potom se vpředu objevila nejasná, žlutavá obří synagoga — a Andrej uviděl Dům!

Stál tam, jako by tam odevždy patřil, jako by snad už řadu desetiletí zaujímal tohle místo mezi synagogou počmáranou hákovými kříži a nechvalně proslulým biografem, který v minulém týdnu vyfasoval pokutu za promítání pornografických filmů. Dům si stál přesně na tom místě, kde ještě včera rostly nepříliš bujné městské stromy, pobublával neduživý vodotrysk v příšerně ošklivé a špinavé betonové číši a na houpačkách pištěly a vyváděly děti snad všech barev… Dům byl opravdu červený. Byl z neomítnutých cihel, měl tři poschodí a okna přízemí byla zakryta okenicemi. V prvním a druhém patře zářilo za několika okny žluté a růžové světlo. Střechu měl tajemný Dům z pozinkovaného plechu a vedle jediného komínu čněla vzhůru jakási podivná anténa s příčkami. Ke dveřím budovy skutečně vedly kamenné schody — Andrej napočítal čtyři. A na dveřích se leskla mosazná klika. Čím déle Andrej hleděl na budovu, tím zřetelněji mu v uších zaznívala jakási slavnostní, truchlivá melodie — a jemu okamžitě proletělo hlavou, co někteří ze svědků říkali: že snad v Domě hraje hudba… Posunul si štítek brigadýrky z čela, aby mu nepadal do očí, a podíval se po motocyklistovi. Podmračený pořízek se zimomřivě choulil a krk zatahoval za ohrnutý límec. Mezi zuby měl cigaretu a ospale z ní potahoval.

„Vidíš ho?“ zeptal se ho Andrej tiše.

Pořízek neobratně pootočil hlavu a povytáhl ji z ohrnutého límce.

„Cože?“

„Povídám — vidíš ten Dům?“ řekl podrážděně Andrej.

„Nejsem slepej,“ odpověděl nedůtklivě policista.

„A někdy dřív jsi ho tu už taky viděl?“

„Ne, tady ne. Jinde jo. A co má bejt? Ve Městě člověk vidí věcí!“

Ponurá hudba nabývala na síle, Andrej kvůli ní skoro tu odpověď neslyšel.

Muselo určitě jít o nějaký smuteční obřad, ale ne jen o jeden… Jako by tisíce lidí plakaly při loučení se svými blízkými a drahými — a ta vtíravá hudba jim nedovolovala utišit se, zapomenout… „Počkej tu na mě,“ řekl Andrej policistovi, ale odpovědi se nedočkal.

Vzápětí si uvědomil proč. Když ta slova vyřkl, stál už kupodivu na druhé straně ulice — přímo u dubových dveří s mosaznou klikou.

Rozhlédl se. Napravo se Hlavní ulice ztrácela v mlze, nalevo taky. Pro každý případ dal všemu kolem sbohem a položil ruku na ozdobnou, lesknoucí se kliku.

Hned za dveřmi byla nevelká, tichá, decentně ozářená vstupní hala. Veliký stojan, který připomínal rozložitou palmu, byl ověšen kabáty a plášti.

Prošlapaný koberec nedával tušit, jaký měl kdysi vzorek, ale přímo proti vchodu se tyčilo široké mramorové schodiště s krásným červeným běhounem, připevněným nablýskanými kovovými lištami. Andrej ještě stačil zaznamenat, že na zdech visí nějaké obrazy, že cosi ještě musí být za dubovou zástěnou vpravo od vchodu a že k němu někdo uctivě přistoupil, vzal jeho aktovku a šeptl: „Nahoru, prosím.“ To všechno ale Andrej spíš jen tušil, protože v rozhledu mu překážel štítek brigadýrky. Pořád mu sjížděl až k očím, a tak Andrej viděl pořádně jen to, co měl přímo pod nohama. Když už byl na schodišti, napadlo ho, že tu prokletou brigadýrku měl taky nechat oprýmkovanému chlápkovi u vchodu, ale teď už bylo pozdě. Andrej nějak rázem jako by věděl, že tady se všechno musí udělat v pravou chvíli, pak že už to nejde. Vrátit se a změnit něco, co už se stalo, nebylo možné… S úlevou zaznamenal, že už vystoupil na vrchol schodiště. Udělal poslední krok a brigadýrku sundal z hlavy.

Jakmile vstoupil do dveří, všichni přítomní povstali, ale on se po nich nerozhlížel. Viděl jen svého partnera, který tu na něj čekal. Byl to starší, nepříliš vysoký muž v obleku, který připomínal vojenskou uniformu. Boty z chromové kůže se mu leskly… Andrejovi někoho strašlivě připomínal, ale přitom věděl, že toho muže osobně nezná.

Všichni ostatní stáli nehnutě podél stěn. Ty byly z bílého mramoru a zdobil je purpur a zlato… a visely tam jakési prapory zářivých barev… Ne!

Nebyly různobarevné! I na nich byl jen purpur a zlato a od nesmírně vysokého stropu byly spuštěny rudozlaté pruhy, které se kovově leskly jako podivná polární záře… A ti lidé stáli u zdí s vysokými, oblými výklenky, kde na podstavcích bylo v šeru vidět jakési busty: mramorové, sádrové, bronzové, zlaté, malachitové i z nerezavějící oceli… Z výklenků ledově táhlo a lidem kolem nich byla zjevně zima, nenápadně si mnuli ruce a zuby jim skoro cvakaly — ale oni se snažili stát vzpříma, oči upírali před sebe… Jenom ten starší muž v polovojenském saku, onen Andrejův partner a protihráč, pomalu, neslyšně přecházel vylidněným středem sálu — velkou, prošedivělou hlavu mírně skloněnou, ruce za zády. Andrej si stačil všimnout, že levačkou svírá zápěstí pravé ruky… Ten muž se po celou tu dobu procházel — i když ostatní při Andrejově příchodu vstali, i když už utichlo, jako by vsáknuto do purpuru a zlata, sotva slyšitelné úlevné oddechnutí přítomných — partner se pořád procházel, ale najednou, uprostřed kroku se zastavil a velice pozorně, bez úsměvu, se podíval na Andreje. A tu Andrej viděl, že vlasy na té masivní lebce jsou nejen prošedivělé, ale i dost řídké, že čelo toho muže je nízké — a knír, který vypadá tak mohutně, že je taky prořídlý, ale perfektně zastřižený… a lhostejná tvář s hrbolatou, jakoby rozrytou pletí, je zažloutlá.

Žádné představování, žádný uvítací ceremoniál… Usedli za inkrustovaný stolek, Andrej dostal černé figurky a ten druhý bílé… Ačkoliv ty figurky nebyly úplně bílé, spíš žlutavé… Pak ten muž natáhl paži. Jeho drobná ruka byla hladká, nerostl na ní ani chloupek… Dvěma prsty vzal pěšce a udělal první tah. Andrej mu vykročil svým pěšcem vstříc — a tu si všiml, že ta figurka je tichý, vždy spolehlivý Wang, který měl vždycky jen jediné přání: aby mu všichni dopřáli klid. Tak tady mu teď klid bude na nějakou dobu dopřán. Pravda, klid relativní, protože se octl uprostřed bitevního pole a boje kolem něj nutně vzplanou. Nebude to tu mít lehké, ale právě na tomhle místě ho Andrej může střežit, chránit ho velice dlouho — a když na to přijde, možná i nekonečně dlouho.

Dva pěšáci se teď octli přímo proti sobě, skoro na dotek. Kdyby chtěli, mohli si na sebe sáhnout, mohli spolu prohodit pár nezávazných slov, mohli být na sebe i bez řečí pyšní, protože oni, obyčejní pěšáci, se stali centrem všeho, právě kolem nich se teď všechno rozehraje. Navzájem si ale nic udělat nemohli, byli zcela bezmocní — jejich pozice jim žádný útok neumožňovala, každý stál ve svém vlastním světě: drobný, skoro beztvarý Wang, který podle svého zvyku vtahoval hlavu až někam mezi ramena, a proti němu hranatý chlap s křivýma nohama kavaleristů, s plstěným pláštěm přes ramena, papachou na hlavě a s divoce rozježeným knírem v obličeji s vystouplými lícními kostmi a nemilosrdnýma, lehce sešikmenýma očima.

Na šachovnici tedy znovu vznikla rovnováha a Andrej věděl, že tenhle stav by měl udržet co nejdéle, protože jeho protihráč je muž geniální obezřetnosti, který vždycky bere v úvahu, že to nejcennější na světě je člověk.

Wangovi proto nemůže v nejbližších chvílích nic hrozit. Andrej se ohlédl a uviděl Wanga v životní velikosti stát u stěny. Pousmál se na něj, ale okamžitě sklouzl očima vedle a setkal se s pozorným a posmutnělým pohledem Donalda Coopera.

Protihráč přemýšlel, zvolna poklepával náústkem dlouhé papirosy na desce stolku a Andrej znovu rychle sjel očima po těch, kteří postávali u zdi.

Teď se ale nedíval na ty své, zajímali ho protivníkovi lidé. Skoro nikoho tam neznal. Byla tam řada mužů překvapivě inteligentního typu, vypadali dost staromódně ve svých civilních šatech, měli vousy, cvikry, kravaty vyšlé z módy, vesty… Další byli zjevně vojáci, ale v neobvyklých uniformách s neznámými distinkcemi, prýmky, ozdobnými šňůrkami a řády na prsou… Kde je všechny sebral? pomyslel si s údivem Andrej a znovu se pozorně zadíval na bílého pěšce, s kterým protivník udělal na šachovnici první tah. Andrej si uvědomil, že ho dobře zná. Tohle byl muž kdysi opředený legendami, později si však o něm dospělí šeptali, že nesplnil očekávání, která do něj byla vložena — a tak odešel ze scény… Asi teď už věděl, co ho čeká, ale nezdálo se, že by ho to nějak mrzelo. Stál — křivýma nohama pevně rozkročený — nakrucoval si svůj obrovitý knír a podmračeně pozoroval všechno kolem. Táhla z něj vodka a koňský pot.

Protihráč pozvedl ruku nad šachovnici a přesunul dalšího pěšce. Andrej zavřel oči. Tohohle se nenadal. Jak to, že tak najednou…? Kdo to je? Souměrný bledý obličej, hezký, inteligentní, ale současně odpuzující jakousi nadutostí, cvikr, krásná zvlněná bradka, husté prameny černých vlasů nad bílým čelem… Andrej ho nikdy dřív neviděl, netušil, kdo to je, ale podle všeho muselo jít o váženou osobu, protože úsečně velitelským tónem cosi řekl muži v papaše — a ten si jenom hryzl knír, lícní svaly se mu nadouvaly a zúžené oči uhýbaly stranou. Vypadal jako šelma před sebejistým krotitelem.

Andreje jejich vzájemné vztahy nezajímaly — šlo o Wangův osud. O osud nevýznamného, vždy a vše trpělivě snášejícího Wanga, který teď už úplně stáhl hlavu mezi ramena a přichystal se ve vší pokoře na nejhorší.

Bylo možné jen trojí řešení: buď Wang padne, nebo sám udeří…, nebo to Andrej nechá prostě tak — a životy obou pěšáků zůstanou trčet v nejistotě.

Vznešeně se tomu říkává odmítnutý dámský gambit… Andrej to znal, věděl, že v učebnicích se to někdy radí, že to patří k základním znalostem taktiky při téhle hře, ale připadalo mu neúnosné nechat Wanga, aby se možná ještě celé hodiny trápil a čekal s životem na vlásku, aby ho zaléval chladný předsmrtný pot, aby mu bylo pořád hůř a hůř, až do té chvíle, kdy hrůzné napětí přeroste všechny meze, obrovský, krví bobtnající nádor praskne — a po Wangovi nezůstane ani stopa.

To nesnesu, pomyslel si Andrej. A koneckonců — vůbec neznám toho člověka se skřipcem, co mi je po něm, proč bych ho měl brát na milost, když můj geniální protihráč uvažoval všehovšudy jen pár minut, než se rozhodl předhodit ho jako možnou oběť… Andrej vzal bílého pěšáka a postavil místo něj svého, černého — a v tu chvíli zahlédl, jak šelma v papaše snad poprvé v životě pohlédla svému krotiteli zpříma do očí a vycenila v jedovatém úšklebku tesáky, zažloutlé od kouření.

A skoro současně se odněkud objevil snědý chlápek… nevypadal jako Rus, nevypadal jako Evropan…, proběhl kolem přihlížejících až k muži se cvikrem, rozmáchl se něčím železným — a cvikr se jen blýskl, jak odletěl stranou. Bledý muž s tváří velkého tribuna a nikdy nenastoleného diktátora skoro neslyšně vzdechl, nohy se mu podlomily a jeho nevelká, krásně rostlá postava se skoulela po starobylém, místy rozpukaném schodišti, rozpáleném tropickým sluncem. Na jasně červenou lepkavou krev se nabaloval bílý prach… V Andrejovi se zastavil dech. Pak s obtížemi polkl a znovu se podíval na šachovnici.

Tam už stáli dva pěšáci vedle sebe a střed ovládal protihráč — génius strategie. A kromě toho z protivníkových pozic zírala přímo na Wanga nevyhnutelná záhuba… Tady se nedalo dlouho rozmýšlet, tady už nešlo jen o Wanga. Stačilo jediné opomenutí a bílý střelec vyrazí do volného operačního prostoru… Dávno už o tom přece sní…! Vysoký urostlý krasavec, vyšperkovaný souhvězdími řádů, odznaky, distinkcemi a prýmky, hrdý krasavec s ledovýma očima a chlapecky sešpulenými rty, pýcha mladé armády, pýcha mladé země, nezanedbatelný soupeř stejně vynikajících, řády ověšených, prýmky a disktincemi ozdobených sebevědomých znalců západní vojenské vědy. Co je mu po nějakém Wangovi? Desítky takových Wangů vlastnoručně odrovnal, tisícům takových Wangů — špinavým, zavšiveným, hladovým, ale slepě mu věřícím — stačilo jeho jedno jediné slovo, aby se zuřivými kletbami na rtech, vzpřímeně a bez krytí, vyrazili proti tankům a kulometům. A ti z nich, kteří zázrakem přežili a dočkali se normálního života, zase by byli ochotni všechno opustit a jít, kdyby jim řekl… Ne, tomuhle člověku Andrej nemohl Wanga dát. Nesměl ho ani pustit do centra šachovnice. Rychle hmátl po pěšci, který byl při ruce, ani se nepodíval, kdo to je. Myslel jen na jediné: podržet Wanga, poskytnout mu ochranu, byť zezadu… Ukázat velkému tankistovi, že Wang sice je v jeho moci, ale že dál než k Wangovi se tenhle sebevědomý fešák nedostane. A ten to pochopil. Oči, které mu ještě před několika okamžiky jiskřily, rozespale zmizely pod těžkými víčky, jako by mu všechno bylo jedno — a Andrej si náhle jakoby jakýmsi děsivým vnuknutím uvědomil, že těmi, kdo tu o všem rozhodují, nejsou přece ani pěšáci, ani střelci, ba dokonce ani věže či dámy… V tom okamžiku se drobná protihráčova ruka vznesla nad šachovnici a Andrej, který rázem pochopil, co se teď stane, chraptivě vykřikl: „Výměna!“ Vzpomněl si, že to pravidla téhle hry dovolují, ale i tak se mu ve spěchu roztřásly prsty. Wang si vyměnil místo s pěšákem, který mu kryl záda. Výsledek manévru byl uspokojující. Wanga tím Andrej vyměnil za Valku Sojfertise, někdejšího spolužáka, s nímž seděl šest let v jedné lavici, ale který už dávno umřel… V devětačtyřicátém nepřežil operaci žaludečního vředu.

Obočí geniálního protihráče se zvolna nadzvedlo a hnědé oči se v posměšném údivu přimhouřily. Samozřejmě… připadalo mu to směšné a nepochopitelné! Z hlediska taktiky — a především celkové strategie — to bylo naprosto nesmyslné. Pomalu sunul svou drobnou ruku nad šachovnicí a pak se zastavil nad střelcem. Ještě několik sekund vyčkával, ale potom prsty pevně sevřel nalakovanou hlavičku figurky. Střelec vyrazil vpřed, zlehka cvakl o černého pěšce a postavil se na jeho místo. Geniální stratég pak pomalým pohybem vynesl vyřazeného černého pěšáka mimo šachovnici a několik mlčenlivých a soustředěných mužů v bílých pláštích obstoupilo nemocniční vozík, na kterém ležel Valka Sojfertis. Naposledy se před Andrejovýma očima mihl spolužákův ztrápený obličej a vozík vyjel z operačního sálu… Andrej pohlédl na velkého tankistu a zahlédl v jeho šedých, průzračných očích stejný údiv a mučivou otázku, jaká teď trápila i jeho — Andreje.

Krasavec v uniformě upřeně hleděl na geniálního stratéga a zjevně nic nechápal.

Jeho myšlenky se vždycky pohybovaly v kategoriích obrovských technických i lidských potenciálů, ve své naivitě a bezprostřednosti si navykl na jediné: o všem rozhodují jeho obrněné armády, nezadržitelně pronikající cizími zeměmi. Obrněnce pak musí doprovázet početné svazy mnohamotorových létajících pevností s kvanty bomb a výsadkářů na palubách.

Dělal všechno pro to, aby tahle jeho představa mohla být v jakoukoliv vhodnou chvíli úspěšně realizována… No ano, někdy si dovoloval pochybovat o tom, že geniální stratég je stoprocentně geniální a že dokáže s naprostou jistotou odhadnout nejen vhodnost chvíle pro konkrétní akci obrněných armád, ale i určit správný směr úderu…, ale přesto teď nemohl pochopit — a zřejmě ani až do konce nepochopil — jak je možné obětovat právě jeho — vojevůdce tak úspěšného, neúnavného a jedinečného? Jak je možné najednou obětovat všechno to, co bylo vytvořeno s takovou námahou a úsilím… Andrej ho rychle odstranil ze šachovnice, nechtěl se na něj dívat. Na jeho místo postavil Wanga. Několik mužů v modrých brigadýrkách se prosmýklo mezi přihlížejícími, nevybíravým způsobem odvleklo stranou velitele tankových armád — a odebralo mu zbraň. Pak ho tloukli přímo do obličeje a vzápětí ho odtáhli do úzké kobky. Geniální stratég se zvrátil na opěradlo židle a přimhouřil oči. Ruce si složil na břicho a zvolna točil palci… Vypadal spokojeně. Dal střelce za pěšáka — a byl spokojený! A tu si Andrej uvědomil, že z hlediska velikého stratéga celá tahle situace vypadá úplně jinak: šikovně a bleskově se zbavil střelce, který mu překážel, a nádavkem ještě získal pěšce! Taková je pravda… Veliký stratég byl totiž něco víc než jen stratég. Normální stratég přece obvykle nepřekračuje rámec své strategie! Jenže veliký stratég žádný rámec neuznává. Strategie je jenom zanedbatelnou součástí jeho hry. Stejně nahodilou, jako je pro Andreje mimoděčný tah na šachovnici. Veliký stratég se stal velikým především proto, že přišel na to (nebo to možná chápal už od narození), že nevyhrává ten, kdo umí hrát podle všech pravidel. Vyhrává ten, kdo ve vhodnou chvíli dokáže všechna pravidla hry hodit za hlavu a nastolí svá vlastní pravidla. Taková, která protivník nezná. A když se to bude hodit — hodí za hlavu i je… Kdo může říct, že vlastní figurky jsou méně nebezpečné než ty protivníkovy? Vždyť to je nesmysl: můžou být daleko nebezpečnější! A kdopak může tvrdit, že krále je třeba chránit, nedovolit, aby ho druhý šachoval? Vždyť to je nesmysl! Neexistuje na světě takový král, kterého by v případě nutnosti nebylo možné zaměnit nějakým koněm, nebo dokonce pěšákem. A kdopak na to přišel, že pěšák, který se probojoval až do poslední linie, na druhou stranu šachovnice, se stane automaticky něčím vyšším? Zase nesmysl… Někdy je daleko prospěšnější nechat ho, ať je dál pěšák — ať si tam postojí jako na kraji propasti… pro ponaučení ostatním pěšákům.

Ani nevěděl, kdy si znovu nasadil brigadýrku. Teď mu zase štítek sjížděl do očí a bránil v rozhledu. Uvědomil si, že uctivé ticho, které až dosud panovalo mezi diváky, bylo vytěsněno nějakými zvláštními zvuky. Zaslechl cinkání nádobí, spousta lidí se začala nevázaně bavit, někde vzadu ladil své nástroje orchestr… A pak Andrej ucítil vůni jídla. „Žorrrži!“ zaječel na celé kolo jakýsi ráčkující hlas. „Já mám hrrrozný hlad! Řekni, ať mi přinesou currracao a ananas!“

„Promiňte, prosím,“ ozvalo se uctivě za Andrejem a kdosi se před něj vmáčkl ke stolku. Andrejovi se mihly se před očima černé šosy a bílá ruka s plným podnosem se mu přenesla přes hlavu. A potom jiná bílá ruka postavila vedle Andreje sklenici šampaňského.

Geniální stratég už se zase věnoval své papirose. Přestal ji konečně mnout, zřejmě už se mu zdála dostatečně připravená k zapálení. Škrtl a modravý dým mu vyrazil chlupatými nozdrami a zapadl do mohutného, i když poněkud prořídlého kníru.

Jenže hra mezitím pokračovala. Andrej se ze všech sil bránil. Manévroval, jak uměl — a zatím se mu dařilo ztrácet jen ty figurky, o kterých věděl, že dávno nežijí. Už odnesli i Donalda s prostřeleným srdcem a vedle sklenice šampaňského někdo položil jeho pistoli se vzkazem, který sebevrah zanechal: „Kdo přicházíš — neraduj se. Kdo odcházíš — nežel. Pistoli dejte Voroninovi. Může se mu hodit.“

Potom Andrejův otec s bratrem snesli po zledovatělém schodišti tělo jejich babičky Jevgenije Romanovny, zašité do starého prostěradla, a položili ji k ostatním mrtvým venku… Pak pochovali otce ve společném hrobě na Piskarevce. Bylo tam tolik mrtvých, že je museli doslova pěchovat, aby se ztuhlá těla do místa posledního odpočinku vešla. Foukal ledový vítr a zamračený šofér se snažil před ním ukrýt za límcem svůj dávno neholeny obličej, když silničním válcem přejížděl dopředu i dozadu… A veliký stratég si bez váhání, vesele a s jistou škodolibostí vyřizoval účty s vlastními i cizími figurkami — a všichni ti jeho pěstění muži s bradkami a řády na prsou se stříleli do spánků, skákali z oken, umírali po hrozném mučení — a někteří se snaživě drali vpřed, předháněli ty ostatní, chtěli se z řady pěšáků dostat mezi ty vyšší figurky, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Andrej se zoufale snažil pochopit, jakou hru to vlastně hraje. Čeho má dosáhnout, jaká pravidla má dodržovat? Proč vůbec začal hrát? A ze všeho nejvíc ho trápila ta nejdůležitější otázka: Proč zrovna on se stal soupeřem velikého stratéga? On… věrný voják jeho armády, připravený kdykoliv za něj zemřít, kdykoli i zabíjet, bude-li to třeba! Životní cíl tohoto velkého muže byl přece i Andrejovým životním cílem, pravá cesta byla pro Andreje jenom ta, kterou ukázal On! Běh celého vesmíru byl přece v souladu se záměry velkého stratéga…!

Andrej žíznivě vypil šampaňské, ale připadalo mu jako bez chuti. A pak to přišlo jako omračující poznání: Samozřejmě! On přece není protihráč tohoto velkého muže! Není soupeř! Samozřejmě! Je jeho spojenec, věrný pomocník… To je princip téhle hry! Tady proti sobě nesedí soupeři, ale skuteční partneři. Hraje se na jednu branku, nikdo neprohrává, všichni vyhrávají… pochopitelně kromě těch, kteří se vítězství nedožijí.

Někdo se dotkl jeho nohy a pod stolkem se ozvalo: „Buďte tak hodný a dejte si nožičku o kousek dál!“ Andrej se podíval dolů. Blýskala se tam temná kaluž a kolem ní lezl po čtyřech holohlavý trpaslík s velkým hadrem, který byl samá temná skvrna. Andrejovi se udělalo nevolno a rychle se znovu zadíval na šachovnici. Už obětoval všechny mrtvé, teď měl k dispozici pouze živé. Veliký stratég ho z druhé strany stolku se zájmem pozoroval.

Andrejovi se dokonce zdálo, že pochvalně přikyvuje, nepatrný úsměv odhaloval jeho drobné, řídké zuby. A tu Andrej pocítil, že už dál nemůže.

Je to velká hra. Nejdůležitější ze všech her, protože v ní jde o nejvyšší cíle, jaké si jen před sebou může lidstvo vytyčit… Ale Andrej už v ní dál hrát nemůže.

„Musím ven,“ zachraptěl. „Na okamžik.“

Řekl to šeptem, sám svá slova sotva zaslechl, ale všichni kolem se na něj rázem podívali. Už zase bylo všude ticho, štítek brigadýrky bůhvíproč přestal Andrejovi padat do očí — a on se mohl dobře rozhlédnout. Viděl teď všechny své živé a mohl jim pohlédnout do očí.

Zamračeně se na něj díval obrovitý Jura Davydov. Jeho prsty si pohrávaly s kroucenou cigaretou, vybledlou košili měl rozepjatou… Opile se usmívala Selma. Rozvalila se v křesle tak, že byly vidět její růžové krajkové kalhotky. S pochopením na něho hleděl Kensi a vedle něj postával — jako vždy s nepřítomným pohledem a jako vždy rozcuchaný a neoholený — Voloďka Dmitrijev. Na vysoké staré židli, z níž před okamžikem odešel na svou poslední tajemnou služební cestu Seva Barabanov, teď posedával a pohrdavě krčil svůj aristokraticky hrbatý nos Bořka Čisťakov, jako by se chtěl zeptat: „Co tu tak fňukáš?“ Byli tu všichni… všichni blízcí, i ti nejdražší — a všichni se na něj dívali. Každý jinak, ale přitom bylo v jejich očích něco společného, jako by k němu všichni pociťovali totéž. Ale co…?

Soucit? Důvěru? Lítost? Ne, to nebylo ono, nepřišel tomu na kloub, protože najednou mezi všemi těmi známými uviděl někoho, koho neznal. Byl to… nejspíš nějaký Asiat…, měl žlutavý obličej a šikmé oči, ale nebyl to Wang, tenhle vypadal velice elegantně a zdálo se, že za jeho zády se ještě někdo schovává… Někdo maličký, špinavý, otrhaný… Nějaké dítě.

Vstal, prudce s rachotem odstrčil židli, očima přeskočil k velikému stratégovi, omluvným gestem mu naznačil, že odchází a rychle zamířil ven ze sálu. Musel se protáhnout kolem několika zad a břich, několik lidí musel doslova odstrčit a pak zaslechl, jak někdo — snad aby ho uklidnil — říká: „Ale co, pravidla to připouštějí, jen ať si to promyslí! Jenom se musí zastavit hodiny!“

Naprosto vyčerpaný a zalitý potem se konečně dostal ke schodišti. Sedl si přímo na běhoun nedaleko plápolajícího ohně v krbu. Jeho brigadýrka znovu o sobě dala vědět, štítek mu sjel k očím, ale on se ani nepokusil posunout ho a podívat se, co to tu je za krb — a co je to za lidi, kteří před ním sedí. Celým svým mokrým, jakoby zmláceným tělem pociťoval příjemné, suché teplo a oči upíral na své boty, na kterých už začínaly osychat lepkavé skvrny. Ve vlídném popraskávání ohně k němu doléhal čísi sametový hlas, který zvolna, jako by se sám sebou opájel, vyprávěl: „Představte si… Takový krásný chlap! Ramenatý, urostlý… Válečný hrdina! Nositel tří nejvyšších Řádů. Takových tedy nebylo moc…! Odjakživa byl vynikající. Už na škole, ale potom taky… V jednom byl ale zvláštní.

On třeba přišel na večírek — řekněme k synovi nějakého generála nebo maršála, ale sotva se začalo tančit, vytratil se. Čepici frajersky na stranu — a byl v čudu. Nejdřív si všichni mysleli, že má nějakou velkou tajnou lásku.

Pak ho ale různí známí občas potkali na docela obyčejných tancovačkách, třeba v Parku Gorkého, nebo v různých klubech, ale vždycky s jinou ženskou!

Mně se to taky jednou povedlo. A nestačil jsem koukat… To tedy byl typ, ta baba! Takový vyslovený strašidlo: nohy jako sirky, švy punčoch se jí na nich točily všelijak šejdrem, zmalovaná, že se to ani nedá popsat… Tenkrát přece ještě nebyla k mání dnešní kosmetika a holky byly ochotný napatlat si na obočí třeba i krém na boty… Prostě — ta jeho partnerka k němu jasně nepasovala, každý byl jako z jiného světa. Ale on jako by to neviděl. Něžně ji držel za ručičku a mluvil do ní — no, jak to bejvá… A ona vedle něj přímo tála, samým štěstím nevěděla, jak se má tvářit. Jednou jsme si ho v partě kluků podali: Tak to vyklop! Co to máš za zvrácený chutě?

Co tě na těch nemožnejch ženskejch tak láká, když po tobě vzdychají jiný — a ještě jaký…! A to vám k tomu musím říct: Naše univerzita měla pedagogickou fakultu. To byla taková privilegovaná záležitost… prostě jen pro dcerušky z lepších rodin… Takže výběr! A on nic! Nejdřív nechtěl s pravdou ven, ale pak to vzdal a řekl nám takovou zvláštní věc: Já, přátelé, přece svou cenu znám! Vypadám docela k světu, mám všelijaký řády… A jsem — aspoň si to myslím — se vším všudy pořádnej chlap. Kolik ženskejch už mi nadbíhalo…! Jenže já jsem si něco uvědomil… Že totiž ženské u nás moc štěstí neužily. Celou válku je nic dobrého nepotkalo, pořád byly jen o hladu — a přitom musely všude dřít místo chlapů… Moc krásy a něhy přitom pochopitelně nenabraly. Už dokonce ani nevěděly, jak se to dělá, aby ženská vypadala krásná a žádoucí. A tak jsem si řekl, že aspoň některým udělám radost. Takovou, aby měly celý život na co vzpomínat. A tak se třeba seznámím s nějakou… řekněme že je to dělnice z fabriky, nebo nějaká uštvaná, nešťastná učitelka, která i bez války by jen těžko nějakýho partnera hledala — a teď, když tolik chlapů padlo, už skoro vůbec nemá naději, a s takovou ženskou se dvakrát třikrát sejdu. Pak zmizím, ale rozloučím se s ní. Samozřejmě že lžu. Třeba že jedu na dlouhodobou služební cestu, nebo něco podobného… A jí zůstane hezká vzpomínka. Alespoň něco hezkého v jejím životě. Možná že z hlediska vysoké morálky to není tak úplně v pořádku, ale já mám pocit, že tím aspoň maličko splácím ten náš mužský dluh… Když nám tohle řekl, úplně nám to vzalo dech. Pak jsme to pochopitelně začali rozebírat ze všech stran, ale fakt je, že to na nás zapůsobilo. On se potom ale brzy někam ztratil. To tehdy ovšem byla dost častá věc: Člověk dostal rozkaz — a v armádě se nikdo neptá kam a proč… Víckrát už jsem ho neviděl.“

Ani já ne, řekl si Andrej. Přišly jen dva dopisy. Jeden mámě a jeden mně. Máma dostala oznámení: „Váš syn Sergej Michajlovič Voronin padl na poli cti a slávy při plnění vojenských povinností.“ Stalo se to v Koreji.

Pod růžovou akvarelovou oblohou Koreje, kde si velký stratég poprvé vyzkoušel své síly v boji s americkým imperialismem. Hrál tam svou hru… A Serjoža tam zůstal i s celou svou sbírkou vojenských řádů a vyznamenání… Nechci! řekl si teď Andrej, nechci už dál hrát. Možná že to tak musí být, že bez hry to prostě v životě nejde. Možná. Nejspíš to tak bude… Jenže já nemůžu. Nedokážu to a nechci se to učit. No — co se dá dělat, pomyslel si hořce, jsem prostě špatný voják. Nebo by se dalo říct, že jsem prostě jen voják… Obyčejný voják, který nemá vlastní úsudek, a proto musí slepě poslouchat. Nejsem žádný partner nebo spojenec velikého stratéga! Jsem maličký šroubeček v jeho obrovitém stroji a moje místo není u hracího stolku při téhle podivné hře. Moje místo je vedle Wanga, Jury, Selmy… Jsem nevýznamný astronom, který toho zatím moc nedokázal — a kdybych se teď mohl zabývat výzkumem mezihvězdné hmoty — už to by mělo pro mě ohromný význam… A najednou si uvědomil, že už není astronom, že teď je vyšetřovatel a že dosáhl velkého úspěchu, který teď může docela dobře dát na papír: Vyšetřovatel Voronin po speciální přípravě s použitím zvláštního metodického postupu zaměřil místo, na kterém se tajemný Červený dům v danou chvíli nacházel, pronikl do něj, odhalil jeho děsivá tajemství a vytvořil všechny předpoklady pro to, aby tento negativní jev naší společnosti mohl být odstraněn… Vzepřel se rukama o schod a posunul se níž. Jestli se teď vrátím k šachovnici, už se odtud nedostanu, řekl si. Dům mě spolkne. Je to jasné — už spoustu lidí spolkl, to je svědecky doloženo. Jenže nejde jen o to! Důležité je, abych se teď vrátil do své kanceláře a celou tuhle věc dořešil. Je to moje povinnost. A já ji musím splnit. Všechno ostatní… jsou přeludy… Popolezl ještě o dva schody dolů. Přeludy musí stranou, je třeba se vrátit ke skutečnosti. Tohle všechno tady… to se neděje jen tak, nějakou náhodou!

Tady je všechno promyšlené. Tohle je ten pravý, obludný „Iluzion“, vytvořený provokatéry, kteří chtějí narušit víru v konečné vítězství, rozložit morálku a zbavit lidi pocitu odpovědnosti. A taky není náhoda, že z jedné strany Červeného domu stojí ten hrozný biograf „Nový Iluzion“! Nový…!

Na pornografii přece není nic nového, ale on je „nový“! Jasně… A copak stojí z druhé strany? Synagoga!

Bleskově sjel po schodech až dolů a doběhl ke dveřím, na kterých byl nápis „Východ“. A ve chvíli, kdy bral za kliku, kdy vkládal do otevření veškerou svou sílu, protože musel překonat odpor silného vrzajícího péra, náhle pochopil, co společného měli v očích všichni ti, kteří se na něj tam nahoře upřeně dívali. Byla to výčitka. Věděli, že se nevrátí. Jeho to zatím ještě ani nenapadlo, ale oni už to přesně věděli… Vyřítil se na ulici a s rozkoší zhluboka nabral do plic studený, provlhlý vzduch. Srdce se mu zachvělo radostí, když se rozhlédl a uviděl, že všechno je tu jako prve: kolem mlha — a naproti, velice blízko, motocykl se sajdkárem a s policistou, který za řídítky, s límcem ohrnutým až nad uši, zjevně usnul. Chrápe, tlusťoch jeden, pomyslel si Andrej.

A náhle se v něm ozval jakýsi vnitřní hlas. Velice hlasitě pronesl jediné slovo: „Čas!“ A Andrejovi se podlomila kolena, samým zoufalstvím mu bylo do pláče, protože teprve teď si vzpomněl na nejdůležitější, nejhroznější pravidlo hry. Pravidlo stanovené právě kvůli takovým lemplům a fajnovkám, jako je on… Kdo odejde ze hry, vzdal. A kdo hru vzdal, ztratil všechny své figury.

Vykřikl: „To ne!“ a znovu sáhl po mosazné klice. Bylo ale pozdě. Dům se vzdaloval. Pomalu se odsouval do neproniknutelné tmy vzadu za synagogou a biografem. Všechno v něm rachotilo a skřípělo, skla oken se třásla, trámy sténaly. Ze střechy se utrhla taška a rozbila se o schod.

Andrej se však stačil pověsit na kliku a ze všech sil s ní lomcoval. Zdálo se, že s dřevěnými dveřmi srostla. Dům ustupoval stále rychleji, Andrej už musel utíkat, visel na něm jako na odjíždějícím vlaku, trhal klikou, rval ji dolů, ale najednou o něco zakopl, upadl, jeho křečovitě sevřené prsty sjely po zdobené mosazi — a on se o něco udeřil přímo do hlavy. Bylo to velice bolestivé. Zajiskřilo se mu před očima, měl pocit, že mu praskla lebka.

Stačil ještě zahlédnout, že Dům postupně zhasíná všechna svá okna a mizí za synagogou. Pak ale znovu vyhlédla poslední dvě osvětlená okna, jako by se Dům chtěl naposledy na Andreje podívat, ale i ta zhasla — a všude byla jen tma.

Kapitola 3

Seděl na lavičce před ohavnou betonovou číší vodotrysku a tiskl si mokrý, teď už zteplalý kapesník k pořádné, i na omak děsivé bouli nad pravým okem. Skoro neviděl a hlava ho bolela, jako by měl otřes mozku, odřená kolena pálila, jen loket, do kterého se uhodil, o sobě zatím nedával znát — jako by Andrejovi vůbec nepatřil. Možná že to takhle je lepší, napadlo ho.

Tohle přinášelo do situace, kterou Andrej prožil, tvrdý realismus: žádný Červený dům, žádný veliký stratég, ani veliká temná louže pod stolkem, ani šachy a zrada, nic takového… Člověk prostě ve tmě může zakopnout o tuhletu nízkou betonovou zídku téhleté pitomé betonové číše a prásknout sebou, celý se odřít a ještě si narazit zpitomělou hlavu… Andrej samozřejmě moc dobře věděl, že takhle jednoduše se to vysvětlit nedá, ale byl by rád, kdyby to šlo. Prostě ve tmě narazil, prostě sebou prásknul… Dokonce by to mohlo být i k smíchu a nebyl by v tom žádný problém. Jenže — co teď? Pokoušel se dát myšlenky dohromady: Tak dobře, našel Červený dům, byl v něm a na vlastní oči všechno viděl. A co dál?

Jen ať se mu teď někdo pokusí blbnout hlavu… jeho chudinku potlučenou hlavu!.. nějakými žvásty, mýty a dalšími propagandistickými nesmysly!

Jen ať se někdo… Ale ne! Vždyť on sám, dá se říct, blbnul ostatním hlavu!

Musí dát okamžitě propustit toho… Na co že to hraje…? Na flétnu…? To bych ale chtěl vědět, jestli ta Ella taky hrála šachy! Sakra, ta hlava tolik bolí!

Kapesník už byl úplně teplý. Andrej s hekáním povstal a dokulhal k vodotrysku.

Znovu si kapesník namočil v ledové vodě. V hlavě mu bušilo, jako by se z ní někdo dobýval ven: Tady máš ten mýtus! Přelud, viď? Vyždímal kapesník a přitiskl si ho na bouli. Pak pohlédl k chodníku. Při jeho okraji tam jako dřív stál motocykl se sajdkárem a policista za řídítky podřimoval.

Špekoun jeden uchrápanej, pomyslel si naštvaně Andrej. Je přece ve službě! Proč jsem ho vůbec bral s sebou? Aby tu chrápal? Stokrát mě tu mohli vzít po palici…! A tenhleten dobytek, až by se prospal, ohlásil by ráno na prokuratuře, jako by se nechumelilo: Pan vyšetřovatel se šel v noci podívat do Červeného domu. Vstoupil do budovy — a už se neukázal… Andrej si s chutí představil, jak by teď bylo krásné nabrat plný kbelík ledové vody a tomu špekounovi hnusnému to všechno vylít za krk. Ten by ječel! Andrej si vzpomněl, jak se jednou s kamarády na jakémsi soustředění bavili: Když někdo tvrdě usnul, udělali na provázku očko, a tím provlékli pýchu jeho mužství. Na provázek přivázali tkaničku od boty — a tu botu položili dotyčnému na obličej. Ten ji pochopitelně ze spaní odhodil… To tedy byla legrace! Andrej se vrátil na lavičku a zjistil, že má společníka. Seděl tam jakýsi drobný, hubeňoučký človíček. Byl celý v černém, dokonce i košili měl černou. Na zkřížených nohou mu ležel staromódní tvrďák. Vypadal na službu ze synagogy. Andrej ztěžka usedl vedle něj a opatrně si přes mokrý kapesník ohmatal bouli.

„Tak to by bylo…,“ pronesl mužíček vysokým stařeckým hláskem. „Co ale bude dál?“

„Nic zvláštního,“ odpověděl Andrej. „Všechny si je podáme. Já to tak nenechám.“

„A potom?“

Andrej chvíli přemýšlel.

„Nevím. Možná se objeví něco jiného. Experiment je Experiment.

Všechno se nevyřeší naráz, bude to dlouho trvat…“

„Bude to trvat věčně,“ podotkl starý muž. „Podle jakéhokoliv náboženství… Věčně!“

„Náboženství s tím nemá nic společného,“ namítl Andrej.

„I teď si to myslíte?“ užasl ten druhý.

„Samozřejmě. Vždycky jsem si to myslel.“

„Dobrá, tak toho necháme. Experiment je prostě Experiment… Hodně lidí se tady takhle utěšuje. Skoro všichni. Vidíte, žádné náboženství tohle vlastně nevzalo v úvahu…, ale to je zas o něčem jiném… Proč dokonce i tady nám byla ponechána vlastní vůle? Člověk by řekl, že v říši absolutního zla, v říši, která má ve štítu napsáno ‚Zanech všech svých nadějí‘…“

Andrej čekal, co ten člověk řekne dál, ale nedočkal se. Tak tedy promluvil sám: „Vy ale máte o tom všem tady divné představy! Tady není žádná říše absolutního zla! Spíš tu vznikl chaos a my jsme povinni to tu dát do pořádku.

A bez vlastní vůle by se nám to nemohlo podařit!“

„To je zajímavá myšlenka,“ řekl přemítavě starý muž. „Tohle mě nikdy nenapadlo. Takže vy si myslíte, že ještě máme určitou šanci? Že jsme něco jako trestný oddíl… a své vlastní hříchy máme smýt i svou vlastní krví v přední linii odvěkého boje dobra se zlem?“

„Co pořád máte s tím zlem?“ namítl Andrej poněkud podrážděně. „Zlo — to je něco cílevědomého…“

„Vy jste manicheista,“ přerušil ho muž.

„Já jsem moderní člověk,“ odsekl teď už zlostně Andrej. A najednou v sobě pocítil neobvyklý příliv víry a přesvědčení: „Zlo je vždycky konkrétní.

Neexistuje zlo jako takové. Tady je to ovšem trochu promíchané, protože to je… Experiment. Teď se tu objevil chaos. Buď si s ním neporadíme — a vrátíme se k tomu, co bylo v předchozím světě… k třídnímu rozdělení atakdále…, anebo ten chaos zvládnem a přetvoříme ho v nové, dobré lidské vztahy, v novou, dokonalou společnost…, prostě v komunismus.“

Starý muž ohromeně mlčel. Potom konečně užasle pronesl: „No tohle…! Koho by to napadlo? To snad… Komunistická propaganda?

Tady? To dokonce není ani schizma, to je…,“ pak se odmlčel a nakonec dodal: „Konečně… ideje komunismu jsou shodné s idejemi raného křesťanství.“

„To není pravda,“ vyjel Andrej. „To si vymysleli flanďáci. Rané křesťanství — to je ideologie smíření, ideologie otroctví! My jsme ale buřiči!

My to tu všechno předěláme a pak se zase vrátíme tam… do tamtoho světa a uděláme to tam podle tohohle vzoru!“

„Vy jste Lucifer!“ pronesl s posvátnou hrůzou stařík. „Nesmiřitelný. Vy jste se nepoddal.“

Andrej si opatrně obrátil kapesník chladnou stranou k rozbitému čelu a podezíravě se na svého souseda podíval.

„Lucifer? Hm… A kdopak jste vy?“

„Já… jsem nula,“ odpověděl krátce starý muž.

„Hm…“ K tomu se nedalo nic říct.

„Jsem… nikdo,“ pokračoval však soused. „Nic jsem neznamenal tam, nic neznamenám ani tady.“ Znovu se odmlčel. „Zasel jste do mě naději,“

prohlásil najednou. „Věřte mi! Vy si ani neumíte představit, jak zvláštní… jak radostné to je… poslouchat vás. Máte pravdu! Jestliže je nám ponechána vlastní vůle, tak proč bychom měli být odsouzeni ke smíření, ke snášení muk… Ne, tohle setkání s vámi musím považovat za nejdůležitější epizodu z celé doby mého pobytu tady…“

Andrej si ho podezíravě, pozorně prohlížel. Ten starý mizera se mu vysmívá!

A nebo že by… Je to určitě někdo ze synagogy. No ano: synagoga!

„Promiňte,“ zeptal se Andrej rádoby přátelsky, „sedíte tu už dlouho?“

„Ani ne. Nejdřív jsem seděl na sedátku támhle v tom průchodu. Je tam takové sedátko… A když Dům odešel, sedl jsem si sem, na lavičku.“

„Aha… Takže jste viděl Červený dům.“

„Samozřejmě,“ pronesl vážně starý muž. „Byl tady. To se nedalo přehlídnout.

Seděl jsem, poslouchal jsem hudbu… a plakal jsem.“

„Plakal jste,“ zopakoval Andrej a zoufale se snažil všechno pochopit.

„Řekněte… vy jste Žid?“

Starý muž sebou trhl: „Proboha — ne! Co to je za otázku? Já jsem katolík, ale bohužel nepříliš hodný syn římskokatolické církve. Samozřejmě nic nemám proti judaismu, ale… Proč jste se na to zeptal?“

„Jen tak,“ uhnul Andrej. „Takže k synagoze nemáte žádný vztah?“ „To prosím ne… Pokud ovšem nepočítáte to, že často sedávám v tomhle parčíku… On sem totiž někdy chodí i zřízenec ze synagogy a…“ Starý muž se nejistě zahihňal. „Vedeme spolu náboženské disputace.“

„A co Červený dům?“ zeptal se Andrej — a bolestí, která mu pronikala lebkou, přivřel oči.

„Dům? No… když sem přijde Dům, tak tu pochopitelně sedět nemůžeme.

Musíme počkat, až zase odejde.“

„To znamená, že jste ho dneska neviděl poprvé?“

„Samozřejmě že ne. Málokdy se stane, že v noci nepřijde. Ale je pravda, že dneska tu byl déle než jindy.“

„Počkejte,“ řekl Andrej, „vy víte, co to je za budovu?“

„Dům není možné nepoznat,“ zašeptal starý muž. „Dřív — ještě v předchozím životě — jsem několikrát viděl jeho zobrazení a popisy. Podrobně se o něm mluví ve Zjevení svatého Antonína. Ten text sice není kanonizován, ale teď… my katolíci… Zkrátka jsem to četl: ‚A ještě zjevil se mi dům, živý a chodící, s pohyby velice podivnými. A když jsem do něj okny pohlédl, uzřel jsem lidské postavy, které se procházely jeho pokoji, spaly a jedly…‘ Možná to není přesný citát, ale nějak tak to bude. A potom ještě samozřejmě Hieronymus Bosch! Já osobně bych ho nazval svatým, jsem mu v mnohém zavázán, protože mi poskytl průpravu k pochopení tady toho všeho…,“ rozmáchl se kolem sebe. „Jeho vynikající obrazy… Byl sem zcela jistě Pánem seslán. A Dante také… Jen tak mimochodem, existuje jistý rukopis, který je Dantovi připisován, a v něm se také připomíná tento Dům. Jak to jenom je…?“ Starý muž zavřel oči a roztaženými prsty si sevřel lebku. ‚Tu souputník můj napřáhl svou paži, vyschlou a kostlivou…‘ Ne, to není ono… ‚A zkrvavených nahých těl změť v temných komnatách…‘»

„Počkejte,“ přerušil ho Andrej a přejel si jazykem suché rty. „Co mi to tu vykládáte? Co s tím má společného svatý Antonín a Dante? Co tím chcete říct?“

Muž se na něho překvapeně podíval: „Co bych měl chtít? Nic! Zeptal jste se mě na Dům, tak se snažím odpovědět… Samozřejmě děkuji Bohu za to, že ve své moudrosti a nekonečné dobrotě mi dal ještě v předchozím mém životě prohlédnout, abych byl připraven. S mnohým se tu teď setkávám a srdce se mi svírá, když myslím na druhé, kteří sem přišli, aniž pochopili, a není ani v jejich silách, aby chápali, kde se to octli. Strašlivé nepochopení jsoucna a strašlivé vzpomínky na vlastní hříchy… Možná že v tom je také veliká moudrost Páně: věčné vědomí vlastních hříchů bez poznání možnosti jejich odčinění… Tak například vy, mladíku! Za co vás Pán uvrhl do této propasti?“ „Já vůbec nechápu, o čem to mluvíte,“ zabrebtal Andrej a v duchu k tomu dodal: No, ti nám tu opravdu ještě ke všemu chyběli… Náboženští blouznivci!

„Jen se za to nestyďte,“ řekl muž dobromyslně. „Tady nemá smysl něco skrývat, protože soud nad vámi už se konal… Já například jsem se prohřešil na svém národu. Byl jsem zrádce, udavač… a viděl jsem ty, které mučili a ubíjeli, protože jsem je vydal do rukou satanova služebníka. Pověsili mě ve čtyřicátém čtvrtém roce.“ Stařec se odmlčel, ale pak se zeptal: „A kdypak jste umřel vy?“

„Já jsem neumřel,“ vypáčil ze sebe ztuhlý Andrej.

Starý muž s úsměvem přikývl: „Ano, mnozí si to o sobě myslí. Jenže nemají pravdu. Z historie jsou sice známy případy, že živí lidé se dočkali nanebevzetí, ale nikdo nikdy neslyšel o tom, že by se někdo zaživa dostal do pekla.“

Andrej mu užasle naslouchal a celý popletený na něj zíral.

„Prostě jste to zapomněl,“ pokračoval starý muž. „Byla válka, ve městě padaly bomby — a vy jste utíkal do krytu. A najednou: rána, bolest a všechno zmizelo. A pak k vám laskavě a krásně promluvil anděl… a vy jste se octl tady…“ Znovu chápavě přikývl a vyšpulil rty. „Ano, určitě právě takhle se rodí pocit, že člověk všechno činí z vlastní vůle. Teď jsem to pochopil: jde prostě o setrvačnost! Mladíku, chápete? Je to setrvačnost! Mluvil jste tak přesvědčivě, že jste mě dokonce zmátl. Zvládnutí chaosu, nový svět… To všechno říkáte jen ze setrvačnosti, prostě to ve vás přetrvává, ale časem to přejde. Nezapomeňte, že peklo je věčné a návratu z něho není. A vy jste teprve v kruhu prvním…“

„To… myslíte vážně?“ Andrejovi přeskočil hlas.

„Ale vždyť vy to všechno víte sám,“ řekl laskavě stařec. „Vy to moc dobře víte! Jenže… vy jste ateista, mladíku, a nechcete si přiznat, že jste se celý svůj život — třebaže nedlouhý — mýlil. Vaši nevzdělaní a pomýlení učitelé vám říkali, že vaší budoucností je nicota a tlení, že nepřijde žádné účtování za to, čeho se ve svém životě dopouštíte. A vy jste tyto ubohé ideje bral za své, protože se vám jevily jako zcela jasné a prosté — a především proto, že jste byl velice mladý, vaše tělo bylo zdravé a smrt pro vás byla dalekým abstraktem. Jestliže jste se dopustil něčeho zlého, doufal jste, že uniknete trestu, protože trestat vás přece mohli jen takoví lidé, jakým jste byl i vy. A jestliže se vám podařilo udělat něco dobrého, očekával jste za to patřičnou odměnu. Bylo to směšné. Vy to teď samozřejmě chápete, já to na vás vidím…“ Starý muž se najednou zasmál: „V ilegalitě jsem se seznámil s jedním inženýrem. Byl to materialista a často jsme vedli spory kvůli záhrobnímu životu. Bože, jak ten se mi posmíval! ‚Tatíku,‘ říkával mi, ‚až se potkáme v ráji, tak tyhle hloupý hádky skončíme…‘ A víte, že ho tu pořád hledám — a on tu není? Možná že měl pravdu, i když to říkal z legrace. Možná že je doopravdy v ráji…, že se tam dostal jako mučedník.

Jeho smrt byla totiž opravdu mučednická… No — a já jsem tady…“

„A hele… Noční disputace o životě a smrti?“ zakvákal najednou Andrejovi za uchem známý hlas a s lavičkou to zatřáslo. Icik Kacman — jako vždycky celý uválený a rozcuchaný — sebou plácl vedle Andreje. Levačkou svíral obrovskou světlou aktovku a pravačkou si podle svého zvyku začal okamžitě oštipovat svou bradavičku. A jako vždycky vypadal velice nadšeně.

Andrej prohodil — a snažil se, aby to znělo co nejlhostejněji: „Tadyhleten starý pán se domnívá, že se nacházíme v pekle.“

„Starý pán má absolutní pravdu,“ odpověděl okamžitě Icik a zahihňal se. „A jestli to náhodou není peklo, tak se mu to tady ve všem podobá. Ale, pane Stupalski, vy jste přece v mé předchozí životní kariéře nenašel žádné takové provinění, za které bych sem měl být uvržen, viďte? Dokonce jsem nebyl ani cizoložník, tak jsem byl hloupý…!“

„Pane Kacmane,“ podotkl stařík, „já zcela připouštím, že vy sám o svém osudném hříchu nevíte!“

„Jo, to je možný,“ souhlasil okamžitě Icik. A pak se obrátil k Andrejovi: „Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě! Jaký to tam bylo?“

A v té chvíli se Andrej definitivně vzpamatoval. Jako by praskla a roztála ona lepkavá bublina přeludů… Bolest hlavy se vytratila a Andrej všechno kolem sebe uviděl zcela jasnýma očima. V Hlavní ulici už nebyla mlha a policista nepospával za řídítky motocyklu, naopak — přecházel po chodníku, kouřil a vrhal kradmé pohledy k lavičce. Panebože, užasl sám nad sebou Andrej, co tu dělám? Vždyť já jsem přece vyšetřovatel, čas běží — a já tu žvaním s nějakým náboženským cvokem… A teď ještě ten Kacman… Kacman! Kde se tu vzal?

„Jak to víš, kde jsem byl?“ zeptal se ho ostře.

„To není těžký domyslet si to,“ zašklebil se Icik. „Kdyby ses tak viděl v zrcadle!“

„Já to myslím vážně,“ zvýšil Andrej hlas.

Starý pán se náhle zvedl: „Dobrou noc, pánové,“ řekl a zlehka mávl tvrďákem nad hlavou. „A klidné sny…“

Andreje už nezajímal. Díval se vyčkávavě na Icika. Icik si oštipoval bradavičku a poposedával na místě. Oči upíral na odcházejícího staříka, pusu měl od ucha k uchu a zjevně potlačoval smích. „No tak!“ vyjel na něho Andrej.

„To je figura, co?“ vyhrkl nadšeně Icik. „To teda je figura…! A ty jsi, Voronine, trouba, protože jako vždycky nic nevíš. Nevíš, kdo to je? No přece — slovutný pan Stupalski! Jidáš Stupalski… V Lodži udal gestapu dvě stě čtyřicet osm lidí, dvakrát se ho pokoušeli nachytat, ale dvakrát se z toho dostal a odskákal to za něj někdo jiný. Teprve po osvobození ho pořádně skřípli, dostal se před řádný soud…, ale i z toho se vykroutil! Páni Kurátoři totiž považovali za vhodné vyvlíknout ho z oprátky a přesunout ho sem. Pro zpestření. Bydlí v blázinci, dělá ze sebe cvoka, ale ve skutečnosti pokračuje ve své předchozí činnosti… Copak si myslíš, že se tady, vedle tebe, objevil dneska náhodou? Víš, pro koho teď pracuje?“

„Nech toho!“ vyštěkl Andrej a vší silou se snažil zapudit svou zvědavost a zájem, který v něm vždycky Icikovy historky vzbuzovaly. „Teď mě to nezajímá! Teď mě zajímá, jak ses tu vzal ty. Jak to sakra víš, že jsem byl v Domě?“

„Já tam byl taky,“ řekl na to klidně Icik.

„Aha… A co se tam dělo?“

„To musíš vědět ty, co se tam dělo. Jak já můžu vědět, co se tam z tvýho hlediska dělo?“

„A co se tam dělo z tvýho hlediska?“

„Tak to se tě vůbec netýká,“ namítl Icik a urovnal si na kolenou obrovskou aktovku.

„Tu aktovku máš odtamtud?“ Andrej po ní natáhl ruku. Jakoby z mlhy se mu hlavou mihl okamžik, kdy vstoupil do Červeného domu a kdosi mu uctivě bral z ruky jeho vlastní aktovku… Jenže ta vypadala úplně jinak.

Bůhví kde je jí konec… „Ne, odtamtud ne.“

„Co je v ní?“

„Poslouchej,“ ohradil se Icik, „co je ti do toho? Co ses tak do mě obul?“

Bylo jasné, že mu ještě nic nedošlo. Zatím… Dokonce ani Andrej sám ještě úplně nechápal, do čeho se to pouští. Překotně uvažoval, co dál.

„Víš, co v tý tašce je?“ zeptal se najednou Icik. „Našel jsem starou radnici.

Je to odtud asi tak patnáct kilometrů… Hrabal jsem se tam v ruinách celej den, pak zhaslo slunce a byla tma jak v ranci… to víš, nikde žádný osvětlení, to už tam dobrejch dvacet let není… Motal jsem se tam jako idiot, jen tak tak se mi povedlo dostat se až k Hlavní ulici. Všude byly jen nějaký rozvaliny a někdo tam hrozně řval…“

„Tak zadrž,“ přerušil ho Andrej, „ty tedy nevíš, že hledat ve starých zříceninách je zakázáno.“ Nadšení z Icikových očí se pozvolna vytrácelo. Pozorně se na Andreje podíval. Zdálo se, že teď už začíná chápat… „Co chceš?“ zeptal se ho Andrej. „Zatáhnout do Města infekci?“

„Mně se nějak nelíbí ten tvůj tón,“ usmál se trochu nepodařeně Icik.

„Jako bys to ani nebyl ty.“

„Ty se mi nelíbíš celej! Proč jsi mi blbnul hlavu? Že prej je to všechno mýtus! Moc dobře jsi věděl, že Červenej dům není mýtus! Lhal jsi mi.

Proč?“

„A tohle je… co? Výslech?“ zeptal se Icik.

„A co ty si myslíš?“

„Já si myslím, že ses musel strašně praštit do hlavy. Myslím si, že se pořádně potřebuješ umejt studenou vodou, abys přišel k sobě.“

„Dej sem tu aktovku,“ odsekl Andrej.

„Jdi do hajzlu!“ Icik vstal a tvářil se teď smrtelně vážně.

Andrej taky vstal: „Pojedeš se mnou.“

„To mě ani nenapadne,“ odsekl Icik. „Ty máš na mě zatykač?“

Andrej vzteky ztuhl. Pak ale, aniž spustil z Icika oči, zvolna otevřel pouzdro a vytáhl pistoli.

„Jděte přede mnou!“ zavelel.

„Idiote,“ zavrčel Icik, „přeskočilo ti?“

„Nemluvit!“ vyštěkl Andrej. „Jdeme!“

Rýpl Icika hlavní pistole do boku a Icik poslušně vykročil přes ulici.

Silně kulhal, zřejmě si při své vycházce do rozvalin odřel nohy.

„Hanbou se budeš muset propadnout,“ prohodil přes rameno. „Vyspíš se z toho a hanba tě bude fackovat.“

„Nemluvit!“

Došli až k motocyklu, policista odklopil kryt přívěsného vozíku a Andrej tam ukázal hlavní pistole. „Sedněte si!“

Icik si nemotorně, beze slova vlezl dovnitř. Policista se hbitě usadil za řídítka, Andrej nasedl za něj a pistoli schoval do pouzdra. Motor zařval, párkrát to prásklo z výfuku — a už se hnali zpátky po děravé vozovce k prokuratuře. Do stran před nimi uskakovali blázni, kteří tu nesmyslně bloumali předjitřně orosenou ulicí.

Andrej se snažil očima uhýbat Icikovi, který se krčil ve vozíku. První rozčilení minulo a Andrej se teď cítil poněkud trapně. Semlelo se to nějak moc kvapem, uvědomoval si. Až moc kvapem… No, co se dá dělat, nějak už to vyřešíme… Když dorazili na prokuraturu, Andrej se na Icika zase ani nepodíval a dal ho rovnou zapsat v přijímací kanceláři. S příkazem, aby byl po adminis trativní proceduře předveden nahoru ke službě… Sám pak vzal schodiště doslova útokem, protože spěchal, aby už seděl za svým stolem. Bylo kolem čtvrté — a to je vždycky ten nejhorší čas. Na chodbách postávali nebo posedávali na lavicích, vyleštěných nespočitatelnými zadky předchůdců, předvolaní podezřelí i svědci a tupě zírali přímo před sebe. Všichni vypadali stejně ospale a stejně beznadějně… Policista, který tu měl službu, čas od času zařval na celé kolo: „Nemluvit! Nedomlouvat se!“ Za polstrovanými dveřmi kanceláří tlumeně cvakaly psací stroje, tu a tam zazněl nějaký hlas či výkřik. Bylo tu dusno, špatné osvětlení nedokázalo skrýt špínu chodby… Andrejovi se z toho až udělalo nevolno. Napadlo ho, že by si měl zaběhnout do bufetu a něco si dát: silnou kávu, nebo vodku… A najednou uviděl Wanga.

Wang seděl, jak bylo jeho zvykem, na bobku a opíral se zády o zeď. Byla to jeho obvyklá póza plná trpělivého očekávání. Na sobě měl svou oblíbenou bundu — a jako vždycky vtahoval hlavu mezi ramena, takže límcem bundy si nadzvedával uši. Z kulatého bezvousého obličeje vyzařoval klid.

Wang podřimoval. „Co tu děláš?“ užasl Andrej.

Wang otevřel oči, hbité vstal a s úsměvem Andrejovi sdělil: „Jsem zavřenej a čekám na výslech.“

„Jak… zavřenej? Proč?“

„Sabotáž,“ šeptl Wang.

Naducaný mladík, který ve zmazaném kabátě podřimoval hned vedle na lavičce, okamžitě otevřel oči… lépe řečeno jen jedno oko, protože to druhé mu překrýval parádní monokl.

„Jaká sabotáž?“ užasl Andrej.

„Vyhýbání se právu na změnu profese.“

„Odstavec sto dvanáct paragrafu šest,“ napověděl ochotně mladík s monoklem.

„Šest měsíců v bažinách.“

„Mlčte!“ okřikl ho Andrej.

Mladík na něj zamžoural přes svůj monokl, usmál se a smířlivě zachrčel: „Mlčet můžu, to jo. Proč nakonec ne, když je všecko jasný?“ A významně se zahleděl na Andrejovo čelo.

„Nemluvit!“ zaječel z chodby policista. „Kdo se to tam opírá o zeď? Narovnat se!“

„Počkej,“ řekl Andrej Wangovi, „kam tě předvolali? Sem?“ Ukázal na dveře s číslicí dvaadvacet a pokoušel si vzpomenout, čí je to kancelář.

„Přesně,“ zachrčel znovu naducaný mladík. „Oba jdeme sem! Už půl druhý hodiny tu tvrdnem.“

„Počkej tu,“ řekl znovu Andrej Wangovi a otevřel dveře. Za stolem seděl Heinrich Rumer, vyšetřovatel a osobní strážce Friedricha Geigera, bývalý boxer střední váhy a mnichovský bookmaker. „Můžu dál?“ zeptal se ho Andrej, ale Rumer neodpověděl. Byl něčím zjevně zcela zaujat. Něco zakresloval na velkou kladívkovou čtvrtku a soustředěně nakláněl ze strany na stranu hranatou lebku s rozpláclým nosem. Funěl a samým soustředěním pohekával. Andrej za sebou zavřel dveře a přistoupil až ke stolu. Rumer měl před sebou obrázek, který pomocí čtverečkové sítě přenášel na čtvrtku. Pornografický obrázek… Zřejmě se teprve dal do práce, protože obrázek sotva začal vznikat. Rumera čekala ještě pořádná dřina… „Ty dobytku,“ řekl nasupeně Andrej, „co to tu děláš ve služební místnosti?“

Rumer k němu vylekaně pozvedl oči. Pak s úlevou prohodil: „Jo… to jsi ty? Chceš něco?“

„Tak takhle ty pracuješ?“ zavyčítal Andrej. „Lidi tam venku čekají… a ty…“

„Kdo tam čeká?“ polekal se Rumer. „A kde?“

„Lidi, který sis předvolal!“

„Aha. No a co?“

„Nic,“ řekl Andrej dopáleně. Nějak by měl tohohle chlapa uzemnit, připomenout mu, hajzlovi, že Fritz za něj ztratil slovo, vzal za něho záruku, za dobytka línýho… Andrej však cítil, že tohle je teď nad jeho síly.

„Kdopak tě to lupnul po kebuli?“ projevil profesionální zájem bývalý boxer Rumer a začal si prohlížet bouli na Andrejově čele. „Krásně tě vzal.

„To není důležitý,“ řekl netrpělivě Andrej. „Přišel jsem se tě zeptat: Případ Wang Li-chuna patří tobě?“

„Wang Li-chuna?“ Rumer nechal bouli boulí a zamyšleně se podrbal v nose. A pak se opatrně zeptal: „Co to má bejt?“

„Tak patří ti nebo ne?“

„A proč to chceš vědět?“

„Protože on celou tu dobu sedí venku na chodbě a čeká, až si přestaneš hrát s těmahle prasečinkama!“

„Proč… s prasečinkama?“ urážel se Rumer. „Jen se koukni, jaký má prsa!

To jsou kozy, co?“

Andrej znechuceně obrázek odstrčil: „Dej sem ten případ!“

„Jakej?“

„Případ Wang Li-chuna. Naval ho!“ „Ale já žádnej takovej případ nemám,“ rozčilil se Rumer. Vytáhl ze stolu prostřední zásuvku a nahlédl do ní. Andrej s ním, V zásuvce vůbec nic nebylo.

„Kam si všechny případy ukládáš?“ Andrej už se zlostí skoro neovládal.

„Co je ti po tom?“ naježil se Rumer. „Nejsi můj nadřízenej.“

Andrej bez řečí sáhl po telefonu. V Rumerových prasečích očkách zakmital strach.

„Počkej!“ A položil bleskově svou obrovskou tlapu na aparát. „Kam chceš volat? A proč?“

„Zavolám Geigerovi. On už si to s tebou Fritz vyřídí, idiote!“ zavrčel Andrej.

„Tak počkej,“ brebtal překotně Rumer a snažil se vyrvat Andrejovi z ruky sluchátko. „O co ti jde? Proč hned Geigerovi…? Copak se nemůžeme dohodnout? Hlavně mi vysvětli, oč ti jde!“

„Chci si od tebe vzít případ Wang Li-chuna.“

„Jo… toho Číňana?! Toho domovníka?“

„Jo!“

„Tak proč to neřekneš hned? To ještě není žádnej případ! Teprve ho sem přivedli a já ho vyslechnu.“

„Proč ho přivedli?“

„Nechce měnit profesi,“ řekl Rumer a nenápadně se snažil přitáhnout k sobě sluchátko, které Andrej pořád ještě držel v ruce. „Takže je to sabotáž.

Už třetí turnus dělá domovníka. A znáš přece odstavec sto dvanáct.“

„Znám,“ přerušil ho Andrej, „ale tohle je zvláštní případ. Asi to nějak popletli… Kde k němu máš papíry?“

Rumer se konečně s funěním zmocnil sluchátka, položil ho do vidlice a znovu ze stolu vytáhl zásuvku. Tentokrát tu zprava… Chvíli se v ní přehraboval.

Andrej mu přes rozložitá záda neviděl na prsty, ale Rumer nakonec vytáhl list papíru a podal ho Andrejovi. Ten ho přeletěl očima.

„Tady se nepíše, že by ten případ měl přijít k tobě.“

„No a co?“

„No a to, že si ho beru já,“ odpověděl Andrej a strčil si papír do kapsy.

Rumer se vylekal: „On už je ale na mě napsanej u služby!“

„Tak službě zavolej a řekni, že si Wang Li-chuna vzal Voronin! Ať si to přepíše.“

„To si už vyřiď sám,“ namítl suše Rumer. „Co já se o to budu starat? Ty si ho bereš, ty si to taky vyřiď! A mně dej potvrzení, že sis ho vzal.“ Během pěti minut bylo všechno vyřízeno. Rumer si Andrejovo potvrzení schoval do šuplíku, pak se na Andreje podíval a očima sklouzl k odsunutému obrázku: „Ta je ale má, co? Takový kozy!“

„Ty jednou špatně skončíš, Rumere,“ prohodil ještě Andrej na odchodu.

Na chodbě vzal mlčky Wanga za loket a odstrkal ho k sobě do kanceláře.

Wang šel pokorně, na nic se neptal. A Andreje napadlo, že zřejmě zrovna tak, bez odporu a beze slova, by Wang šel i na svou vlastní popravu, na mučení, prostě kamkoliv. Andrej tomu nerozuměl. Tohle skoro nelidsky trpné přijímaní čehokoliv mělo v sobě cosi tupě živočišného, ale současně působilo zvláštním, vznešeným dojmem, protože za tímto smířlivý postojem jako by vyzařovalo až nadpřirozené pochopení hluboké, skryté a věčné podstaty bytí, pochopení zbytečnosti — a tudíž i nedůstojnosti jakéhokoliv odporu. Říkává se, že Západ je Západ a Východ je Východ. Prý jsou to jiné světy. Někdy, například teď, tato slova stojí za úvahu… V kanceláři Andrej posadil Wanga na normální židli z boku stolu, ne na židličku, kde měli své místo vyslýchaní. Pak se taky posadil a zeptal se: „Tak co se vlastně stalo? Povídej!“

A Wang začal zvolna a nevzrušeně vyprávět: „Před týdnem ke mně přišel z okresu nějaký úředník, co má na starosti dělbu práce. Upozornil mě, že hrubě porušuju zákon o právu na změnu profese. Měl pravdu, opravdu jsem ho porušoval. Třikrát jsem dostal z úřadu pozvánku — a třikrát jsem ji zahodil. Ten úředník mi oznámil, že další zanedbání povinností mi přinese velké nepříjemnosti. A já jsem si řekl: Vždyť se přece stává, že ten stroj, kterej lidem přiděluje práci, někdy někoho nechá na pokoji. Tak jsem se vydal na úřad a dal jsem tam svou pracovní knížku. Jenže jsem neměl štěstí. Z toho stroje vypadlo, že mám jít dělat ředitele obuvnického kombinátu. Já už jsem se ale předem rozhodl, že do jinýho zaměstnání nepůjdu — a tak jsem dál dělal domovníka. Dneska v noci si pro mě přišli dva policajti a přivedli mě sem. To je všechno.“

„Rozumím,“ řekl zvolna Andrej. Bylo to jasné. „Poslyš — chceš čaj?

Tady člověk může dostat čaj i chlebíčky. Zadarmo.“

„Ne, to bych zbytečně obtěžoval.

„Ale… jaképak obtěžování,“ rozzlobil se Andrej a telefonem objednal dva čaje a chlebíčky. Pak položil sluchátko, podíval se na Wanga a opatrně řekl: „Ale stejně něčemu nerozumím. Proč se ti nechce dělat ředitele kombinátu?

Je to vážené postavení. Získal bys novou profesi a určitě by to bylo i ku prospěchu věci… Jsi pracovitý a odpovědný člověk… A já ten kombinát znám. Jsou tam pořád rozkrádačky, boty se vesele vynášejí načerno… Ty bys to tak nenechal. A pak… měl bys tam daleko vyšší plat — a přece jenom: máš ženu, dítě… Tak oč jde?“

„Jak bych to… Víš, já myslím, že to těžko můžeš pochopit,“ řekl vážně Wang.

„Těžko,“ podotkl trochu netrpělivě Andrej. „Je přece jasné, že je lepší být ředitelem kombinátu než celý život uklízet odpadky! Anebo… a to je ještě jasnější… než si muset odkroutit šest měsíců někde v bažinách.“

Wang zavrtěl svou kulatou hlavou: „Ne, není to lepší. Nejlepší je totiž být tam, odkud se nedá spadnout. Ty to ale nepochopíš, Andreji.“

„Proč bys musel někam padat?“ zeptal se nejistě Andrej.

„Já nevím proč. Ale tak to prostě je… Buď musí člověk vynakládat hrozně moc sil na to, aby se udržel, nebo hned radši spadne sám. Já to znám, už jsem si to zažil.“

Ospalý policista přinesl občerstvení, zasalutoval, pak klopýtl a jaksi bokem se odsunul zpátky na chodbu. Andrej postavil před Wanga sklenku čaje a přistrčil k němu talířek s chlebíčky. Wang poděkoval, usrkl čaje a vzal si ten nejmenší chlebíček.

„Ty se prostě bojíš odpovědnosti,“ prohlásil s jistými rozpaky Andrej.

„Promiň, ale to není tak docela fér vůči ostatním!“

„Já se vždycky snažím dělat ostatním jen dobro,“ namítl klidně Wang.

„A pokud jde o odpovědnost… tak tu já přece nesu! A velkou. Za svou ženu a za dítě.“

„To ano… Samozřejmě.“ Rozpaky Andreje neopouštěly… „Je to tak, ale snad se mnou můžeš souhlasit, že Experiment od každého z nás vyžaduje…“

Wang uctivě naslouchal Andrejovu proslovu a přikyvoval. Když Andrej skončil, Wang řekl: „Já ti rozumím. Máš svým způsobem pravdu. Ale ty jsi sem přišel něco budovat — a já jsem tu hledal útočiště. Ty hledáš boj a vítězství, já hledám klid. Každý jsme úplně jiný, Andreji.“

„Co to je — klid? Vždyť ty mluvíš sám proti sobě! Kdybys hledal klid, našel by sis teplé místečko a žil by sis jako v bavlnce. Tady přece je spousta takových teplých místeček! Ale ty sis vybral snad tu nejšpinavější, nepopulární práci a vykonáváš ji dobře, nelituješ svých sil, ani svého času… Tak jakýpak klid!“

„Duševní, Andreji. Duševní! Nebýt ve sporu sám se sebou, ani se světem.“

Andrej zabubnoval prsty po stole.

„Takže ty ses rozhodl celý život prožít jako domovník?“ „Nemusí to zrovna být domovník,“ namítl Wang. „Když jsem sem přišel, pracoval jsem ve skladu jako dělník. A potom mě stroj udělal tajemníkem primátora. Odmítl jsem — a tak mě zavřeli, byl jsem v lágru v bažinách.

Odkroutil jsem si tam šest měsíců, a když jsem se vrátil, musel jsem podle zákona zase začínat od nejhorších míst. Jenže potom mě stroj začal znovu vytahovat nahoru. Zašel jsem k řediteli pracovního úřadu a všechno jsem mu vysvětlil — zrovna tak jako teď tobě. Ředitel byl Žid a dostal se sem z tábora smrti. Naprosto mi porozuměl. Dokud byl ředitelem, měl jsem pokoj…“ Wang se na okamžik odmlčel. „Před dvěma měsíci se ztratil.

Říká se, že ho někdo zabil, asi ten případ budeš znát… A tak ty moje problémy s profesí začaly zase od začátku. No nic… Odkroutím si trest v bažinách a pak mě znovu udělají domovníkem. Teď už to pro mě bude snadnější.

Synek už povyrostl — a na blatech žije přece Jura, ten mi nějak pomůže.“

A tu si Andrej uvědomil, že celou tu dobu doslova třeští na Wanga oči.

Zírá na něj jak blázen… jako by tu neseděl Wang, ale nějaká zvláštní, nadpřirozená bytost. Koneckonců — Wang je přece zvláštní! Panebože, říkal si Andrej, jaký to život musí člověk prožít, aby se dopracoval k takovéhle filozofii? Já mu přece musím nějak pomoct! Je to moje povinnost. Ale jak?

„Tak dobře,“ pronesl konečně, „jak chceš. Ale aby tě někdo posílal do bažin, je naprosto zbytečná věc. Nevíš náhodou, kdo je teď ředitelem úřadu práce?“

„Otto Friese.“

„Cože? Otto? Tak oč jde?“

„No… Já bych k němu zašel, samozřejmě, ale když on je takový… absolutně nic nechápe a všeho se bojí.“

Andrej vzal telefonní seznam, našel číslo a zvedl sluchátko. Musel dost dlouho čekat, Otto zřejmě spal jako dudek. Konečně se přece jen ozval jeho přerývaný, trochu vylekaný a trochu dopálený hlas: „U telefonu ředitel Otto Friese!“

„Nazdar, Otto,“ řekl Andrej, „tady je Voronin. Volám ti z prokuratury.“

Otto ani necekl. Pak si několikrát odkašlal a nakonec špitl: „Z prokuratury? Mluvte, prosím.“

„Ty ještě spíš nebo co?“ rozzlobil se Andrej. „To tě tak zlikvidovala Elsa?

Tady je Voronin! Andrej!“

„Aha… Andrej?“ pronesl už úplně jiným tónem Otto. „Co tě to napadlo uprostřed noci? Úplně se mi z toho rozbouchalo srdce. Co potřebuješ?“

A tak mu to Andrej řekl… Jak předpokládal, všechno proběhlo naprosto hladce, bez jakéhokoliv zádrhelu. Otto se vším ochotně souhlasí… Ano, vždycky byl přece pře svědčený o tom, že Wang je na svém místě… Jistě, Otto si stejně myslel, že Wang se na ředitele kombinátu nehodí. Otto je skutečně…, ale opravdu!

nadšen Wangovou snahou zůstat na tak nezáviděníhodném místě… Takových by tady bylo zapotřebí víc. Jenže každý se drápe nahoru, jak horský myslivec… Samozřejmě že Otto vůbec nesouhlasí s tím, že by měl Wang jít někam do bažin, a pokud jde o zákon, tak Ottovi už dávno hýbou žlučí ti idioti a byrokratičtí kreténi, kteří nejsou schopni náležitého výkladu práva a nesmyslně se drží zaběhané, dávno překonané rutiny. Koneckonců — zákon je tady od toho, aby nedovolil různým ničemům mazaně urvat významné funkce, ale lidí, kteří chtějí zůstat dole, se nijak týkat nemá — a taky netýká. Otto Friese, ředitel úřadu práce, to chápe úplně jasně. „No jo,“

opakoval svá oblíbená slůvka. „Tak je to! No jo…!“

Fakt je, že Andrej měl po celou dobu rozhovoru nejasný pocit trapnosti i komičnosti zároveň. Otto by zřejmě souhlasil s čímkoli, co by mu Andrej Voronin navrhl. I s tím, že by se Wang měl stát primátorem, i s tím, že by ho měli dát za mříže. Otto Friese totiž choval k Andrejovi zvláštní, až přehnaně vděčné city. Zřejmě to bylo proto, že se Andrej jako jediný v jejich okolí… a možná dokonce v celém Městě… choval k Ottovi normálně, lidsky.

Ostatně — teď nezáleželo na tom, proč Otto se vším souhlasil… „Já to zařídím,“ opakoval už podesáté Otto, „můžeš být absolutně klidný, Andreji. Dám pokyn — a Wanga nechají na pokoji.“

A bylo to. Andrej položil sluchátko a začal psát Wangovi propustku z budovy.

„Chceš jít teď hned?“ zeptal se, aniž zvedl oči od blanketu. „Nebo počkáš do východu slunce? Ono je to teď venku dost nebezpečný…“

„Nesmírně vám děkuji, děkuji vám,“ drmolil Wang.

Andrej užasle zvedl oči. Wang stál před ním, ruce měl zkřížené na prsou a rychle se ukláněl.

„Nech si ty čínský ceremonie!“ zavrčel Andrej rozpačitě. „Copak ti prokazuju nějaký dobrodiní?“ A podal Wangovi propustku. „Ptám se tě, jestli chceš jít hned teď.“

Wang si vzal propustku a znovu se uklonil.

„Já si myslím, že by bylo lepší jít hned,“ řekl, jako by se omlouval.

„Hned teď… Už k nám možná přijeli pro odpadky.“

Andrej se podíval na talířek s obloženými chlebíčky. Byla na nich čerstvá šunka, chlebíčky vypadaly lákavě… „Počkej,“ řekl a vytáhl ze zásuvky staré noviny. Chlebíčky do nich zabalil. „Vem si to domů. Pro Mei Ling…“

Wang něco chabě namítal, brebtal cosi o zbytečném obtěžování, ale Andrej mu balíček strčil do podpaždí, pak ho vzal kolem ramen a odvedl ho ke dveřím. Bylo mu z toho všeho divně. Měl nevysvětlitelně nepříjemný pocit.

Když se to tak vezme, Wang i Otto reagovali na jeho jednání nějak zvláštně… Vždyť ale chtěl všechno udělat spravedlivě, rozumně! Jenže — co se z toho vyvinulo? Čertví vlastně co… Dobročinnost? Protekce… kamarádíčkování…!

Rychle hledal vhodná a přesná slova, kterými by vystihl své jednání v celé situaci. A pak se mu konečně zdálo, že ta slova našel. Zastavil se, zvedl hlavu, pohlédl na Wanga poněkud svrchu a chladně pronesl: „Pane Wangu, jménem prokuratury se vám velice omlouvám za to, že jste byl nezákonně předvolán. Zaručuji vám, že se to už nebude opakovat.“

Teď se ale už cítil úplně trapně. Co to plácá? Za prvé — nic nezákonného v předvolání Wanga nebylo. Všechno to přece bylo právě podle zákona…!

A za druhé — vyšetřovatel Voronin se nemá co zaručovat. Žádné takové právo vůbec nemá… A pak si všiml, jak se na něj Wang dívá. Tenhle podivný pohled Andrej znal. Už jednou se na něj Wang takhle díval! Andrej si na to vzpomněl a polilo ho horko.

„Wangu,“ vymáčkl ze sebe chraptivě, „chci se tě na něco zeptat.“

Pak se odmlčel. Přišlo mu hloupé tu otázku položit, připadalo mu to nesmyslné, jenže teď už se zeptat musel. Wang na něho vzhůru upíral tázavé oči.

„Wangu,“ řekl Andrej a odkašlal si, „kde jsi byl dneska ve dvě hodiny v noci?“

Wanga ta otázka vůbec nepřekvapila: „Tou dobou si pro mě zrovna přišli… Myl jsem schody.“

„A předtím?“

„Předtím jsem poklízel odpadky. Mei Ling mi nejdřív pomáhala, pak šla spát. No a já šel mýt schody.“

„Ano,“ řekl Andrej, „to je v pořádku… Dobře… Tak na shledanou, Wangu! Promiň, že se to tak… A víš co? Radši tě doprovodím až ven…“

Kapitola 4

Než si předvolal Icika, Andrej si všechno znovu nechal projít hlavou.

Za prvé si zakázal být vůči Icikovi nějak zaujatý. To, že Icik je cynik, všechno ví, všechno zná a v jednom kuse žvaní, to že je ochoten znevažovat — a taky znevažuje — všechno na světě, to, že chodí neupravený, při řeči prská a odporně se hihňá, žije s nějakou vdovou na hromádce a bůhví jak si vydělává na živobytí — to všechno v daném případě nesmí hrát žádnou roli.

Taky je třeba opustit naivní představu o tom, že Icik Kacman je obyčejný šiřitel poplašných zpráv o Červeném domě a dalších mystických jevech.

Červený dům je realita. Podivná, fantaskní, bůhví komu a čemu prospěšná…, ale realita! Když došel myšlenkami až sem, vyhledal Andrej příruční lékárničku, podíval se na sebe do maličkého zrcátka a natřel si bouli dezinfekcí. Takže: realita… Z tohoto hlediska je Kacman především svědek. Co dělal v Červeném domě? Jak často tam chodívá? Co o něm může vypovědět? Co to bylo za aktovku, kterou odtamtud vynesl? Nebo opravdu nebyla z Červeného domu? Opravdu ji měl ze staré radnice…?

Stop! Kacman se přece několikrát prořekl…, ne, on se neprořekl, on o těch svých výletech na sever prostě vyprávěl… Co tam ale dělal? Antiměsto prý je taky někde na severu! Je to jasné, Kacmana jsem zadržel právem, třebaže trochu nakvap. To se ale přece stává, že člověk do něčeho spadne ze zvědavosti. Strká nos, kam nemá, potom drápkem uvízne a ani nestačí mrknout — a už v tom lítá… Proč mi zaboha nechtěl tu aktovku dát? Je určitě odtamtud! A Červený dům je taky odtamtud! Tohle šéfa zjevně nenapadlo.

To je ale logické, protože mu chyběla fakta. A taky v tom Domě nebyl… Ano — šíření poplašných zpráv, to je hrozná věc, ale Červený dům je horší než jakákoliv poplašná zpráva. A to nejhorší na něm není to, že lidi v něm navždycky mizí… To nejhorší je, že někdy odtud vyjdou! Vyjdou, vrací se mezi nás a žijí tu s námi. Jako Kacman… Andrej cítil, že teď přišel na to hlavní, ale zatím ještě neměl odvahu analyzovat všechno až do konce. Věděl jen, že Andrej Voronin, který vstoupil do dveří s ozdobnou mosaznou klikou, byl někdo jiný, než Andrej Voronin, který zase vyšel ven. Něco se tam v něm zbortilo, nenávratně vyprchalo.

Stiskl zuby: Ale ne…, vážení pánové, v mým případě jste se zmýlili! Vy jste mě neměli pouštět ven! Já jsem z těch, kdo se jen tak nedá zlomit, zastrašit… a už vůbec ne koupit… Ušklíbl se, vzal si čistý list papíru a velkými písmeny si poznamenal: ČERVENÝ DŮM — KACMAN. ČERVENÝ DŮM — ANTIMĚSTO.

ANTIMĚSTO — KACMAN. Vida, jak to vychází… Bane, šéfe! Nemu síme hledat šiřitele poplašných zpráv o Červeném domě! Musíme hledat ty, kteří v Červeném domě byli a v pořádku se vrátili. Musíme je najít a izolovat od ostatních… nebo je dát přísně sledovat… A poznamenal si: NÁVŠTĚVNÍCI ČERVENÉHO DOMU — ANTIMĚSTO. Takže paní Husáková tak jako tak bude muset říct všechno, co ví o tom Františkovi.

Toho muzikanta ale můžou pustit… O ně ale stejně tak moc nejde… Neměl by Andrej zavolat šéfovi? Vyžádat si souhlas na změnu v postupu vyšetřování… Je ale moc brzo! Jenže jestli se mi povede dostat něco z Kacmana… Andrej zvedl telefon.

„Služba? Přiveďte Kacmana do čísla třicet šest.“

Něco z něj dostat prostě musím… Aktovka! Tady už se mi Icik nevykroutí.

Andrejovi na okamžik proletělo hlavou, že to zrovna není moc etické, aby právě on řešil Kacmanův případ. Tolikrát spolu přece popíjeli…!

Hned se však vzpamatoval.

Dveře se otevřely a předvedený Kacman — pusu od ucha k uchu, ruce v oblýskaných kapsách — se kolébavě vsunul do kanceláře.

„Sedněte si,“ pronesl neosobním tónem Andrej a pohybem hlavy ukázal k židličce.

„Děkuji vám!“ zahlaholil předvedený a ještě víc se zašklebil. „Koukám, že jste ještě nepřišel k sobě…“

Prevít jeden, všechno je mu šuma fuk, pomyslel si zlobně Andrej. A Icik se usadil, podrbal se na bradavičce na krku a se zájmem si začal prohlížet kancelář.

Andrej zkameněl. Kacman neměl aktovku.

„Kde je aktovka?“ zeptal se, jak nejklidněji uměl.

„Jaká aktovka?“ podivil se drze Kacman.

Andrej rychle zvedl sluchátko.

„Služba? Kde je aktovka zadrženého Kacmana?“

„Jaká aktovka?“ ozvalo se přihlouple. „Já se hned podívám… Kacman… Už to mám: Kacmanovi bylo odejmuto… kapesníky dva, starší prázdná peněženka…“

„Aktovka v tom seznamu není?“ vyštěkl Andrej.

„Není,“ ozval se skomírající hlas.

„Přineste mi ty papíry sem,“ zachraptěl Andrej a zavěsil. Pak vrhl kradmý pohled na Icika Kacmana. Měl na něj takový vztek, až mu z toho začalo hučet v uších. „Židovský vtípky, co?“ řekl s přemáháním. „Mizero!

Kam jsi tu aktovku dal?“

Kacman hbitě s citem zadeklamoval: „Uchopila jej za ručičku — kampak jsi dal tu aktovčičku?“ „Jak chceš,“ zafuněl vztekle Andrej, „tohle ti ale nepomůže, prevíte špionskej!“

Icikovou tváří jako by přeletěl údiv. Vzápětí už se ale zase protivně a posměšně šklebil: „No samozřejmě,“ vyprskl, „šéf skupiny Joint, Josif Kacman, je vám k dispozici. Nebijte mě, řeknu vám všechno sám. Kulomety jsem dal schovat v Berdičevu, místo výsadku bude vyznačeno ohni…“

Vešel vylekaný policista a v natažené paži nesl soupis odebraných Icikových věcí.

„Žádná aktovka tam není,“ drmolil. Položil list papíru před Andreje na kraj stolu a rychle poodstoupil. „Volal jsem do přijímací kanceláře — a tam taky nic…“

„Dobře, můžete jít!“ procedil Andrej mezi zuby.

Vzal blanket na vyplnění protokolu o výslechu a na Kacmana už se ani nepodíval: „Příjmení! Jméno! Jméno po otci!“

„Kacman Josif Michajlovič.“

„Rok narození.“

„Třicet šest.“

„Národnost?“

„Jo…,“ zahihňal se Icik.

Andrej zvedl hlavu: „Co to znamená — jo?“

„Poslouchej, Andreji,“ řekl Icik, „já nechápu, co se to s tebou dneska děje, ale vem na vědomí, že si na mně zničíš celou svou kariéru. Ze starýho kamarádství tě na to upozorňuju…“

„Odpovídejte na otázky!“ Andrejův hlas zněl nepřirozeně, jako by ho někdo přiškrtil. „Národnost?“

„Žid,“ odpověděl Icik otráveně.

„Občanství?“

„Es-es-es-er.“

„Vyznání?“

„Bez.“

„Stranická příslušnost?“

„Bez.“

„Vzdělání?“

„Vysoká škola. Pedagogická fakulta, Leningrad.“

„Byl jste někdy trestán?“

„Ne.“

„Kdy jste sem přišel? Podle zemského letopočtu.“ „V osmašedesátým.“

„Místo posledního pobytu před odchodem do Města?“

„Leningrad.“

„Z jakých důvodů jste se pro Experiment rozhodl?“

„Ze zvědavosti.“

„Současná profese?“

„Statistik správy komunálního hospodářství.“

„Jakými profesemi jste ve Městě prošel?“

„Dělník, městský archivář, úředník městských jatek, asanátor, kovář. To je snad všechno.“

„Stav?“

„Cizoložník,“ zašklebil se Icik.

Andrej odložil pero, zapálil si a chvíli hleděl na Kacmana modravým dýmem. Icik se šklebil jako vždycky. Byl rozcuchaný jako vždycky a jako vždycky byl drzý… Jenže Andrej ho moc dobře znal, a tak věděl, že je nervózní. Pravděpodobně k tomu měl důvod, třebaže aktovky se šikovně zbavil. Teď už zřejmě pochopil, že tohle všechno Andrej bere vážně, že legrace dávno skončila. Nervózně mhouřil oči a v koutcích úst, která se dosud usmívala, poškubávalo… „Tak podívejte se,“ řekl Andrej a dal si záležet na chladném tónu, „já vám radím, abyste se při výslechu choval slušné. Pokud si nechcete zhoršit své postavení.“

Icik se přestal usmívat: „Dobře. Pak ale žádám, aby mi bylo sděleno, z čeho jsem obviněn — a podle jakého paragrafu jsem byl zadržen. Kromě toho si žádám svého advokáta.

Od téhle chvíle neřeknu bez advokáta ani slovo.“ Andrejovi to přišlo k smíchu.

„Jste zadržen a základě paragrafu dvanáct trestního řádu. Týká se osob, které by svým pobytem na svobodě mohly představovat společenské nebezpečí.

Jste obviněn ze spolčení s nepřátelskými elementy, z ukrytí nebo ze záměrného zničení věcných důkazů a z porušení příkazu obecní samosprávy, která v rámci sanitárních opatření nedovoluje opouštět hranice Města. Tento příkaz jste porušil nejednou… A co se týká advokáta… Prokuratura vám může vyhovět po vypršení třídenní lhůty od okamžiku zadržení.

To vše podle paragrafu dvanáct… Kromě toho vás upozorňuji, že různé protesty, stížnosti či odvolání můžete podávat teprve poté, až uspokojivě zodpovíte otázky položené při předběžném vyšetřování. Opět podle paragrafu dvanáct… Rozumíte?“

Pozorně se na Icika díval a bylo mu jasné, že Kacman rozumí. Bylo také jasné, že Icik teď bude odpovídat na otázky a bude čekat na vypršení tří denní lhůty. Když se o této lhůtě Andrej zmínil, Icik si upřímně povzdechl.

To je dobré znamení, řekl si Andrej… „Teď, když jsem vám podal vysvětlení, budeme pokračovat.“ Andrej znovu vzal do ruky pero. „Stav?“

„Svobodný.“

„Bydliště?“

„Cože?“ Zdálo se, že Icik je duchem nepřítomen.

„Kde bydlíte? Jaká je vaše adresa?“

„Druhá Levá devatenáct. Byt číslo sedm.“

„Co můžete říci ke svému obvinění?“

„No tak,“ spustil Icik, „pokud jde o ty nepřátelské elementy — to je naprostá hloupost. Poprvé slyším něco o tom, že tu existují nějaké nepřátelské elementy. To považuju za provokativní výmysl. Dál: věcné důkazy… Žádné věcné důkazy jsem neměl a taky jsem mít nemohl, protože jsem se ničeho nezákonného nedopouštěl. Takže jsem taky nic neukryl, ani nezničil. A pokud jde o příkaz obecní samosprávy… Byl jsem přece zaměstnán v městském archivu! A je jen ve veřejném zájmu, že pro archiv pracuju dál a mám přístup ke všem archivním materiálům — tedy i k těm, které se nacházejí za hranicemi Města. To je všechno.“

„Co jste dělal v Červeném domě?“

„To je má osobní záležitost. A vy nemáte právo zabývat se mými osobními záležitostmi. Nejdřív byste musel dokázat, že mají vztah k tomu, z čeho mne obviňujete. Paragraf čtrnáct trestního řádu…“

„Byl jste v Červeném domě několikrát?“

„Ano.“

„Můžete vyjmenovat ty, s kterými jste se tam setkal?“

Teď už se Icik zase šklebil: „Můžu, ale k ničemu vám to nebude.“

„Tak jmenujte!“

„Prosím… Z novější doby: Pétain, Quisling, Wang Ťiang-wej…“

Andrej ho zarazil: „Nejdřív prosím jména těch, kteří jsou obyvateli Města.“

„A k čemu to prokuratuře bude?“ vyjel nečekaně agresivně Icik.

„Nejsem povinen vám na vaši otázku odpovídat. Tady se ptám já. A vy odpovídejte!“

„Já nebudu odpovídat na hloupé otázky. Je vidět, že nic nechápete. Vy si myslíte, že když jsem tam někoho potkal, tak že tam ten dotyčný opravdu byl. A tak to právě není.“

„Nerozumím vám. Vysvětlete mi to.“ „Já tomu sám taky nerozumím,“ namítl Icik. „Je to něco jako sen. Zjitřená fantazie svědomí…“

„Tak dobře… Něco jako sen. Byl jste dneska v Červeném domě?“

„No-byl!“

„Kde stál Červený dům, když jste do něj vstoupil?“

„Dneska? No — dneska byl tam… u synagogy.“

„Viděl jste mě tam?“

Icik se ušklíbl: „Vás tam vidím pokaždý.“

„Takže dneska taky?“

„Taky.“

„Co jsem tam dělal?“

„Blbosti,“ řekl Icik spokojeně.

„Konkrétně?“

„Obcoval jste, pane Voronine. S několika ženskými najednou…, byl to skupinový sex a vy jste při něm vedl krásné řeči ke kastrátům. Hlásal jste jim vysoké mravní principy a tvrdil jste, že vy se touhletou činností nezabýváte pro svou osobní potěchu, nýbrž pro blaho celého lidstva.“

Andrej zaťal zuby. Po chvíli se zeptal: „A co jste dělal vy?“

„To vám právě neřeknu. A mám právo o tom nemluvit.“

„Lžete,“ poznamenal Andrej. „Neviděl jste mě tam. Co jste mi řekl, když jsme se uviděli v parku? Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě. Z toho jasně vyplývá, že jste mě tam neviděl. Proč lžete?“

„Já bych neřek, že lžu,“ namítl Icik. „Prostě mi bylo za vás hanba. Tak jsem se rozhod, že vám dám najevo, že jsem vás tam neviděl. Jenže teď je to něco jinýho. Teď musím mluvit pravdu.“

Andrej se v křesle pohodlně opřel a ruku si založil za opěradlo.

„Říkáte, že to všechno je něco jako sen. Tak jaký je potom rozdíl v tom, jestli jste mě ve snu viděl, nebo neviděl? Proč byste mi musel něco dávat najevo?“

„Ale no tak…,“ řekl Icik, „prostě mi bylo trapné říkat vám, že o vás někdy přemýšlím. Teď vidím, že mi to trapné být nemělo.“

Andrej pochybovačně pokrčil rameny: „Dobrá… A tu aktovku jste taky vynesl z Červeného domu? Tedy — z vlastního snu?“

Icik zkameněl.

„Jakou aktovku?“ zeptal se nervózně. „Na jakou aktovku se mě to pořád ptáte? Žádnou aktovku jsem u sebe neměl.“ „Nechte toho, Kacmane,“ poznamenal unaveně Andrej. „Aktovku jsem viděl já, aktovku viděl policista, který nás vezl, aktovku viděl i ten starý pán… pan Stupalski. U soudu to stejně budete muset vysvětlit! Tak to teď nekomplikujte!“

Icik těkal očima po zdi. Mlčel.

„Řekněme, že aktovka nepochází z Červeného domu,“ pokračoval Andrej.

„Řekněme, že jste ji získal někde za hranicemi Města. Jak jste k ní přišel? Kdo vám ji dal, Kacmane?“

Icik mlčel.

„Co v té aktovce bylo?“ Andrej vstal, ruce založil za záda a prošel se po kanceláři. „Nějaký člověk má aktovku. Toho člověka zadrží policie. Cestou na prokuraturu se ten člověk aktovky zbaví… Nenápadně. Proč asi? Zřejmě proto, že v aktovce byly nějaké dokumenty, které ho mohly kompromitovat… Sledujete mě, Kacmane? Ta aktovka měla svůj původ za městskými hranicemi. Jaké dokumenty — které mají svůj původ za městskými hranicemi — mohou zkompromitovat obyvatele Města? No — jaké? Odpovězte mi, Kacmane!“

Icik si urputně oštipoval bradavičku a díval se do stropu.

„Jen se nepokoušejte vykrucovat, Kacmane,“ upozornil ho Andrej. „Nepokoušejte se mi vykládat nějakou báchorku! Já do vás vidím. Co bylo v té aktovce? Seznamy? Adresy? Instrukce?“

Icik se najednou dlaní pleskl přes koleno a zařval: „Poslouchej, ty idiote! Co to tu meleš? Kdo ti to všechno nabulíkoval?

Jaký seznamy, jaký adresy? Seš snad detektiv Očko nebo co? Znáš mě už hezky dlouho, víš, že se přehrabuju ve starejch ruinách, že mě zajímá historie Města. Co tě to draplo, že mi tady vnucuješ nějakou špionáž? Kdo tu co může vyšpiónit, to mi teda řekni! Proč? A pro koho?“

„Co bylo v aktovce?“ vyštěkl, jak nejvíc mohl, Andrej. „Přestaňte se vykrucovat a odpovězte: Co bylo v aktovce?“

A to už Icikovi praskly nervy. Vytřeštil oči podlité krví a zavřeštěl: „Jdi do hajzlu i s nějakou tou svou aktovkou! Nic ti neřeknu! Jsi pitomec, idiot, blbej polda!“

Ječel, prskal, klel, nadával a zuřivě přitom máchal rukama. A Andrej šel, vytáhl list čistého papíru a nahoru na něj napsal: „Výpověď vyšetřovaného J. Kacmana ohledně aktovky, která byla u něho viděna a později beze stop zmizela.“ Pak počkal, až Icik přestane vyvádět, a jak nejlaskavěji uměl, řekl: „Podívej se, Iciku, tohle ber jako přátelskou radu: Jsi v tom až po uši. Je mi jasné, že jsi se do celé té historie zapletl z lehkomyslnosti, kvůli té své hloupé zvědavosti. Abys věděl, už půl roku jsi sledován… A tak ti radím: Tadyhle si sedni a všechno podle pravdy sepiš. Moc ti toho slíbit nemůžu, ale všecko, co je v mých silách, pro tebe udělám. Sedni si ke stolu a piš! Já se vrátím za půl hodiny.“

Snažil se o vyčerpaného Icika ani nezavadit pohledem. Byl si sám sobě odporný za své pokrytectví, ale tvrdošíjně si opakoval, že v tomhle případě zcela jistě účel světí prostředky. Zamkl zásuvky stolu a odešel.

Na chodbě si zavolal pomocníka stráže a postavil ho ke dveřím.

Pak se vydal do bufetu. Cítil se mizerně, v ústech mu vyschlo, měl pocit, že spolykal něco hnusného. Věděl, že ten výslech je celý nějaký nešťastný, dosavadní výsledky jsou nepřesvědčivé… Záležitost s Červeným domem Andrej úplně prošvihl, to si musí přiznat, neměl to sem vůbec plést!

Aktovku — jediný předmět doličný! — nechal ostudně zmizet… Za to by ho měli z prokuratury rovnou vyhodit! Fritzovi by se tohle nestalo! Fritzovi by hned došlo, kde je jádro pudla… To má Andrej z té své prokleté sentimentálnosti!

Jenže — to je těžká věc! S Icikem dřív společně popíjeli, společně klábosili, jsou přece jen z jedné země…! A taková to teď byla příležitost — všechny najednou odhalit a sebrat! Šéf je taky dobrej! Prý — někdo po Městě roznáší řeči, vykládá báchorky…! Tady existuje celá organizovaná síť — a já mám hledat, kde je toho počátek…!

Andrej došel k pultu, dal si vodku a s nechutí ji do sebe obrátil. Krucinál, kam tu aktovku mohl dát? Snad ji prostě cestou nezahodil? Asi ano… Sníst ji nemohl. Neměl by Andrej někoho poslat, aby se po té aktovce podíval?

Jenže to už je pozdě. Ulicemi tou dobou bloumali blázni, poskakovali paviáni, domovníci už začínali uklízet… Ne, tady je prostě chyba v systému práce! Proč taková důležitá informace, jako je existence Antiměsta, má být utajena dokonce i před pracovníky prokuratury? O tom by se přece mělo denně psát v novinách, všude by měly viset výstražné plakáty… O takové věci je zapotřebí informovat veřejnost! A Kacman by se už dávno prozradil… Když se to ale vezme z druhé strany — člověk musí uvažovat: Jestliže existuje takový grandiózní projekt jako Experiment, jestliže jsou do něj začleněni lidi z různých společenských vrstev, tříd a politických přesvědčení…, pak nutně musí dojít k určité diferenciaci, musí vznikat rozpory… A ty budou narůstat! Takže tyhle antagonistické vztahy — dá se to tak přece říct! — povedou ke konfliktu… A dřív nebo později se objeví odpůrci Experimentu… třídní odpůrci!.. A ti budou na svou stranu získávat různé deklasované živly, morálně nepevné, mravně rozložené… takové, jako je Kacman. A všelijaké kosmopolity… Takový je přirozený proces! Troufnu si předpovídat, jak se to bude vyvíjet, řekl si Andrej, protože v tomhle způ sobu uvažování se cítil jako ryba ve vodě, ale vtom se mu na rameno položila čísi drobná dlaň.

Za Andrejem stál redaktor černé kroniky „Městských novin“ Kensi Ubukata.

„Nad čímpak dumáš, vyšetřovateli? Rozmotáváš zamotaný případ?

Rozděl se o své poznatky s veřejností! Veřejnost miluje zamotané případy.

Povíš mi něco?“

„Nazdar, Kensi,“ řekl unaveně Andrej. „Dáš si vodku?“

„Dám, když mi k ní přidáš nějakou tu informaci pro mou kroniku.“

„Nic kromě vodky nedostaneš.“

„Tak jo. Beru vodku i bez informace.“

Dali si každý skleničku a zajedli to oschlou kyselou okurkou.

„Jdu zrovna od vašeho šéfa,“ prohodil Kensi a vyplivl stopku od okurky.

„Ten to teda umí! Semele všechno možný. Začne u astronomie a skončí u záchodovejch mís v celách — a k tomu, co člověka zajímá, neřekne ani slovo.“

„A copak tě zajímá?“ zeptal se Andrej lhostejně, vlastně jen proto, aby něco řekl.

„Teď mě moc zajímají různá ta zmizení… Během posledních čtrnácti dnů ve Městě beze stopy zmizelo jedenáct lidí. Třeba o tom něco víš, ne?“

Andrej pokrčil rameny.

„Vím, že zmizeli. Vím, že se nenašli.“

„A čí je to případ?“

„To těžko bude jeden samostatný případ… Radši se na to zeptej šéfa.“

Kensi zavrtěl hlavou: „Poslední dobou nějak moc často mě páni vyšetřovatelé posílají… tu za šéfem, tu za Geigerem… Nějak moc tajemství nám rozbujelo v naší malé demokratické obci! Prosím tě — nezměnili jste se náhodou nenápadně na tajnou policii?“ Pak se podíval na dno prázdné skleničky a posteskl si: „Co je člověku platné, že má mezi vyšetřovateli kamarády, když se stejně nemůže nic dovědět?“

„Všechno má své meze, to snad chápeš.“

Kensi chvíli mlčel, ale pak prohodil: „Mimochodem… zavřeli Wanga. Já jsem mu říkal, ať neblázní, ale on měl svou hlavu.“

„To už je v pořádku. Zařídil jsem to.“

„Jak — zařídil?“

Andrej s jistým potěšením vylíčil, jak operativně zakročil. Všechno dal do pořádku, spravedlnosti bylo učiněno zadost… Docela dobře se mu teď vykládalo o tomhle jediném úspěchu, kterého během celého nešťastného dne dosáhl.

„Hm,“ zabručel Kensi, když si to vyslechl, „to je zajímavé.“ A halasně zachoval: „Když přijíždím do cizí země, nikdy se neptám, zda tam mají dobré či špatné zákony. Vždycky mě jenom zajímá, zda se tam zákony dodržují.“

„Co tím chceš říct?“ zavrčel podmračeně Andrej.

„Chci tím říct, že zákon o právu na změnu profese… aspoň pokud vím… nemá žádné výjimky.“

„To znamená, že si myslíš…, že Wang měl jít za trest do bažin?“

„Když je to podle zákona — tak jo.“

„Ale to je přece nesmysl!“ rozčilil se Andrej. „K čemu je Experimentu dobré mít špatného ředitele kombinátu místo výborného domovníka?“

„Zákon o právu na změnu profese…“

„Tenhle zákon,“ přerušil ho Andrej, „je myšlen ve prospěch Experimentu — a ne, aby mu škodil. Zákon ovšem nemůže brát v úvahu všechny okolnosti. A proto my, kteří uvádíme tenhle zákon do praxe, musíme taky trošku sami uvažovat.“

„Já si tedy plnění zákona představuju trošku jinak,“ řekl ledovým hlasem Kensi. „A v žádném případě podobné problémy nemáš řešit ty, ale soud.“

„Soud by ho poslal do bažin,“ odsekl Andrej. „A on má ženu a dítě.“

„Dura lex, sed lex,“ odvětil na to Kensi.

„Tohle vymysleli byrokrati.“

„To, že zákon je tvrdý, ale je to zákon,“ namítl vážně Kensi, „to vymysleli lidé, kteří se snažili o jednotná pravidla spolužití v různorodém lidském společenství.“

„To je právě ono: v různorodém!“ přerušil ho Andrej. „Jednotný zákon pro všechny neexistuje a existovat nemůže! Copak se řídí stejným zákonem vykořisťovaný a vykořisťovatel? Kdyby například Wang zastával místo ředitele a nechtěl to místo opustit…“

„To není tvoje starost — vykládat zákon,“ namítl chladně Kensi. „Od toho je tady soud.“

„Jenže soud nezná a nemůže znát Wanga tak, jako ho znám já!“

Kensi se ušklíbl a zavrtěl hlavou: „To tedy máme v prokuratuře znalce, jen co je pravda!“

„Nech toho,“ zavrčel Andrej. „Ještě chybí, abys napsal článeček: Nemehlo, které si říká vyšetřovatel, pustilo na svobodu zločinného domovníka.“ „Já bych to napsal, ale je mi líto Wanga. Ty jsi pitomec, tebe mi líto není.“

„Ale mně je taky právě Wanga líto!“

„Jenže ty jsi vyšetřovatel,“ namítl Kensi. „Já ne… Mě zákony nesvazují jako tebe.“

„Víš co,“ řekl Andrej, „dej mi už prokristapána pokoj! I tak je mi ze všeho nanic.“

Kensi se na něho podíval a usmál se: „Jasně. Máš to napsaný na čele. Dělali jste šťáru?“

„Ne,“ zabrumlal Andrej. „Prostě jsem zakopl…“ Pak se podíval na hodinky.

„Dáme si ještě jednou?“

„Děkuju, to už stačilo,“ odpověděl Kensi a zvedl se. „Nemůžu chlastat s každým vyšetřovatelem. Piju jenom s tím, kdo mi poskytne nějakou informaci.“

„Tak jdi do háje,“ prohodil Andrej. „Koukej — tamhle přišel Čačua. Jdi a zeptej se ho na Padající Hvězdy… Má v tom případě ó-ó-óbrovský úspěchy, zrovna dneska o tom mluvil. Jenom ber v úvahu, že je to hrozně skromnej člověk. Bude ti říkat, že vlastně nic neví, ale ty se nesmíš dát odradit. Nalej do něho pár vodek a budeš mít materiálek jedna báseň!“

Kensi odstrčil prázdné židle a vykročil k Čačuovi, který se smutně skláněl nad nevábnou kotletou. Andrej se pomstychtivě zašklebil a zvolna se vydal k východu. Docela rád by zůstal a byl svědkem toho, jak bude Čačua řvát, jenže na to už neměl čas… No, nedá se nic dělat, pane Kacmane, musíme se podívat, jak jste na tom… A nedej pánbu, pane Kacmane, abyste se znovu pokoušel o nějaký fígl! To tedy ne, s tím si na mě nepřijdete!

V kanceláři číslo třicet šest byla rozsvícena všechna světla. Icik Kacman stál opřený o trezor a zvědavě listoval nějakou složkou. Jako obvykle si oštipoval bradavičku a bůhvíproč se šklebil.

„Krucinál!“ vyjekl Andrej, „kdo ti to dovolil? Co tě to vůbec napadlo?“

Icik k němu pozvedl nepřítomné oči, doširoka se usmál a řekl: „To jsem nikdy netušil, že se toho tolik může navyvádět kolem Červenýho domu!“

Andrej mu vyrval spisy z rukou, s rachotem zacvakl zásuvku trezoru, uchopil Icika za rameno a dotlačil ho k židličce.

„Posaďte se, Kacmane,“ řekl a ze všech sil se snažil o klid. Před očima mu samým vztekem všechno plulo jako na vodě. „Napsal jste to?“

„Poslouchej,“ odpověděl Icik, „vy jste tu ale všichni fakt idioti! Sto padesát kreténů je vás tady pohromadě, a pořád vám nedochází, že…“ Andrej už se na něho nedíval. Jeho pohled totiž sklouzl na list papíru nadepsaný „Výpověď předvedeného Kacmana…“ Žádná výpověď tam nebyla. Skvěla se tam kresba mužského orgánu v životní velikosti.

„Ty mizero,“ řekl Andrej a hlas se mu zlámal. „Ty dobytku!“

Prudce sáhl po telefonním sluchátku a třesoucími se prsty vytočil číslo.

„Fritzi? To jsem já… Voronin.“ Volnou rukou si rozepjal límeček.

„Moc bych tě tu potřeboval. Přijď ke mně… teď hned, prosím tě.“

„O co jde?“ Fritzův hlas nezněl příliš nadšeně. „Chystám se domů.“

„Moc tě prosím.“ Andrej zvýšil hlas: „Přijď ke mně!“

Položil sluchátko a podíval se na Icika. Současně si ale uvědomil, že se na něj nemůže dívat — a tak se zahleděl někam skrze něj… Icik se jako dřív hihňal na své židličce a mnul si ruce, vedl jakousi výsměšnou samomluvu o Červeném domě, o svědomí a přitroublých svědcích a Andrej si řekl, že tohle všechno nebude poslouchat. Už se přece rozhodl — a toto rozhodnutí jej naplňovalo strachem a jakousi ďábelskou radostí současně.

Všechno se v něm samým vzrušením rozechvělo. Čekal — a nemohl se toho okamžiku dočkat — až se otevřou dveře místnosti a dovnitř vstoupí zamračený Fritz. A potom se tenhle Icikův rozšklebený obličej totálně změní… A jestliže náhodou Fritz bude mít za svými zády Rumera… Stačilo přece jen Rumera zahlédnout… a už člověku běhal po zádech mráz… Stačilo na vteřinku uvidět tu chlupatou hubu s rozpláclým nosem! Andrej se až otřásl… Vždyť ještě mohl všeho nechat! Ještě by mohl říci: Už je to v pořádku, Fritzi, nezlob se, že jsem tě otravoval… A tu se dveře otevřely a vešel podmračený, naštvaný Fritz Geiger.

„O co jde?“ zeptal se — a vtom uviděl Icika. „Ahoj,“ řekl a usmál se.

„Co vás to chytlo uprostřed noci? Brzo bude ráno, měli bysme jít spát.“

„Poslouchej, Fritzi,“ spustil vesele Icik, „vysvětli tady tomu pitomci…, jsi tu přece velkej šéf…“

„Mlčte, vyšetřovaný!“ zařval Andrej a praštil pěstí do stolu.

Icik zmlkl a Fritz se okamžitě vzpamatoval. Rázem se podíval na Icika jinýma očima.

„Tenhle dobytek se vysmívá vyšetřování,“ procedil Andrej mezi zuby a ze všech sil se snažil potlačit třas celého těla. „Tenhle hajzl se vykrucuje.

Fritzi, vem si ho — ať konečně začne odpovídat na otázky!“

Fritzovy průzračné nordické oči se doširoka otevřely.

„A jaképak jsou ty otázky?“ zeptal se napůl ještě v legraci.

„To není důležité,“ řekl Andrej. „Dej mu papír, on už to napíše sám.

Hlavně ať řekne, co bylo v aktovce.“

„Jasně,“ prohodil Fritz a otočil se k Icikovi. Icik se díval nechápavě. Nějak tomu všemu ještě nemohl uvěřit. Zvolna si mnul ruce a nejistě se usmíval.

„No tak co, ty můj židáčku, půjdeme?“ pronesl vlídně Fritz, jako by se nikdy ani mračit nedovedl… „Zvedej kostru, milánku!“

Icik se k ničemu neměl — a tak ho Fritz chytil za límec, nadzvedl ho a hodil ke dveřím. Icik ztratil rovnováhu a zachytil se až za veřej. Jeho obličej byl rázem celý popelavý. Icik už teď chápal, oč jde… „Kluci,“ řekl a hlas se mu lámal, „kluci, počkejte…!“

„Kdyby něco, jsme ve sklepě,“ pronesl sametovým hlasem Fritz, usmál se na Andreje a Icika vystrčil na chodbu.

A to bylo všechno.

Andrej cítil, jak jím proniká nesnesitelný mráz. Prošel se po kanceláři a pozhasínal zbytečná světla. To je všechno… Sedl si ke stolu, chvíli tak seděl a hlavu si svíral dlaněmi. Byl celý zpocený, zdálo se mu, že omdlí. V uších mu šumělo a on tím šuměním pořád slyšel tichý a současně hlasitý, smutný, zlý i lámající se Icikův hlas: „Kluci, počkejte… Kluci, počkejte…“

A do toho zněla nějaká slavnostní hudba, rámus a šelest tanečních kroků, cinkání nádobí a mazlivé ráčkování: currracao a ananas… Odtrhl ruce od obličeje a bezmyšlenkovitě upřel oči na nemravnou kresbičku, kterou tu zanechal Icik. Potom ten list papíru vzal a začal ho trhat na dlouhé, uzounlinké proužky. Všechno nakonec hodil do odpadkového koše a znovu si schoval hlavu do dlaní. To je všechno… Teď musí čekat. Obrnit se trpělivostí a čekat… Pak se teprve ukáže… Nepříjemný pocit zmizí a Andrej si bude moci vydechnout… „Ano, Andreji, někdy člověk něco takového udělat musí…,“ uslyšel náhle známý, klidný hlas.

Na židličce, odkud se ještě před několika minutami nejistě šklebil Icik, seděl teď s nohou přes nohu unavený, posmutnělý Kurátor. Dlouhými bílými prsty svíral koleno, zlehka pokyvoval hlavou, koutky úst měl trpce stažené… „Ve jménu Experimentu?“ zeptal se Andrej selhávajícím hlasem.

„To také,“ odpověděl Kurátor, „ale především… sám kvůli sobě. Vyhnout se překážkám člověk nemůže. Ty je třeba překonat. A lidi, kteří to dokáží, my potřebujeme… Tedy — ne jen tak ledajaké… Vybíráme si lidi určitého typu!“

„Jakého?“

„To právě přesně nelze definovat,“ řekl Kurátor s politováním. „Přesně se dá říci jenom to, jaké lidi nepotřebujeme.“

„Takové, jako je Kacman?“

V Kurátorových očích si Andrej mohl přečíst souhlas. „Takové, jako je Rumer?“

Kurátor se usmál: „Takoví, jako je Rumer… to ani nejsou lidé. To jsou živé zbraně. Je možné je ale využít i pro blaho takových, jako je Wang nebo Jura… Rozumíte, Andreji?“

„Ano. A jsem stejného názoru. Jiná cesta přece neexistuje, že?“

„Neexistuje. Vyhnout se překážkám není možné.“

„A co Červený dům?“

„I ten je nutný. Kdyby neexistoval, všichni by se — aniž si toho sami všimnou — mohli pomalu změnit v Rumery. Copak jste si ještě neuvědomil, že Červený dům je nutná věc? Copak vy sám… Jste snad teď úplně stejný, jako jste byl včera?“

„Kacman řekl, že Červený dům je zjitřená fantazie svědomí.“

„Kacman je chytrá hlava. Doufám, že proti tomu nic nemáte.“

„Je chytrá hlava. A právě proto je nebezpečný.“

A znovu Andrej uviděl v Kurátorových očích souhlas.

„Přece jen…,“ prohodil smutně Andrej, „kdyby člověk mohl vědět, k čemu Experiment směřuje! Takhle se můžu snadno zmýlit. Všechno se to teď nějak divně zapletlo… A jsme v tom namočeni všichni. Já, Geiger, Kensi… Někdy se mi zdá, že chápu, co nás spojuje. Zaslíbili jsme se přece stejné myšlence…, ale někdy jako bychom byli ve slepé uličce. Vždyť Geiger je bývalý fašista… a dokonce i teď… někdy… To ho pak nemůžu ani cítit, ale jako by se to netýkalo konkrétně jeho — Fritze Geigera… Jde prostě o typ člověka. A nebo takový Kensi! Pacifista… nebo co vlastně je… já ani nevím…“

„Experiment je Experiment,“ řekl Kurátor. „Nikdo po vás nežádá, abyste věděl. Máte jiné povinnosti.“

„Jaké?“

„Všechny přece taky nejsou známé…“

„Ale děláme to všechno ve jménu blaha většiny?“ zeptal se Andrej nešťastně.

„Samozřejmě. Ve jménu dosud zneuznávané, snad i nevzdělané, odstrkované, ničím se neprovinivši většiny…“

„A té je třeba pomoci,“ přidal se okamžitě Andrej. „Ukázat jí správný směr, povznést ji, udělat ji pánem celé země… Ano, tomu rozumím. A ve jménu toho je někdy třeba učinit všelicos…“ Pak se ale odmlčel, protože si nějak nemohl v hlavě srovnat další myšlenky. Nakonec nerozhodně prohodil: „A pak je tu ještě Antiměsto… To je taky nebezpečné, že?“

„Velice,“ odpověděl Kurátor. „V tom případě,“ vzchopil se Andrej, „třebaže si u Kacmana pořád nejsem jist… v tom případě jsem každopádně postupoval správně! Nemáme právo riskovat.“

„Samozřejmě.“ Kurátor se teď usmíval. Byl s Andrejem spokojen a Andrej to cítil. „Nemýlí se jenom ten, kdo nic nedělá. Chyby nejsou nebezpečné — nebezpečná je pasivita, lžimorálka a dodržování nějakých už překonaných morálních imperativů. Kam nás může lpění na nich dovést? Jedině k překonanému uspořádání světa.“

„Ano!“ řekl vzrušeně Andrej. „Tohle naprosto přesně chápu. To je ta zásada, na které musíme trvat. Co je to jednotlivec? Jednotka společnosti!

Sama o sobě ale nula… Takže nám teď nejde o jednotlivce, ale o blaho společnosti! A ve jménu toho blaha jsme povinni zdolat nejednu překážku, někdy dokonce i porušit dávné psané i nepsané zákony. Musí pro nás existovat jediný zákon: blaho společnosti.“

Kurátor vstal.

„Rostete, Andreji,“ pronesl takřka slavnostně. „Pomalu, ale rostete.“

Mávl rukou na pozdrav, neslyšně přešel kancelář a zmizel za dveřmi.

Andrej ještě chvíli bezmyšlenkovitě seděl a pokuřoval. Spokojeně sledoval modravý dým cigarety, který stoupal k žluté lampě u stropu. Pak si uvědomil, že se usmívá. Už nebyl unavený, nechtělo se mu spát, naopak cítil potřebu hned teď něco udělat, dát se do práce — a zlobilo ho pomyšlení, že přece jen bude muset jít na několik hodin domů, aby se prospal a mohl být v zaměstnání zase svěží.

Prudce si přitáhl telefon, zvedl sluchátko, ale současně mu blesklo hlavou, že do sklepa se nedá volat. Vstal tedy, zamkl trezor, zkontroloval, zda jsou dobře zamčené zásuvky stolu, a vyšel na chodbu.

Chodba byla prázdná, jen za stolkem podřimoval policista.

„Spíte ve službě,“ prohodil káravě Andrej, když ho míjel.

V budově vládlo ticho, jímž se teď rozléhaly Andrejovy kroky. Takhle to tu vždycky vypadalo nedlouho před zapnutím slunce. Ospalá uklizečka pomalu vláčela mokrý hadr po betonové podlaze. Okna ve všech chodbách byla dokořán, pach stovek zpocených těl pomalu vyprchával a vytrácel se do noční tmy. Dovnitř se dral chladný předjitřní vzduch.

Andrejovy podpatky zarachotily po kluzkém železném schodišti, které vedlo do sklepa. Ledabylým posunkem usadil zpátky na židli bdělou stráž, která se už už stavěla do pozoru, a otevřel doširoka nízká železná dvířka.

Fritz Geiger — bez služební blůzy — jen v košili s vykasanými rukávy si pohvizdoval nějakou pochodovou písničku a nad rezatým umyvadlem si poléval chlupaté a kostnaté ruce kolínskou. Nikdo jiný tu nebyl. „Jo, to jsi ty,“ řekl Andrejovi na uvítanou. „To je dobře. Zrovna jsem se chystal, že zajdu k tobě nahoru… Dej mi cigaretu, mně došly.“

Andrej mu podal krabičku, Fritz si jednu cigaretu vytáhl, promnul ji v prstech a usmál se.

„Tak co?“ zeptal se nedočkavě Andrej.

„Jak… co?“ Fritz si zapálil a s potěšením z cigarety zatáhl. „Šlápnul jsi vedle. To je to tvý: co! Icik není žádnej špion. Ani náhodou.“

„Jak to?“ vypáčil ze sebe Andrej. „A co ta aktovka?“

Fritz se zasmál, cigaretu si přesunul do koutku úst a nalil si na dlaň novou porci kolínské.

„Ten náš židáček je neuvěřitelnej děvkař,“ řekl potom shovívavě. „V tý aktovce měl milostný dopisy. Šel zrovna od jedny tý svý ženský… pohádali se a on jí sebral všechny milostný dopisy, který jí psal. Je to nějaká vdova a on z ní má děsnej vítr. Takže se pochopitelně těch dopisů zbavil, jak nejrychleji to šlo. Říká, že aktovku prostě cestou zahodil. Škoda…“ Fritz už teď mluvil vysloveně káravě: „Pane vyšetřovateli Voronine, tu aktovčičku jste měl Icikovi okamžitě zabavit! To by byl kompromitující materiálek! A my bysme toho našeho židáčka drželi pěkně takhle…“ A Fritz výmluvným gestem naznačil, jak by Icika Kacmana držel hezky pod krkem. Andrej si všiml, že Fritz má odřené kotníky prstů… „Ale… protokol nám podepsal, takže výsledeček přece jenom nějakej máme.“

Andrej si přisunul židli a ztěžka na ni dosedl. Nohy se pod ním podlamovaly.

Rozhlédl se.

„Víš ty co?“ pokračoval Fritz, shrnoval si dlouhé rukávy košile a zapínal si knoflíčky manžet. „Koukám, že máš na čele bouli. Tak si zajdi k doktorovi a dej si tu bouli zaprotokolovat. Rumerovi už jsem rozbil nos a poslal jsem ho na ošetřovnu. To… pro každý případ: vyšetřovaný Kacman při výslechu napadl vyšetřovatele Voronina a Rumera a způsobil jim zranění… Takže jste byli nuceni se bránit… atakdál. Chápeš?“

„Chápu,“ zabrebtal Andrej a mimovolně si přejel prsty po bouli na čele.

Pak se znovu rozhlédl. „Ale… kde je Icik?“ vymáčkl ze sebe.

„Když on ten Rumer je taková gorila k neudržení,“ odpověděl zlostně Fritz a zapnul si blůzu. „Zlámal mu ruku… Musel jsem Icika poslat do nemocnice.“

ČÁST III. ŠÉFREDAKTOR

Kapitola 1

Ve Městě odedávna vycházely čtyři deníky, ale Andreje teď nejvíc zajímal ten pátý. Ten, který se začal vydávat docela nedávno, asi tak čtrnáct dní před tím, než nastoupila „tma tmoucí“. Nebyl to velký list… spíš by se dalo říci, že to byl „právě jen list“ — jeden jediný. A vydávala ho strana Radikálního obrození, která vznikla odtržením levého křídla strany radikálů.

List nesl název „Pod praporem Radikálního obrození“ a v podstatě to byl agresivní a jedovatý plátek, ale ti, kteří ho vydávali, byli vždycky o všem perfektně informováni a naprosto přesně věděli, co se děje ve Městě — a samozřejmě především v jeho správě.

Andrej si prohlídl titulky: „Friedrich Geiger varuje: Uvrhli jste Město do temnoty, my však bdíme!“

„Radikální obrození — jediná efektivní záruka proti korupci.“

„Pane primátore, kampak se podělo obilí z městských sýpek?“

„Bok po boku — vpřed! Setkání Friedricha Geigera s představiteli rolnické strany.“

„Názor dělníků ze slévárny: Šmelinářům s obilím patří provaz!“

„Drž se, Fritzi! Jsme s tebou! Mítink členek strany.“

„Znovu paviáni?“

Karikatura znázorňovala macatého primátora na kupě obilí — pravděpodobně toho, které se ztratilo z městských sýpek — jak rozdává jakýmsi zločineckým typům zbraně. A pod tím stálo: „Tak jim, chlapci, vysvětlete, kam se to obilí podělo!“

Andrej noviny odložil a zamyšleně si přejel dlaní po bradě. Kde ten Fritz bere tolik peněz na pokuty? Bože, jak už to všechno člověku pomalu leze krkem! Vstal, přistoupil k oknu a podíval se ven. V husté sychravé tmě, chabě prosvětlované pouličními lucernami, rachotily povozy a ozývalo se klení, provázené těžkým, sípavým kašlem, občas zaržáli koně… Už druhý den se do Města, spoutaného tmou, sjížděli farmáři.

Někdo zaťukal na dveře. Vešla sekretářka s korekturami. Andrej se na ni rozmrzele podíval: „Dejte to Ubukatovi!“

„Pan Ubukata je u cenzora,“ namítla nesměle sekretářka.

„Snad tam nebude věčně,“ odsekl Andrej. „Až se vrátí, dáte mu to.“

„Ale sazeč říkal…“

„Ještě něco?“ vyjel Andrej. „Můžete jít.“

Sekretářka odcouvala. Andrej zívl a zátylkem mu projela ostrá bolest.

Vrátil se ke stolu a znovu sáhl po cigaretě. Hlava mu třeštila, cítil se mizer ně. A vůbec… ze všeho mu bylo nanic. Nějak se nedokázal zorientovat, bylo to k zešílení: tma tmoucí! V jednom kuse… Odněkud z dálky zazněly výstřely, taková tichá lupnutí, jako by někdo lámal suché větvičky. Andrej svraštil čelo a sáhl po novinách na stole. Tentokrát si vybral list „Experiment“

— rozsáhlý deník městské správy.

„Primátor upozorňuje radikály: Vedení Města nespí, vedení Města všechno vidí!“

„Experiment je skutečně experiment. Názor našeho vědeckého spolupracovníka na problémy slunečních jevů.“

„Temné ulice a temné osobnosti. Komentář politického poradce městského zastupitelstva k poslednímu vystoupení Friedricha Geigera.“

„Spravedlivý rozsudek. Alois Tender byl odsouzen k trestu smrti zastřelením za nošení zbraně.“

„Něco se zkrátka pokazilo. Však oni to spraví, — říká zkušený elektrikář Theodor W. Peters.“

„Chraňte paviány, jsou to vaši dobří přátelé! Rezoluce z posledního shromáždění Společnosti ochránců zvířat.“

„Farmáři — spolehlivá opora naší společnosti. Setkání primátora Města s představiteli rolnické strany.“

„Pokusná laboratoř nad Propastí. Informace o posledních pracích v oboru pěstitelství bez slunečního záření.“

„Znovu ‚Padající Hvězdy‘?“

„Máme k dispozici obrněná vozidla. Interview s policejním prezidentem.“

„Řasy nejsou řešení.“

„Aron Webster se směje. Aron Webster zpívá! Patnáctý dobročinný koncert našeho vynikajícího komika.“

Andrej noviny zmačkal a hodil do koše. Všechno to byly hlouposti.

Hloupost ale nebylo to, že už dvanáctý den Město ovládala tma… Jako hloupost se taky nejevily fronty před pekárnami, ani zlověstný rachot kol za okny, temnotou prosvítající ohníčky cigaret a poskřípávání venkovských povozů. To všechno byla realita… I ta vzdálená střelba byla realita, třebaže nikdo vlastně nevěděl, kdo a na koho střílí… A nejodpornější skutečností byl fakt, že ubohou Andrejovou hlavou cloumala tupá bolest kocoviny a oteklý jazyk se nějak nechtěl vměstnat za zuby. Snad by bylo nejlepší ho vyplivnout.

To jsme tomu zase dali, pomyslel si Andrej. Nejspíš nám přeskočilo!

Selmě je hej! Dospává — a já tady v tom lítám… Kdyby už to všechno vzalo nějaký konec! Člověku je z toho blbnutí nanic, ať jdou všichni do hajzlu i se všemi těmi svými Experimenty, Kurátory, radikály, primátory, farmáři…, i s tím pitomým obilím! Vždyť mi ti velcí experimentátoři nemůžou zajistit ani drobet slunečního světla! A to ještě ke všemu dneska musím s balíčkem do vězení. Za Icikem… Kolik si toho ještě má odsedět?

Čtyři měsíce? Ne! Ještě šest… Prevít Fritz…! Kdyby se tak jeho energie dala využít k mírovým účelům… Ten snad ani nemusí odpočívat! Ze všeho se vždycky vylíže. Vyrazili ho z prokuratury — a tak si založil vlastní stranu a hned vyhlásil program: Boj s korupcí… A ať žije obroda…! Okamžitě se dostal do křížku s primátorem. Nebylo by samozřejmě špatné — podat si třeba hned teď primátora, chňapnout ho za tu jeho šedivou střapatou hlavu a praštit s ní o stůl: „Kde je obilí, ty hajzle? A proč nesvítí slunce?“ A pořádně ho nakopat do zadku.

Dveře se rozletěly, až bouchly o zeď. Dovnitř se vřítila drobná postavička.

Kensi… Hned bylo jasné, že je vzteky bez sebe. Blýskal očima, cenil drobné zoubky a jeho bohatá černá kštice se ježila na všechny strany. Andrej si v duchu smutně povzdechl: Určitě mě zase potáhne někam s někým bojovat!

Kensi přistoupil ke stolu a práskl před Andrejem štosem červeně počmáraných korektur.

„Tohle neotisknu,“ prohlásil. „To je sabotáž!“

„Co zase?“ zeptal se zvadle Andrej. „Poštěkal ses s cenzorem, že jo?“

Přitáhl si korektury a podíval se do nich. Kromě červených škrtanců a klikyháků však nic nemohl rozeznat.

„Z dopisů našich čtenářů zůstaly jen kousky z jediného dopisu,“ rozčiloval se Kensi. „Úvodník je nevhodný, protože prý si příliš dovoluje. Komentář k projevu, který přednesl primátor, je taky nevhodný, protože je vysloveně provokativní. Interview s farmáři — to taky nejde, protože je to bolavá záležitost a teď se nehodí do ní rýpat… Takhle se nedá pracovat!

Andreji, ty jsi tu šéf! Musíš s tím něco udělat! Takhle nám ty naše noviny zabijou, dobytkové!“

„Ale no tak — počkej!“ vymáčkl ze sebe Andrej. „Počkej, musím se na to podívat!“ Připadalo mu, že se mu obrovský rezatý šroub zaryl vzadu pod lebku a pomalu se začal otáčet. Zavřel oči a povzdechl si.

„Vzdychání ti nepomůže,“ řekl Kensi a svalil se do křesla, které tu Andrej měl speciálně pro návštěvy. Nervózně si zapálil. „Ty vzdycháš, já běduju, ale naříkat by měli ti prevíti — a ne my dva.“

Dveře se znovu rozletěly. Tlustý, zpocený a vzteky zrudlý cenzor se zadýchaně vevalil přes práh a okamžitě začal ječet: „V takovýchhle podmínkách odmítám pracovat. Vážený pane šéfredaktore, já nejsem žádnej kluk! Já jsem státní zaměstnanec! A nejsem tady kvůli svýmu potěšení! Nemíním poslouchat sprostý urážky, kterejma mě častujou vaši podřízení! Nenechám si nadávat.“

„To je pravda, je lepší vám rovnou šlápnout na krk — a nebavit se,“ zasyčel z křesla Kensi. Oči mu jen plály. „Vy jste sabotér — žádný státní zaměstnanec!“

Cenzor ztuhl. Podlitýma očkama přeskakoval z Andreje na Kensiho a zase zpátky. A potom najednou docela klidně, dokonce s jistou vznešeností, pronesl: „Pane šéfredaktore, oficiálně vám sděluji, že podávám protest.“

A tu se Andrej ke svému vlastnímu úžasu vzchopil k činu: Praštil do stolu a vyštěkl: „Ticho tu bude…! A vy, pane Paprikaki, si laskavě sedněte!“

Paprikaki si sedl přímo proti Kensimu a dál už nikomu nevěnoval ani pohled. Z kapsy vytáhl velký kostkovaný kapesník a začal si otírat zpocený zátylek, tváře i krk.

„Tak si to probereme,“ řekl Andrej a zalistoval v korekturách. „Připravili jsme do tisku úryvky z deseti dopisů…“

„To byl tendenční výběr,“ ozval se okamžitě Paprikaki.

Kensi vyletěl: „Včera nám přišlo devět stovek dopisů o obilí. A ve všech je totéž… Některé jsou ještě daleko ostřejší.“

„Moment!“ zaburácel Andrej a znovu bouchl do stolu, „teď budu mluvit já! A jestli se vám to nelíbí, můžete jít ven a na chodbě se třeba fackovat… Takže — pane Paprikaki! Vybírali jsme úryvky velice pečlivě a po analýze všech došlých dopisů. Pan Ubukata má pravdu, když říká, že jsme měli k dispozici i daleko ostřejší názory čtenářů. Jenže my jsme vybrali právě ty umírněné a rozvážné. Tyhle dopisy nevyjadřují jen strach a nejsou jen svědectvím o hladu… Pisatelé chápou složitost situace. A co víc: zařadili jsme dokonce i dopis, který vyjadřuje podporu vedení Města, třebaže to byl jediný list z celkového počtu sedmi tisíc, které jsme…“

„Proti tomuhle dopisu nic nemám,“ skočil mu do řeči cenzor.

„Bodejť,“ podotkl Kensi, „vždyť jste ho napsal vy.“

„To je lež,“ zaječel cenzor tak, že rezatý šroub v Andrejově zátylku se znovu pootočil.

„A když jste to nebyl zrovna vy, tak to byl někdo z té vaší ničemné bandy,“

řekl Kensi.

„Jestli je tu někdo ničema, tak jste to vy!“ zařval cenzor a v obličeji mu znovu naskákaly rudé skvrny. Po tomhle jeho hysterickém výkřiku najednou nastalo ticho.

Andrej prolistoval korektury. „Až do dnešního dne se nám s vámi dobře spolupracovalo, pane Paprikaki,“

pronesl smířlivě. „Myslím, že bychom teď měli najít nějaký kompromis…“

Cenzor zalapal po dechu: „Pane Voronine,“ řekl důrazně, „tady nejde o mě! Pan Ubukata je poněkud nevyrovnaný člověk a potřebuje si jen vylít zlost. Na kom…, to je mu jedno. Vy ovšem jistě chápete, že já postupuju přesně podle instrukcí, které jsem dostal. V Městě se schyluje ke vzpouře. Farmáři jsou schopni dát se do jakékoliv pranice třeba okamžitě. Policie to nezvládá. Tak co chcete?

Aby tekla krev? Aby hořelo Město? Já mám děti a nic podobného si nepřeju.

Domnívám se, že vy taky ne. V takovéhle době je tisk povinen situaci nevyhrocovat, ale naopak přispívat ke zklidnění. Takové jsou pokyny — a já se přiznám, že je považuju za správné. A i kdybych je za správné nepovažoval, mou povinností je…, chápete — je to má povinnost! Včera zavřeli cenzora ‚Expresu‘ za škodlivou shovívavost, rovnající se ve svých důsledcích napomáhání podvratným živlům…“

„Já vám velmi dobře rozumím,“ řekl Andrej a snažil se přitom o přátelský tón. „Ale vždyť přece vidíte, že ten náš výběr z dopisů je naprosto neagresivní.

Pochopte ale, že právě v těchhle těžkých časech nemůžeme vedení Města přikyvovat. A právě proto, že hrozí útoky deklasovaných živlů a vzpoura farmářů, musíme udělat všechno, aby vedení Města pochopilo vážnost situace. Děláme, co je naší povinností, pane Paprikaki!“

„Váš výběr z dopisů čtenářů nepodepíšu,“ ozval se tiše cenzor.

Kensi tlumeně zaklel.

„Co se dá dělat, otiskneme to tak jako tak,“ podotkl Andrej.

„Výborně,“ kývl smutně hlavou cenzor. „To bude krásné… Dokonce vynikající. Vaše noviny dostanou pokutu, celý náklad se zkonfiskuje a já půjdu za mříže. Všichni tam skončíme. Vy taky.“

Andrej sáhl po výtisku novin „Pod praporem Radikálního obrození“ a zamával jím cenzorovi před nosem.

„A pročpak není za mřížemi Fritz Geiger? Kolikpak cenzorů tohohle plátku už sedí?“

„Já nevím,“ namítl v tichém zoufalství Paprikaki. „A co je mi do toho?

Však oni toho Geigera jednou zašijou, nebude si věčně vyskakovat!“

„Kensi,“ řekl Andrej, „kolik máme v pokladně? Stačí to na pokutu?“

„Vybereme něco mezi sebou,“ zareagoval okamžitě Kensi a vstal.

„Řeknu v tiskárně, aby začali s výrobou… Nějak už se z toho pak dostaneme.“

Zamířil ke dveřím, cenzor se za ním smutně díval, vzdychal a popotahoval. „Vy snad nemáte srdce,“ mručel si potichu. „A rozum taky ne. Cucáci…“

Kensi se zastavil: „Andreji, já na tvém místě bych ale stejně přece jen zašel na radnici a pokusil se jim tam vysvětlit, jaká je situace… Za zkoušku by to možná stálo.“

„Na radnici…?“ zavrčel Andrej.

Kensi se rychle vrátil až ke stolu: „Zajdi k zástupci poradce pro politiku. Koneckonců — je to tvůj krajan.

Popíjeli jste spolu.“

„Dal jsem mu přes držku,“ řekl vztekle Andrej.

„To nic, on není urážlivý,“ pospíšil si Kensi. „A pak… Bere! To vím docela určitě.“

„A kdo na radnici nebere?“ zeptal se Andrej. „A copak o to teď jde?“

Pak si povzdechl: „Tak dobrá, zajdu tam. Možná že se dovím něco zajímavýho.

Co ale uděláme s naším cenzorem? Hned jak odtud vytáhne paty, poběží k telefonu… Že je to tak, viďte?“ obrátil se k Paprikakimu.

„Jo, poběžím k telefonu,“ souhlasil bez většího nadšení cenzor.

„Tak já ho svážu a strčím za almaru,“ navrhl Kensi a spokojeně vycenil zuby.

„Ale proč…?“ namítl Andrej. „Proč hned: svázat, někam strkat… Zamkni ho v archivu, tam není telefon!“

„To by bylo násilí,“ poznamenal důstojným hlasem cenzor.

„A když vás zavřou… — to by nebylo násilí?“

„Ale já přece nic nenamítám,“ řekl Paprikaki. „Jen tak jsem si dovolil poznamenat…“

„Tak jdi, Andreji,“ řekl netrpělivě Kensi. „Já tě tu zatím zastoupím, neměj strach.“

Andrej se s hekáním zvedl, nohy ho sotva poslouchaly, když si šel k věšáku pro plášť. Baret ne a ne najít. Podíval se dokonce i na zem, kde se povalovaly jakési staré galoše, nic však nenašel, sprostě zaklel — a zamířil do přijímací kanceláře. Hubeňoučká sekretářka na něm spočinula polekanýma šedýma očima. Děvka jedna, jak se vůbec jmenuje? pomyslel si a jenom zabručel: „Jdu na radnici.“

Zdálo se, že v redakci všechno běží jako obvykle. Někdo hulákal do telefonu, někdo ťukal do psacího stroje, vedle něj si někdo prohlížel ještě mokré fotografie a kdosi popíjel kávu. Kolem proběhlo pár poslíčků s aktovkami a deskami s papíry, všude bylo nakouřeno, všude byl typický redakční nepořádek a šéf literárního oddělení, absolutní pitomec se zlatým cvikrem, bývalý kreslič, který sem přišel z nějakého quasistátu podobného Andoře, namyšleně poučoval ustrašeného autora: „Tadyhle jste to přehnal, tady jste ztratil cit pro míru, materiál vás přerostl, nezvládl jste to…“ Jen ho nakopej do zadku, říkal si Andrej, když je míjel. A najednou si vzpomněl, jak se mu ještě nedávno tahle atmosféra líbila, jak mu tu všechno připadalo nové a zajímavé! Říkal si přece, že tohle je velice perspektivní místo — a taky důležité, společnosti potřebné… „Šéfe, na moment!“ zavolal náhle Danny Lee, který měl na starosti listárnu, zamířil k Andrejovi, ale ten se na něj ani nepodíval, jen gestem naznačil, že nemá čas.

Když vyšel z průjezdu, zastavil se a ohrnul si límec pláště. Ulicí stejně jako dřív rachotily selské vozy a všechny směřovaly do centra Města. K radnici… Andrej si vrazil ruce hluboko do kapes, celý se schoulil a vykročil stejným směrem. Po chvíli si uvědomil, že jde vedle podivného povozu, který má kola vysoká jako dospělý člověk. Vůz vlekli dva obrovití tažní koně, na kterých bylo znát, že za sebou mají už pořádný kus cesty. Náklad se skrýval za vysokými bočnicemi vozu, Andrej však dobře viděl na vozku, který seděl na kozlíku. Spíš než samotného chlapa viděl ale jeho širokánský celtový plášť s velikou kapuci. Zpod téhle kapuce vyčuhoval jen plnovous, který bojovně trčel vpřed. Ve skřípotu kol a dusotu kopyt Andrej slyšel jakési podivné zvuky, které vozka vydával. Nebylo jasné, zda to pobízí své koně, nebo zda prostě jen ulevuje svým vnitřnostem.

„A taky jede do Města,“ říkal si Andrej. „Proč asi? Co tu vůbec teď všichni chtějí? Chleba tu neseženou, obilí taky ne. Ale to oni jistě nepotřebují, to mají… Koneckonců — oni mají všechno. Nejsou na tom jako my.

Mají dokonce i zbraně, copak opravdu chtějí dělat rebelii? Chtějí masakr?

Možná. Ale co z toho budou mít? Chtějí rabovat? Kdo se v tom má vyznat… Připomněl si interview s farmáři. Kensi byl z toho rozladěný — i když ten materiál připravoval právě on. Mluvil snad s padesátkou farmářů na náměstí před radnicí a ptal se, proč sem přijeli, A co se dověděl? „Co chtěj ostatní, to chcem i my.“ „Je to otrava pořád trčet někde v bažinách! A tak jsem si řek: Zajedeš si do Města!“ „Ale co to chcete vědět, dobrej pane?

Cože to lidi chtějí? A proč? Taky se divím!“ „Tak jsem koukal, že všichni jedou do Města. A co bych nejel taky? Jsem snad prašivěj, abych nejel?“

„Jo… a nač mám tenhle samopal? Bez samopalu to u nás nejde. U nás musíte prostě samopal mít!“ „Šel jsem ráno podojit — vidím, že sousedi jedou… Sjomka Kostylin, Francouz Jean… a taky ten… hergot, nikdy si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje… bydlí za Všivým kopcem… tak ten taky jel… Tak se jich ptám: Chlapi, kam jedete? A oni: Už tejden nesvítí slunce, zajedem si do Města, ať víme, co se děje.“ „Víte co? Zeptejte se u šéfů. Ti musí vědět všechno, ne?“ „Já jsem slyšel, že se budou přidělovat automatický traktory. To by si člověk jen seděl doma, drbal se na zádech a traktor by venku jezdil sám… Už třetí rok se o tom u nás mluví.“

Nic konkrétního, samé žvásty, vyhýbavé odpovědi. To je divné. Buď prostě záměrně nechtějí kápnout božskou, nebo je žene nějaký instinkt… Anebo je v tom nějaká tajná organizace? Dobře zakonspirovaná… Chystá se snad rolnické povstání? Něco jako nová jacquerie? Dalo by se to i pochopit — už dvanáct dnů nesvítí slunce, úroda je ohrožená, bůhví jak to všechno dopadne. To je nutně muselo vyhnat do Města… Andrej prošel kolem nevelké tiché fronty před řeznictvím a vzápětí minul hlouček lidí u pekárny. Před obchody postávaly většinou ženy, hodně jich mělo bůhvíproč na rukávech bílé stužky. Andrejovi se najednou vybavila Bartolomějská noc, ale současně si uvědomil, že teď ve skutečnosti není noc, je den, třináct nula nula — ale obchody ještě neotevřely.

Na rohu, pod neonovou reklamou nočního klubu, postávali tři policisté a tvářili se dost rozpačitě. Andrej zpomalil, aby slyšel, o čem to spolu mluví: „Vy chcete, abysme se s nima pustili do křížku? Vždyť je jich jak mraků!“

„No tak co? Dáme hlášení, že se tam nedá projít.“

„Jo — a on nám řekne: Jak to, že se tam nedá projít? Jste snad policie, ne?“

„Policie… No a co? My jsme policie — a oni mají milici.“

Jakou milici? pomyslel si Andrej. Tady nikdy žádná milice nebyla!

Prošel kolem další fronty před obchodem a zahnul na Hlavní ulici. Před sebou už viděl zářící rtuťové výbojky Centrálního náměstí. Obrovská plocha byla zaplněná čímsi neurčitým… šedivým a jakoby pulzujícím — a nad tím se vznášel oblak z páry a kouře. A v té chvíli Andrejovi někdo vstoupil do cesty.

Urostlý mladík — skoro ještě kluk — s kšiltovkou naraženou až na oči potichu řekl: „Kampak jdete, pane?“

Ruce držel jako pistolník připravený pálit od boku. Na obou rukávech měl uvázané bílé stužky.

O zeď za ním se opíralo ještě několik chlápků. Jedno měli společné: bílé stužky na rukávech.

Koutkem oka Andrej zahlédl, že vozka s podivným monstrem projel bez povšimnutí kolem.

„Jdu na radnici,“ odpověděl Andrej a zastavil se. Mladík mu neustupoval z cesty. „Děje se něco?“ „Na radnici?“ zopakoval hlasitě mladík a ohlédl se po kumpánech. Dva z nich se odlepili od zdi a vykročili k Andrejovi.

„Můžu se vás zeptat, co chcete na radnici?“ ozval se zarostlý, podsaditý pořízek v zamaštěné bundě a čepičce s písmeny JM. Měl energickou, ostře řezanou tvář a jeho těkající oči nevěstily nic dobrého.

„S kým mám tu čest?“ zeptal se Andrej a nahmatal v kapse kovový boxer, který už čtvrtý den s sebou pro jistotu nosil.

„Jsme dobrovolná milice,“ odpověděl pořízek. „Copak vás přivádí na radnici? A kdo vlastně jste?“

„Šéfredaktor Městských novin,“ odpověděl zlostně Andrej a sevřel v kapse boxer. Vůbec se mu nezamlouvalo, že se na něho během rozhovoru chlápek zleva těsně přilepil a že třetí milicionář — taky ještě kluk, jenže taky pěkně urostlý — mu funí zprava za uchem. „Jdu na radnici protestovat proti zásahům cenzury.“

„Rozumím,“ prohodil neurčitě pořízek. „To je jasný. Akorát nechápu, proč s tím jdete na radnici. Dejte cenzora do báně a vesele si vydávejte, co chcete!“

Andrej se rozhodl, že se bude taky chovat suverénně.

„Nechte si svý rady,“ odsekl. „Cenzora jsme i bez vás zašili. A laskavě mě nechte jít!“

„Zástupce tisku,“ zavrčel ten, co funěl Andrejovi za uchem.

„No a co?“ uchechtl se mladík zleva. „Ať jde! Ať nám ale potom nenadává.

Máte zbraň?“

„Ne,“ odpověděl Andrej.

„Chyba,“ poznamenal pořízek a ustoupil stranou. „Tak jděte.“

Andrej vykročil. Pořízek za ním ještě posměšně zavolal: „Kdo chce kam…“ Ostatní se rozesmáli a Andrej v sobě potlačil chuť ohlídnout se po nich. Raději zrychlil krok.

Hlavní ulice byla plná lidí. Nejvíc se jich tlačilo kolem domů, především u vchodů do budov. Všichni měli na rukávech bílé stužky. Někteří postávali přímo uprostřed ulice a cosi říkali projíždějícím farmářům.

Všechny obchody tady byly zavřené a žádné fronty před nimi nestály. U pekárny jakýsi postarší milicionář se sukovicí v ruce hučel do nějaké stařenky: „Madam, říkám vám čistou pravdu. Obchody dneska nebudou otvírat.

Já sám mám koloniál, takže vím, co říkám, madam!“ Stařenka mu vysokým třaslavým hláskem odpovídala, že tu třeba umře, ale čekat že bude dál.

Andrej se v sobě snažil potlačit narůstající znepokojení a pocit, že všechno, co se kolem děje, není vůbec skutečnost. Jako by byl v kině… Došel až k náměstí. Hlavní ulice, která tam ústila, byla zatarasená povozy.

Tísnily se tu valníky, žebřiňáky, kryté vozy i všelijaké bryčky a kočáry a vzduchem se nesl pach koní a hnoje. Tahouni všech barev pohazovali hlavami, farmáři na sebe pokřikovali, v davu prokmitávaly ohníčky cigaret.

Z vrat vedle Andreje vyšel obtloustlý fousáč se sombrerem na hlavě. V chůzi si ještě zapínal kalhoty… Málem do Andreje vrazil. Dobromyslně zaklel a začal se prodírat mezi vozy a krákoravým hlasem vykřikoval: „Sidore!

Běž do toho dvora! Jako já! Akorát si dávej pozor, kam šlapeš!“

Andrej stiskl rty a šel dál. Na samém konci ulice stály vozy už i na chodnících. Farmáři některé tahouny odpřáhli, spoutali jim nohy a koně se teď maličkými přískoky snažili prozkoumat své nejbližší okolí. Daleko se nedostali a nakonec jen bez zájmu očichávali asfalt. Farmáři ve vozech spali, kouřili, jedli a popíjeli. Andrej slyšel dokonce i jejich spokojené pomlaskávání.

Vylezl si na schody před jedním z domů a rozhlídl se.

K radnici to bylo nějakých pět set kroků, ale muselo se projít nepřehledným prostorem, v němž popraskávaly a čadily ohníčky. K tomu se přidával čoud luceren na povozech — a to všechno se slévalo do mračna, které bylo jako do obrovského komínu vtahováno do Hlavní ulice. Něco odporně zabzučelo Andrejovi před nosem a vzápětí ucítil ostrou bolest ve tváři. Jako by mu tam někdo vrazil špendlík. Pleskl se a s odporem rozmáčkl cosi velkého a hnusného. Přitáhli to sem z bažin, pomyslel si dopáleně. Z pootevřených vrat u schodů na něj dýchl pach čpavku… Andrej znovu sestoupil na chodník a odhodlaně se vrhl do labyrintu před sebou. A hned šlápl do něčeho měkkého a mazlavého… Bytelná kruhová budova radnice se tyčila nad náměstím jako čtyřpatrový hrad. Skoro ve všech oknech byla tma, jen sem tam se svítilo a do tmy matně probleskovaly i šachty výtahů, zvenčí přilepené ke stěně budovy.

Ležení farmářů vytvářelo kolem radnice obrovské kolo s mezikružím prázdného prostranství v těsné blízkosti budovy. Tady bylo dobře vidět, protože tu svítily obrovské lampy na zdobených litinových sloupech. U těchhle sloupů končila linie, kterou uzavírali ozbrojení farmáři. Za prázdným prostranstvím, přímo u vchodu do radnice, stála řada policistů, většinou — alespoň podle distinkcí — seržantů a důstojníků.

Andrej už se protlačil ozbrojeným hloučkem, když uslyšel své jméno.

Zastavil se a začal se rozhlížet.

„Tady jsem, tady…,“ křičel známý hlas a Andrej konečně uviděl Juru, který se k němu prodíral a už z dálky napřahoval ruku ke stisku. Měl stejnou vojenskou blůzu, v jaké ho Andrej viděl poprvé, stejně frajersky naraženou lodičku na hlavě a přes rameno mu visel široký řemen se známým kulometem. „To jsem rád, Andreji, že tě vidím, duše jedna velkoměstská!“ zahulákal a hlasitě pleskl svou obrovskou tlapou do Andrejovy dlaně. „Pořád tě tu hledám, říkám si, to není možný, že by tu Andrej chyběl, když se to tu určitě bude mlít. Jistě se tu někde ochomejtá!“

Jura byl viditelně v náladě. Shodil z ramene kulomet, hlaveň si zapasoval do podpaží jako berlu a vesele mlel dál: „A tak to tu prolejzám — a ty nikde! Tak si říkám: do prdele, co je s ním? Ten vyšusovanej fricek — ten tu je! Řeční mezi našima chlapama, je ho všude plno. Ale tebe jsem najít nemoh!“

„Počkej, Juro,“ přerušil ho Andrej. „Co tu vlastně děláš?“

„Jdu si pro svý práva,“ zasmál se Jura, až se mu vousy rozježily. „Extra kvůli tomu jsem přijel, ale asi to stejně k ničemu nebude.“ Odplivl si a plivanec rozetřel obrovitou botou. „Lidi jsou pitomí. Ani nevědí, proč jsou tady. Jestli chtějí o něco škemrat…, nebo žádat…, nebo možná nejde ani o jedno, ani o druhý. Prostě se jim zastesklo po Městě… Tak si tu nějakej ten den pobudou, všechno tu zaserou a zase potáhnou zpátky. A to je prej lid!

Hovno… Hele,“ otočil se a na někoho zamával, „hele, například se koukni na takovýho Stasika Kowalskýho, na mýho kamaráda. Stasiku, krucinál, pojď sem!“

Stasik opravdu přišel. Byl to hubený, šlachovitý chlápek se zplihlými dlouhými kníry a řídkými vlasy. Táhla z něj kořalka. Na nohách se držel vysloveně silou vůle, každou chvíli se šponoval do pozoru, zvedal hlavu a chňapal po podivném malém samopalu, který se mu klimbal na krku. S obrovskou námahou otvíral doširoka oči a výhružně se rozhlížel.

„Tak tadyhle Stasik,“ pokračoval Jura, „bojoval. No řekni, Stasiku, že jsi bojoval, viď? No tak to řekni: Bojoval jsi?“ dorážel Jura na svého kamaráda.

Pak ho vroucně objal kolem ramen a oba dva se svorně zapotáceli.

„Hmm… Mno…,“ vyrážel ze sebe Stasik, který zřejmě celou svou vizáží chtěl v tu chvíli dát najevo, že bojoval a že se to slovy ani nedá vyjádřit.

„On je teďka opilej,“ vysvětlil Jura Andrejovi. „Když nesvítí slunce, je z toho nemožnej. Jo… Co jsem to… Aha! Zeptej se ho, trouby, proč se tady jen tak plácá? Zbraň má. Kamarády ve zbrani taky… Tak o čem ještě může bejt řeč?“

„Počkej,“ řekl Andrej. „Proč jste tady?“

„No — vždyť ti to povídám,“ odpověděl důrazně Jura, pustil Stasika — a ten se obloukem kamsi odpotácel. „Pořád ti to opakuju! Teď si to s těma hajzlama vyřídíme! Oni kulomety nemají…! Zadupeme je do země, čepicema utlučeme…“ Najednou se odmlčel a znovu si přes rameno přitáhl řemen s kulometem. „Tak jdem.“

„Kam?“ „Jdem se napít. Až to tu všechno vychlastáme, odtáhneme domů. Proč bysme tu taky měli ztrácet čas? Doma mi hnijou brambory… Jdem!“

„To nepůjde,“ řekl omluvně Andrej, „já teď nemůžu. Já musím na radnici.“

„Na radnici? Tak jdem! Stasiku?! Hergot, Stasiku…!“

„Počkej, Juro! Ty asi… oni tě tam nepustí.“

„Mě?“ zařval Jura a z očí mu lítaly blesky. „Jen pojď! To se na to podíváme — že mě tam nepustěj! Stasiku!“

Chytil Andreje kolem ramen a vlekl ho přes pusté ozářené prostranství přímo k řadě policistů.

„Pochop to,“ hučel mu do ucha, „Je to hrozný! Rozumíš? Ještě jsem to nikomu neřek, ale tobě to povím: Je to děsný! Co když už nikdy slunce svítit nebude? Zatáhli nás sem a nechali… Tak to teda ne! Ať nám to hezky vysvětlej, ať kápnou božskou, darebáci, takhle se přece nedá žít. Já už ani nespím, chápeš to? To se mi nestalo ani na frontě… Ty si myslíš, že jsem namazanej? To se teda mejlíš, nejsem opilej, ale mám strach! Strach až do morku všech kostí.“

Andrejovi z toho vzrušeného šepotu začal běhat mráz po zádech. Zastavil se pár kroků před řadou policistů a měl dojem, že celé náměstí teď ztichlo a dívá se na něj. I policisté, i farmáři… Pokusil se Juru přemluvit: „Víš co? Já tam teď zajdu, něco si tam vyjasním ohledně svejch novin — a ty tu na mě počkáš. Pak půjdeme ke mně domů a všechno to rozebereme.“

Jura důrazně zavrtěl hlavou, až se mu vousy zatřepetaly.

„Kdepak, já jdu s tebou. Já si taky musím něco vyjasnit.“

„Ale vždyť tě tam nepustí! A mě tam kvůli tobě taky možná nepustí.“

„Jdem, jdem,“ nedal se odradit Jura. „Co to je: nepustí? Proč by nás nepustili?

Chováme se přece slušně…“

To už byli přímo u policistů. Urostlý kapitán ve švihácké uniformě a s rozepjatým pouzdrem na pistoli jim vykročil vstříc a chladně pronesl: „Kam jdete, pánové?“

„Já jsem šéfredaktor Městských novin,“ řekl Andrej a nenápadně se přitom snažil od sebe odstrčit Juru Davydova, který se ho pořád pokoušel objímat. „Potřebuju mluvit s panem politickým poradcem.“

„Vaše doklady, prosím!“ Ruka v rukavičce se mu natáhla vstříc.

Andrej našel potřebný papír, podal ho kapitánovi a sekl očima po Jurovi.

Ke svému úžasu zjistil, že Jura teď stojí jako beránek, bezstarostně popotahuje a každou chvíli si naprosto zbytečně posouvá na rameni řemen kulometu. Z jeho tváře jako by zmizela opilost… Pozornýma očima přejíždí po policistech. „Můžete jít dál,“ pronesl uctivě kapitán, když Andrejovi vracel doklady.

„Ačkoliv… měl bych vás upozornit…“ Nedořekl. Všiml si Jury Davydova: „A co vy?“

„Jde se mnou,“ řekl rychle Andrej. „Je to… zástupce jedné ze skupin farmářů.“

„Doklady!“

„Jaký doklady může asi tak našinec mít?“ zeptal se dotčeně Jura.

„Bez dokladů vás tam nemůžu pustit.“

„A pročpak ne?“ rozčilil se Jura. „Když nemám nějaký pitomý papíry, tak nejsem člověk?“

Andrej ucítil za svými zády čísi horký dech. Stasik… Snažil se držet zpříma a zřejmě chtěl kamarádům krýt záda. Osvětleným prostranstvím se zvolna blížil hlouček dalších chlapů.

„Pánové! Pánové, rozejděte se!“ zakřičel nervózně kapitán. „A vy, pane, jděte,“ obrátil se vztekle k Andrejovi. „Pánové, zpátky! Srocování je zakázáno!“

„Takže jestli nemám nějakej podělanej papír,“ vrtěl pohoršeně Jura hlavou, „tak se nesmím nikam ani hnout?!“

„Dej mu do držky!“ pronesl nečekaně jasným hlasem Stasik.

Kapitán chytil Andreje za rukáv a trhl jím k sobě. Andrej se rázem octl za zády policistů. Jejich řada se opět sevřela a Andrej už přes ni nic neviděl.

Ani farmáře, kteří v hloučku dorazili až ke kapitánovi. Dál nečekal — vydal se k poloosvětlenému portálu. Za zády slyšel hlasy: „Obilí po nás chtěj, maso po nás chtěj, ale když člověk něco potřebuje…“

„Prosím, abyste se rozešli! Mám rozkaz zatknout každého, kdo…“

„Pročpak jsi tam nepustil našeho zástupce, co?“

„Slunce! Vy hajzlové, kdy nám zase zapnete slunce?

„Pánové! Pánové — co s tím mám já společného?“

Po bělostném mramorovém schodišti běželi dolů další policisté. Cvakali podkůvkami podpatků a blýskali špicemi bodáků na puškách. Kdosi tlumeně zavelel: „Připravit granáty!“ Andrej vystoupil po schodišti až nahoru a ohlédl se. Osvětlené prostranství už bylo plné lidí. Farmáři se posunuli ze svých pozic a obrovitá černá masa se semkla kolem budovy.

Andrej ze všech sil zabral a přitáhl k sobě vysoké těžké dveře, pobité měděnými pláty. Octl se ve vestibulu. Vládlo tady šero a vším prostupoval jakýsi kasárenský pach. V parádních křeslech, na pohovkách i přímo na podlaze spali policisté, přikrytí svými plášti. Na galerii, která byla nepříliš dobře osvětlená a táhla se přímo pod stropem podél tří stěn vestibulu, bylo vidět nějaké postavy. Andrej nedokázal rozeznat, zda jsou ozbrojené. Po měkkém koberci vyběhl do prvního patra, kde bylo oddělení pro tisk, a vykročil širokou chodbou. Najednou si s nepříjemným pocitem uvědomil, že je tu nějak příliš velké ticho. V téhle obrovské budově se obvykle tísnily davy, odevšad bylo slyšet vyzvánění telefonů, ťukot psacích strojů, lidi se mezi sebou ustavičně o něčem dohadovali, šéfové hlasitě udělovali příkazy… A teď nic! Dveře některých kanceláří byly dokořán a za nimi byla jen tma. Ani chodba nebyla příliš jasně osvětlená — svítila jen každá čtvrtá lampa.

Ukázalo se, že nepříjemný pocit byl namístě: kancelář poradce pro politiku byla zamčená a v místnosti jeho zástupce seděli nějací tři neznámí chlapi. Všichni měli stejné šedivé pláště zapjaté až ke krku a stejné tvrďáky naražené do čela.

„Promiňte,“ řekl dopáleně Andrej, „kde bych našel pana poradce nebo jeho náměstka?“

Otvrďákované hlavy se k němu beze spěchu pootočily.

„Na co je potřebujete?“ zeptal se ten nejmenší chlápek.

V tu chvíli si Andrej uvědomil, že tenhle obličej mu není tak docela neznámý.

I ten hlas byl povědomý… Nepříjemný pocit ještě vzrostl: Ten chlap tu určitě nemá co dělat! Proč tu je? Andrej byl rázem ve střehu a jak nejdůrazněji a nejstručněji uměl, vysvětlil kdo je a co potřebuje.

„Tak pojďte dál,“ řekl ten povědomý chlápek. „Pročpak stojíte ve dveřích?“

Andrej vstoupil, rozhlédl se, ale nemohl nic rozeznat. Před očima mu pořád plul jen ten vyholený obličej připomínající eunucha. Kde ho Andrej viděl? Jde určitě o nějakého mizeru… Od toho radši dál. Neměl jsem sem vůbec chodit, pomyslel si, zbytečně ztrácím čas.

Malý chlápek v tvrďáku si ho taky pozorně prohlížel. Bylo naprosté ticho.

Vysoká okna byla zatažená těžkými závěsy, hluk zvenčí sem takřka nedoléhal. Chlápek najednou rychle vyskočil ze svého místa a přistoupil až k Andrejovi. Bezřasá víčka nad šedými očky rychle pomrkávala. Od horního knoflíku pláště vyletěl vzhůru — a znovu se spouštěl — obrovský, hranatý ohryzek… „Šéfredaktor?“ prohodil muž a Andrej si konečně v bezmocném zděšení uvědomil, kdo to je. A co víc: pochopil, že ten druhý ho taky poznal.

V eunuchově obličeji se zacenily řídké zuby, drobný chlápek se přikrčil a Andrej ucítil prudkou bolest v břiše, jako by mu právě popraskaly vnitřnosti.

V očích se mu zatmělo a z té tmy se nořila jen navoskovaná podlaha… Musí utéci! Musí… V mozku mu vybuchl celý ohňostroj. Vysoký, potemnělý a popraskaný strop se rozhoupal a naklonil. Na Andreje se valila dusivá černota, ze které probleskovala doběla rozpálená ostří a zabodávala se do žeber. Zabije… zabije… zabije mě…, pomyslel si Andrej a ucítil, že mu otéká hlava, někdo mu ji rve do úzké, páchnoucí škvíry, odírá mu uši a dunivý hlas zvolna pronáší: „Pomalu, Pinďo, pomalu, žádnej kvalt…“ Andrej zařval ze všech sil a teplá hustá kašovitá látka mu zaplnila ústa. Zalkl se a začal zvracet.

Pak byl v místnosti sám. Ohromný závěs na okně byl shrnutý stranou, otevřeným oknem pronikal dovnitř chladný vlhký vzduch a z dálky sem doléhal nějaký křik. Andrej se s námahou zvedl na všechny čtyři a posunul se podél zdi. Snažil se dostat ke dveřím. Pryč odsud… Na chodbě začal znovu zvracet. Vyčerpalo ho to tak, že chvíli znovu bezmocně ležel na podlaze. Pak se pokusil vstát. Je mi hrozně špatně, opakoval si, hrozně špatně… Sedl si a ohmatal si obličej. Byl vlhký a lepkavý. A tu si Andrej uvědomil, že vidí jen jedním okem. Bolela ho žebra, špatně se mu dýchalo. Bolely ho čelisti — a ze všeho nejvíc ho teď bolelo v podbřišku. Rozplakal se: Hajzl Pinďa! Zmrzačil mě!

Seděl na podlaze prázdné chodby, zády se tiskl ke zlaceným ozdobám na stěně a plakal. Připadal si naprosto bezmocný. S námahou zasunul ruku pod plášť a nahmatal řemen od kalhot. Strašně ho to bolelo. Ne přímo v pase, ale teď o něco výš… Trenýrky měl mokré.

Ozval se dusot těžkých bot, někdo přiběhl z hloubi chodby a zastavil se nad Andrejem. Byl to policista. Udýchaný, celý zrudlý během, vyděšený, bez brigadýrky… Pár okamžiků tak postál, jako by se nemohl rozhodnout co dělat, ale pak se prudce rozběhl dál. To už se z hloubi chodby blížil druhý muž a v běhu ze sebe strhával blůzu uniformy.

Andrej si uvědomil, že tam, odkud ti dva běželi, burácí řev davu. Sebral všechny své síly, vstal a potácivě podél zdi za oním řevem vykročil… Z úst se mu chvílemi vydralo vzlyknutí, s hrůzou si stále ohmatával obličej a po několika krocích se vždycky musel zastavit a celý zkroucený překonávat bolest v břiše.

Dostal se až ke schodišti a chytil se kluzkého mramorového zábradlí.

Dole se v obrovském vestibulu převalovala hustá směsice z lidských těl.

Nedalo se vůbec rozeznat, co se tam děje. Reflektory podél galerie vrhaly své chladné, oslepující světlo na změť, v níž se míhaly vousy všech barev, brigadýrky uniforem, náramenní šňůrky policistů, do výšky trčely bodáky a lidské dlaně, blýskaly se holé lebky a nad tím vším se táhl k vysokému stropu teplý, jakoby provlhlý puch.

Andrej zavřel oči, nechtěl to vidět. Řídil se jen hmatem, když krůček po krůčku — chvíli bokem, chvíli dokonce pozpátku — škobrtal podél zábradlí dolů. Sám nechápal, proč to dělá. Několikrát se musel zastavit, aby nabral sil, se sténáním pohlédl dolů, ale vždycky se mu z toho, co uviděl, udělalo ještě víc zle, a tak zavíral znovu oči a sunul se podél zábradlí o kousek níž.

A pak už měl ruce tak zesláblé, že se jimi neudržel. Upadl a skoulel se po několika schodech dolů kolem obrovských bronzových plivátek, která tu čněla nad bílým mramorem. Rámusem a jekotem k němu najednou dolehl burácivý dunivý hlas vibrující v nepříčetném řevu: „Dyť to je Andrej! Chlapi! Zabíjej tam naše lidi!“

Andrej otevřel oko a uviděl vedle sebe Juru. Byl rozcuchaný, blůza na něm byla potrhaná, vypoulené oči mu divoce blýskaly a vousy se ježily na všechny strany. Jura v napjatých pažích pozvedl kulomet a s řevem začal dlouhou dávkou kropit galerii, prosklené stěny sálu i reflektory… Pak Andrej upadl do zvláštního mrákotného stavu. Přílivy vědomí se zvedaly současně s přílivem bolesti a zoufalství a společně zase odplouvaly.

Uvědomil si, že je někde uprostřed vestibulu a úporně se snažil po čtyřech dolézt ke vzdáleným otevřeným dveřím. Musel přitom zdolávat nehybná ležící těla, ruce mu klouzaly v čemsi studeném a mokrém… Slyšel, že vedle něj někdo monotónně naříká: „Ach bože, ach bože…“ Na koberci byla spousta skleněných střepů, nábojnic a kousků omítky. Do otevřených dveří náhle vtrhli nějací hrozivě vyhlížející lidé s hořícími pochodněmi v rukou, strašlivě řvali a běželi přímo na Andreje… Pak byl najednou venku, před vchodem. Seděl, nohy měl doširoka roztažené, dlaněmi se opíral o chladný kámen a na klíně měl něčí pušku bez závěru. Odněkud sem táhl kouř a Andrej si matně uvědomoval, že tu někde štěká kulomet, divoce rzají koně a že on sám pro sebe si nahlas opakuje: „Tady mě rozdupou, tady mě určitě rozdupou…“

Nerozdupali. Najednou byl dole na dláždění, už stranou od vstupního schodiště. Tváří se tiskl k drsné žule, nad ním zářila rtuťová výbojka a puška někam zmizela. Zdálo se ovšem, že zmizelo i Andrejovo tělo. Neměl je.

Měl jen tvář, ta se vznášela v prázdnotě a tiskla se k žulovému kvádru. A na náměstí se rozehrávala jakási zběsilá tragédie.

Andrej uviděl, jak se podél luceren lemujících náměstí, kolem tísnících se vozů a bryček s rachotem a burácením řítí obrněné auto. Jeho kulometná věž se otáčela na všechny strany a plivala oheň, smrtonosné ohnivé proudy od ní lítaly celým náměstím — a před autem pádil kůň, hlavu měl divoce zakloněnou, vlekl za sebou utržené postraňky… A najednou z řady povozů vjel obrněnému automobilu do cesty vojenský náklaďák s korbou pokrytou plachtou, kůň se zběsile vrhl stranou a vší silou vrazil do sloupu lucerny.

Obrněný vůz prudce zabrzdil, dostal smyk — a v té chvíli vyběhl na otevřené prostranství nějaký dlouhán celý v černém, rozmáchl se a okamžitě sebou práskl na zem. Pod obrněným vozem to zahořelo, ozvala se strašlivá rána a vůz se překotil zpět. Ten chlap v černém se hned zvedl a utíkal. Protáhl se kolem nehybného obrněnce, cosi rychle zastrčil do průzoru řidiče a odskočil. Andrej si ještě stačil uvědomit, že to je Fritz Geiger, ale to už se v průzoru rozzářilo světlo, uvnitř to zadunělo a úzkou škvírou vyšlehl ven protáhlý, čadivý jazyk plamene. Fritz se sklonil, přikrčil, dlouhé ruce spustil až k zemi a bokem jako krab se sunul kolem své oběti. Otevřela se dvířka a s pronikavým řevem se z nich vyvalil hořící balík, z kterého na všechny strany létaly jiskry.

Dál už Andrej zase nevěděl nic. Jako by před ním někdo spustil oponu a on jen slyšel nějaké vzteklé hlasy, nelidské výkřiky a dupot spousty nohou.

Od hořícího vozu se nesl pach rozžhaveného železa a benzinu… A potom Andrej uviděl Fritze, jak stojí uprostřed davu, v němž všichni mají na rukávech bílé stužky. Fritz je všechny o hlavu převyšuje a udílí jakési příkazy, ostře gestikuluje, máchá těma svýma dlouhýma rukama na všechny strany, světlé rozcuchané vlasy má celé od sazí… Další chlapi s bílými stužkami na rukávech začali najednou bůhvíproč lézt po lucernách před vchodem do radnice a rozvěšovali po nich provazy, které povlávaly ve větru. Pak někoho vlekli po schodišti. Ten člověk se bránil, kopal kolem sebe, vřeštěl, až zaléhaly uši — a najednou bylo schodiště plné lidí, všude bylo vidět zarostlé tváře a kovově cvakaly závěry pušek… Vřeštění utichlo, nějaké lidské tělo se posunulo vzhůru podél kandelábru, zaškubalo sebou a zatočilo se kolem své osy. Pak se ozvalo několik výstřelů, trhavé pohyby rázem ustaly a tělo se začalo na provaze zvolna pohupovat.

A potom Andreje probralo zběsilé natřásání. Hlava mu poskakovala na nějaké tvrdém, ale příjemně vonícím balíku, někam jel, někam ho někdo vezl a známý navztekaný hlas vykřikoval: „No tak, ty bestie! Jen zaber, potvoro!“ A Andrej na pozadí černého nebe uviděl hořící radnici. Ohnivé jazyky vyskakovaly z oken a sypaly do temnoty jiskry. Na lucernách se zvolna pohupovala protáhlá lidská těla.

Kapitola 2

Andrej, umytý a převlečený, s obvazem přes pravé oko, napolo ležel a napolo seděl v křesle a zasmušile pozoroval Juru, který společně se Stasikem hladově pořádal z kastrolu cosi, z čeho se ještě kouřilo. Stasik Kowalski měl hlavu celou ofačovanou. Uplakaná Selma seděla vedle nich, zoufale vzlykala a pořád se pokoušela Andreje vzít za ruku. Byla rozcuchaná, líčidlo měla rozmazané po oteklém obličeji, na tvářích jí naskákaly červené skvrny. Poněkud zvláštní dojem vzbuzoval její provokující průsvitný župánek, vpředu celý mokrý od mydlinek.

„Chtěl tě zlikvidovat,“ řekl Stasik s plnou pusou. „A naschvál tě zpracovával tak, aby to dýl trvalo, aby sis užil. Já to znám, mě si takhle vzali do prádla modrý husaři. Jenže se mnou se, kamaráde, dostali dál: Už po mně začínali šlapat, když chválabohu zjistili, že se spletli, že já nejsem ten, koho si chtěli podat…“

„Máš zlámanej nos, ale to se srovná,“ přikyvoval Jura. „Nos není to nejdůležitější — a slouží i přeraženej… A žebro…,“ mávl rukou, ve které držel lžíci, „víš, kolik už já jich měl zlámanejch? Hlavně že jsou celý játra — a vůbec pajšl…“

Selma zoufale povzdechla a znovu se snažila vzít Andreje za ruku. Podíval se na ni a řekl: „Nech už toho breku! Jdi se převlíknout a vůbec.“

Poslušně vstala a zmizela ve vedlejším pokoji. Andrej jazykem nahmatal v ústech něco tvrdého a prstem to vyndal.

„Vyrazil mi plombu,“ zavrčel.

„Fakt?“ podivil se Jura.

Andrej mu plombu ukázal a Jura užasle zavrtěl hlavou. Stasik taky zakroutil hlavou a řekl: „To se teda stane málokdy. Já, když jsem se tenkrát z toho dostával — a trvalo mi to tři měsíce, rozumíš — tak jsem plival zuby. Moje stará mě obskakovala jak mimino. Potom umřela… no a já, jak vidíš, žiju. Nějak to furt ještě jde.“

„Tři měsíce?“ zeptal se opovržlivě Jura. „Když jsme bojovali u Jelni, urvalo mi to celej zadek. Půl roku jsem se plácal po nemocnicích. Kamaráde, to není jen tak, když přijdeš o zadnici. Tam jsou totiž propletený ty nejdůležitější žíly. A zrovna tam mi to kus železa urval. Já koukal jako blázen, dokonce jsem se i ptal kluků: Kde mám zadek? Kalhoty až po holínky byly v hajzlu — a to, co bylo nahoře vzadu v kalhotách, taky…“ Olízl lžíci a dodal: „Feďkovi Čeparevovi to tenkrát utrhlo hlavu. Ve stejnou chvíli.“ Stasik taky olízl lžíci a potom oba dva mlčky seděli a koukali do kastrolu.

Pak si Stasik způsobně odkašlal a začal znovu jíst. Jura se k němu přidal.

Vrátila se Selma. Andrej se na ni podíval a vzápětí raději odvrátil oči.

Vyparádila se, jen co je pravda… Do uší si navlíkla obrovské náušnice, šaty si vzala s hlubokým výstřihem, našmírovala se jak šlapka. A vždyť to taky je děvka, pomyslel si. Nemohl se na ni dívat, nejradši by ji poslal k čertu. Nejdřív udělala tyjátr v předsíni, potom v koupelně, když mu s hrozným brekem sundávala mokré trenýrky a on si prohlížel černofialové fleky na břiše a na bocích — a znovu mu přitom tekly slzy. Plakal sám nad sebou, nad svou bezmocí… Selma je jasně opilá, zase je nametená jako každý boží den, i teď, když se převlíkala, určitě si ještě lokla… „Ten doktor,“ prohodil zamyšleně Jura, „ten holohlavej, co tu teď byl… Kde já ho jen viděl?“

„Ale možná že to bylo u nás,“ pokoušela se o svůdný úsměv Selma. „On bydlí ve vedlejším domě. Andreji, co teď vlastně dělá?“

„Pokrývače,“ odpověděl zamračeně Andrej.

Spala s ním, s plešatcem jedním, bylo to veřejné tajemství. A on se tím ani nijak zvlášť netajil. Koneckonců, nikdo se tím — když šlo o Selmu — příliš netajil.

„Jak to — pokrývače?“ vyjekl Stasik a samým údivem ani nedonesl plnou lžíci do úst.

„Prostě je to tak,“ řekl Andrej. „Pokrejvá, co může. Střechy, ženský…“

S hekáním vstal a došel si do skříňky pro cigarety. Zase tam bylo o dvě krabičky méně… „Ženský — proč ne…,“ brumlal zaraženě Stasik a poklepával lžící nad kastrolem, „ale proč střechy? Co když spadne? Je to přece lékař!“

„Protože tady ve Městě mají takový nápady,“ řekl jedovatě Jura. Automaticky si chtěl lžíci zastrčit za holínku, ale včas se vzpamatoval a položil ji na stůl. „To je stejný, jako když k nám do Timofejevky hnedka po válce poslali do kolchozu jako předsedu jednoho Gruzína, co dřív dělal politruka.“

Zazvonil telefon. Selma zvedla sluchátko.

„Ano,“ řekla pak, „ano… Ne! K telefonu nemůže, je nemocný.“

„Dej to sem!“ ozval se Andrej.

„To je někdo z redakce,“ zašeptala Selma, když dlaní přikryla mluvítko.

Andrej natáhl ruku: „Dej mi to!“ vyjel už zvýšeným hlasem. „A odvykni si rozhodovat za druhý!“ Selma mu podala sluchátko a současně mu sebrala krabičku cigaret. Ruce i rty se jí chvěly.

„U telefonu Voronin,“ řekl Andrej.

„Andreji…,“ ozval se Kensi, „kam jsi se ztratil? Já tě všude hledám. Co máme dělat? Ve Městě je fašistický převrat.“

„Jak to — fašistický?“ zeptal se ohromeně Andrej.

„Přijdeš do redakce, nebo ti vážně něco je?“

„Přijdu, samozřejmě přijdu,“ pospíšil si Andrej. „Ale vysvětli mi…“

„Máme tu různý seznamy,“ vychrlil okamžitě Kensi, „zvláštních zpravodajů, informátorů a podobně… Archivy…“

„Rozumím,“ přerušil ho Andrej. „Jen mi řekni, proč si myslíš, že ten převrat je fašistickej?“

„Já si to nemyslím, já to vím,“ odsekl Kensi.

Andrej zaťal zuby a zasténal. Pak zlostně vyjel: „To ještě nemusí znamenat… Hlavně se neukvapuj!“ Horečně uvažoval a pak rázně řekl: „Tak dobrá — všechno připrav, já hned jdu.“

„Dej pozor na ulicích!“

Andrej položil sluchátko a obrátil se ke svým hostům: „Kamarádi, já tam musím… Odvezete mě do redakce?“

„Co by ne? Odvezem,“ řekl Jura, vstal a začal si balit cigaretu. „Stasiku, ty se taky hni, ať se tu moc nerozsedíš. My si tu dřepíme — a venku jde zatím o všecko.“

„Tak jo,“ souhlasil lítostivě Stasik a taky vstal. „Stejně je to nějak na draka… Všechny papaláše nakopali do zadku a pověsili je, ale slunce stejně nezačalo svítit. Krucinál, kampak jsem dal tu svou hračičku?“ A začal hledat po všech koutech svůj podivný malý samopal.

Jura párkrát zatáhl z ukroucené cigarety a pomalu si začal přes blůzu navlékat potrhanou vatovanou bundu. Andrej se taky chtěl jít obléknout, ale do cesty se mu postavila Selma. Nemínila mu zřejmě uhnout, vypadala velice rozhodně, ve tváři byla bledá: „Půjdu taky!“ zaječela a nasadila tón, jakým obvykle začínala každou hádku.

„Nech toho,“ odsekl Andrej a snažil se ji zdravou rukou od sebe odstrčit.

„Nikam tě nepustím,“ řekla. „Buď mě vemeš s sebou, nebo zůstaneš doma!“

„Uhni!“ utrhl se na ni Andrej. „Ty tam tak budeš chybět, huso pitomá!“

„Ne-pus-tím-tě!“ zasyčela nenávistně.

Andrej se ani nenapřáhl — přesto však do své ruky vložil velkou sílu, když dal Selmě facku. Všichni ztichli. Selma zůstala bez hnutí stát, bledý obličej se jí pokryl rudými skvrnami. Andrej se vzpamatoval: „Promiň,“

procedil mezi zuby.

„Nepustím tě,“ zašeptala Selma.

Jura si odkašlal a jakoby mimoděk prohodil: „Teda ono v takovýhle době není moc dobrý, když je ženská sama doma…“

„To je fakt,“ přidal se Stasik. „Sama doma, to je špatný — a s námi se jí nikdo ani nedotkne. Jsme přece farmáři…“

Andrej pořád ještě stál před Selmou a díval se na ni. Snažil se aspoň teď něco z téhle ženské pochopit, ale marně. Byla to děvka, od přírody i z milosti boží, nic jiného než děvka. To Andrej věděl — a pochopil to už dávno.

Měla ho ale ráda! Hned od prvního dne ho měla ráda, to taky věděl, ale bylo mu jasné, že jí to absolutně v ničem nepřekáží. Klidně by teď zůstala sama v tomhle bytě, bylo jí to určitě jedno — nikdy se ničeho nebála. To taky věděl. Když si to takhle rozebral, tohle všechno o ní věděl, ale stejně ji nechápal… „Dobrá,“ řekl nakonec, „tak se oblíkni.“

„Co ty žebra? Bolej?“ zeptal se Jura, aby odvedl řeč.

„Ujde to,“ zavrčel Andrej. „Dá se to vydržet.“

Snažil se nikomu nepohlédnout do očí. Zastrčil cigarety do kapsy, přidal zápalky a zastavil se před prádelníkem. Vzadu v rohu tam pod kupou ubrousků a ručníků ležela Donaldova pistole. Má si ji vzít, nebo ne? Představil si, za jakých okolností by se mu pistole nejspíš mohla hodit — a rozhodl se, že ji nechá doma. Ať si tu leží, řekl si, já přece netáhnu nikam do boje.

„Tak jdeme?“ ozval se Stasik.

Stál už u dveří a opatrně protahoval řemen samopalu přes zafačovanou hlavu. Selma byla taky připravená, stála vedle něj. Na šaty si natáhla tlustý svetr, přes ruku měla plášť.

„Jde se!“ zavelel Jura a bouchl o zem rukojetí kulometu.

„Sundej ty náušnice,“ zavrčel Andrej a zamířil ke schodišti.

Společně šli po schodech dolů. Na odpočívadlech v šeru postávali a něco si mezi sebou šeptali obyvatelé domu. Když viděli, že jde někdo ozbrojený, polekaně zmlkali a ustupovali stranou. Pak někdo řekl: „To je Voronin,“

a hned zavolal: „Pane šéfredaktore, nemůžete nám říct, co se to ve Městě děje?“

Andrej nestačil odpovědět, protože se ze všech stran ozval výstražný sykot a kdosi zašeptal: „Copak to nevidíš? Už ho vedou!“ Selma se hystericky zahihňala. Vyšli do dvora a nasedli do vozu. Selma přehodila Andrejovi přes ramena plášť a Jura najednou řekl: „Ticho!“

Napjatě naslouchali.

„Někde se střílí,“ prohodil šeptem Stasik.

„Pěkně dlouhý dávky…,“ kývl Jura. „Rozhodně nešetřej střelivem. Kdepak ho asi berou? Za desítku patron dá člověk půllitřík samohonky — a tady se střílí ostošest.“ A pak pobídl koně: „Hyjé! Hni se, potvoro!“

Vůz s rachotem vjel do průjezdu. Na schůdcích před domovnickým bytem stál Wang. V ruce držel lopatku a smeták.

„Hele, Váňa!“ zaradoval se Jura a zastavil. „Jak se máš, Váňo? A co tu děláš?“

„Zametám,“ odpověděl s úsměvem Wang. „Dobrého dne přeju,“ dodal uctivě.

„Vykašli se na zametání,“ řekl Jura, „proč bys to dělal? Pojeď s námi, uděláme z tebe ministra, budeš si chodit v hedvábí a jezdit v bouráku!“

Wang se zasmál, zřejmě aby neurazil.

„Juro,“ ozval se Andrej, „radši už pojedeme!“

Bolelo ho v boku, ve voze se mu špatně sedělo, už začal litovat, že se raději nevydal pěšky. Mimoděk se přitiskl k Selmě.

„Dobrá, Váňo, když nechceš, tak ne!“ rozhodl Jura. „Ale o tom ministrovi uvažuj! A připrav se! Umej si krk, učeš se…“ Trhl opratěmi a popohnal koně.

S rachotem vyjeli na Hlavní ulici.

„Čí je to vůz, nevíš?“ zeptal se najednou Stasik.

„Čertví,“ odpověděl Jura, ani se neotočil. „Ten kůň vypadá na toho ťunťu… No — co bydlí až skoro u Propasti! Takovej zrzek poďobanej od neštovic… myslím, že je to Kanaďan.“

„Jo? Tak ten asi teď pěkně kleje.“

„Ne. Nekleje. Zabili ho.“

„Jo?“ vydechl Stasik a víc už nepromluvil.

Hlavní ulice byla liduprázdná a celá zahalená temnotou, třebaže podle hodin teď bylo pět odpoledne. Vpředu tma červeně světélkovala a neklidně se chvěla. Chvílemi tam probleskovaly bílé skvrny — snad to byly reflektory, snad silné svítilny — a právě odtud sem doléhal zvuk palby, který přehlušoval rachot kol a klapot kopyt. Něco se tam dělo… V domech se za některými okny svítilo, ale většinou jen od prvního patra výš. Fronty před obchody už nestály, ale Andrej si všiml, že v mnoha průjezdech se tísní lidé, opatrně vyhlížejí ven a zase se schovávají. Jen pár odvážlivců občas vyjde na chodník a podívá se směrem, kde se to ve tmě blýská a třaskají výstřely. Na dlažbě se místy povalovaly jakési tmavé žo ky. Andrej hned nepochopil, oč jde, teprve za chvíli mu došlo, že to jsou mrtví paviáni. V parčíku vedle školy se popásal osamělý kůň.

Vůz rachotil a natřásal se, všichni mlčeli. Selma opatrně nahmatala Andrejovu ruku a on se teď už zcela poddal své bolesti i únavě, přitiskl se k Selminu teplému svetru a zavřel oči. Je mi hrozně špatně, říkal si, moc špatně… Co to ten Kensi mlel? Jakej fašistickej převrat? Prostě všichni zcvokatěli strachy — a taky ze vzteku a z beznaděje… Experiment je Experiment… Vůz najednou poskočil a rachot kol přehlušilo divoké, pronikavé zaječení, které Andreje rázem vzburcovalo. Leknutím se celý zpotil. Napřímil se a nechápavě zíral do tmy.

Jura klel a ze všech sil rval k sobě opratě, aby udržel koně, který začal uskakovat stranou. Po levém chodníku s nelidským, ale současně i velice lidským řevem, plným bolesti a hrůzy, běžel velký hořící chuchvalec. Oheň z něj sršel na všechny strany a Andrej se ani nestačil vzpamatovat, když Stasik seskočil z vozu a přímo od boku vypálil do oné živé pochodně dvě krátké dávky ze samopalu. Někde vzadu zazvonilo roztříštěné sklo výlohy, ohnivý chuchvalec žalostně zapištěl, odkoulel se o kousek dál a ztichl.

„Už se netrápí, chudák,“ zachraptěl Stasik a Andrejovi konečně došlo, že to byl pavián. Hořící pavián… Co to je za nesmysl: hořící pavián…?

Teď ležel na kraji chodníku a zvolna dohoříval. Až k vozu se od něj táhl hrozný zápach.

Jura pobídl koně a vůz se znovu rozjel. Stasik šel vedle něj a přidržoval se postranice. Andrej natahoval krk, snažil se rozeznat, co se děje vpředu, v chvějícím se — náhle světlém, růžovém oparu. Ano, něco se tam dělo… Zatím se nedalo odhadnout, oč jde, bylo to celé nějak podivné, Andrejovi nepochopitelné… Jako by tam někdo strašlivě vyl… Do toho třaskaly výstřely, burácely motory a chvílemi v mlze kratince vyšlehávaly červené jazýčky ohně.

„Hele, Stasiku,“ prohodil Jura přes rameno, „zaběhni dopředu a koukni se, co se to tam děje. Já pojedu pomalu za tebou.“

„Tak dobře,“ řekl na to Stasik, urovnal si samopal, přeběhl na chodník a podél zdi vyrazil dopředu. Brzy se ztratil v mlze. Jura stále víc přitahoval opratě, až se kůň úplně zastavil.

„Sedni si pohodlně,“ šeptla Selma.

Andrej škubl ramenem.

„Ale vždyť se nic nestalo,“ šeptala dál Selma. „Ten chlap, co jsi ho viděl, byl přece správce — a k nám přišel na kontrolu! Chodil po všech bytech a zjišťoval, jestli někdo doma nepřechovává zbraně.“

„Mlč!“ procedil Andrej mezi zuby. „Na mou duši,“ nepřestávala Selma. „Zrovna tam zašel a zrovna chtěl odejít.“

„To chtěl jít bez kalhot?“ zeptal se chladně Andrej a ze všech sil se v sobě snažil potlačit hroznou vzpomínku: Jura se Stasikem ho bezvládného vlečou domů a on — ve vlastním bytě! — vidí v předsíni nějakého neduživého skrčka, který si honem zavazuje župan, pod nímž vykukují flanelové spodky. A za jeho zády se usmívá odporně nevinný, opilý Selmin obličej.

A pak ta proměna! Nevinný úsměv vystřídalo leknutí — a potom se Selmy zmocnilo zoufalství… „Ale on tak chodil po baráku — v županu!“ šeptala Selma.

„Prosím tě, mlč už!“ řekl Andrej. „Mlč a dej mi pokoj. Já nejsem tvůj manžel, ty nejsi moje žena… Tak co je mi po tom?“

„Ale já tě přece mám ráda! Miluju tě,“ šeptala Selma zoufale. „Jenom tebe!“

Jura hlasitě zakašlal.

„Někdo jede,“ řekl.

V šeru se před vozem objevila temná silueta čehosi velkého. Blížilo se to a zářily na tom dva reflektory. Byl to náklaďák se sklápěčkou. Zůstal stát asi tak dvacet metrů od jejich vozu. Bylo slyšet povely, které přehlušovaly hluk motoru. Několik postav vyskákalo z korby na zem a rozběhlo se po ulici. Pak bouchla dvířka, ještě jedna temná postava se oddělila od náklaďáku, chvíli postála — a potom se pomalu vydala přímo k jejich vozu.

„Jde sem,“ oznámil Jura. „Poslouchej, Andreji, ty buď zticha. Mluvit budu já.“

Chlap přistoupil až k vozu. Byl to zjevně jeden z těch, co si říkali milicionáři.

Na rukávech krátkého kabátu měl bílé stužky, přes rameno mu visela puška.

„Aha — farmáři!“ prohodil. „Dobrej den přeju, chlapi!“

„Taky tak… Pokud to nemá bejt vtip,“ odpověděl vyčkávavě Jura.

Milicionář několikrát nerozhodně přešlápl a nakonec se rozpačitě zeptal: „Nemáte chleba na prodej?“

„Ty bys toho chtěl,“ řekl Jura.

„Nebo třeba maso, nebo aspoň brambory.“

„Povídám, že bys toho chtěl.“

Milicionář se zjevně neurazil. Popotáhl, povzdechl si, ohlédl se k náklaďáku a jakoby s úlevou vykřikl: „Tamhle něco leží! Ještě jeden se tam povaluje…! Jsou slepí nebo co?

Ohořelej… tam leží…“ Rozběhl se, pleskal nohama o dlažbu, pak začal na někoho mávat a potom se objevilo několik postav, které s nadávkami odvlekly k náklaďáku čadící temný žok, s námahou ho rozhoupaly a hodily na korbu.

„Ten by toho chtěl,“ mručel Jura. „Brambory… Maso!“

Náklaďák se pohnul z místa a projel kolem nich. Táhl z něj odpudivý puch spálené srsti a ohořelého masa. Sklápěčka byla vrchovatě zaplněná.

Na světlejším pozadí nedalekého domu Andrej viděl, že kolem nich projíždějí jakési temné hromady — a najednou mu přeběhl mráz po zádech: Z oné černající se masy trčela bílá lidská ruka s prsty doširoka roztaženými.

Ponuří průvodci tohoto nákladu se tísnili za kabinou auta a přidržovali se, aby neupadli. Mohlo jich být tak pět šest — a jak si Andrej stačil všimnout, byli dobře oblečení a na hlavách měli klobouky.

„Pohřební četa,“ řekl Jura. „To je správný. Odvezou paviány na skládku — a zametýno! Hele, támhle na nás mává Stasik.“ A popohnal koně.

V nejasném šeru a mlze se vynořila Stasikova neforemná postava. Když vůz dojel až k němu, Jura se vyklonil z předku vozu a nejistě se zeptal: „Není ti něco? Co se stalo?“

Stasik neodpověděl a pokusil se ze strany naskočit na vůz. Smekl se však, zaklel a oběma rukama se chytil za postranici. Přitom něco zlostně mručel.

„Co to říká?“ zeptala se šeptem Selma.

Vůz se pomalu blížil k místu, odkud bylo stále hlasitěji slyšet výstřely a burácení motorů. Stasik šel pořád podél vozu a oběma rukama se ho držel.

Vypadalo to, že nemá sílu dostat se nahoru. Jura se k němu vyklonil a vytáhl ho k sobě.

„Tak co je?“ zeptal se ho hlasitě. „Můžeme tam jet? A mluv pořádně, takhle vím houby, co říkáš!“

„Matko boží,“ pronesl Stasik, teď už zcela srozumitelně, „proč to dělají?

Kdo si tohle vymyslel?“

Jura jediným trhnutím opratí zastavil koně.

„Ale jen jeď, jeď,“ řekl okamžitě Stasik. „Jet se tudy dá… Akorát je lepší se na nic nekoukat. Paní…,“ obrátil se k Selmě, „vy se nedívejte!

Otočte se na druhou stranu… A nebo radši zavřete oči.“

V Andrejovi se zatajil dech. Podíval se na Selmu a viděl, jak třeští oči do tmy.

„Tak jedem, Juro, jedem!“ brebtal překotně Stasik, „popožeň ho, ať upaluje… No tak, jeď!“ zařval najednou. „Tryskem!“

Kůň vyrazil. Na levé straně ulice už končila řada domů, bylo tu i víc vidět, mlha, která je dřív provázela, se najednou rozptýlila a dalo se dohlédnout na bulvár Paviánů. Odtud zaznívaly všechny ty podivné zvuky. Řvou cí motory nehybné řady náklaďáků se sklápěčkami čněly jako zátaras z jedné strany bulváru. V korbách i mezi náklaďáky postávali chlapi s bílými stužkami na rukávech a po bulváru pobíhali mezi hořícími stromy a keři ječící lidé v pruhovaných pyžamech a vyděšení paviáni. Naráželi do sebe, klopýtali, pokoušeli se vylézt na stromy, padali z nich dolů, schovávali se za keře… A ti, co měli na rukávech bílé stužky, bez přestávky stříleli z pušek a kulometů. Spousta nehybných těl už pokrývala dlažbu, z některých se kouřilo, jiná dohořívala. Z jednoho náklaďáku vyletěl ohnivý jazyk provázený černým kouřem — a strom, olepený hrozny paviánů, vzplál jak obrovská pochodeň. A někdo zaječel nesnesitelnou fistulí: „Já jsem zdravý!

To je omyl! Já jsem normální! To je omyl!“

To všechno jako roztřesený, rozhoupaný obraz, provázený strašlivou bolestí mezi žebry, spalujícím žárem a odpudivým puchem, to vše nyní proletělo kolem Andreje a vzápětí se někde ztratilo. Světélkující mlha se znovu sevřela kolem vozu, ale Jura pořád ještě na koně křičel, aby jel, neustále ho pobízel a opratěmi zběsile poháněl.

„Čertví co se to děje, oni se snad zbláznili,“ opakoval tupě Andrej a bezmocně se tiskl k Selmě. „Čertví… Asi zešíleli. Posedl je amok… Městu teď vládnou blázni, krvelační blázni, teď už je všemu konec, oni se nezastaví, přijde řada i na nás…“

Vůz najednou zůstal stát.

„Tak to ne,“ řekl Jura. Otočil se a začal hledat v kupě pytlů a ranců za sebou. „I když se to někomu hodí…“ Konečně našel velkou láhev a zuby z ní vytáhl zátku. Pak si odplivl a pořádně si přihnul. Potom láhev podal Stasikovi a utřel si ústa. „Takže někoho likvidujou… To je ten Experiment?

Dobrá…“ Z náprsní kapsy vytáhl složené noviny, opatrně z nich kousek odtrhl a odněkud vylovil tabák. „Berou to zvostra. To teda jo. Moc zvostra…“

Stasik podal láhev Andrejovi a Andrej zavrtěl hlavou. Selma si láhev vzala, dvakrát polkla a láhev vrátila Stasikovi. Všichni mlčeli. Jura dýmal jako komín, pořád mnul cigaretu a polohlasně vrčel jako pes. Pak ale znovu popohnal koně… Už byli skoro v Sanitární ulici, když před sebou zase uviděli světlo a uslyšeli výkřiky. Přímo uprostřed křižovatky se v záři reflektorů hemžily záplavy lidí. Projet se tudy nedalo.

„Asi nějakej mítink,“ prohodil přes rameno Jura.

„To tak bejvá,“ souhlasil zvadle Stasik. „Když už se dali do střílení, tak k tomu taky dělají mítinky, to tak bejvá. Nemůžem to objet?“ „No počkej, kamaráde,“ řekl na to Jura, „Proč bysme to měli objíždět?

Poslechneme si, co se tu lidem slibuje! Třeba něco řeknou o slunci! Podívej — našich je tady spousta…“

V té chvíli všechno ztichlo a nad davem zazněl vibrující energický hlas, zesílený reproduktory: „Ještě jednou to opakuji! Nemilosrdně! Vyčistím Město! Od špíny, od kalu, od všech darmošlapů. Zloději patří na lucerny!“ Dav souhlasně zamručel.

„Úplatkáři — na lucerny!“

Dav nadšeně zavyl.

„Kdo jde proti lidu, bude viset!“

„Uááá!“ zařval dav.

Andrej konečně zahlédl řečníka. Uprostřed hloučku, který stál na jakémsi vojenském autě, opíral se oběma rukama o postranice v modravé záři reflektorů chlap, jehož dlouhé tělo v černém plášti se rytmicky pohupovalo a ústa se doširoka otvírala… Byl to někdejší poddůstojník wehrmachtu, současný šéf strany Radikálního obrození… Friedrich Geiger.

„A to bude jen začátek! Nastolíme ve Městě náš, skutečně lidový řád.

Co je nám po nějakých experimentech! Nejsme morčata nebo králíci, aby se na nás něco zkoušelo! Jsme lidi! Naší zbraní je rozum a svědomí. A nikomu nedovolíme, aby rozhodoval o našem osudu. Sami si ho budeme řídit! Osud lidu je v rukou lidu. Osud každého z nás je v rukou každého z nás. Lid mi dal svou důvěru. Svěřil do mých rukou svá práva. Svou budoucnost!

A já přísahám: Tuto důvěru nikdy nezklamu!“

„Uááá!“

„Budu nemilosrdný! Jménem národa. Budu krutý! Jménem národa. Nepřipustím žádný rozkol. Už jsme se dost nabojovali! Žádní komunisté, žádní socialisté, žádní kapitalisté, žádní fašisté! Nebudeme se bít mezi sebou!

Budeme se bít společně za sebe!“

„Uááá!“

„Žádné politické strany! Žádné národnosti, žádné třídy. A s každým štváčem — rovnou na lucernu!“

A znovu nadšený řev davu… „Jestli chudí budou dál bojovat proti bohatým! Jestli komunisti budou dál bojovat proti kapitalistům! Jestli černí budou dál bojovat proti bílým… Zajdeme všichni! Navzájem se pobijeme. Ale jestliže se my všichni postavíme jeden vedle druhého, jestliže se chopíme zbraní, jestliže se dáme do díla v továrnách i na polích — nenajde se taková síla, která by nás dokázala zničit! Naší zbraní je jednota! Naší zbraní je pravda! Třebaže draze zapla cená — ale pravda! Ano, dali jsme se vlákat do pasti. Jenže my si s tou pastí dokážeme poradit!“

Dav se nadýchl k nadšenému křiku, ale najednou všechno užasle ztichlo.

Vzplálo slunce.

Poprvé po dvanácti dnech zazářilo slunce, rozhořelo se jako zlatý disk na obloze, svým oslepujícím jasem se přelilo po šedivých, vybledlých tvářích, s nesnesitelnou ostrostí se zablýskalo v okenních tabulkách, probudilo a oživilo miliony barev — a odhalilo černý dým nad vzdálenými střechami, zašlou zeleň stromů a otřískané stěny domů… Dav teď divoce řval, i Andrej křičel, co měl síly. Rázem tu byl jiný svět.

Nad hlavami létaly čepice, lidé se objímali, plakali, kdosi střílel do vzduchu a někdo v nepříčetné radosti třískal cihlami do reflektorů. Fritz Geiger, který tomu všemu z výše přihlížel — podoben Bohu, vyřknuvšímu „budiž světlo“ — napřahoval svou dlouhou černou paži ke slunci, třeštil oči a hrdě se vypínal. A potom znovu nade všemi zaburácel: „Vidíte? Už mají strach! Třesou se před vámi. Před námi všemi…! Pozdě, pánové! Pozdě! Chcete znovu zaklapnout svou past? Pozdě — už jsme vám z ní unikli! Žádné slitování s nepřáteli lidstva! Se spekulanty! S darmošlapy!

S rozkradači! Slunce je na naší straně. Je naše, vyrvali jsme ho z vašich odporných pracek. Už nikdy si ho nenecháme vzít! Nikdy… nikomu ho nedáme!“

„Uááá!“

Andrej se rozhlédl. Stasik někam zmizel, Jura stál doširoka rozkročený vpředu na voze, držel v ruce kulomet — a podle toho, jak se mu krví naléval zátylek, taky křičel ze všech sil. Selma plakala a pěstmi bušila Andreje do zad.

Že mu to ale vyšlo, uvědomil si Andrej. Tím hůř pro nás… Co tu ještě sedím? Musím zmizet — a ne tu sedět… Překonal bolest v boku, nadzvedl se a seskočil z vozu mezi pobíhající a křičící lidi. Začal se prodírat vpřed.

V prvních chvílích se ještě snažil chránit se lokty, ale brzy toho nechal.

Poléval ho pot z hrozné bolesti a nevolnosti, která ho přepadla, potácel se, ale šel dál, strkal se mezi ostatními, šlapal lidem na nohy, dral se dopředu — až se přece jen nakonec dostal na Sanitární ulici. A celou tu dobu mu v patách duněl Geigerův hlas: „Nenávist! Povede nás nenávist! Pryč s falešnou láskou! Pryč s jidášskými polibky! Vyřídíme si účty se zrádci lidstva! Připomenu vám, co jsem pro to udělal já! Vyhodil jsem do povětří obrněný vůz s krvavými žandarmy!

Před vašima očima! Rozkázal jsem, aby pověsili zloděje a gangstery!

Před vašima očima! A teď železnou metlou vymetu všechnu špínu a všechny darebáky z našeho Města. Před vašima očima! Ani sobě nic neslevím — a to mi dává svaté právo nelitovat ani ostatní…!“

Andrej se opřel do dveří hlavního vchodu redakce. Bylo zamčeno.

Zlostně do nich kopl, tabulky skla zadrnčely. Bouchal dál ze všech sil a sprostě klel. Najednou se dveře otevřely. Stál v nich Kurátor.

„Pojďte dál,“ řekl a ustoupil stranou.

Andrej vstoupil. Kurátor za ním zavřel na závoru a když se obrátil, všiml si Andrej, že je ve tváři strašlivě bledý, pod očima má temné kruhy a každou chvíli si jazykem přejíždí po suchých rtech. Andrejovi se až sevřelo srdce — ještě nikdy neviděl Kurátora v takovémhle špatném stavu.

„Snad opravdu není všechno ztraceno…?“ vypáčil ze sebe.

„No…,“ Kurátor se chabě usmál. „Moc dobré to není.“

„A… co to bylo se sluncem? Proč jste ho vypnuli?“

Kurátor si sevřel dlaně a prošel se vstupní halou. A pak smutné řekl: „My jsme ho přece nevypnuli. Havárie… Něco mimořádného. Tohle nikdo nečekal.“

„Nikdo to nečekal…“ opakoval hořce Andrej. Sundal si plášť a odhodil ho na zaprášenou lavici. „Kdyby nedošlo k vypnutí slunce, nic podobného by se nestalo.“

„Experiment se vymkl kontrole,“ pronesl sotva slyšitelně Kurátor a odvrátil se.

„Vymkl se…,“ opakoval Andrej jako papoušek. „Nikdy mě nenapadlo, že se Experiment může vymknout kontrole.“

Kurátor se na něho podmračeně podíval: „No… V jistém ohledu máte pravdu. Dá se to tak říct… Jestliže se Experiment vymkne kontrole, je to ovšem taky Experiment. Možná že bude třeba se nad tím znovu zamyslet, udělat nějakou drobnější úpravu, korekturu… Když se to zhodnotí retrospektivně…, retrospektivně! — tak tahle tma tmoucí bude chápána jako neoddělitelná, zaprogramovaná část Experimentu…“

„Retrospektivně…,“ zopakoval zase Andrej. Popadl ho strašlivý vztek.

„Tak co nám teď přikážete? Co máme dělat? Zachraňovat sami sebe?“

„Ano. Zachraňovat sami sebe. I ostatní.“

„Koho?“

„Každého, koho můžete. Všechno, co ještě můžete. Přece problém nestojí tak, že není koho a není co zachraňovat!“

„My se budeme zachraňovat a Fritz Geiger bude postupovat v rámci Experimentu?“

„Experiment přece zůstal Experimentem,“ namítl Kurátor.

„Já vím. Paviány počínaje a Fritzem Geigerem konče.“ „Bez ohledu na Fritze Geigera a přes Fritze Geigera. Kvůli Geigerovi se Experiment nezastaví. Ten prostě musí pokračovat… Život taky pokračuje, ať si to nějaký Fritz Geiger přeje, nebo ne. Jestliže vás Experiment zklamal, myslete aspoň na boj o život.“

„Spíš na boj o existenci,“ ušklíbl se Andrej. „Jakýpak tohle bude život?“

„To bude záležet na vás.“

„Na vás ne?“

„Na nás toho záleží dost málo. Vás je hodně, rozhodujete tady vy, ne my.“

„Dřív jste říkal něco jiného,“ poznamenal Andrej.

„Dřív i vy jste byl jiný,“ namítl Kurátor. „A taky jste mluvil jinak.“

„Mám strach, že jsem naletěl,“ pronesl zvolna Andrej. „Mám strach, že jsem udělal hloupost.“

„Vy máte strach z víc věcí,“ usmál se vědoucně Kurátor.

V Andrejovi jako by se zastavilo srdce. Byl to stejný pocit, jaký míval ve snu, když se mu zdálo, že někam padá. Ostře vyjel: „Tak jo. Mám strach. Všeho se teď bojím. Zmáčkli mě — a tak se bojím.

Už vás někdy někdo kopal do rozkroku?“ A najednou ho něco napadlo: „Vždyť vy se taky bojíte…, že je to tak?“

„Samozřejmě! Vždyť vám říkám, že se Experiment vymkl kontrole.“

„Nechte toho! Experiment… Pořád jen Experiment! O to vůbec nejde!

Nejdřív to odnesli paviáni, pak přijdeme na řadu my… a potom třeba i vy… Co říkáte?“

Kurátor neodpověděl. Andrej čekal, ale Kurátor se pořád procházel halou, chvílemi postrkoval z místa na místo křesla a rukávem otíral prach ze stolků. Na Andreje se přitom ani nepodíval.

Na dveře někdo zabouchal. Nejdřív jen rukou, pak se ozvaly rázné kopance.

Andrej odsunul závoru — před ním stála Selma.

„Ty jsi mě tam nechal,“ spustila rozhořčeně. „Těžko jsem se sem dostávala!“

Andrej se rozpačitě ohlédl. Kurátor zmizel.

„Promiň,“ prohodil Andrej. „Neměl jsem na tebe čas.“

Mluvilo se mu teď těžko. Snažil se potlačit zděšení, které se ho zmocňovalo.

Hrůzu z osamocení a pocitu bezmoci… Prudce dveře zase přibouchl a zastrčil závoru.

Kapitola 3

V redakci nikoho nenašel. Všichni se zřejmě rozutekli, když se u radnice začalo střílet. Andrej procházel místnostmi a lhostejně se díval na rozházené papíry, převrácené židle, neuklizené talířky se zbytky chlebíčků a hrnky od kávy. Odněkud z hloubi redakce však zaznívala rázná, veselá hudba. To bylo divné… Selma šla Andrejovi v patách a držela se ho za rukáv. Pořád něco nespokojeně drmolila, ale Andrej ji neposlouchal. Proč jsem sem vůbec lezl, říkal si v duchu. Všichni zdrhli, jeden jako druhý — a udělali dobře. Měl jsem zůstat doma, byl bych teď v posteli, lízal bych si rány, nebo bych prostě chrněl. A co tady? Nejradši bych do všeho kopnul… Otevřel dveře do oddělení městské kroniky a uviděl Icika.

Hned ho ale nepoznal. V rohu místnosti se nakláněl nad stolem nějaký člověk. Rukama se opíral o rozevřené stránky novin a četl. Andrejovi připadal neznámý. Měl na sobě zvláštní šedou kamizolu bez knoflíků a jeho vlasy byly nedbale nakrátko sestřižené. Jenže tenhle neznámý člověk se najednou povědomě zašklebil a známým gestem zarejdil prstem po bradavičce na krku. A v tu chvíli Andrej pochopil, kdo to je.

Pár okamžiků stál Andrej mlčky ve dveřích. Icik o jeho příchodu vůbec nevěděl, zřejmě totiž nic, kromě toho, co četl, nevnímal. A navíc mu z rádia nad hlavou burácel jakýsi vítězný pochod. Pak ale Selma zaječela: „To je přece Icik!“ Odstrčila Andreje a vrhla se k dávnému známému.

Icik rychle zvedl hlavu a pusa se mu rozjela od ucha k uchu. Rozpřáhl náruč.

„Hele!“ zařval radostně. „Přece jste přišli!“

Zatímco Icik objímal Selmu a mlaskavě ji líbal na tváře i na rty, zatímco Selma nadšeně ječela něco, čemu se nedalo rozumět a prsty Icikovi projížděla v krátkých střapatých vlasech, Andrej se k nim krůček po krůčku blížil a pokoušel se v sobě potlačit ostrý, nepříjemný pocit trapnosti. Nesnesitelný pocit viny a zrady, který se ho zmocnil hned tehdy, v ranních hodinách ve sklepení prokuratury, poté během uplynulého roku přece jen trochu odlehl a scházel z mysli, ale teď se znovu bolestivě probudil… Chvíli to Andrejovi trvalo, než v sobě našel odvahu, aby Icikovi podal ruku. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby Icik toto gesto přehlédl, nebo kdyby řekl něco opovržlivého. Andrej by to na Icikově místě asi taky udělal… Jenže Icik se vymanil ze Selmina objetí, vřele Andrejovu ruku stiskl a s nefalšovaným zájmem se zeptal: „Kdepak tě tak zmalovali?“ „Co ti mám vykládat — prostě jsem dostal do těla,“ zabručel Andrej.

Měl pocit, že by teď bylo správné Icikovi všelicos vysvětlit, ale místo toho prohodil: „Kde ses tu vzal?“

Icik — jako by otázku neslyšel — zalistoval novinami a s přehnanou gestikulací teatrálně přečetl: „Žádnými rozumnými důvody nelze objasnit zuřivost, s níž oficiální tisk napadá stranu Radikálního obrození. Připomeňme si však, že právě členové této nevelké nové strany zcela nekompromisně vystupovali proti všem případům korupce.“

„Nech toho,“ řekl zamračeně Andrej, ale Icik ještě zvýšil hlas: „…proti porušování zákona, proti byrokratické tuposti a neschopnosti.

Dále připomínáme, že právě členové této strany rozvířili ‚případ vdovy Battonové‘ a jako první upozornili vedení Města na neperspektivnost močálové daně…“ Icik nadšeně vykřikl: „Samý geniální výplody! To jsi sepsal ty, nebo někdo z těch tvejch pitomečků?“

„Dobře, dobře,“ zabručel Andrej a pokusil se Icikovi noviny sebrat.

„Ne! Ještě počkej!“ zakřičel Icik, výstražně zvedl ukazováček a znovu si noviny přitáhl k sobě. „Tady je ještě jedna perla… Kdepak to mám… Aha!

Tady je to!“ A opět předčítal: „V našem Městě žije spousta čestných lidí — ostatně jako v každém městě, kde obyvatelé umějí vzít za práci. Jestliže ovšem máme hovořit o politických seskupeních, pak se kromě Friedricha Geigera sotva někdo může ucházet o…“

„Přestaň!“ okřikl ho Andrej, ale Icik mu noviny vyrval z ruky, schoval se s nimi za smějící se Selmu a s funěním a prskáním pokračoval: „Nebude řeč o recích! Bude řeč o činech! Friedrich Geiger nepřijal funkci ministra informací. Friedrich Geiger hlasoval proti zákonu, který by měl zvýhodňovat zasloužilé pracovníky prokuratury. Friedrich Geiger jako jediný veřejně vystoupil proti vytvoření pravidelné armády, ačkoliv právě v této armádě mu byla nabídnuta vysoká funkce…“ Icik mrskl novinami pod stůl a promnul si dlaně. „Ty jsi byl v politice vždycky úžasnej osel, ale v posledních měsících jsi zřejmě úplně zblbnul. A teď… koukám, že jsi dostal pořádnou nakládačku… A co to oko? Je celý?“

„Oko je celý,“ řekl zvolna Andrej. Teprve teď si všiml, že Icik nějak nemotorně pohybuje levou rukou a tři prsty na ní se mu vůbec neohýbají.

„Sakra! Zavřete to!“ zařval Kensi, který se v tu chvíli objevil ve dveřích.

„Andreji, ty už jsi tady? To je dobře. Nazdar, Selmo…,“ hbitě proběhl místností a vytrhl šňůru rádia ze zásuvky.

„Proč?“ vyjekl Icik. „Já chci slyšet proslovy svých vůdců. Jen ať burácejí bojové pochody!“

Kensi po něm šlehl zuřivým pohledem. „Andreji, pojď, ukážu ti, co jsme udělali,“ řekl pak. „A musíme si promyslet, co dál…“

Ruce i obličej měl Kensi od sazí. Vyšel ze dveří a Andrej se k němu přidal.

Uvědomil si, že tu je cítit spálený papír.

Icik se Selmou šli za nimi.

„Všeobecná amnestie,“ sípavě brumlal Icik. „Veliký vůdce otevřel vrata věznic! Potřebuje tam místo pro jiný vězně… Pustili nás všecky — do jednoho.

I ty největší zločince, jako jsem já — i ty, co měli doživotí.“

„Zhubnul jsi,“ litovala ho Selma. „Všechno na tobě visí, nějak jsi sešel…“

„To víš, poslední tři dny už nám nedávali ani žrádlo… a mejt jsme se taky nemohli.“

„Takže máš určitě hlad!“

„Ale houby…! Nacpal jsem se tady.“

Vešli do Andrejovy kanceláře. Bylo tu strašlivé vedro. Slunce se opíralo přímo do oken a v krbu plápolal oheň… Před krbem seděla v podřepu sekretářka, zmazaná stejně jako Kensi, a soustředěně pohrabáčem obracela hroudu hořícího papíru. Všechno kolem bylo pokryto sazemi a lehoučkým popelem.

Když sekretářka uviděla Andreje, rychle vyskočila a polekaně, trochu podlézavě se usmála. Tak to jsem si tedy nemyslel, že tu zůstane, napadlo Andreje. Usedl za svůj stůl a donutil se taky k úsměvu. Připadal si provinile.

„Seznamy všech speciálních zpravodajců, jména a adresy členů redakční rady…,“ vypočítával věcně Kensi, „originály všech politických článků, originály týdenních přehledů.“

„Dupinovy příspěvky se taky musí spálit,“ řekl Andrej. „Byl to náš hlavní antiobrodista.“

„Už jsem je spálil,“ poznamenal netrpělivě Kensi. „Dupina… a pro každý případ i Filimonova.“

„Co blázníte?“ zasmál se Icik. „Vás budou přece nosit na rukou!“

„To určitě!“ odsekl zamračeně Andrej.

„Jaký určitě? Chceš se vsadit?“

„Ale počkej, Iciku,“ přerušil ho Kensi. „Mlč už, prosím tě! Aspoň deset minut…! Celou korespondenci s radnicí jsem zlikvidoval, ale tu s Geigerem jsem zatím nechal.“

„Zápisy z redakční rady!“ vzpomněl si Andrej. „Za minulý měsíc…“

Rychle otevřel dolní zásuvku stolu, vytáhl celou složku a podal ji Kensimu. Ten zalistoval v papírech a zamračil se: „No jo, na to jsem zapomněl… A zrovna tady je Dupinův příspěvek…“

Vykročil ke krbu a celou složku do něj hodil. „Prohrabujte to, ať to opravdu shoří!“ pokynul sekretářce, která tu stála s pootevřenými ústy a poslouchala, co si šéfové povídají. Ve dveřích se objevil vedoucí redaktor listárny. Byl celý zpocený, tvářil se ale soustředěně. V náručí měl kupu desek s papíry, přidržoval je bradou.

„Tak tady to je,“ zachraptěl a shodil svůj náklad vedle krbu. „Tohle je nějaká sociologická anketa — ani jsem ji pořádně neprohlídl… Jsou tam ale jména, adresy… Proboha, šéfe, co se vám stalo?“

„Zdravím vás, Danny! Dík, že jste zůstal.“

„Oko máte v pořádku?“ zeptal se Danny a setřel si z čela pot.“

„Jo, je celý,“ odpověděl místo Andreje Icik. „Tyhle věci zbytečně likvidujete.

Nikdo se vás přece ani nedotkne… Jste takovej mírně zaprodanej opoziční, liberální plátek. Tak teď akorát už nebudete opoziční a liberální…“

„Iciku,“ napomenul ho Kensi, „naposledy tě prosím, abys přestal žvanit.

Jinak tě prostě vyhodím.“

„Ale já nežvaním!“ ohradil se uraženě Icik. „Nech mě, abych to dopověděl: Hlavně zničte dopisy! Dopisy musí zmizet, protože vám určitě psali chytrý lidi.“

Kensi se na něj pozorně podíval. Pak zaklel a vyběhl ze dveří. Danny, který si pořád ještě otíral pot, vyrazil za ním.

„Vy jste fakt nic nepochopili,“ prohodil Icik. „Vy jste tu prostě samí pitomci — a nechápete, že nebezpečí hrozí jenom chytrejm lidem!“

„Pitomci, to jo,“ řekl unaveně Andrej. „To máš teda pravdu.“

„Hele, ty začínáš brát rozum,“ pochválil ho Icik a vesele zamáchal zmrzačenou rukou. „To bys ale neměl! Je to nebezpečný. A v tom je celá ta tragédie: teď hodně lidí přijde k rozumu. To je ale málo. Oni totiž nestačej pochopit, že zrovna teď je nejlepší dělat ze sebe blbečka…“

Andrej se podíval na Selmu. Ta s nadšením zírala na Icika a sekretářka zrovna tak… A Icik — široce rozkročený ve vězeňských škrpálech — neholeny, špinavý, celý rozdrbaný, s košilí vylezlou nad kalhoty, kde u poklopce chyběl knoflík, tyčil se tu v celé své kráse zrovna tak jak to dělával dřív — vůbec se nezměnil: žvanil a poučoval. Andrej vstal od stolu, přisedl si ke krbu vedle sekretářky, vzal jí z ruky pohrabáč a zajel jím do kupy jen zvolna prohořívajícího papíru.

„…takže je nutný,“ poučoval dál Icik, „nesoustředit se jen na likvidaci těch dopisů, ve kterejch někdo nadává našemu vůdci… Nadávat se přece může všelijak! Likvidovat se musí dopisy, který napsali chytrý lidi.“

Kensi strčil hlavu do dveří a vykřikl: „Pojďte nám někdo pomoct! Děvčata…! Zbytečně tu zahálíte — pojďte se mnou!“

Sekretářka okamžitě vyskočila, v běhu si upravila zkroucenou sukni — a zmizela. Selma nikam nepospíchala. Zřejmě čekala, že jí někdo řekne, aby nechodila, ale potom přece jen zamáčkla cigaretu a šla taky.

„Vás se přece nikdo ani nedotkne,“ opakoval Icik, kterého už teď nikdo nemohl v jeho úvahách zastavit. Byl sám svým proslovem zjevně nadšen, připomínal tetřeva hlušce, který kolem sebe nic nevidí a neslyší. „Vám ještě poděkují, přidají vám papír, abyste mohli mít větší náklad, přidají vám prachy a zvýší stav zaměstnanců. A teprve potom… kdyby vás snad napadlo stavět se na zadní, chytnou vás za podolek a hezky vám připomenou toho vašeho Dupina, Filimonova a všechny ty ostatní liberálněopoziční blbůstky. Ale proč byste se stavěli na zadní? Vás to ani nenapadne! Naopak.“

„Iciku,“ řekl Andrej a upřeně se přitom díval do ohně, „proč jsi mi tenkrát neřekl, co bylo v té aktovce?“

„Cože? V jaký aktovce? Aha… v tamtý…“

Icik najednou ztichl, přistoupil ke krbu a sedl si vedle Andreje do podřepu.

Chvíli mlčeli. Potom Andrej řekl: „Samozřejmě že jsem se projevil jako idiot. Byl jsem naprostý blbec.

Ale… donašeč nebo pomlouvač jsem nebyl nikdy… To jsi snad musel pochopit i tenkrát.“

„Tak za prvý: nebyl jsi blbec,“ namítl Icik. „Bylo to horší: nechal jsi se zblbnout. S tebou se nedalo normálně mluvit. Já tomu rozumím — nějakou dobu jsem byl na tom stejně jako ty. A za druhý: co s tím má co dělat nějaký donášení? Jsou přece věci — a to mi snad dáš za pravdu, do kterejch lidem kolem mě nic není. Jinak je to s náma všema všechno v háji.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se nejistě Andrej. „Svý milostný dopisy?“

„Jaký milostný dopisy?“

Chvíli na sebe užasle hleděli. Pak se Icik rozchechtal: „Panebože, já už vím…! Copak mě napadlo, že ti to bude vykládat? Měl to zapotřebí… orel náš bystrozrakej? Kdo má v hrsti informace, má v hrsti celej svět… To pochytil ode mě, abys věděl…!“

„Já ti vůbec nerozumím,“ zadrmolil vztekle Andrej. Měl obavu, že se teď doví nějakou další nepříjemnost týkající se už i tak nepříjemného případu.

„O kom o mluvíš? O Geigerovi?“

„O Geigerovi, o Geigerovi,“ přikyvoval Icik. „Náš veliký Fritz… Takže — co jsem to měl v aktovce? Milostný dopisy? Nebo snad dokonce kompromitující fotografie? Žárlivá vdova a děvkař Kacman… To je fakt, tenhle protokol jsem podepsal.“ Icik namáhavě povstal a s hihňáním se začal procházet po kanceláři.

Ruce si mnul radostí.

„No ano,“ ozval se Andrej. „Takhle mi to Fritz řekl! Žárlivá vdova.

Takže to byla lež?“

„Samozřejmě. Co sis myslel?“

„Já jsem tomu věřil,“ odsekl Andrej. Zaťal zuby a vztekle prohrábl hořící papíry. „A co tam tedy bylo doopravdy?“

Icik mlčel. Andrej se k němu otočil. Icik teď stál na místě a pomalu si mnul dlaně. Úsměv jako by mu ztuhl na rtech a oči dostaly nepřítomný výraz. Pak zadrmolil: „To je teda zajímávej vývoj… Nebo on to fakt zapomněl? Teda — ne že by doopravdy zapomněl…“ Pak se najednou pohnul z místa a znovu si přisedl k Andrejovi. „Poslouchej, já ti prostě nic nepovím, chápeš to? A když se tě někdo bude ptát, tak řekni: Nic jsem z něj nedostal. Odmítl o tom mluvit. Jenom prohlásil, že se ta záležitost týká jednoho velkýho tajemství Experimentu a že je nebezpečný to tajemství znát. A ještě mi ukázal zapečetěný obálky, o kterejch tvrdil, že jsou určený věrnejm lidem, a ti je otevřou, jen kdyby šel on, Kacman, do vězení, nebo kdyby se s ním něco stalo. Pochopil jsi mě? Jména těch lidí, kterým jsou obálky určený, neznáš.

Ale kdyby se tě někdo ptal, tak to takhle řekneš…“

„Dobře.“ Andrej upřeně hleděl do ohně.

„Tak to bude nejlepší,“ pokračoval Icik a taky nespouštěl oči z plamenů v krbu. „Jenom… kdyby tě náhodou mlátili… Pozor na Rumera, je to pěknej hajzl.“ Otřásl se, ale pak dodal: „A třeba se tě nikdo ani ptát nebude! To je totiž těžký… Člověk si některý věci musí promyslet, mít na to čas. Ve spěchu ho pak nic chytrýho nemusí napadnout.

Zmlkl. Andrej rozhraboval ohnivou hromadu s přeskakujícími plamínky a Icik po chvíli vstal a začal do krbu házet nové štosy papíru.

„Ne tolik desek najednou pohromadě,“ upozornil ho Andrej. „Vidíš to?

Špatně hoří… A ty nemáš strach, že tu tvou aktovku někdo najde?“

„Z čeho bych měl mít strach? Ať si ho má Geiger… A kromě toho — když ji nikdo nenašel tenkrát, už se to nikomu nepovede. Hodil jsem ji do otevřenýho kanálu. A pak jsem si pořád říkal: trefil jsem se vůbec…? Jo — a pročpak tě někdo tak zřídil? Podle mýho jste s Fritzem kamarádi, ne?“

„S Fritzem to nemá nic společnýho… Prostě jsem měl smůlu.“

Do kanceláře se hlučně doslova vevalil Kensi s ženami, na roztaženém plášti vlekli celou hromadu dopisů. Za nimi šel upocený Danny.

„Tak teď už je to snad všechno,“ řekl. „Nebo jste tu vymysleli ještě něco dalšího?“ „Zaberte pořádně!“ velel Kensi, náklad se konečně octl před krbem a všichni teď házeli dopisy do ohně. V krbu zahučelo. Icik zalovil zdravou rukou v hromadě popsaných různobarevných listů papíru, zašklebil se a vytáhl nějaký dopis. S chutí se dal do čtení.

„Kdo to tvrdil, že rukopisy špatně hoří?“ odfukoval Danny. Sedl si ke stolu a zapálil si. „Podle mě hoří výborně… Je tu z toho pěkný horko. Mám otevřít okno?“

Sekretářka najednou polekaně vypískla, vyskočila z místa a utíkala pryč: „Zapomněla jsem na to! Úplně jsem zapomněla…!“

„Jak že se jmenuje?“ zeptal se chvatně Andrej Kensiho.

„Amálie,“ šeptl Kensi. „Už jsem ti to říkal stokrát… Poslouchej… Zavolal jsem před chvíli Dupinovi…“

„No a co?“

Sekretářka se vrátila s náručí poznámkových bloků.

„Tohle všechno jsou vaše pokyny a rozhodnutí, šéfe,“ zapištěla. „Úplně jsem na ně zapomněla. To by se asi taky mělo spálit, ne?“

„Samozřejmě, Amálie,“ řekl Andrej. „Dík, že jste si vzpomněla. Spalte to, Amálie, jen to spalte… Tak co je s Dupinem?“

„Chtěl jsem ho uklidnit, že všechno je v pořádku, že jsme všechny stopy zametli. Jenže on byl hrozně překvapený: Prý — jaké stopy? Copak on někdy něco nevhodného psal? Právě teď shromáždil podrobnou dokumentaci týkající se hrdinného útoku na radnici a chystá do tisku stať ‚Friedrich Geiger a lid‘.“

„Děvka,“ řekl sklesle Andrej. „Asi jsme všichni děvky…“

„Mluv laskavě za sebe,“ okřikl ho Kensi.

„No tak promiň,“ pokračoval stejně unaveně Andrej. „Všichni nejsou děvky. Ale většinou jsou.“

Icik se najednou zahihňal: „No hele, tohle například psal rozumnej chlap!“ vykřikl a zatřepetal v ruce listem papíru. „Je zcela jasné,“ začal číst, „že lidé typu Friedricha Geigera čekají jenom na nějakou obrovskou kalamitu, třeba krátkodobou, hlavně však citelně narušující životní rovnováhu, aby se mohli na vzepjaté vlně zmatku dát vynést vzhůru… Kdopak to psal?“ Podíval se a okamžitě dopis zmačkal a hodil do krbu. „To by tak chybělo.

„Ty, Andreji, nebylo by načase promluvit si o budoucnosti?“ řekl Kensi.

„O čem chceš mluvit?“ zamručel Andrej a věnoval se pohrabáči. „Nějak to přežijeme, otřepeme se…“

„Ale já nemyslím budoucnost nás dvou. Zajímá mě budoucnost našich novin a Experimentu.“ Andrej se na něho udiveně podíval. Ano, Kensi byl přece vždycky takový… I teď se chová, jako by se během posledních mizerných měsíců nic nedělo! On snad je pořád ochoten za svůj názor bojovat! A teď možná ještě víc než dřív! Bojovat jménem zákona a ideálů… Je rozparáděný jako mladý kohout. Možná ale, že jeho se ta poslední doba vůbec nijak nedotkla!

„Mluvil jsi už se svým Kurátorem?“ zeptal se Andrej.

„Mluvil,“ odpověděl vyzývavě Kensi.

„No a co?“ Andrej v sobě musel překonat určitý ostych, který se ho zmocňoval vždy, když měl mluvit o Kurátorech.

„To je jenom moje věc a pro nikoho dalšího to nemá žádný význam. A co s tímhle vůbec mají společného Kurátoři? Geiger má taky svého Kurátora.

Každý darebák ve Městě má svého Kurátora. To ještě neznamená, že lidi nemůžou myslet svou vlastní hlavou.“

Andrej vytáhl z krabičky cigaretu, promnul ji a přimhouřil oči, když si připaloval od rozžhaveného pohrabáče. Pak tiše pronesl: „Už toho všeho mám dost.“

„Čeho — všeho…?“

„Prostě všeho. Myslím, že nejlepší by bylo odtud zmizet. A na všechno se vykašlat.“

„Jak — zmizet? O čem to mluvíš?“

„Nechat toho tady, dokud to ještě jde, a odejít na blata, k Jurovi, co nejdál od té špíny tady. Experiment se vymkl kontrole a my dva, Kensi, to napravit nemůžeme. Takže ani nemá smysl o něco se snažit. Na blatech budeme aspoň mít zbraň a budeme silnější…“

„Já do žádnejch bažin nepojedu!“ prohlásila náhle Selma.

Andrej chladně poznamenal: „Nikdo ti to nenabízí.“

„Andreji,“ podotkl Kensi, „to je dezerce!“

„Podle tebe dezerce, podle mě rozumnej postup. Dělej ale, jak chceš.

Ptal ses mě, co si myslím o budoucnosti, tak ti odpovídám: Tady už nebudu.

Naši redakci stejně rozpustí — a pošlou nás sbírat mrtvý paviány. Pod dozorem… A to ještě v lepším případě.“

„A tady je ještě něco od jednoho rozumnýho člověka!“ vykřikl nadšeně Icik. „Poslouchejte: Jsem dávný předplatitel vašich novin a v zásadě zastávám jejich názor. Proč ale pořád hájíte F. Geigera? Možná jste nedostatečně informováni? Já ale naprosto přesně vím, že Geiger má k dispozici materiály o všech významnějších osobách ve Městě. Jeho lidi jsou ve všech důležitých městských aparátech, je pravděpodobné, že někoho má i u vás v redakci.

Ujišťuju vás, že stoupenců jeho strany není tak málo, jak si myslíte.

A pokud vím, mají k dispozici zbraně… Mé jméno, prosím, nepublikujte.“ Icik se podíval na podpis pod dopisem: „A vida ho…! Tak to se musí spálit!“

„To skoro vypadá, že ty znáš všechny rozumný lidi ve Městě,“ podotkl Andrej.

„No, je fakt, že jich zas tak moc není,“ namítl Icik a znovu začal lovit mezi dopisy. „A to ani nemluvím o tom, že rozumný lidi málokdy píšou do novin.“

Nastalo ticho. Danny dokouřil a taky začal dopisy mačkat do velkých koulí a házel je do krbu.

„Prohrabujte to, prohrabujte, šéfe! Trochu života do toho prohrabování!

Půjčte mi pohrabáč!“

„Podle mě je to prostě zbabělost — utíkat teď z Města,“ pronesla vyzývavě Selma.

„Každý čestný člověk je tu teď zapotřebí,“ přidal se Kensi. „Když odejdeme, kdo tu zůstane? Kdo podle tebe, Andreji, má potom noviny dělat?

Dupinové a jim podobní?“

„Ty tu zůstaneš,“ odpověděl unaveně Andrej. „Můžeš si k sobě vzít Selmu…, nebo Icika.“

„Znáš se přece dobře s Geigerem,“ přerušil ho Kensi. „Mohl bys toho svého vlivu využít…“

„Nemám na něj žádný vliv,“ namítl Andrej. „A i kdybych měl, nechtěl bych ho využívat. Ani bych to neuměl. Takové věci nesnáším, je mi to proti srsti.“

A znovu nastoupilo ticho, bylo slyšet jen hučení plamenů v krbu.

„Kdyby sem aspoň dorazili co nejdřív,“ zavrčel Danny a hodil do ohně poslední hrst dopisů. „Napil bych se, abych se trochu vzpamatoval. Jenže nemám čeho.“

„Oni jen tak rychle nepřijedou,“ namítl hbitě Icik. „Určitě nejdřív zavolají.“

Hodil dočtený dopis do ohně a prošel se kanceláří. „Danny, vy totiž nevíte, jak se to dělá, nikdy jste to nepoznal. To je rituál… Procedura přesně vypracovaná a časem prověřená… Děvčata, nebylo by tu přece jenom něco k jídlu?“ zeptal se bez jakéhokoliv přechodu.

Hubeňoučká Amálie hbitě vyskočila, vypískla: „Hned to bude!“ a zmizela ve vedlejší místnosti.

„A vůbec…,“ vzpomněl si najednou Andrej, „kde je cenzor?“

„Strašně stál o to, aby tu mohl zůstat,“ řekl Danny, „ale pan Ubukata ho vyhodil. A cenzor protestoval, hrozně ječel. Kam prý půjde — a že ho tím zabíjíme. Museli jsme dokonce dát na dveře závoru, aby se nemohl vrátit.

Nejdřív se doslova s námi rval, ale potom to vzdal a odešel… Poslouchejte, já přece jenom otevřu okno. Je mi z toho horka nanic.“ Vrátila se sekretářka a s ostýchavým úsměvem, který vykouzlila na nenalíčené tváři, podala Icikovi průsvitný sáček s nějakými koláčky.

Icik pochvalně zabručel a hned se mlaskavě dal do jídla.

„Co žebra? Bolí?“ zeptala se šeptem Selma a naklonila se přitom až k Andrejovu uchu.

„Ne,“ odsekl, vstal, Selmu od sebe odstrčil a zamířil ke stolu. A v tu chvíli zazvonil telefon. Všichni se k němu rázem obrátili, všichni hleděli na bílý aparát, který dál drnčel… „No tak, Andreji,“ prohodil netrpělivě Kensi.

Andrej zvedl sluchátko: „Ano?“

„Redakce Městských novin?“ zeptal se kdosi úředním hlasem.

„Ano,“ odpověděl Andrej.

„Prosím pana Voronina.“

„U telefonu.“

Ve sluchátku teď bylo slyšet jen čísi dech a vzápětí někdo zavěsil. Andrej opatrně položil sluchátko do vidlice. Srdce se mu rozbušilo.

„To byli oni,“ řekl.

Icik s plnými ústy zabrumlal něco nesrozumitelného a zachmuřeně přikývl.

Andrej si sedl. Všichni se na něj dívali. Danny se napjatě usmíval, Kensi vypadal nasupeně a byl zjevně rozčilený, Amálie se tvářila hrozně vylekaně a pobledlá Selma znovu vykročila k Andrejovi, aby mu byla nablízku.

Icik, pořád s plnou pusou, se zašklebil a otřel si mastné prsty o šedivou vězeňskou halenu.

„No — co koukáte?“ vyjel podrážděně Andrej. „Mazejte všichni pryč!“

Nikdo se ani nepohnul.

„Čeho se bojíš?“ řekl Icik a podíval se na poslední koláček. „Všechno se odehraje v poklidu. Pomaloučku, polehoučku…, jak říká Jura. Hlavně se vyvaruj rychlejch pohybů, to ti radím! To máš stejný, jako když se setkáš s kobrou…“

Za okny byl slyšet rachot náklaďáku, skřípot brzd a pronikavý hlas, který zavelel: „Kaise, Veličenko, ke mně! Mirovič zůstane u dveří.“ A současně někdo zabušil na hlavní dveře.

„Já půjdu otevřít,“ řekl Danny a Kensi přiskočil ke krbu a začal rychle obracet kupu hořících papírů. Popel se rozletěl po celé místnosti… „Žádný rychlý pohyby!“ vykřikl za Dannym Icik.

Hlavní dveře v tu chvíli povolily, bylo slyšet řinkot skla. Andrej vstal, založil si ruce za záda, pevně tam sevřel dlaně a popošel doprostřed místnosti.

Znovu se ho zmocnil pocit únavy, zdálo se mu, že ho nohy neune sou… Místo bouchání a rámusu od hlavních dveří teď byly slyšet podrážděné hlasy a potom vylidněnými kancelářemi zaduněl dupot několikerých bagančat. Jako by jich byl celý batalion, mihlo se Andrejovi hlavou. O krůček ustoupil a opřel se vzadu o stůl. Cítil, že se mu hnusně klepou kolena.

Bít se nenechám, řekl si vztekle. To ať mě radši zabijou. Pistoli jsem si nevzal… Škoda. I když…, kdopak ví, možná je to tak lepší… Do dveří přímo proti Andrejovi vstoupil nevelký silný muž v perfektně padnoucím kabátě s bílými stužkami na rukávech. Na hlavě měl obrovský baret s jakýmsi odznáčkem. Boty měl nablýskané, v pase mu kabát neúhledně stahoval široký řemen, na jehož levé straně se žlutě lesklo nové pouzdro na pistoli. Za jeho zády se objevili další chlapi, ale Andrej na ně neviděl. Jak uhranutý hleděl na bledý, odulý obličej před sebou, na jeho nejasné rysy, na malá, zanícená očka. Má asi zánět spojivek, mihlo se Andrejovi zběsile hlavou, oholenej je ale tak, že se blejská jako nalakovanej… Chlap v baretu se rychle rozhlédl a pak se zadíval na Andreje: „Pan Voronin?“ Jeho vysoký hlas zněl pronikavě.

„To jsem já,“ dostal ze sebe s námahou Andrej a oběma rukama za sebou stiskl desku stolu.

„Šéfredaktor Městských novin?“

„Ano.“

Chlap v baretu svižně, ale dost ledabyle dvěma prsty zasalutoval: „Mám tu čest, pane Voronine,“ pronesl vznešeným tónem, „odevzdat vám osobní dopis prezidenta Friedricha Geigera!“

Pravděpodobně měl v úmyslu jedním efektním pohybem vytáhnout dopis z náprsní kapsy, ale něco se tam asi zadrhlo, a tak nezbylo než dlouho dopis v hlubinách kabátu dolovat. Prezidentův posel se přitom musel trochu naklonit vpravo — vypadalo to, jako když se pod kabátem musí prostě poškrábat, protože ho tam něco kouše. Andrej se na něho díval jako u vytržení, nic nechápal. Odehrávalo se tu něco, co nečekal. Možná nic nepřinesl, napadlo ho.

Dopis byl však přece jen nalezen a muž v baretu ho Andrejovi podal.

Tvářil se přitom nespokojeně a trošku uraženě. Andrej od něho převzal zapečetěnou obálku, která se ničím nelišila od běžných obálek, někdy používaných k blahopřání: byla modrá, podlouhlá a bylo na ní okřídlené srdíčko.

Známými rozmáchlými písmeny tam bylo napsáno: „Šéfredaktor Městských novin Andrej Voronin. Doručit osobně. Důvěrné. Odesílá F. Geiger, prezident.“ Andrej obálku roztrhl a v ruce držel obyčejný dopisní papír s modrým rámečkem.

„Milý Andreji! Především mi dovol poděkovat Ti z celého srdce za pomoc a podporu, kterou jsem pociťoval ze strany Tvých novin v rozhodují cím období posledních měsíců. Teď, jak vidíš, se situace podstatně změnila.

Jsem přesvědčen, že nová terminologie a některé nutné excesy Tě nezaskočí a nevyvedou z míry: slova a prostředky se změnily, avšak cíle jsou stejné jako dřív. Postav se do čela redakce — jsi jmenován jejím řádným a zplnomocněným šéfredaktorem i vydavatelem. Vyber si podřízené podle vlastní úvahy, rozšiř počet zaměstnanců, žádej větší tiskárenskou kapacitu — dávám Ti ve všem volnou ruku. Doručitel tohoto dopisu, mladší adjutor Raimund Zwierig, bude v Tvé redakci vykonávat funkci politického zástupce mého ředitelství informací. Jak jistě brzy zjistíš, není to žádný lumen, ale své věci rozumí a především v prvním období Ti pomůže zorientovat se v politických problémech. Kdyby došlo k jakýmkoliv konfliktům, obrať se pochopitelně přímo na mě. Přeju Ti úspěch! Ukážeme těm užvaněným liberálům, jak se má pracovat! Přátelsky Tvůj Fritz.“

Andrej si tenhle osobní a důvěrný dopis přečetl dvakrát za sebou, pak mu ruka s dopisem klesla a on se rozhlédl. Pořád se na něj ještě dívali — bledí, napjatí, odevzdaní osudu. Jenom Icik zářil jako nablýskaný samovar a nenápadně se pokoušel o své oblíbené grimasy. Mladší adjutor… Co by to tak mohlo být? přemýšlel Andrej. Čertví co to je… nějaká hodnost převzatá z historie…? Adjutor, koadjutor…, zní to povědomě, že by to bylo ze Tří mušketýrů…? Mladší adjutor Raimund Zwierig taky na Andreje upíral svůj zrak. Díval se přísně, ale současně i nějak s povýšenou shovívavostí. A u dveří přešlapovali podivní chlapi s puškami a bílými stužkami na rukávech.

„Tak…,“ začal Andrej, složil dopis, dal si ho do kapsy a nevěděl jak dál.

Slova se tedy ujal Zwierig: „To jsou vaši pracovníci, pane Voronine?“ zeptal se a ukázal přitom na přítomné. Jeho ruka zlehka klouzala vzduchem od jednoho k druhému.

„Ano,“ řekl Andrej.

„Hm…,“ zamručel pochybovačně Raimund Zwierig a upřeně se zadíval na Icika. Vtom se ho však Kensi zostra zeptal: „A kdopak jste vy?“

Zwierig si ho změřil očima a pak se vyčkávavě podíval na Andreje. Andrej si odkašlal: „Vážení,“ pronesl obřadně, „dovolte, abych vám představil pana Zwieriga, mladšího koadjutora.“

„Adjutora!“ opravil ho dotčeně Zwierig.

„Cože…? Ano, jistě, adjutora! Ne koadjutora, ale prostě adjutora…“

Andrej se zakoktal, Selma vyprskla a zakryla si rukou ústa. „Mladšího adjutora, politického zástupce v naší redakci. Od tohoto okamžiku.“

„Zástupce — čeho?“ nedal se odbýt Kensi. Andrej už znovu sahal pro obálku, když Zwierig sám řekl: „Politický zástupce ředitelství informací.“

„Vaše doklady!“ vyjel na něj Kensi.

„Cože?“ Zwierigova zanícená očka dopáleně zamrkala.

„Doklady, zplnomocnění… Prostě co máte kromě toho idiotského pouzdra na pistoli.“

„Kdo to je?“ zařval Zwierig na Andreje. „Co to je za chlapa?“

„To je pan Kensi Ubukata,“ reagoval okamžitě Andrej. „Zástupce šéfredaktora… Kensi! Žádné zplnomocnění nepotřebujeme. Dal mi dopis od Fritze.“

„Od jakého Fritze?“ zeptal se s opovržením Kensi. „Co s tím má společného nějaký Fritz?“

„Pozor na rychlý pohyby,“ ozval se tiše Icik. „Bacha na to!“

Zwierig přeskočil očima z Kensiho na Icika a zase nazpátek. Jeho vyholené tváře už se bíle neleskly, teď se zalévaly temnou červení.

„Vidím, pane Voronine,“ řekl konečně, „že vaši pracovníci plně nechápou, co se dnes stalo. Anebo naopak..!“ Zvýšil hlas: „Anebo chápou, ale mají nějaké podivné, zvrácené představy. Vidím tu ohořelý papír, nepřístupné tváře a nevidím žádnou ochotu ke spolupráci. A to všechno v době, kdy celé naše Město, celý náš lid…“

„A kdo je tohle?“ přerušil ho Kensi a ukázal na chlapy s puškami. „To jsou naši noví pracovníci?“

„Představte si, že ano, pane bývalý zástupce šéfredaktora! Tohle jsou noví lidé pro vaši redakci. A já vám nemůžu zaručit, že…“

„Na to se ještě podíváme,“ řekl jakýmsi cizím, skřípajícím hlasem Kensi a vykročil k Zwierigovi. „Jakým právem…“

„Kensi!“ pronesl bezmocný Andrej, Kensi ho však nevnímal a pokračoval: „Jakým právem se tu vytahujete? Co jste zač? Jak se opovažujete takhle se chovat? Proč jste se neprokázal svými doklady? Jste prostě ozbrojená banda, která sem vnikla, aby mohla drancovat!“

„Zavři hubu, ty žlutej čuráku!“ zaječel najednou nepříčetně Zwierig a sáhl po zbrani.

Andrej vykročil, aby se postavil mezi ně, ale někdo ho odstrčil stranou.

Selma… Jako blesk se objevila před Zwierigem.

„Jak to mluvíš před ženami, ty hajzle!?“ zavřeštěla. „Sám seš hnusnej špekounskej čurák! A bandita!“

Andrej úplně ztratil hlavu. Všichni teď křičeli najednou — Zwierig, Kensi i Selma. Andrej zahlédl, jak se chlapi mezi dveřmi na sebe nerozhodně podívali a pak pozvedli pušky. Vtom se vedle nich objevil Danny Lee, který držel za nohu těžkou židličku s železným opěradlem. Jeho vychrtlý obličej vyjadřoval odhodlání bojovat… Ze všech nejfantastičtější však byla Amálie. Nahrbila se, vycenila zuby a s děsivým výrazem mrtvolně ztuhlé tváře se opatrně kradla ke Zwierigovi s čadícím pohrabáčem jako s golfovou holí připravenou k úderu.

„Já si tě totiž, hajzlíku jeden, pamatuju!“ křičel zuřivě Kensi. „Rozkrádal jsi peníze, které patřily školám, darebáku, — a teď je z tebe nějaký koadjutor?“

„Já vám všem ukážu! V hovnech vás utopím! Jste nepřátelé lidstva a budete žrát hovna!“

„Drž hubu, držko jedna hnusná! Drž hubu, než ti ji roztrhnu!“

„Bacha na rychlý pohyby!“

Andrej jako uhranutý hleděl na čadící pohrabáč. Nedokázal se však ani pohnout… Cítil, nebo spíš věděl, že teď se stane něco hrozného, nenapravitelného a že už se to nedá odvrátit.

„Patříte na lucerny!“ řval mladší adjutor Zwierig a celý zrudlý svíral v ruce pistoli. Přece jen se mu nějak podařilo ji vytáhnout z pouzdra… Teď s ní mával a v jednom kuse řval jak na lesy. Kensi k němu přiskočil a chytil ho za klopy kabátu. Zwierig ho oběma rukama odstrkoval… A najednou třeskl výstřel. Pak druhý a třetí. Pohrabáč se tiše mihl vzduchem… A potom nastalo ticho.

Zwierig stál sám uprostřed místnosti a jeho obličej začínal popelavět.

Jednou rukou si třel rameno, do kterého jej zasáhl pohrabáč, druhá paže ještě pořád byla napřažená a třásla se. Pistole ležela na zemi. Chlapi ve dveřích drželi pušky hlavněmi dolů a stáli s otevřenými ústy, „Já jsem nechtěl,“ řekl chvějícím se hlasem Zwierig.

Ozvala se rána — to Dannymu vypadla z ruky železná židlička — a teprve tehdy Andrej pochopil, kam se to všichni dívají. Dívali se na Kensiho, který se pomalu zakláněl a oběma rukama si tiskl hruď.

„Já jsem nechtěl,“ opakoval Zwierig, teď už s pláčem, „Bůh ví, že jsem nechtěl!“

Kensimu se podlomily nohy a on se měkce, skoro neslyšně, sesunul před krbem do hromádky popela a sazí, zoufale zasténal a stočil se do klubíčka.

Selma strašlivě vykřikla a zaryla se svými nehty do odulého, zpoceného, špinavě bílého Zwierigova obličeje. Všichni ostatní se vrhli k ležícímu Kensimu, semkli se nad ním a vytvořili kruh. Pak se Icik zvedl, obrátil se k Andrejovi a s nepřirozeným výrazem v obličeji, s užasle vytřeštěnýma očima zašeptal: „Je mrtvý… Zabil ho.“ Zadrnčel telefon. Andrej po něm mechanicky sáhl a jako ve snu zvedl sluchátko.

„Andreji! Andreji, jsi to ty?“ Volal Otto Friese. „Jsi v pořádku? Chvála bohu, měl jsem o tebe strach. Teď už to bude dobrý! Teď nás Fritz v žádným maléru nenechá.“

Pak ještě něco říkal o salámu, o másle…, Andrej už ho ale neposlouchal.

Selma seděla v podřepu a hlavu si svírala rukama. Vzlykala. Mladší adjutor Raimund Zwierig si rozmazával po obličeji krev z hlubokých škrábanců a pořád jen opakoval jak pokažený gramofon: „Já jsem nechtěl. Přísahám Bohu, že jsem nechtěl…“

ČÁST IV. PAN PORADCE

Kapitola 1

Voda tekla ošklivě žlutá a chuť měla odpornou. Sprcha byla přimontovaná tak vysoko, že se na ni ani nedalo dosáhnout a proudy vody z ní stříkaly na všechny strany, jen ne tam, kam měly. Nahoře bylo parno a dole člověk nohama čvachtal v tom, co nestačilo kanálkem odtékat. A už jen ten fakt, že se muselo čekat, než na každého dojde řada, byl sám o sobě protivný.

Andrej se zaposlouchal: v šatně bylo pořád ještě živo. Měl dokonce dojem, že tam zaslechl své jméno… Nahrbil se, aby mu voda mohla stékat po zádech — a ujely mu nohy. Jen tak tak se přichytil drsné betonové zdi.

Zaklel. Čert aby je vzal, to je nemohlo napadnout, že by vysocí vládní úředníci měli mít zvláštní sprchy? Člověk aby tu čekal jako idiot!

Na dveřích byl přímo před Andrejovýma očima načmáraný nápis: „Podívej se vpravo!“ Andrej to mechanicky udělal a přečetl si: „Podívej se dozadu!“ Připomnělo mu to někdejší obvyklé školní legrácky, na kterých se kdysi taky s chutí podílel… Otočil kohoutkem a zavřel vodu. V šatně bylo ticho. Opatrně pootevřel dveře a nahlédl tam. Chválabohu — nikoho už tam neviděl… Vyšel ven, nohy se mu smekaly po špinavých dlaždicích, šel skoro po patách, aby se té špíny dotýkal chodidly co nejméně. Zamířil ke svým šatům.

Koutkem oka zaznamenal nějaký pohyb v rohu místnosti. Otočil se — a uviděl čísi hubený, chlupy porostlý zadek. Takovýhle obrázek tu býval dost obvyklý: nahatý chlap klečí na lavičce a čučí dírkou do ženské šatny. Samým soustředěním nic kolem nevnímá.

Andrej si vzal ručník a začal se utírat. Byl to erární laciný ručník, páchl karbolkou a vodu vůbec nesál, jen ji rozmazával po těle.

Nahatý chlap se pořád ještě díval. Setrvával bez hnutí v neuvěřitelné poloze — dírku do stěny udělal zřejmě nějaký malý kluk, byla hodně nízko a dospělý se k ní musel pořádně skrčit. Pak asi divadlo skončilo, chlápek si zhluboka povzdechl, sedl si — a v tu chvíli uviděl Andreje.

„Už se oblíkla,“ oznámil. „Krásná ženská.“

Andrej na to nic neřekl. Natáhl si kalhoty a začal se obouvat.

„Zase jsem si strhnul mozol,“ pronesl naháč a zadíval se na svou dlaň.

„Už pokolikátý…“ Pak si rozložil svůj ručník a podezíravě si ho z obou stran prohlídl. Potom si začal vytírat vlasy. „Já tomu teda nerozumím — copak se na tu práci nemůže vzít rypadlo? Jediný rypadlo by to všechno udělalo místo nás! A my se tam pachtíme s lopatama jako nějaký…“

Andrej pokrčil rameny a zabrumlal něco, čemu sám nerozuměl.

„Cože?“ zeptal se naháč a odtáhl si ručník od uší. „Povídám, že ve Městě jsou všehovšudy jen dvě rypadla,“ řekl Andrej dopáleně. Chtěl vstát a co nejrychleji odejít, když se mu povedlo přetrhnout tkaničku pravé polobotky.

„No právě — jsou dvě! Jedno by sem mohli dát,“ namítl naháč a energicky si začal třít chlupatou hubeňoučkou hruď. „Ale to oni ne…! Jenom lopatama! S lopatou to ale člověk musí umět. A to mi teda řekněte, jak my — z plánovacího — to máme umět?“

„Rypadla jsou zapotřebí jinde,“ zavrčel Andrej. Ne a ne tu prokletou tkaničku navázat.

„Kde — jinde?“ ozval se okamžitě ten z plánovacího. „Tohleto je přece, jestli to dobře chápu, naše Velká stavba. A kde jsou rypadla? Na nějaký Větší stavbě nebo co? Že jsem o ní neslyšel?“

To mi čert napískal dát se s ním do debaty, pomyslel si vztekle Andrej.

A proč se s ním vůbec hádám? Lepší je se nehádat… Takovýmu člověku stačí párkrát přikývnout — a on dá pokoj. Jenže tenhleten by možná pokoj nedal. Začal by se bavit o čemkoliv — třeba o ženských, jaký má u nich úspěchy… Chtělo by to nějak ho usadit!

„A co tak brečíte, člověče?“ řekl tedy Andrej a vstal. „Co tak hroznýho se po vás chce? Abyste všehovšudy jednu hodinu denně makal — a vy jste z toho celej pryč, jako by se vám bůhvíco dělo. Chudinka! Koukněte se, strhnul si mozol! To je přímo strašnej pracovní úraz!“

Nahatý úředník z plánovacího na něj s otevřenou pusou užasle zíral. Stál tu bez hnutí. Hubeňoučký, celý chlupatý, s kolínky jako podagrista, s propadlým bříškem… „Vždyť to děláte pro sebe!“ pokračoval Andrej a zlostně si utahoval uzel kravaty. „Ne pro někoho dalšího, ale pro sebe! Jenže pánovi se to nelíbí, pánovi se prostě nechce! Před Převratem možná vybíral žumpy, teď si sedí v plánovacím, ale přesto fňuká!“

Andrej si oblékl sako a začal skládat pracovní kombinézu. Jeho protějšek se konečně vzmohl na nějakou reakci: „Dovolte, pane,“ vykřikl dotčeně, „já jsem to takhle vůbec nemyslel! Já jsem mluvil o racionálnosti a efektivnosti… Je to všechno dost divný! Podívejte se…, jestli to chcete vědět…, já byl mezi těmi, co brali radnici útokem.

A já vám teď říkám, že nejlepší mechanizace má být tady, když jsme se pro tuhle Velkou stavbu rozhodli! A vy na mě nemáte co křičet!“

„Nemá cenu se s vámi bavit…,“ zabručel Andrej a v chůzi narychlo zabalil kombinézu do novin. Vyšel ven.

Selma už tam čekala, seděla o kousek dál na lavičce. Svěží, ještě celá růžová po sprchování… Pokuřovala a dívala se na nedaleký stavební výkop.

Andrej si s nepříjemným pocitem uvědomil, že to mohla být ona, na koho ten chlupatý chlápek civěl dírkou ve stěně šatny a málem z toho slintal… Přistoupil k Selmě a položil jí dlaň na chladivou šíji: „Půjdeme?“

Zvedla k němu oči, usmála se a tváří se otřela o hřbet jeho ruky.

„Já to dokouřím, ano?“

„Jistě,“ souhlasil Andrej, sedl si vedle Selmy a taky si zapálil.

V obrovském výkopu se hemžily stovky lidí. Míhaly se lopaty, slunce na nich jiskřilo, hlína létala vzduchem. Vozy naložené zeminou se v dlouhé řadě táhly až k protějšímu svahu, u haldy betonových panelů se připravovala nastupující směna. Vítr zvedal oblaka červenavého prachu, zanášel až sem útržky pochodové písně, která burácela z amplionů, rozmístěných po staveništi na betonových sloupech, a pohupoval obrovskými dýhovými deskami s vybledlými plakáty a hesly: „Geiger řekl: Musíme to dokázat! Město odpovědělo: Nezklameme!“ „Velká stavba — úder slabochům!“

„Experiment s experimentátory!“

„Otto mi slíbil…,“ prohodila Selma, „dneska budou koberce…“

„To je prima,“ zaradoval se Andrej. „Vyber ten největší, co tam bude.

Dáme ho do přijímacího pokoje.“

„Chtěla jsem něco koupit tobě do pracovny. Gobelín… Na zeď… Vzpomínáš si, že mě to napadlo hned, jak jsme se loni přestěhovali?“

„Do pracovny?“ zamyslel se Andrej. Představil si svou pracovnu, gobelín — a na něm sbírku zbraní… Nebylo to špatné. „To je prima nápad!

Fajn…! Do pracovny!“

„Musíš ale určitě zavolat Rumerovi,“ řekla Selma, „ať mi na to někoho pošle.“

„Zavolej mu sama, já nebudu mít čas… A nebo ne! Já mu zavolám.

Kam má někoho poslat? K nám domů?“

„Ne, přímo do skladu. Přijdeš na oběd?“

„Asi jo. Jen tak mimochodem — Icik už několikrát naznačil, že by k nám rád zašel.“

„Výborně! Pozvi ho na dnešní večer. Už jsme se věčnost neviděli. A taky musíme pozvat Wanga a Mei Ling.“

„Hm…,“ Andrej na Wanga úplně zapomněl. Opatrně se zeptal: „A kromě Icika… chceš z našich známých pozvat ještě někoho dalšího?“

„Z našich známých? Možná plukovníka…,“ prohodila nejistě Selma. „Je to fajn chlap… Ale jestli chceme pozvat ještě někoho dalšího, nemůžeme vynechat Dollfussovy! Už jsme u nich dvakrát byli…, musíme jim to oplatit.“

„Ještě tak jeho…,“ prohodil Andrej. „Jenom jeho — to nejde.“

„Víš co? Zatím jim nevolej — a večer uvidíme.“ Bylo mu jasné, že Wang s Dollfussovými nejde dohromady. „Nebylo by lepší pozvat Čačuu?“

„To je geniální!“ zaradovala se Selma. „Nasadíme ho na Dollfussovou — a všechno bude v pohodě.“ Odhodila nedopalek. „Půjdeme?“

Z výkopu vycházela ke sprchám skupina Velkých budovatelů. Tak se říkalo dělníkům ze slévárny… Měli zjevně dobrou náladu, vesele na sebe pokřikovali, předbíhali se a zřejmě jim vůbec nevadilo, že kolem sebe víří spousty prachu.

„Půjdeme,“ souhlasil Andrej.

Po neudržované písčité cestě mezi dvěma řadami řiďounkých, nedávno zasazených lipek došli k autobusové zastávce. Stály tam už dva přeplněné oprýskané autobusy. Andrej se podíval na hodinky. Do odjezdu chybělo sedm minut. Z prvního autobusu se snažily nějaké rozkurážené ženské vyhodit opilce, který chraptivě hulákal. Ženské taky hystericky křičely… „Pojedeme s tímhle blázincem, nebo půjdeme pěšky?“ zeptal se Andrej.

„Máš čas?“

„Mám. Tak pojď, projdeme se kolem Propasti. Tam není takový horko.“

Selma se do něj zavěsila. Zamířili doleva, do stínu čtyřpatrového domu, který se celý ztrácel v lešení, a dlážděnou uličkou se pustili k Propasti.

Tahle část města byla zanedbaná a málo obydlená. Dávno opuštěné domky se měnily v ruiny, dlažbou prorůstala tráva. Nebývalo to tu bezpečné ani za bílého dne, natož v noci. Tady nacházeli své útočiště ti, kteří byli na štíru se zákonem. Měli tu své brlohy, žili tu, pálili samohonku, kšeftovali kradeným zbožím, byl tu ráj kuplířek a prostitutek a vůbec veškeré spodiny.

Před časem tu proběhla razie. Pár jich sebrali a odvezli na blata jako pomocné síly k farmářům, někteří se prostě rozutekli a někteří v tom zmatku dokonce přišli o krk… Všechno cenné, co se tu našlo, bylo zabaveno ve prospěch Města. Ještě víc tu pak všechno zpustlo… Nějakou dobu sem chodívaly policejní hlídky, pak už se to považovalo ze bezpředmětné — a docela nedávno vyšla vyhláška, že tyhle městské brlohy se strhnou a místo se zplanýruje. V budoucnu tu bude — stejně jako na celém pásu podél Propasti — parková zóna s centry kultury a oddechu.

Andrej se Selmou minul poslední ruinu a pak se dali podél Propasti loukou, zarostlou až po kolena svěží trávou. Tady nebylo takové vedro. Z Propasti sem dýchal vlhký, chladivý vzduch. Selma kýchla a Andrej ji objal kolem ramen. Žulová zídka, kterou Město kolem Propasti stavělo, ještě do těchto míst nedosáhla, a tak se Andrej instinktivně držel od prudkého srázu na dobrých pět šest kroků… Tady — nad Propastí — měl snad každý obyvatel Města velice podivný pocit. Pohled odtud byl totiž dost zvláštní. Člověk měl dojem, že se mu svět přímo před očima štěpí na dvě poloviny. Směrem na západ zářila nad Propastí modrozelená prázdnota. Nevypadala jako moře, ani jako obloha… Prostě tam bylo prázdno, a to mělo modrozelenou barvu. Modrozelené Nic… A na východě čněla kolmo vzhůru obrovitá stěna, k níž přiléhalo Město. Hladká, pevná Žlutá stěna… Žlutá, nezdolatelná stěna… Nekonečné prázdno na západě, nekonečná hradba na východě. Pochopit tahle dvě nekonečna bylo fakticky nemožné. Vymykalo se to lidskému chápání. Tomu se dalo jen přivyknout. Ti, kteří si zvyknout nedokázali nebo nechtěli, ti se těmhle místům vyhýbali. Moc lidí tu nikdy nebývalo… Chodívaly sem většinou jen zamilované dvojice — a to ještě spíš v noci.

Propast totiž slabounce zeleně světélkovala, jako by někde tam dole cosi po věky věků práchnivělo. Zelenavý svit dost zřetelně vyznačoval černě lemovanou hranici Propasti. A tráva tu byla překvapivě měkká a vysoká… „Až se postaví ty vzducholodě,“ řekla najednou Selma, „bude se nad Propastí lítat — a taky se do ní spouštět?“

„Jaký vzducholodě?“ zeptal se překvapeně Andrej.

„Jak to — jaký?“ změřila si ho užasle Selma a Andrej se plácl do čela: „Aha! Aerostaty! No jo…, to se budeme samozřejmě spouštět dolů. Do Propasti.“

Mezi obyvateli Města, kteří měli za povinnost každý den odpracovat jednu hodinu na Velké stavbě, se rozšířila zvěst, že se tu buduje gigantický závod na výrobu vzducholodí. Geiger byl toho názoru, že tuhle informaci je dobré nevyvracet, ale taky ji ničím konkrétním nepodporovat.

„Proč dolů?“ zeptala se Selma.

„Podívej se… Zkoušeli jsme vypouštět vzhůru balony. Samozřejmě zatím bez lidí. Jenže nahoře… bůhvíproč… vybuchují. Výš než kilometr se ještě žádný nedostal.“

„A co je dole? Co si myslíš, že tam je?“

Andrej pokrčil rameny: „Nemám tušení.“

„To jste teda vědátor, pane poradce!“

Selma zvedla z trávy úlomek staré desky s ohnutým rezatým hřebíkem a hodila ho do Propasti.

„Někdo tím tam dole možná dostane do makovice.“

„Nedělej hlouposti,“ napomenul ji beze zloby Andrej.

„Už jsem zkrátka taková,“ zasmála se. „Copak to nevíš?“

Andrej ji sjel očima od hlavy až k patě.

„Ale vím… Chceš, abysme si to trošku připomněli?“ „Chci…“

Rozhlédl se. Na střeše nedaleké chatrče, která už se taky chystala spadnout, seděli dva chlapi v podivných čepicích, klimbali nohama a kouřili.

Vedle trčela vzhůru z haldy odpadků napolo pokácená obrovitá troj nožka s beranidlem na rezatém řetězu.

„Čuměj na nás,“ poznamenal. „Škoda. Jinak bych ti předvedl, jakej jsem pan poradce!“

„Hele, mladej!“ zakřičel jeden z těch, co seděli na střeše, „neztrácej čas!

Rozdej si to s ní!“

Andrej dělal, že to neslyší: „Půjdeš teď rovnou domů?“

Podívala se na hodinky.

„Musím k holiči.“

Andreje najednou ovládl jakýsi zvláštní pocit. Jako by teprve v téhle chvíli naplno pochopil svou vlastní důležitost. Ano, je vážená osoba, poradce, který pracuje v kanceláři prezidenta, je ženatý, jeho manželka je krásná a jeho byt pěkně zařízený… A manželka teď půjde ke kadeřníkovi, protože večer budou mít doma hosty… ne nějaké kumpány, s kterými by se opíjeli, ale vážené hosty, přední občany Města… Jako by si právě teď Andrej plně uvědomil, že je vyzrálou osobností, že je v celé společnosti uznávaný, důležitý, významný… Roztěkané mládí bylo pryč, oženil se, stal se z něj úspěšný muž, který pevně stojí na vlastních nohou. Jediné, co zatím neměl, byly děti… Všechno ostatní, co patří k úspěšným mužům, však už získal… „Dobrý den přeju, pane poradce,“ pronesl někdo uctivě.

Andrej si uvědomil, že už jdou obydlenou čtvrtí. Zleva se zvedala žulová zídka, pod nohama se míhaly betonové kostky chodníku, před nimi se tyčil bělostný komplex Skleněného domu. Mladý, urostlý strážník v modré uniformě se vypjal jako strunka a svižně zasalutoval. Byl celý jako ze škatulky, jeho černá pleť se jen leskla… Andrej mu roztržitým pokývnutím odpověděl na pozdrav a obrátil se k Selmě: „Promiň… Zamyslel jsem se… Co jsi to říkala?“

„Abys nezapomněl zavolat Rumerovi. Potřebuju někoho na výpomoc — a nejen kvůli tomu koberci. Musí se nakoupit víno, vodka… Plukovník má rád whisky, Dollfuss pivo. Toho piva vemem rovnou celou basu…“

„Jasně! Ať můžou nasávat!“ souhlasil Andrej. „Udělej maso po burgundsku.

Mám ti poslat na pomoc Amálii?“

Rozloučili se u cestičky, která vedla ke Skleněnému domu. Selma šla dál a Andrej se za ní chvíli s potěšením díval. Pak se vydal k západnímu vchodu. Rozsáhlé vybetonované prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné, jen na několika místech se modraly uniformy strážníků. Pod hustými korunami stromů, lemujícími prostranství, postávali jako vždycky zvědavci. Většinou to byli noví obyvatelé Města, kteří přímo hltali očima sídlo mocných a naslouchali penzistům, ochotně podávajícím informace.

U vchodu stál známý Dollfussův vehikl. Kapotu měl jako vždycky zdviženou a šofér se jako vždycky rýpal v motoru, celou půlkou těla se nořil mezi blyštivý chrom. Vedle něj se dost podivně vyjímal ohavně páchnoucí špinavý náklaďák, s kterým přijel nějaký farmář patrně rovnou z blat. Nad postranicemi trčely zkrvavělé nohy poraženého dobytka a nad tím vším se vznášelo mračno much. Řidič náklaďáku se hádal se stráží, která ho nechtěla pustit dovnitř. Hádka už zřejmě trvala delší dobu. Velitel stráže si vzal na pomoc ještě další tři muže — a širokým schodištěm sem mířili ještě dva.

Farmář připadal Andrejovi povědomý. Byl to hubený dlouhán se zplihlými kníry a táhl z něj pot, benzin a kořalka. Andrej ho minul, ukázal stráži svůj průkaz a vešel do vestibulu. Zaslechl, že farmář se dožaduje přímo prezidenta Geigera a stráž že mu neustále opakuje, že tohle je služební vchoď a že se musí objet celá budova, tam že je recepce. Hlasy hádajících se mužů nabíraly pořád na síle… Andrej vyjel výtahem do čtvrtého patra a vstoupil do dveří, na kterých se skvěl černozlatý nápis: „Prezidentská kancelář. Oddělení vědy a techniky“.

Kurýři, kteří posedávali hněď u vchodu, při Andrejově příchodu vstali a všichni bleskově schovali za záda kouřící cigarety. V širokém bílém předsálí kromě nich nikdo nebyl, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří bylo živo. Stejně jako kdysi v redakci i tady Andrej slyšel vyzvánění telefonů, naléhavé hlasy, které cosi komusi sdělovaly, rachot psacích strojů. Pracovalo se tu na plné obrátky… Andrej otevřel dveře s tabulkou: „Poradce A.

Voronov“ a vešel do přijímací kanceláře.

I tady všichni při jeho příchodu vstali. Otylý, věčně zpocený šéf oddělení geodézie Quejada, apatický, vždy unyle hledící šéf personálního oddělení Varejkis, postarší rtuťovitá ženská z vedení finančního oddělení a nějaký neznámý mladíček sportovního typu. A od stolku s psacím strojem se u okna hbitě vymrštila usmívající se Amálie, Andrejova osobní sekretářka.

„Dobrý den, dobrý den, vážení!“ zahlaholil Andrej a vykouzlil na tváři co nejpříjemnější úsměv. „Omluvte prosím zdržení, ty prokleté autobusy jsou pořád přeplněné, musel jsem od staveniště klusat po svých…“

Všem po řadě stiskl ruku: Quejadovu zpocenou tlapu, Varejkisovu zvadlou ploutev, hrst vyschlých kostí ženské z finančního — co tu vůbec chce?

napadlo přitom Andreje — a železnou lopatu podmračeného mladíka. „Myslím, že dáma bude mít přednost,“ prohodil Andrej. „Prosím, madam,“

pokynul návštěvnici a vzápětí se tiše zeptal Amálie: „Něco důležitého?

Aha… díky,“ vzal si od ní záznam telefonátu a otevřel dveře do své kanceláře: „Prosím, madam, jen běžte dál.“

V chůzi rozkládal list papíru se vzkazem, a když došel ke stolu, pokynul ženě, aby se posadila. Papír položil před sebe.

„Tak prosím — co si přejete?“

Ženská spustila. Andrej se sotva znatelně usmíval, pozorně se na ni díval a tužkou poťukával po papíru. Od prvních slov mu všechno bylo jasné.

Vydržel poslouchat asi tak minutu a půl. Pak ženu přerušil: „Promiňte, ale už jsem to pochopil. Popravdě řečeno, u nás není zvykem někoho přijímat jen na osobní přímluvu. Ve vašem případě se ale pravděpodobně jedná o cosi výjimečného. Jestliže se vaše dcera skutečně tak intenzivně zajímá o kosmografii — a zajímala se o ni už ve škole…, pak se můžete obrátit na šéfa mého personálního oddělení. Já si s ním o tom promluvím.“

Vstal… „Takový zájem spojený se zdravou ctižádostí je správné u mladých lidí podporovat.“ Doprovodil ženu ke dveřím. „To je plně v souladu s duchem naší nové doby. Ne, neděkujte mi, madam, tohle je má povinnost. Přeju vám všechno dobré, madam…“

Vrátil se ke stolu a přečetl si vzkaz: „Prezident zve poradce A. Voronina ve 14.00 do své kanceláře.“ Nic víc… Proč ho zve? Co se děje? Co si má Andrej s sebou vzít? Je to divné… Nejspíš to vypadá, že se Fritz nudí a chce si jen tak popovídat. Čtrnáct nula nula… to je doba oběda. Takže by to mohl být oběd u prezidenta?

Zvedl telefon k Amálii: „Pošlete sem Quejadu!“

Dveře se otevřely, vešel Quejada a za rukáv za sebou vedl sportovně vyhlížejícího mladíčka.

„Pane poradce, dovolte, abych vám představil…,“ spustil Quejada hned na prahu, „tohoto mladého muže. Douglas Catcher… Přihlásil se u mě na oddělení…, že prý nevydrží posedět na jednom místě…“

Andrej se zasmál: „To jsme na tom skoro všichni stejně! Jsem rád, že vás poznávám, Catchere.

Odkud jste přišel? A z kterého roku?“

„Dallas. Stát Texas,“ promluvil nečekaně hlubokým basem mladík a nejistě se usmál: „Třiašedesátý rok.“

„Jaké máte vzdělání?“

„Maturitu. Pak jsem dlouho byl u geologů, hledali jsme ropu.“

„Výborně,“ řekl Andrej. „To se nám hodí.“ Chvíli si zamyšleně pohrával s tužkou. „Možná že to nevíte, ale tady u nás je zvykem se zeptat: Proč jste sem šel? Utíkal jste před něčím? Hledal jste dobrodružství? Nebo vás prostě zaujala myšlenka Experimentu…?“

Douglas Catcher se zamračil, palec levé ruky sevřel v pravé pěsti a zahleděl se do okna: „Dalo by se říct, že jsem před něčím utíkal,“ zadrmolil.

„U nich tam zastřelili prezidenta,“ vysvětlil Quejada a otřel si zpocený obličej kapesníkem. „Zrovna v tom městě, kde Catcher bydlel.“

„Aha,“ přikývl Andrej. „A vy jste se dostal mezi podezřelé…“

Mladík jen zavrtěl hlavou a Quejada řekl: „To ne, o to nešlo. Je to trochu dlouhá historie. Oni si od toho prezidenta moc slibovali, byl to takový… idol… Prostě tohle všechno je psychologická otázka.“

„Je to divná země,“ vyhrkl mladík. „Samej problém.“

Andrej soucitně přikyvoval.

„Ale… víte o tom, že my už tady Experiment neuznáváme?“

Mladík pokrčil rameny: „Mně je to jedno. Mně se tu líbí. Akorát nemám rád, když pořád musím sedět na jednom místě. Já se tady ve Městě nudím. A pan Quejada mi nabídl, že bych se mohl zúčastnit expedice…“

„Nejdřív bych ho dal do skupiny k Sonovi,“ prohodil Quejada. „Fyzicky je na tom Catcher dobře, zkušenosti už taky má — a sám víte, jak je obtížné najít lidi pro práci v divočině.“

„Dobře,“ kývl Andrej. „Dejte se do toho, Catchere! Líbíte se mi — a doufám, že to tak zůstane.“

Catcher neobratně přikývl a měl se k odchodu. Quejada s ním.

„Ještě něco,“ poznamenal Andrej a zvedl ukazováček. „Chci vás, Catchere, upozornit, že Město i Skleněný dům mají zájem na tom, abyste si zvyšoval kvalifikaci. Nepotřebujeme pouhé plniče úkolů, těch máme dost.

Potřebujeme vzdělané kádry. Jsem přesvědčen, že se z vás může stát výborný naftařský specialista… Quejado, jak je na tom podle našeho inteligenčního indexu?“

„Velmi dobře! Osmdesát sedm,“ řekl s úsměvem Quejada.

„Tak to vidíte,“ kývl pochvalně Andrej, „mám všechny důvody k tomu, abych ve vás věřil.“

„Budu se snažit,“ zamručel Douglas Catcher a podíval se po Quejadovi.

„To je z naší strany všechno,“ řekl Quejada a Andrej jim tedy popřál vše dobré jako před chvílí první návštěvnici.

„A… pošlete ke mně Varejkise!“

Varejkis, jak měl ve zvyku, do kanceláře nevstoupil, on se do ní po částech vsákl, přičemž se neustále díval za sebe do nedovřených dveří. Nako nec je přece jenom za sebou zavřel, tiše se přisunul ke stolu a sedl si. Vypadal teď úplně sklesle, koutky úst se truchlivě stahovaly dolů.

„Abych nezapomněl,“ řekl hned Andrej, „byla tady ta ženská z finančního oddělení.

„Já vím… Dcera.“

„Správně. Nic proti tomu nemám.“

„Mám ji dát ke Quejadovi?“

„Ne, myslím, že to bude lepší do výpočetního…“

„Dobrá,“ souhlasil Varejkis a vytáhl z náprsní kapsy saka zápisník. „Instrukce nula sedmnáct,“ špitl takřka neslyšně.

„Tak spusťte!“

„Dokončili jsme testování podle našeho nově zavedeného inteligenčního indexu,“ pokračoval pořád stejně tiše Varejkis. „Bylo klasifikováno osm pracovníků, ani jeden z nich nedosáhl stanovené hranice pětasedmdesáti…“

„Jak to — pětasedmdesáti? Instrukce jasně uvádí číslo šedesát sedm!“

„Podle rozhodnutí personálního oddělení prezidentské kanceláře…,“

Varejkisovy rty se při tiché řeči skoro ani nepohnuly, „je inteligenční index pracovníků prezidentské kanceláře, oddělení vědy a techniky, stanoven nejméně na pětasedmdesát.“

„Aha…“ Andrej si prohrábl vlasy. „Hm… No — je to logické!“

„Kromě toho,“ pokračoval Varejkis, „z těch osmi testovaných jich pět nedosahuje ani té hranice šedesáti sedmi. Tady je seznam.“

Andrej si ho vzal a pročetl ho. Dva muži, šest žen, jména mu moc neříkala… „Moment,“ řekl najednou zachmuřeně, „Amálie Tornová… To je přece moje Amálie! Co to má znamenat?“

„Padesát osm,“ hlesl Varejkis.

„A dřív?“

„Dřív jsem tu nebyl, tak nevím.“

„Ale to je přece moje sekretářka! Moje! Moje osobní sekretářka!“

Varejkis zvadle mlčel. Andrej si ještě jednou prohlédl seznam. Rašidov… Ten je zřejmě z geodézie. Někdo o něm pochvalně mluvil… Nebo snad na něj nadával? Tatjana Postniková, operátorka. Aha, to je taková milé, kudrnaté stvoření… Něco měla s Quejadou… Ne! To byla jiná… „Tak dobře,“ prohodil Andrej, „já už si s tím nějak poradím a pak si o tom promluvíme. Měl byste ale po své linii zjistit, jak postupovat u takových pracovních zařazení, jako je sekretářka, operátorka…, prostě pokud se jedná o pomocný personál. Na ten nemůžeme klást takové požadavky jako na vědecké pracovníky. Koneckonců — máme tu taky kurýry, poslíčky.“

„Jak si přejete,“ řekl na to Varejkis. „Máte ještě něco??“

„Ano. Jde o instrukci nula nula tři.“

Andrej se zamračil: „Nevzpomínám si.“

„Propagace Experimentu.“

„Aha… Co je s tím?“

„Soustavně se objevují signály týkající se těchto osob.“

Varejkis položil před Andreje seznam, kde byla všehovšudy tři jména.

Jednalo se o tři muže a všichni tři byli vedoucími oddělení. Důležitých oddělení… kosmografie, sociální psychologie a geodézie. Sullivan, Butz a Quejada… Andrej zabubnoval prsty po seznamu. To je hrozné, napadlo ho, zase ta stará písnička…! To chce ale klid. Nerýpat do toho. Pořád proti nim něco mají, ale já s nimi potřebuju spolupracovat… „To je nepříjemné,“ řekl nahlas. „Moc nepříjemné. Předpokládám, že jsou to prověřené informace. Nemůže jít o omyl, že?“

„To je několikrát potvrzená a z několika míst dodaná informace,“ pronesl bezbarvým hlasem Varejkis. „Sullivan je přesvědčen, že Experiment ve Městě normálně pokračuje. Tvrdí, že právě Skleněný dům — i když to mnozí ani netuší — je přímým pokračovatelem ideje Experimentu. Tvrdí, že Převrat nebyl nic jiného než jedna z etap Experimentu.“

Svatá slova, pomyslel si Andrej. Icik říká totéž, ale Fritzovi se to strašlivě nelíbí. Icikovi to vždycky projde, ale chudákovi Sullivanovi asi ne.

„Quejada…,“ pokračoval Varejkis, „i před podřízenými vyjadřuje svůj obdiv k vědecko-technické úrovni hypotetických experimentátorů. Znevažuje aktivity našeho prezidenta a jeho prezidentské rady. Už dvakrát jejich činnost přirovnal k myšímu rejdění v krabici na boty…“

Andrej naslouchal se sklopenýma očima. Snažil se nepohnout ani svalem ve tváři.

„A konečně Butz… Nevhodně se vyjadřuje o panu prezidentovi. V podnapilém stavu označil současný režim za diktaturu průměrnosti nad kretény.“

Andrej zprudka vydechl. Čert aby je vzal i s těmi jejich řečmi, pomyslel si a odstrčil od sebe papír s napsanými jmény. Tohle má být elita…! A sami sobě kálejí na hlavu!

„A vy o tom všem víte,“ řekl a zahleděl se na Varejkise, „vám je to všechno známo…“ Zarazil se. Tohle neměl… Je to hloupé. Varejkis se mu bez mrknutí zasmušile díval do očí. „Odvedl jste dobrou práci,“ pokračoval tedy Andrej. „Je na vás spolehnutí… Předpokládám, že tuhle informaci už jste pustil obvyklými kanály dál…,“ a zaťukal nehtem na list papíru. „Udělám to dneska. Mou povinností bylo seznámit vás s tím jako prvního.“

„Výborně,“ kývl spokojeně Andrej. „Zařiďte to!“ Svorkou pak spojil oba papíry popsané informacemi, které dnes od Varejkise dostal a vložil je do modrých desek s nadpisem: „K prezidentovým rukám“. A pak prohodil: „Copak nám asi k tomu poví Rumer?“

„Jelikož to není poprvé, co se takové věci proslýchají, předpokládám, že pan Rumer doporučí, aby ti, kterých se tato informace týká, byli ze svých funkcí odvoláni.“

Andrej na něho mimovolně pohlédl, sklouzl očima někam do dálky a rychle řekl: „Včera jsem byl na předpromítačce nového filmu… Jmenuje se to ‚Nazí a bossi…‘ Vtipné, že? Schválili jsme to, brzo to bude v kinech. Moc a moc vám to doporučuji. Víte, tam je všechno…“ A zvolna, podrobně začal Varejkisovi vykládat obsah onoho podivuhodného nesmyslu, který včera viděl a který se kupodivu tolik líbil Fritzovi! A nejen jemu! Varejkis mlčky poslouchal, občas — jako by se vzpamatoval — rychle přikývl, ale na takových místech, kde by to Andrej nečekal. V jeho obličeji se nezračilo nic, jen laxní smutek…, bylo jasné, že už dávno ztratil nit a vůbec nic nechápe.

V tom nejdramatičtějším okamžiku, kdy si Varejkis zřejmě uvědomil, že bude muset děj vyslechnout až do konce, Andrej najednou zmlkl, zívl a v poklidu zakončil: „Atakdál, stále v tomhle duchu… Určitě se na to jděte podívat! Jen tak mimochodem, jaký dojem na vás udělal mladý Catcher?“

Varejkis sebou trhl: „Catcher? Zatím se mi zdá, že je s ním všechno v pořádku.“

„Mně taky,“ kývl Andrej. Sáhl po telefonu. „Máte ještě něco?“

Varejkis vstal.

„Ne, to je všechno. Můžu odejít?“

Andrej blahosklonně kývl a do telefonu řekl: „Amálie, kdo tam ještě je?“

„Ellizauer, pane poradce.“

„Jaký Ellizauer?“ užasl Andrej a očima sledoval Varejkise, jak se opatrně, kousek po kousku přelévá dveřmi ven.

„Zástupce šéfa oddělení dopravy. Přišel sem ve věci případu ‚Akvamarín‘.“

„Ať počká! Přineste mi poštu!“

Amálie se za minutku objevila ve dveřích. Celou tu dobu si Andrej procvičoval a masíroval bicepsy a protahoval se, dělalo mu to dobře po té hodině šichty, kterou si odkroutil s lopatou v rukách. A jako vždycky si říkal, že je to výborná rozcvička pro člověka, který vede především sedavý způsob života.

Amálie za sebou zavřela, pak zaťukala svými vysokými podpatky po parketách a zastavila se vedle Andreje. Na stůl položila desky s korespondencí.

Andrej ji podle svého zvyku objal kolem pevných boků obemknutých chladivým hedvábím, pak ji jednou rukou popleskal po stehnech a druhou otevřel desky.

„Tak copak tu máme?“ pronesl dobrosrdečně.

Amálie jako by pod jeho dlaní tála… Snad dokonce přestala i dýchat. Je směšně oddaná… jako pes, napadlo ho. Ale v práci se vyzná… Pohlédl na ni zdola nahoru. Jako vždycky, když ji zaplavila něha, zbledla a tvářila se vylekaně. Pak se jejich oči setkaly a Amálie nejistě zvedla svou úzkou horkou dlaň a položila ji Andrejovi na šíji. Prsty se jí chvěly.

„Tak co, holčičko?“ řekl laskavě. „Je v tyhle hromadě něco důležitýho?

A nebo teď zamkneme a změníme polohu?“

Tahle věta pro ně dva měla jednoznačný význam. Bylo to jakési kódové označení milostné hry na koberci a na křesle. Andrej by nikdy o Amálii nemohl říci, jaká je v posteli. Nikdy s ní v posteli nebyl… „Je tady návrh finančního rozpočtu,“ pronesla tiše Amálie. „Potom ještě různý přípisy a taky osobní korespondence. To jsem neotvírala.“

„Tak to je v pořádku,“ pochválil ji. „Třeba tam bude něco od nějaký krásný slečny…“

Pustil Amálii a ona si tiše povzdechla.

„Počkej tady,“ řekl. „Neodcházej! Jen to rychle prolítnu.“

Sáhl po prvním dopisu, který mu přišel pod ruku, a roztrhl obálku. Očima přeletěl řádky a zamračil se. Operátor Jevsejenko podával oznámení na svého šéfa Quejadu, že se „nepěkně vyjadřuje o celém vedení a konkrétně o panu poradci…“ Andrej toho Jevsejenka dobře znal. Byl to takový podivín — a v životě měl smůlu. Ve všem vždycky pohořel. Jednou vzal Andrejovi úplně dech, když si pochvaloval poměry, jaké byly za války v dvaačtyřicátém roce u Leningradu. „Tenkrát to bylo dobrý,“ pronášel zasněně, „člověk nemusel o ničem přemejšlet. Když jsem něco potřeboval, řekl jsem vojákům — a oni mi to sehnali…“ Dotáhl to na kapitána a během války zabil jen jednoho, jediného člověka — svého politruka. Dostávali se tenkrát z obklíčení a Jevsejenko viděl, že jeho politruk padl do rukou Němcům… Vystřelil z úkrytu, politruka zabil — a sám utekl. Velice se za tenhle čin chválil: Němci by jistě politruka umučili… Takže Jevsejenko se ukázal jako muž činu… Co s ním, pitomcem, má teď Andrej dělat? Tohle už je šesté udání, které poslal. Jenže Rumerovi nebo Varejkisovi to nepošle, jenom mně! říkal si trpce Andrej. Je to prevít! Moc dobře ví, že kdyby to poslal Rumerovi nebo Varejkisovi, je s Quejadou amen. A já mu nic neudělám… Já si ho vážím a leccos mu prominu, to o mně každý ví. A tak to Jevsejenko vyřešil geniálně: Svou občanskou povinnost plní — a přitom Quejadovi neuškodí… Stejně je to neřád, celý Jevsejenko!

Andrej dopis zmuchlal a hodil do koše. Otevřel další. Rukopis na obálce mu připadal známý… Zpáteční adresa tam nebyla. Uvnitř byl lístek s textem napsaným na psacím stroji. Podle všeho šlo už o kolikátou kopii… Dole bylo něco připsáno rukou. Andrej si to přečetl, ale nic nemohl pochopit.

Přečetl to tedy ještě jednou — a přeběhl po něm mráz. Podíval se na hodinky… Pak hmátl po sluchátku bílého telefonu, strhl je z vidlice a vytočil číslo.

„Poradce Rumera! Rychle“! zavelel přeskakujícím hlasem.

„Poradce Rumer je zaneprázdněn.“

„Tady je poradce Voronin! Řekl jsem — rychle!“

„Promine, pane poradce, ale poradce Rumer je u prezidenta.“

Andrej praštil s telefonem, odstrčil od sebe vyděšenou Amálii a vrhl se ke dveřím. Už držel v ruce kliku, když si uvědomil, že je pozdě, že už nic nemůže udělat. Jestli to je všechno pravda…! Jestli nejde o hloupý žert…!

Pomalu přistoupil k oknu a zahleděl se dolů. Prostranství před Skleněným domem bylo liduprázdné jako vždycky. Občas se tam mihla jen modrá uniforma strážníků, ve stínu pod stromy okouněli zvědavci… Pak prázdnou plochu překulhala jakási stařenka s dětským kočárkem. Potom tudy projelo auto. Andrej čekal, stále se díval dolů… Amálie k němu zezadu tiše přistoupila a dotkla se jeho ramene.

„Co se stalo?“ zeptala se šeptem.

„Jdi pryč,“ řekl, aniž se obrátil. „Jdi si sednout!“

Okamžitě ho poslechla.

Andrej se znovu podíval na hodinky. Ukazovaly už minutu navíc… Samozřejmě, nic se nestane, říkal si. Proč taky… Je to hloupej vtip. Nebo možná i vydírání… V tom okamžiku se však od stínu stromů odlepil nějaký člověk a zvolna si to zamířil ke Skleněnému domu. Odtud, z výšky, se zdálo, že to je člověk poměrně malý a obtloustlý — a Andrej ho nepoznával. Velice dobře věděl, že ten, kdo mu psal, byl vytáhlý a spíš hubený. Tenhle byl ovšem nějak zvláštně bachratý a šel dost nemotorně. Teprve na poslední chvíli Andrejovi došlo, proč… Zamhouřil oči a mimovolně od okna odstoupil… Ozvala se rána. Byl to silný, prudký výbuch. V oknech zadrnčelo, rámy se zachvěly a někde dole se začalo s rachotem sypat sklo. Amálie přidušeně vykřikla a zdola se ozvaly desítky vyděšených hlasů… Andrej odstrčil Amálii, která se rozběhla k oknu, donutil se otevřít oči a podívat se dolů. Tam, kde předtím byl onen člověk, stál špinavě žlutý sloup dýmu. Za ním nebylo nic vidět. Ze všech stran sem přibíhaly modré uniformy a opodál — pod stromy — narůstal dav zvědavců. Bylo po všem.

Pod Andrejem se podlamovaly nohy. Vrátil se ke stolu, usedl a znovu si vzal do ruky dopis.

„Všem mocným tohoto obludného světa!

Nenávidím lež, ale vaše pravda je ještě horší nežli lež. Změnili jste Město ve spořádaný chlév a obyvatele Města v syté vepře. Já ale nechci být sytý vepř, nechci být ale ani pasák vepřů — a žádnou další možnost váš mlaskající svět neskýtá. Máte své právo, a to vás uspokojuje. Jste ubozí, třebaže někteří z vás byli skutečnými lidmi. Jsou mezi vámi i mí bývalí přátelé — a k nim se obracím především. Slova však na vás nepůsobí, a tak jim dodávám váhu svou smrtí. Snad se zastydíte, snad vás zamrazí, snad se alespoň budete v tom svém chlévě cítit nepříjemně. Ve víc doufat nemůžu.

Přijde boží odplata za váš prázdný život! To nejsou má slova, ale já se pod ně s nadšením podepisuji — Danny Lee.“

To všechno byla napsáno na stroji přes kopírák. Podle čitelnosti textu to mohla být tak třetí čtvrtá kopie… A dole bylo rukou připsáno: „Milý Voronine, sbohem! Vyhodím se do vzduchu dnes ve třináct nula nula na náměstí před Skleněným domem. Jestli ti dopis dojde včas, můžeš se na to podívat. Nepokoušej se mi ale v mém úmyslu zabránit — jen by bylo víc obětí. Tvůj někdejší přítel a vedoucí redaktor listárny v tvých někdejších novinách — Danny.“

Andrej zvedl oči a uviděl Amálii.

„Pamatuješ se na Dannyho?“ zeptal se jí. „Danny Lee z listárny.“

Amálie mlčky kývla a pak se jí obličej zkrabatil hrůzou: „To ne!“ zachraptěla. „To není pravda!“

„Vyhodil se do vzduchu,“ stěží ze sebe vypáčil Andrej. „Zřejmě se obalil dynamitem. Přivázal si ho pod sako…“

„Proč?“ Amálie stiskla rty, z očí jí vytryskly slzy a proudem stékaly po bílých tvářích.

„Já tomu nerozumím,“ řekl bezmocně Andrej. „Vůbec tomu nerozumím.“

Nešťastně ulpěl očima na dopise. „Nedávno jsem se s ním viděl. O něco jsme se jako vždycky hádali…“ Znovu se tázavě podíval na Amálii: „Nepokoušel se třeba ke mně dostat? Co když tu někdy byl a já ho nepřijal?“

Amálie si schovávala tváře do dlaní a vrtěla přitom hlavou.

A najednou Andrej dostal vztek. Dokonce to ani nebyl normální vztek, spíš se ho zmocnila jakási zuřivá podrážděnost, něco podobného tomu, co už dneska jednou pocítil při hádce po sprchování. Co to do těch lidí někdy vjede? Co ještě chtějí? Idiot Danny! Co tím dokázal? Vepřem nechce být, pasákem vepřů taky ne… Prý: prázdný život! Ať jde do háje s tou svou prázdnotou!

„Neřvi!“ okřikl Amálii. „Utři si nos a jdi ke svýmu stolu!“

Odstrčil od sebe dopis, vyskočil a rozběhl se k oknu.

Dole byla spousta lidí. Uprostřed davu zůstávalo volné šedivé místo, kolem nějž vytvářely kruh modré uniformy. Bělaly se tam lékařské pláště.

Sanitka zběsile vyla a pokoušela se prorazit si cestu… No… tak co jsi dokázal? Že s námi nechceš žít? A proč jsi to musel dokazovat?

A komu? Že nás nenávidíš? Zbytečně. Děláme všechno, co je třeba dělat. Nemůžeme za to, že někteří chtějí být jak sytí vepři. Byli takoví už dřív, budou takoví pořád. My je můžeme jen nakrmit, oblíknout a nenechat je fyzicky strádat. O nějakém psychickém strádání nemají ani ponětí.

Copak jsme pro ně udělali málo? Podívej se, jak se Město změnilo! Je čisté, je v něm pořádek, všeho bývalého neřádstva se zbavujeme… Žrádla je dost, hadrů na sebe taky… Já vím, chléb a hry…, ale i těch her bude dostatek, chce to jen svůj čas… a co ještě budou lidi chtít? Tak co jsi teď dokázal?

Doktoři tě seškrábou z dlažby… a to je všechno, čeho jsi docílil. A na nás zbude práce a zas jen práce, táhnout musíme všechno dál, protože všechno, čeho jsme zatím dosáhli, to všechno je jen začátek, teď to taky musíme umět zachovat a ještě zmnožit… protože tam, kde jsme byli dřív, na Zemi, tam možná můžou lidi nevěřit ani v Boha, ani v ďábla, ale tady to je něco jiného! A ty? Hlavně že sis říkal demokrat! Byla v tobě ubohost a zmar, bratře mých bratrů!

Jenže ať si Andrej říkal, co chtěl, pořád měl před očima Dannyho, jak ho viděl při posledním setkání. Bylo to asi před měsícem, to už si dávno tykali… Danny byl celý jakoby vyschlý, ztrápený, vypadal nemocně a v jeho posmutnělých očích se míhal potlačovaný strach. Naprosto zbytečně a naprosto zmateně se spolu hádali a Danny nakonec vstal od kavárenského stolku a hodil na stříbrný tácek zmuchlané bankovky: „Co to tu, Andreji, žvaníš, čím se to chvástáš? Svůj život jsi položil na oltář… čeho — prosím tě? Že dokážete nakrmit lidi až k prasknutí? Copak to je to nejdůležitější? Copak tohle ještě nikde nikdo nedokázal? Dobrá, nemám asi právo mluvit za ostatní, jak říkáš, ale například my dva moc dobře víme, že tohle není ten skutečně správný ideál lidského života. Takhle se nový svět vybudovat nedá!“

„A jak tedy?“ křičel na něho Andrej, ale Danny jen mávl rukou a víc se nebavil. Zazvonil bílý telefon. Andrej se na něj nevraživě podíval a zvedl ho.

„Andreji, jsi to ty? Tady je Fritz.“

„Nazdar, Fritzi…“

„Víš, o koho šlo?“

„Jo.“

„A co si o tom myslíš?“

„Hysterik,“ procedil Andrej mezi zuby. „Labilní člověk…“

Geiger chvíli mlčel, ale pak se zeptal: „Dostal jsi od něj dopis?“

„Jo.“

„Asi podivín, co? Tak nezapomeň! Ve dvě u mě!“

Andrej položil sluchátko a telefon se znovu rozdrnčel. Tentokrát to byla Selma. Měla strach. Zvěsti o výbuchu už se dostaly až do Bílého dvora, cestou se ale pochopitelně změnily k nepoznání a teď v Bílém dvoře vládla panika.

„Ne, nic to tu nepobořilo. Dům stojí, já jsem celý, Geiger taky… Zavolala jsi Rumerovi?“

„Copak mám teď myšlenky na Rumera?“ rozčilila se Selma. „Přiletěla jsem jako blázen od kadeřníka… Dollfusska z toho byla celá zelená, přihnala se sem a ječela, až padala omítka, že na Geigera někdo spáchal atentát a půl baráku vyletělo do vzduchu.“

„Tak teď už víš, že to není pravda,“ přerušil ji netrpělivě Andrej, „a já mám naspěch.“

„A můžeš mi říct, co se stalo?“

„Nějaký maniak…“ Andrej se zarazil a pak se opravil: „Nějaký nešika nesl výbušninu a pravděpodobně ji upustil.“

„Tak to vážně nebyl atentát?“ nedala se odbýt Selma.

„Copak já vím? Má to na starosti Rumer, já nic nevím.“

Selma nabrala dech: „Lžeš! Pořád v jednom kuse lžeš, ty… pane poradce!“ A zavěsila.

Andrej obešel stůl a vrátil se k oknu. Dav už se skoro rozešel. Sanitka zmizela, bílé doktorské pláště taky. Několik policistů kropilo z hadice kruh kolem mělké prohlubně v betonu. Ze své procházky se belhala stařenka s dětským kočárkem… A to bylo všechno.

Přistoupil ke dveřím a vyhlédl do přijímací kanceláře. Amálie seděla na svém místě. Tvářila se nepřístupně, rty měla pevně sevřené, prsty se jí zběsile rychle míhaly nad klávesnicí psacího stroje. Ve tváři nezůstala ani stopa po slzách, ani po žádných emocích. Andrej se na ni díval s určitou něhou: Zvládla to, ženská jedna! A ty jí počítáš nějaký pitomý body, vzpomněl si na Varejkise z personálního. To spíš tebe odtud vyrazím, než… Náhle mu někdo zaclonil výhled. Andrej pozvedl oči. Neuvěřitelně vysoko se nad ním pohupoval rozpláclý obličej Ellizauera z oddělení dopravy.

„Aha,“ vzpamatoval se Andrej, „pan Ellizauer! Promiňte, ale dneska už vás přijmout nemůžu. Zítra ráno…“

Ellizauer neřekl ani slovo, při úkloně se zlomil v pase — a zmizel.

Amálie už tu stála připravená s blokem a tužkou.

„Budete mě potřebovat, pane poradce?“

„Pojďte na okamžik dál.“

Vrátili se ke stolu a právě v té chvíli znovu zazvonil bílý telefon.

„Voronin?“ informoval se nepříjemný prokouřený hlas. „Tady je Rumer.

Tak jak jsi na tom?“

„Výborně,“ odpověděl Andrej a rukou Amálii naznačil, aby neodcházela.

„A tvoje žena?“

„V pořádku. Mám tě pozdravovat. Abych nezapomněl: pošli jí dva lidi z oddělení služeb, potřebuje s něčím pomoct.“

„Dva? Dobrá… A kam?“

„Ať jí zavolají, ona jim to řekne… Ať jí ale co nejdřív zavolají!“

„Dobrá,“ řekl Rumer, „já to zař__________ídím. Možná že ne hned teď, ale zařídím to. Já tu mám teď drobet práce kvůli tomu rachotu… Znáš oficiální verzi?“

„Kde bych k ní přišel?“ odsekl Andrej.

„No tak poslouchej! Nešťastná náhoda. Stalo se to nějakýmu chlápkovi, když přenášel munici. Podrobnosti se vyšetřují.“

„Jasný.“

„Prostě: Nějakej chlap měl za úkol přenýst bedničku munice…, možná že byl i opilej…“

„Ale já tomu rozumím,“ ujistil ho Andrej. „Takhle je to dobrý.“

„Že jo?“ zaradoval se Rumer. „Asi zakopnul… Podrobnosti se prostě vyšetřují. Viníci budou potrestáni. Tahle zpráva se teď namnoží a někdo ti ji přinese. Ale ještě něco: Určitě jsi dostal ten dopis… Kdo ho tam u tebe ještě četl?“

„Nikdo.“

„A co sekretářka?“

„Povídám ti, že nikdo. Osobní dopisy vždycky otevírám sám.“

„Správně,“ řekl pochvalně Rumer. „To sis zavedl fakt správně. To víš, někde v tom mají pěknej binec, každej čte, co ho napadne. Takže u tebe ne… Výborně. Tak ten dopis dobře schovej! Jako přísně tajnej spis… Anebo… Hned tam k tobě dorazí jeden můj zdatnej hoch a veme si ho. Dáš mu ho, viď?“

„A proč?“ „Jak bych ti to,“ brumlal Rumer, „prostě se to možná ještě bude hodit… Ty jsi ho znal?“

„Koho?“

„No, toho…,“ zahihňal se Rumer, „toho, co nesl tu výbušninu.“

„Znal.“

„Telefonicky to řešit nebudeme, ale až tam k tobě dorazí ten můj hoch, tak ti položí pár otázeček…“

„Nemám na něj čas,“ odsekl Andrej. „Pozval mě k sobě Fritz.“

„Ale to bude chvilička,“ zachraptěl Rumer. „Co to pro tebe je, prosím tě? Snad mu můžeš odpovědět na dvě otázečky…“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho netrpělivě Andrej. „To je všechno?“

„Já už jsem ho k tobě poslal, je na cestě, každou chvilku dorazí… Jmenuje se Zwierig a je to starší adjutor.“

„Dobře, jsme domluveni…“

„Dvě otázečky! Víc tě nezdrží!“

„Všechno?“ zeptal se znovu Andrej.

„Všechno. Ještě musím obvolat ostatní poradce.“

„A nezapomeň někoho poslat k Selmě!“

„To víš, že nezapomenu. Zapsal jsem si to. Tak se měj!“

Andrej zavěsil a řekl Amálii: „Nic jsi neviděla a nic jsi neslyšela.“

Amálie se na něho vylekaně podívala a mlčky ukázala prstem k oknu.

„Správně,“ řekl Andrej. „Žádná jména neznáš a vůbec nevíš, co se stalo.“

Dveře se pootevřely a dovnitř se vsunula povědomá figura. Odulý obličej, zanícená očka… „Počkejte venku,“ řekl stroze Andrej. „Dám vás zavolat.“

Figura zmizela.

„Je to jasný?“ zeptal se Andrej. „Něco tam venku bouchlo — a víc nevíš.

Oficiální verze je následující: Opilý zaměstnanec nesl výbušninu ze skladu, věc je ve vyšetřování…“ Pak se odmlčel: „Kde jsem jen toho chlapa viděl? I to jméno je mi povědomý… Zwierig…“

„Proč to udělal?“ zeptala se tiše Amálie. Oči se jí znovu začaly zalévat slzami.

Andrej se zamračil: „Víš co, teď o tom nebudeme mluvit. Až jindy. Teď jdi a zavolej sem toho chlapa…“

Kapitola 2

Když se usadili u stolu, Geiger řekl Icikovi: „Posluž si, ty můj židáčku! Posluž si, kluku šikovná!“

„Nejsem žádnej tvůj židáček,“ poznamenal Icik a nabral si do talířku salát.

„Už jsem ti to stokrát řekl, že — když už, tak jsem svůj vlastní. A tvůj židáček je tamhle ten…“ A vidličkou ukázal na Andreje.

„Tomatová šťáva by tu nebyla?“ přešel Andrej jeho poznámku a rozhlédl se.

„Chceš?“ zeptal se Geiger. „Parkere! Tomatovou šťávu pro pana poradce!“

Ve dveřích jídelny se objevil urostlý, zdravím kypící mladík, pobočník pana prezidenta. Decentně cvakl ostruhami, přistoupil ke stolu a s lehkou úklonou postavil před Andreje orosenou karafu s tomatovou šťávou.

„Díky, Parkere,“ řekl Andrej. „Já už si naleju sám…“

Geiger jen mrkl — a Parker zmizel.

„To je teda drezura!“ mlaskl Icik plnou pusou.

„Jen nech bejt,“ poznamenal Andrej, „to patří k věci.“

„Mandžuro dává při obědě vodku,“ ozval se znovu Icik.

„To mi ani neříkej,“ napomenul ho Geiger.

„Pročpak?“ užasl Icik.

„Jestli totiž Mandžuro v pracovního době chlastá, musím ho potrestat.“

„Každýho nemůžeš zastřelit,“ podotkl Icik.

„Trest smrti byl zrušen,“ odpověděl Geiger, „ale fakt je, že teď nevím, jestli to už vešlo v platnost. Čačua mi to poví…“

„Co se stalo s tím, kterej tu byl před Čačuou?“ Icik nasadil nevinnou tvář.

„No… ten měl smůlu. Nešťastnou náhodou se připletl k nějaký přestřelce.“

„Jen tak mimochodem,“ poznamenal Andrej, „to byl dobrej pracovník!

Čačua je taky dobrej, ale tamten…! To byl fenomenální chlap!“

„Jo, tenkrát se děly všelijaký věci,“ přikývl zamyšleně Geiger. „Teprve se začínalo…“

„Konec dobrý, všechno dobré,“ podotkl Andrej.

„Jakej konec? Nic přece ještě neskončilo,“ namítl Icik. „Copak si myslíte, že takhle to zůstane?“

„Přestřelky každopádně skončily,“ zavrčel Andrej.

„Jenže opravdový střílení fakticky ještě nezačalo,“ nepřestával Icik.

„Poslouchej, Fritzi, byly na tebe atentáty?“

Geiger se zamračil: „Co to je za pitomý nápady? Samozřejmě že ne!“

„Tak budou,“ slíbil Icik.

„Děkuji,“ řekl chladně Geiger.

„To víš, že budou,“ pokračoval Icik. „A taky přijde vlna narkomanie. A lidi se budou bouřit jen tak… z dobrýho bydla. Hippies už tu jsou, tak je ani nemusím připomínat. Budou demonstrativní sebevraždy, lidi se sami budou upalovat, vyhazovat do vzduchu… Konečně, to už tu taky je…“

Geiger s Andrejem se na sebe podívali.

„No tak prosím,“ prohodil rozmrzele Andrej, „už to ví.“

„To by mě zajímalo… odkud?“ vyjel Geiger a přimhouřenýma očima se zadíval na Icika.

„Co vím?“ zeptal se okamžitě Icik. Položil vidličku. „Moment…! Takže to byla demonstrativní sebevražda? Já jsem si říkal — co to je za pitomost?

Prej nějaký opilci nesli dynamit! A ono je to takhle! Tedy — abych se přiznal, myslel jsem si, že to byl pokus o atentát… Tak teď už je mi to jasný.

A — kdo to byl?“

„Nějaký Danny Lee,“ řekl po chvilce mlčení Geiger. „Andrej ho znal.“

„Lee…,“ zamyslel se Icik a roztržitě si začal prsty utírat klopu pobryndanou od majonézy. „Danny Lee… Moment! Takovej vychrtlej? Novinář?“

„Taky jsi ho znal,“ kývl Andrej. „Jen si vzpomeň, byl u mě v redakci…“

„Jo, jo, jo!“ vykřikl Icik. „Jasně! Už si vzpomínám!“

„Jen o tom, prosím tě, mlč! Drž jazyk za zuby!“ řekl Geiger.

Icikovi jako vždycky za podobných okolností ztuhl úsměv na tváři. Začal si oštipovat bradavičku na krku a brumlal: „Tak to byl on… Už tomu rozumím. Jasně… Přivázal si to přímo na sebe a šel před Skleněnej dům… Určitě poslal do všech novin dopis, blázen jeden… No jo, tak to bude… Co s tím teď uděláš?“ obrátil se ke Geigerovi.

„Už jsem udělal.“

„No jo, já vím,“ mávl rukou Icik. „Všechno se utajilo, vydala se oficiální lež a Rumera jste na to pustili ze řetězu… Jenže o tom já nemluvím. Mě zajímá, co si o tom všem myslíš?“ A zadíval se na Geigera. „Že to je výjimka?“

„Nnn-e,“ protáhl Geiger. „To si tedy nemyslím.“

„Zaplaťpánbu!“ zaradoval se Icik.

„A co si o tom myslíš ty?“ zeptal se ho Andrej.

Icik se k němu bleskurychle obrátil: „A ty?“

„Já si myslím, že v každé normální společnosti nutně existují i maniaci.

Danny byl maniak, to je fakt. Měl dost svéráznou filozofii, v tom byl prostě vyšinutej. A ve Městě je takovejch jistě víc.“ „Co například hlásal?“ dychtivě se zeptal Icik.

„Že pociťuje prázdnotu života. Že jsme nedošli ke správnýmu cíli. Tvrdil, že veškerá naše snaha o vyšší kvalitu života — celá ta naše práce — že je nesmyslná a nic neřeší. Namlel toho spoustu, ale řešení neměl žádný. Byl to maniak a hysterik…“

„A co tedy vlastně chtěl?“ otázal se Geiger.

Andrej si povzdechl: „To byly jen utopie. Blouznění o velké, světlé budoucnosti… Něco, o čem například snili narodnici.“

„Kdo?“

„Ale to bylo kdysi u nás takový hnutí… Aby se všichni lidi pozvedli na úroveň vzdělanců… tak nějak… Jak si to ale přesně představoval on, to nevím.“

„A proto se musel zabíjet?“ zeptal se pochybovačně Geiger.

„Vždyť to povídám! Maniak!“

„A tvůj názor?“ obrátil se Geiger k Icikovi.

Icik bez váhání odpověděl: „Když si řekneme, že maniak je ten, kdo usiluje o řešení neřešitelnýho, tak to tedy maniak byl. Jenže ty,“ ukázal prstem na Geigera, „ty to nepochopíš.

Ty patříš k lidem, který se pouští jen do řešitelných problémů.“

„Připusťme,“ podotkl Andrej, „že Danny byl přesvědčen o tom, že se ten problém vyřešit dá.“

Icik jen mávl rukou: „Ani jeden z vás dvou to nechápe! Považujete se za technokraty, za elitu.

A slovo demokrat je pro vás něco jako nadávka. A koukáte se na všechno ze svýho hlediska. Široké masy… — to je něco, čím v podstatě opovrhujete a jste na to dokonce hrdi. Jenže ve skutečnosti — vy sami jste v područí těch opovrhovaných mas! Ať uděláte cokoliv, děláte to pro ně.

Všechno, čím si lámete hlavu, je pro ně! Váš život je jim zasvěcen, ať chcete nebo ne. Kdyby jich nebylo, ztratíte smysl života… Jste vlastně politováníhodní otroci… A právě proto se z vás nikdy nestanou žádní maniaci… Vždyť přece všechno, co ty široké masy potřebují, se dá poměrně snadno zařídit. A proto taky vaše úkoly jsou snadno řešitelné. Nikdy tedy nemůžete pochopit ty, kteří se rozhodnou pro demonstrativní sebevraždu.“

„Jak to, že ne?“ rozčilil se Andrej. „A co chceš, abychom chápali? Samozřejmě že děláme to, co si žádá většina lidí! Právě té většině dáváme — nebo se aspoň snažíme dát — všechno, pochopitelně kromě modrého z nebe… To ale ta většina po nás ani nechce! Jenže vždycky se najde nějakých pár lidí, kteří zrovna to modré z nebe budou chtít. A proč ho budou chtít? Právě proto, že se nikomu přinést nedá. No — a tak se rodí sociální maniaci. To je tak těžké pochopit? Nebo ty si taky doopravdy myslíš, že se ten veškerý takříkajíc lid může pozvednout na úroveň elity?“

„Nejde o to, co si myslím já,“ zašklebil se Icik. „Já se nepovažuju za toho, kdo je služebníkem lidu a tudíž je v područí většiny. Nikdy jsem pro lid nic neudělal a necítím vůči němu žádnou povinnost.

„Dobrá, dobrá,“ přerušil ho Geiger, „všem je nám jasný, že jsi prostě svůj, jak pořád říkáš. Teď jde ale o ty sebevraždy. Ty tedy předpokládáš, že sebevraždy prostě budou, ať děláme jakoukoliv politiku?“

„Budou právě proto, že děláte zcela specifickou politiku!“ odpověděl Icik. „A bude jich přibývat, protože zbavujete lidi starostí o chléb vezdejší — a místo těch starostí jim nic dalšího nenabízíte. A lidi to přivádí na podivné myšlenky. Pociťují prázdnotu života. A proto budou sebevraždy, narkomanie, sexuální revoluce a úplně nesmyslné rebelie…“

„Co to meleš?“ upřímně se vyděsil Andrej. „Jen si uvědom, co to meleš, ty experimentátore praštěnej! Život se má lidem něčím ostrým okořenit nebo co? Máme si vymýšlet něco, co by společnost brzdilo? Uměle vytvářet něco, co není? Chápeš vůbec, co to povídáš?“

„To přece není moje starost,“ pokračoval Icik a zmrzačenou rukou sáhl přes stůl pro misku s omáčkou, „to je tvůj problém. Fakt je ovšem to, že lidem místo jejich někdejších starostí o chléb vezdejší nic jiného dát neumíte.

Ta vaše Velká stavba je pitomina. Experiment s experimentátory… Co to je? Hloupost, a proto vám na to lidi většinou kašlou… Na mě se nevztekejte, já vám to neříkám pro svý potěšení, prostě to takhle je… Ale tak končí každá utopie! Můžete ze sebe udělat buď velkodušné technokratydobrodince, nebo nadšené tribuny lidu, kteří ovšem musí neustále přikrmovat ideály, bez nichž — aspoň podle názoru těch nahoře — lid nemůže žít.

To jsou jen dvě strany jedné mince. Rub a líc. A potom můžou následovat buď vzpoury z přežrání, nebo z hladu. Vy jste si vybrali ty z přežrání — vaše věc, tak se nerozčilujte na mě!“

„Nelej tu omáčku na ubrus!“ řekl dopáleně Geiger.

„Pardon.“ Icik vzal do ruky ubrousek a nešikovně loužičku rozetřel po ubruse. „Z matematického hlediska je to dost přehledné: Nespokojenců je řekněme jedno procento. Ve Městě je milion obyvatel, takže nespokojených je deset tisíc… A i kdyby jich byla jen desetina procenta! Dělá to tisícovku nespokojených. A taková tisícovka umí pod okny udělat pořádnej kravál! A pak je tu ještě jedna věc: Nikdo nebývá spokojený úplně se vším… Každýmu vždycky ještě něco — třeba maličkost — chybí. Tak například se mu ve Městě líbí vlastně všecko, ale nemá auto! Proč? Když byl ještě na Zemi, tak ho měl a zvyknul si na něj. A tady ho nemá, a co víc — asi ho ani mít nebude… Umíte si představit, kolik takových lidí ve Městě je?“

Icik však najednou zmlkl a začal pořádat makaróny, které si s chutí poléval omáčkou.

„Máte to tu dobrý,“ prohodil pak s uznáním. „Na to já se nevzmůžu, abych se doma takhle nadlábnul. To jen tady u vás…“

Andrej ho pozoroval, jak se láduje. Pak si povzdechl a nalil si tomatovou šťávu. Vypil celou skleničku a zapálil si. Proč to Icikovi všechno pořád vychází tak apokalypticky? Sedm tučných a sedm hubených let? Nebo snad sedm smrtelných ran…? Samozřejmě, ulice je ulice — může se vzbouřit raz dva. Ale proto tu přece máme Rumera! Ovšem vzpoura z přežranosti — to tu ještě nebylo, to zní paradoxně. Andrej si nevzpomínal, že tam…, na Zemi…, by něco takového bylo. O ničem podobném ani nečetl… Vzpoura je přece vzpoura… Experiment je Experiment…, vybavilo se mu. A rychle se vrátil do reality.

Podíval se na Geigera. Fritz se rozvalil v křesle a prstem si staral v zubech.

A Andreje v tu chvíli ohromila obyčejná — a ve své jednoduchosti strašlivá myšlenka: Vždyť je to všehovšudy jen poddůstojník wehrmachtu, obhroublý voják, nevzdělanec, který za svůj život nepřečetl ani deset knížek… A on teď o všem rozhoduje! Ale i já, pomyslel si vzápětí Andrej, i já musím rozhodovat… „V naší situaci,“ řekl Icikovi, „nemá slušný člověk na vybranou. Lidi měli hlad, vraždili se, žili ve strachu, trpěli… Děti, ženy, staří… To přece byla naše povinnost: vytvořit dobré existenční podmínky!“

„Správně, správně,“ kývl Icik, „já to chápu. Vedl vás soucit, milosrdenství, atd., atp. Jenže o to nejde. Litovat ženy a děti, které pláčou hladem, to svede každej, to není tak těžký. Chápete přece, jak trpí. Jste ale taky schopni pochopit zdravýho, sytýho chlapa, kterej má sílu a chuť jako bejk? Danny Lee toho asi schopen byl. A vy? Nevyšili byste mu náhodou radši rovnou pár ran karabáčem?“

Odmlčel se, protože do jídelny vstoupil urostlý mladý muž Parker v doprovodu dvou pohledných slečen s bílými zástěrkami. Sklidili ze stolu a na řadu přišla káva se šlehačkou. Icik si šlehačku okamžitě rozmazal kolem pusy. Několikrát se olízl jako kocour a pak zamyšleně řekl: „Víte, co si myslím? Jakmile společnost vyřeší nějaký svůj problém, okamžitě se vynoří problém nový… stejně složitý jako ten dřívější, nebo spíš ještě složitější…“ Najednou celý ožil: „Takže to může vést k zajímavým koncům. Představte si, že ty problémy se pořád budou zvětšovat — až nakonec nebude v lidských silách je vyřešit. A pak se takzvaný vývoj zastaví.“ „To je hloupost,“ podotkl Andrej. „Lidstvo si nikdy nedává takové úkoly, které není schopno řešit.“

„Já ale nemluvím o úkolech, které si lidstvo dává,“ namítl Icik. „Já mluvím o problémech, které před lidstvem vyvstávají. Samy vyvstávají! Hlad si přece lidstvo před sebe nestavělo jako úkol k vyřešení! Hlad prostě najednou byl!“

„Tak toho necháme, ne?“ řekl Geiger. „Už jsme toho nažvanili dost.

Skoro to vypadá, že nemáme co na práci, a tak tu jen klábosíme.“

„Proč — co na práci?!“ užasl Icik. „Já například mám zrovna teď polední přestávku.“

„Když máš teď přestávku, tak ji drž,“ řekl na to Geiger. „Já jsem si s tebou sice chtěl promluvit o tvé expedici, ale můžeme to samozřejmě nechat na jindy.“

Icikova ruka s hrníčkem kávy ztuhla ve vzduchu.

„Počkej,“ pronesl náhle zcela vážně, „proč bysme to odkládali? To už jsme udělali mockrát!“

„Tak proč se tu zabejváme hloupostma?“ poznamenal Geiger. „Už mě z toho brní uši.“

„Co to je za expedici?“ zeptal se Andrej. „Někam do starých archivů?“

„Velká expedice na sever!“ pronesl slavnostně Icik, ale Geiger ho rozhodným gestem své velké bílé dlaně zarazil: „Zatím mluvíme jen předběžně! Musím ale říct, že už jsem expedici schválil a finanční prostředky jsou vyčleněny… Pokud jde o přepravu, všechno bude připraveno tak během tří čtyř měsíců. Teď je třeba celkově stanovit cíl expedice a její program.“

„Expedice bude komplexní?“ zeptal se Andrej.

„Ano. Icik tam získá staré archivy — a ty odtamtud budeš mít výsledky pozorování slunce a všeho dalšího, co budeš potřebovat.“

„Výborně,“ zaradoval se Andrej. „Konečně jsem se dočkal!“

„Bude tu ale ještě jeden úkol,“ poznamenal Geiger. „Hloubkový průzkum… Expedice musí proniknout co nejdál na sever. Nejdál, jak to jen půjde… a jak vystačí pohonné hmoty a voda. Na takovou akci je nutné členy expedice vybírat podle speciálního klíče a s největší pečlivostí. Budete brát pouze dobrovolníky — lépe řečeno: ty nejlepší z dobrovolníků. Je docela možná, že nebudete jenom hledat papíry v archivech nebo koukat do dalekohledu, ale že taky budete muset střílet, čelit útokům, unikat z obklíčení… atakdále. Proto s vámi půjdou vojáci. Kdo to bude — a kolik jich bude, to ještě upřesníme…“

„Radši co nejmíň,“ podmračil se Andrej. „Já ty tvoje vojáčky znám!

Kdo s nimi má vyjít?“ Roztrpčeně od sebe odsunul sklínku. „A stejně to nechápu! Nechápu, proč tam musí být i vojáci. Nechápu, proč by se tam mělo střílet… Přece je tam liduprázdno! Rozvaliny a nic jinýho… kdo by tam měl střílet?“

Icik se zasmál: „Kamaráde, tam je možný všechno.“

„Co to znamená — všechno? Třeba se tam čerti žení…, neměl by se s sebou vzít tedy i kněz?“

„A třeba mě taky necháte domluvit až do konce?“ zeptal se Geiger.

„Jen mluv,“ řekl navztekaně Andrej.

Takhle je to vždycky, pomyslel si. Užuž se zdá, že se konečně splnilo dávné přání, ale nakonec to dopadne tak, že by bylo lepší, kdyby se nesplnilo.

Ne, ne, to ať se třeba vedení staví na hlavu, ale tuhle expedici pánům oficírům do chřtánu nenacpu. Šéfem expedice bude Quejada. Bude velet nejen vědecké složce, ale celé skupině! A když ne, žádná kosmografie se konat nebude! Ať si ti vaši šikovatelé velí jenom Icikovi! Expedice je vědecká záležitost, a to znamená, že v čele bude vědec… V té chvíli si Andrej vzpomněl, že mu kdosi říkal o Quejadovi něco negativního. Ta vzpomínka ho tak navztekala, že mu unikla následující Geigerova slova.

„Cože?“ vyhrkl tedy provinile.

„Ptám se tě, jak daleko od Města asi tak může být konec světa.“

„Spíš: začátek,“ opravil ho Icik.

Andrej zlostně pokrčil rameny: „Čteš vůbec moje materiály, co ti posílám?“ obrátil se na Geigera.

„Čtu. Ty tam tvrdíš, že při cestě na sever zaznamenáme pohyb slunce směrem k horizontu. Bude se k němu sklánět. To znamená, že někde daleko na severu uvidíme, jak zapadá až za horizont a ztrácí se z očí. Tak teď se tě ptám: Jak daleko je k tomuhle místu. Můžeš mi to říct?“

„Nečteš to pořádně,“ řekl Andrej. „Kdybys to četl, věděl bys, že tahle expedice má vyjasnit, kde ten začátek světa je…“

„Ale to jsem pochopil,“ namítl trpělivě Geiger. „Já se tě ptám: Kde — přibližně… chápeš? přibližně! Je to spíš tisíc kilometrů, nebo sto tisíc?

Nebo dokonce milion…? Ta expedice musí mít stanovený svůj cíl, svůj úkol, chápeš to? Jestli jde o milion kilometrů, tak se tu o nějakém cíli nedá mluvit. Ale jestli…“

„Jasně, jasně, chápu,“ vyjel Andrej. „To jsi mohl říct rovnou. Já ti to vysvětlím.

Problém je v tom, že neznáme zakřivení povrchu a nevíme, jak daleko od nás je slunce. Kdybych měl možnost mnoha měření podél celého Města… ne podél toho současného, ale podél historických hranic…, mohlo by mi to pomoci. Měření na malém prostoru jsou na nic. K výpočtu potře buju údaje z několika stovek kilometrů, zatím mám ale k dispozici jen měření z padesáti kilometrů. Proto nemůžu dojít ani k přibližným výsledkům.“

„Řekni minimum — a maximum,“ naléhal Geiger.

„Maximum — nekonečno,“ odpověděl Andrej. „To v případě, jestli je tenhle svět plochý. A minimum… řádově tisíce kilometrů.“

„Vy vědátoři jste k ničemu,“ řekl otráveně Geiger. „Kolik už jsem do vás nacpal peněz — a výsledek…?“

„Ale nech toho,“ skočil mu do řeči Andrej. „Dva roky ti vykládám, jak je ta expedice důležitá. Chceš vědět, v jakým světě žijeme? Tak na to dej prachy, zajisti dopravu, lidi… Jinak se nic nedovíme. Aby výpočty byly k něčemu dobrý, musím mít materiály aspoň z pěti set kilometrů. Jde o různá měření — třeba i gravitace, ale taky čistoty ovzduší, změn výšky… na Zemi by se řeklo: nadmořské…“

„No dobře,“ nenechal ho domluvit Geiger, „teď toho necháme. To jsou detaily. Jen chci, aby vám bylo jasno, že jedním z úkolů expedice je najít začátek světa. Je vám to teda jasný?“

„Je nám to jasný,“ odpověděl Andrej. „Ale proč ho chceš najít, to tedy nechápu.“

„Chci vědět, co tam je. Něco tam být musí. A možná na tom hodně záleží.

Může to mít na leccos vliv.“

„Například?“

„Například na Antiměsto.“

Andrej skoro vybuchl: „Antiměsto! Prosím tě, ty pořád ještě věříš, že někde existuje?“

Geiger vstal, založil si ruce za záda a prošel se po jídelně.

„Věřím, nevěřím… Já to potřebuju vědět! Existuje, nebo ne?“

„Tedy já osobně,“ podotkl Andrej, „jsem už dávno došel k tomu, že Antiměsto je výmysl starého vedení.“

„Jo, něco jako Červenej dům,“ zasmál se tiše Icik.

Andrej se nasupil: „Červenej dům s tím nemá nic společnýho. Ale pokud jde o Antiměsto…, i ty jsi, Fritzi, říkal, že starý vedení připravovalo vojenskou diktaturu, a tak potřebovalo nějakou hrozbu zvenčí… A z toho vzniklo Antiměsto.

Jako strašák…“

Geiger se teď před Andrejem zastavil: „A proč zrovna ty jsi proti cestě až na úplnej konec!? Copak tě nezajímá, jak to tam vypadá? Nechceš vědět, co tam je? To tedy mám poradce, jen co je pravda!“

„Ale tam není nic!“ řekl zaraženě Andrej. „Jenom mráz, věčná noc, ledová pustina. Něco jako odvrácená tvář Měsíce…“ „Já mám k dispozici jiné informace,“ řekl Geiger. „Podle nich Antiměsto existuje. Žádná ledová pustina tam není — a jestli náhodou ano, pak se dá přejít. Je tam město podobné našemu, jenom nevíme, co se tam děje, a neznáme záměry těch, co tam žijí. Slyšel jsem, že tam ve srovnání s námi všechno probíhá opačně. Když my se máme dobře, oni špatně…“ Najednou se odmlčel a znovu se začal procházet po jídelně.

„Panebože,“ vyjekl Andrej, „co to je za nesmysl?“ Podíval se na Icika a užasl. Icik, rozvalený na židli — s jednou rukou za opěradlem a s kravatou úplně nakřivo — zářil a vítězně se šklebil. „Aha,“ dodal Andrej, „odtud tedy vítr vane, ale můžeš mi, Iciku, říct, kdes to sebral? Z jakých věrohodných pramenů?“

„Pořád ze stejnejch, srdíčko moje,“ zahihňal se Icik. „Historie — to je velká věda! A víš, v čem je naše Město… samozřejmě kromě jinejch věcí… obzvlášť dobrý? Z nějakejch důvodů má zachovalý archivy. Nebyla tu válka, nikdo nás neokupoval, takže — co je jednou psáno, je zkrátka dáno!“

„Ale ty tvoje archivy…,“ přerušil ho zlostně Andrej.

„Jen nepovídej! Fritz to taky dobře ví: Kdo tu našel uhlí? Tři sta tisíc tun uhlí v podzemním skladu! Našli to snad ti tvoji geologové? Ne, prosím!

Kacman to našel. A přitom ani nemusel vstát od svýho stolu. Uvědom si to!“

„Teď se nebavíme o archivech,“ pronesl důrazně Geiger a znovu si sedl, „to je jiná záležitost. Já chci vědět tohle: Za prvé. Co je v našem týlu? Dá se tam žít? Co užitečného se tam dá získat? Za druhé. Kdo tam žije? Chci vědět, kdo žije odtud…,“ zaťukal prstem na stůl, „až po konec světa… nebo po začátek, říkejte si tomu, jak chcete, ale prostě až po to místo, kam se dá dojít. Co je to za lidi? A jsou to vůbec lidi? Proč tam jsou? Jak se tam dostali? Jak se živí…? A za třetí. Zjistit všechno, co se dá, o Antiměstě. To je politický úkol! A to je taky ten pravý důvod, proč expedici povoluju.

Andreji, tohle ti musí být jasné! Povedeš expedici a všechno, co jsem teď řekl, zjistíš, a tady, v téhle místnosti mi po návratu dáš výsledky!“

„Cože?“

„Ty osobně… Tady!“

„Ty mě tam chceš poslat?“

„Samozřejmě! Jak sis to představoval?“

„No promiň…“ Andrej úplně ztratil hlavu. „K čemu to bude dobrý? Vůbec s tím nepočítám! Všechno míním zajišťovat odtud. Mám tady práce až nad hlavu, na koho to mám teď hodit? Já tam ani nechci jít!“

„Jak tomu mám rozumět — že nechceš? Tak proč jsi mi blbnul hlavu?

Koho tam mám asi tak poslat?“ „Proboha, to je přece jedno! Já jsem myslel na Quejadu, ten má zkušenosti.

Nebo tam pošli Butze…!“

Geiger se podíval tak, že Andrej zmlkl.

„Víš co?“ prohodil Geiger polohlasně, „nebudem se teď radši bavit ani o Quejadovi, ani o Butzovi…“

Andrej vůbec nevěděl, co říci. Chvíli bylo nepříjemné ticho. Potom si Geiger nalil vychladlou kávu a zase tak tiše pronesl: „V našem Městě věřím dvěma, možná třem lidem. Z nich jedině ty můžeš být šéfem expedice. Já totiž vím, že když tě požádám, abys šel až do samého konce, tak půjdeš… Nevrátíš se odněkud z poloviny cesty a nikomu dalšímu to taky nedovolíš. A když mi potom přijdeš oznámit výsledek, budu mu moci věřit. Kdyby mě o výsledku informoval Icik, taky bych mu věřil, jenže Icik nemůže ničemu šéfovat a politika je mu fuk… Pochopil jsi to? Tak se rozhodni. Buď tu expedici povedeš ty, nebo vůbec žádná nebude.“

A zase bylo ticho. Icik rozpačitě prohodil: „Ó-la-la! Pánové, nemám na chvíli vypadnout?“

„Jen seď,“ řekl Geiger, aniž se na něj podíval. „A klidně se cpi moučníkem!“

Andrej horečně přemýšlel: Všechno bych měl opustit! Selmu, svůj byt, spokojený život… To mi čert napískal! Taky Amálii tu nechám… Někam se plahočit! Ve vedru. V blátě. Žrádlo bude tak na blití… Asi jsem zestárnul, protože před pár lety by mě taková věc uvedla v nadšení. Teď ale nechci!

Prostě nechci… Icika mít pořád na očích! Neodbytně… A budou tam vojáci. Kasárenský manýry… A nejspíš se půjde pěšky! Možná tisíc kilometrů — a pěšky! S rancem na zádech… a to ten ranec rozhodně nebude prázdnej! Prokristapána… A ještě k tomu zbraň. Třeba se tam doopravdy bude muset střílet… Sakra, copak to mám zapotřebí — někde se motat mezi kulkama? Bude to tím podělaným navrch…! Nejlepší by bylo vzít si s sebou Juru, nějakejm vojákům se nedá věřit. Jo, tak to určitě bude: Vedro, mozoly a smrad. A na konci mráz, nejspíš hnusnej a děsivej… Aspoň že cestou budeme mít slunce v zádech! Quejadu musím taky vzít, bez Quejady prostě nepůjdu a hotovo, je mi jedno, že mu některý lidi nevěří, já v něm budu ale mít jako v odborníkovi jasnou oporu… A celou tu dobu budu bez ženský! To mi poleze na mozek, zvyknul jsem si! Za tohle ale budu taky něco chtít. Teď hezky u mě v kanceláři rozšíříš systemizovaný místa. Hlavně v oddělení sociální psychologie… a taky v geodézii. A Varejkisovi skřípneš prsty. Vůbec… všechny ty svý ideologický opatření si můžeš u mě strčit za klobouk. U mě jde o vědu! Všude jinde — prosím! Ale u mě…?

Prokrista, vždyť tam nebude voda! Město se bůhvíproč pořád stěhuje víc k jihu — a na severu voda vysychá. To ji snad potáhneme s sebou? Tisíc kilometrů?

„A vodu snad potáhnu na zádech?“ zeptal se rozčileně.

Geiger užasle zvedl obočí: „Jakou vodu?“

Andrej se vzpamatoval: „Tak dobře,“ prohodil, „já teda půjdu. Vojenský doprovod si ale vyberu sám, když už na něm trváš. Ty bys mi tam nasadil pěkný blbce… A mám podmínku!“ Zvedl ukazováček a nesmlouvavě řekl: „Budu velet celý expedici.

Tedy: všem!“

„Jistěže,“ uklidnil ho Geiger. Seděl teď pohodlně v křesle a usmíval se.

„Ty si vybereš úplně všechny členy expedice… s jednou výjimkou. Icika ti prostě přiděluju… To ostatní je tvá záležitost. Najdi si šikovný mechaniky, doktora…“

„Jak to bude s přepravou expedice?“

„To zajistíme, neboj se. Budeš mít takový vybavení, o jakým se ti ani nezdálo. To víš, že na zádech nic sami nepotáhnete. Leda tak zbraně… Ale tím se nerozptyluj, to jsou maličkosti. Tím se budeme dopodrobna zabývat, až si najdeš velitele skupin. A to vám chci oběma ještě říct: Všechno to musí zůstat v tajnosti, to mi slibte! Pochopitelně, že něco se prozradit bude muset — takže oficiálně budeme třeba říkat, že hledáte ropu. A že půjdete až k dvoustému čtyřicátému kilometru. Politický cíl expedice budete znát jen vy dva. Je to jasný?“

„Jasný,“ ustaraně kývl Andrej.

„Iciku,“ obrátil se Geiger ke stolu, kde se Icik opravdu tím moučníkem pořád ještě cpal, „zvlášť tebe se to týká! Vzal jsi to na vědomí?“

„Jo,“ zamumlal Icik plnou pusou.

„A proč ty tajnosti?“ zeptal se najednou Andrej. „Co je na tom tak hroznýho, že se ten hlavní úkol musí tajit?“

„Ty to nechápeš?“ ušklíbl se Geiger.

„Ne. Copak je na tom něco…, co by nás jako systém mohlo ohrozit?“

„Nás ne, ale tebe! Tebe to může ohrozit! Copak nechápeš, že stejně jako se bojíme my jich, bojí se i oni nás?“

„Kdo? Ti z toho tvýho Antiměsta?“

„Přirozeně! Když jsme se rozhodli poslat k nim svou rozvědku, nemůžeme taky vyloučit, že oni to třeba udělali už dávno. Takže v našem Městě může být spousta jejich špionů. Jen se moc neusmívej, ty chytráku! To není legrace. Spadneš do pasti — a nás tady pak všechny zlikvidujou.“

„Dobře, přesvědčil jsi mě. Už nic neříkám.“

Geiger se na něj pochybovačně podíval, ale potom prohodil: „Tak jo…“ A vzápětí dodal: „Takže úkoly a cíle jsou vám jasné. Pokud jde o udržení všeho v tajnosti — taky. To by tedy bylo všechno… Dneska podepíšu rozkaz o tvém jmenování velitelem operace, která se bude jmenovat… řekněme…“

„Mlha a mrak,“ napověděl Icik a nevinně vykulil oči.

„Cože?“ zarazil se Geiger. „To je moc slov. Řekněme: Sonda. Operace ‚Sonda‘. To zní dobře, ne?“ Geiger vylovil z náprsní kapsy notýsek a zapsal si to. „No — a ty, Andreji, ty se už do toho můžeš dát. Tím myslím vědeckou přípravu. Upřesni si úkoly, vyhlídni si lidi, vyjasni si, co budeš potřebovat, jakou výstroj a výzbroj… Postarám se, aby tvoje požadavky dostaly zelenou. Kdo je tvůj zástupce?“

„V kanceláři? Butz.“

Geiger se zamračil, ale pak řekl: „No dobrá, tak ať to za tebe veme Butz. Hoď mu všechno na krk a sám se plně věnuj už jen operaci ‚Sonda‘… A tomu svýmu Butzovi doporuč, aby míň žvanil,“ zavrčel.

„Co jsem to…,“ vzpomněl si Andrej, „jo — chci se právě o tom s tebou dohodnout…“

„Teď jdi do háje,“ odsekl Geiger, „teď se na tohle téma, o kterým chceš začít, bavit nebudeme! A já moc dobře vím, o čem chceš mluvit! Jenže si uvědom, že ryba hnije od hlavy, vážený pane poradce! Moc jsi v kanceláři popustil uzdu, je to tam samej…“

„Jakobín!“ napověděl zase Icik.

„A ty drž hubu!“ zařval na něj Geiger. „Aby vás už čert vzal, žvanilové pitomí! Úplně jsem ztratil nit… Co jsem to říkal?“

„Že si nepřeješ mluvit na to téma,“ řekl zase Icik.

Geiger se na něj nechápavě podíval a Andrej klidným tónem pronesl: „Moc tě prosím, Fritzi, abys mé spolupracovníky chránil před nesmyslnými ideologickými opatřeními. Osobně jsem si lidi vybíral, věřím jim — a jestli opravdu chceš, aby se ve Městě dělala věda na úrovni, nech tyhle lidi na pokoji.“

„Dobrá, dobrá, teď o tom nebudeme mluvit,“ zavrčel Geiger.

„Bane, musíme o tom mluvit,“ řekl docela klidně Andrej a sám sobě se za ten tón obdivoval. „Vždyť víš, že jsem na tvé straně. Pochop ale, že někteří lidé prostě musí remcat. Je to v jejich povaze. Kdyby neremcali, tak s nimi není něco v pořádku. Jen je nech! Aby to v kanceláři bylo ideologicky v pořádku, na to dohlídnu sám. Můžeš být klidný. A řekni, prosím, našemu drahému Rumerovi, aby si ten svůj hnusnej frňák…“

„Bez ultimáta to nejde?“ optal se odměřeně Geiger. „Jde,“ odpověděl mírným hlasem Andrej. „Všechno jde. Bez ultimáta, bez vědy, bez expedice.“

Geiger se na něho upřeně zadíval. Vztekle funěl, nozdry se mu chvěly.

„Nechci se teď na to téma bavit!“

A Andrej pochopil, že pro dnešek to opravdu stačí. Tím spíš, že o některých věcech je lépe mluvit jen mezi čtyřma očima.

„Když nechceš, tak ne…,“ pronesl smířlivě. „Prostě jsem si na to vzpomněl.

To víš, byl u mě dneska Varejkis… Ale musím se tě zeptat na něco jinýho: Kolik nákladu vlastně s sebou můžeme vzít? Aspoň přibližně…“

Geiger ještě několikrát prudce vydechl, pakl sekl očima po Icikovi a nakonec se zase pohodlně usadil.

„Tak pět šest tun, možná i víc. Obrať se na Mandžura… Ale pozor! Třebaže je to čtvrtý nejdůležitější člověk ve Městě, o skutečném poslání expedice nic neví. Odpovídá ale za dopravu. Od něj se taky dovíš veškeré podrobnosti.“

Andrej přikývl: „Dobře. A víš, koho si chci vzít z vojáků? Plukovníka.“

Geiger sebou trhl: „Plukovníka! No — ty jsi dobrej! A koho tu budu mít já? Ten mi drží pohromadě celej generální štáb!“

„No právě! On vlastně provede hloubkovou rekognoskaci! Osobně udělá sondáž inkriminovaného místa… A vztahy mezi námi jsou výborné… Jen tak mimochodem, hoši!“ zasmál se Andrej, „dneska chci uspořádat takovej menší večírek. Maso po burgundsku… Co vy na to?“

Geiger se zatvářil ustaraně: „Dneska? Kamaráde, já nevím, to ti ještě přesně neřeknu… Fakt, nevím.

Ale třeba zaskočím aspoň na moment.“

Andrej si povzdechl: „No… Jak ti to vyjde… Ale hlavně za sebe neposílej Rumera, jako naposledy.

Pochop, že k sobě nezvu prezidenta, ale Fritze Geigera. Oficiální zástupci úřadu mě nezajímají.“

„Uvidíme, uvidíme,“ zadrmolil Geiger. „Dáte si ještě kávu? Máme čas… Parkere!“

Hezoun Parker se okamžitě objevil mezi dveřmi, s mírně skloněnou hlavou, na níž mezi vlasy zářila perfektní pěšinka, vyslechl pokyn týkající se kávy a delikátním tónem pronesl: „Pana prezidenta volá pan poradce Rumer. Čeká u telefonu.“

„My o vlku…,“ zabrumlal Geiger a vstal. „Promiňte, chlapci, hned jsem zpátky.“ Vyšel ze dveří a vzápětí se v místnosti objevily obě slečny s bílými zástěrkami.

Velice hbitě a v naprosté tichosti podaly novou kávu a zmizely současně s Parkerem.

„A co ty? Přijdeš?“ zeptal se Andrej Icika.

„S radostí,“ odpověděl Icik a hlasitě usrkl kávu. „Kdo tam ještě bude?“

„Plukovník, Dollfussovi, možná Čačua…, kdo tě vlastně nejvíc zajímá?“

„Po pravdě řečeno, Dollfusska mě ani moc nezajímá.“

„Ale to se neboj — nasadíme na ni Čačuu.“

Icik přikývl a potom najednou řekl: „Už jsme se hezky dlouho nesešli, viď?“

„No jo, kamaráde, pořád je moc práce.

„Ale nelži! Jakoupak ty máš práci? Sedíš a glancuješ si svou sbírku. Jen si dávej bacha, ať se přitom náhodou nezastřelíš! A… abych nezapomněl, mám pro tebe pistolku! Originál Smith and Wesson. Přímo z prérie.“

„Vážně?“

„Akorát že je to rezatý…“

„Hlavně se to nepokoušej vyčistit,“ vyjekl Andrej a radostí až nadskočil.

„Přines to, jak to je, nebo to celý pokazíš! To není žádná pistolka, abys věděl, to je revolver. Kde jsi ho našel?“

„Tam, co byl, tam jsem ho našel,“ řekl Icik. „Jen počkej, v expedici jich najdem tolik, že je ani domů nepobereš.“

Andrej postavil na stůl svůj hrníček s kávou. Na tuhle možnost si ještě ani nevzpomněl, ale teď ho ta myšlenka přímo nadchla. Dodala mu elán a on si už představoval unikátní sbírku koltů, browningů, naganů, sauerů, walterů… Bude tam i parabelum — a ze starších dob soubojové pistole, obrovské lodní zahákovací pistole s bajonetem, všelijaké vynikající ručně zhotovené zbraně z Divokého západu, všechny ty nepopsatelně nádherné věcičky, o nichž se mu ani nezdálo, dokud si neprohlédl katalog soukromé sbírky milionáře Brunnera, který někdo nějakým zázrakem přivezl do Města.

Ozdobná pouzdra, speciální truhlíky na střelivo, to všechno tam bylo… Když bude mít štěstí, najde i „českou zbrojovku“… a třeba tam bude i astra devět set, nebo dokonce mauser nula osm…! To by ovšem byla klika, to je vzácnost!

„Protitankový miny nesbíráš?“ vpadl do Andrejových úvah Icik.

„Ne,“ odpověděl se širokým úsměvem Andrej. „Jen osobní střelné zbraně.“

„Vím o jedny bazuce. Dávají ji lacino, jen za dvě stě tugriků.“

„Pokud jde o bazuky, kamaráde, obrať se přímo na Rumera,“ řekl Andrej. „Dík za radu. S Rumerem už jsem jednou měl tu čest,“ odpověděl Icik a úsměv mu ztuhl na tváři.

Sakra! Andrej si se zpožděním uvědomil, že o Rumerovi bylo lepší mlčet, ale v tom okamžiku se vrátil Geiger. Vypadal spokojeně.

„No tak! Nalejte prezidentovi kafe! Co si to tu vykládáte?“

„Bavíme se o literatuře a umění,“ odpověděl okamžitě Icik.

„O literatuře?“ Geiger usrkl kávu. „To se podívejme! A copak si o ní povídáte?“

„Ale vždyť on plácá,“ prohodil Andrej. „Bavíme se o mý sbírce, ne o literatuře!“

„Tebe začala zajímat literatura?“ zeptal se Icik Geigera a překvapeně se na něj zadíval. „A takovej jsi bejval praktickej prezident…!“

„A právě proto, že jsem praktickej prezident, začal jsem se zajímat o literaturu,“

odpověděl Geiger. „Počítejte se mnou!“ Zvedl ruku a vztyčoval jeden prst za druhým: „Ve Městě vycházejí dva literární časopisy, čtyři literární přílohy novin, desítky sešitových vydání všelijakých detektivek, komiksů a dalších pitomin… No a to je asi všechno. A potom ještě asi tak patnáct knižních titulů do roka. A všechno je to takový… zkrátka nic moc.

Mluvil jsem o tom s odborníky. Ani před Převratem, ani po něm ve Městě nevyšlo žádné významnější literární dílo. Jen slabší průměr, nebo přímo slátaniny… V čem to je?“

Andrej s Icikem se na sebe podívali. To je tedy pravda, že Geiger umí vždycky vyrukovat s něčím, co člověku vezme dech!

„Stejně ti ale nějak nerozumím,“ řekl Icik. „Proč tě to najednou začalo zajímat? Hledáš snad spisovatele, kterej by napsal tvůj životopis?“

„Tak teď vážně…,“ odpověděl shovívavě Geiger. „Ve Městě je milion obyvatel. Víc než tisícovka z toho se považuje za literáty. A žádný talent mezi nimi…? Já to samozřejmě nečtu…“

„Žádnej talent,“ kývl Icik. „Informovali tě správně. Žádnej Tolstoj, žádnej Dostojevskij…“

„To je fakt! Proč to tak je?“ podivil se Andrej.

„Vynikající spisovatele tu nemáme,“ ujal se znovu slova Geiger, „malíře taky ne, skladatele taky ne… a tyhlety… sochaře… taky ne!“

„Ani architekty,“ přidal se Andrej, „ani filmaře…“

„Nic takovýho nemáme,“ souhlasil Geiger. „Milion obyvatel! Nejdřív mě to překvapilo, a pak — abych pravdu řekl — zneklidnilo.“

„Proč?“ zeptal se užasle Icik.

Geiger se kupodivu zatvářil nejistě: „Neumím to vysvětlit. Já osobně nevím, k čemu je to všechno dobrý, ale podle všeho to v každý spořádaný společnosti být má. A když to u nás není, pravděpodobně tady není něco v pořádku… Říkám si, že do Převratu to mělo svý opodstatnění. Život byl těžkej, byl tu nepořádek a nikdo neměl na nějaký umění náladu. Teď ale všichni žijou v pohodě!“

„Počkej,“ zamyslel se Andrej, „to s tím nesouvisí. Pokud vím, ti nejlepší umělci světa tvořili v dost mizerných podmínkách. Tady vůbec nejde o přímou souvislost. Génius může být žebrák, šílenec, opilec…, ale taky může žít v pohodě, může být bohatý… jako třeba Turgeněv… V tom to nebude.“

„Ale… jestli třeba máš v úmyslu…,“ řekl Icik Geigerovi, „výrazně zlepšit takříkajíc životní úroveň našich literátů…“

„Ano! To by například šlo!“ Geiger usrkl kávu, přejel jazykem rty a vyčkávavě se přimhouřenýma očima na Icika zadíval.

„Tak z toho nic nebude,“ pronesl Icik s jakýmsi uspokojením. „S tím vůbec nepočítej!“

„Počkejte,“ ozval se zase Andrej, „co když je to tím, že talentovaní umělci — prostě tvůrčí osobnosti — do našeho Města nikdy nepřijdou?

Neláká je to sem!“

„Nebo jim to nikdo nikdy nenabídne,“ podotkl Icik.

„Ale jděte,“ řekl Geiger. „Padesát procent obyvatel jsou mladí lidé. Na Zemi ještě ani ničím nebyli. Copak se dalo určit, jestli jde o tvůrčí osobnosti?“

„Možná že dalo,“ prohodil Icik.

„Dobře, připusťme to,“ kývl Geiger. „Ve Městě ale žije několik desítek tisíc lidí, kteří už se narodili a vyrostli právě tady…! A taky nic! Nebo je talent výhradně dědičná záležitost?“

„Opravdu je to divný,“ povzdychl si Andrej. „Inženýry tu máme kvalitní, vědci taky nejsou nejhorší… ne že by to zrovna byli Mendělejevové, ale světovou úroveň některý z nich mají… Třeba zrovna Butz… Talentů v tomhle směru je tu spousta: vynálezci, šikovní řemeslníci — i ti, co dělají umělecká řemesla…“

„No — to mi právě nejde na rozum,“ řekl Geiger.

„Víš co, Fritzi?“ obrátil se k němu Icik, „nech to bejt! Řekněme, že se najednou objeví talentovaní spisovatelé, věrnou si tě do prádla a ve svejch geniálních dílech tě znectí, až ti z toho bude všelijak. Smlsnou si na tobě i na tvejch poradcích — a co z toho bude? Jen nepříjemnosti. Nejdřív je budeš chtít přetáhnout na svou stranu, pak jim budeš domlouvat, potom hrozit a nakonec je budeš muset strkat za mříže.“

„A proč by si měli brát do prádla zrovna mě?“ ohradil se Geiger. „Co když o mně budou naopak psát hezky?“ „Ale nebudou! To je totéž, co ti tu vykládal Andrej o vědcích. Velcí spisovatelé taky pořád remcají. To je u nich normální, protože oni jsou něco jako bolavý svědomí celý společnosti. Ta společnost o tom možná ani neví, ale ono to tak je… A protože symbolem společnosti jsi tady teď ty, přijdeš první na řadu…“ Icik se najednou zasmál: „Napadá mě, jak si asi podají Rumera.“

Geiger pokrčil rameny: „Samozřejmě — jestliže má Rumer své chyby, opravdový spisovatel je povinen o nich napsat. Proto je spisovatel, aby pomáhal léčit neduhy společnosti…“

„Nevím o tom, že by spisovatelé pomáhali léčit,“ namítl Icik. „Bolavý svědomí prostě bolí.“

„Dobrá, o to stejně nejde,“ řekl Geiger. „Odpověz mi na mou otázku: Považuješ ten současný stav za normální?“

„A co považuješ za normál? Třeba to, jak to je na Zemi?“

„Nekličkuj!“ rozzlobil se Andrej. „Otázka je myslím jasná: Může existovat společnost bez tvůrčích talentů? Chápu to správně, Fritzi?“

„Já to ještě upřesním,“ řekl Geiger. „Je to normální, když se v milionu lidí — ať je to kdekoliv — během několika desítek let nenajde ani jeden tvůrčí talent?“

Icik mlčel a roztržitě si oštipoval bradavičku na krku. Ozval se Andrej: „Když si uvědomíme, jak to bylo s počty talentů v době antiky, tak je to tady u nás absolutně nenormální.“

„Ale proč to tady tak je?“ zeptal se znovu Geiger.

„Experiment je Experiment,“ poznamenal Icik. „Kdybych tu antiku třeba měl srovnat s nějakými kočovníky, tak mi to taky vyjde jinak.“

„Co tím chceš říct?“ naježil se Geiger.

„Nic zvláštního,“ podivil se Icik. „Jenom… že každý přirovnání kulhá a…“

Chtěl ještě cosi říci, ale mezi dveřmi se objevil urostlý Parker — a Geiger se okamžitě podíval na hodinky.

„Končíme,“ prohodil a vstal. „Čas letí,“ povzdechl a začal si zapínat knoflíky vojenského saka. „Do práce, pánové!“

Kapitola 3

Otto Friese nezklamal: gobelín byl skutečně překrásný. Černá s rudou na něm vytvářely působivé odstíny… Zabral celou levou stenu Andrejovy pracovny, visel přímo proti oknům a díky němu teď místnost měla úplně jiný ráz. Andrej došel k názoru, že to je přímo ďábelsky nádherné, elegantní a velkolepé… Samým nadšením políbil Selmu na tvář, pak ji nechal odejít do kuchyně, aby sdělila své pokyny posluze, kterou dostala k ruce, a sám začal rázovat ode zdi ke zdi, pokukoval po gobelínu a nakonec otevřel sekretář a vytáhl odtud obrovský mauser. Byla to desetiranná obluda ze speciálního oddělení Mauserových závodů. Tyhle zbraně bývaly oblíbenými společnicemi komisařů za občanské války. Komisařů v zaprášených přílbicích, ale taky japonských důstojníků v pláštích s límci ze psí kožešiny… Mauser byl čisťounký, blýskal se svou černí, na první pohled se mohlo zdát, že se z něj dá okamžitě vystřelit, jenže měl obroušený úderník… Andrej ho podržel v dlaních, jako by ho vážil, pak uchopil jeho zaoblenou rýhovanou pažbu, v pravačce ho spustil podél boku a vzápětí zvedl do úrovně očí a zamířil na větev jabloně za oknem. Připadal si jako Geiger na střelnici.

Potom se zahleděl na gobelín a odhadoval, kde se mauser bude nejlíp vyjímat. Když si vybral vhodné místo, zul se, vylezl na pohovku a zkusil zbraň ke gobelínu přiložit. Jednou rukou mauser posouval — a zakláněl se přitom, jak nejvíc mohl, aby dobře viděl. Vypadalo to nádherně… Seskočil na zem a v ponožkách se rozběhl do předsíně, kde měl ve skříni kufřík s nářadím. Hned byl zase zpátky.

Pověsil nejdřív mauser, potom pušku s dálkovým zaměřovačem (touhle zbraní v poslední den Převratu zastřelil Pinďa dva milicionáře) — a zrovna chtěl najít místo pro maličký browning, typ z roku devět set šest, když známý hlas za jeho zády pronesl: „Trošku víc doprava, Andreji! A o centimetr níž.“

„Takhle?“ zeptal se Andrej, a ani se neotočil.

„Ano, tak.“

Andrej skončil, seskočil na zem, odcouval až ke stolu a prohlížel si své dílo… „Vypadá to krásně,“ řekl Kurátor.

„Krásně… Ale je toho málo,“ povzdechl si Andrej.

Kurátor neslyšně přistoupil k sekretáři, přisedl si k němu do podřepu, zalovil v něm a vytáhl armádní nagan.

„A co tohle?“ „Chybí mu obložení na pažbě,“ odpověděl smutně Andrej. „Už dlouho si to chci dát udělat na zakázku — a vždycky na to zapomenu.“ Obul se a sedl si na parapet vedle stolu. „Nahoře budu mít soubojové zbraně. První polovina devatenáctého století… Některé exempláře jsou nádherné, se stříbrným vykládáním… A ty úžasné tvary! Některé jsou úplně maličkaté, ale některé jsou obrovské kusy s dlouhými hlavněmi…“

„Soubojové pistole značky Le Page…,“ napověděl Kurátor.

„To ne, ty jsou zrovna dost malé… A dole, těsně nad pohovkou, budou kousky ze sedmnáctého a osmnáctého století…“

Odmlčel se. Představoval si, jak to všechno bude krásně vypadat. Kurátor se pořád ještě přehraboval v sekretáři a někde za oknem bylo slyšet pobrukování sekačky na trávu. Ptáci vyzpěvovali a štěbetali.

„Že to byl dobrý nápad… s tím gobelínem, že?“ ozval se Andrej.

„Moc dobrý,“ kývl Kurátor, vstal a kapesníkem si otřel ruce. „Tuhle stojací lampu bych ale postavil do rohu hned vedle telefonu. A ten by měl být bílý.“

„Na to domů nemám nárok,“ povzdechl si Andrej.

„Tím si nelamte hlavu. Až se vrátíte z expedice, budete mít doma bílý telefon.“

„Takže jsem udělal správně, když jsem se rozhodl, že půjdu?“

„Pochyboval jste o tom?“

„Ano,“ přiznal Andrej a zamáčkl nedopalek v popelníku. „Za prvé se mi nechtělo. Docela obyčejně se mi nechtělo… Nic mi doma nechybí, žiju si dobře…. a mám i dost práce. Za druhé — popravdě řečeno — je to přece jen hrozná představa.“

„Ale ale…!“

„Je! Můžete mi říct, co mě tam čeká? Tak vidíte! Je to velká neznámá… Desítky děsivých Icikových legend plus jedna velká neznámá! A k tomu veškerá blaha života za pochodu…. Já přece takové expedice znám! Je to hrůza… A to vím, co říkám — vždyť jsem se jich zúčastňoval. Například s archeology, ale byl jsem taky s…“

A v té chvíli ho Kurátor přerušil: „Proč hrůza? Co je na těch expedicích tak strašného? Řekněme… co je na nich ze všeho nejhorší?“

Andrej čekal, že se ho Kurátor zeptá. Tuhle otázku měl vždycky rád, dokázal ji skoro pokaždé u posluchačů vyprovokovat — a měl na ni pečlivě připravenou odpověď. Kdysi dávno si ji poznamenal do notýsku, aby ji nezapomněl — a obzvlášť při debatách s děvčaty ji pak používal: „To nejhorší?“ zopakoval teď dramaticky. „To nejhorší je tohle: Představte si, že jste ve stanu. Je noc, kolem vás je pusto prázdno…, nikde ani živáčka, vyjí vlci, řádí bouře, padají kroupy…“ Odmlčel se a pohlédl na Kurátora. Ten napjatě poslouchal. „A ty kroupy… no — jako holubí vejce!

A vám se chce na záchod.“

Napjatý Kurátorův výraz se změnil v nejistý úsměv… a pak se Kurátor rozesmál: „To je dobré! To jste si vymyslel vy sám?“

„Sám,“ pronesl hrdě Andrej.

„To se vám povedlo, fakt je to dobré…“ Kurátor zavrtěl hlavou a znovu se zasmál. Potom se usadil do křesla a zadíval se oknem na stromy. „Máte to tu v Bílém dvoře pěkné.“

Andrej sklouzl očima z okna ven. Prosluněný park, motýli nad květinami, rozložité jabloně — a o kus dál, asi tak ve vzdálenosti dvou set metrů, za keři šeříků — bílé zdi a červená střecha sousední vily… Wang v bílé haleně zvolna kráčí po trávníku za sekačkou a jeho nejmenší capart ho věrně provází a drží se ho přitom za nohavici.

„Wang žije naprosto spokojeně,“ poznamenal Kurátor. „Možná že je to teď ten nejšťastnější člověk ve Městě.“

„Možná že ano,“ souhlasil Andrej. „O některých svých dalších známých bych ale něco podobného říct nemohl.“

„Jenže jaké vy teď máte známé?!“ podotkl Kurátor. „Wang je mezi nimi výjimka. Dokonce by se dalo říci, že Wang je z úplně jiného okruhu lidí… Ne z toho vašeho.“

„A-a-a-no,“ protáhl v zamyšlení Andrej. „Vždyť jsme ale spolu kdysi uklízeli odpadky, sedávali u jednoho stolu, spolu i popíjeli.“

Kurátor pokrčil rameny: „Každému podle jeho zásluh.“

„A podle toho, oč sám usiluje…,“ zabrumlal nejistě Andrej.

„Dá se to tak říct. Možná vlastně, že je to totéž… Wang přece vždycky chtěl být něčím nevýznamným. Východ je zkrátka Východ… Jejich mentalita je pro nás těžko pochopitelná. Vaše cesty se zkrátka rozešly.“

„Nejlepší na tom je,“ řekl Andrej, „že mně je s ním pořád tak dobře, jako bývalo. Pořád máme o čem mluvit, na co vzpomínat… Když se spolu sejdeme, nikdy nemám nepříjemný pocit.“

„A on?“

Andrej se zamyslel: „Já nevím… Nejsem si jist. Někdy se mi zdá, že se ode mě radši drží dál…“

„Jenže o to asi nejde,“ namítl Kurátor. „Když s Wangem popíjíte vodku a vzpomínáte na to, co bylo, Wang v tu chvíli odpočívá… Že je to tak? Když ale sedíte s plukovníkem u skotské… Dá se říci, že někdo z vás dvou odpočívá?“

„Proč — odpočívá?“ zabrumlal Andrej. „Co s tím má… Já prostě plukovníka potřebuju! A on mě taky!“

„A když obědváte s Geigerem? A když si dáváte pivo s Dollfussem? A když vám Čačua vykládá do telefonu nové vtipy…?“

„Já vím,“ hlesl Andrej, „Je to tak.“

„Vy snad jenom s Icikem jste na tom pořád stejně jako dřív. I když…“

„To je právě ono, i když…“

„No tak si to představte!“ řekl stroze Kurátor. „Představte si, že tadyhle bude sedět plukovník, zástupce náčelníka štábu vaší armády, starý anglický aristokrat proslaveného rodu. A hned vedle — Dollfuss, poradce v oblasti výstavby, kdysi jeden z nejlepších vídeňských inženýrů — a jeho žena, baronka, pruská velkostatkářka… A proti nim bude sedět Wang. Domovník.“

„A-a-ano,“ vymáčkl ze sebe zase Andrej, podrbal se na hlavě a zasmál se. „To k sobě moc společensky nepasuje, co?“

„O to zase ani tak moc nejde — jestli to společensky pasuje. Jde o to, jak se především bude asi cítit Wang. Jak mu bude?“

„Rozumím, rozumím,“ zadrmolil Andrej, „rozumím… Vždyť je to nesmysl!

Pozvu ho na zítra, posedím s ním sám, popovídáme si… a Mei Ling se Selmou nám něco ukuchtí, jejich klukovi dám pistolku, mám jednu bez kohoutku…“

„Popijete si,“ přidal se Kurátor, „řeknete si pár novinek — on toho má na srdci spoustu a vy jste zase dobrý vypravěč… Myslím, že jste mu ještě nevykládal o Pendžikentu, ani o Charbazu… A bude vám dobře… Dokonce vám to až trošku závidím.“

„Tak přijďte taky,“ zasmál se Andrej.

I Kurátor se zasmál: „V myšlenkách tu budu s vámi.“

Někdo zazvonil. Andrej se podíval na hodinky, bylo přesně osm.

„To je určitě plukovník,“ řekl a seskočil z parapetu na zem. „Budu muset…“

„Pochopitelně. Jenom…“ Kurátor se na Andreje upřeně zahleděl: „Nikdy prosím vás nezapomínejte na to, že Wangů jsou ve Městě statisíce.

Poradců je jenom dvacet…“

Skutečně to byl plukovník. Vždycky na domluvenou schůzku přicházel přesně — a vždycky tedy byl první. Andrej ho uvítal hned v předsíni a pozval do pracovny. Plukovník byl v civilu. Světle šedý oblek mu padl jako manekýnovi, řídké šedivé vlasy měl pečlivě učesané, boty se jen blýskaly — a hladce vyholené tváře taky. Jeho nevysoká štíhlá postava se držela vojensky zpříma, ale v plukovníkových pohybech nebylo ani stopy po dřevěné strnulosti, jíž se obvykle vyznačovali němečtí oficíři, kterých ve Městě bylo jako máku.

Když plukovník vstoupil do pracovny, zůstal stát před gobelínem, založil si za záda štíhlé bílé ruce a nějakou chvíli si mlčky prohlížel nejen tu černorudou kobercovou nádheru, ale především rozvěšené zbraně. Pak uznale protáhl: „Óóó!“ a upřel na Andreje pochvalný pohled.

„Posaďte se, plukovníku! Cigaretu? Whisky?“

„Díky. Kapka životabudiče neuškodí,“ řekl plukovník a pohodlně se usadil. Z kapsy vytáhl dýmku. „Dneska byl šílený den,“ prohlásil. „Co se to tam u vás na náměstí stalo? Musel jsem dát vyhlásit poplach.“

„Nějaký trouba,“ prohodil Andrej u otevřených dvířek baru, „táhnul ze skladu dynamit a neuměl si najít lepší místo na zakopnutí než zrovna pod mými okny.“

„Aha… Takže nešlo o atentát?“

„Ale probůh, plukovníku,“ odpověděl Andrej a nalil whisky, „přece jen tu není Palestina!“

Plukovník se usmál a vzal si od Andreje sklínku.

„Máte pravdu. V Palestině se podobným věcem nikdo nedivil.“

„Takže byl poplach?“ Andrej se usadil se skleničkou v ruce proti plukovníkovi.

„Představte si to… Poplach!“ kývl plukovník, upil ze sklínky, pak v zamyšlení udiveně pozvedl obočí, skleničku postavil vedle sebe na telefonní stolek a začal si nacpávat dýmku. Pohyby jeho rukou byly jisté, klidné… „A jakpak se armáda předvedla?“ zeptal se Andrej a smočil rty ve whisky.

„Jak je na tom s bojovou připraveností?“

Plukovník se zase usmál a Andrej mu v té chvíli dokonce záviděl — taky by se rád naučil takhle pěkně se usmívat.

„To je vojenské tajemství,“ řekl plukovník. „Ale já vám to povím: Bylo to děsné! Tohle jsem nezažil dokonce ani v Jemenu. A co v Jemenu…! To jsem neviděl, ani když jsem drezíroval černé v Ugandě. Polovina vojáků vůbec nebyla v kasárnách. Polovina té druhé poloviny se po vyhlášení poplachu dostavila beze zbraně. Ti, co zbraň měli, neměli pro změnu náboje, protože velitel muničního skladu si zrovna šel odpracovat svou povinnou hodinu na Velkou stavbu.“

„Doufám, že si děláte legraci,“ podotkl Andrej.

Plukovník zadýmal, rukou rozehnal kouř a bezbarvé stařecké oči znovu upřel na Andreje. Kolem očí se mu zavlnily vějířky drobných vrásek, zdálo se, že se směje. „Možná že jsem to trochu přehnal,“ řekl, „ale posuďte to sám, pane poradce!

Naše armáda nemá žádný konkrétní úkol, žádné poslání — jde jen o to, že si jedna osoba, kterou oba dva velmi dobře známe, neumí najednou představit žádné státní zřízení bez armády. Je jasné, že žádná armáda nemůže normálně fungovat, jestliže ke své existenci žádný reálný důvod nemá… Například jí chybí protivník. Nepřítel… Třeba jen potenciální. Náčelníkem generálního štábu počínaje a posledním kuchařem konče je celá armáda přesvědčena o tom, že všichni si v ní jen hrají na cínové vojáčky.“

„A co kdyby se zjistilo, že potenciální nepřítel existuje?“

Plukovník znovu důkladně zabafal z dýmky.

„Tak nám ho označte, páni politici!“

Andrej zase usrkl a po chvilce se zeptal: „Řekněte mi, plukovníku, má generální štáb nějaký operační plán pro případ vpádu nepřátelské armády?“

„No… že by to byl zrovna operační plán… Představte si třeba váš ruský generální štáb… tam… na Zemi. Co myslíte, má operační plán pro případ vpádu Marťanů?“

„Víte co? Možná že dokonce i něco má…“

„Takže ‚možná‘ něco takového existuje i tady,“ řekl plukovník. „Neočekáváme úder ani shora, ani zdola, nepřipouštíme možnost útoku z jihu — tam by snad mohlo jít jen o nějakou rebelii trestanců, kteří jsou tam ve vyhnanství, ale to by nebyl žádný problém, s tím bychom si poradili. Zůstává tedy sever. Víme o tom, že tam po Převratu uteklo poměrně velké množství přívrženců starého režimu. Připouštíme tedy možnost — i když jen teoreticky — že se mohou organizovat a budou schopni provádět diverzi, nebo se dokonce pokusí o návrat někdejších pořádků.“ Plukovník teď zadýmal ze všech sil… „Jenže to se netýká armády. Je přece jasné, že na likvidaci takové hrozby postačí speciální policie pana poradce Rumera, a z taktického hlediska je tu ten nejjednodušší postup…“

„Mám tomu rozumět tak, že generální štáb přece jen není na nějaký vpád nepřítele ze severu připraven?“

„A o kom to mluvíte? Kdo sem vtrhne? Marťani?“ zeptal se nevzrušeně plukovník. „Ne, na to tedy není generální štáb připraven! Já vím, co chcete říct. Nemáme rozvědku. O možnosti nějakého vpádu do Města nikdo u nás nikdy seriózně neuvažoval. Nemáme žádný důvod. Nevíme ani, co se děje padesát kilometrů na sever od Skleněného domu. Nemáme mapy severních oblastí…“ Zasmál se a odhalil řadu dlouhých žlutých zubů. „Městský archivář pan Kacman ovšem dal generálnímu štábu k dispozici něco jako mapu severních oblastí. Jestli tomu dobře rozumím, nakreslil ji on sám.

Uchovávám tenhle úžasný dokument ve svém sejfu. Jediné, co mě nad ním napadá, je to, že pan Kacman musel při tom kreslení neustále jíst a občas mu něco z jídla upadlo na papír. Taky tam rozlil kávu.“

„Ale přece jen, pane plukovníku,“ namítl vyčítavě Andrej, „moje kancelář vám poskytla docela slušné materiály…“

„To jistě, jistě… Jenže to jsou především mapy obydlených částí Města a jeho jižních okrajů. Podle základních direktiv má být armáda v bojové pohotovosti právě v těchto rajónech — a jejím úkolem je likvidace eventuálních nepokojů. Takže práce vašeho oddělení má pro nás velkou cenu a my jsme vám za to vděčni. Díky vám můžeme být na všelicos opravdu připraveni. Co se ale týká vpádu nepřítele…,“ plukovník zavrtěl hlavou.

„Pokud si vzpomínám,“ pronesl Andrej důrazně, „moje kancelář nikdy nebyla generálním štábem požádána o kartografii severních oblastí.“

Plukovník se na něj pátravě zahleděl, dýmka mu vyhasla.

„Musím říct, že s takovými požadavky jsme se obraceli přímo k prezidentovi.

Odpovědi od něho přicházely…, to je fakt…, poněkud neurčité.“

Plukovník dlouho mlčel, než konečně řekl: „Takže vy si, pane poradce, myslíte, že s těmito věcmi jsme se měli obracet na vás?“

Andrej kývl: „Dneska jsem obědval u prezidenta. Hodně jsme na to téma diskutovali.

Co se týká mapování severních oblastí — je v podstatě rozhodnuto… Potřebujeme ale spoluúčast vojenských specialistů. Potřebujeme zkušeného, operativního odborníka… Myslím, že mi rozumíte.“

„Rozumím,“ kývl plukovník. „Jen tak mimochodem — kde jste přišel k takovému mauseru, pane poradce? Jestli se nepletu, tak naposledy jsem takovéhle exempláře viděl v Batumi v osmnáctém roce…“

Andrej už chtěl začít vyprávět celou historku o tom, jak zbraň získal, ale zvonek u vchodu mu to překazil. Bylo třeba jít a uvítat nového hosta.

Doufal, že to bude Kacman, ale na prahu se mu proti veškerému očekávání zjevil Otto Friese, kterého Andrej vůbec nepozval. Prostě na něj zapomněl… Tohle se Andrejovi stávalo často: zapomínal Ottu k sobě zvát, třebaže Friese — jakožto šéf hospodářské správy Skleněného domu — byl člověk velice důležitý a známost s ním byla každému prospěšná. Selma si toho byla vědoma, ta na Ottu nezapomínala. Teď si od něj brala košík decentně zakrytý jemným batistovým ubrouskem a kytici květů… Pak mu milostivě podala ruku. Otto cvakl podpatky a uši mu samým štěstím zrudly.

„Ahoj, kamaráde,“ řekl Andrej, „fajn, že jsi přišel.“

Otto byl pořád stejný. Andrej měl pocit, že ze všech dávných známých se Otto mění nejméně. Vlastně — jako by se neměnil vůbec. Pořád stejně hubeňoučký krk, obrovské odstávající uši, v pihovatém obličeji nejistý výraz… A cvakající podpatky. Teď měl na sobě modrou uniformu speciální policie, na hrudi se mu skvěla hranatá medaile „Za zásluhy“.

„Móóóc ti děkuju za ten koberec.“ Andrej vzal Ottu kolem ramen a vedl ho do pracovny. „Teď ti předvedu, jak se u mě vyjímá. To teda budeš zírat — a závist bude tebou lomcovat…“

Když ale vstoupili, Ottu ani nenapadlo, aby zíral na gobelín — a závist jím rozhodně nelomcovala. Uviděl totiž plukovníka.

Svobodník volkssturmu Otto Friese choval k plukovníku Saint-Jamesovi úctu takřka posvátnou. V plukovníkově přítomnosti úplně ztrácel řeč, obličej mu kameněl v uctivém úsměvu, a pokud šlo o cvakání podpatků, Otto byl v neustálé pohotovosti. Cvakal skoro pořád a s neutuchající silou.

Stál teď zády ke gobelínu v pozoru, vypínal hruď, lokty držel od těla, ale dlaně tiskl ke stehnům — a pohybem hlavy vysekl pozdrav tak ostře, až se pracovnou rozlehlo zakřupání jeho krčních obratlů.

Plukovník se pousmál, povstal a podal Ottovi ruku.

„Jsem rád, že vás vidím,“ prohodil, „vítám vás, pane…“ Odmlčel se a Otto si pospíšil: „Svobodník Otto Friese, pane plukovníku!“ vysypal ze sebe nadšeně, uklonil se a opatrně se dotkl plukovníkovy ruky. „Mám tu čest…“

„Otto!“ napomenul ho Andrej. „Tady se to nebere podle hodností a funkcí!“

Otto se nejistě zahihňal, vytáhl kapesník a chystal se otřít zpocené čelo.

Okamžitě se však zarazil, kapesník chtěl nacpat zpátky do kapsy, ale zaboha se tam nemohl strefit.

„Vzpomínám si,“ řekl vlídně plukovník, „že u al-Alamejnu mi naši chlapci přivedli jednoho německého šikovatele…“

U vchodu se znovu ozval zvonek a Andrejovi nezbývalo, než se omluvit a jít vítat. Nešťastného Ottu nechal napospas britskému lvu.

Tentokrát to opravdu byl Icik Kacman. Políbil Selmu na obě tváře, poslušně si na její příkaz očistil boty a nechal si okartáčovat oblek… Zatímco procházel touto procedurou, přihnali se Dollfussovi společně s Čačuou.

Čačua byl do Dollfussky zavěšený a krmil ji novými anekdotami. Dollfuss se zvadlým úsměvem se ploužil za nimi… Ve srovnání s temperamentním šéfem právního oddělení působil dojmem naprosté nevýraznosti, matnosti a bezvýznamnosti. Přes obě paže měl přehozené teplé kabáty. Jeden pro manželku, druhý pro sebe — kdyby se v noci ochladilo.

„Ke stolu! Ke stolu!“ něžně svým hláskem zazvonila Selma a zatleskala.

„Drahoušku,“ zaprotestovala drsným basem Dollfusska, „já se nejdřív musím upravit!“ „Ale proč?“ užasl Čačua a vytřeštil zarudlé oči. „Proč krásu upravovat?

V souladu s paragrafem dvě stě osmnáct trestního řádu může se dle zákona…“

A to už se rozproudila obvyklá zábava… Andrej nasadil hostitelský úsměv. Zleva mu za uchem prskal a žbrblal Icik, který se jako o překot snažil vyložit, co to bylo dneska v kasárnách za binec, když se vyhlásil poplach — a zprava hulákal Dollfuss něco o městské kanalizaci, která to zatížení nemůže unést — a podělá se. Pak se všichni vhrnuli do jídelny. Andrej jakožto hostitel usazoval ke stolu, na všechny strany rozdával komplimenty a sršel vtipem. Koutkem oka zahlédl, že se otevřely dveře pracovny a vyšel z nich plukovník. Dýmku schovával do kapsy — a šel sám! Andrej se lekl: Co se tam stalo…? Tu se však objevil i svobodník Otto Friese. Zřejmě jen dodržoval předepsanou pětimetrovou vzdálenost za vyšší šarží. A hned se ozvalo cvakání podpatků.

„Budeme tu hodovat, budeme se radovat,“ zahulákal z plných plic Čačua.

Zacinkaly nože a vidličky. Andrej s jistým obtížemi vecpal Ottu mezi Selmu a Dollfussku, pak si konečně taky sedl a všechny přejel očima. Byl spokojen.

„A představte si, drahoušku, že v tom koberci byla takováhle díra…!

Pane Friese, poslouchejte to taky, to se vás týká, vy jeden ošklivý…!“

„Plukovníku, prý jste někoho dali zastřelit před nastoupenou jednotkou…“

„Zapamatujte si, co vám říkám! Kanalizace… Speciálně kanalizace jednou přivede tohle Město k zániku.“

„Tak krásná — a má tak malou skleničku?“

„Otto, chlapče drahý, nech tu kost a vem si pořádnej kousek masa!“

„Ne, Kacmane! To je vojenské tajemství. Mně už stačí ty nepříjemnosti, které jsem si prožil kvůli Židům v Palestině.“

„Vodku, pane poradce?“

„Děkuji, pane poradce.“

A k tomu pod stolem cvakání podpatků… Andrej si dal dvakrát za sebou vodku, aby se líp rozjel, a zajedl ji. Pak mu nezbylo nic jiného, než aby spolu s ostatními poslouchal nekonečný a strašlivě hloupý Čačuův přípitek. V závěru dlouhého žvanění Čačua zdůraznil, že vůbec nechce přítomné agitovat pro sexuální zvrácenosti, o kterých právě teď hovořil, že si jenom přeje tímhle maličkatým pohárečkem připít na nekonečné city, které v sobě chová „vůči strašnému a nelítostnému nepříteli“, s nímž celý život bojuje — a veškeré bitvy s ním prohrává… „A tím nepřítelem jsou krásné ženy!“ Andrej se s ostatními s úlevou zasmál a hodil do sebe třetí vodku. Dollfussku ten přípitek úplně zmohl — rozhihňala se, až z toho začala hýkat a ubrouskem si zakrývala obličej.

Všichni měli nějak rychle v hlavě.

„Tak je to! No jo! Tak je to!“ znělo známé Ottovo přitakávání z druhého konce stolu a chřípí Čačuova nosu se vzrušeně chvělo nad Dollfussčiným hlubokým výstřihem. Čačua žvanil a žvanil — a Dollfusska ho koketně odstrkovala, smála se, až se zalykala, a svými širokými zády válcovala Ottu, který už dvakrát na vedlejší židli poposedl a upustil vidličku. Andrejův soused Dollfuss konečně přestal mluvit o kanalizaci a zcela nenadále a naprosto nevhod začal zvláštním způsobem projevovat služební horlivost — prozrazoval jedno státní tajemství za druhým. „Autonomie!“ rozkřikl se přísně, „klíčem k autu… k autěno… Abysme se uživili!.. jsou vodní řasy!

Velká stavba!.. Ne-dej-te se vysmát! Jakýpak vzu… vdu… vzducholodě?“

„Pane poradce,“ pokoušel se ho zadržet Andrej, „tohle nemusí každý vědět. Radši mi povězte, jak to vypadá s vaším laboratorním komplexem…“

Obsluha odnášela špinavé nádobí a znovu prostírala. Předkrm už zlikvidovali, na řadě bylo maso po burgundsku.

„Připíjím tímhle maličkatým pohárečkem…!“

„Vy rošťáku! Vás si člověk musí zamilovat!“

„Tak je to! No jo! Tak je to!“

„Iciku, dej už plukovníkovi pokoj! Plukovníku, chcete, já si sednu vedle vás!“

„Čtrnáct kubíků vodních řas… Co to je? Nic!“

„Dáte si whisky, pane poradce?“

„Díky, pane poradce!“

Když byla zábava v nejlepším, objevil se v jídelně urostlý mladý muž Parker. „Pan prezident prosí, abyste ho omluvili,“ řekl. „Má důležitou poradu.

Srdečně zdraví paní domu i pana Voronina a samozřejmě i jejich hosty…“

Nalili mu vodku a donutili ho, aby ji vypil — v přemlouvání se jako vždy osvědčil Čačua. Přiťukli si na prezidentovo zdraví a na úspěch v jeho veškerém počínání. Pak se přece jen trochu ztišili a začala se podávat káva se zmrzlinou. Na řadu přišly i různé likéry… Otto Friese si se slzami v očích postěžoval na milostné neúspěchy a Dollfusska vyložila Čačuovi, co je krásné na Königsbergu. Čačua přikyvoval a nadšeně ji doplňoval: „Ó ano, moc dobře si pamatuji! Generál Čerňachovskij… Pět dní a pět nocí hřměly kanóny…“ Parker se vytratil a za okny už byla tma. Dollfuss do sebe lil kávu a přesvědčoval Andreje o reálnosti jakýchsi fantasmagorických plánů rekonstrukce severních kvartálů Města. Plukovník držel řeč k Icikovi: „Dali mu deset dní za výtržnost a deset let nucených prací za prozrazení státního a vojenského tajemství.“ Icik vyprskl smíchy a zalykavě ze sebe vypravil: „Ale to už je starej vtip! To se u nás vykládalo ještě za Chruščova!“ „Zase ta politika!“ vypískla nespokojeně Selma a nakonec se přece jen vmáčkla mezi plukovníka a Icika Kacmana. Starý pan důstojník ji otcovsky pohladil po kolínku… Na Andreje najednou padl smutek. Prohodil neadresně „pardon“ a odebral se do své pracovny. Nohy měl jako zdřevěnělé. V pracovně si sedl na okenní parapet, zapálil si a zahleděl se do tmy parku.

Mezi stromy nebylo nic vidět, jen vzadu, za černou stěnou šeříkových keřů probleskovala záře oken sousední vily. Byla teplá noc, v trávě se míhaly světlušky. A co bude dál? řekl si Andrej. No tak dobře, půjdu s tou expedicí, splníme úkol…, přitáhnu si domů hromadu zbraní, všechno to naglancuju, rozvěsím… A co dál?

Z jídelny sem doléhal hlahol. „A tohle znáte, plukovníku?“ hulákal Icik.

„Na Čapajevovu hlavu byla vypsaná odměna dvacet tisíc…“ Andrejovi se okamžitě vybavilo pokračování téhle anekdoty, ale to už slyšel plukovníkův hlas: „Čapajev? Aha… to byl váš kavalerista, ne? Toho ale zastřelili, ne?“ A do toho tklivě vyla Selma: „Vstááávej, moje milááá, ať dlouho nečekááá bááárka sněěěhobííílááá…,“ přehlušoval ji však Čačuův řev: „Přines jsem ti květiny, krásu nesmírnou… A ty sis je nevzala, k čemu mi teď jsou…?“

Andrej zavřel oči a najednou si bůhvíproč vzpomněl na Juru Davydova.

Není tady — zrovna tak, jako tu není Wang… A co tu má co dělat třeba Dollfuss, napadlo ho. Hlava se mu točila… Na pohovce seděl Donald ve svém otřepaném sombreru. Přehodil si nohu přes nohu a pevně zaklíněnými prsty obou rukou sevřel kostnaté koleno.

Kdo odcházíš — nezel, kdo přicházíš — neraduj se… Ke stolu si sedl Kensi ve staré policejní uniformě, opřel si loket o stůl a bradu podepřel pěstí. Díval se na Andreje — a v jeho pohledu nebylo nic vyčítavého, ale taky ne vlídného. Farmář Jura poplácával po zádech Wanga a mluvil do něj: „Jen počkej, uděláme z tebe ministra, budeš se vozit v bouráku…“

Andrej se skoro zalkl známým svíravým pachem machorky, potu a samohonky, přejel si dlaní po zkamenělém obličeji a znovu se zahleděl do parku.

V parku stál Červený dům!

Tyčil se přímo uprostřed stromů, jako by tam byl odedávna a jako by právě tady měl zůstat na věky věků. Třípatrový dům z červených cihel… A zrovna tak jako tenkrát zakrývaly okna přízemí okenice, střecha byla stejně jako tenkrát z pozinkovaného plechu, ke dveřím vedly čtyři kamenné schody — a nahoře, vedle jediného komínu, trčela jakási podivná anténa s příčkami.

Tentokrát ale byla všechna okna temná, schody otlučené, okna špinavá, šmouhatá a rozbitá, někde dokonce nahrazená překližkou nebo po krouceným kartonem, někde křížem přelepená lepenkou… A taky tu nezaznívala ani slavnostní, ani truchlivá hudba — Červený dům byl obklopen těžkým mračnem skoro hmatatelného ticha.

Andrej se ani okamžik nerozmýšlel. Otevřeným oknem seskočil do vysoké měkké trávy a vykročil k Domu. Světlušky se před ním rozlétaly a on se nořil do mrtvého ticha. Oči přitom nespouštěl ze známé mosazné kliky na dubových dveřích. Neleskla se jako dřív, byla poseta temnými skvrnami.

Vystoupil po schodech a ohlédl se. V zářících oknech jídelny poskakovaly a podivně se lámaly lidské stíny — a Andrej najednou kupodivu až sem zaslechl taneční hudbu a cinkání příborů. Obrátil se zpět k Domu a položil ruku na ovlhlou ozdobnou kliku.

Ve vstupní hale bylo tentokrát šero, nepříjemně chladno a páchlo tu zatuchlinou.

Na velikém stojanu, který připomínal rozložitou palmu, nevisel ani jediný kabát a opuštěný věšák v koutě trčel jako uschlý strom. Z mramorového schodiště zmizel krásný červený běhoun i kovové lišty, zůstaly tu jen zelenavé kroužky po jejich někdejších příchytkách, rozházené zažloutlé nedopalky a špína. Andrej pomalu vystoupil do prvního poschodí.

Bylo ticho, slyšel jen svůj vlastní dech a zvuk svých kroků.

Z dávno vyhaslého krbu začpělo popelem, zdálo se, že tam cosi takřka neznatelně ševelí a zlehka se přesýpá. I v obrovském sále bylo chladno a odněkud sem táhlo… Zčernalé, zaprášené hadry splývaly od neviditelného stropu, mramorové stěny byly zhyzděné špinavými, nechutně vyhlížejícími skvrnami, na kterých se leskla vlhkost. Zlato a purpur z nich oprýskaly a z výklenků závojem pavučin slepě vyhlížely mramorové, sádrové, bronzové i zlaté busty.

Parkety pod nohama popraskávaly a viklaly se, podlaha byla plná odpadků a zbytků někdejší dekorace. Na konci sálu se rozevírala jakási dlouhá chodba, která tu kdysi zcela určitě nebyla. A najednou Andrejovi přímo pod nohama vyběhlo celé hejno krys a s pištěním a dupotem se vřítilo do chodby a zmizelo ve tmě.

Kam se všichni poděli? pomyslel si zmateně Andrej a rozhodl se chodbou projít. Co se s nimi stalo? Dostal se k nějakému železnému schodišti, které se pod jeho kroky rozdunělo. Sestoupil k řadě místností, vstupoval do nich, botama drtil opadanou omítku a rozbité sklo a rozmazával chuchvalce špíny obrostlé plísní. Vším pronikal nasládlý pach hniloby a odněkud sem doléhal jednotvárný pleskot padajících kapek. Na otlučených stěnách se v obrovitých rámech černaly stopy po někdejších obrazech.

A takhle už to zůstane, napadlo Andreje. Něčeho jsem se dopustil… Něčeho jsme se všichni dopustili, a proto už to takhle zůstane. Dům tu bude pořád stát, bude práchnivět a rozpadat se jako každý jiný obyčejný dům, nakonec sem přijedou buldozery, co půjde, to se spálí, a ostatní se odveze na smetiště…. Nikde ani hlásku! Nic — jen ty krysy vztekle piští v koutech místností… Najednou uviděl velkou skříň s roletovým zavíráním a okamžitě si vzpomněl, že zrovna takovou měl kdysi ve svém pokojíku. Šest čtverečních metrů za kuchyní — a okno do dvora, sevřeného zdmi okolních domů… Na skříni byla halda starých novin, vedle nich do roliček stočené plakáty, které ještě před válkou sbíral Andrejův otec, a k tomu spousta dávno nepotřebných papírů… Jednou se k pastičce na myši připletla statná krysa a pastička jí rozdrtila čenich. Krysa si za tuhle skříň zalezla a pořád bylo slyšet její hrabání a šustot. Andrej se pokaždé v noci bál, že se vydrápe nahoru a spadne mu na hlavu. Jednou si vzal dalekohled a z bezpečné vzdálenosti od okna si prohlížel haldu papíru na skříni. Nebyl si zcela jist, ale zdálo se mu, že tam zahlídl špičaté uši, šedivou hlavu a hnusný blýskavý puchýř místo čenichu. Bylo to tak odporné, že vyletěl ze svého pokojíku a zastavil se až na chodbě, kde si sedl na obrovskou truhlu a snažil se překonat nevolnost. Byl tenkrát doma sám, nemusel nikomu nic vysvětlovat, ale sám před sebou se za ten strach styděl. Nakonec přece jenom vstal, šel do obýváku a na gramofonu si pustil nějaký šlágr… Po několika dnech se v jeho pokojíku objevil stejně nasládlý, nepříjemný pach, jaký je cítit i tady… V klenuté temné místnosti, která připomínala rozlehlou studnu, před ním teď překvapivě probleskovaly kovové píšťaly dávno zmrtvělých varhan.

Jako by Andrej vstoupil na hřbitov hudby… Před varhanami se na zemi krčila vedle židle drobná postavička, zpoloviny ukrytá odrbaným koberečkem. Z hlavy jako by tomu neznámému vyrůstala prázdná láhev od vodky… Andrej pochopil, že tady už všechno skončilo, a zamířil k východu.

Když sestoupil ze schodů do parku, uviděl Icika. Byl neobvykle opilý a uvalenější i rozcuchanější, než po pitkách býval. Povážlivě se pohupoval na nejistých nohou a jednou rukou se přidržoval kmenu jabloně. Díval se na Červený dům.

„Všechno skončilo,“ řekl Andrej. „Konec…“

„Zjitřená fantazie svědomí,“ stěží pronesl Icik.

„Jsou tam jenom krysy. Všechno práchniví.“

„Zjitřená fantazie svědomí,“ zopakoval Icik a zahihňal se.

ČÁST V. NARUŠENÍ NEPORUŠITELNÉHO

Kapitola 1

Andrej přemohl žaludeční křeč a s odporem polkl poslední lžíci řídké kaše. Zhnuseně od sebe odstrčil polní misku a natáhl se pro kalíšek. Čaj byl ještě horký. Andrej sevřel nádobku v obou dlaních a pomalu začal usrkávat.

Oči přitom upíral do syčícího plamínku benzinové lampy. Čaj byl neobvykle silný, určitě nebyl čerstvě uvařený, divně páchl a měl nepříjemnou pachuť — možná to bylo tou hnusnou vodou, kterou načerpali na osmistém dvacátém kilometru, nebo tam Quejada zase nasypal něco proti průjmu.

Taky ovšem bylo možné, že se kalíšky řádně nevymyly. Tenhle byl například nějak mastný a lepkavý… Dole za oknem cinkali vojáci svými ešusy. Vtipálek Tevosjan zřejmě dal něco k lepšímu, protože se všichni zachechtali a do toho vzápětí svým prušácky štěkavým hlasem zařval seržant Vogel: „Jdete na stráž, nebo k ženský do postele? Vy žabáku, kde máte boty? Troglodyte praštěnej, co to má znamenat?“ Nevrlý hlas na to řekl něco v tom smyslu, že „nohy jsou odřený nejen do masa, ale přímo až na kost“, na což Vogel zahulákal: „Zavřete tu svou klapačku, hovado! Okamžitě obout — a nastoupit! Fofrem!“

Andrej pod stolem s úlevou zahýbal prsty bosých nohou. Chodidla už si trochu na chladné podlaze odpočinula. Kdyby tu tak byl kýbl studené vody…!

Nohy by se tam hezky ponořily… Podíval se do kalíšku. Čaje tam byla ještě alespoň polovina — a Andrej k svému vlastnímu údivu poslal všechno sebeovládání k ďasu a na tři hlty obsah kalíšku rychle vypil.

V žaludku mu okamžitě zažbluňkalo. S obavami se do těch zvuků zaposlouchal, děsilo ho, co se teď v jeho útrobách asi tak může dít. Pak od sebe kalíšek odsunul, otřel si ústa hřbetem dlaně a zadíval se na trezor, ve kterém byly veškeré dokumenty. Měl by projít včerejší hlášení. Měl, ale nechce se mu… To se dá udělat i později. Teď by bylo lepší si lehnout, pořádně se natáhnout, přehodit přes sebe bundu a dobrých deset hodin spát… Za okny náhle zařval motor traktoru. Zadrnčely zbytky skel v oknech a vedle lampy spadl na stůl ze stropu kus omítky. Prázdný kalíšek nadskočil a drkotavě se posunul k okraji stolu. Andrej zaťal zuby, zvedl se, došel k oknu a vyhlédl ven.

Do tváře ho uhodil žár ulice, která ještě nestačila vychladnout, pach výfuků a nepříjemné výpary horkého oleje. V prašném světle reflektoru bylo vidět zarostlé chlapy sedící přímo na dlažbě. Lžícemi se pomalu prohrabovali v miskách a kotlících. Všichni byli bosí a skoro všichni svlečení do půl těla. Bílá zpocená těla se leskla, obličeje ale byly černé, zrovna tak jako ruce… Zdálo se, že všichni tady mají nějaké masky a rukavice. Andrej si najednou uvědomil, že nikoho z nich nepoznává. Jako by měl před sebou opičí tlupu… Do světelného kruhu vstoupil Vogel s ohromným čajníkem v ruce. Opice — jedna za druhou — s povykováním a postrkováním natahovaly k čajníku své kalíšky. Seržant je odstrkoval a cosi hulákal, ale v rachotu motoru ho vůbec nebylo slyšet.

Andrej se znovu vrátil ke stolu, prudce otevřel trezor a vytáhl z něj cestovní deník a hlášení. Na stůl znovu upadl kousek omítky. Andrej se podíval nad sebe. Strop tu byl hodně vysoko, v takových čtyřech pěti metrech.

Měl štukovou výzdobu — a ta už místy vzala zasvé. Někde byly dokonce pod omítkou vidět i laťky, vypadaly tak trochu jako šindele, a Andrej si při pohledu na ně bůhvíproč vzpomněl na povidlové pirožky, které kdysi doma tak rádi jídali… K pirožkům si každý mohl dát — kolik chtěl! — čaje…!

Světlounce třpytivého, lahodného, správně připraveného čaje… Naléval se do čisťounkých skleniček a býval i s citronem… A když člověk chtěl, zašel si do kuchyně pro studenou vodu… A nikdo mu ji neodměřoval… Andrej zatřásl hlavou, aby odehnal nevhodné, příliš idylické vzpomínky.

Pak znovu vstal a zamířil přes celou místnost ke knihovně. Skla ve dvířkách chyběla — a knížky taky. Z celé knihovny zbyly jen prázdné, zaprášené police. Andrej si toho všiml už prve, ale teď znovu knihovnu prohlédl a dokonce rukama zajel až do rohů polic. Nic nenašel.

Tahle místnost byla ale docela zachovalá. Zůstala tu dvě pěkná, pohodlná křesla a ještě jedno navíc — dost prosezené. Kdysi asi bývalo hezké — svědčily o tom zbytky kůže s raženým vzorem. Proti oknu stálo v řadě několik židlí a uprostřed místnosti byl konferenční stolek, na kterém se poněkud zvláštně vyjímala křišťálová vázička se zbytky čehosi černého v průhledných útrobách. Od stěn se odlupovaly tapety, místy už zdi byly úplně holé, podlaha se rozesychala a všelijak nadouvala… Přesto však tahle místnost působila přívětivým dojmem. Určitě v ní ještě celkem nedávno někdo pobýval. Celkem nedávno… možná tak před deseti lety.

Od dob, kdy překročili pětistý kilometr, Andrej ještě takhle zachovalý dům neviděl. Procházeli jen totálně vyhořelými kvartály, černou, zuhelnatělou pustinou… Byly to kilometry a kilometry ruin prorostlých plevelem, krajina zřícenin, mezi nimiž se tu a tam zvedaly dosud nerozpadlé několikapatrové krabice beze střech a krovů, království zpustlých ploch, na nichž se krčily sutiny někdejších staveb, z kterých se dalo dohlédnout ke Žluté stěně na východě i k Propasti na západní straně… A teď najednou zase přišli ke skoro neporušeným blokům domů, mezi nimiž byly ještě docela dobré dlážděné cesty a kde… možná… mohli být i lidé! Plukovník dal pro každý případ zesílit hlídky. Plukovník si vůbec vede dobře… Za poslední dny sice jako by zestárl, ale ostatní členové expedice taky… Je příjemné, že dneska už nebudou spát pod širým nebem! Tolik nocí si mohli o střeše nad hlavou nechat jen zdát… Ještě kdyby tak tady našli vodu!

Mohli by si tu i pořádně odpočinout. Icik ale říká, že tady se s vodou moc počítat nedá… Je to hrozné, ale v celé téhle společnosti se Andrej může spolehnout jen na Icika a na plukovníka… Někdo zaťukal na dveře, pro rámus traktoru to skoro ani nebylo slyšet.

Andrej se rychle vrátil ke stolu, natáhl si blůzu, otevřel cestovní deník a vykřikl: „Vstupte!“

Byl to jen Duggan — věrný plukovníkův stín. Starý sušinka, ale jako vždycky — celý jako vypulírovaný, hladce oholený, všechny knoflíky vzorně zapnuté… „Dovolíte, abych sklidil ze stolu, pane?“ pronesl hlasitě.

Andrej kývl. Kolik ho to jen musí stát energie, aby na sebe pořád v tomhle mumraji dbal! Vždyť to koneckonců není důstojník, dokonce ani seržant ne… jen obyčejný sluha. Pucflek… „Jak se vede plukovníkovi?“ zeptal se Andrej.

„Promiňte, neslyším vás dobře.“ Duggan ztuhl se špinavým nádobím v ruce a nastavil k Andrejovi vychrtlé ucho.

„Jak se cítí pan plukovník?“ zařval Andrej, ale právě v té chvíli hluk motoru pod oknem ztichl.

„Pije čaj,“ vykřikl taky ještě z plných plic Duggan, sám se svého hlasu v nastalém tichu lekl a okamžitě tlumeně dodal: „Omlouvám se, pane. Plukovník se cítí uspokojivě. Právě povečeřel a pije čaj.“

Andrej roztržitě pokýval hlavou a zalistoval v hlášení.

„Budete mít pro mne nějaké pokyny, pane?“

„Ne, díky.“

Když Duggan odešel, dal se Andrej konečně do čtení včerejších hlášení.

Sám včera nic nezapsal… Měl takovou běhavku, že sotva vydržel do konce večerního raportu — a pak až do půlnoci trávil čas tím, že v podřepu poposedával se staženými kalhotami na cestě k ležení, pořád se napjatě rozhlížel a naslouchal, kde se co ve tmě šustne. A přitom v jedné ruce držel pistoli, v druhé baterku… „Den dvacátý osmý,“ napsal krasopisně na novou stránku deníku a nadpis dvakrát podtrhl silnou čarou. Pak si vzal k ruce Quejadovo hlášení.

„Trasa: 28 km. Slunce: 63°51‘13“. Průměrná teplota: ve stínu + 23 °C, na slunci + 31 °C. Vítr: 2,5 m/sec. Vlhkost: 0,42. Gravitace: 0,998. Vrty na kilometrech: 979, 981, 986. Voda nenalezena. Spotřeba paliva…“ Andrej sáhl po Ellizauerově hlášení. Bylo celé ohmatané špinavými prsty, rukopis byl takřka nečitelný.

„Spotřeba paliva: 1,32 normy. Zůstatek na závěr 28. dne: 3 200 kg. Stav motorů: No l — uspokojivý, № 2 —

vymlácené čepy a válce se… »

Co se stalo s válci, Andrej nerozluštil, třebaže papír přisunul až k lampě.

„Záznam zdravotního stavu. Fyzický stav: Takřka všichni mají oděrky na nohou, průjmová onemocnění trvají. Permjak a Palotti — vyrážka na zádech se rozrůstá. Zvláštní události žádné. Dvakrát se objevila zvířata podobná vlkům, byla zahnána výstřely. Spotřeba zbrojního materiálu: 12 patron. Spotřeba vody: 40 1. Zůstatek na závěr 28. dne: l 100 kg. Spotřeba proviantu: 20 norem. Zůstatek na závěr 28. dne: 730 norem…“

Venku pronikavě zaječela Drmola a zaburácel chechtot prokouřených hrdel. Andrej zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Čertví, říkal si, možná že je to dobře, že se k nám ta ženská přidala. Chlapi se aspoň trochu povyráží… Jenže poslední dobou se kvůli ní začínají rvát… Znovu někdo zaťukal na dveře.

„Vstupte!“ řekl Andrej rozmrzele.

Vstoupil seržant Vogel — hřmotný, červenolící… Velké černé skvrny od potu se mu rozpíjely v podpaží vojenské blůzy.

„Seržant Vogel žádá o rozhovor s panem poradcem,“ vyštěkl s lokty od těla a s dlaněmi přitisknutými ke stehnům.

„Mluvte, seržante!“

Seržant sekl očima k oknu.

„Žádám o důvěrný rozhovor.“ Skoro to zašeptal.

To jsou mi novoty! pomyslel si Andrej. Neměl z toho všeho zrovna příjemný pocit… „Pojďte dál a sedněte si.“

Seržant došel po špičkách až ke stolu, sedl si na samý krajíček křesla a naklonil se k Andrejovi.

„Lidi nechtějí jít dál,“ sdělil mu tiše.

Andrej pozorně zvedl hlavu. Tak už je to tady… No — to je úžasné!

Gratuluju, pane poradce!

„Co to znamená: Nechtějí? Kdo se jich na to ptá?“

„Mají toho dost, pane poradce, jsou utahaný,“ pronesl důvěrným tónem seržant. „Kuřivo končí — a ten průjem každýho zlikvidoval. Ale co je to hlavní — oni se bojí. Hrozně se bojí, pane poradce!“

Andrej se na něj mlčky díval. Teď bylo třeba něco udělat. Okamžitě.

Bez váhání. Jenže co…?

Vogel zatím šeptem pokračoval: „Jedenáct dnů už jsme nepotkali živáčka, všude je jen pustina… Pan poradce si jistě vzpomene, že nás někdo varoval: Třináct dní pustinou — a šmytec! Všichni zkápnou! Pane poradce, zbyly nám už jen dva dny…!“

Andrej si jazykem přejel rty. A pak řekl: „Seržante, že se nestydíte! Stará vojna — a věří babským tlachům. To jsem od vás nečekal.“

Vogel se ušklíbl a vysunul vpřed svou hranatou bradu: „To ne, pane poradce! Já se jen tak neleknu. Kdybych měl tam venku…,“

a namířil svůj obrovský ukazovák k oknu, „kdybych tam měl jen Němce, nebo třeba Japonce, neseděl bych tady a neříkal vám to. Jenže já tam mám všechno možný… Taliány, nějaký Armény…“

„Nechte toho, seržante!“ okřikl ho Andrej. „A styďte se! Neznáte předpisy?

Proč podle nich nepostupujete? Co je to za pořádek? Vstaňte!“

Vogel se ztěžka pozvedl a postavil se do pozoru.

Andrej chvíli počkal… „Sedněte si,“ řekl potom.

Vogel si zase tak ztěžka sedl. Několik okamžiků bylo ticho.

„Proč jste se obrátil na mě — a ne na plukovníka?“

„Omlouvám se, pane poradce… Já jsem se na plukovníka obrátil… Včera.“

„A co vám řekl?“

Vogel rozpačitě uhnul očima: „Pan plukovník nevzal mé hlášení na vědomí.“

Andrej se pousmál: „Tak to vidíte! Tak mi sakra řekněte, jakej jste to seržant, když si neumíte mezi vojáky udělat pořádek. Oni se bojí! Copak jsou to děti? Vás se mají bát…!“ vykřikl Andrej. „Vás! A ne nějakého třináctého dne!“

„Kdyby to byli Němci…,“ spustil zase umíněně Vogel.

„Co to má znamenat?“ přerušil ho s jedovatým úsměvem Andrej. „Já, velitel expedice, vás mám učit jako posledního usmrkance, co se má dělat, když podřízení odmítají poslušnost? Že se nestydíte, seržante! Když nevíte, co se dělá v případě vzpoury, přečtěte si předpisy! Pokud vím, tak se tam na takové případy pamatuje.“

Vogel se znovu ušklíbl a znovu vysunul vpřed bradu. Podle všeho se v předpisech na takové případy nepamatovalo… „Měl jsem o vás lepší mínění,“ odsekával Andrej. „Daleko lepší! Zapište si za uši, že nikoho nezajímá, jestli vaši vojáci chtějí jít dál, nebo ne.

Všem by nám teď bylo líp doma. O moc líp než v tomhletom pekle. Všichni mají žízeň, všichni jsou utahaní. Přesto ale všichni plní své povinnosti, seržante! Je to jasné?“ „Rozkaz, pane poradce,“ zabrumlal Vogel. „Dovolte mi odejít!“

„Odchod!“

Seržant oddupal po rozeschlé podlaze.

Andrej shodil blůzu a znovu přistoupil k oknu. Všichni se venku nějak zklidnili, alespoň se to tak zdálo. V kuželu světla se tyčila dlouhatánská Ellizauerova postava. Ellizauer se nakláněl dopředu a prohlížel si nějaký papír, který před ním držel pořízek Quejada. Vypadalo to na mapu. Z temnoty za nimi se vynořil nějaký voják, minul je a vešel do domu. Byl bosý, oblečený jen do půl těla, vlasy se mu ježily na všechny strany. Na řemenu vlekl samopal. Z míst, odkud se vynořil, kdosi hulákal: „Nosáči! No tak…! Tevosjane!“

„Co řveš?“ ozval se někdo z přívěsu, který se ve tmě dal jen tušit podle ohníčků cigaret kuřáků, kteří se v něm usadili.

„Posviťte sem! Natočte sem reflektor! Tady je tma jako v ranci.“

„No a co? Ty se potmě nevyděláš?“

„Je to tu všecko zaneřáděný. Člověk si nemá kam stoupnout.“

„Jsi na stráži, tak si nevymejšlej!“ ozval se další hlas z přívěsu. „Vydělej se tam, kde stojíš!“

„Prokrista, posviťte mi sem! To jste líný zvednout zadek nebo co?“

Dlouhán Ellizauer se vzpřímil a dvěma kroky se octl u traktoru. Sáhl po reflektoru a natočil ho do tmy. Andrej uviděl muže, který si přidržoval kalhoty a v podřepu se sunul kolem obrovské železné sochy, postavené z neznámých důvodů kdysi kýmsi na chodníku u křižovatky. Socha znázorňovala gigantického chlapa v jakési tóze. Neměl vůbec žádné vlasy a v obličeji vypadal nehezky — jako žabák. Ve světle reflektoru se socha černě leskla. Levou ruku teatrálně zvedala k obloze, pravačka s roztaženými prsty směřovala k zemi a teď přes ni na řemenu visel samopal.

„Výborně, díky!“ vykřikl spokojeně voják a konečně si dřepl. „Už můžete zhasnout.“

„Jen dělej, dělej!“ povzbuzovali ho chlapi z přívěsu. „Kdyby něco — budeme tě krejt!“

„Kluci, zhasněte to!“ zaprosil nebožák.

„Nechte to tak, pane inženýre,“ ozvalo se zase z přívěsu. „On si dělá legraci.

Podle předpisů přece nesmí…“

V tu chvíli však Ellizauer reflektor zase otočil nazpátek. Na přívěsu se někdo zachechtal a vzápětí si tam začali pohvizdovat nějakou pochodovou melodii.

Vždyť se chovají stejně jako jindy! pomyslel si Andrej. Dokonce se zdá, že dneska mají nějak lepší náladu… Ani včera, ani předevčírem jsem neslyšel, že by vtipkovali. Možná je to tím, že jsme dorazili k normálním, nerozbořeným domům… To by mohlo být ono! Předtím jsme táhli jen pustou krajinou, ale teď jsme mezi domy! Tady se člověk může v klidu vyspat, tady nás nebudou otravovat ti hnusní vlci — nebo co to je. Jenže Vogel není přece žádný panikář! Ne… Ten musel mít k obavám opravdu důvod!

Andrej si představil zítřejší ráno. Co když neposlechnou a nebudou chtít jít dál? Co když jako jeden muž zvednou samopaly a řeknou: „Nepůjdem!“

Možná že právě proto teď mají dobrou náladu! Dávno se už na všem dohodli, řekli si, že zítra se půjde nazpátek — vždyť „co nám může udělat, šéfík ubohoučkej?“ — a teď je jim všechno fuk, třeba ať se čerti žení, oni už si poroučet nedají, hop, nebo trop… A ten hajzlík Quejada se k nim přidal! Už několik dnů omílá, že dál jít nemá smysl. Při večerních raportech se dívá jako vrah… Bude mu možná, prevítovi, vhod, když se ke Geigerovi vrátím jako zmoklá slepice.

Andrej se zimomřivě otřásl. Neměla se lidem tak popouštět uzda! Toho zrzka Hnujku měli postavit ke zdi, neřáda jednoho, a všechny, co se k tomu připletli, pořádně zmáčknout! Dneska by zpívali jinou. To přece byla příležitost…!

Skupinové znásilnění. Přičemž šlo o nezletilou! O jednu z místních obyvatelek v ještě zalidněných místech… A ten Hnujka se drze šklebil, když jsem na ně křičel! Drze a spokojeně — a hnusně! Pak ale rázem všichni ztuhli, když jsem vytáhl pistoli… Ale ten plukovník! Liberál jeden, ten mi to překazil. Jako kdyby ani nebyl důstojník. Prý: „Proč hned zastřelit, pane poradce? Existují i jiné prostředky…“ Bane, plukovníku, na Hnujku a podobné typy — jak je vidět — jiné prostředky nezabírají. Vždyť právě od toho případu se všechno začalo bortit. Ta holka se k nám přidala a já si toho dokonce nejdřív ani nevšiml! Pak jsem to už nechal být — a to byla chyba. Chlapi se kvůli ní začali rvát. A znovu jsem propásl příležitost!

Hned při první rvačce jsem měl někoho postavit ke zdi a holku vyhnat. Jenže… Kam mohla jít? To už jsme byli mezi sutinami, nikde žádná voda, objevili se vlci… Dole se najednou ozval zuřivý řev a rachot, něco jako by se kácelo a někam se koulelo. Do kuželu světla vletěl pozpátku z domovních vrat nahý chlap. Opravdu vypadal jak opice… Plácl sebou na zadek, až se kolem něj zvedl oblak prachu. Ještě ani nestačil vstát — a už se k němu ze stejných vrat řítila druhá, stejně nahatá opice. Vrhla se na něj — a už se ti dva rvali, kouleli se po dlažbě, řvali, hekali a chroptěli a ze všech do sebe mlátili… Andrej se jednou rukou opřel o parapet a druhou naprosto zbytečně prudce hmátl k pasu. Zapomněl, že opasek s pouzdrem a pistolí zůstal v kresle. V tom okamžiku se však z temnoty dole vynořil seržant Vogel. Jak černé mračno přihnané uragánem zaclonil na chvíli rváče na zemi, pak jednoho chytil za vlasy a druhého za bradku, roztrhl je od sebe a vzápětí bylo slyšel, jak jim hlavy zaduněly, když seržant jedním rváčem o druhého třískl. Potom chlapy odhodil jako štěňata — každého na jinou stranu.

„Výborně, seržante!“ zaslechl Andrej nepříliš hlasité, zato však rázné plukovníkovo zvolání. „Na noc ty dva neřády přivázat k lůžkům a zítra mimo pořadí poslat do prvního sledu!“

„Rozkaz, pane plukovníku,“ řekl zadýchaně seržant. Pak se podíval na chlapa, který se vpravo od něj snažil vstát ze země, a nejistě dodal: „Dovoluju si ohlásit, pane plukovníku, že jeden z nich… nepatří k nám. Je to kartograf Roulier.“

Andrej zatřepal hlavou a ztěžka polkl, aby vůbec mohl vydat hlásku. A potom zasípal: „Kartograf Roulier na tři dny do prvního sledu! A s plnou polní! Kdyby se rvačka opakovala — oba dva na místě zastřelit!“ Cítil, jak ho v krku něco strašlivě pálí… „Propříště: Na místě zastřelit každého darebáka, který se bude rvát!“

Vzpamatoval se teprve v okamžiku, kdy si zase sedl ke stolu… Současně si však uvědomil, že tohle všechno měl udělat už dávno. Teď už je možná pozdě! Tupě hleděl na své roztřesené prsty. Teď už je pozdě… Jenže já vám ještě ukážu! Já vás donutím poslouchat! Třeba i polovinu vás nechám postřílet… vlastnoručně polovinu postřílím, ale ti ostatní budou poslouchat jako hodiny. Už toho mám dost! Už ano! A Hnujka to vyfasuje jako první, jen co zase něco vyvede… Jako první…!

Zalovil za sebou u opěradla křesla a vytáhl opasek s pouzdrem. Prohlídl si pistoli. Hlaveň byla zanesená. Natáhl závěr. Šlo to ztuha — a to ještě jen napůl… Pak se závěr zasekl. Hrom aby do toho, všechno je tu samá špína… Venku už byl klid, bylo slyšet jen cvakání okovaných podrážek hlídky, která procházela ulicí. Pak se v tichu ozvalo čísi zakašlání, někdo se hlasitě vysmrkal a zafuněl… Andrej došel ke dveřím, otevřel je a vyhlédl do chodby.

„Duggan!“ zavelel nepříliš hlasitě.

V koutě se něco pohnulo. Andrej sebou trhl, ale hned se uklidnil: Seděl tam Němý. Vždycky takhle sedával — dokázal si velice zvláštním způsobem zkřížit nohy a dřepnout si na ně… Jeho oči se v šeru vlhce leskly.

„Duggan!“ vykřikl o něco hlasitěji Andrej.

„Už jdu, pane,“ ozvalo se z hloubi domu. Byly slyšet kroky.

„Proč tu sedíš?“ obrátil se Andrej k Němému. „Běž si lehnout!“

Němý k němu pootočil svou tvář, ale jinak se ani nepohnul.

Andrej se vrátil ke stolu, a když se objevil Duggan, řekl: „Dejte mi, prosím, do pořádku mou pistoli!“ „Rozkaz, pane,“ pronesl uctivě Duggan, pistoli si vzal a zamířil s ní ke dveřím. Tam rychle ustoupil stranou, protože dovnitř se hnal Icik.

„Hele, lampa!“ zaradoval se Icik a okamžitě se hrnul ke stolu. „Poslouchej, Andreji, nemáme tu víc takovejch lamp? Mám jen baterku a už mě hrozně bolí oči.“

Během posledních dnů Icik strašlivě zhubl. Všechno na něm jen viselo — a všechno taky bylo pořádně otrhané. Navíc páchl… Jako starý kozel.

Po pravdě řečeno — všichni tu teď páchli. Jenom plukovník ne.

Andrej mlčky přihlížel, jak si Icik bez ptaní přitáhl židli, usadil se ke stolu a přisunul k sobě blíž lampu. Potom začal zpod blůzy lovit své poklady a rozkládal je po stole. Byly to hrsti pomačkaných starých papírů… Icik poposedával — a jak bylo jeho zvykem, očima přeskakoval po všem, co měl před sebou, jako by všechno chtěl naráz přečíst. A mezi tím si stačil ještě oštipovat bradavičku. Skoro se teď k ní svými prsty ani nemohl dostat, byl na tvářích, krku — a snad i na uších — zarostlý hustými, bujně se kroutícími vousy.

„Co kdyby ses aspoň oholil?“ řekl konečně Andrej.

„Proč?“ zeptal se roztržitě Icik.

„Celý vedení se holí,“ namítl rozzlobeně Andrej. „Akorát ty jsi jako strašidlo.“

Icik zvedl hlavu a pohlédl na Andreje. Mezi vousy se objevily žluté, dávno nečištěné zuby.

„Jo? Jenže… Já už jsem takovej, že na sebe dost kašlu. Jen se koukni, jakou mám blůzu.“

Andrej ji přejel očima.

„Jen tak mimochodem — mohl by sis ji zašít. Když to neumíš, dej ji Dugganovi!“

„Já si myslím, že Duggan má i beze mě co dělat… A kohopak že se to chystáš střílet?“

„Koho bude nutný,“ odsekl Andrej.

„Ale ale…,“ zamručel Icik a začetl se znovu do svých papírů.

Andrej se podíval na hodinky. Měl už jen deset minut času. S povzdechem se sehnul pod stůl a vylovil odtud boty. Z nich vytáhl poněkud zatvrdlé ponožky, nenápadně k nim přičichl — a potom pravou nohu pootočil ke světlu. Patu měl celou odřenou. Krev z ní sice netekla, ale bolelo to pořádně… Zaťal zuby a nepoddajnou ponožku si natáhl. Pak zahýbal chodidlem… S trpitelskou grimasou sáhl po botě… Když se konečně obul, opásal se řemenem s prázdným pouzdrem a urovnal si blůzu.

„Na!“ broukl Icik a strčil k němu přes stůl hromádku popsaných papírů.

„Co to je?“ zeptal se bez většího zájmu Andrej. „Papír.“

„Aha…“ Andrej papíry sebral a schoval si je do kapsy. „Díky.“

Icik už ale zase četl. Oči mu po papírech jen lítaly.

Andrej si vzpomněl na to, jak se mu nechtělo Icika s sebou na tuhle expedici brát. Byl schopen se oblíkat jako strašák, naschvál provokoval svým židovstvím, protivně se hihňal a každému hned na první pohled muselo být jasné, že nedokáže snášet fyzické útrapy… Andrej si říkal, že s Icikem budou jen problémy — a pokud jde o využití jeho specializace jako archiváře, je možné o tom při takové náročné výpravě dost pochybovat. Jenže teď bylo všechno jinak… I když něco na těch obavách samozřejmě bylo… Icik si například hned jako první odřel nohy. A hned obě… Při večerních raportech se choval přímo nesnesitelně. Nevhodně vtipkoval a ke každému se obracel se samozřejmou familiárností. Když byli na cestě třetí den, propadl se jako idiot do nějakého sklepa a dalo dost práce ho vytáhnout. Pátého dne se ztratil a zdržel tak celou výpravu o několik hodin. Při přestřelce, ke které došlo na třístém čtyřicátém kilometru, se choval jako malý kluk a málem přišel o život.

Vojáci se mu pošklebovali a Quejada se s ním v jednom kuse hádal. Pak se ještě ukázalo, že Ellizauer trpí neskrývanou židofobií a Andrej si s ním musel důrazně promluvit. To všechno bylo… Pak se to ale vyvinulo tak, že se Icik kupodivu stal nejpopulárnější osobou expedice… hned vedle plukovníka. V jistém smyslu ale plukovníka zcela určitě svou popularitou předčil.

Za prvé: Uměl najít vodu. Geologové neustále hledali jako mravenečkové.

Snažili se, celí upachtění vrtali do skal, chodili na průzkum, když ostatní odpočívali… A Icik prostě jen seděl na vlečňáku pod legračním slunečníkem, který si sám zhotovil a přehraboval se ve starých papírech, kterých už měl několik beden. Už čtyřikrát přesně určil, kde jsou podzemní nádrže s vodou. Je sice pravda, že jedna z cisteren už byla vyschlá a v druhé voda páchla zatuchlinou, ale podvakrát expedice získala vynikající pitnou vodu — a to díky jen a jen Icikovi!

Za druhé: Našel sklad oleje. Po tomhle objevu se i Ellizauerův vztah k němu změnil a Ellizauer pak vykládal vedoucímu mechanikovi, že prostě nesnáší židáčkovství, ale proti Židům jako takovým nic nemá. „Vem si například takového Kacmana…!“

Za další: Icik všem dodával papír. Zásoby toho toaletního už dávno došly, zlikvidoval je první nápor průjmů… A tak se uprostřed pustiny, kde člověk v případě nouze nenajde ani lopuchový list, ba dokonce ani hrst trávy, stal z Icika nejoblíbenější muž pod sluncem. Neuběhly tedy ještě ani dva týdny a Andrej musel, ač nerad, konstatovat, že Icika tu mají lidi rádi. Trošku na něho i žárlil… Všichni ho mají rádi! Dokonce i vojáci, což zní poněkud neuvěřitelně.

V hodinách odpočinku se kolem něj shlukovali a s otevřenými pusami poslouchali jeho žvanění. Ze své vlastní iniciativy, snad dokonce s potěšením, přepravovali všelijaké ty jeho trezory s dokumenty. Svěřovali se mu se vším možným a vytahovali se před ním jak malí kluci před zbožňovaným panem učitelem. Seržanta Vogela nenáviděli, plukovníka se báli, s civilními členy expedice provokovali rvačky — a Icikovu blízkost vyhledávali.

Dodával jim dobrou náladu, bývalo slyšet, jak se smějí. Nesmáli se ale Icikovi! Smáli se spolu s ním! „Já vám něco povím, Kacmane,“ řekl mu jednou plukovník. „Nikdy jsem nechápal, proč v některých armádách mají komisaře. Já ho nikdy neměl… Vás bych si ale vzal.“

Icik se probral celou hromadou papírů a sáhl za blůzu pro další hrst.

„Je tam něco zajímavýho?“ zeptal s Andrej. Vlastně ho ani moc nezajímalo, co v těch papírech je, ale chtěl dát Icikovi najevo, že jeho práci uznává, chtěl potěšit tohohle nemotorného, na vzhled nepříjemného, ale přesto vlastně blízkého člověka.

Icik nestačil odpovědět, jen zavrtěl hlavou — a rozletěly se dveře, do kterých vcházel plukovník Saint-James.

„Můžu vstoupit, pane poradce?“

„Prosím, plukovníku,“ odpověděl rychle Andrej a vstal. „Dobrý večer.“

Icik taky vstal a přisunul k plukovníkovi křeslo.

„Děkuji vám, komisaři,“ prohodil plukovník a pomalu — jakoby nadvakrát — usedl. Vypadal jako jindy: upravený, svěží, vonící kolínskou a dobrým tabákem… Jenom tváře se mu za poslední dny nějak propadly a oči taky. A ještě něco na něm bylo nového: už nenosíval v ruce oblíbený jezdecký bičík, ale černou hůlku, o kterou se při delším stání opíral.

„Ještě k té odporné rvačce pod okny…,“ řekl teď Andrejovi, „omlouvám se vám, pane poradce, za svého vojáka…“

„Doufejme, že víc takových rvaček už nebude,“ poznamenal zamračeně Andrej. „Už je nebudu trpět.“

Plukovník roztržitě přikývl a pak prohodil: „Vojáci se vždycky rvou. V britské armádě se na rvačky pohlíží trochu jinak. Má se za to, že se tím zvyšuje bojový duch, podporuje se zdravá agresivita… atakdál. Ale pokud jde o naši současnou situaci, máte samozřejmě pravdu. V našich těžkých podmínkách je to nepřípustné.“ Trochu se v křesle zaklonil, aby lépe mohl najít v kapse dýmku. Pak ji vytáhl a začal ji nacpávat. „Ten potenciální nepřítel ale pořád nikde na obzoru není, pane poradce,“ prohodil s úsměvem. „Tím se poněkud komplikuje situace pro náš nebohý generální štáb. Když mám být upřímný, ani pánům politikům se to nebude zamlouvat.“

„Ale naopak!“ vyjekl Icik. „Teď teprve se rozjedou na plný obrátky!

Jestli totiž nebudou mít faktickýho nepřítele, budou si ho muset vymyslet.

A jak ukazuje celosvětová zkušenost — nejstrašnější nepřítel je nepřítel vymyšlenej. Já vás ujišťuju, že se budou dít věci! Počet lidí v armádě se bude muset zdvojnásobit…“

„Ale?“ usmíval se dál plukovník. „To by mě zajímalo, kdo bude vymýšlet.

Nebudete to vy, milý komisaři?“

„Vy!“ pronesl vítězně Icik. „Vy především.“ Pak začal ukazovat na prstech: „Za prvé budete muset při generálním štábu vytvořit oddělení politické propagandy…“

Někdo zaťukal, a než se Andrej stačil ozvat, vstoupili Quejada a Ellizauer.

Quejada se mračil a Ellizauer hleděl kamsi ke stropu a neurčitě se usmíval.

„Prosím, pánové, posaďte se,“ pobídl je chladně Andrej. Pak zabubnoval prsty na stole a řekl: „Kacmane, začínáme!“

Icik tedy už nedokončil svou předpověď týkající se plukovníka — a hbitě se otočil k Andrejovi. Plukovník se v křesle narovnal a ruku položil na rukojeť hůlky.

„Pane Quejado, máte slovo,“ řekl Andrej.

Šéf vědecké části expedice seděl přímo před Andrejem a měl kolena hodně daleko od sebe, což umožňovalo nepříliš vábný pohled na propocené kalhoty v rozkroku. Ellizauer si jako vždycky sedl přímo za něj a celý se schoulil, aby mezi ostatními tak nečněl.

„V geologii není nic nového,“ soukal ze sebe Quejada. „Všude je jíl a písek. Stopy po vodě veškeré žádné. Býval tu vodovod, ale voda v něm už dávno žádná netekla. Možná právě kvůli vodě odtud všichni odešli, to nevím… Tady jsou údaje o slunci, větru a dalším…“ Vytáhl z náprsní kapsy kousek papíru a hodil ho před Andreje. „Víc toho zatím nemám.“

Andrejovi se to jeho „zatím“ sice nelíbilo, ale přikývl a zadíval se na Ellizauera: „A co doprava?“

Ellizauer se napřímil a přes Quejadovu hlavu řekl: „Za dnešek jsme prošli třicet osm kilometrů. Motor druhého pásového traktoru potřebuje generálku. Je mi líto, pane poradce, ale nic jiného se nedá dělat.“

„Ale…,“ zaváhal Andrej, „jak dlouho taková generálka může trvat?“

„Dva tři dny,“ odpověděl Ellizauer. „Některé součástky se dají vyměnit, některé opravíme. Možná to budou čtyři dny. Možná pět.“ „Možná deset,“ podotkl Andrej. „Dáte mi své hlášení?“

„Možná deset,“ připustil Ellizauer a znovu se tak neurčitě usmál. Ani se nenamáhal vstát — jen se natáhl a podal Andrejovi přes Quejadu svou písemnou zprávu.

„Děláte si legraci?“ pronesl ledově, ale naprosto klidně Andrej.

„To jako… z čeho, pane poradce?“ vylekal se Ellizauer. Nebo se aspoň vylekaně zatvářil.

„Tři dny, nebo deset dnů, pane inženýre?“

„Je mi líto, pane poradce, ale…“ zabrumlal Ellizauer, „já se neodvážím přesně to odhadnout. Nemáme tu přece autodílnu… A potom — ten můj Permjak není v pořádku! Má nějakou vyrážku a celý den zvracel. A je to můj hlavní mechanik!“

„A co vy?“

„Já… udělám, co bude v mých silách. Jenže tady jde o to, že v našich současných podmínkách…“

Ještě chvíli o překot vysvětloval, jak je to složité s řidiči i s vybavením, které na cestu dostali, že tu nemají pořádnou vrtačku a ten speciální zvedák, na který on, Ellizauer, předem upozorňoval, že taky nedostali — a vezměte si třeba jen takový problém, co teď mají s písty a s čepy… Mlel a mlel — a stále tišeji a stále méně srozumitelně, až zmlkl. Andrej mu po celou tu dobu upřeně hleděl do očí a bylo mu naprosto jasné, že tenhle zbabělý dlouhán lže, jako když tiskne, a sám se už do svých lží zamotává… A že teď snad ani neví, co by ještě povídal, chápe, že ostatní jeho lež prohlídli, rád by se ze všeho nějak vyvlíkl, ale neví jak, takže bude muset na své lži trvat, i kdyby třeba trakaře padaly… Pak se Andrej podíval do Ellizauerova písemného hlášení. Přeletěl očima nedbale načmárané řádky, ale nic z toho, co tam bylo, nevnímal. Domluvili se, neřádi, uvědomoval si v rozčilení. I tihleti se na mě domluvili…!

Co teď? Škoda že tu nemám pistoli… Zmáčknout Ellizauera, seřvat ho, aby dostal strach? Ne… Tou hlavní osobou je tu určitě Quejada. A ten chce, aby všechno zůstalo jenom na mně. Všechny starosti, problémy…, všechno bych měl odskákat jenom já! A já mu věřil, hnusákovi odpornýmu!

Andrej by nejraději zařval z plných plic a praštil vší silou do stolu… Mlčení přítomných už bylo nesnesitelné. Icik sebou najednou zamlel na židli a vychrlil: „A o co vlastně jde? Koneckonců — nemáme kam spěchat! No tak se na pár dní zastavíme…! Tady v těch domech můžou být archivy, knihovny… Není tady voda, to je pravda, ale nějaká skupinka ji může jít hledat…“

Quejada ho přerušil: „To je pitomost,“ vyjel ostře. „Pánové, přestaňme plácat nesmysly!

Kápněme si božskou! Tahle expedice ztroskotala. Vodu jsme nenašli, ropu taky ne. A ani jsme nic při takovéhle organizaci geologického průzkumu najít nemohli. Ženeme se dopředu jako blázni, lidi jsme úplně utahali, motory se poroučejí. Disciplína je v háji, táhneme s sebou dokonce i děvku a bůhví koho ještě… Nikdo už dávno na nějaký úspěch expedice nevěří, na všechno se kašle. Lidi už prostě nechtějí jít dál, nechápou, proč by měli… A co jim na to můžeme říct? Co se týká kosmografie — naše předpoklady nevyšly. Čekali jsme polární zimu a dostali jsme se do rozpálené pouště.

Výběr členů expedice byl proveden špatně. Kdo se namanul, ten byl zařazen… O lékařském zabezpečení se nedá ani mluvit. Takže výsledek všeho ani jiný být nemohl: úpadek morálky, zhroucení disciplíny, odpírání poslušnosti… dneska sice ještě opatrné, ale zítra už z něj bude vzpoura. To je všechno.“

Quejada domluvil, vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Tak co tedy navrhujete, pane Quejado?“ vypravil ze sebe Andrej sevřeným hlasem. Nenávistně hleděl na svého nepřítele a oknírovaný odulý obličej před ním plul v jakýchsi podivných pavučinách. Andrej měl hroznou chuť Quejadu udeřit. Praštit ho lampou přímo do těch knírů… „Myslím, že to je jasný,“ odpověděl znechuceně Quejada. „Musíme udělat čelem vzad a táhnout nazpátek. Okamžitě. Dokud ještě dejcháme.“

Jen klid, říkal si v duchu Andrej. Teď je nejdůležitější zachovat klid! A moc nemluvit… A v žádném případě se nehádat. Klidně poslouchat a mlčet.

Tak rád bych mu ale jednu vrazil…!

„To je fakt,“ ozval se Ellizauer. „Jak dlouho ještě máme pokračovat? Mí chlapi se mě ptají: Co to má znamenat, pane inženýre? Říkalo se, že půjdeme, dokud nezačne zapadat slunce. Jenže ono se nějak spíš zvedá…!

Tak se řeklo, že toho necháme, až bude v zenitu. Tam ale nebývá nikdy.

Jednou poskočí níž, jednou výš…“

Jenom se nehádat, opakoval si tvrdošíjně Andrej. Jen ať si mluví! Chvílemi je to dokonce zajímavé, co si dokážou navymýšlet. Plukovník mě nezradí — a armáda je vždycky rozhodující… Armáda! Že oni toho seržanta Vogela předem zpracovali? Prevíti!

„No… a co vy na to?“ zeptal se Ellizauera Icik.

„Na co?“

„Říkáte, že se vás ptají. Tak co jim odpovídáte?“

Ellizauer pokrčil rameny a zabrumlal: „Co jim můžu odpovídat? To bych taky rád věděl, co jim mám říkat…“

„To znamená, že jim neříkáte nic?“ „Co asi tak můžu…?“ brumlal dál Ellizauer. „Jedině to, že vedení tomu rozumí líp.“

„To je odpověď!“ vyjekl s vykulenýma očima Icik. „Takový odpovědi spolehlivě zlikvidujou morálku celý armády — nejen pár nebožáčků šoférů!

To je nejlepší: Chlapi, já bych šel třeba hned teď nazpátek, ale ten dobytek velitel mi to nedovolí… Sakra, je vám vůbec jasný, proč jsme se na tu cestu vydali? A dobrovolně! Nikdo nikoho nenutil.“

„Poslouchejte, Kacmane,“ skočil mu do řeči Quejada, „mluvte k věci!“

Icik se na něj ani nepodíval, dál upíral oči na Ellizauera: „Věděl jste, že to nebude snadná záležitost? Věděl. Věděl jste, že se nechystáme na procházku růžovým sadem? Věděl. Věděl jste, že pro Město je tahle expedice důležitá? Věděl… A jste přece vzdělaný člověk, jste inženýr!

Takže jste musel rozumět rozkazu: Jít tak dlouho, dokud budou stačit zásoby vody a pohonných hmot… Moc dobře jste tomu rozuměl, pane Ellizauere!“

„Ale vždyť já to nepopírám,“ řekl polekaně Ellizauer. „Já se jenom snažím vysvětlit, že to moje vysvětlení…, že prostě některé věci vysvětlit neumím, takže nevím, jak odpovídat, když se mě ptají.“

„Nechte těch vytáček,“ okřikl ho Icik. „Je to jasný: Bojíte se jít dál, takže další cestu sabotujete. Morálně jste rozložil své podřízené a teď si sem ještě jdete stěžovat. Vždyť vy na tom osobně nejste ani tak zle! Nejdete po svých — celou cestu se vezete!“

Jen do toho, Iciku, kluku zlatá, říkal si spokojeně Andrej. Dej mu to sežrat, hajzlovi… Už teď je z toho celej podělanej, za chvilku se omluví, že si musí odskočit… „Vůbec tu vaši paniku nechápu,“ pokračoval rezolutně Icik. „Geologové nemají úspěch? No a co? A bez kosmografie se taky nezblázníme… Vždyť je přece jasná věc, že naším nejdůležitějším úkolem je shromažďování informací o dosud neznámém teritoriu! A já už dneska můžu prohlásit, že expedice získala hodně nových poznatků a může jich získat ještě daleko víc. Rozbil se nám pásák? Copak to je nějaký problém? Tak ať ho někdo spraví — to je jedno, jestli si s tím bude hrát dva dny, nebo třeba deset… Ti nejunavenější a nemocní zůstanou tady — a my s druhým traktorem pojedeme klidně dál. Až najdeme vodu, počkáme u ní a ta první parta nás dojde.

Vždyť je to jednoduchý, žádnej problém v tom nevidím!“

„Samozřejmě, Kacmane, je to jednoduchý,“ zasyčel vztekle Quejada.

„A co takhle kulku do zad — to byste nechtěl? A nebo přímo do ksichtu?

Vy prostě žijete jen těmi svými archivy a všechno ostatní je vám fuk. Vojáci už dál nepůjdou. Vím to, slyšel jsem je, když se domlouvali.“ Ellizauer za Quejadovými zády se náhle vztyčil a s nejasným brumláním se chytil za břicho. Pak se rozběhl ven. Krysa utíká, pomyslel si škodolibě Andrej. Zbabělec hnusnej….

Quejada zřejmě Ellizauerův úprk nezaznamenal a pokračoval: „Ze svých lidí se můžu spolehnout snad tak na jednoho geologa. Z vojáků a šoférů se nedá věřit nikomu. Samozřejmě že jednoho nebo dva můžete zastřelit, na chvíli to lidi možná odradí, ale nejsem si tím jist. Spíš o tom pochybuju… A navíc si myslím, že na něco takového nemáte morální právo.

Nechtějí jít dál, protože si říkají, že byli podvedeni. Nic kloudného tahle vyčerpávající cesta zatím nepřinesla a oni už nevěří, že ještě snad přinést může. Ta úžasná legenda, kterou si geniálně vymyslel pan Kacman, ta už nezabírá. Nějaký Křišťálový palác už nikoho nedojímá. Teď se, Kacmane, vykládají legendy úplně jiné!“

„To je pitomina,“ zajíkl se samým rozhořčením Icik. „Já jsem si nic nevymýšlel!“

Quejada pobaveně mávl rukou: „No dobrá, dobrá, teď už je to stejně jedno. Teď už je všem jasné, že žádný palác na nás nikde nečeká, takže se o tom nemusíme dohadovat… Pánové, vy přece dobře víte, že nejméně tři čtvrtiny účastníků expedice se dobrovolně přihlásily jen proto, že z toho něco budou mít. Jenom proto! A co tedy z toho prozatím mají? Krvavé průjmy a zavšivenou holku na noční pobavení. Ale to není nejpodstatnější… Oni jsou zklamaní, ale navíc ještě mají strach! Za to ovšem můžeme poděkovat panu Kacmanovi. A taky panu Pakovi, kterého jsme tak dobromyslně přijali mezi sebe. Tihle dva pánové se postarali o to, aby se všichni účastníci expedice dověděli, co nás ještě čeká. A lidi se teď bojí třináctého dne. Mají strach z mluvících vlků.

Nestačilo, že jsme se už setkali s vlky, co vypadají spíš jako žraloci, teď se zřejmě ještě můžeme těšit na mluvící vlky! Lidi mají strach i z nějakých Kovohlavců… A když se vezme v úvahu, co už jsme na vlastní oči viděli… Všichni ti němí s vyřezanými jazyky, opuštěné lágry, které byly nejspíš koncentráky, šílení kreténi, kteří se v jednom kuse modlí — a jiní kreténi, kteří jsou moc dobře ozbrojeni a za každým rohem číhají, aby nás odpráskli — to se nedá zapomenout. A k tomu připočtěte to, co jsme viděli dneska tady v těch domech: kostry v zabarikádovaných bytech! To všechno dohromady vás musí naplňovat nadšením, že? A jestliže se ještě včera někdo z vojáků bál ze všeho na světě nejvíc seržanta Vogela, dneska je mu Vogel úplně lhostejný. Dneska myslí na daleko děsivější strašáky!“

Quejada se konečně zadýchal a zmlkl. Pak si otřel odulý obličej, úplně zalitý potem.

A tu plukovník nadzvedl jedno obočí a ironicky pronesl: „Já mám takový dojem, že vy taky máte pořádný strach, pane Quejado.

Nebo se mýlím?“

Quejada po něm sekl zarudlýma očima.

„O mě se nestarejte, plukovníku,“ zavrčel. „Jestli se něčeho bojím…, tak to je kulka mezi lopatky. Z ničehož nic kulka… A to prosím od těch, s kterými soucítím.“

„Takhle tedy…,“ prohodil plukovník. „To je těžká věc… Já můžu uvažovat o současném stavu téhle expedice, ale nemůžu veliteli expedice poroučet, jak má postupovat. Mým úkolem je plnit rozkazy. Považuju za nutné vám ale říci, že veškeré úvahy o odpírání poslušnosti a o vzpouře jsou pro mě něco jako mlácení prázdné slámy. Nestarejte se o mé vojáky, pane Quejado! Jestli chcete, předejte pod mé velení i ty z vašich geologů, kterým nevěříte. Já se jich s radostí ujmu… Teď bych ale rád obrátil vaši pozornost, pane poradce…,“ řekl naprosto stejně klidným tónem a otočil se k Andrejovi, „na fakt, že dnes se tu nějak moc mluví o vojácích, přičemž své úvahy pronášejí ti, kteří k vojákům žádný oficiální vztah nemají.“

„O vojácích mluví ti,“ vpadl mu rozhořčeně do řeči Quejada, „co s nimi tráví dny i noci, jedí společně s nimi, spí vedle nich…“

Najednou nastalo ticho. Kožené křeslo zaskřípělo, jak se v něm plukovník napřímil. Mlčel… Tichounce se otevřely dveře a do místnosti proklouzl Ellizauer. S nevinným úsměvem se v předklonu zasunul na své místo.

Andrej upíral oči na plukovníka: No tak! Podej si Quejadu! Vraž mu jednu! Přes tu hubu nestydatou, vraž mu ji…!

Konečně plukovník otevřel ústa: „Pane poradce, žádám vás, abyste obrátil svou pozornost i na to, že mezi členy vedení se dnes nezdravě projevila shovívavost vůči — sice leckdy pochopitelným, nicméně nevhodným a neomluvitelným — náladám, vyskytujícím se mezi mými podřízenými. Jako velící důstojník vám oznamuji, že v případě konkrétních projevů této shovívavosti budu postupovat vůči těm, kdo tak učiní, podle předpisů týkajících se polních podmínek. Pokud jde o to ostatní, ujišťuji vás, pane poradce, že armáda je připravena plnit veškeré vaše rozkazy.“

Andrej si tiše oddechl a spokojeně se podíval na Quejadu. Ten se pokoušel o úsměv a od nedopalku staré cigarety si zapaloval novou. Ellizauer se skrčil tak, že ho skoro nebylo vidět.

„A jakpak se v polních podmínkách postupuje vůči takovým nositelům konkrétních projevů shovívavosti?“ zajímal se Icik, zjevně také spokojený plukovníkovou reakcí.

„Jsou oběšeni,“ odpověděl suše plukovník. A znovu bylo ticho. Tak to bychom měli, říkal si Andrej. Doufejme, pane Quejado, že je vám teď všechno jasné! Nebo se snad budete chtít ještě na něco zeptat? Ne…, vidím, že už se ptát nechcete… To víte: armáda!

Armáda má poslední slovo! Jenže já stejně úplně nechápu, kde se v plukovníkovi vzala taková jistota. Nebo je to jen maska? Já v téhle chvíli taky asi vypadám sebejistě. Nebo bych tak aspoň vypadat měl… Je to má povinnost tak vypadat!

Zachmuřeně se na plukovníka podíval.

Saint-James seděl v křesle bez hnutí — napřímený, vyhaslou dýmku ve stisknutých zubech. Byl velice bledý. Třeba je to vzteky, pomyslel si Andrej, doufejme, že je to jen vzteky… Sakra, honem něco…, Andrej cítil, že se ho zmocňuje panika, a bleskově se rozhodl. Vyhlásí odpočinek. Dají si pořádnou pauzu… A Kacman musí najít vodu! Hodně vody — pro plukovníka… Třeba jen pro něj, ale musí ji sehnat! A ještě dneska v noci plukovník dostane dvojnásobný příděl vody!

Ellizauer se v předklonu nadzvedl a přes tlustého Quejadu žalostně zakňučel: „Promiňte… Já už zase musím.“

„Seďte!“ řekl Andrej. „Hned skončíme.“ Zvrátil se v křesle dozadu a dlaněmi sevřel opěradla. „Rozkaz na zítřejší den. Odpočinek! Zastávka bude několikadenní. Ellizauere, vy se budete snažit dát do pořádku rozbitý traktor! Dávám vám na to tři dny, tak si s tím laskavě poraďte… Quejado, vy se zítra budete celý den věnovat nemocným. Pozítří se mnou půjdete na hloubkový průzkum. Kacmane, vy taky půjdete… Vodu, Kacmane…!“ zabubnoval prsty po desce stolu, „musíte najít vodu! Pane plukovníku, vy budete zítra celý den odpočívat. To je rozkaz! Pozítří převezmete velení tábora. Všechno, pánové! Můžete jít.“

Kapitola 2

Andrej si baterkou svítil pod nohy. Rychle vyběhl ještě o jedno poschodí výš — mířil už ke čtvrtému… Sakra, copak to nestihne? Musel se na okamžik zastavit, aby překonal strašlivé nutkání. V jeho střevech se cosi harašivě přesunulo a na chvíli se mu ulevilo. Chlapi mizerní! pomyslel si, dokonce i schody zaneřádili, člověk si pomalu nemá kam stoupnout! Doběhl až nahoru a vrazil do prvních dveří. Se skřípěním se otevřely. Andrej nahlédl dovnitř a začichal. Zdálo se mu, že tu nic nepáchne… Posvítil si kolem sebe baterkou. Hned vedle dveří ležela na rozeschlé podlaze kostra.

Mezi špinavými cáry cenila své zuby lebka se zbytky rozježených vlasů.

Tak je to jasné… Chlapi se sem báli jít… Andrej se rozběhl dál chodbou a snažil se přitom vyhýbat výkalům. Dorazil k jídelně… A pak bylo něco, co asi bývala ložnice. Sakra, kde tady mají záchod?

Konečně ho objevil… Potom už mu bylo o něco líp, třebaže bolest ve střevech zcela neustoupila.

Celý zalitý chladným potem vyšel zase na chodbu a rozsvítil baterku.

Znovu narazil na Němého, který se tentokrát zády opíral o obrovskou lakovanou skříň — velké bílé dlaně si zasunul za široký opasek… „Hlídáš?“ zeptal se ho vlídně Andrej a hned dodal: „Jen hlídej, hlídej!

Jenom nevím, co bys asi tak dělal, kdyby mě tu teď někdo vzal po hlavě.“

Uvědomil si, že si zvykl mluvit na tohohle zvláštního člověka jako na psa, a připadal si najednou trapně. Poplácal tedy Němého přátelsky po odhaleném chladném rameni a zvolna vykročil na prohlídku dalších místností.

Brzy za sebou zaslechl i měkké kroky Němého… Byt, kterým procházeli, byl velice pěkný. Měl spoustu pokojů se starožitným nábytkem, ze stropů visely těžké lustry, na stěnách byla v krásných rámech spousta obrazů — teď už bohužel zčernalých… Kdysi nádherný nábytek však neskýtal pěkný pohled. Opěradla křesel byla ulámaná, židle měly zurážené nohy, ze skříní někdo odtrhal dveře… Snad tady tím nábytkem topili, napadlo Andreje. Ale při takovém vedru, které tu je…? To je divné… Když se nad tím člověk zamyslel — celý tenhle dům byl nějak divný.

Není divu, že vojáci mají strach… Některé byty tu našli otevřené — a v těch nebylo vůbec nic. Jen holé stěny. Jiné byty ale byly zvnitřku zamčené, některé dokonce zabarikádované nábytkem — a když se podařilo vniknout dovnitř, všude se naskýtal stejný obraz: ležely tam lidské kostry. Vlastně to nebyla zvláštnost jen tohohle domu… Stejně to vypadalo i v okolních budovách a dalo se předpokládat, že ne jen v těch nejbližších, už prozkoumaných… Bylo to všechno vlastně naprosto nepochopitelné a dokonce ani Icik Kacman nedokázal najít alespoň trochu rozumné vysvětlení pro to, s čím se tu setkali. Proč někteří obyvatelé těchto domů utekli a vzali si s sebou absolutně všechno včetně knih — a proč někteří zůstali, zabarikádovali se v bytech a pravděpodobně v nich potom hlady a žízní zemřeli? Možná že zmrzli! Někde byly ještě pozůstatky jakýchsi primitivních kamen, někde bylo zřejmé, že se oheň rozdělával přímo na podlaze nebo na plechových plátech, které byly nejspíš utrhané ze střech.

„Rozumíš tomu, co se tady stalo?“ zeptal se teď Andrej Němého.

Němý váhavě zavrtěl hlavou.

„Byl jsi tu už někdy dřív?“

Němý kývl.

„To tu ještě lidi žili?“

Znovu zavrtěl hlavou… Andrej se pokoušel odhadnout, co asi bylo namalováno na obraze, který se změnil v černavou plochu. Zdálo se, že to mohl být portrét. Snad nějaká žena… „Je tohle místo nebezpečné?“

Němý jako by zkameněl.

„Chápeš, na co se tě ptám?“

Kývnutí.

„Můžeš mi odpovědět?“

Němý zavrtěl hlavou.

„I za to dík…,“ řekl zamyšleně Andrej. „Co si z toho ale vybrat? No dobrá… Půjdeme.“

Vrátili se do prvního patra. Němý si zase na chodbě zalezl do kouta a Andrej šel do své místnosti. S Icikem tam čekal Korejec Pak. Živě se spolu bavili, ale když Andrej vstoupil, zmlkli a Korejec vykročil Andrejovi vstříc.

„Jen si sedněte,“ pobídl ho Andrej a sám se hned taky usadil.

Korejec uctivě počkal — a teprve až po Andrejovi zlehka dosedl na samý kraj židle a ruce složil na kolenou.

Jeho žlutavý obličej působil velice klidným dojmem, ospalá očka bylo sotva vidět ve škvírkách opuchlých víček. Andrejovi tenhle člověk připadal přinejmenším zajímavý. Byl vždycky upravený, příjemný, ke všem se choval přátelsky, ale nikdy nebyl dotěrný, nikdy toho moc nenamluvil. Přívětivost a úcta k druhému… To z něj vždy vyzařovalo. A při tom všem byl tak trochu zvláštní… Jako kdyby si od ostatních držel distanc. A byl to on, kdo na třístém čtyřicátém kilometru dokázat zastavit nesmyslnou palbu při di voké přestřelce v rozvalinách! Vynořil se ze sutin, pozvedl ruku s otevřenou dlaní a šel pomalu do deště střel… „Nevzburcoval jsem vás ze spaní?“ zeptal se Andrej.

„Ne, pane poradce, ještě jsem si nešel lehnout, když jste pro mě poslal.“

„Co váš žaludek? Trápí vás?“

„Ne víc než ostatní.“

„Ale jistě taky ne míň,“ přikývl Andrej. „A co vaše nohy?“

„S těma jsem na tom líp než ostatní.“

„To je dobře. A jak se cítíte celkově? Jste hodně unavený?“

„Děkuju, pane poradce, jsem úplně v pořádku.“

„To je dobře,“ poznamenal znovu Andrej. „Víte, proč vás chci obtěžovat?

Pane Paku, zítra bude pro všechny den odpočinku. Pozítří bude pro většinu odpočinek pokračovat, ale já se míním vydat s malou skupinkou na průzkum. Na takových padesát, možná i sedmdesát kilometrů dopředu… Musíme totiž najít vodu. Nebudeme si s sebou brát nic zbytečného, musíme rychle postupovat.“

„Rozumím, pane poradce. A prosím o dovolení, abych se k vám směl připojit.“

„Díky za vstřícnost, pane Paku, chtěl jsem vás o to požádat. Takže: odcházíme pozítří v šest ráno. Vodu a jídlo na cestu vám vydá seržant. Domluveno?

Ale ještě něco: Co si myslíte — najdeme vodu?“

„Myslím že ano,“ odpověděl Korejec. „Něco jsem o těchhle místech slyšel vyprávět… Někde tu voda musí být. Dokonce prý jí tu bývalo dost, teď to asi bude slabší, ale pro naše potřeby to určitě bude stačit.“

„Voda už mohla vyschnout.“

Korejec zavrtěl hlavou: „Možné to je, ale je to nepravděpodobné. Nikdy jsem neslyšel o nějakém zdejším zdroji vody, že by úplně vyschl. Někdy prostě vyvěrá silněji, někdy je slabší. Ale aby se úplně ztratil? To ne…“

„V dokumentech jsem nic kloudnýho nenašel,“ ozval se Icik. „Voda do města přitékala akvaduktem — a ten je teď suchej…“

Korejec mlčel.

„A co jste ještě slyšel o těchhle místech?“

„Různé víceméně strašidelné historky. Něco z toho je jasný výmysl. Něco ale…,“ nedopověděl a pokrčil rameny.

„Například?“ vybídl ho povzbudivě Andrej.

„Já myslím, že už jste to všechno slyšel, pane poradce. Například se říká, že někde nedaleko odsud stojí takzvané Město Kovohlavců. Kdo to ale je — ti Kovohlavci, to jsem se nikdy nedozvěděl. Taky se mluví o Krvavém vodopádu, ale ten má být od nás ještě dost daleko. Pravděpodobně jde o nějaký potok, který rozpouští červené minerály. Každopádně tam musí být dost vody… Spousta legend je například o mluvících zvířatech, ale tomu se věřit moc nedá. A takových věcí, které už jsou za hranicí věrohodnosti, je víc — a nemá zřejmě smysl se jimi zabývat. I když: Experiment je Experiment, že?“

„Vás už ty naše věčné otázky asi unavují, pane Paku,“ usmál se Andrej.

„Dokážu si představit, jak je vám protivné všem opakovat všechno aspoň už podvacáté. Musíte nám to prominout, ale vy jako jediný z nás máte informace…“

Korejec znovu pokrčil rameny: „Bohužel — hodnota mých informací není moc velká. Řada věcí se nepotvrzuje.

A naopak: setkávám se s lecčím, o čem jsem nikdy neslyšel. A pokud jde o vaše otázky… Nezdá se vám, pane poradce, že řadoví členové expedice znají až příliš mnoho různých strašidelných historek? Já osobně odpovídám na otázky pouze lidem z vedení výpravy. A považuji za nesprávné, že například vojáci, ale i ostatní řadoví členové výpravy, si ty historky vyprávějí. Neprospívá to morálce.“

„Já s vámi naprosto souhlasím,“ řekl Andrej a dál upřeně Paka pozoroval.

„Každopádně bych byl radši, kdyby se spíš vykládaly legendy o krajích oplývajících mlékem a strdím.“

„Samozřejmě. Proto taky — když na mě vojáci dorážejí s různými otázkami — snažím se nepříjemným tématům vyhnout a co nejčastěji připomínám legendu o Křišťálovém paláci… Pravda ovšem je, že poslední dobou je to přestalo zajímat. Mají strach a chtějí domů.“

„Vy taky?“ zeptal se starostlivě Andrej.

„Já žádný domov nemám,“ odpověděl Korejec klidně. Jeho nehybná tvář nevyjadřovala žádné emoce, oči hleděly nepřítomně… „A-a-ano,“ zabrumlal Andrej a nervózně zabubnoval prsty na stole.

„Ještě jednou vám děkuju, pane Paku… A běžte si odpočinout! Dobrou noc!“

Očima pak doprovodil záda v modré haleně až ke dveřím — a když zase s Icikem osaměli, prohodil: „Přece jen by mě zajímalo, proč se k nám přidal.“

„Jak to — proč?“ užasl Icik. „Oni sami si takovýhle průzkum dovolit nemůžou — tak bylo výhodný přidat se k nám.“

„A k čemu jim to je?“

„Milej zlatej,“ uchechtl se Icik, „ne každýmu se království tvýho Geigera zamlouvá jako tobě! Dřív se jim nechtělo poslouchat pana primátora, čemuž se možná nedivíš, ale teď jim nevyhovuje ani pan prezident. Chtějí žít podle svýho. Chápeš to?“ „Chápu. Já si ale myslím, že jim v tom nikdo nemíní bránit.“

„Že ty si to myslíš…! Jenže ty nejsi prezident.“

Andrej otevřel malý trezor, vytáhl plochou láhev s lihem a odšrouboval z ní víčko.

„Copak předpokládáš,“ pokračoval Icik, „že si Geiger nechá někde za zády organizovanou, dobře ozbrojenou kolonii, kterou expedice objevila a dokonce se s ní i střetla? Dvě stovky ke všemu odhodlaných chlapů… všehovšudy nějaké tři stovky kilometrů od Skleněnýho domu? Samozřejmě je zlikviduje. Takže oni vědí, že musí zmizet dál na sever. Jenže — kam?“

Andrej si nakapal líh na dlaň a pak si promnul ruce. S odporem zabrumlal: „Ta špína všude je hnusná. Ani si neumíš představit…“

„No jo — špína,“ skočil mu roztržitě do řeči Icik. „Špíny holt tu není jako šafránu… Ale… Mohl bys mi říct, proč tak pořád sonduješ kolem toho Korejce Paka? Uhranul ti snad? Já ho přece znám už dávno! Je to férovej, vzdělanej chlap. Tak co ho pořád vyslýcháš? To se dá vysvětlit snad jen tou tvou bytostnou nenávistí vůči inteligenci! Ty tvoje nekonečný jezovitský otázky…! Když už chceš vědět, kdo tu straší lidi různejma povídačkama, zeptej se svejch informátorů. Tenhle člověk s tím nemá nic společnýho.“

„Nemám žádný informátory,“ podotkl chladně Andrej. Chvíli oba mlčeli.

Potom Andrej — sám překvapen svým nápadem — řekl: „Chceš mluvit na rovinu?“

„Jistě,“ souhlasil okamžitě Icik.

„Tak se podívej: Poslední dobou mám pocit, že někdo z nějakých důvodů chce, aby expedice nepokračovala v cestě. Aby vůbec nepokračovala… Rozumíš? Nejde jen o to, aby udělala čelem vzad a zamířila domů… Kdepak!

Nás chce někdo zlikvidovat. Chce, aby expedice zmizela beze stopy.

Rozumíš?“

„Ale jdi!“ prohodil Icik. Prsty mu rychle projížděly popraskávající bradkou, jak se snažily najít zachumlanou bradavičku.

„Je to tak! A já chci přijít na to, kdo má na naší likvidaci zájem. Čím dál tím víc mi to vychází tak, že by se to mohlo hodit tomu tvýmu panu Pakovi.

Teď mě nepřerušuj! Nech mě to dopovědět! Když beze stopy zmizíme, Geiger se nic nedoví. Ani o té jejich kolonii… A moc si to rozmyslí, než pošle novou výpravu! Takže nebude nutné opouštět místo, na které už si navykli! Nebudou muset utíkat dál na sever… Takhle mi to všechno vychází, když o tom přemýšlím. Rozumíš?“

„Ty ses zbláznil,“ užasl Icik. „Kdes to vzal? Pokud jde o ten fakt, že všichni chtějí domů — to teda máš správnej pocit. Chtějí… Ale kde jsi vzal, že nás chce někdo zlikvidovat?“ „Já nevím,“ přiznal Andrej. „Říkám ti: Mám takovej pocit. A pokud jde o Paka, myslím, že je správný, aby šel pozítří s námi. Nenechám ho tady…“

„Proč do toho pořád mícháš Paka? Mysli trošku! Když nás zlikviduje — co si pak počne? Půjde stovky kilometrů pěšky nazpátek? Absolutní pustinou?“

„Copak já vím?“ ohradil se Andrej. „Třeba umí řídit pásák.“

„Ještě jsi zapomněl na tu ženskou, na Drmolu!“ upozornil ho Icik. „Ta v tom taky může mít prsty! Mohlo by se to tu vyvíjet jako v pohádce o caru Dodonovi.“

„No ano… Drmola,“ kývl zamyšleně Andrej. „To s ní… to je taky taková zvláštní věc… A ještě ten Němý! Kdo to je? Kde se tu vzal? Proč se mi pořád drží v patách jako pes? I na záchod za mnou leze… Jen tak mimochodem — víš o tom, že už tu někdy byl?“

„No, to jsi teda objevil Ameriku,“ odfrkl si pohrdavě Icik. „To už jsem pochopil dávno. Ti, co mají vyřezaný jazyky, přišli jasně ze severu.“

„Možná že se jim to stalo někde tady,“ šeptl Andrej.

Icik se po něm podíval: „Víš co? Napijeme se!“

„Nemám to čím rozředit.“

„Tak já ti přivedu Drmolu, chceš?“

„Jdi do háje!“ Andrej vstal a bolestivě se zašklebil. V botě se mu připomněla odřená noha. „Já se radši půjdu podívat, jestli je všechno v pořádku.“

Ruka mu sjela k prázdnému pouzdru na opasku. „Máš pistoli?“

„Někde bude… Proč?“

„Jen tak,“ prohodil Andrej a vyšel ven.

Na chodbě vytáhl z kapsy baterku. Z kouta mu vykročil vstříc Němý.

Vpravo za pootevřenými dveřmi byly slyšet tiché hlasy. Andrej na chvíli zůstal stát… „V Káhiře, Duggane, v Káhiře!“ opakoval důrazně plukovník. „Vidím, že jste to zapomněl! Jednadvacátý pluk Yorkshirských střelců! A velel mu starý Bill, pátý baronet Stratford.“

„Omlouvám se, pane plukovníku,“ namítal uctivě Duggan, „ale můžeme se podívat do deníků pana plukovníka…“

„To není nutné, Duggane! Postarejte se teď o tu pistoli! Ještě mi dlužíte večerní předčítání.“

Andrej došel k odpočívadlu u schodiště a málem vrazil do Ellizauera, který se tu krčil u zábradlí a pokuřoval.

„Poslední cigaretka před usnutím?“

„Přesně tak, pane poradce. Už si jdu lehnout. „Jen jděte, jděte,“ prohodil Andrej, když ho míjel. „Znáte to: Kdo víc spí, méně hřeší.“

Ellizauer se povinně zasmál. Čahoun jeden…, pomyslel si dopáleně Andrej. Jen ať si zkusí ten traktor neopravit! Potáhne náklad místo něj!

Řadoví členové expedice byli ubytováni v přízemí — což jim ovšem nebránilo v tom, aby svou potřebu chodili vykonávat zásadně o něco výš… Teď tu bylo ticho, pravděpodobně už všichni, nebo skoro všichni, spali.

Dveře do jednotlivých místností byly pozotvírané, zřejmě se tu snažili udělat průvan. Chodbou se neslo chrápání, nesrozumitelné brumlání a kuřácké pokašlávání.

Andrej nejdřív nahlédl do bytu na levé straně chodby. Tam spali vojáci.

Z malého pokojíku bez oken se linulo světlo. Seržant Vogel pouze v trenýrkách a s brigadýrkou posunutou do týla seděl u stolu a soustředěně vyplňoval nějaký výkaz. V ložnici vojáků byl klid. Seržant měl své dveře dokořán, nikdo nemohl dovnitř ani ven nepozorovaně projít. Když Vogel zaslechl Andrejovy kroky, zvedl hlavu a dlaní si před lampou zastínil oči.

„To jsem já, seržante,“ řekl tiše Andrej a vstoupil.

Seržant mu okamžitě přistrčil židli. Andrej si sedl a rozhlédl se. Takže u vojáků je klid… Všechny tři kanystry s vodou na příděl jsou už tady, krabice s konzervami na snídani taky… I karton cigaret. Seržantova perfektně vyčištěná pistole leží na stole… Vzduch je tu ale takový, že by se dal krájet.

„Co bude zítra k snídani, seržante?“

„Jako obvykle, pane poradce,“ odpověděl udiveně Vogel.

„Tak vymyslete něco neobvyklého. Třeba rýžovou kaši… slazenou. Zůstalo nám nějaké konzervované ovoce?“

„Můžeme dát sušený švestky…“

„To by šlo. A každému dejte dvojitou porci vody. A… každému půl tabulky čokolády… Zbyla vám ještě nějaká?“

„Trošku zbylo,“ odpověděl neochotně seržant.

„No tak ji rozdejte… A co cigarety? Tohle je poslední karton?“

„Poslední.“

„To se nedá nic dělat. Zítra jim ještě dejte normální příděl — a od pozítří ho snižujte. A ještě něco: plukovník bude od zítřejšího rána dostávat pokaždé dvojitý příděl vody…“

„Poslušně hlásím…,“ spustil seržant, ale Andrej ho okamžitě přerušil: „Já vím, co chcete říct! Plukovníkovi sdělíte, že jsem tak rozhodl já.“

„Rozkaz!.. Anastasis!“ zarval náhle seržant, „kampak?“ Andrej se ohlédl. Chodbičkou se od společné ložnice potácela nějaká postava a přidržovala se stěny. Ospalý chlap — taky jen v trenýrkách, s botami bez ponožek… „Omlouvám se, pane seržante…,“ zamumlal a bylo jasné, že vůbec nic nechápe. Pak připažil, jako by se stavěl do pozoru. „Dovolte mi odejít na toaletu!“

„Potřebujete papír?“

Voják chvíli jako by přemýšlel: „Ani ne… Já mám!“ A poslušně ukázal zmuchlaný papír, který svíral v hrsti. Příděl z archivů od Icika, uvědomil si Andrej. „Dovolte mi odejít.“

„Jdi! Omlouvám se za ně, pane poradce, ale oni fakt běhají celý noce… A někdy se i vydělají přímo pod sebe. Dřív na to zabíral hypermangan, ale teď už nic. Přejete si, pane poradce, zkontrolovat stráže?“

„Ne,“ řekl Andrej a vstal.

„Mám vás doprovodit?“

„Ne. Zůstaňte tady.“

Andrej se znovu octl na chodbě. Bylo tu stejné dusno jako uvnitř, ale vzduch tu byl přece jen dýchatelnější. Vedle Andreje se neslyšně vynořil Němý. Tichem se shora rozléhaly kroky a funění vojína Anastasise. Určitě na tu toaletu nedojde a vydělá se na podlahu, pomyslel si zhnuseně Andrej.

„Tak co…,“ řekl tiše a obrátil se k Němému, „podíváme se, jak se zabydleli civilové?“

Přešel na druhou stranu chodby k druhému bytu. Pach potu a špíny byl úplně stejný jako v předchozích místnostech, ale chyběl tu vojenský pořádek.

Tlumené světlo lampy z chodby dopadalo do předsíně bytu jen spoře, ale přece jen bylo vidět, že se tu válejí na jedné hromadě nejrůznější přístroje ve vacích z plachtoviny, zbraně, špinavé torny, z kterých vylézá všechno možné, a u zdi je kupa opadaných misek a kalíšků. Andrej vstoupil do nejbližšího pokoje a okamžitě zakopl o čísi botu.

Tohle byla ložnice řidičů. Na podlaze si rozložili celtovou plachtu a teď už všichni spali — nazí, zpocení… Ani je zřejmě nenapadlo ustlat prostěradla… Po pravdě řečeno, ta byla stejně daleko špinavější než plachta… Jeden z řidičů se najednou nadzvedl a se zavřenýma očima se zuřivě začal škrábat na zádech. K tomu si brumlal: „Jde se na lov, rozumíš? Ne na špacír!

Jde se na lov! Voda je žlutá, rozumíš? Pod sněhem je žlutá!“ Pak zmlkl a svalil se na bok.

Andrej se ujistil, že jsou tu všichni čtyři šoféři, a vykročil dál. Tady se zabydlela „inteligence“. Ustlali si na rozkládacích lůžkách šedivá prostěradla — a spali stejně neklidně jako ti ve vedlejší místnosti. Chrápali, sténali, skřípěli zuby… Zabrali si pokoje po dvou. V jednom byli dva kartografové, v druhém dva geologové. Andrej najednou ucítil nějakou neznámou nasládlou vůni a okamžitě si vzpomněl, že dneska někdo mluvil o hašiši. Prý ho geologové kouří… A už předevčírem sebral seržant Vogel vojínu Tevosjanovi cigaretu z trávy, seřval ho a pohrozil mu, že ho nechá zdechnout někde v prvním sledu. Plukovník se nad tím vším spíš pousmál, ale Andrejovi se to nelíbilo.

Ostatní místnosti rozlehlého bytu byly prázdné, jenom v kuchyni spala Drmola. Byla celá zachumlaná do nějakých hadrů, asi jí dali tenhle večer chlapi zabrat… Zpod špinavých cárů trčely hubené nohy — samá modřina a podivné flekance. Ta nám tu taky chyběla! říkal si Andrej. Aby ji čert vzal, děvku jednu špinavou! Kdo to vlastně je? Pořád jenom něco drmolí, ale jakou řečí — to nikdo neví. Nikdo jí nerozumí. A jak je vůbec možné, že se tady objevil nesrozumitelný jazyk? Jak k tomu mohlo dojít? Když ji Icik poprvé uslyšel, úplně ztratil dech: Co si to drmolí? A z toho to její jméno vzniklo: Drmola! Icik ji tak pojmenoval… A docela případně.

Andrej se vrátil k ložnici šoférů. Opatrně posvítil a ukázal Němému směrem k Permjakovi. Němý se tiše protáhl mezi spícími, sklonil se nad Permjakem a oběma rukama se ho dotkl někde u uší. Vzápětí poodstoupil.

Permjak se posadil, jednou rukou se opřel o podlahu, druhou si otíral vlhké rty.

Andrej počkal, až si ho Permjak povšimne, a hlavou mu naznačil, že na něj počká na chodbě. Permjak rychle a tiše vstal. Pak spolu zamířili do prázdného pokoje na konci bytu. Němý za nimi zavřel dveře a opřel se o ně zády. Andrej se rozhlížel, kam by se mohli usadit, ale nebyl tu ani jediný kousek nábytku. A tak si Andrej sedl přímo na zem… Permjak si dřepl proti němu. Ve špatném světle Permjakův pihovatý obličej vypadal ušmudlaně, spečené vlasy mu padaly do čela, na kterém se černala neumělá písmenka tetování: Votrok Chruščova.

„Chceš se napít?“ zeptal se tiše Andrej.

Permjak kývl a nejistě se usmál. Určitě měl žízeň.

Andrej vylovil ze zadní kapsy kalhot plochou polní láhev, v níž na dně šplíchala voda, a podal ji Permjakovi. Díval se na něho, jak pije: maličkými doušky a zhluboka přitom vdechuje a vydechuje nosem. Ježatý ohryzek mu divoce skáče… Permjak se okamžitě celý zpotil.

„Je teplá,“ zasípal Permjak a vrátil Andrejovi prázdnou láhev. „Kdyby tak byla studená… Rovnou z kohoutku… Jo, to by bylo!“

„Co je s tím traktorem?“ zeptal se Andrej a schoval láhev do kapsy.

Permjak si široce rozevřenou dlaní setřel pot z čela.

„Je na hovno… celej traktor! Je to zmetek! A je vůbec zázrak, že vydržel až doteďka. „Dá se opravit?“

„To jo, dá. Takový dva tři dny — a bude v pucu. Ale zase jen načas. Na takovejch dvě stě kilometrů. A pak se zase podělá. Je na hovno — celej traktor!“

„Hm,“ kývl Andrej. „A nevšiml sis náhodou, jestli se ten Korejec Pak nemotá nějak často kolem vojáků?“

Permjak otráveně máchl rukou, jako by tuhle otázku považoval za zbytečnou.

Potom se naklonil až k Andrejovi a zašeptal mu do ucha: „Při obědě se vojáci domluvili, že nepudou dál.“

„To už vím,“ procedil Andrej mezi zuby. „Ty mi ale řekni, kdo je tam hlavní kápo!“

„Nějak se v tom nemůžu vyznat, šéfe,“ zašeptal Permjak. „Nejvíc žvaní Tevosjan, ale toho nikdo nikdy nebral vážně. A potom… poslední dobou je ráno vždycky tuhej.“

„Cože?“

„Je tuhej… Asi jak kouří to svinstvo… Takže ho tuplem neberou vážně.

A kdo tam má hlavní slovo, to fakt nevím.“

„A co Hnujka?“

„Čertví… Mohlo by to bejt… Lidi na něj dají. A šoféři by taky byli pro… Teda: aby se nešlo dál. Pan Ellizauer se neráčí přímo vymáčknout.

Jen se hihňá jako blbeček a hraje to na všechny strany. Je jasný, že se bojí.

Ale já sám nic nezmůžu… Já tak akorát občas utrousím, že vojákům se nedá věřit, protože oni nás šoféry stejně nenáviděj. Z jednoduchýho důvodu: my jedeme, oni mašírujou pěšky. Příděly mají vojenský — a my je máme stejný jako páni vědátoři… Za to nás mít v lásce nemůžou. Dřív to ještě jakžtakž klapalo, ale teď už ne. A teď jde hlavně o to, že pozítří bude třináctej den…“

„A co lidi z vědecký skupiny?“ přerušil ho Andrej.

„Čertví… Strašně klejou a jsou sprostý. Na čí straně ale stojí, to fakt nevím.

Každej boží den se s vojákama štěkají kvůli Drmole… A víte co říkal pan Quejada? Že s plukovníkem je to špatný. Že zkápne.“

„Komu to říkal?“

„Já myslím, že každýmu. Slyšel jsem, jak těm svejm geologům povídal, aby radši pořád s sebou nosili zbraň. Protože — kdyby se něco stalo… Nemáte cigaretku?“

„Ne. A co seržant?“

„Do něj člověk nevidí. Nepouští si nikoho k tělu. A je tvrdej jako skála.

Toho zabijou jako prvního. Strašně ho nenáviděj.“

„Poslouchej… Ještě k tomu Korejci: Agituje mezi vojákama, nebo ne?“ „Nic takovýho jsem neviděl. On se drží stranou… Jestli chcete, dám si speciálně na něj bacha, ale řekl bych, že je to zbytečný.“

„Tak abys věděl,“ řekl Andrej, „od zítřka bude několikadenní odpočinek.

Všichni si můžou vydechnout, práce bude jedině s tím traktorem… Vojáci se budou flákat a budou žvanit. Takže pro tebe bude snadný zjistit, kdo tam má hlavní slovo. Nějak už si vymysli, jak to z nich dostat…“ Vstal a Permjak taky. „Dneska prý jsi zvracel…“

„Jo. Nějak mě to sebralo, ale teď už je mi líp.“

„Potřebuješ něco?“

„Ani ne. Jedině cigarety.“

„Dobrá… Až spravíte traktor, bude prémie. Můžeš jít.“

Permjak bleskově zmizel za dveřmi, Němý mu uhnul z cesty. Andrej přistoupil k oknu. Opřel se o parapet a rozhodl se aspoň pět minut počkat.

Ve světle reflektoru se rýsovaly temné obrysy přívěsů a traktoru a blýskala se rozbitá okna protějšího domu. Někde vpravo ve tmě cvakaly okované boty neviditelného strážného. Chodil sem a tam po ulici a pohvizdoval si nějakou tklivou melodii.

Uvidíme, říkal si Andrej, nějak se z toho dostaneme! Musím přijít na to, kdo má mezi lidmi hlavní slovo! Najednou si představil, že před ním stojí řada vojáků beze zbraní a on, velitel téhle expedice, jde od jednoho vojáka ke druhému, dívá se jim do nehybných, zarostlých tváří, ve spuštěné ruce svírá pistoli… a pak zůstává stát před tou hnusnou zrzavou Hnujkovou tlamou… a potom vystřelí… jednou, dvakrát… Žádné vyšetřování, žádný soud! Takhle musí skončit každý zbabělec, každý hajzl, který si dovolí… On ten Korejec opravdu asi v ničem nejede! napadlo ho. To by bylo dobře… A co teď bude dál? Zítra se ještě asi nic nestane. Ještě tři dny se nic nestane… A za tři dny se dá všelicos vymyslet. Možná najdou vodu! A i kdyby bylo třeba jít ještě stovku kilometrů, všichni se tam hned poženou.

Je ovšem fakt, že tu není dobrá atmosféra. A navíc — jsme tu jeden den — a už to tu všude páchne jak na latríně… Jenže: Čas pracuje pro šéfy, proti vzbouřencům. Vždycky to tak bylo a všude to tak bylo… Jasně! Dneska se domluvili, že zítra nejdou dál. Ráno s touhle myšlenkou vstanou — a ejhle: on je vyhlášený několikadenní odpočinek! Takže jít se nikam nemusí, buntovat se taky nikdo nemusí… A dokonce je lepší snídaně: kaše a sušený švestky, dvojitá porce čaje a čokoláda! To zíráš, Hnujko! Já si tě stejně vyhmátnu, jen počkej! Sakra… Už se mi chce spát a mám žízeň… No, co se dá dělat, pít není co, pane poradce, na pití zapomeňte, ale spát se musí.

Zítra musím být brzy na nohou. Jo, Fritzi, tady by ti ten tvůj temperament asi nestačil… Ostatně — já jsem teď možná taky spíš šéf na baterky… „Půjdeme,“ řekl Němému. Icik pořád ještě seděl u stolu a listoval v těch svých papírech. Měl teď nový zlozvyk: hryzal si vousy. Z rozježeného plnovousu jich nabral plnou hrst a strčil si je mezi zuby… Vypadalo to hrozně.

Andrej si na skládací lůžko položil prostěradlo. Lepilo se mu k dlaním, špinavě se lesklo jako navoskované.

Icik zvedl hlavu: „Tak poslouchej! Vládl tady nějaký Milovaný a Prostý. To píšou s velkými písmeny! Žilo se tu dobře, všeho byl dostatek. Pak se začalo měnit klima, nějak moc se ochladilo. Potom se ještě něco stalo — a všichni přišli o život. Našel jsem jeden deník. Nějaký chlap se zabarikádoval v bytě a zmrznul. Tedy… On vlastně nezmrznul, ale zima ho zabila, protože on se z ní zbláznil a oběsil se… A všechno začalo tím, že se venku objevila nějaká turbulence vzduchu.“

„Co se objevilo?“ užasl Andrej a přestal se lopotit se zouváním.

„Turbulence vzduchu! Když se nějakej člověk do tý turbulence dostal, zmizel. Někdy ještě stačil vykřiknout, někdy ani to ne… Prostě se ve vzduchu rozplynul — a šmytec.“

„To je nějakej nesmysl,“ zabručel Andrej.

„Kdo vyšel z domu, tak v tý turbulenci zahynul. Kdo ale dostal strach, nebo si řekl, že to přečká uvnitř, ten to opravdu přežil. Nějakou dobu to šlo.

Domlouvali se mezi sebou telefonicky, ale dlouho to vydržet nemohli.

Venku byl mráz, topení přestalo fungovat, dříví žádný neměli, jen nábytek, nebylo co jíst… Tak začali pomaličku vymírat.“

„A kampak se poděla ta turbulence?“

„To jsem se nikde nedočetl. Povídám ti, že ten, co si psal deník, zcvokatěl.

Poslechni si poslední zápis!“ Icik rychle zalistoval v papírech: „Už nemůžu dál. A taky proč? Nadešel můj čas. Dnes ráno procházel naší ulicí Milovaný a Prostý. Nahlédl do mého okna a usmál se. Nadešel můj čas.“

Icik dočetl. „A tím zápis končí. Musím ti říct, že tenhle člověk bydlel ve čtvrtým patře. Chudák… Přivázal si oprátku na lustr… Jen tak mimochodem, ta oprátka tam pořád ještě visí.“

„No, vypadá to tak, že přišel o rozum,“ prohodil Andrej a natáhl se na lůžko. „Určitě z hladu. A o vodě tam nikde nic není?“

„Zatím jsem nic nenašel. Myslím, že se zítra vydáme podél akvaduktu — až k jeho začátku. Ty už jdeš spát?“

„Jo. A tobě to taky radím. Zhasni a vypadni.“

„Ještě jsem si chtěl něco přečíst,“ namítl zklamaně Icik. „Ta tvoje lampa je výborná…“

„A kam jsi dal svou? Je úplně stejná.“

„Rozbila se mi. V přívěsu jsem na ni omylem postavil bednu.“ „Ty jsi přece idiot! No tak dobrá — vem si lampu a zmiz!“

Icik rychle shrnul listy papíru, odsunul židli a pak si vzpomněl: „Jo…! Tadyhle ti Duggan přinesl tvou pistoli. A vyřizoval nějakej vzkaz od plukovníka, jenže já jsem zapomněl, co to bylo.“

„Dobrá… Podej mi tu pistoli!“

Andrej ji schoval pod polštář a obrátil se k Icikovi zády.

„Já ti ještě přečtu jeden dopis,“ nepřestával Icik. „Člověče, oni tu měli něco jako polygamii!“

„Vypadni,“ řekl nevzrušeně Andrej.

Icik se zahihňal. Andrej zavřel oči. Ještě chvíli poslouchal, jak si Icik skládá všechno, co chce odnést. Šustily papíry, povrzávala podlaha — a nakonec zaskřípěly dveře. Když potom Andrej oči zase otevřel, všude byla naprostá tma.

Nějaká turbulence… No, to se ještě uvidí! To nemůžeme ovlivnit. Má smysl přemýšlet jen o tom, co ovlivnit můžeme. Kdysi v Leningradu žádná turbulence nebyla, ale mráz ano… hrozný, třeskutý… A ti, co v něm umírali, křičeli u zledovatělých vrat. Hlas jim slábl, trvalo to celé hodiny, než ztichli docela… Jednou už Andrej usínal a slyšel něčí křik — a potom se tím beznadějným sténáním ještě dlouho probouzel… Nemohl říci, že mu to tenkrát připadalo děsivé, jen se mu z toho dělalo zle. Potom ráno, celý zachumlaný do všeho možného, sestupoval s matkou po schodech pokrytých zledovatělými výkaly a uviděl toho, co v noci křičel… Andrej se tenkrát držel matky za ruku — v druhé vlekla malé sáňky s přivázaným vědrem na vodu — a ten člověk ležel v přízemí vedle výtahové šachty… Andrej si představoval, jak tam asi v noci upadl a už nemohl vstát, ani lézt už nemohl — a nikdo k němu nevyšel ven. Žádná turbulence vzduchu tam nebyla a přežili jsme jen díky tomu, že matka měla ve zvyku neobstarávat zásoby dříví na zimu až v létě, vždycky je kupovala hned na jaře… To dříví nás zachránilo. A taky kočky. Dvanáct dospělých koček a koťátko, které bylo tak hladové, že se malému Andrejovi vrhlo na prsty, když je chtěl pohladit — a začalo je hryzat… Vy hajzlové, vzpomněl si najednou vztekle Andrej na vojáky, kteří teď spali v tomhle domě, to byste teprve koukali, co to je, když jde o život! Tam v tom městě to bylo daleko horší než tady! Tam bych se byl určitě zbláznil…, kdybych byl dospělý. Nepřeskočilo mi, protože jsem byl dítě. Děti spíš rovnou umíraly… A mimochodem — tamto město se nevzdalo, pomyslel si ještě. Ti, co tam zůstali, pomaličku vymírali. Zmrzlé je ukládali do kůlen, ale život běžel dál… Podivný, hrozný, ale přece jen život. Živí se starali o živé: pokoušeli se je vyvézt z obklíčení. A spousta jich umírala. Někdo nenápadně, někdo se snažil o hrdinské činy, někdo do poslední chvíle pracoval v továr ně… A byli i takoví, kteří na tom všem vydělávali: za kousek chleba si odnášeli domů zlato, perly, drahokamy — a nakonec třeba taky umřeli, protože je za šmelinu popravili, odvedli je dolů k Něvě, zastřelili je — a popravčí četa, sama hlady vychrtlá, odcházela potom mlčky od břehu, jeden na druhého se raději ani nepodíval, hlavy měli sklopené… A pak se našli i netvoři, kteří loupili a vraždili se sekyrou v ruce na ulici, jedli lidské maso a pokoušeli se s ním i obchodovat… A ti taky umírali. V onom městě nebylo nic obvyklejšího než smrt. Přesto však — lidé, co ještě měli sílu, dbali na to, aby byl dodržován nějaký řád. A proto město přežilo.

A co tamti nahoře…? Litovali nás? napadlo Andreje. Nebo na nás vůbec nepomysleli? Prostě plnili rozkaz — a v tom rozkazu se mluvilo o městě, a ne o nás. Lépe řečeno — o nás taky, ale někde až úplně na samém konci… Na Finském nádraží stály pod mrazivou světlou oblohou dlouhatánské někdejší výletní vlaky. V našem vagónu byly jenom malé děti, dali nás dohromady, už si to moc nepamatuju. Vybavuje se mi jenom sluníčko v oknech a pára, která nám šla od úst. A potom ještě dětský hlásek… Pořád dokola opakoval: „Jdi do hajzlu! Upaluj!“ Byl takový pisklavý, bezmocně navztekaný. A pořád dokola: „Jdi do hajzlu! Upaluj…“

Moment, o tom přece nechci… Ne, mně jde o ten rozkaz a o soucit, o to mi jde! Já například ty naše vojáky teď lituju. Rozumím jim a soucítím s nimi. Jsou to přece dobrovolníci — a mezi nimi vždycky bývají dobrodruzi, kteří se těší, že si možná i zastřílejí, lidi s toulavýma botama, zvídaví tvorové, kteří rádi lezou do různých rozvalin a hledají nejen poklady, ale i nejroztodivnější suvenýry, aby se jimi pak mohli chlubit… A co místo toho tady mají? Průjem, puchýře a strach z něčeho, co ani neumějí pojmenovat. A to je pak ke vzpouře jen krůček!

Jenže co já? Copak to mám snadnější? A copak já jsem si šel takovou dálku pro průjem? Taky se mi nechce jít dál. Taky si myslím, že nás tam nic dobrého nečeká! Copak já jsem ksakru neměl taky nějakou svou vlastní pěknou představu? Nějaký ten Křišťálový palác za obzorem…? A možná že bych se teď cítil nejlíp, kdybych mohl zavelet: Čelem vzad! Vždyť mi ta hnusná špína leze krkem a jsem vším vlastně zklamaný… A abych se přiznal: Bojím se! I když nevím čeho… Nějaké prapodivné turbulence, nebo lidí, co prý mají železné hlavy…? Všechno se ve mně zhroutilo, když jsem uviděl ty ubožáky s vyřezanými jazyky. Dalo se to chápat jako varování: Nelez dál, pitomče! Vrať se…! A co ti vlci? Jednou jsem šel úplně poslední, protože jsem viděl, že ti ostatní se bojí vzadu jít… A bylo mi všelijak!

Jen jsem koukal, kde co na mě vyletí z prachu a rafne mě… Jo, milánkové, hajzlíci jedni, nejste sami, komu je tady z toho úzko. I já jsem jako vy z žízně celý vyschlý a uvnitř rozpraskaný… No tak dobře… Proč tedy jít dál? Zítra zavelíš — a všichni poletí nazpátek, jako by měli křídla. Doma hodíš Geigerovi pod nohy všechna ta vysoká zmocnění, která ti dal, a řekneš mu: Koukni, kamaráde, jestli máš tak velkou chuť objevovat tajemný neznámo, jestli tě ve Městě pálí dobrý bydlo, jdi si třeba ke všem čertům sám… Ale ne, nemusím to dramatizovat!

Buď jak buď — prošli jsme osm set kilometrů, nakreslili jsme mapy, archivního materiálu máme deset beden… copak to je všechno málo? Prostě už tam dál nic není! Proč se tam ještě máme táhnout? Nejsme tu na Zemi!

Nejsme na planetě, která má tvar koule! Žádné Antiměsto pochopitelně neexistuje, to už je teď jistá věc. Nikdo o něm ani neslyšel… Nebude přece problém náš návrat zdůvodnit! To je ale právě ono: Budu hledat zdůvodnění…!

Jak tedy zní otázka? Dohoda byla jasná: Jít až do konce, pokud to půjde.

A nejen dohoda… I rozkaz tak zněl. Bylo to tak? Bylo… Takže — co?

Můžeš jít dál? Můžeš. Jídlo pořád ještě je, pohonné hmoty taky. Zbraně jsou v pořádku… Lidi se pochopitelně unavili, ale nemáš tu raněné, nikdo nezahynul. A s únavou to taky nebude tak žhavé, když si to ještě večer rozdávají s Drmolou. Bane, kamaráde, tohle ti nevychází! Fritz ti řekne, že jsi velitel na hovno… Že se v tobě zmýlil! A bůhví co mu bude vykládat Quejada…, nebo i Permjak a jistě i Ellizauer… A bůhví co pak Fritz udělá!

Tuhle myšlenku chtěl od sebe Andrej odehnat, ale už to nešlo. Najednou si totiž s úžasem uvědomil, že se mu v jeho funkci pana poradce přece jenom líbí a že by o ni opravdu nerad přišel. Rázem by všechno bylo jinak…!

Tak ať! začal si honem říkat. Ať si je všechno jinak! Copak bez té funkce nemůžu žít? Prosím… Jen ať se pan Quejada bezevšeho posadí na mé místo! Já si to s ním klidně vyměním. Copak se zboří svět? Ach bože… svět! Ne, nezboří se! Andrej přece není dítě, aby si mohl myslet, že je nepostradatelný.

Svět bude existovat dál — i bez Andreje, i bez Geigera.

Každý má na svém místě pracovat podle svých schopností…? Prosím, nic proti tomu. Já jsem připraven tuhletu svou povinnost plnit. Na svém místě… právě na něm… Jenomže, pane poradce, ono jde o to, že vaše místo je na výsluní. Tam, kde jsou ti, kteří vládnou. Tak je to, pane poradce! A proč ale může bývalý poddůstojník poražené armády mít právo vládnout milionovému Městu — a já, člověk s vysokoškolským vzděláním, vědecký pracovník, který už se málem stal kandidátem věd, bych neměl mít právo řídit jedno jediné oddělení vědy? Proč bych já měl být na tom hůř než on?

Vždyť je to nesmysl…! Mám právo — nemám právo… Právo na vládu má ten, kdo umí vládnout. A ještě přesněji: Právo na vládu má ten, kdo vládne. Když si umíš podřídit ty druhé, máš právo vládnout. Když to neumíš, tak máš smůlu… Jak já si vás podám, neřádi! pronesl Andrej v duchu k spícím vojákům.

Budete poslouchat! A ne proto, že se sám snažím ze všech sil a do roztrhání těla někam dojít, ale proto, že vám to prostě rozkážu! A rozkážu vám to, mizerové, žoldáci všiví, ne proto, že se cítím být povinován celému Městu a nebo dokonce přímo Geigerovi, udělám to proto, že mám nad vámi moc!

Ten, kdo vám vládne, jsem já — a tohle vám, darebákům, pořád musím připomínat… A sám sobě taky. A konečně — i Geiger si toho musí být vědom. Kdybyste si to neuvědomovali vy, sežerete mě. Kdyby o mně zapochyboval Geiger, vyhodí mě — a bude mít pravdu. A pokud jde o mě… Dřív to mívali různí ti monarchové jednodušší. Oni i poddaní věřili tomu, že vládu jim svěřil do jejich rukou Bůh. To přinášelo úžasný pořádek. Jenže našinec v Boha nevěří. Takže to posvěcení tu chybí — a člověk aby se postaral sám… Tady se nesmí moc váhat, protože tu platí: Kdo zaváhá, ten to odskáče. Kdepak, já tu žádného samozvance tolerovat nebudu! Velitel jsem já. Nikdo jiný… Já! A vojáci musí být na mé straně.

Proč už nespím? uvědomil si najednou nespokojeně. Obrátil se na druhou stranu a ruku podle svého zvyku zasunul pod polštář. Prsty se dotkl pistole.

Jak to ale míníte, pane poradce, doopravdu udělat? zavířilo mu hlavou.

Budete muset střílet! Nejen v představách, ale doopravdy! Jak to bude?

„Vojín Hnujka — krok vpřed…“ To nebude jen plané žvanění, kdy si sám sobě něco dokazujete! Prostě budete muset vzít pistoli — a střelit do živého člověka. A on bude možná neozbrojený, možná ani nebude tušit, co se s ním vzápětí stane, možná bude nevinný… to už je jedno, hlavní přece je, že bude živý! Kam budete střílet? Do břicha? Tam jsou měkké tkáně, střeva… Hrozné, co? Ne! To nedokážete! Nikdy jste to ještě v životě neudělal a nejste ani schopen to udělat! Na třístém čtyřicátém kilometrů jste sice střílel, to je pravda, ale tam stříleli všichni. Vyděšení, zaslepení strachem.

A žádného protivníka tam nebylo vidět. A co víc — ten neviditelný protivník sám taky střílel…!

To je všechno hezké, řekl si Andrej. Humanita, možná i nezvyk… Ale co když odepřou poslušnost? Vydám rozkaz a oni mi řeknou: Jdi si sám, třeba ke všem čertům, když se tak snažíš, když ti nestačí, co jsi a co máš.

To je nápad! uvědomil si náhle. Kdo nechce jít, ať se vrátí! Dostane nějakou tu vodu, část potravin — a ať si opraví ten rozbitý traktor! Běžte si, běžte, my se bez vás obejdem. To by přece bylo vynikající — zbavit se podělanců. Hned se však Andrejovi vybavil plukovník. Jak by se asi při tomhle tvářil? Plukovník by s tím nesouhlasil. Ten je jiného ražení. Toho ani nenapadne, že by se rozkaz mohl nesplnit. A v žádném případě si z podobných problémů nebude dělat hlavu… Je to oficír-aristokrat… Má to v životě vlastně jednoduché: Jeho otec byl plukovník, dědeček taky, pradědeček zrovna tak… Rázně si poradili s nejedním impériem… A kolik lidí přitom zařvalo…! Když půjde do tuhého, bude střílet. On, plukovník, bude střílet — ne Andrej! Koneckonců — jsou to plukovníkovi vojáci! Nebudu se mu do toho plést… Sakra! Už mi z toho všeho jde hlava kolem. Asi to moc komplikuju. Dál půjdou všichni a basta! Já plním rozkaz, tak ho račte plnit taky! Nikdo mě nepochválí, když rozkaz nesplním — a vám to taky neprojde! A hotovo. Šmytec. Dál o tom přemýšlet nebudu. To je lepší myslet na ženský, než si tu rozebírat nějakou filozofii moci…!

Znovu se obrátil na druhou stranu a shrnul přitom prostěradlo. Ze všech sil se snažil vybavit si obraz Selmy: ve fialovém župánku přináší k posteli kávu, naklání se… Popustil uzdu dalším představám — a najednou se nečekaně octl ve své kanceláři, kde na něj v obrovském křesle čekala Amálie.

Krátkou sukničku měla vykasanou… A tu si uvědomil, že si tyhle představy neměl dovolovat.

Odhodil zmuchlané prostěradlo a sedl si naschvál naprosto nepohodlně na samý kraj lůžka. Cítil, jak se mu hrana lůžka zařezává do hýždí, a třeštil oči k obdélníku okna, které se teď slabounce lesklo v odrazu světla reflektoru z ulice. Pak se podíval na hodinky. Už uplynula půlnoc… A co kdybych teď vstal a zašel dolů — do přízemí? napadlo ho. Drmola spí v kuchyni… Když dřív na něco podobného pomyslel, dělalo se mu z takové představy zle. Teď ale ne. Vzpomněl si na její odhalené špinavé nohy — a najednou si uvědomil, že by bylo docela zajímavé uvidět Drmolu nahou.

Jaká asi je…? Koneckonců — je to ženská… „Panebože!“ Skoro to zakřičel… Vzápětí vrzly dveře a na prahu stanul Němý. O něco temnější stín v temnotě. Jen bělma očí se leskla… „Co chceš?“ zeptal se nešťastně Andrej. „Jdi spát!“

Němý zmizel. Andrej zívl a svalil se zpátky na lůžko.

Probudil se leknutím. Byl celý zalitý potem.

„Stůj! Kdo tam?“ řval venku voják, který držel hlídku. A jako by v tom pronikavém výkřiku zazněl i zoufalý strach… Možná i volání o pomoc.

A vzápětí Andrej zaslechl podivné zvuky: Jako by někdo zvolna, rytmicky bušil obrovitým perlíkem do kamene a drtil ho… „Stůj, nebo střelím!“ zakřičel přeskakujícím hlasem voják. A opravdu hned střílet začal… Andrej ani nevěděl, jak se dostal k oknu. Ve tmě na pravé straně šlehaly oranžové plamínky výstřelů. V ulici o kousek dál se v nejasném odrazu světla černalo cosi velkého. Nehýbalo se to. Obrysy byly tak nejasné, že se vůbec nedalo poznat, co to je, sršely z toho však snopy zelenavých jisker. Andrej nechápal, co se to děje. Hlídka zřejmě vystřílela celý zásobník a na okamžik nastalo ticho. Pak v temnotě zazněl nelidský výkřik — jako by zoufale zaržál kůň… A potom zaduněly o dlažbu okované boty a strážný vyběhl ze tmy do kruhu světla před Andrejovo okno. Zastavil se, začal se divoce otáčet na všechny strany, v napřažené ruce držel samopal — a pořád tak děsivě křičel. Pak se vrhl k traktoru, přikrčil se za něj, pokoušel se pod něj vlézt a současně se zoufale snažil uvolnit od opasku druhý zásobník… A tu se znovu ozvaly ony podivné údery. Bum, bum, bušil obrovitý perlík do kamene… Andrej hmátl po pistoli a jenom v blůze a trenýrkách, s botami narychlo nazutými a nezašněrovanými, vyběhl na ulici. Tam už byla spousta lidí a seržant Vogel hulákal: „Tevosjan! Hnujka! Vpravo! K palbě připravit! Anastasis! Na traktor, za kabinu! K palbě připravit! Fofrem! Hejbejte se, mrchy! Vasilenko! Vlevo!

Zalehnout! K palbě… Řek jsem vlevo, pitomče! Palotti! Kam se ženeš, makaróne praštěnej!?“ Chytil vyjeveného Itala, který se právě někam rozběhl, za límec a nakopl ho směrem k traktoru. „Za kabinu, dobytku! Anastasis!

Otočit reflektor do ulice!“

Kolem Andreje vznikla tlačenice, měl co dělat, aby se udržel na nohou.

Nechápal, co se to děje, a vší silou v sobě potlačoval nesnesitelnou touhu zaječet z plných plic… Přitiskl se ke zdi domu. Pistoli držel před sebou a zoufale se rozhlížel. Proč jsou všichni tady? Vždyť útok může přijít zezadu!

Nebo ze střechy… Nebo z jiného domu… „Řidiči!“ křičel seržant. „Řidiči, na traktory! Kterej bastard to tam střílí?

Palbu ukončit!“

Najednou si Andrej uvědomil, že situace není zas tak špatná: Vojáci poslouchají!

Zaujali pozice podle rozkazu a všichni ostatní se zklidnili. Reflektor konečně ozářil ulici.

„Tamhle je!“ zvolal někdo nepříliš hlasitě.

Krátce zaštěkaly a okamžitě zase zmlkly samopaly. Andrej stačil zahlédnout jen cosi neurčitého. Bylo to obrovské, skoro větší než okolní domy a trčely z toho na všechny strany nějaké ostny. Nestvůra bleskově zmizela za kvartály domů na vzdálené křižovatce. Dunivé údery pak pomalu utichaly, doznívaly, až nakonec ustaly. Všude zase bylo ticho.

„Co se stalo, seržante?“ ozval se klidný plukovníkův hlas z okna nad Andrejem.

Plukovník — jako vždy pečlivě upravený — se zlehka vykláněl přes parapet.

„Hlídka vyhlásila poplach, pane plukovníku,“ odpověděl seržant Vogel.

„Vojín Terman.“ „Vojín Terman — ke mně!“ zavelel plukovník.

Vojáci se po sobě podívali.

„Vojín Terman!“ zařval seržant. „K plukovníkovi!“

Vojín Terman se spěšně pokoušel vylézt ze svého úkrytu pod traktorem.

Za něco se tam zřejmě zachytil, musel chudák trhnout ze všech sil, aby se mu podařilo vstát. Pak konečně přeskakujícím hlasem zavřeštěl: „Vojín Terman přišel na váš rozkaz!“

„Vy vypadáte!“ řekl pohrdavě plukovník. „Zapněte se!“

V tu chvíli se rozžehlo slunce. Bylo to tak nečekané, že všichni údivem hlasitě vydechli. Andrej přimhouřil oči, někteří si je zakrývali dlaní.

„Proč jste vyhlásil poplach, vojíne?“ zeptal se plukovník.

„Cizí osoba…,“ vyhrkl s hrůzou Terman. „On nereagoval na mé výzvy!

A šel přímo na mě! Zem se pod ním třásla. Podle předpisu jsem ho dvakrát vyzval… a pak jsem začal střílet.“

„To je v pořádku,“ kývl plukovník.

Teď, když svítilo slunce, nic nevypadalo už tak hrozně jako ještě před pár minutami. Prostranství před domem bylo jako v každém jiném normálním ležení zaplněno vozy, barely s pohonnými hmotami, stály tu zaprášené pásové traktory… A v těchto kulisách, kterým už členové expedice přivykli, teď postávali, leželi, nebo v podřepu vyčkávali ozbrojení, jen zpola oblečení, rozcuchaní chlapi a rozpačitě se po sobě dívali. Vypadali dost směšně. Andrej si uvědomil, že nemá kalhoty a tkaničky bot se mu plandají po zemi. Nebylo mu to příjemné, a tak se chtěl nenápadně vrátit do domu.

U hlavního vchodu se však tísnili řidiči, kartografové a geologové.

„Poslušně hlásím,“ vykřikl v tu chvíli vojín Terman, který už se zřejmě přece jen trochu vzpamatoval, „že to nebyl člověk, pane plukovníku!“

„A co to bylo?“

Terman rozpačité pokrčil rameny.

„Spíš to vypadalo na slona,“ pronesl autoritativně seržant Vogel. „Nebo na nějakou předpotopní obludu.“

„Podobalo se to stegosaurovi,“ ozval se nečekaně Tevosjan.

Plukovník na něj pohlédl a několik okamžiků si ho se zájmem prohlížel.

„Seržante,“ řekl potom, „pročpak vaši lidé otvírají bez dovolení ústa?“

V davu se někdo škodolibě zahihňal.

„Užvaněnci!“ zašeptal naštvaně seržant a hlasitě se zeptal: „Potrestat, pane plukovníku?“

„Předpokládám…,“ spustil plukovník, ale vzápětí zmlkl.

„Á-á-á,“ zavřeštěl totiž někdo a podobalo se to táhlému vytí… Andrej nemohl očima toho nešťastníka najít. Dav se polekaně zavlnil, všichni se ve strachu začali rozhlížet na všechny strany — a pak Andrej konečně uviděl Anastasise. Byl to on, kdo tak hrozivě vyl. Stál za kabinou traktoru a někam ukazoval. Byl úplně zelený hrůzou a zdálo se, že ze sebe nemůže vypravit jediné slovo, jen ten neartikulovaný zvuk… Andrej se celý napjal, jako by měl vyrazit vpřed, ale když se podíval, kam Anastasis ukazuje, nic zvláštního neviděl. Ulice byla prázdná, vzadu, na jejím konci už se v horkém vzduchu začal vytvářet lehký opar… Pak si seržant Vogel hlučně odkašlal a narazil si brigadýrku hluboko do čela — a kdosi tiše, sprostě zaklel. Andrej pořád ještě nechápal, oč jde, ale potom někdo těsně za ním zachraptěl: „Bože, smiluj se!“ a Andrej pochopil… Cítil, že mu vlasy na hlavě vstávají hrůzou a nohy se mu chtějí podlomit.

Socha už na rohu nestála. Obrovský kovový člověk s žabí hlavou a teatrálně rozhozenýma rukama zmizel. Na křižovatce zůstaly jen zasychající výkaly, které tu včera po sobě nechali vojáci.

Kapitola 3

„Tak já půjdu, pane plukovníku,“ řekl Andrej a vstal.

Plukovník také povstal a okamžitě se opřel o hůlku. Dnes byl bledší než jindy, tváře jako by se mu protáhly… Vypadal velice staře. I jeho vojenské držení těla už jako by vzalo za své… „Šťastnou cestu, pane poradce,“ pronesl a jeho vybledlé oči hleděly na Andreje skoro provinile. „Čert aby to… Vždyť přece rekognoskace je fakticky moje záležitost…!“

Andrej sáhl na stůl pro samopal a přehodil si jeho řemen přes rameno.

„Tohle není rekognoskace,“ namítl. „A já se přiznám… Mám takový nepříjemný pocit, že vám to tady tak trochu všechno házím na krk — i když jen na pár hodin… Vždyť… vy jste přece nemocný, plukovníku!“

„Asi ano, představte si, že dneska…“ Plukovník se náhle odmlčel.

„Chcete se vrátit ještě za světla, že?“

„Vrátím se brzy. Je to opravdu jen takový výlet… Prostě jenom chci těm podělánkům tady dokázat, že před námi není nic tak strašného… Chodící sochy — to nám tak chybělo! Tak se na to podíváme…“ Najednou se zarazil: „Neberte to jako výtku vašim vojákům, plukovníku!“

„Ale jděte!“ Plukovník mávl vyzáblou rukou. „Máte naprostou pravdu.

Vojáci jsou vždycky zbabělí. Ještě jsem v životě neviděl statečné vojáky. A taky — proč by měli být stateční?“

„No…,“ usmál se Andrej, „kdyby se ukázalo, že tam vpředu má na nás nepřítel přichystané tanky…“

„Tanky! Ano, to by bylo něco jiného… Víte, ale já si moc dobře pamatuju takový zvláštní případ. Rota výsadkářů odmítla obsadit vesnici, ve které žil nějaký věhlasný šaman.“

Andrej se zasmál a podal plukovníkovi ruku: „Na shledanou.“

„Moment!“ zarazil ho plukovník. „Duggane!“

Duggan se vedle nich objevil, jako by vyrostl ze země. V ruce držel láhev opletenou stříbrnou síťkou. Na stole se nenadále octl stříbrný podnos — a na něm stříbrné stopky.

„Prosím, pane poradce!“

Připili si a stiskli si ruce.

„Na shledanou,“ řekl ještě jednou Andrej a vyšel ze dveří.

Sestoupil po páchnoucím schodišti ke vchodu a chladně pokynul Quejadovi, který se na podlaze pokoušel dát dohromady nějaký přístroj, nejspíš teodolit… Pak Andrej vyšel na ulici, která na něj dýchla žárem. Jeho kratinký stín padl na popraskávající zaprášené desky chodníku — a vzápětí se vedle objevil stín druhý… Ještě dřív než se obrátil, vzpomněl si Andrej na Němého. Nemýlil se… Němý tu stál ve své obvyklé póze: dlaně zasunuté za široký pás, který ho obepínal, bosé nohy rozkročené… U boku mu visel obrovitý tesák. Husté černé vlasy byly jako vždycky rozježené, snědá kůže se leskla jako naolejovaná.

„Nechceš si přece jenom vzít samopal?“ zeptal se ho Andrej.

Němý zavrtěl hlavou.

„Jak myslíš…“

Andrej se rozhlédl. Icik a Korejec Pak seděli ve stínu přívěsu a prohlíželi si plán města. Dva vojáci jim nakukovali přes ramena. Jeden z nich si všiml, že se na ně Andrej dívá, strčil do kamaráda, oba se bleskově obrátili a vzápětí zmizeli za vozem.

U pásového traktoru číslo dvě postávali šoféři a Ellizauer. Oblečení byli všelijak, ale na Ellizauerovi se nedal přehlédnout obrovský širák, který se na jeho maličké lebce obzvlášť krásně vyjímal. I tady okouněli dva vojáci, zřejmě jen tak klábosili a přitom mazácky uplivovali.

Andrej se rozhlédl po ulici. Tam dál nikde nebylo ani živáčka. Rozpálený vzduch se však chvěl nad dlažbou, jako když se slabounce čeří voda, což velice znesnadňovalo dobrý výhled. Asi tak ve vzdálenosti sta metrů se chvění měnilo v lehounký opar, ve kterém už nebylo vidět skoro nic.

„Iciku!“

Icik i Korejec se ohlédli a vstali. Korejec sebral ze země svůj vlastnoručně vyrobený malý samopal a dal si ho do podpaží.

„To už jdeme?“ podivil se dobrácky Icik.

Andrej kývl a vykročil.

Všichni se na něj dívali: Permjak, který mhouřil oči před sluncem; těžkopádný, trochu přihlouplý Ungern, který polekaně špulil svá věčně pootevřená ústa; Jackson, chlap jako gorila, zrovna pečlivě otírající ruce kouskem koudele; Ellizauer, který teď velice připomínal vyčouhlou, špinavou a poněkud rozvrásněnou houbu, zdravící Andreje dvěma prsty u okraje klobouku… — přičemž ve výrazu jeho obličeje se dalo číst cosi jako triumf a soucit dohromady; okounějící vojáci, kteří si přestali odplivovat, něco si tiše řekli a rychle odešli… Máte strach, prevíti, pomyslel si nenávistně Andrej. Teď si vás k sobě zavolat — tak se poděláte!

Prošli kolem hlídky, voják se postavil do pozoru… A pak vstoupili na dlažbu ulice. Jako první šel Andrej, samopal přes rameno. V patách za ním Němý s tornou, ve které byly čtyři konzervy, balíček sucharů a dvě polní láhve vody. V odstupu asi desíti kroků pleskala Icikova dost rozedraná bagančata. Icik měl na zádech prázdný batoh, v jedné ruce držel mapku a druhou nervózně šátral po všech kapsách, jako by se chtěl přesvědčit, zda na něco nezapomněl. Jako poslední zlehka kráčel Korejec s malým samopalem v podpaží. Jeho trochu kolébavá chůze připomínala vytrvalce, kteří jsou navyklí bez velkého vypětí zdolávat stovky kilometrů.

Dlažba ulice byla rozpálená. Slunce nemilosrdně pálilo do ramen a do zad. Od domovních zdí sálal žár, vánek se dneska ani nepohnul.

Vzadu za nimi se ozvalo zavytí týraného motoru, Andrej se ale neotočil.

Najednou měl pocit úžasné svobody. Na několik krásných hodin mizí z jeho obzoru páchnoucí vojáci i jejich primitivní nápady a úvahy, mizí i intrikán Quejada, kterého Andrej už prokoukl a jen těžko snášel, mizí všechny ty protivné starosti o cizí odřené nohy, o cizí problémy a rvačky, o to, že někomu se chce zvracet…, nepřiotrávil se něčím…? — a tamten zase má krvavý průjem…, jen aby to nebyla úplavice! Všichni mi můžete vlízt na záda, opakoval si teď spokojeně Andrej. Třeba sto let bych vás nemusel vidět! Kdybyste věděli, jak je mi bez vás dobře!

Vzápětí ho ale napadlo, že s tím Korejcem to přece jen není všechno tak úplně jasné. Na okamžik se ho zmocnily pochybnosti, zda pocit volnosti, který teď prožívá, nebude co nejdřív znovu vystřídán napětím a podezíráním, ale pak nad tím mávl rukou. Korejec má prostě svou mentalitu… Je to kliďas, pořád spokojený, na nic si nestěžuje… Možná by se dalo říct, že je to taková dálněvýchodní varianta Icika Kacmana… Najednou si Andrej vzpomněl, jak mu kdysi bratr říkal, že na Dálném východě národy — zvláště Japonci — mají vztah ke Korejcům asi tak jako v Evropě Rusové a Němci k Židům. Teď mu to připadlo legrační… A najednou si připomněl Wanga. Jakpak by si tady asi vedl Wang? Anebo Kensi… Před očima se mu rázem mihl i Donald…, ten by si tu možná věděl rady! A Jura? Škoda že se Andrejovi nepodařilo přemluvit ho, aby šel taky! S Jurou by to tu všechno bylo jinačí!

Vzpomněl si, jak ještě den před odjezdem si speciálně vyhradil několik hodin na cestu k Jurovi. Geiger ho naložil do svého bouráku s neprůstřelnými okny — a jeli. Popíjeli pak ve velké patrové chalupě, kde bylo všude uklizeno, čisto a voněla tam máta, doma pečený chleba a ze všeho dýchala útulná zabydlenost… Pili kořalku, přikusovali selátko v rosolu, nakládané okurčičky, jaké Andrej už hezky dlouho nejedl, obírali skopová žebírka, namáčeli maso do česnekového láku — a potom kyprá Holanďanka Marta, s kterou se Jura oženil a čekali už spolu třetí dítě — přinesla bublající samovar, který Jura kdysi vyměnil za fůru obilí a fůru brambor. Dlouho, beze spěchu popíjeli čaj a mlsali k němu fantastickou zavařeninu, celí se z toho hodování zpotili a otírali si čela čisťounkými, vyšívanými ručníky, funěli a Jura pořád mlel svou: „Bajo, chlapci, teď se dá dobře žít… Každej den mi sem přivedou pět darmošlapů z lágru — a já je vychovávám prací. Snažím se ze všech sil — a kdyby si náhodou něco začali, hned dostanou po hubě.

Žrádla ale u mě mají, co hrdlo ráčí. Co jím já, jedí i oni. Nejsem přece žádnej vykořisťovatel…“ A když se loučili, když už Andrej seděl v autě, Jura sevřel jeho ruku do těch svých tlap, které byly samý mozol, podíval se mu do očí a řekl: „Odpustíš mi to, Andreji, viď? Musel bych tu všechno nechat.

I ženu… A taky tyhlety — a to nejde, to nesmím…“ A ukázal svým obrovským prstem dozadu k zápraží, kde se nenápadně pošťuchovali dva blonďatí, skoro stejně velcí kluci… Andrej se konečně obrátil. Vozy už nebylo vidět. Za oparem rozpáleného vzduchu měkce, jako z vaty zaznívalo tlumené řachtání motoru. Icik šel teď vedle Korejce Paka, mával mu před nosem plánkem a vykřikoval něco o měřítku. Korejec mu přikyvoval, usmíval se, ale když se Icik chtěl zastavit, aby si plánek důkladně prohlídli, vzal ho za loket a jemně ho popostrčil dopředu. Opravdu je to asi solidní člověk, říkal si Andrej. Zřejmě se na něj dá i v obtížných podmínkách spolehnout. To je zajímavé, že se s Geigerem rozešli… Je tedy pravda, že každý jsou z jiného těsta… Korejec Pak studoval v Cambridgi a byl doktorem filozofie. Když se po studiích vrátil do Jižní Koreje, zapletl se do nějakých studentských rebelií proti režimu a Li Syn Man ho strčil do basy. Z ní ho v padesátém roce vysvobodila severokorejská armáda, psalo se o něm v novinách jako o vzorném synu korejského lidu, který nenávidí lisynmanovskou kliku a americké imperialisty. Potom se stal prorektorem — a za měsíc se znovu octl v base, v níž si bez soudu poseděl až do výsadku v Čemulpo, kdy se věznice dostala pod palbu První jízdní divize pronikající na severozápad. Vězni se octli na svobodě… V Soulu ale bylo boží dopuštění, kdekdo si s kdekým vyrovnával své účty — a Pakovi se zdálo, že tohle přežít by byl zázrak. A vtom se objevila možnost zúčastnit se Experimentu… Do Města přišel ještě před Andrejem a stačil za to dobu vystřídat dvacítku různých profesí. Brzy měl konflikt s primátorem a stal se členem ilegální organizace, která se rekrutovala především z řad inteligence. Podporovali tehdy Geigera. Jenže potom muselo mezi nimi a Geigerem k něčemu dojít, protože velká skupina členů téhle organizace ještě dva roky před Převratem tajně opustila Město a vydala se na sever.

Měli štěstí. Na třístém padesátém kilometru našli svého druhu poklad: obrovské zásoby všeho možného, co potřebovali ke svému životu, včetně moderního technického vybavení. Tohle místo bylo po všech stránkách přijatelné k osídlení: byla tam voda a úrodná půda poblíž Žluté stěny, dost budov bylo ještě obyvatelných… A tak tam zůstali. Nic nevěděli o tom, co se zatím ve Městě stalo. Když se objevila expedice s pásovými traktory a ozbrojeným doprovodem, mysleli si, že je někdo přišel zlikvidovat. A tak na nic nečekali a zaútočili… Naštěstí v té divoké přestřelce zahynul jen jeden člověk. Korejec totiž mezi členy expedice uviděl svého dávného přítele Icika — a pochopil, že nutně musí jít o nedorozumění.

S nasazením vlastního života zabránil dalšímu krveprolévání… A potom zašel za Andrejem a řekl mu, že by se rád k jejich skupině přidal, protože jako člověk zvídavý měl už dávno cestu na sever v plánu, ale nebylo v jeho silách ji uskutečnit… Andrej mu sice moc nevěřil, ale vzal ho s sebou. Říkal si, že jim Korejec může být prospěšný, protože o těchhle končinách víc ví — a ukázalo se, že se nemýlil. Korejec se opravdu snažil a k Andrejovi se vždycky choval uctivě a přátelsky. V přátelském kontaktu byl pořád i s Icikem — a přesto se o úplné otevřenosti z jeho strany nedalo mluvit. Ani Andrej, ani Icik nikdy nezjistili, odkud všechny své vědomosti získal. Kde přišel ke všem těm legendám i faktickým informacím o cestě, která je čekala? Co ho skutečně vedlo k tomu, že se k expedici přidal? Co si doopravdy myslel o Geigerovi, o Městě, o Experimentu…? Vždycky se vyhýbal rozhovorům na takováto témata… Andrej od sebe rázně odehnal neustále se vracející myšlenky. Zůstal stát a počkal, až ho všichni dojdou: „Tak už máte jasnou představu, o co se budete zajímat především?“

„Především…“ Icik před ním rozložil svůj plánek. „Podívej se,“ ukázal svým špinavým nehtem, „tadyhle teď jsme. Takže… ještě šest bloků domů — a musí tam být náměstí. Tadyhle je nějaká velká budova, nejspíš radnice.

Tam bysme se měli dostat! Možná to není daleko, nevím — neznáme měřítko plánku, zatím můžeme jen odhadovat. Třeba je to všechno, co by kamenem dohodil… Podívej, tady je napsáno: ‚Panteon‘. Zbožňuju panteony…“

„Dobrá…“ Andrej si upravil řemen samopalu a zamyslel se: „Můžeme tam zajít, samozřejmě… A vodu dneska nebudeme hledat?“

„K vodě je ještě daleko,“ prohodil tiše Korejec Pak.

„Asi to tak bude,“ přidal se k němu okamžitě Icik, „s tou vodou je to tady vůbec těžký, ale koukni se,“ strčil Pakovi před oči plánek, „tady je napsáno: ‚Vodárna‘. Rozumíš tomu tak, že to je tahle zakreslená budova?“

„Já nevím,“ pokrčil Korejec rameny. „Ale jestli v těchhle domech byla voda, tak tohle opravdu může vodárna být.“

„A-a-a-ha,“ zamručel Icik. „Jenže to je asi moc daleko. Měřítko plánku neznáme, a tak by to mohlo být třeba třicet kilometrů. A to za jeden den nezvládneme. Poslouchej, Andreji, proč tu vodu potřebuješ zrovna dneska? Zítra ji stejně jdeme hledat, na tom jsme se přece domluvili! Tedy, lépe řečeno: jedeme hledat…“

„Tak dobře,“ kývl Andrej, „až zítra.“

Srovnali se teď do jedné řady. Chvíli šli mlčky a Icik pořád otáčel hlavu zprava doleva a zase nazpátek, jako by větřil na všechny strany. Nic zvláštního ho však nezaujalo. Míjeli dvou a třípatrové domy, některé z nich byly docela hezké. Skla oken byla ale vytlučená, místy nahrazená pokroucenou překližkou. Na balkonech se povalovaly zpřeházené truhlíky na květiny a některé domy byly úplně zarostlé zaprášeným břečťanem. Pak došli k nějakému velkému obchodu. Výkladní skříně zůstaly kupodivu celé, byly ale tak špinavé, že se dovnitř nedalo nahlédnout. Dveře obchodu byly vyražené… Icik se tam rozběhl — a hned byl zase zpátky: „Všecko vyrabovaný,“ sdělil ostatním stručně.

Šli teď kolem velké budovy, která vypadala na nějaké společenské středisko.

Možná to bývalo divadlo, nebo kino, nebo koncertní dům… Pak byl zase obchod, tentokrát s rozbitými výlohami… a pak ještě obchod na druhé straně ulice… Icik se najednou zastavil, začichal a zvedl špinavý ukazovák: „No…,“ zamručel, „tady někde…“

Andrej se rychle rozhlédl: „Co?“

„Papír,“ upřesnil Icik.

Na nikoho ani nepohlédl a vykročil k budově na pravé straně ulice. Dům vypadal jako všechny ostatní, nic zvláštního na něm nebylo, jen snad vchod… byl o něco ozdobnější — a když se člověk pozorněji podíval, zjistil, že průčelí budovy má určité prvky gotiky… Icik zmizel za vraty. Nestačili k nim ještě ani dojít, když se znovu objevila Icikova hlava a ozval se nadšený výkřik: „Pojďte sem! Honem! Paku, tady je knihovna!“

Andrej jen užasle zavrtěl hlavou: Ten Icik je ale pašák!

„Knihovna!?“ vyjekl Pak a skoro se rozběhl. „To snad není pravda!“

Chodba domu se ve srovnání s rozpálenou ulicí zdála chladná a temná.

Vysoká gotická okna, která směřovala někam do dvora, byla vyzdobená barevnými ornamenty. Podlaha byla krásně vydlaždičkovaná… Napravo i nalevo se zvedalo schodiště z bílého kamene. Icik se hned po jeho levém křídle rozběhl vzhůru, Korejec ho bleskově dohonil. Brali teď bok po boku schody snad po třech… až se Andrejovi ztratili z očí.

„My se tam nepoženeme, co?“ obrátil se Andrej k Němému a ten zjevně souhlasil.

Andrej se porozhlédl po nějakém vhodném místě a nakonec se usadil na příjemně chladný bílý schod. Samopal sundal z ramene a položil ho vedle sebe. Němý už seděl ve své oblíbené póze u stěny a obrovitými dlaněmi si svíral kolena. Do ticha shora zaznívalo nesrozumitelné dohadování.

Už mě to nebaví, uvědomil si Andrej. Mám už dost všech těch mrtvých domů, toho rozpáleného ticha, i všech těch záhad. Chtělo by to setkat se s živými lidmi, nějaký čas s nimi pobýt, popovídat si… Třeba by nás i něčím pohostili! To je jedno — čím! Hlavně aby to nebyla ta hnusná ovesná kaše.

Třeba by nám nalili vychlazené víno… Anebo pivo… Zakručelo mu v břiše.

Polekaně sebou trhl a chvíli čekal. Nic se nedělo… Dneska ještě ani jednou nemusel, měl by to zaťukat na dřevo… A ta odřená pata už se taky hojí… Nahoře něco těžkého upadlo a pak se cosi začalo sypat. A vzápětí bylo slyšet Icikův křik: „Kam to sakra lezeš?!“ Potom se oba muži rozesmáli a znovu se o něčem začali dohadovat.

Jen se tam v tom pohrabte, pomyslel si Andrej. Co nenajdete vy, nenajde nikdo. Z těch ostatních chlapů nic nekouká. Z celé té naší expediční parády nejspíš zůstane jen moje hlášení a Icikovy bedny s archivním materiálem… Natáhl nohy, opřel se o lokty a zády se napůl položil na schodiště. Němý najednou kýchl a ozvěna ten zvuk ještě znásobila. Andrej zvrátil hlavu a začal si prohlížet vysoký, klenutý strop. Hezky tu stavěli, řekl si. Líp než my. A vůbec tu asi žili dobře… A stejně vymřeli! Tohle se Fritzovi nebude zamlouvat, on by dal určitě přednost potenciálnímu nepříteli. Jenže tady to vypadá tak, že tu lidi v poklidu žili, stavěli pěkné domy, uctívali nějakého toho svého Geigera… Milovaného a Prostého… A výsledek? Prázdnota.

Vylidnění. Jako by tu nikdo nikdy nebyl. Pravda, je tu pár koster, ale je jich nějak málo, když si člověk uvědomí, že tohle bývalo město… Tak je to, pane prezidente! Člověk míní — a pánbůh… sem pošle nějakou turbulenci — a šmytec.

Také kýchl a popotáhl. Je tu nějak moc chladno… A toho Quejadu bych měl hnát před soud, až se vrátíme… Obvyklé myšlenky ho vrátily ke stokrát připravované situaci: zmáčkne Quejadu, ten darebák ani nepípne! Andrej totiž předloží Geigerovi taková fakta, že nebude pochyb o tom, jakou roli Quejada hrál…! Teď však na tyhle úvahy nebyl čas. A byly i zbytečné!

Teď bylo třeba uvažovat o tom, co bude zítra… A taky by ještě neškodilo promyslet si důkladně dnešek. Přece jen — kam se poděla ta socha? To snad přišel nějaký štětinatý stegosaurus, sebral ji a odnesl? A jak je to vůbec možné? Ta socha mohla vážit tak padesát tun…! Takže když si taková obluda zamane, sebere pásák a taky si ho v podpaží odnese…? Asi by bylo nejlepší odtud zmizet! A stejně — kdyby nebylo plukovníka, ani bychom sem nikdy nedošli… Myšlenky se samy od sebe stočily k plukovníkovi, ale najednou si Andrej uvědomil, že se bezděky zaposlouchává do nějakého zvuku… Něco jako by se z dálky nejasně ozývalo… Nebyly to hlasy — ty byly slyšet stejně jako před chvíli shora… Ne, tenhle zvuk přicházel zvenčí, pronikal sem pootevřenými vysokými vraty. A teď se už rozdrnčela i barevná skla oken a Andrej zřetelně cítil, jak se pod ním rozechvělo schodiště!

Jako kdyby tu nedaleko vedly koleje a po nich teď projížděla těžkotonážní dlouhá vlaková souprava. Němý zeširoka otevřel oči a obrátil se tak, aby mohl dobře naslouchat.

Andrej zvolna skrčil nohy a vstal, v ruce řemen samopalu… Němý také vstal. Pohlédl rychle na Andreje a dál pozorně naslouchal.

Andrej zvedl samopal k boku a tiše přeběhl k vratům. Opatrně vyhlédl.

Horký vzduch plný prachu ho uhodil do obličeje. Ulice byla ve slunci celá žlutá a stejně jako prve naprosto pustá. Jenom to ticho, v němž si prve člověk připadal jako ve vatě, se vytratilo. Nějaké vzdálené obrovité kladivo s děsivou pravidelností tlouklo do dlažby… a ty zvuky se blížily…! Těžké, drtivé údery, pod nimiž se dlažba drobila… V protějším domě se s třeskem vysypalo sklo výkladní skříně. Andrej sebou vylekaně trhl, ale okamžitě se vzpamatoval. Stiskl rty a připravil se ke střelbě. To mi sám čert napískal, abych sem lezl, mihlo se mu hlavou.

Kladivo se blížilo, Andrej ale nechápal odkud, z které strany. Údery byly stále dunivější a silnější, zdálo se, že zvěstují cosi neodvratného, zkázonosného.

Kroky osudu, proletělo Andrejovi hlavou. Nejistě se ohlédl na Němého.

Nevěřil svým očím. Němý se teď lhostejně opíral zády o zeď a soustředěně si tím svým strašlivým tesákem dělal manikúru na malíčku levé ruky!

Tvářil se naprosto netečně, dokonce to vypadalo, že se nudí.

„Co…,“ zachraptěl Andrej, „co to děláš?“

Němý na něj pohlédl, vlídně kývl a dál se věnoval svému malíčku.

Bum, bum, bum… dunělo to už úplně blízko, země pod nohama se chvěla. A najednou se rozhostilo ticho. Andrej znovu vyhlédl ven. Na nejbližší křižovatce zahlédl obrovitou temnou postavu. Její hlava čněla ve výši druhého poschodí vedlejšího domu. Socha…! Starobyle vyhlížející kovová socha. Stejně odporného vzhledu jako ta předchozí: s žabí hlavou. Tahle ale stála v jiné póze: zdálo se, že natahuje krk, aby dobře viděla. Jednu ruku měla založenou za zády, druhou zvedala vzhůru, jako by hrozila. Obrovský ukazováček směřoval k obloze… Andrej hrůzou ztuhl jako v děsivém snu. Díval se na tu přízračnou nestvůru a byl si moc dobře vědom toho, že tohle žádný sen není. Byla to socha… Možná jako kterákoliv jiná socha, jenže nehezká, kovová, pokrytá špinavými skvrnami… a stála na naprosto nevhodném místě! V rozpáleném vzduchu, který stoupal od dlažby, byly obrysy sochy nepevné, roztřesené — stejně jako obrysy vzdálenějších domů.

Někdo Andreje vzal za rameno. Ohlédl se. Němý se usmíval a mimikou dával najevo, že není třeba se bát. Bum, bum, bum, zadunělo to znovu a Němý dál držel Andrejovo rameno, svíral je, hnětl laskavými prsty… Andrej se mu vytrhl a znovu vyhlédl ven. Socha už tam nebyla. A znovu nastalo ticho.

Andrej od sebe Němého odstrčil. Cítil, že se mu nohy podlamují, ale přesto dokázal vyběhnout po schodech nahoru, odkud pořád ještě zaznívalo Icikovo a Pakovo dohadování.

„Nechte toho!“ vykřikl, když se vřítil do velkého sálu knihovny. „Jdeme pryč!“

Hlas mu selhával, zdálo se, že ti dva ho v obrovském sále obestavěném regály s knihami vůbec nemůžou slyšet. A kromě toho — kdyby ho i nakrásně slyšeli, nevěnovali by mu zřejmě pozornost, protože teď měli jiné starosti. Jeden z regálů byl povalený, knihy z něj se sesypaly na hromadu — a v té hromadě se Icik i Korejec spokojeně hrabali… Andrej si to k nim namířil přímo přes knihy na podlaze. Chytil je oba za límce a nadzvedl je.

„Jdeme odtud,“ řekl. „Nechte toho! Jdeme!“ Icik se po něm podíval nepřítomnýma očima, škubl sebou, vytrhl se mu, rázem vystřízlivěl a okamžitě sjel pozorným pohledem Andreje od hlavy až k patě: „Co ti je?“ zeptal se.

„Stalo se něco?“

„Nic se nestalo,“ odpověděl vztekle Andrej. „Už se tu ale dál nepřehrabujte!

To stačí. Kam jste to chtěli? Do panteonu? No tak tam půjdeme…!“

Korejec Pak, kterého Andrej pořád ještě držel za límec, opatrně pokrčil rameny a odkašlal si. Andrej ho pustil.

„Víš, co jsme tu našli?“ spustil Icik, ale hned toho nechal: „Poslouchej — co se stalo?“

Andrej už se vzpamatoval. To, co viděl tam dole na ulici, se mu teď — v tomhle obrovském nevětraném sálu ve společnosti nadšeného Icika a uctivě se tvářícího Paka — zdálo nesmyslné a nemožné.

„Nemůžeme v každým domě ztrácet tolik času,“ řekl zamračeně. „Musíme se za světla vrátit. Pojďte!“

„Knihovna není každej dům!“ ozval se okamžitě Icik. „Je to první knihovna za celou tu dobu! Poslouchej, ty vypadáš hrozně… Tak řekneš nám, co se stalo?“

Andrej se k tomu ale bůhvíproč pořád nemohl odhodlat. „Jdem,“ zavrčel, obrátil se a namířil si to přímo přes rozházené knihy k východu. Icik ho dohonil a zavěsil se do něj. Němý jim mezi dveřmi ustoupil z cesty.

Andrej nevěděl, jak začít. Všechna slova mu připadala jako hloupá. Potom si ale vzpomněl na ten deník… „Včera jsi mi četl z jednoho deníku,“ spustil konečně. To už sestupovali po schodišti k vratům. „Víš… Toho, co se oběsil…“

„No a?“

„No a je to tady…“

Icik se zastavil: „Turbulence vzduchu?“

„Copak vy jste vážně nic neslyšeli?“ vyhrkl zoufale Andrej.

Icik zavrtěl hlavou a Korejec tiše poznamenal: „Asi jsme se moc do těch knih zabrali… A taky jsme se nemohli dohodnout…“

„Jste maniaci,“ řekl Andrej a nervózně se nadechl. Potom se podíval na Němého a nakonec přece jen ze sebe vypravil: „Socha… Přišla a zase odešla. Oni se prostě courají po městě jako živí…!“

Andrej zmlkl a Icik se netrpělivě zeptal: „A co dál?“

„Jak — a co dál? To je všechno!“

Napjatý výraz v Icikově obličeji se změnil ve zklamání: „No a co?“ prohodil. „No tak chodí… V noci se taky jedna procházela… No a co?“

Andrej otevřel ústa a po chvíli je zase bezradně zavřel.

„Kovohlavci,“ ozval se Korejec. „Zdá se, že ta legenda vznikla tady…“

„Jsou neškodný,“ mávl rukou Icik. „Jenom hrozí, ale nic neudělají.“

„Jak to víš?“ hlesl Andrej.

„Dočetl jsem se o tom. A co je psáno…“

Andrej chvíli nebyl schopen nic říci, jen přeskakoval očima z Icika na Paka a zase nazpátek. Icik se na něj soucitně díval, dětsky špulil pusu a chlácholivě ho popleskával po ruce. No ano, zase jednou došlo na Icikova slova…!

Korejec zřejmě považoval celou situaci za vyjasněnou a kradmo se ohlížel po dveřích do knihovny.

„N-n-n-o,“ vymáčkl ze sebe konečně Andrej, „to je úžasný! To znamená, že jste těm různým povídačkám od samýho začátku věřili?“

„Koukni, uklidni se,“ řekl Icik a přidržel si ho za rukáv. „Podle toho, čemu říkáš povídačky. Tomu, co najdu v archivech, tomu já například věřím… A proč ne? Experiment je přece jenom Experiment… Kvůli těm všem intrikám a průjmům jsme na něj pozapomněli, jenže on ve skutečnosti… Ksakru, oč tu koneckonců jde? Chodí tu sochy — no tak ať chodí! Jenže my jsme našli knihovnu! Chápeš to? A víš, co je na tom nejzajímavější?

Ty lidi, co tu žili, byli naši současníci! Z dvacátýho století. Chápeš, co ti říkám?“

„Jo, chápu,“ procedil mezi zuby Andrej. „Pusť ten můj rukáv!“

Uvědomil si, že tihle dva ho teď nejspíš mají za troubu. Ano, jenže tihle hoši ještě na vlastní oči neviděli za bílého dne sochy doopravdy chodit! Ten Korejec možná, ale Icik jistě ne! Uvidíme, jakou bude zpívat, až to uvidí… Je ovšem pravda, že Němý to bral taky nějak na lehkou váhu… „Je zbytečný mě přemlouvat,“ řekl rázně Andrej. „Teď na tu knihovnu čas nemáme. Až pojedeme kolem s pásákama, můžete si s sebou nabrat knih třeba celej přívěs. Teď ale jdeme! Slíbil jsem, že do tmy budeme zpátky.“

„Tak jo,“ souhlasil smířlivě Icik. „Tak teda jdeme…“

Andrej rychle jako první seběhl po schodišti k vratům.

Jak já k tomu přijdu, říkal si, když vyšel z domu a byl rád, že mu teď nikdo nemůže vidět do tváře. To všechno ten Fritz…, uvědomil si vztekle.

Vyhlásil, že už žádnej Experiment neexistuje — a já mu na to naletěl. Ne že bych tomu úplně věřil, ale přijal jsem prostě… řekněme… novou ideologii.

Z loajality a taky z disciplinovanosti, která je u mé funkce nutná… Já vím, všechny tyhlety údajně nové ideologie jsou tu kvůli masám, vlastně kvůli blbečkům… Tak jsme si holt čtyři roky spokojeně žili, po nějakým Experimentu ani nevzdechli, měli jsme svých starostí dost: dělali jsme kariéru, říkal si ironicky. Sháněli jsme koberce a doplňovali si sbírečky… Na křižovatce se zastavil a sekl očima do boční ulice. Socha tam stála… Hrozila půlmetrovým černým prstem a její ošklivý žabí obličej se odporně šklebil: Já tomu čubčímu plemenu ukážu!

„To je ona?“ zeptal se ledabyle Icik.

Andrej kývl a šel dál.

Takže legenda o Kovohlavcích není jen legenda… A co Křišťálový palác?

Jak je to s ním ve skutečnosti? A jak je to s Antiměstem…?

Potom už té chůze všichni měli dost. Sluneční žár je otupoval, jas oslepoval — a oni pořád jen kladli nohy na své vlastní maličké stíny, pot jim maloval po čele a po spáncích slané mapy… Dokonce i Icik už přestal žvanit o tom, že se mu zhroutily jakési hypotézy, a neúnavný Korejec mírně kulhal, protože se mu utrhla podešev. Němý chvílemi otevíral svá černá ústa, plazil děsivý zbytek jazyka a zrychleně dýchal jako pes. Nic zvláštního nikde neviděli, jen jednou sebou Andrej strašlivě trhl a na chvíli se mu až udělalo zle… Docela náhodně zvedl oči k vyšším poschodím a v jednom otevřeném okně třetího patra uviděl velký zelenavý obličej, který na něj třeštil nevidoucí oči. Byl to hrozný pohled: Třetí poschodí — a skvrnitě zelená tlama přes celé okno… Pak se octli na náměstí.

Bylo úplně jiné než ta, která už na své cestě viděli. Připomínalo vykácený les. Místo pařezů tu ze země čněly nějaké podstavce různých tvarů: kulaté, čtverhranné, šestihranné, některé vypadaly jak hvězdice, jiné jak abstraktní ježci, některé připomínaly střílny, mnohé byly jak podivná předpotopní zvířata. Byly z kamene i z kovu…, ale z různého materiálu: mramorové, pískovcové, z nerezavějící oceli, dokonce i ze zlata… Všechny ty podstavce však měly jedno společné: byly prázdné. Jenom asi tak ve vzdálenosti padesáti metrů se tyčila obrovská lidská noha, která podpírala hlavu okřídleného lva. Noha těsně nad kolenem končila, ale její nahé lýtko mělo krásně propracované obdivuhodné svalstvo.

Náměstí bylo velice rozlehlé, na protější stranu se v chvějícím se horkém oparu nedalo ani dohlédnout. Vpravo, v těsné blízkosti Žluté stěny, byla vidět jakási dlouhá nízká stavba se sloupovím. I její obrysy však rozpálený vzduch třaslavě rozmazával… „To jsou věci…,“ mimoděk vyhrkl Andrej a Icik nechápavě zabrumlal: „Někdo byl v bronzu, někdo v mramoru, někdo třeba s dýmkou, někdo bez ní…, kam se ale všichni poděli?“

Nikdo mu neodpověděl. Všichni se jen užasle dívali…, dokonce i Němý. Potom promluvil Korejec: „Asi musíme jít… tamhle…“

„Tak to je ten váš panteon?“ zeptal se Andrej, aby vůbec něco řekl. A Icik rozhořčeně prohlásil: „Já tomu nerozumím! Proč courají po městě? A proč jsme je dřív nikde prakticky neviděli? Vždyť jich tady musí být tisíce!“

„Město Tisíce soch,“ řekl Korejec.

Icik se k němu obrátil: „Taková legenda existuje?“

„Ne, to mě teď tak napadlo.“

„No jo, ale…,“ vyhrkl Andrej, který si právě v téhle chvíli něco uvědomil: „Tudy přece naše traktory neprojedou a volný průchod si tady neuděláme.

I když si řekneme, že pár těchhle zátarasů vyhodíme do povětří, nevystačí nám třaskavina…!“

„Myslím, že se to musí dát obejít. Z druhé strany… Někde nad Propastí bude cesta,“ ozval se Korejec.

„Pojďte dál,“ pobídl je netrpělivě Icik.

Vzali to přímo k panteonu. Proplítali se mezi podstavci po dlažbě, která tu byla rozbitá, místy úplně rozdrcená na drobné kamínky. Před nimi se vzduchem vznášel bílý prach, ve slunci jasně třpytivý. Chvílemi se zastavovali, skláněli se, anebo si naopak stoupali na špičky, aby si na podstavcích mohli přečíst nápisy, ale to, co četli, bylo podivné, nerozuměli tomu, byli z toho bezradní: „Na desátý den po úsměvu byli po tvém požehnání spaseni maličcí.

Vzplálo slunce a pohasla záře lásky, ale…“ Dokonce tu měli přesné určení, kdy se to stalo! „Na desátý den po úsměvu…“ Icik se tomu zasmál, zahýkal a pobaveně se třískl pěstí do dlaně, Korejec s úsměvem zavrtěl hlavou a Andrej si připadal trapně. Cítil, že tohle veselí je nepřirozené, že sem vůbec nepatří, nedokázal však své myšlenky nějak soustředit, rozutíkávaly se mu — a tak jen netrpělivě opakoval: „To už stačí, nechte toho! Jdeme dál. No tak, sakra…! Nemůžeme takhle ztrácet čas.“

Měl vztek, když se díval, jak se ti dva baví. Idioti, říkal si, to si našli to pravé místo a čas pro zábavu! Jenže oni se nenechali rušit — pořád se zastavovali, špinavými prsty jezdili po vytesaných nápisech, šklebili se, rozjařeně vykřikovali — a tak Andrej mávl rukou a šel sám. Oddechl si, když se tomu jejich povykování vzdálil natolik, že nerozeznal jednotlivá slova.

Bude to tak lepší, uvědomil si najednou. Půjdu tam sám, bez jejich nedůstojného doprovodu… Koneckonců, vždyť je nikdo ani nezval! Něco se o nich sice říkalo, ale… co to bylo? Nesouviselo to nějak s parádní uniformou?

Byla předepsaná, nebo si ji naopak neměli brát? Má to ale teď vůbec nějaký význam? V nejhorším případě budou muset počkat dole… Ten Korejec si dá říct, ale Icik se určitě pohrne dopředu a nedejpánbu… bude chtít taky mluvit! Ne, ne, bez nich je to jistější, viď, Němý…? Ty se drž za mnou, hezky takhle zprava a dávej dobrý pozor! Tady musí vzít člověk rozum do hrsti! Nezapomeň, že jsme teď na území opravdových protivníků, to není na úrovni Quejady nebo Hnujky! Víš co, vem mi ten můj samopal, musím mít volné ruce — a taky není vhodné lízt se samopalem za řečnický pult… Nejsem nějaký Geiger, chválabohu… Moment! Kde jsou mé poznámky k přednášce? To je tedy hrůza — jak to bez nich zvládnu?

Před ním — i nad ním — se už tyčilo sloupoví panteonu. Schody vzhůru byly rozbité, zely mezi nimi štěrbiny a zbytky zrezivělého kování vypadaly jak vyceněné zuby. Zpředu to ledově dýchlo Andrejovi do tváře. Byla tam tma, obrovská pozlacená křídla dveří byla dokořán — a z nich se vznášel pach tlení a čehosi vyzývavého. Stačilo jen vejít… Andrej vystupoval schod po schodu a dával si velký pozor, aby snad nedejpánbu nezakopl a před očima všech neupadl. Pořád ještě prohledával své kapsy, ale papír s poznámkami tam nebyl… Pak si vzpomněl — nechal ho v trezoru… Nebo ne… Dal si ho do nového obleku… Vždyť si přece chtěl vzít ten nový oblek!

Potom si ale řekl, že takhle to bude působivější… Sakra, ale jak budu mluvit bez poznámek? říkal si, když vstupoval do temného vestibulu. Co jsem si to vlastně připravil? Musel teď dávat dobrý pozor na cestu, protože černý mramor podlahy byl velice kluzký… Především jsem chtěl mluvit o vznešenosti, o lidském majestátu…, vzpomínal si s námahou a uvědomoval si přitom, že mu chlad zalézá až pod košili. Taky mě mohli upozornit, že tu bude zima, říkal si. Venku je vedro… A kromě toho mohli něco udělat s tou kluzkou podlahou. V nejhorším ji třeba posypat pískem… Takhle sebou člověk může prásknout, ani se nenaděje… Kam ale má jít teď? Vpravo? Vlevo? Aha, pardon, už je to jasné… Tudy… Tak za prvé: o lidském majestátu, o vznešenosti člověka…, opakoval si — a to už se octl v jakési temné chodbě. No, tady to je lepší: dali sem koberec!

Že je to napadlo…! Na osvětlení ale stejně nemysleli. Stačilo by pár svítilen… Jenže to je vždycky tak: Buď se svítí na plný pecky, nebo si člověk sotva vidí pod nohy… Jako teď. Takže: vznešenost… Jestliže máme hovořit o vznešenosti, o majestátu člověka, musíme si připomenout velká jména historie. Tak třeba Archimédes… Ano, tím začneme!

Syrakusy, heuréka! a lázně… tehdejší — pochopitelně… A dál: Attila, dóže benátský… ne! promiňte, to byl Othello… ten doze…, Attila byl vůdce Hunů. To sem ale taky patří! Psaly se o něm verše. Ale proč hledat tak daleko? Petr…! Petr Veliký, samozřejmě! První! Tomu Druhému, ani Třetímu se neříkalo: Veliký. Možná hlavně proto, že nebyli První.

Všimněte si, že Veliký a První se často chápou jako synonyma… Ale pozor: Třeba taková Kateřina Druhá…! A byla Veliká! To je tedy opravdu zvláštní, je to určitá výjimka, ale takových výjimek, které potvrzují pravidlo, najdeme ještě víc… Založil si ruce za záda a dlaně pevně stiskl. Bradu přitáhl k hrudi, sevřel rty a několikrát se prošel sem a tam, přičemž se vždycky elegantně vyhnul židli, která pro něj byla u čela stolu přichystaná. Potom židli odsunul nohou, roztáhl prsty a opřel se o stůl… Přísným pohledem přejel po přítomných.

Dlouhý stůl před ním byl prázdný, jeho oplechovaná deska se táhla do dálky jak silnice. Konce stolu nedohlédl, jen si uvědomoval, že někde vzadu nejasně poblikávají mihotavé plamínky svíček. Trochu ho ta nedbalost pořadatelů zamrzela — má přece právo vidět, kdo to tam za druhým koncem stolu sedí. To je daleko důležitější než vidět na tyhlety… No dobrá, přichystali to takhle, nedá se nic dělat… Letmým pohledem přelétl řady po obou stranách stolu. Obracely se k němu pozorné tváře — kamenné, železné, měděné, bronzové, zlaté, jaspi sové i sádrové… a možná ještě nějaké jiné, třeba i stříbrné a nefritové, kdoví… Jejich slepé oči působily nepříjemným dojmem — koneckonců všechno na těch hřmotných obludách bylo nepříjemné. Jejich kolena trčela dobrý metr nebo dva nad deskou stolu… Aspoň že ty sochy nemluvily a nehýbaly se! Kdyby se začaly hýbat, bylo by to hrozné!

Andrej vychutnával poslední okamžiky svého promyšleného entrée. Potom spustil: „Ano, jsou výjimky! Jaké je ale pravidlo? V čem tkví jeho substanciální podstata? Obávám se, že tu budu muset mluvit o věcech, o kterých jste si nezvykli slýchat a které vašemu sluchu nebudou lahodit. Vznešenost a lidský majestát! Velikost člověka… Opěvuje se, mnohé se o tom už napsalo… Čím by byl člověk, kdyby nebylo lidského majestátu? Lidstvo by bylo tlupou nahých opic, vedle kterých by i takový vojín Hnujka zářil jako reprezentant vrcholné civilizace. V tom mi jistě dáte za pravdu… Jenomže každému jednotlivému člověku není dána schopnost vlastní míry věcí. Umí se jen nakrmit a rozmnožovat se. Každá jiná činnost již vzpomenutého Hnujky nemůže být jím samým zhodnocena ani jako špatná či dobrá, ani jako prospěšná či zbytečná, či dokonce škodlivá… A právě proto se každý takový Hnujka dříve nebo později musí dostat před vojenský soud — a ten rozhodne, jak s ním bude naloženo. To znamená, že absence vnitřního soudu v jednotlivcích musí být doplněna existencí zákonů a také soudů vnějších, společenských — třeba i těch vojenských… Jenže, pánové…, taková společnost, která se skládá z jednotlivců jako je Hnujka nebo třeba Drmola, prostě nedokáže soudu vnějšímu věnovat náležitou pozornost, není to v jejích silách…, a to ať už jde o soudy vojenské, či o různé poroty, o tajné inkviziční soudy, o lynč, Themidin soud, či soud čestný… A tak si příroda musela poradit s nalezením vhodné formy ovládnutí chaosu, v němž mezi primitivními jedinci má vrch pohlavní pud a polykací reflex — jde prostě o to, aby část funkcí vnějších soudů byla přesunuta na soud vnitřní. A o tom tedy je řeč, mluvíme-li o lidském majestátu, velikosti a vznešenosti. A jsme u kategorie vznešená. Pánové, je třeba si povšimnout, že v beztvaré tlupě jedinců jako je Hnujka nebo Drmola se čas od času objevují takoví, pro něž smysl života neustrnul na ukájení různých pudů. Řekněme to tak, že takový člověk potřebuje něco navíc! Chápejte — jemu nestačí nacpat si břicho a užívat si nějakých těch slastí… On prostě chce ještě něco taky vytvořit, něco nového, co tu před ním ještě nebylo. Například začne uvažovat o stupnici hodnot…, nebo namaluje na zeď nějakého kozorožce… nebo si vymyslí legendu o Afroditě… Proč mu zrovna tohle vlezlo do hlavy, to ani on sám neví. Takový Hnujka pochopitelně kašle na nějakou Afroditu, která se zrodila z mořské pěny, nebo na nějaké zvíře nakreslené v jeskyni. V tomhle ohledu samozřejmě existuje řada hypotéz… Například, že takový kozorožec byl pro člověka spojen s představou spousty masa… A co se týká Afrodity… tedy ženské!.. tam je možností! Když mám být ale upřímný, tak pokud jde o onu třetí — neživočišnou — potřebu člověka…, tam jsme my, materialističtí vědci, poněkud v rozpacích. To je ale jiný problém… Teď nás musí především zajímat, že z davu se prostě vydělí osobnost, která se neuspokojí ovesnou kaší a špinavou Drmolou v posteli. Takové osobnosti nestačí jednoduchá realita smyslů! Taková osobnost si začíná věci idealizovat! Abstrahuje, neřád! V myšlenkách takového člověka se ovesná kaše mění v tučného kozorožce s česnekovým nálevem a špinavá Drmola v krásnou bytost, která je čisťounká, protože právě vystoupila z moře. Z vody… Božíčku, takový člověk je ale přece k nezaplacení! Takový člověk by se měl postavit na piedestal a lidi jako Hnujka a Drmola by se k němu měli honit karabáčem, aby hajzlové jedni pochopili, co jsou sami zač.

Tak co, šmejdi, umíte to, co tenhleten? Co — ty jeden zrzku prašivá a všivá — umíš nakreslit kotletu, ale tak, aby na ni člověk hned dostal chuť? Umíš aspoň vykládat nějaký vtip? Neumíš… Jak se teda můžeš, ty srabe, s tím na piedestalu srovnávat? Jdi dělat na pole! Chytej ryby a sbírej škeble…!“

Andrej poodstoupil od čela stolu, promnul si dlaně a znovu se spokojeně vrátil. Jde mu to výborně! Je to vynikající — i bez poznámek! A všechna ta monstra se zatajeným dechem poslouchala… Ani jedno se nepohnulo. Je to dobré…, opravdu! Kdepak, já nejsem nějaký Kacman, pomyslel si Andrej, já sice neumím tolik žvanit jako on, ale když je třeba něco vysvětlit… Fakt ovšem je, že někde tam vzadu, na konci stolu, kam není vidět, někdo pořád mluvil! To by mohlo vypadat na Kacmana. Třeba už sem taky dorazil… No — však ještě uvidíme!

„Takže… kategorie vznešená…,“ pokračoval, „má svůj základ v tvůrčí činnosti. Neboť velký je pouze ten, kdo tvoří, kdo je tvůrcem něčeho nového, nebývalého. Pak ovšem, pánové, vzniká otázka: Kdopak ty tvůrce bude držet nohama na zemi? Kdo jim vždycky včas řekne: Kampak to lezete, blázni? Kdopak nad nimi stane jako… nebojme se to tak nazvat… jako jejich duchovní vůdce? Bude to ten, kdo sice onu kotletu, o které jsem mluvil, nakreslit neumí, o Afroditě nic neví, ale sbírat škeble prostě nemíní… Protože má jiný dar: Je to také svého druhu tvůrce, ale tvůrceorganizátor.

Statky vezdejší dokáže mezi lidmi rozdělovat, a když je třeba, umí srotit dav… A tak se dostáváme k roli Boha a ďábla. A řekněme hned, že je to problém velice složitý, problém, který historie lidstva dost zamotala… Vezměte si jenom ten fakt, že i ten největší neznaboh vám řekne: Bůh je dobrý, ďábel zlý. Jenže — kde to vzal? Vždyť je to s prominutím úplná pitomost! Vždyť my o těch dvou vůbec nic nevíme! Že Bůh skoncoval s chaosem a udělal tu pořádek, zatímco ďábel naopak od samého začátku v jednou kuse tuhle boží práci kazí a snaží se svět uvrhnout zpátky do původního chaosu? Říká se to tak, že? Jenže z druhé strany nás historie učí, že člověk jako takový směřuje svou činností právě k chaosu! Usiluje o to, aby si všechno mohl dělat po svém. Vykřikuje, že musí být svobodný, že právě to je přirozené! Nebudeme dlouho hledat příklady — vemte si třeba zase toho Hnujku… Doufám, že už jste pochopili, k čemu vás chci dovést! Ptám se vás: O co se snažili ti nejhroznější tyrani v historii lidstva? Právě o to, aby chaos, který je člověku vlastní, účinně potlačili, aby ho změnili v řád!

Aby Hnujka a jemu podobní věděli, kde je jejich místo, aby se prostě museli zařadit a nedělali neplechy! Cílem bylo lidi dát dohromady, srotit je, vnutit jim jednotící myšlenku! A jen tak mimochodem — velice často se to těm tyranům a diktátorům dařilo. Samozřejmě — ne nadlouho. A za cenu potoků prolité krve… No — a teď se vás ptám: Kdo je tedy ten dobrý? Ten, kdo usiluje o chaos… a tedy vlastně o svobodu každého člověka, tudíž i o rovnost a bratrství…, anebo ten, kdo Hnujku a jemu podobné donutí k pořádku, a tudíž sníží nebezpečí sociální entropie na minimum?! Kdo? To je ta otázka, pánové!“

Výborně jsem to naformuloval, pochválil se v duchu Andrej. Jasně, ostře — a působivě… Ale kdopak to tam na konci stolu zase něco mele?

Hulvát jeden, neumí se chovat a vyrušuje… Najednou si Andrej s nepříjemným zamrazením uvědomil, že v řadách soch podél stolu se některé hlavy odvrátily a on teď vidí jejich zátylky.

Zamrkal a podíval se pozorněji: ne, nemýlil se! Jeden, dva… celkem jich bylo šest. Úporně si odkašlal a zaťukal kotníky sevřené pěsti do oplechované desky stolu. Nepomohlo to. No počkejte! řekl si dopáleně. Já vám teď ukážu… Jak jen se to řekne latinsky…?

„Quos ego!“ zařval. „Vy si myslíte, že jste něco extra? Že vy jste velikáni — a my upachtění mravenečkové? Že vy jste z kamene nebo z bůhvíčeho — a my se co nejdřív v prach obrátíme? Že vy jste věční — a my se světem jen tak mihneme? Tůdle…! Kdopak si vás pamatuje? Kdo o vás co ví? Lidstvo si vás postavilo na piedestály… a co z toho? Tak třeba ten Archimédes!

No ano, někdo takový žil a běhal nahatý mezi lidmi, ani se nestyděl!

Při patřičné úrovni civilizace by s ním prostě zametli, aby dal pokoj.

To by teprve mohl křičet: Heuréka! A nebo Petr Veliký… Dobře: car, imperátor celé Rusi… To známe. A jaképak měl příjmení? Pomníků má všude spousty a kdekdo o něm psal… jen se ale zkuste zeptat nějakého studenta při zkoušce, jaké měl Petr příjmení? Možná že jeden z desíti vám bude umět odpovědět… Veliký? Houby… A s vámi se všemi je to zrovna tak.

Buď o vás vůbec nikdo nic neví, nebo jen s námahou dá dohromady jmé no…, ale příjmení? A nebo zase naopak: Carducciova cena! A kdepak má ten dotyčný pán křestní jméno? A kdo to vůbec byl? Spisovatel, nebo snad obchodník s vlnou? A kdo to taky potřebuje vědět? Vždyť kdyby si vás chtěl člověk všechny zapamatovat, už se mu ani nevejde do hlavy, kolik stojí flaška vodky.“

Teď už viděl zátylků deset. Bylo to urážející. A vzadu někdo ještě úporněji a důrazněji cosi nesrozumitelně vykřikoval. Určitě to byl Kacman…!

„Podvod je to!“ rozkřikl se Andrej, jak mohl nejhlasitěji. „Celá ta vaše velikost je podvod! Takovej Hnujka se na vás určitě koukne a řekne: To teda byli lidi! Já už teď taky budu lepší — nechám chlastu a kouřit už nebudu, nebudu se válet s Drmolou, pudu do knihovny — a bude ze mě časem taky takovej velikán… Zlatý voči! Takhle se to totiž jen zbožně předpokládá.

A zatím — když se na vás Hnujka koukne, tak si řekne něco úplně jinýho.

A když u vás nebude stát nějaká stráž nebo kolem nebude plot, klidně se vedle vás vydělá, počmárá vás a spokojeně půjde chrápat s tou svou Drmolou. Tak je to s tou vaší výchovnou funkcí! To je ta věčná památka…!

Na co ksakru takový Hnujka potřebuje něčí věčnou památku? Proč si na vás vůbec někdy má vzpomenout, můžete mi to vysvětlit? I když… každý jsme si zažili období, kdy jsme si vzpomenout museli, aby nebyl průšvih. A hezky jsme u tabule odříkávali: Alexandr Makedonský se narodil tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy. Vojevůdce…, jeho bájný oř Bucefal… Vždycky to tak bylo a bude, že se člověk musí některé věci ve škole navrčet: Narodil se tehdy a tehdy, zemřel tehdy a tehdy, představitel špičky oligarchie.

Vykořisťovatel. I když zrovna tohle…, kdo to potřebuje vědět? Člověk udělal zkoušku a pustil to z hlavy. Alexandr Makedonský byl významný vojevůdce — no a co…?

Najednou pochopil, že dál mluvit nemá cenu. Nikdo ho neposlouchal.

Teď už bylo vidět jenom zátylky… Litinové, kamenné, železné, nefritové…, vyholené, zarostlé, kudrnaté, s cůpky, oprýskané i vydrolené — a některé úplně zakryté přílbicemi, klobouky a různými čapkami… Netrefil jsem se jim do noty, řekl si hořce. Pravda se jim nezamlouvá. Exegi monumentum… Copak jsem řekl tak hrozného? Nelhal jsem, nepodlízal…, co na srdci, to na jazyku. Já vůbec nejsem proti velkým osobnostem. Nesnáším ale, když z nich někdo dělá idoly! Člověk má ctít dílo — a ne uctívat sochy! A možná i s tou úctou k dílu to není nutné. Každý přece dělá to, co může… Jeden revoluci, druhý třeba píšťalky… Já mám tak sílu leda na ty píšťalky… A copak to znamená, že jsem nula?

Někdo na druhém konci stolu si ale pořád mlel své a Andrej už teď rozeznával i jednotlivá slova: „…nevídané a neobvyklé… z katastrofické situace… jenom vy!.. to si zasluhuje věčný vděk a věčnou slávu…“ Tak to je přesně to, co nesnáším, pomyslel si Andrej. Absolutně nesnáším, když se takhle někdo ohání věčností. Bratrství na věčné časy! Navěky spolu. Věčná sláva… Kde na to kdo přišel? Kde je co věčné?

„Těch lží už bylo dost!“ rozkřikl se přes stůl. „Člověk musí mít svědomí!“

Nikdo si ho nevšímal. Obrátil se tedy ke všem zády a šel pryč. Cítil, jak jím až do kostí proniká chladný průvan, jak ho zebe ten páchnoucí dech sklepení, rzi a měděnky… Vždyť to přece vůbec nebyl Icik, kdo to tam pořád vyrušoval, uvědomil si sklesle. Tohle nejsou Icikova slova, tohle on vůbec neříká… Zbytečně jsem mu křivdil… A zbytečně jsem sem chodil. Proč mě sem vůbec čerti nesli? Zřejmě se mi zdálo, že jsem něco pochopil… Ale — vždyť je mi už přes třicet, to už člověk musí mít vlastní názor! Jenže — to je přece pitomost: Vykládat pomníkům, že je nikdo nepotřebuje. To je stejné jako říkat lidem, že je nikdo nepotřebuje… Možná to leckdy i je pravda, jenže co z toho?

Něco se se mnou v posledních letech stalo, říkal si. Něco jako by se vytratilo… ano! Před takovými pěti lety jsem přesně věděl, z jakých důvodů to a to dělám… A teď to nevím. Vím, že Hnujka by se měl odprásknout. A nevím přesně proč. Tedy… vím, že pak bych to měl s disciplínou v expedici jednodušší, ale proč by to mělo být jednodušší — nechápu. Řešilo by to sice situaci… Ale zřejmě jenom tu mou. Kolikpak let už řeším jenom tu svou situaci? Jenže — má to svou logiku: Nikdo jiný za mě žít můj život nebude, musím se postarat sám. Je to ale smutné, na člověka z toho padá stesk a síly mu odcházejí… A jinak to nejde. To je to, co jsem pochopil.

Člověk nic nezmůže. Dokáže jen jediné: žít, jak to jen jde. Andrej z té beznadějně prosté pravdy až zaskřípal zuby… Vyšel z temnoty pod sloupoví a zamhouřil oči. Před ním leželo rozpálené žluté náměstí prošpikované prázdnými podstavci. Žár jako z pece se do něj opřel… Žár, žízeň a únava… To byl ten současný svět, v kterém musel žít a taky jednat.

Icik spal s hlavou na otevřené knize, kterou si položil na kamenné desky do stínu. Kalhoty měl vzadu roztržené, bagančata byla neuvěřitelně sešlapaná.

Potem páchl na sto honů.

Němý tu taky čekal… Seděl na zkřížených nohou, oči měl zavřené, zády se opíral o jeden ze sloupů — a na kolenou měl Andrejův samopal.

„Vztyk!“ řekl unaveně Andrej.

Němý otevřel oči a vstal. Icik pozvedl hlavu a pohlédl na Andreje zpod oteklých víček.

„Kde je ten Korejec?“ zeptal se Andrej a rozhlédl se. Icik se posadil, zajel prsty do rozčepýřené kštice a začal se zuřivě drbat.

„S-s-sakra!“ brumlal. „Já bych žral, až bych brečel. Nedáme si?“

„Za chvíli,“ odpověděl Andrej a znovu se rozhlídl. „Kde je ten Pak?“

Icik zeširoka zívl: „Še-do-ki-o-ny. Hergot, já mám hroznej hlad…!“

„Kam že šel?“

„Do knihovny.“ Icik vstal, sebral knížku a strčil ji do batohu. „Domluvili jsme se, že tam něco vybere… Kolik je hodin? Mně se hodinky zastavily…“

Andrej pohlédl na své: „Tři. Jdeme…“

„Nezakousnem si něco?“ pokoušel se smlouvat Icik.

„Můžeme cestou…,“ odsekl Andrej. Měl takový divný pocit… Něco se mu nezdálo. Něco bylo v nepořádku… Vzal si od Němého samopal a s obličejem zkřiveným nevolí vykročil na rozpálené schody.

„To je teda vymoženost…,“ brumlal za ním Icik, „žrát za pochodu! Já na něj jako trouba čekám, nevemu si sám, a on teďka tohle…“ Pak se obrátil k Němému: „Dej sem tu tornu!“

Andrej se bez ohlédnutí začal rychle proplítat mezi podstavci. Taky měl hlad, v žaludku mu už začínalo kručet, ale cosi ho postrkovalo vpřed a neustále zrychlovalo jeho kroky. Urovnal si řemen samopalu a znovu se podíval na hodinky. Pořád bylo za minutu tři… Jako prve. Zvedl zápěstí k uchu.

Hodinky stály.

„Hele, pane poradce!“ zavolal za ním Icik. „Ber!“

Andrej se zastavil a vzal si od Icika dva suchary, mezi kterými se leskly tučné kousky vepřového z konzervy. Icik už hlasitě chroustal, mlaskal a pořád si svůj vlastnoručně vyrobený sendvič ze všech stran prohlížel — odkud je tak nejlepší se do něj zahryznout… „Kdy ten Pak odešel?“ zeptal se Andrej.

,Ale vlastně hned,“ zamumlal Icik s plnou pusou. „Koukli jsme se do panteonu, nic nás tam nezaujalo — a tak šel.“

„Zbytečně…,“ vymáčkl ze sebe Andrej, protože pochopil, co ho znepokojilo.

„Co — zbytečně?“

Andrej neodpověděl.

Kapitola 4

Korejec v knihovně nebyl. Ani neměl v úmyslu sem jít…, pomyslel si hněvivě Andrej. Knížky ležely úplně na stejných hromadách jako ve chvíli, kdy všichni společně knihovnu opouštěli.

„To je divný,“ řekl Icik a rozpačitě zavrtěl hlavou. „Říkal, že si sebere všechno, co se týká sociologie.“

„Říkal, říkal…,“ cedil mezi zuby Andrej. Nakopl tlustou knihu, která se mu připletla pod nohy, otočil se a seběhl po schodišti dolů. Tak mě přece jenom nakonec podvedl! Prevít jeden šikmovokej! Mazanej východní židáček…!

Andrej sice sám nechápal, v čem zrovna dneska tkvěla Páková mazanost, ale celou svou bytostí cítil, že se nechal podvést… Potom už dál postupovali odděleně a podél zdí. Andrej šel po pravé straně ulice, Němý, který už taky pochopil, že začíná jít do tuhého, se držel podél domů vlevo. Icik nejdřív bezstarostně vykročil pěkně doprostřed ulice, ale Andrej na něho zařval tak, že vylekaný archivář okamžitě přiběhl a zařadil se za Andreje, třebaže přitom uraženě odfrkoval a vztekle funěl.

Viditelnost byla asi tak padesát metrů, dál to vypadalo jako v obrovském akváriu. Vzduch se horce chvěl jako rozčeřená voda, všechno bylo nejasné, třpytivé a dokonce se zdálo, že se v tom komíhání nad zemí pohupují jakési traviny.

Když se dostali až k budově kina, Němý zůstal stát. Andrej, který ho koutkem oka pozoroval, udělal totéž. Němý stál bez hnutí, zdálo se, že něčemu naslouchá. Tesák držel ve volně spuštěné ruce… „Něco někde hoří,“ zašeptal za Andrejovými zády Icik.

I Andrej to ucítil. Tak už je to tady, řekl si a sevřel rty.

Němý zvedl ruku s tesákem, ukázal směrem do ulice a znovu vykročil.

Prošli ještě asi dvě stě metrů, pohybovali se teď velice opatrně. Pach spáleniště byl stále silnější… Bylo cítit rozpálený kov, hořící hadry, olej a ještě cosi nasládlého, co se takřka blížilo vůni… Co se to tam stalo? Andrej stiskl zuby, až ho zabolelo ve spáncích. V táboře expedice hoří…, to už je zřejmé, ale co tam hoří? Kdo a co tam podpálil? A vtom uviděl Korejce Paka.

Po pravdě řečeno spíš jen odhadoval, že je to on, protože viděl povědomou vybledlou modrou halenu. Nikdo jiný z celé expedice takovou nenosil.

Korejec ležel na rohu ulice — nohy rozhozené, jeho hlava spočívala na pažbě malého samopalu. Hlaveň zbraně byla obrácena směrem k táboru.

Korejec byl ale nějak příliš tlustý — jakoby nafouklý — a jeho zčernalé ruce se divně leskly. Andrej ještě nestačil všechno pochopit, když ho Icik se zoufalým výkřikem odstrčil, klopýtl mu o nohu — a utíkal přes křižovatku. Tam vedle Paka padl na kolena… Andrej ztěžka polkl a podíval se po Němém. Ten na něj mával a tesákem energicky ukazoval někam před sebe. Tam, až na samé hranici viditelnosti, ležel ještě někdo. Taky tak tlustý a černý… Nad chvějícím se vzduchem v dálce bylo vidět, jak se nad střechami zvedá — lomem světelných paprsků zcela zdeformovaný — černý sloup kouře.

Ruka se samopalem Andrejovi klesla. Vydal se přes křižovatku.

Icik už vstal a poodstoupil od mrtvého Paka. Z těla v modré haleně se šířil nasládlý, hrozný puch.

„Proboha,“ vzlykl Icik. Jeho smrtelně zbledlý obličej byl zalitý potem.

„Oni ho zabili, hajzlové! Oni všichni dohromady se jemu jedinýmu nemůžou rovnat…“

Andrej sklouzl očima k zemi na strašlivě nafouklou figurínu se zející černou ranou v zátylku. Paprsky slunce klouzaly po kovových nábojnicích… Teď už se Andrej nekryl. Obešel Icika a zamířil přímo k druhé ležící postavě.

Šel vzpřímeně rovnou přes ulici.

U druhého mrtvého seděl v podřepu Němý.

Druhý mrtvý ležel na zádech, a třebaže jeho obličej byl zrůdně napuchlý a černý, Andrej ho poznal. Byl to jeden z geologů — Quejadův zástupce Ted Kaminski. Hrůzně působilo i to, že byl jen v trenýrkách, ale bůhvíproč měl na sobě prošívanou vatovanou bundu, jakou nosívali šoféři. Zastřelili ho zezadu. Dávka ze samopalu ho celého prošpikovala, tričko na jeho hrudi bylo proděravělé a z děr trčely zbytky šedivé vaty. Na pět kroků od něj se povaloval samopal bez zásobníku.

Němý vzal Andreje za rameno a ukázal dopředu. Na pravé straně tam u zdi domu ležela další zhroucená postava. Byl to Permjak. Smrtící střely ho pravděpodobně dostihly uprostřed ulice — ještě teď se tam černala vyschlá skvrna — a on zřejmě ve smrtelných mukách dolezl až ke stěně domu.

Svědčila o tom temná stopa jeho krve. Musel velice trpět — hlavu měl zvrácenou a rukama stále ještě svíral roztrhané břicho.

Zabíjeli tu jeden druhého, pochopil Andrej. V nějakém úděsném záchvatu zuřivosti — jako šelmy, které postihla vzteklina, jako tarantule ve smrtelném nebezpečí, jako krysy, které šílí hlady. Jako lidi… V malé uličce ležel uprostřed zaschlých výkalů Tevosjan. Podle stop se zdálo, že utíkal za traktorem, který sem zahnul a svými pásy v rychlosti rval kusy země. Tevosjan utíkal — a zřejmě střílel, jenže ti na pásáku taky stříleli a trefili ho, dostal to tady, přímo v místech, kde prvního dne postávala socha s žabím obličejem. Teď tu ležel a cenil žluté zuby, uniformu měl zmazanou, zaprášenou a zakrvavenou… Z posledních sil ale ještě taky zřejmě zabil, možná už o tom ani sám nevěděl. S prsty zarytými do země vyrvané pásem traktoru totiž zůstal opodál ležet seržant Vogel — chlap jako hora. Traktor pak jel dál… pořád dopředu, až se zřítil do Propasti.

V táboře zvolna dohoříval jeden z přívěsů. Po zdeformovaných prostřílených barelech, dočerna ohořelých, ještě poskakovaly jazýčky oranžových plamínků a vzhůru k zakalenému nebi se zvedaly kotouče mastného dýmu.

Z černé speklé hromady na přívěsu trčely čísi ohořelé nohy a Andreje udeřil do obličeje onen sladký závan, který mu ještě přeď pár minutami připadal skoro jako vůně. Teď se z něj dělalo zle… Z okna místnosti, kde se zabydleli kartografové, viselo nahé tělo. Byl to Roulier. Visel hlavou dolů, jeho dlouhé chlupaté ruce se skoro dotýkaly chodníku, na kterém ležel samopal. Kolem okna byla zeď jako poďobaná střelami. Na druhé straně ulice, přímo proti oknu, leželi jeden přes druhého Vasilenko a Palotti. Zbraň neměli žádnou a na Vasilenkově zohyzděném obličeji zůstal jakýsi výraz ohromení a leknutí. Další z geologů a druhý kartograf leželi u jedné stěny s Ellizauerem. Sem je asi postavili a zastřelili.

Dveře za nimi byly proděravělé od střel… Ellizauer měl na sobě kalhoty, ti dva byli neoblečení.

A přímo ve středu této obrovské páchnoucí hekatomby — uprostřed ulice — stál dlouhý stůl s kovovými nohami a na tom stole ležel, až k hrudi přikrytý britskou vlajkou, plukovník Saint-James. Ruce měl pokojně složené na prsou, na parádní uniformě byly připjaty všechny plukovníkovy řády. Vypadal stejně jako za svého života: jeho nevzrušený pohublý obličej jako by se dokonce mírně ironicky usmíval. U stolu — hned vedle kovové nohy — ležel Duggan. I on měl parádní uniformu a v ruce třímal plukovníkovu zlomenou hůlku. Šedivou hlavou spočinul přímo na dlažbě.

A to bylo všechno. Šestice vojáků — mezi nimi Hnujka — inženýr Quejada, děvka Drmola a druhý traktor s přívěsem… to zmizelo. Zůstala tu mrtvá těla. Zůstaly tu všechny přístroje, vyklopené z přívěsů na jednu hromadu, několik samopalů složených do pyramidy… a zápach. A ještě taky mastné saze. A dusivý kouř z dohořívajícího přívěsu, na kterém uhelnatěly zbytky lidských těl.

Andrej se dovlekl do své místnosti, padl do křesla a se zasténáním sevřel hlavu do dlaní. Všemu byl konec. Navždycky. Nebylo záchrany před bolestí, ani před hanbou. Nebylo záchrany před smrtí… Já jsem je sem přivedl! A tady jsem je nechal, já zbabělec a padouch!

Chtěl jsem si od nich odpočinout. Od těch jejich hnusnejch tlam jsem si já darebák chtěl odpočinout! Ach bože, plukovníku, vy jste neměl umírat!

Kdybych neodešel, zůstal byste naživu! A kdybyste zůstal naživu, nikdo by si tady nedovolil ani pípnout… Dobytek to je! Hyeny! Měl jsem je dát postřílet!

Měl!

Znovu dlouze zasténal a otřel si mokré tváře o rukáv.

To se mi to odpočívalo v chládku knihovny! To se mi to řečnilo k nějakým sochám! Všechno jsem zpackal, já idiot užvaněná! No — tak teď si tu můžu zdechnout! Nikdo po mně ani neštěkne. Copak mě někdo ještě potřebuje?

Je to hrozný, co se tu dělo…, je to prostě hrozný… Šli si tu jeden druhýmu po krku, vraždili se navzájem… Stříleli i do těch, co se nemohli bránit, i do těch, co už padli, i do mrtvol ještě stříleli… Jeden druhýho stavěli ke zdi… Kam jsme se to jen dostali, kamarádi? Kam jsem vás to já dostal? K čemu jsem vás dohnal — a proč? Proč?

Třískl oběma pěstmi do desky stolu, pak se napřímil a dlaněmi si otřel obličej. Za oknem slyšel Icikovy děsivé, pisklavé výkřiky a jakési neartikulované, uklidňující zvuky, jaké někdy vydával Němý. Připomínalo to holubí vrkání… Nechci už žít, řekl si Andrej. Nechci. Ať všechno táhne k čertu!

Vstal od stolu. Půjde za Icikem. Venku jsou přece ještě dva živí lidé… A najednou si uvědomil, že před ním leží otevřený deník expedice. S odporem ho od sebe odstrčil, ale současně mu zrak padl na poslední stránku, která nebyla psána jeho rukopisem. Znovu tedy usedl a začal číst.

Byl to Quejadův rukopis: „Den třicátý první. Včera ráno, tedy třicátého dne cesty, poradce Voronin, archivář Kacman a dodatečně přijatý Korejec Pak odešli na průzkum.

Měli se vrátit ještě téhož dne, ale nestalo se tak. Dnes ve 14 hod. 30 min.

náhle při srdečním záchvatu skonal plukovník Saint-James, který byl za Voroninovy nepřítomnosti dočasným velitelem expedice. Jelikož se poradce Voronin z průzkumu dosud nevrátil, ujímám se vedení expedice. Podpis: zástupce velitele expedice pro vědu D.Quejada. 31. den expedice, 15 hod.

45 min.“

Dále následovaly obvyklé záznamy o spotřebě potravin a vody, o teplotě, síle větru a také rozkaz o jmenování seržanta Vogela velitelem vojenské složky expedice, důtka veliteli technického oddílu Ellizauerovi za liknavost při opravě pásového traktoru a současně i rozkaz, týkající se co nejrychlejšího dokončení zadaného úkolu. Dále Quejada psal: „Zítřejší úkoly: plukovník Saint-James bude slavnostně pohřben a okamžitě po obřadu bude vyslána dobře vyzbrojená skupina vojáků po stopách poradce Voronina a jeho lidí. Jestliže pohřešovaní nebudou nalezeni, zamýšlím vydat rozkaz k návratu výpravy, protože jsem stále více přesvědčen o nesmyslnosti dalšího pochodu.“

Andrej užasle očima přeskočil na další záznam: „Den třicátý druhý. Do dnešního rána se Voroninova skupina nevrátila.

Za noční rvačku uděluji důtku jakožto poslední výstrahu kartografu Roulierovi a vojínům Hnujkovi a Tevosjanovi a odebírám jim na dnešní den příděl vody…“

Dál se za slovy táhla podivná klikatá čára a byly tam dokonce i kaňky.

Jako by se pisatel něčeho lekl… Možná se venku už začalo střílet. Quejada od stolu musel zřejmě urychleně odejít — a už se nevrátil.

Andrej si to všechno přečetl dvakrát. Tak dobře, Quejado, ty jsi nechtěl pokračovat v cestě. Takže se ti to povedlo… A já pořád podezíral toho chudáka Paka… Andrej stiskl zuby a zavřel oči, protože si znovu vzpomněl na nafouklou figurínu ve vybledlé modré haleně. A teprve teď mu to došlo: Den třicátý druhý…! Jak to? Třicátý! Včera jsem zapsal osmadvacátý. Za předvčerejšek… Rychle zalistoval v deníku. Správně, je to tak… Takže ta nafouklá těla venku leží už několik dní! Jak je to možné? Jeden, dva… Kolikátého dneska vůbec je? Vždyť jsme odešli dnes ráno!

Najednou se mu vybavilo rozpálené náměstí, pokryté prázdnými podstavci, ledový chlad panteonu, nekonečně dlouhý stůl, kolem kterého sedí sochy s nevidoucíma očima… A zdálo se mu, že už je to dávno, kdy to všechno zažil. Moc dávno… Tak je to tedy! Dostala mě do svých pařátů nějaká ta ďábelská síla, zblbla mě, podržela si mě… Kdybych se vrátil ve stejný den, zastihl bych plukovníka ještě živého a nikdy bych nedopustil, aby… Dveře se doširoka otevřely. Vstoupil Icik. Sám sobě se v té chvíli nepodobal… Jako by celý nějak seschl. Tváře se mu protáhly, v kostnatém, vyzáblém obličeji se usadil výraz nepříčetného hněvu. Vypadal tak zvláštně, jako by to ani nemohl být on, kdo tak pisklavě ženským hláskem před chvílí dole hořekoval. Práskl poloprázdnou tornou do rohu místnosti, posadil se do křesla proti Andrejovi a řekl: „Ti mrtví leží venku určitě víc než tři dny. Rozumíš tomu, co se tady děje?“

Andrej mu mlčky po stole přistrčil deník expedice. Icik po něm rychle chňapl, bleskově záznamy přeletěl očima a zvedl k Andrejovi zarudlé oči.

Andrej se ušklíbl a poznamenal: „Experiment je Experiment.“

„Jsme úplně v hajzlu,“ zasyčel nenávistně Icik. Znovu do deníku nahlédl a pak ho hodil na stůl: „Šmejdi prašiví…!“

„Já myslím, že jsme do tý časový pasti spadli na náměstí,“ řekl Andrej.

„Tam u těch podstavců.“

Icik přikývl, pak se zvrátil na opěradlo křesla a zavřel oči: „Co budeme dělat, pane poradce?“ Andrej mlčel.

„Jen aby tě prosím tě nenapadlo, že mě musíš zastřelit! Já tě přece znám, hošíka uvědomělýho!“

Andrej se zase jen ušklíbl a popotáhl si límeček. Pak ze sebe vypravil: „Víš co? Půjdeme odtud… z tyhle místnosti…“

Icik otevřel oči a upřel je na Andreje.

„Tady to strašně páchne, táhne to sem oknem a já nejsem schopen…,“

vypravil ze sebe Andrej.

„Půjdeme ke mně,“ navrhl tedy Icik.

V chodbě na ně čekal Němý. Jakmile je uviděl, vstal ze svého oblíbeného místa v koutě a vykročil jim vstříc. Andrej ho vzal za nahou, svalnatou paži a táhl ho za sebou. Všichni tři pak vešli do Icikova pokoje. Okna odtud směřovala do druhé ulice. Za nízkými střechami bylo vidět Žlutou stěnu.

Nic tu nezapáchalo a dokonce tu bylo chladněji než u Andreje. Jenom si člověk neměl kam sednout — všude po zemi i po židlích byly haldy knih a papírů.

„Sedni si na knížky na zem,“ řekl Icik a sám sebou práskl na rozházené a špinavé lůžko. „Promyslíme to. Mně se nechce tady chcípnout. Chtěl bych ještě spoustu věcí udělat.“

„Co chceš promýšlet?“ zeptal se nevrle Andrej. „Vždyť je to všechno jedno. Nemáme vodu — tu nám odvezli. Zásoby potravin shořely. Cesta zpátky je nemožná, přes tu pustinu nepřejdeme. A dokonce… i kdyby se nám povedlo ty hajzly dohonit… Vlastně ne, to je taky nemožný…“ mávl rukou, „mají několik dní náskok…“ Odmlčel se a potom řekl: „Jedině… kdyby byla voda! Jak daleko je to k tomu místu, kde si myslíš, že je?“

„Tak dvacet kilometrů. Možná že třicet…“

„Když půjdeme v noci… To není horko.“

„V noci nemůžeme. Je moc velká zima. A třeba jsou tu vlci.“

„Tady nejsou,“ namítl Andrej.

„Jak to víš?“

„No tak se teda rovnou můžeme zastřelit, krucinál…!“

Jenže to už Andrej věděl, že se zastřelit nechce. Že chce žít. Nikdy dřív nepoznal tak silnou touhu žít.

„To by stačilo,“ prohodil Icik. „Co když teď zkusíme mluvit vážně?“

„Když vážně… tak vážně… chci žít! A myslím, že to dokážu. Na všechno ostatní kašlu. Teď jsme spolu na jedný lodi, chápeš? Musíme se z toho srabu dostat, musíme to přežít. A to je všechno. Ti ostatní ať dělají co umí, je to jejich věc. My teď prostě najdeme vodu a zabydlíme se u ní.“

„Správně,“ řekl Icik a posadil se. Zajel si rukou pod košili a podrbal se.

„Budem spolu vodu pít, budem se spolu dobře mít…“ zanotoval. Andrej se na něj nechápavě podíval: „Máš snad jinej návrh?“

„Zatím ne,“ povzdechl si Icik. „Je to fakt, ze všeho nejdřív musíme najít vodu. Bez vody chcípnem. Až ji najdem, uvidíme, co dál. Myslím si, že odtud utekli hned po těch jatkách. Zřejmě to i na ně bylo moc… Naskákali na přívěs — a tradá! Myslím, že by neškodilo podívat se důkladně po celým domě, určitě tu ještě nějaká voda i jídlo bude…“ Chtěl ještě něco říci, ale místo toho s otevřenou pusou třeštil oči do okna. „Koukej! Koukej…!“

zasípal potom vylekaně.

Andrej se bleskově obrátil k oknu.

Nejdřív nic zvláštního neviděl. Slyšel však jakési vzdálené hřmění, jako by se odněkud shůry řítila lavina, sypalo se kamení… Pak zahlédl cosi na žlutém pozadí nad střechami.

Shora, z modravého oparu, který se ztrácel někde v nekonečnu, se cosi rychle blížilo. Vypadalo to nejdřív jako trojúhelníkové mračno postavené na špici. Padalo dolů z obrovské výšky a ještě mělo daleko k podnoží Žluté stěny, ale brzy se dalo rozeznat, že to není jen mračno, že to je nějaký veliký předmět, který se zběsile otáčí, zřejmě přitom naráží na neviditelné překážky, odskakuje od nich, otlouká se o ně a tříští se… Kolem povědomých obrysů onoho hřmotného předmětu se vějířovitě sypalo kamení. Při každém dalším nárazu se z té velké padající věci odlamovaly její části a spolu s bílým prachem se ve vířivém oblaku v gigantické šipce k onomu předmětu přisávaly, jako se na vodní hladině přisává bílá špice zbrázděných vln k zádi rychlého člunu. Vzdálené hřmění zesílilo, už ale nedunělo v jednotném mohutném chóru. V dešti padajícího kamení se drobilo na jednotlivé údery.

A do toho hrozivě hřmotila padající nestvůra.

„Traktor!“ Icikův hlas byl k nepoznání.

Andrej si to uvědomil v okamžiku, kdy rozbitý, doslova odraný stroj dopadl někde za střechami na zem. Podlaha v místnosti se zachvěla, venku se zvedl prach a na všechny strany se rozletěly kousky železa a cáry plechu.

Vzápětí se všechno zahalilo žlutým mračnem.

Dlouho mlčeli a naslouchali tomu neustávajícímu dunění, praskotu, rachotu — a podlaha se pořád ještě chvěla a oknem nebylo vidět vůbec nic, jen žluté mračno.

„To je teda…,“ řekl potom Icik. „Jak se tam dostali?“

„Kdo?“ zeptal se nechápavě Andrej.

„To byl přece náš traktor, ty chytráku!“

„Ale… kterej? Ten, co s ním ujeli? Nebo ten, co sjel do Propasti?“

Icik neodpověděl, jen si urputně mnul nos špinavými prsty. Nakonec pokrčil rameny: „Nevím. Nerozumím tomu. Ty jo?“ obrátil se k Němému.

Ten lhostejně kývl. Icik se naštvaně praštil do kolen, ale vtom jim Němý oběma doslova vzal dech. Napřáhl ruku, ukazovák zapíchl směrem dolů a sjel jím až k podlaze, pak ho prudce pozvedl až nad hlavu a nahoře jím opsal kruh.

„Cože?“ vyjekl Icik. „Co to znamená?“

Němý pokrčil rameny a všechno ještě jednou zopakoval. A Andrej si najednou na něco vzpomněl. Vzpomněl si a pochopil: „Padající Hvězdy! No tohle…!“ A hořce se rozesmál: „Takže teď jsem to konečně pochopil.“

„Co jsi pochopil?“ vykřikl Icik. „Jaký hvězdy?“

Andrej se pořád ještě hystericky smál: „Kašlu na to,“ zalykal se, „kašlu, kašlu, kašlu! Co je nám teď po tom? A dost žvanění, Kacmane! Musíme přežít, chápeš to! Přežít! V tomhle hnusným, nepravděpodobným světě! A potřebujeme vodu, Kacmane!“

„Počkej, počkej,“ snažil se ho zarazit Icik.

„Nic víc už nechci,“ zařval však Andrej a zvedl do výše zaťaté pěsti. „Já už nechci nic chápat! Já už nechci nic objevovat! Vždyť tam venku…, Kacmane, tam se povalují mrtví! A ti mrtví taky chtěli žít. Teď se jednoduše nafoukli a hnijí.“

Icik zvedl hlavu, vstal, popadl Andreje za bundu a zatřepal s ním.

„Mlč!“ zafuněl. „Mám ti dát přes držku? Stačí říct, babo jedna!“

Andrej zaskřípal zuby a zmlkl. Icik si vydechl a vrátil se na lůžko. Znovu se začal drbat pod košilí a vrčel přitom: „Ne, on ještě v životě neviděl mrtvýho… On snad ani neví, kde to žije! Baba jedna…“

Andrej sevřel hlavu do dlaní a vší silou se snažil potlačit zoufalé vytí, které se mu dralo z hrdla. Jakýsi zbytek zdravého rozumu, který jej dosud neopustil, mu však říkal, že to, co se s ním teď děje, musí přejít… Bylo to samozřejmě strašné pomyšlení: Je tady mezi mrtvými, sám ještě jakoby živý, ale fakticky už taky mrtvý… Věděl, že Icik něco říká, ale nerozuměl mu. Pak konečně začal přicházet k sobě.

Odtáhl dlaně od obličeje: „Co jsi to povídal?“

„Povídám ti, že to prohlídnu u vojáků. Ty to projdi u těch ostatních. I u Quejady. Někde by tam mohl mít železnou zásobu pro geology… Nejsme na širým moři, přežijeme!“

V tom okamžiku zhaslo slunce.

„Sakra, to teda v pravou chvíli,“ zavrčel Icik. „Takže teď nejdřív musíme najít lampy… Počkej, ta tvoje tady přece někde musí být!“ „Hodinky,“ pronesl Andrej s přemáháním. „Musíme si nařídit hodinky.“

Zvedl zápěstí až k očím a nařídil světélkující ručičky na dvanáct nula nula.

Icik polohlasně nadával, postrkoval lůžkem a harašil papíry. Pak škrtl sirkou a podržel její plamínek v napřažené ruce. To už seděl uprostřed místnosti na bobku a snažil se posvítit si hořící zápalkou na všechny strany.

„Co tam oba tak dřepíte?“ rozčiloval se. „Hledejte tu lampu! A pěkně švihem — mám jenom tři sirky!“

Andrej bez velkého nadšení vstal, ale Němý už v tu chvíli lampu našel a podal ji Icikovi. Okamžitě bylo v místnosti přívětivěji. Icik soustředěně reguloval hořák, ten ale nechtěl jeho nešikovnou a navíc i zmrzačenou ruku příliš poslouchat. Němý, který se celý leskl potem, poodstoupil do rohu místnosti, odkud vyčkávavě a současně důvěřivě hleděl na Andreje očima doširoka rozevřenýma jako malé dítě. To jsou tedy konce! pomyslel si Andrej.

Pozůstatky poražené armády… „Dej sem tu lampu!“ Vzal ji od Icika a zreguloval hořák. „Jdeme!“

Otevřel dveře do plukovníkova pokoje. Okna tu byla zavřená, skla v nich nerozbita — a tak sem puch zvenčí nepronikl. Vonělo to tu tabákem a kolínskou. Vonělo to tu plukovníkem… Bylo tu vzorně uklizeno. Na dvou zavřených kufrech se blyštěla kvalitní kůže, skládací lůžko bylo perfektně ustláno bez jediného záhybu a na zdi visel opasek s pouzdrem na pistoli a brigadýrka. Na nízké skříňce v rohu místnosti stála na plstěné podložce plynová lampa, vedle ní ležela krabička zápalek, několik srovnaných knih a pouzdro s dalekohledem.

Andrej postavil svou lampu na stůl a ještě jednou se rozhlédl. Na polici prázdného příborníku objevil stříbrný podnos s láhví a stopkami obrácenými dnem vzhůru.

„Podej to sem,“ řekl Němému.

Němý vzal podnos a položil ho na stůl vedle Andrejovy lampy. Andrej nalil koňak do obou stopek a do šroubovacího uzávěru láhve. Ten pak pozvedl a vyzval Icika a Němého: „Připijeme si. Na život.“

Icik se na něj pochvalně podíval, pak si vzal stopku a znalecky přičichl: „To je teda kvalita!“ poznamenal. „Takže… na život? Je tohle ale život?“

zasmál se a přiťukl si s Němým. Pak svou dávku vypil. Oči jako by se mu orosily… „Je to výborný,“ prohlásil chraplavě.

Němý také do sebe stopku obrátil, ale nezdálo se, že je nějak příliš nadšen.

Tvářil se lhostejně, jako by právě vypil hlt vody. Andrej pořád ještě stál a svíral v ruce plný kalíšek. Nespěchal… Chtěl něco říct, ale vlastně nevěděl co. Právě zdolal nějakou dlouhou životní etapu a vstupoval do nové. A třebaže od zítřejšího dne nemohl očekávat nic dobrého, přece je nom ten zítřek byl realita — a to velice důležitá, protože je docela dobře možné, že takových dnů už mnoho Andrejovi nezbývá. Tohle byl pocit, který Andrej v životě dosud nepoznal.

Raději přestal přemýšlet o tom, co by měl teď pronést, ještě jednou řekl: „Na život…“ a koňak vypil.

Pak zažehl plukovníkovu lampu a podal ji Icikovi: „Jestli rozbiješ i tuhle, tak si mě nežádej!“

Icik něco zabrumlal, sebral lampu a šel. Andrej pořád ještě postával a rozhlížel se. Měl by to tu prohlídnout, Duggan určitě měl pro plukovníka schovanou nějakou železnou zásobu. Andrejovi se ale do prohlídky nechtělo.

Bránil mu jakýsi stud, jemu samému nepochopitelný… „Neostýchejte se, Andreji, neostýchejte se…,“ zaslechl najednou známý hlas. „Mrtví už nic nepotřebují.“

Němý seděl na kraji stolu, kýval nohama…, ale už to nebyl Němý! Lépe řečeno — nebyl to tak docela onen předchozí Němý. Jako dřív měl sice na sobě jen dlouhé kalhoty a na širokém pásu se mu pohupoval tesák, ale jeho pokožka už se neleskla, obličej se zaoblil a tváře zrůžověly. Byl to Kurátor… Sám, osobně… A bylo to poprvé, kdy si Andrej při pohledu na něj uvědomil, že necítí ani radost, ani příliv sil nebo naděje. Měl zlost a Kurátorova přítomnost mu nebyla příjemná.

„Zase vy!“ zavrčel a obrátil se ke Kurátorovi zády. „Už jsme se nějak dlouho neviděli.“ Přistoupil k oknu, přitiskl čelo k teplému sklu a zahleděl se do tmy, v níž ještě slabounce prokmitávaly plamínky dohořívajícího přívěsu. „Jak vidíte, chystáme se tady na smrt.“

„Ale — proč umírat?“ řekl vlídně Kurátor. „Je třeba žít! Na umírání je vždycky času dost, proč si to přivolávat? Mám pravdu, ne?“

„A co když nenajdeme vodu?“

„Ale najdete! Vždycky jste ji našli, najdete ji i teď.“

„Tak dobře… Najdeme. A tam, kde ji najdeme, tam strávíme zbytek života?

Má potom takový život nějaký smysl?“

„Má život vůbec smysl?“

„O tom právě přemýšlím. Proč vlastně žít? Stejně jsem prožil hloupý život… K čemu byl? Pořád jsem běhal jako veverka v kole a kam jsem se dostal? Do hajzlu… Nejdřív jsem bojoval za nějaké ideje, potom jsem protekčně sháněl koberce a nakonec jsem zblbnul docela… Vedl jsem lidi na smrt.“

„Ale ale, takhle se to nedá říct,“ namítl Kurátor. „Lidi umírají tak jako tak… Vy s tím, Andreji, nemáte nic společného. Vy teď vstupujete do nové etapy — a já se domnívám, že to je etapa rozhodující. V jistém smyslu je dobře, že se situace vyvinula právě takhle. Stejně by se to nějak podobně muselo dřív nebo později stát. Expedice musela být obětována — a vy jste se jí zaslíbil… Ale mohlo to dopadnout i tak, že byste zahynul dřív, než byste překročil tuto důležitou hranici…“

„Co je to za hranici? To by mě zajímalo…,“ prohodil s úsměškem Andrej a obrátil se ke Kurátorovi. „Ideje už tady byly. Všelijaké to společenské blaho a další žvásty pro malé děti… Kariéru už jsem taky dělal a dál už se mi nechce, děkuju, šéfování jsem si užil dost… Tak o co ještě může jít?“

„O to, abyste dospěl k pochopení,“ řekl důrazně Kurátor.

„K jakému pochopení? Pochopení — čeho?“

„Pochopení,“ opakoval Kurátor. „To je přesně to, čeho se vám nikdy nedostávalo. Pochopení…“

„Já mám toho vašeho pochopení teď takhle…,“ odsekl Andrej a prsty si přejel přes ohryzek. „Teď už chápu všechno na světě! Celý svůj život jsem usiloval o to, abych spoustu věcí pochopil — a teď už chápu… Nikdo mě nepotřebuje. Nikdo nikoho nepotřebuje. Jestli jsem, nebo nejsem, jestli se o něco rvu, nebo jestli ležím na kanapi… to je úplně jedno… Nic na světě nezměním, nic nenapravím. Člověk se může na tom širém světě prostě jen nějak zařídit. Buď líp, nebo hůř. Všechno si totiž stejně běží po svém — a já s tím nemám nic společného. To je to vaše pochopení! A víc už není co chápat… Teď mi ale radši řekněte, co mám s tím svým pochopením dělat?

Mám si ho naložit do octa, nebo si ho dát k večeři…?“

Kurátor přikyvoval: „Ano, to je ono… To je ta poslední hranice: Co si počít s tím pochopením?

Pochopíte — a jak budete žít dál? A žít tak jako tak musíte.“

„Člověk si myslí, že musí žít, když nic nechápe,“ zašeptal hněvivě Andrej.

„Když ale pochopí, měl by umřít. Kdybych nebyl takový zbabělec, kdyby se ve mně tak nesnesitelně nebouřila sama příroda, věděl bych, co mám udělat. Našel bych si provaz, pokud možno dost pevný…“

Nedopověděl, jen mávl rukou.

Kurátor vzal do ruky láhev a naplnil obě stopky. Pak řekl: „Dobře, tak začneme od toho, že nejste zbabělec. A ten provaz nebudete hledat ne proto, že se bojíte umřít. Někde ve vašem podvědomí — a dovolte, abych vás ujistil, že ne příliš hluboko — ve vás dříme naděje… nebo spíš přesvědčení, že se dá žít, i když člověk pochopil. A že se tak dá žít docela dobře. A že život může být zajímavý.“ Jedním prstem popostrčil k Andrejovi stopku s koňakem. „Vzpomínáte si, jak vás otec nutil, abyste si přečetl Wellsovu Válku světů? Nechtěl jste, vztekal jste se, schovával jste tu prokletou knížku pod pohovku, abyste se mohl vrátit k obrázkovému Baronu Prášilovi… Wells vás nudil a taky děsil, nevěděl jste si s ním rady, život bez něj byl příjemnější… A později jste Válku světů přečetl dvanáct krát, některé pasáže jste se naučil nazpaměť a sám jste se text pokoušel ilustrovat. Pokoušel jste se i napsat pokračování…“

„No a co?“ zeptal se podmračeně Andrej.

„Tohle se vám v životě stalo víckrát,“ pokračoval Kurátor. „A párkrát se vám to ještě stane. Život vás dovedl k pochopení — a ono vás to děsí. Nevíte si s tím rady, bez něj by to bylo příjemnější…“ Pozvedl svou stopku s koňakem. „Tak na to pokračování!“

Andrej přistoupil až ke stolu, vzal si sklínku a přiložil ji ke rtům. Uvědomoval si, že se začíná cítit líp, protože všechny ty jeho chmurné pochybnosti se nějak vytrácejí a daleko vpředu, v zatím skoro neproniknutelné temnotě už cosi začíná prosvítat… Stačí se napít, rázně položit stopku zpátky na stůl, energicky říci něco povzbudivého — a znovu se dát do díla… Vtom však někdo další, někdo, kdo až do téhle chvíle po celý Andrejův život nepromluvil — možná že celé ty dlouhé roky spal, možná byl celou tu dobu opilý, možná jenom prostě na všechno kašlal — tak tenhle neznámý v Andrejovi se náhle kratince zasmál a prohodil nesmyslné: „Pam-pa-dam-ta.“

Andrej vylil koňak na podlahu, prázdnou stopku hodil na podnos a ruce vrazil do kapes.

„Ještě něco jsem pochopil, Kurátore…! Jen si pijte! Pijte na zdraví, já nemám chuť.“ Už se nemohl dívat na Kurátorův ruměný obličej… Otočil se k němu zády a odešel k oknu. „Vy se mnou nějak moc souhlasíte… Přitakáváte, jste na mé straně, až to je s podivem, vy můj druhý pane Andreji Voronine! Jste mé špatné svědomí, gumové a hnusně vytahané jak použitý prezervativ… Všechno je v pořádku, Andreji, tak to má být…! Hlavně že jsme živí a zdraví — a ostatní ať si třeba chcípnou. A když nebude dost jídla? Můžu přece zastřelit Icika, ne? To je tedy paráda!“

Dveře za ním zaskřípěly. Otočil se. V místnosti nikdo nebyl. Na stole stála prázdná láhev a dvě prázdné stopky. Andrej cítil, že i on sám v sobě pociťuje naprostou prázdnotu. Jako by mu někdo z hrudi cosi vzal a odnesl pryč. Cosi velkého, na co už si Andrej zvykl. Možná nádor, možná srdce… Ovládnut zcela už tímto novým pocitem, přistoupil Andrej k plukovníkovu lůžku, natáhl se pro zavěšený opasek s pouzdrem a pistolí, pevně se přepásal a pouzdro s pistolí posunul dopředu… „Na památku,“ řekl hlasitě běloskvoucí podušce.

ČÁST VI. ZÁVĚR

Kapitola 1

Slunce stálo v zenitu. Zaprášený oranžový disk visel uprostřed špinavě světlé oblohy, ubohoučké stíny se krčily přímo pod podešvemi. Chvílemi byly šedivé a jakoby rozpité, chvílemi nabývaly ostrých tvarů a měnily se v děsivou Čerň. Tehdy působily nejzrůdněji… Po nějaké cestě tu nebylo ani památky. Všude kolem byla jen žlutošedá vyschlá hlína, rozpukaná, hrbolatá, ztvrdlá na kámen a tak vyhlazená, že bylo zcela nepochopitelné, kde se tu bere tolik prachu.

Ještě že vítr vanul do zad… Kdesi vzadu, ve velké dálce, zřejmě nasával tuny odporných mikroskopických částeček rozdrcené horké hmoty a s tupou urputností je hnal rozpálenou pustinou mezi Žlutou stěnou a Propastí.

Čas od času prach vířivě vzlétal do závratné výšky a divoce tam kroužil a pak se opět rozpadal na drobné hádky, kteří se svíjeli nízko nad zemí, podobni labutím šíjím. Kotouče špíny se valily vzduchem, pichlavé jehličky se zuřivě vpíjely do zad i do vlasů, přisávaly se ke zpocenému krku, dorážely na uši i na ruce, dobývaly se za límec a lezly do kapes… Nic jiného tu nebylo. Vůbec nic… A možná že to tak bývalo odjakživa: jen slunce, hlína a vítr. Ale přece jen… Občas kolem proletěl v divokém tanci větru suchý keř, vyrvaný i s kořeny v bůhvíjakých končinách. Pitvorně se zatočil, bláznivě poposkočil… Jinak nic… Ani kapka vody. Žádný příznak života. Jenom prach, prach, prach… Pak se na některých místech hlína pod nohama začala propadat a objevovala se kamenná drť. Ta byla rozpálená takřka nesnesitelně. A potom se v kotoučích prachu napravo i nalevo vynořily první skály. Šedivé obrovité balvany, jakoby posypané moukou. Vypadaly jako přízraky nejfantastičtějších tvarů a ve vířícím prachu se nenadále zjevovaly i mizely. Ta jejich hra na schovávanou byla děsivá, zdálo se, že se opravdu pohybují… Potom se štěrk pod nohama začal měnit ve větší kameny a nakonec se zase objevila ztvrdlá hlína. Chůze po kamenech byla obtížná, kameny se zákeřně při každém kroku obracely a zarývaly se do podrážek, jako by je chtěly promáčknout a dostat se až k chodidlům. Hlína byla o něco lepší, ale i ona se chovala nepřátelsky. Nenadále se vzdouvala a vzápětí se bortila, rozvírala se do škodolibých pastí, vytvářela hluboké strouhy, ve kterých se žárem skoro nedalo ani dýchat. Všechno jako by tu hrálo svou hru. I kameny, i hlína. A všechno hrálo proti lidem.

„Andreji!“ vykřikl chraplavě Icik. „Andreji-i-i!“

„Co je?“ zeptal se přes rameno Andrej a zastavil se.

Vozík na viklajících se kolečkách ho setrvačností dojel a uhodil pod kolena. „Koukej!“ Icik stál asi tak deset metrů za Andrejem a cosi svíral v natažené ruce.

„Co to je?“ zeptal se Andrej bez většího zájmu.

Icik zabral za postraňky a pořád ještě s nataženou rukou dovlekl svůj vozík až k Andrejovi. Vypadal hrozně. Plnovous měl až po prsa, rozčepýřené vlasy byly celé šedivé od prachu. Jeho blůza byla neuvěřitelně rozedraná, děrami prosvítala zpocená kůže… Roztřepené kalhoty končily někde pod koleny a pravá bota odhalovala ve své žraloci tlamě špinavé prsty s černými zulámanými nehty. Andrej se na Icika díval a hořce si říkal: Koryfej ducha…! Služebník a apoštol věčného chrámu kultury… „Hřebínek,“ pronesl vítězoslavně Icik, když došel až k Andrejovi.

Hřebínek byl zjevně nekvalitní, asi patřil k nejlacinějším. Byl z umělé hmoty, zuby už měl skoro všechny vylámané. Vlastně se ani nemohlo říct, že je to hřebínek, byl to jen jeho kousek. Dalo se na něm ještě rozeznat pár písmen, ale ta celkem nic neříkala. Desetiletí slunečního žáru a odírání v písečné lázni vykonala své… „Tak vidíš,“ podotkl Andrej. „A ty pořád meleš, že před námi ještě nikdo…, ještě nikdo tudy neprošel!“

„Takhle to netvrdím,“ namítl mírumilovně Icik. „Pojď si odpočinout!“

„Tak jo,“ přikývl lhostejně Andrej a Icik sebou okamžitě práskl na zem.

Ani si z ramen nesundal kšíry od vozíku. Nalezený kousek hřebínku si schoval do náprsní kapsy.

Andrej postavil svůj vozík bokem k větru, shodil popruhy a sedl si. Zády se opíral o rozpálené kanystry. Trochu ho to ochránilo před větrem, ale do stehen teď rozedranými kalhotami nemilosrdně žhla rozpálená zem.

„Kdepak je ta voda, co jsme ji měli najít?“ zeptal se pohrdavě. „Hlavně že žvaníš…“

„No no no,“ mávl rukou Icik. „Když chceš, tak můžeš!“

„Cože?!“ užasl Andrej.

„Ale to je taková anekdota, ty to neznáš?“ spustil ochotně Icik. „To jednou přišel jeden do bordelu…“

„Tak to radši jdeme,“ řekl okamžitě Andrej. „Ty taky nemyslíš na nic jinýho. To si nemůžeš dát pohov? Prokristapána…!“

„Já si pohov nemůžu dovolit,“ namítl Icik. „Já musím bejt pořád připravenej.“

„Vždyť tu chcípnem!“

„Ani náhodou. Na to vůbec nemysli.“

„Taky že nemyslím…“

To byla pravda. Myšlenky na smrt, která samozřejmě jednou přijít musí, míval teď Andrej zřídkakdy. Bůhvíproč to tak bylo… Možná že strašlivý pocit bezmoci už se otupil, možná že tělo už natolik vyschlo a zlhostejnělo, že zoufalství umlklo a krčilo se někde v koutečku vědomí. A možná taky, že se docela prostě kvantita změnila v kvalitu a k tomu začala působit i nepřetržitá přítomnost Icika a jeho skoro nepřirozená lhostejnost k smrti, která tu kolem nich kroužila, občas nemilosrdně dotírala, občas se vzdalovala, aby jen zpovzdáli dohlížela na své budoucí oběti. Ať už byl důvod jakýkoliv, faktem zůstávalo, že Andrej, pokud vůbec o svém skonu uvažoval, pak jenom proto, aby sám sebe znovu ujistil o narůstající lhostejnosti… Teď si však uvědomil, že mu Icik něco opakuje a rychle se ze svých úvah probral: „Cože?“

„Povídám, že se hlavně nesmíš bát, že tu chcípnem.“

„To už jsi mi řekl stokrát. Já se přece dávno nebojím. Tak už o tom přestaň žvanit.“

„Dobrá,“ kývl dobrodušně Icik a natáhl nohy. „Něčím si potřebuju tu podrážku přivázat,“ usoudil. „Nebo se mi co nejdřív urve.“

„Odřízni si kousek od těch kšír! Chceš půjčit nůž?“

Icik si zasmušile prohlížel své vlastní prsty, které se mu botou draly ven: „Víš co? Já počkám, až se to urve. Zatím je to zbytečná práce. Nelokneme si?“

„Zima je jak v márnici…?“ zanotoval ironicky Andrej a hned si vzpomněl na Juru. Tohle zpívali, když byl Jura u něho poprvé na návštěvě. Teď už se ale Andrejovi na Juru vzpomínalo jen těžko… Jura byl z jiného života.

„Šlapem si to silnicí,“ navázal okamžitě ochotně Icik, „kopneme to do sebe, ať nás to tak nezebe!“ A vyčkávavě se na Andreje zahleděl.

„Tůdle,“ řekl na to nevzrušeně Andrej. „Víš, co do sebe teď můžeš kopnout?

Tu vodu, kterou sis vymyslel. Ty sis pro mě navymejšlel pohádky o vodě, která tu někde je…“

Icik se podle čekávání okamžitě rozčilil: „Nechceš jít do hajzlu? Jsem snad tvoje chůva, abych ti vyprávěl pohádky?“

„No tak se lže v těch tvejch papírech!“

„Jsi hloupej! Tam se nelže. Ty prostě v takovejch knihách neumíš správně číst.“

„To jsi četl ty. Takže ten, kdo neumí číst, jsi ty.“

Icik po něm sekl očima a najednou měl naspěch.

„Tady bude věcí, až budeme čumět…,“ bručel si pro sebe. „Tak vstávej!

Chceš najít vodu? Tak se tu nerozvaluj a vstaň! Slyšíš?“ Vítr znovu zakvílel, uhodil hrstmi prachu do uší a potom roztočil vír, který se jak veselý pejsek zamotal Andrejovi přímo pod nohama. Zem se před nimi na chvíli dobromyslně rozprostřela jako placka, ale brzy se zhroutila do první průrvy… Přece jen bych chtěl přijít na to, kam mě to čerti nesou, říkal si Andrej.

Po celý můj život mě někam nesou, nikde jako bych neměl stání, idiot jeden… Vždyť už to přece nemá žádný smysl! Dřív přece jenom… nějaký smysl v tom všem byl. Třeba i ničemný, možná hloupý, ale byl. Když jsem někdy dostával po hlavě, mohl jsem si říkat: To nic, to se srovná, dělám to přece ve jménu toho a toho… Život je boj… Všechno na světě je na hovno, řekl Icik — a řekl to právě v době, kdy byli v Křišťálovém paláci… To byl nádherný čas! Zrovna se tenkrát nacpali pečeným kuřetem a povalovali se na barevných lehátkách z umělé hmoty na okraji bazénu, ve kterém se třpytila průzračná voda. Všechno na světě je na hovno, prohlásil tehdy Icik a šťáral se přitom v zubech vymydleným prstem. I ty všelijaký vynálezy, na který se přišlo a na který se ještě přijde, všechny ty několikaklasý pšenice a lasery a bůhví co ještě… To pomine…!

Něco beze stopy, něco poslouží jako základ k něčemu dalšímu. Důležitost věcí tkví vždycky v tom, že je lidi za důležitý považují. A většina lidi něco považuje za důležitý proto, že si snadněji nacpe břicho a obstará si slasti pro svou potěchu s menším vynaložením sil. To je ovšem otázka, proč se zrovna řídit názorem většiny. Já osobně proti většině nic nemám, když se to tak veme, sám pro sebe jsem si většina… Jenže většina je pro mě nezajímavá.

Historie většin mají svý začátky a svý konce. Začíná to tím, že většina hezky baští to, co se jí dá. A končí to tím, že vznikne problém: Nebylo by k snědku něco lepšího? Něco, co jsme ještě neochutnali… A tady ho Andrej přerušil: K tomu ale ještě nedošlo, nemyslíš? Ale brzo dojde, řekl s přesvědčením Icik. Rozhodně dřív, než si myslíš. A i kdyby to bylo ještě daleko… To přece není důležitý! Důležitý je to, že tenhle problém má svůj začátek a svůj konec… A Andrej zase namítl: Všechno, co má začátek, má taky konec! Icik už byl drobet podrážděný: No ano, ano, ale já přece mluvím o historii, a ne o Vesmíru!.. Na historii většiny čeká konec, ale historie menšiny skončí teprve společně s existencí Vesmíru… A na to mu Andrej už jen líně odpověděl: Ty jsi prostě prašivěj elitář! Pak vstal z lehátka a skočil do bazénu. Dlouho potom plaval, potápěl se do chladivé hloubky až ke dnu, lokal vodu jako ryba a pak nadšeně odfrkoval… Ale ne, uvědomil si teď Andrej, samozřejmě že jsem tu vodu u dna nelokal.

To teď bych si s chutí loknul… Bože — a s jakou chutí! Celý bazén by vypil a Icikovi by nenechal ani hlt. Ať si najde tu slibovanou nádrž plnou vody! Vpravo se z žlutošedých kotoučů prachu vynořily jakési ruiny. Byly to polorozpadlé zdi, ubohý pozůstatek nějakého opevnění. Mezi kamením se ježily zaprášené, zřejmě uschlé rostliny.

„Tak prosím,“ řekl Andrej a zůstal stát. „A ty pořád: Před námi tudy ještě nikdo neprošel!“

„Tohle jsem nikdy neřek!“ zasípal Icik. „Já jsem říkal…“

„Poslouchej, tady by přece mohla být voda!“

„Mohla.“

„Tak se půjdeme podívat.“

Shodili popruhy a vykročili k rozvalinám.

„Hele,“ rozzářil se Icik, „to je normanská pevnost! Devátý století.“

„Hledej vodu!“

„Jdi teď do hajzlu s vodou,“ odsekl rozhořčeně Icik. Třeštil oči a dávno zapomenutým pohybem ruky začal v plnovousu hledat bradavičku. „Normani,“

brumlal, „no, to je teda… To by mě zajímalo, jak je sem vylákali?!“

Zachytávali se za pichlavé keříčky rostlin a pomalu zdolávali nejnižší část zdi. Pak se octli v jakémsi zátiší. Na čtvercovém, hladce vydlážděném prostranství stála nízká budova s propadlou střechou.

„Svaz meče a hněvu,“ brumlal si dál Icik. Rozběhl se ke vchodu do budovy.

„Nikdy jsem nepochopil, co byli zač… Neuměl jsem si to představit…“

Uvnitř byly jen rozvaliny. Všechno už se tu před věky zhroutilo, stropní trámy se promíchaly s práchnivějícími prkny. Zřejmě tu kdysi stál dlouhý stůl. Přes celou místnost, přes celý dům. Všechno už ovšem bylo zetlelé, pokryté prachem… i zborcené zbytky stolu, i pozůstatky lavic, které se kolem něj táhly. Icik se s brumláním začal vším prohrabovat, Andrej ale vyšel ven a pokusil se dům obejít.

Velice rychle našel to, co kdysi mohlo být nádrží na vodu. Před ním se otvírala veliká okrouhlá jáma, obložená kamennými deskami. Teď byly kameny suché jako všechno kolem, ale voda tu někdy dřív určitě bývala: hlína na pokraji jámy, teď tvrdá jako kámen, v sobě zachovala otisky střevíců a psích tlap. Je to špatné, pomyslel si Andrej a strach ze žízně mu ledově sevřel srdce. Vzápětí však Andrej vydechl. Na druhém konci jámy se jako hvězdice rozkládaly široké chlupaté listy zdejšího „ženšenu“. Andrej se k němu kolem jámy rozběhl a cestou lovil v kapse nůž.

Několik minut potom přímo zuřivě, s obrovskou námahou obrýval kolem rostliny nožem i prsty zkamenělou hlínu, celý zpocený odhrnoval její drť, znovu rýpal nožem — a potom oběma rukama uchopil chladný, mohutný kořen, zabral za něj, ale opatrně…, aby snad nedejbože kořen někde v půli nepraskl… Úlovek byl úžasný: dobrých sedmdesát centimetrů délky a tloušťka — jako chlapská pěst! Čistě bílý, lesknoucí se kořen… Andrej si ho přitiskl ke tváři, držel ho oběma rukama — a vykročil za Icikem. Cestou se už ale nepřemohl, zahryzl se do té šťavnaté, křupavé hmoty a s rozkoší žvýkal, ze všech sil se snažil nespěchat, rozmělnit co nejvíc tu pochoutku, aby se plně využila každá její krůpěj, a cítil, jak neobvykle příjemná kořeněná chuť proniká z úst do celého těla, jak je mu okamžitě líp, dokonce i okolní žár jako by se zmenšil, je tu jako v ranním lese a hlava se Andrejovi projasňuje, všechno je méně strašlivé, protože Andrej teď může hory přenášet… Pak spolu s Icikem seděli na prahu zborceného domu a s chutí hryzali, žvýkali a mlaskali, spokojeně na sebe pomrkávali — oba s plnými ústy… A vítr nad nimi dopáleně kroužil, nemohl k nim sestoupit. Utekli mu, bídáci, nenechali ho, aby si pohrál s jejich kostmi na zatvrdlé hlíně! Teď už zase měli sílu k tomu, aby se s ním dali do boje.

Dopřáli si každý dva hlty zteplalé vody z kanystru, zapřáhli se do svých vozíků a vydali se na další cestu. Teď se jim šlo dobře. Icik už nezůstával pozadu, držel se vedle Andreje. Žralok bagančete rovnoměrně popleskával… „Našel jsem tam ještě jeden…,“ přiznal Andrej. „Malej… Až půjdeme zpátky, bude se hodit.“

„To je zbytečný,“ prohodil Icik. „Měli jsme ho sníst.“

„Měl jsi málo?“

„Dobrý věci se mají využívat.“

„Vždyť to využijeme,“ namítl Andrej. „Až půjdeme zpátky, bude se to hodit.“

„Ale my přece zpátky nikdy nepůjdeme!“

„Kamaráde, to nevíš. Ty mi teď hlavně řekni: Najdeme vodu?“

Icik zvrátil hlavu a podíval se na slunce: „Je v zenitu. Nebo… skoro v zenitu. Nebo se pletu, pane astronome?“

„Nepleteš.“

„Takže brzo už přijde to nejzajímavější.“

„Co asi tak bude zajímavýho? Nejspíš překonáme nulový bod a půjdeme k Antiměstu.“

„Jak to víš?“ zeptal se Icik.

„To o Antiměstu?“

„Ne… To, že prostě něco překonáme a půjdeme dál.“

„Ale já nevím, nepřemýšlím o tom… Já teď myslím na vodu,“ zachraptěl Andrej.

„Bože můj! Nulový bod — to je přece začátek světa! Chápeš to? Asi ne, protože myslíš na vodu…!“ Andrej mlčel. Před nimi se tyčil pahorek, který museli zdolat. Nebylo to snadné, postraňky vozíků se zarývaly do ramen. Stejně je ten zdejší „ženšen“

vynikající věc, řekl si Andrej. Kdypak jsem se to o něm vlastně dověděl?

Od koho? Asi od Korejce Paka… Ale ne! To přece Drmola jednou přitáhla pár kořenů a žvýkala je… a vojáci jí je vzali a ochutnali je. Ano… Všichni měli potom spoustu elánu a Drmola si až do rána ani nezdřímla. A Korejec jim potom vysvětlil, že tenhle „ženšen“ je něco vzácného jako skutečny ženšen, který znali ještě na Zemi. Roste v místech, kde dřív bývala voda a je to vynikající prostředek na obnovu sil. Nedá se ale schovávat na pozdější dobu, musí se okamžitě sníst, protože velice rychle — ani ne za hodinu — kořen uvadne a začíná být dokonce jedovatý… Když jsme byli u Pavilonu, vzpomněl si Andrej, tam přece „ženšen“ rostl skoro na každém kroku! No ano… když byli u Pavilonu… Tam bylo nádherně! Nacpali se „ženšenem“ k prasknutí — a do rána si s Icikem vyléčili všechny neduhy i poranění. A Icik tam pořád žvanil o chrámu kultury… Všechno ostatní, vykládal tehdy, to je jenom lešení u stěn chrámu… Všechno to nejlepší, co lidstvo za sto tisíc let vymyslelo, všechno to důležité, co pochopilo a k čemu dospělo, to všechno se stává součástí toho chrámu.

Po všechna tisíciletí své historie, poznamenané válkami a hladomory, léty útlaku i revolucí, vleče s sebou lidstvo — aniž o tom ví — velký chrám. Někdy si toho ale povšimne — a to ho pak chce buď rozmlátit na kousíčky, nebo se mu zuřivě klaní…, anebo se taky rozhodne, že si postaví chrám jiný, podobný, ale v podstatě neví proč, nechápe oč jde — a když zbytečně vynaloží dost sil na to, aby chrám nějak pro sebe zužitkovalo, vykašle se na něj a vrátí se ke svým běžným, takříkajíc základním starostem a dělá to, co odjakživa dělalo, zkouší nanovo to, co už stokrát zkoušelo, někoho přitom přibije na kříž, někoho vynese do nebe… A chrám zatím dál mohutní, je od tisíciletí k tisíciletí větší — a zničit ho je nemožné… Vtip je v tom, vykládal Icik, že cihly toho chrámu jsou z nesmrtelných děl lidského génia — z knih, melodií, obrazů… Skvělá architektura chrámu v sobě skrývá jakousi slisovanou zkušenost celého lidstva, myšlenky o něm, jeho vlastní myšlenky, ideje o cílech a rozporech jeho existence… A každý — byť by se zdálo, že je zcela samostatnou částečkou v tom každodenním hemžení — je současně nedílnou součástí všeho a nikdy se ani oddělit nemůže… A nejlepší na tom je, pokračoval Icik, že tenhleten chrám nikdo vlastně vědomě nebuduje. Žádné plánování tady neplatí, žádný geniální mozek předem nic nevymyslí. Chrám mohutní sám podle svého, neomylně vstřebává všechno to nejlepší, co se v historii lidstva zrodí… Ty si myslíš, ptal se Icik Andreje jízlivě, že stavitelé takovýho chrámu jsou andělé? Ale to víš, že ne! A leckdy je to přímo naopak: zloděj a darebák Benvenuto Cellini, nenapravitelný ochlasta Hemingway, pederast Čajkovskij, schizofrenik Dostojevskij, šibeničník Villon… Bože, vždyť najít mezi nimi někoho spořádanýho je skoro zázrak! Jsou ale jako korali, z kterých vzniká atol. Ti taky nevědí, co tvoří. A stejný je to i s celým lidstvem. Pokolení za pokolením žere a rozmnožuje se, vyhledává slasti, holduje násilí, vraždí, hyne… a najednou koukáš — on je z toho atol! A dokonce krásnej! A pevnej!.. A Andrej mu tehdy na to řekl: No tak dobrá, chrám! Jediná konstantní hodnota… Dobrá. A co s ním máme společnýho my dva? Co s ním mám společnýho konkrétně já?

„Stůj!“ vykřikl najednou Icik a vytrhl Andreje ze vzpomínek. „Podívej se na ty kameny!“

Opravdu — před nimi ležela spousta kamenů. Vypadaly jako opracované.

Zaoblené placky tak trochu připomínaly zatvrdlé kravince… „Materiál ke stavbě?“ zašklebil se Andrej.

Odhodil postraňky, došel k prvnímu kameni a zvedl ho. Kámen byl tvarován tak, že se dobře dal použít jako stavební materiál. Jeho spodní strana byla hrubá, nerovná, shora byl od písku a větru vyhlazený. Andrej ho položil na relativně rovnou plochu drobnějších kamenů a zamáčkl… Pak zamířil pro další.

Stavěl teď základy důležité stavby a cítil i jisté uspokojení: přece jen to byla konkrétní činnost, práce… Ne jen mechanická chůze. Tohle byla činnost s určitým cílem. Samozřejmě že se ten cíl dal zpochybnit, samozřejmě, že by se mohlo prohlásit, že Icik je blázen a maniak… ostatně, to on stejně je, říkal si Andrej. Buď jak buď, člověk teď ale mohl z kamenů budovat solidní základ pro stavbu… Icik vedle Andreje funěl a hekal, snažil se sem dovléci obrovité balvany, klopýtal — a už si docela utrhl podešev… Když vytvořili základy, Icik doskákal na jedné noze k svému vozíku a vylovil tam jeden výtisk svého „Průvodce“.

Když tehdy v Křišťálovém paláci definitivně pochopili a snad i uvěřili tomu, že při další cestě na sever už žádného člověka nepotkají, Icik usedl k podivnému psacímu stroji, který tu objevili, a ve velice krátké době sepsal svého „Průvodce po blouznivém světě“. Pak tenhle svůj elaborát vlastnoručně rozmnožil na neméně podivné kopírce… V Křišťálovém paláci bylo takových zvláštních přístrojů víc… Icik si tak vyrobil padesát exemplářů, které zatavil do čehosi průsvitného a pevného…, mělo to na sobě nápis „polyetylén“… A to všechno pak naložil na svůj vozík, takže se mu tam potom skoro nevešel batoh se suchary… A teď už má těch svých exemplářů „Průvodce“ sotva deset. Spíš méně… „Kolik ti toho zůstalo?“ Icik, který právě ukládal „Průvodce“ doprostřed kamenné plochy základů, nepřítomně prohodil: „Čertví… Málo. Podávej mi kameny!“

A znovu tedy začali nosit svůj stavební materiál a nad „Průvodcem“ brzy vyrostla pyramida o výši půldruhého metru. V téhle pustině působila poněkud zvláštně — a aby byla ještě výraznější, Icik ji vylepšil jásavě červenou barvou, kterou na ni shora nalil. Tubu s touhle zvláštní barvou našel ještě ve Věži… Pak si Icik sedl k svému vozíku a dal se do přivazování podrážky. Omotával ji provázkem a pořád přitom pokukoval po té své pyramidě. Původní pocit nejistoty, který z jeho obličeje vyzařoval, se měnil ve spokojenost a narůstající hrdost.

„Co ty na to?“ zeptal se Andreje, teď už zjevně pyšně. „Ani absolutní blbec to nemůže přehlídnout. Pochopí, že ty kameny tu nejsou na jedny hromadě jen tak…“

„To je fakt,“ kývl Andrej a přisedl si vedle Icika. „To ti ale moc pomůže, když nějakej blbec tu pyramidu rozhrabe!“

„Nevadí, nevadí,“ zabrumlal Icik, „blbec je taky člověk a může mít i špetku rozumu. A i když sám nepochopí, oč jde, řekne o tom druhým…“

Najednou jako by ožil: „Jen si vzpomeň na mytologii! Je přece známo, že hloupých lidí je na světě víc než moudrých. A z toho vyplývá, že svědky všech zajímavých událostí byli hlavně hlupáci. Ergo: Mýtus je popis skutečné události z hlediska hlupáka, ale ve zpracování básníka… Co ty na to?“

Andrej neodpověděl. Díval se na pyramidu. Vítr jako by ji opatrně ohmatával, zatím jen nejistě kroužil kolem ní a slabounce pohvizdoval ve skulinách mezi kameny. A Andrej si najednou zcela jasně představil celé ty nekonečné kilometry, kterými prošli, a na té dlouhé cestě uviděl těch několik málo bodů, označujících právě takovéhle pyramidy… A ještě si představil, jak se k téhle pyramidě plouží vyschlý, hladem umírající poutník, jak zuřivě odhrnuje kamení, láme si o ně nehty a v zoufalých představách jeho skoro roztaveného mozku se míhají vysněné zásoby jídla a vody… Andrej se hystericky zasmál. To by bylo na sebevraždu! To by byla příliš hrozná rána pod pás.

„Čemu se směješ?“ zeptal se podezíravě Icik.

„Ale to nic,“ prohodil Andrej a vstal.

Icik se taky zvedl a kritickým zrakem se zahleděl na pyramidu: „Já na ní nic směšnýho nevidím,“ pronesl potom. Zadupal nohou omotanou rozcupovaným provázkem. „Nějakou dobu to vydrží. Půjdem?“

„Půjdem,“ kývl Andrej a zapřáhl se do vozíku. Icik přece jenom ještě jednou obešel pyramidu a zřejmě se mu teď taky všelicos honilo hlavou. Asi to ale bylo nějaké příjemné pomyšlení, protože se usmíval, mnul si ruce a funěl do rozježeného plnovousu.

„No… ty se tváříš!“ neudržel se Andrej. „Jako žába, co zrovna nakladla vajíčka a nemůže se na ně vynadívat. Nebo jako losos, kterej pustil jikry…“

„No no,“ prohodil káravě Icik a šel se taky zapřáhnout do postraňků.

„Takovej losos třeba po takovým výkonu zajde…“

„No právě.“

„No no!“ zahučel znovu, teď už výhružně Icik a vykročil. A najednou se znenadání zeptal: „Jed jsi někdy lososa?“

„Aby ne! Víš, jak je to dobrý k vodce? Anebo na chlebíčkách… Proč?“

„Jen tak… Představ si, že moje dcery lososa ani neochutnaly…“

„Dcery?“ užasl Andrej. „Ty máš dcery?“

„Jo, tři,“ odpověděl Icik. „A ani jedna z nich nejedla lososa. Vysvětlil jsem jim, že losos a jeseter jsou vyhynulý ryby. Něco jako ichtyosaurus… Jednou to samý budou vykládat svým dětem o sledích.“

Icik ještě něco říkal, ale překvapený Andrej ho neposlouchal. To je tedy věc! On má tři dcery! Icik Kacman! Znám ho takovou dobu a nikdy mě nic podobnýho ani nenapadlo. To je ta prokletá zásada, kterou mi kdysi vštěpoval Kurátor: Nikoho se raději na nic nevyptávat! Občas jsem to porušil, to je fakt… a ostatním se to taky stávalo, ale málokdy. Takže o sobě taky jen málo víme. O sobě — i o světě, který jsme opustili… Proč sem ten Icik vůbec chodil? Kdysi mi řekl, že ze zvědavosti. Jaký divný lidi to čert po světě nosí…! A koho přinese až sem, do těchhle končin? Bane, kamaráde, jedna věc je jistá: až do těchhle končin žádnej normální člověk nedojde.

Normální člověk — když se dostane až do Křišťálovýho paláce — nezaváhá a zůstane tam až do konce svýho života. Vždyť jich tam takových je!

Samí takzvaně normální lidi… Jestli ale někdo někdy dojde až sem, tak to bude jen někdo takovej jako je Icik. Druhej Icik Kacman… A ten, když rozhrabe pyramidu a začne číst, co tam Icik nechal, zapomene na všechno na světě — a třeba tu i umře. Ale je taky fakt, že jsem sem došel i já. I když nevím proč. Ve Věži nám bylo dobře. V Pavilonu ještě líp. A co teprve v Křišťálovém paláci! Tak jako tam už se nikdy nikde nebudu mít… Jenže ten Icik! Zadnice ho svrbí, když je chvíli na jednom místě. Ale kdyby se mnou na tuhle cestu nešel Icik — opustil bych Křišťálový palác, nebo bych tam zůstal? To je otázka!

Když před časem dorazili k Plantážím, vysvětloval Icik jakýmsi urostlým snědým dívkám, proč my dva musíme jít dál. Děvčata pozorně poslouchala.

Proč my dva musíme jít bez ohledu na všechno dál? řečnil Icik a jen tak mimochodem hladil tu vedle sebe po pěkně oblém koleně. Protože za námi je smrt, nebo prázdný život — což je taky vlastně smrt. Zdá se ti to málo? ptal se potom Andreje. Jdeme jako první, chápeš to? Nikdo ještě tenhle svět neprošel od blat až po nulový bod. A proč tedy jdeme my dva?

Možná jen proto, že to někdo projít musí. Ale proč? zaútočil na něj Andrej a Icik rozhořčeně odpověděl: To nevím. A proč bych to měl vědět? To je jako s tím chrámem. Proč ho lidstvo staví? Je jasné, že chrám je jediný cíl… Ale proč — to je nekorektní otázka! Člověk prostě musí mít svůj cíl, od toho má rozum. Když nemá cíl, tak si ho vymyslí… Aha, řekl na to Andrej, tak ty sis teda vymyslel svůj cíl: půjdeš od začátku až do konce. A kde jsi na to přišel? Nikde, já si to nevymyslel, namítl Icik. Tak je mi to prostě dáno, já nemám na výběr. Když se tomu vyhnu, budu se životem jen bezcílně potloukat. Tak je to s námi oběma, kamaráde! Andrej se ale bránil: Proč mi pleteš hlavu nějakým chrámem, jakou to má s námi souvislost? A Icik, jako by na tuhle námitku zrovna čekal, s nadšením spustil, že ano, že to tedy souvislost má, protože ten chrám, to není jen výčet nesmrtelných knih a nesmrtelné hudby, to bychom si rovnou mohli říct, že ten chrám se začal stavět až po Gutenbergovi, nebo — jak někoho možná učili ve škole — po Ivanu Fjodorovovi. Bane, chlapečku, stavební materiál toho chrámu, to jsou taky lidské činy. Ty totiž stmelují jednotlivé kameny a cihly, jsou jako beton, všechno drží pohromadě. Všechno začíná činem! Nejdřív je čin, pak teprve legenda a teprve až pak všechno to ostatní. Samozřejmě že jde o čin nějakým způsobem výjimečný, vymykající se obvyklosti… možná i nepochopitelný… Ano, tak se určitě chrám začal stavět: nějakým neobyčejným činem! Andrej se usmál a ochotně napověděl: Stručně řečeno — hrdinským skutkem! Icik ho za to sjel pohrdavým pohledem: To je přece jedno. Když chceš, tak třeba hrdinským! A Andrej se už rozesmál: Takže tím nám z toho vycházíš jako hrdina! Nebo se aspoň snažíš o to, aby ses mezi hrdiny zařadil — jako například Sindibád Námořník nebo velký Odysseus… Ty jsi prostě pitomeček, řekl na to vlídně Icik. Já tě, kamaráde, ujišťuju, že Odysseus se nesnažil zařadit mezi hrdiny, on zkrátka hrdina byl… Bylo to v jeho přirozenosti — a jinak prostě být nemohlo. Tobě se zvedá žaludek, když si představíš, že bys měl pít močůvku. A jemu se zvedal, když si představil, že pořád bude jenom dřepět v tý svý Ithace. Vždyť já to na tobě vidím, že mě vlastně lituješ, myslíš si, že jsem praštěnej maniak, vidím to na tobě, to víš že jo! Jenže ty bys mě neměl litovat, ty bys mi měl závidět. Protože já moc dobře vím, že ten chrám, o kterém mluvíme, ten se pořád staví — a že je to ta nejdůležitější věc v celé historii lidstva. A že já mám v životě jen jeden jediný úkol: střežit ten chrám a zmnožovat jeho bohatství. Já samozřejmě nejsem Homér ani Puškin, takže svůj kámen do stěny nevložím. Jsem ale Kacman! Nosím ten chrám v sobě a sám jsem jeho součástí. A to znamená, že tímhle mým vědomím se chrám stává bohatší o jednu duši… A to už je samo o sobě krásné, i kdybych ani jediný kamíneček do stěny nevložil… Ačkoliv — já se budu snažit ho tam zabudovat, nemysli si…! Možná to bude jen docela malinké zrnko… a možná se i časem vydrolí, ale já každopádně vím, že chrám do mě vstoupil a já jsem dopomáhal k jeho pevnosti… Andrej na něj užasle hleděl, nic z toho nechápal: Co mi to tu vykládáš? Chrám… duše… dobrá, to je nějaký tvoje náboženství. Tvoje vyznání… A Icik pokýval hlavou: To je zajímavý!

Jakmile nejde o flašku vodky nebo o postel, hned se to kdekomu jeví jako náboženství! Co tak na mě zíráš? Copak ty sám jsi v jednom kuse nebrečel, že ztrácíš půdu pod nohama, že ses octnul ve vzduchoprázdnu…? Jistěže!

Ve vzduchoprázdnu! Jinak to s tebou ani dopadnout nemohlo! To se musí stát každýmu, kdo aspoň trošku uvažuje. Tak já ti teď tu pevnou půdu pod nohama ukazuju. Jestli chceš, pořádně se na ni postav, když nechceš — běž do hajzlu. Ale aspoň už při tom nefňukej! Andrej se ohradil: Žádnou pevnou půdu pod nohama mi nedáváš, spíš nějaký chiméry. Já to přece chápu, celej ten tvůj chrám! Ale co s tím tvým chrámem mám dělat já? Jako stavitel bych asi neuspěl, taky nejsem žádnej Homér… Ty máš svůj chrám ve svý duši a nemíníš se ho vzdát. Proto asi tak lítáš po světě, všechno si zvědavě prohlížíš, jak malý štěně všechno očicháš, olízneš nebo ochutnáš. A pořád bys jen četl! Čtyřiadvacet hodin denně bys mohl číst… a na celej svět bys přitom klidně zapomněl. Jenže já tohle nemůžu. Čtu rád, ale přece jen s mírou. Můžu poslouchat hudbu… dokonce ji taky poslouchám rád.

Ale ne čtyřiadvacet hodin denně! A paměť mám průměrnou — nevejde se mi do ní všechno, co lidstvo za svou existenci shromáždilo! Dokonce i kdyby dějiny lidstva byly můj koníček — všechno bych si zapamatovat nemohl! Mně jdou tyhle věci jedním uchem tam a druhým ven. Tak k čemu mi ten tvůj chrám je? Icik se ale kupodivu nerozčilil: Jo, říkáš to správně.

Nechci se s tebou hádat. Chrám není záležitost každýho člověka. Je to věc menšiny a je to i záležitost lidský povahy. Ale přesto se ti pokusím vysvětlit, jak to vidím já: Chrám má za prvé stavitele, zadruhé…. sakra, ale vážně mě teď nenapadá jiný než religiózní termín…, za druhé jsou tam služebníci chrámu. To jsou ti, co duch chrámu uchovávají ve svým nitru. Ti, ve kterých chrám roste, protože přebývá v jejich duších. A pak ještě existují uživatelé.

Sklízejí totiž plody toho chrámu. Takže: Puškin je stavitel, já jsem služebník a ty — uživatel. A neškleb se, ty idiote! Vždyť to tak vychází docela dobře! Kdyby chrám neměl uživatele, neměl by správný lidský rozměr!

Takže si uvědom, že jsi na tom docela báječně! A aby tě někdo zpracoval tak, že bys zatoužil tenhle chrám bořit, na to by musel mít pěkně dlouhou dobu. Předělat uživatele na ničitele, to obnáší dlouhé roky syste matické práce — vymývání mozků a vytvoření promyšlených systémů lži.

A ty ses teď dostal do fáze, kdy už tě nezpracuje nikdo — i kdybys měl duši vypustit. Tak se nad tím zamysli, makovice jedna, vždyť ty a tobě podobní… vy jste taky taková maličkatá menšina… Na většinu stačí vždycky jen mrknout, kývnout — a hned začne s řevem všechno bořit a pochodněmi podpalovat… To už tu přece bylo — a nejednou! A určitě ještě párkrát bude… A ty naříkáš! Vždyť jestli vůbec je možné položit otázku: Pro koho tu ten chrám je? — existuje jen jediná odpověď: Pro tebe!

„Andreji-i-i,“ zaječel teď protivně Icik a vytrhl znovu Andreje ze vzpomínek.

„Oddáchneme si?“

Stanuli na vrcholku kopce. Vlevo, tam, kde se v dálce táhl okraj Propasti, vítr divoce hnal nad zemí temnou vrstvu prachu. Napravo se ale bůhvíproč vyjasnilo a bylo dobře vidět na Žlutou stěnu. Tady nebyla tak hladká a rovná jako ve Městě. Hluboké vrásnění připomínalo kůru gigantického stromu. Dole pod pahorkem se prostíralo rovné bílé kamenné pole. Jako obrovský stůl… Nebyla to dlažba, byl to jediný obrovitý kámen, monolit a táhl se až k nedohlednu… Asi v pěti stech metrech odtud se těsně nad jeho povrchem svíjely dva tenoučké víry prachu. Jeden žlutý, druhý černý.

„Nějaká novota,“ poznamenal Andrej a přimhouřil oči. „Jen se koukni… monolit!“

„No jo… Pojď, napijeme se. Už šlapeme čtyři hodiny.“

„Dobře,“ kývl Andrej. „Ale nejdřív sejdeme dolů.“

Sestoupili pod pahorek, vyvlékli se z popruhů a Andrej sáhl do svého vozíku pro rozpálený kanystr. Ten se nejdřív zachytil za řemen samopalu, pak za batoh se zbytky sucharů, ale nakonec ho Andrej přece jen vytáhl, sevřel mezi koleny a odšrouboval víčko. Icik přešlapoval vedle něj a v rukách svíral dva umělohmotné kalíšky.

„Najdi sůl,“ řekl Andrej.

Icik přestal přešlapovat, jako by zkameněl. Pak zaškemral: „Ale jdi! Proč? Lokneme si jen tak.“

„Když nepodáš sůl, nedám ti vodu,“ poznamenal unaveně Andrej.

„Tak to uděláme jinak,“ navrhl bleskově Icik. Postavil kalíšky na kámen a začal hledat ve své torně. „Já tu svou dávku soli nejdřív spolknu — a potom ji zapiju.“

„Prokristapána,“ povzdechl si Andrej, „no tak jo, udělej to tak.“

Zaplnil kalíšky do poloviny. Voda byla horká a stoupal z ní pach železa.

Andrej si vzal od Icika balíček soli a přikázal: „Vyplázni jazyk!“

Pak vysypal špetku soli na Icikův tlustý jazyk a díval se, jak se Icik šklebí, ztěžka polyká a honem sahá po kalíšku. Pak Andrej osolil svou dáv ku vody a maličkými doušky pil, jako kdyby to byl lék. Žádnou potěchu z toho neměl.

„Dobrý,“ řekl Icik a škytl. „Akorát — je toho málo.“

Andrej kývl. Voda, kterou právě vypil, okamžitě vyrazila všemi póry z těla. Ústa ale zůstala vyprahlá jako dřív, žádná úleva nepřicházela… Nadzvedl kanystr a pokoušel se odhadnout, na kolik dní tam zbývá vody. Nějaký krátký čas to ještě vydrží a potom… Potom se zase nějaká najde, řekl si navztekaně. Experiment je Experiment. Žít člověka nenechají, ale umřít taky ne. Podíval se na bílou kamennou plochu, která sálala žárem, zahryzl se do suchých rtů a položil kanystr zpátky do vozíku. Icik si sedl na zem a dal se do spravování podrážky.

„Víš co,“ řekl pak chraplavě, „tohle je fakt nějaký divný místo. O takovým jsem nikde nic nečet…“ Zaclonil si rukou oči a podíval se vzhůru.

„Slunce je v zenitu. Fakt v zenitu… Něco se stane. Koukni — zahoď ten svůj kanón! Co by ses s ním tahal?“

„Bez toho mýho kanónu, jak říkáš,“ prohodil Andrej a pečlivě si na vozíku urovnal řemen samopalu, „by to s námi u Pavilonu špatně dopadlo.“

„No jo — u Pavilonu! Ale od těch dob už jsme pátej tejden na cestě a neviděli jsme ani mouchu!“

„Ty se s ním netáhneš,“ poznamenal Andrej. „Jdeme!“

Kamenné plato bylo překvapivě hladké. Vozíky po něm jely lehce jako po asfaltu — jen to svištělo. Žár se však stupňoval. Bílý kámen odrážel sluneční paprsky a oči neměly kam nepříjemnému třpytu uniknout. Chodidla pálila, jako by boty ani neměly podrážky — a co bylo nejpodivnější: prachu bylo ve vzduchu pořád stejně jako prve. Jestli už tady nezdechneme, říkal si Andrej, tak je nám asi souzen život věčný… Šel s přimhouřenýma očima — a pak je úplně zavřel. Bylo to tak snesitelnější. Takhle teď půjdu pořád, uvažoval, oči otevřu jen při každém dvacátém kroku. Nebo při třicátém… Mrknu na cestu a zase půjdu dál… Velice podobným kamenem bylo vydlážděno sklepení pod Věží. Tam ale bylo šero a byl tam příjemný chládek. Podél stěn stála spousta kartónových krabic, bůhvíproč nabitých železářským zbožím. Byly tam hřebíky, šrouby, vruty různých rozměrů, ale i plechovky s barvami, laky a lepidly, truhlářské i soustružnické nástroje i přístroje, kuličková ložiska zabalená do promaštěných obalů… K jídlu tam nebylo nic, ale v rohu sklepení vytékal z uražené rezavé trubky pramínek neuvěřitelně dobré chladné vody a vzápětí mizel kdesi pod zemí… Všechno by to v tom tvým systému klapalo, řekl tenkrát Andrej Icikovi, když už asi podvacáté nastavoval svůj kalíšek pod tekoucí vodu. Nelíbí se mi ale, když se lidi dělí na důležitý a nedůležitý. To není správný. Je to hnusný. To teda někde stojí chrám — a kolem něho se nesmyslně hemží nicotný davy…? Člověk je prý duše obtížená tělem… I kdyby to tak bylo, není to správný… To se musí změnit! A Icik nic nenamítal: Jen ať se to změní! Neškodilo by trochu změnit pořádky… Jenže — jak? Zatím všechny takový pokusy o společnost, kdy si všichni měli být rovni, kdy všechno mělo být správný a spravedlivý…, všechny tyhle pokusy vždycky vedly jenom ke snaze zbořit chrám a usekat hlavy, které přečnívají úroveň normálu.

A to bylo všechno. A nad tou rovinou, která se po takovém seříznutí vytvořila, začínala vždycky úplně bleskově vyrůstat jako zhoubný nádor pyramida nové společenské elity, která byla ještě odpornější než ta předchozí.

A nic jiného se v historii zatím ještě nevymyslelo. Samozřejmě že všechny tyhle excesy chod dějin fakticky neměnily a chrám nikdy nemohl být zcela zničen. Ale i tak to stačilo k pokažení mnoha dobrého a odneslo to hodně hlav… Andrej souhlasil: Ano, je to tak, elita je vždycky odporná…, jenže Icik namítl: To ne! Kdybys řekl: Každá elita, která chce ovládat životy a osudy jiných, je odporná, to bych s tebou souhlasil. Ale ta skutečná elita, ta, která nikoho neznásilňuje… Samozřejmě že někoho může hrozně štvát! To je ale jiná věc… Konečně — někoho dráždit, to k ní patří… Ona totiž úplná rovnost, tedy rovnostářství, to je něco jako bláto, ve kterém se dá uvíznout. Matička příroda byla tak moudrá, že to zařídila: úplná rovnost v ní být nemůže. Pochop, já přece nenavrhuju nějaký nový systém světa! Já jen chci postihnout smysl naší existence. Náš cíl. A já jsem na to přišel.

Sám pro sebe… a pro mně podobný… Nikdy jsem o tom s nikým nemluvil.

Jen teď s tebou… Protože je mi tě líto. Vidím, že jsi překročil nějakou hranici, spálil jsi všechno, co jsi uctíval — a nevíš, co máš ctít teď. A ty něco ctít musíš — už s mateřským mlékem jsi tenhle vztah ke světu sál. Pořád ti tloukli do hlavy, že existuje taková idea, za kterou stojí zato položit život.

A když neexistuje, život nemá smysl. Takoví jako ty, jsou v okamžiku prozření schopni udělat cokoliv. Buď se zastřelí, nebo se stanou nepředstavitelnými hajzly… Hajzly z přesvědčení, z principiálnosti… chápeš to? A pak je tu ještě jedna horší možnost: začnou se mstít světu za to, že je takový, jaký je, že nefunguje podle jejich ideálů… A víš, v čem je ještě dobrá ta moje idea o chrámu? V tom, že by bylo nesmyslné kvůli ní umírat. Kvůli takovému chrámu se musí žít. Každý den a naplno… Andrej kývl. Pak ale řekl: Asi to tak bude. Jenže já jsem tu ideu ještě tak docela nepřijal… Teď Andrej poctivě odpočítal třicet kroků — a rázem byl zpátky v přítomnosti.

Otevřel oči, zastavil se a chytil Icika za rukáv. Icik se taky teprve až teď podíval před sebe a polekaně vyhrkl: „Co je?“

„Mlč,“ procedil Andrej mezi zuby. Něco se tam vpředu pohybovalo. Nebyl to vír prachu, ani se to nechvěly obrysy nějakého kamene. Něco se blížilo. Něco kráčelo jim dvěma vstříc.

„Lidi,“ vyhrkl nadšeně Icik. „Koukni, Andreji! Lidi!“

„Drž hubu,“ zašeptal Andrej, Bylo mu jasné, že jsou to lidé. Nebo možná jen jeden… Ne! Jsou dva… Teď se zastavili. Taky už si nás asi všimli. Kdyby tu jen nebylo tolik prachu, takhle není pořádně nic vidět!

Andrej opatrně shodil popruhy a posunul se k svému vozíku. Oči přitom nespouštěl z těch dvou nejasných stínů před sebou. Sakra… kolik jich tam doopravdy je? A jak jsou od nás asi daleko? Sto metrů? Nebo snad míň? Po hmatu našel ve vozíku samopal a Icikovi tiše přikázal: „Dej vozíky vedle sebe a lehni si za ně. Kdyby něco, budeš mě krýt.“

Strčil samopal Icikovi do ruky a bez ohlédnutí vykročil vpřed, ruku připravenou na pouzdru pistole. Neviděl skoro nic. On mě ten nešika Icik nejspíš zastřelí, napadlo ho. Neumí s tím zacházet, našije mi to přímo do zad… Teď už dokázal rozeznat, že jeden z těch dvou mu taky vykročil vstříc.

Dlouhán kráčející v mračnech prachu… Má zbraň, nebo ne? No vidíš, tady máš to Antiměsto! říkal si Andrej. Nevěřil jsi tomu. Nějak divně drží ruku…!

Andrej opatrně po paměti otevřel pouzdro a nahmatal rukojeť pistole.

Palec sám od sebe zbraň odjistil. Jen klid, všechno bude dobré… Musí to být dobré. Hlavně… žádné prudké pohyby!

Chtěl pistoli povytáhnout, ale ona se o něco zachytila…! Andreje zachvátila hrůza. Prudce zabral, potom ještě jednou a ještě prudčeji — a potom škubl ze všech sil. Jasně zaznamenal stejně prudký pohyb ruky toho, kdo mu kráčel vstříc a stačil si uvědomit, že to je statný chlap, celý rozedraný, zmučený dlouhou cestou, až po oči zarostlý špinavými vousy… To je ale hloupé, napadlo ho ještě, když stiskl spoušť. Pak zazněl výstřel — a vzápětí i druhý — Icik snad něco vykřikl… Andreje cosi udeřilo do hrudi a v tom okamžiku zhaslo slunce.

„No tak, Andreji,“ ozval se slavnostně Kurátorův hlas, „zdolali jsme první kruh!“

Žárovka pod zeleným skleněným stínítkem vesele svítila a na stole v kuželu světla ležely noviny. Byla to dnešní Leningradská pravda a nad úvodníkem se skvěl velký nadpis: „Obyvatelé Leningradu vyjadřují svou lásku soudruhu Stalinovi“. Na poličce za Andrejovou hlavou brebentilo rádio a matka v kuchyni rachotila nádobím. Dohadovala se přitom o něčem se sousedkou. Vůně smažené ryby pronikala bytem. Za oknem, ve dvoře obehnaném zdmi okolních domů, bylo slyšet pokřikování malých dětí, pod podle všeho hrály na schovávanou. Pootevřenou vyhlídkou sem proudil vlahý vzduch. Ještě před pár okamžiky svět vypadal úplně jinak. Neměl budoucnost. Či lépe řečeno: Byl od ni dokonale oddělen.

Andrej roztěkaně pohlédl na noviny a zeptal se: „První kruh? A proč první?“

„Protože jich ještě hodně čeká,“ zaslechl Kurátorův hlas.

Ano, v Dantově Pekle bylo těch kruhů mnohem víc… Andrej vstal a veškerou silou své vůle se donutil k tomu, aby nepohlédl tam, odkud hlas zazníval. Přitiskl se zády ke skříni a zadíval se do dvora.

Temný dvůr byl jen slabě osvětlen žlutými obdélníky oken a zdálo se, že se rozprostírá nejen dole, ale i nad Andrejem. Kdesi úplně nahoře na zčernalém nebi plála Vega. Andrej cítil, že odtud nedokáže znovu odejít, ale současně si uvědomoval — a to ještě ostřeji — že není možné, aby tu uprostřed toho všeho zůstal. Teď… Po tom, co prožil… „Iciku, Iciku,“ zakřičel ženský hlas na dvoře. „Iciku, k večeři! Děti, neviděly jste někde Icika?“ A vzápětí se rozkřičely i dětské hlasy: „Iciku! Kacmane! Kde jsi? Hledá tě máti!“ Andrej si stoupl na špičky a přitiskl se obličejem až k oknu. Díval se do tmy, ale viděl jen nejasné stíny, které přebíhaly dvorem mezi obrovitými hranicemi dříví.

1970–1972, 1975

Оглавление

Arkadij a Boris Strugačtí Město zaslíbených

ČÁST 1. ASANÁTOR

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

ČÁST II. VYŠETŘOVATEL

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

ČÁST III. ŠÉFREDAKTOR

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

ČÁST IV. PAN PORADCE

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

ČÁST V. NARUŠENÍ NEPORUŠITELNÉHO

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

ČÁST VI. ZÁVĚR

Kapitola 1

Реклама на сайте